Otevřenost NATO je zakotvena v článku 10 Washingtonské smlouvy z roku 1949, která je zakládajícím dokumentem Aliance. Smlouva uvádí, že členství v NATO je otevřeno každému evropskému státu, „který je schopen napomáhat rozvoji zásad této smlouvy a přispět k bezpečnosti severoatlantické oblasti“. Na přizvání dalšího státu do Aliance se přitom musí jednomyslně dohodnout všechny členské země NATO. Každý přizvaný stát se pak může stát smluvní stranou tím, že uloží u vlády Spojených států amerických svou listinu o přistoupení, o čemž jsou všichni členové NATO informováni.

NATO zároveň deklaruje, že respektuje (.pdf, str. 1) právo každé země zvolit si vlastní bezpečnostní opatření. Každá suverénní země má právo si sama zvolit, zda se připojí k jakékoli smlouvě nebo alianci. Tento základní princip je zakotven v mezinárodních dohodách, včetně helsinského Závěrečného aktu (.pdf, str. 4) a Pařížské charty pro novou Evropu (.pdf, str. 6). Členské země NATO se také mohou rozhodnout Alianci opustit (.pdf, str. 1). Článek 13 Washingtonské smlouvy výslovně dává spojencům právo odejít, pokud si to přejí.

Otevřenost NATO potvrdil i generální tajemník Jens Stoltenberg v rozhovoru pro ruské rádio Echo Moskvy na konci ledna tohoto roku. V rozhovoru zmiňuje, že dveře NATO jsou otevřené, Aliance však zároveň žádný národ nenutí do nich vstoupit. „Respektujeme svobodná, demokratická a nezávislá rozhodnutí svobodných a nezávislých národů. Nikdy tedy nebudeme nutit žádnou zemi ke vstupu do NATO. Respektujeme také suverénní rozhodnutí každého národa zvolit si svou vlastní cestu, což je také zakotveno např. v helsinském Závěrečném aktu a mnoha dalších dokumentech, ke kterým se přihlásilo i Rusko.“ Tuto myšlenku Jens Stoltenberg dlouhodobě prezentuje například také na twitteru.