Prezident Miloš Zeman zde mluví v souvislosti s výhradami, které podle vlastních slov má k jednomu z kandidátů na ministra v budoucí vládě Petra Fialy. Zeman má k nejmenovanému kandidátovi výhrady (video, čas 9:32), přes které podle něj „nepojede vlak“. Podle MF DNES by oním problematickým kandidátem měl být Jan Lipavský (Piráti), který se má stát ministrem zahraničních věcí.

Miloš Zeman svým výrokem poukazuje na to, že odmítnutím jmenování jednoho kandidáta na ministra by de facto došlo k nejmenování vlády jako celku. Právní základ této problematiky nalezneme ve čl. 68 odst. 2 Ústavy, který říká: „Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“ Ústavní formulace zdánlivě prezidentu nedává možnost návrhu premiéra na jmenování člena vlády nevyhovět, praxe však přinesla vícero případů, kdy prezident odmítal jmenovat určitého kandidáta na ministra.

Nejmenování ze závažných důvodů

Podle ustáleného výkladu například prezident může nejmenovat ministra, pokud by kandidát nesplňoval některé zákonné podmínky. Jak uvádí ve svém komentáři k problematice ústavní právník Zdeněk Koudelka: „Z Ústavy totiž neplyne, že by prezident republiky, byť posléze vázán návrhem předsedy vlády, nemohl odmítat některé osoby navržené na funkci ministra jako nevhodné nebo nepřijatelné.“ Stejně tak Jan Wintr, který je Koudelkou citován, připouští, aby prezident nehrál pouze ceremoniální roli, ale byl „druhým párem očí, které dohlížejí, aby nebyl jmenován nějaký podezřelý, nedůvěryhodný, nebezpečný kandidát“ (Právo, 21. července 2012, str. 6).

Jan Kysela v rozhovoru pro Aktuálně.cz dokonce jmenuje konkrétní příklady, kdy by prezident republiky dle jeho názoru nemusel navrženého kandidáta na ministra jmenovat: „Kdyby kandidát představený předsedou vlády nesplňoval nějaké zákonné podmínky, například ty v zákoně o střetu zájmů a ten střet zájmů by byl neodstranitelný v dohledném čase, nebo kdyby kandidát představoval bezpečnostní riziko na základě informací rozvědky nebo kontrarozvědky, protože je to agent cizí moci, nebo protože by nastaly nějaké krajní případy – typově jako že člověk je analfabet nebo něco takového –, tak mám pocit, že takovým návrhům prezident vyhovět nemusí.“

Pokud jde o konkrétní případy nejmenování kandidáta ministrem v minulosti, lze se pozastavit například u Davida Ratha, kterého tehdejší prezident Klaus odmítl v roce 2005 jmenovat ministrem zdravotnictví, jelikož působil zároveň jako prezident České lékařské komory. Jmenován byl až po čtrnácti dnech, protože své působení v čele komory ukončil.

Nejmenování z rozhodnutí prezidenta

Problematičtější je však otázka postupu prezidenta, který odmítne jmenovat ministra, aniž by k tomu měl některý z výše uvedených závažných důvodů. Podle ustáleného názoru ústavních právníků prezident nemůže navrženého ministra jen tak nejmenovat. Podle Marka Antoše není možné, aby prezident nejmenování zdůvodňoval třeba tím, že nesouhlasí s politikou navrženého kandidáta nebo že má vůči němu nějaké osobní výhrady. „Není to důvodem. A Ústava mu přikazuje, aby vyhověl návrhu a jmenoval člena vlády,“ doplnil pro Novinky.cz Antoš. „Pokud tomu nebrání nějaká jasná právní překážka, například že by ten navržený měl soudně zakázáno vykonávat funkce ve veřejné správě, prezident je povinen návrhu předsedy vlády vyhovět,“ shrnuje Antoš pro Deník N.

Také dle Rychetského a kol. není v pravomoci prezidenta, aby odmítl návrh, který je v souladu s ústavním pořádkem či obecnou právní úpravou (Ústava České republiky: ústavní zákon o bezpečnosti České republiky: komentář, 2015). Stejně se vyjadřuje také Jan Kysela. Doplňme, že před svým zvolením do funkce připouštěl vázanost prezidenta návrhem premiéra také Miloš Zeman.

Prezident Zeman nicméně v minulosti již vícekrát odmítal jmenovat navrženého ministra bez zjevných zákonných důvodů a i přes pravděpodobný rozpor s Ústavou dosáhl svého.

V červnu 2018, kdy vznikala druhá vláda Andreje Babiše, byl kandidátem na ministra zahraničí Miroslav Poche (ČSSD). Toho však prezident Zeman jmenovat odmítl. „Na dotaz ČT, zda by akceptoval Miroslava Pocheho na post ministra zahraničních věcí, prezident pouze odvětil ‚ne‘. Oba politici spolu mají dlouhodobě napjaté vztahy,“ uvedla tehdy ČT. I po čtvrt roce na konci srpna 2018 prezident Zeman nadále odmítal jmenovat Pocheho ministrem, ČSSD proto 18. září změnila jméno kandidáta. Navrhla Tomáše Petříčka, který byl následně do funkce jmenován 16. října 2018.

Dále můžeme zmínit případ, kdy někdejší ministr kultury Antonín Staněk podal v květnu 2019 demisi na funkci ministra kultury. Prezident Zeman ji však odmítl přijmout. Staňkovým nástupcem se měl stát Michal Šmarda. Premiér Babiš tedy prezidentovi zaslal svůj návrh na odvolání Staňka z funkce a také návrh na jmenování Šmardy na jeho post. Prezident Zeman však ani po měsíci Šmardu ministrem nejmenoval. Prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček tehdy informoval o tom, že prezident Šmardu nejmenuje a žádá nového kandidáta. Michal Šmarda v reakci na to uvedl, že se vzdává nominace. Novým ministrem kultury se poté stal 27. srpna 2019 Lubomír Zaorálek.

V obou případech prezident dosáhl svého především díky tomu, že premiér Babiš netrval na svém návrhu. V případě Miroslava Pocheho jej nahradil dočasně Janem Hamáčkem a posléze Tomášem Petříčkem. Kandidáta na ministra kultury Šmardu pak premiér vzhledem k prezidentovu postoji nahradil Lubomírem Zaorálkem.

Návrh Petra Fialy

S nynější situací ohledně vznikající vlády Petra Fialy lze srovnat pouze případ Miroslava Pocheho, jelikož tehdy, na rozdíl od výměny ministra kultury, měla být také jmenována nová vláda jako celek. Jestli dojde k zablokování ústavního procesu ustavení vlády, záleží v případě prezidentova odporu především na tom, zda bude premiér trvat na svém návrhu, nebo navrhne jiného kandidáta. Vláda přitom podle Marka Antoše nemůže být jmenována bez obsazení všech postů.

V případě, že by Petr Fiala Miloši Zemanovi neustoupil, mohl by se, jakmile bude jmenován premiérem, obrátit s tzv. kompetenční žalobou na Ústavní soud. Doposud taková žaloba nikdy nebyla podána, existují proto pochybnosti o její přípustnosti, na což upozorňuje již zmiňovaný Jan Kysela nebo Jan Kudrna. Na rozdíl od klasických kompetenčních sporů, jako byl například spor prezidenta Havla a tehdejšího premiéra Miloše Zemana o nutnost kontrasignace jmenování guvernéra a viceguvernéra České národní banky, zde totiž chybí charakteristický spor o to, kdo má kompetenci vykonat. Nikdo totiž nerozporuje kompetenci prezidenta Zemana jmenovat ministra, kontroverzní je zde pouze lhůta, ve které tak musí udělat, což běžně není podstatou kompetenčního sporu.

Další z možností je podat ústavní žalobu na prezidenta republiky pro hrubé porušení ústavy, tuto možnost v případě výměny ministra kultury v roce 2019 připouštěli ústavní právníci. Uveďme, že takovou žalobu musí nejprve schválit Senát třípětinovou většinou přítomných senátorů a následně Poslanecká sněmovna alespoň 120 hlasy.

Miloš Zeman tedy poměrně nepřesně označuje svou praxi odmítání kandidátů na ministry jako „veto“, které mu dle Ústavy nenáleží. Fakticky ale byl již u dvou navrhovaných ministrů úspěšný a skutečně je nejmenoval. To, jestli odmítnutí jednoho ministra znamená odmítnutí celé vlády, pak záleží především na pevnosti postoje navrhujícího premiéra. V minulosti prezidentův odpor znamenal pouze změnu daného nominanta a následné jmenování vlády. Pokud by premiér prezidentovu tlaku neustoupil, došlo by skutečně k zablokování ústavního procesu a spor by případně musel rozhodnout Ústavní soud.

Miloš Zeman správně uvádí, že pokud prezident odmítne jmenovat kandidáta na ministra, dojde obecně k zablokování ústavního procesu jmenování vlády. Nicméně vzhledem k tomu, že institut prezidentského veta u nominovaných členů vlády česká Ústava nezná a Zemanova praxe „vetování“ kandidátů doposud díky postoji premiéra Babiše nikdy nevedla k „vetování“ celé vlády, hodnotíme jeho výrok jako zavádějící.