Alexandr Vondra o Ukrajině v předvečer války

Ruský prezident Vladimir Putin v pondělí 21. února 2022 uznal nezávislost Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky. Obě republiky vyhlásily nezávislost v dubnu 2014, a to na území celé Doněcké a Luhanské správní oblasti. 

22. února Vladimir Putin konkrétně uvedl, že Rusko uznalo všechny základní dokumenty obou republik, včetně jejich ústav. „A v ústavách jsou zapsány hranice v rámci Doněcké a Luhanské oblasti v době, kdy byly součástí Ukrajiny,“ upřesnil ruský prezident, jaké území považuje za nezávislé.

S vůdci obou separatistických republik Putin současně podepsal dohody, na jejichž základě vzápětí otevřeně vyslal ruskou armádu na jejich území.

Oblast ovládaná proruskými separatisty tvoří pouze třetinu nárokované rozlohy (viz mapa), zbytek byl před ruskou invazí 24. února 2022 ovládán ukrajinskými vládními silami. Putin tedy výše uvedenými akty uznává kompletní územní nároky separatistů.

Nejprve uveďme výrok do stručného historického kontextu. Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se Ukrajina stala samostatnou republikou. Jaderný arzenál Sovětského svazu poté zůstal na území 4 nástupnických zemí – v Rusku, na Ukrajině, v Kazachstánu a v Bělorusku. Ukrajina zdědila po Rusku nejvíce jaderných zbraní, a rázem se tak stala třetí zemí na světě z hlediska jejich počtu. Více jaderných zbraní měly jen USA a Rusko.

5. prosince 1994 v Budapešti podepsali (.pdf) ukrajinský prezident Leonid Kučma, ruský prezident Boris Jelcin, americký prezident Bill Clinton a britský premiér John Major memorandum o bezpečnostních zárukách.

V tomto Budapešťském memorandu se všechny čtyři státy zavázaly (.pdf, str. 169–170) zejména k tomu, že budou respektovat suverenitu Ukrajiny a její existující hranice, nepoužijí proti ní vojenskou sílu (s výjimkou sebeobrany nebo bude-li to v souladu s Chartou OSN) ani ekonomický nátlak. Podle memoranda pak všechny čtyři státy berou na vědomí, že se Ukrajina ve vymezeném čase vzdá všech svých jaderných zbraní. K tomu následně skutečně došlo a do konce roku 1996 (.pdf, str. 1) byl všechen jaderný arzenál odvezen z Ukrajiny do Ruska na rozebrání.

V době rozhovoru s Alexandrem Vondrou, tedy 22. února, již ruský prezident Vladimir Putin uznal nezávislost Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky. Zároveň rozhodl o vyslání vojáků na tato území. Vojenský útok proti celé Ukrajině tehdy ještě neproběhl. Pro kontext uveďme, že část Doněcké a Luhanské oblasti na východě Ukrajiny ovládají od roku 2014 proruští separatisté za podpory Ruska, ke které se Kreml sám přiznal.

Výrok Alexandra Vondry hodnotíme jako pravdivý. V Budapešťském memorandu z roku 1994, jehož signatářem se stalo i Rusko, se Ukrajina vzdala jaderných zbraní výměnou za respektování územní integrity. Vladimir Putin pak v roce 2022 oficiálně uznal separatistické republiky na území Ukrajiny a poslal tam vojenské síly, což je v rozporu s tímto závazkem. 

Na oficiálních webových stránkách Kremlu byla minulé léto, konkrétně 12. července 2021, skutečně zveřejněna esej s anglickým názvem „On the Historical Unity of Russians and Ukrainians“, volně přeloženo „O historické jednotě Rusů a Ukrajinců“.

Co se týče obsahu této eseje, ruský prezident Putin v ní prezentuje Ukrajince a Rusy jako příslušníky jednoho národa, mezi nimiž stojí umělá hranice. V textu argumentuje tím, že Rusy a Ukrajince v historii vždy rozdělovali jen jejich nepřátelé. Název Ukrajina se podle něj v historii používal ve staroruském významu slova okrajina, tedy okraj či pohraniční oblast, a není tedy označením pro stát. Ukrajina jako taková je pak dle jeho slov „produktem sovětské éry“. V textu také Vladimir Putin uvádí, že „skutečná suverenita Ukrajiny je možná pouze v partnerství s Ruskem.“

Tento dokument vykreslující Ukrajince jako pokrevní bratry Rusů už minulý rok budil obavy z možné invaze Ruska na Ukrajinu. Také Alexandr Vondra považuje (video, čas 4:43) vydání této publikace za jeden z prvních náznaků Putinova plánu „překreslovat mapu tak, jak se etablovala“ po konci studené války. Doplňme, že Alexandr Vondra varoval před počínáním ruského prezidenta Putina dlouhodobě, minulý rok ho například označil za „zabijáka“ či „ruského cara“. K ruskému útoku na Ukrajinu poté došlo dva dny po námi ověřovaném rozhovoru, ve čtvrtek 24. února.

Otevřenost NATO je zakotvena v článku 10 Washingtonské smlouvy z roku 1949, která je zakládajícím dokumentem Aliance. Smlouva uvádí, že členství v NATO je otevřeno každému evropskému státu, „který je schopen napomáhat rozvoji zásad této smlouvy a přispět k bezpečnosti severoatlantické oblasti“. Na přizvání dalšího státu do Aliance se přitom musí jednomyslně dohodnout všechny členské země NATO. Každý přizvaný stát se pak může stát smluvní stranou tím, že uloží u vlády Spojených států amerických svou listinu o přistoupení, o čemž jsou všichni členové NATO informováni.

NATO zároveň deklaruje, že respektuje (.pdf, str. 1) právo každé země zvolit si vlastní bezpečnostní opatření. Každá suverénní země má právo si sama zvolit, zda se připojí k jakékoli smlouvě nebo alianci. Tento základní princip je zakotven v mezinárodních dohodách, včetně helsinského Závěrečného aktu (.pdf, str. 4) a Pařížské charty pro novou Evropu (.pdf, str. 6). Členské země NATO se také mohou rozhodnout Alianci opustit (.pdf, str. 1). Článek 13 Washingtonské smlouvy výslovně dává spojencům právo odejít, pokud si to přejí.

Otevřenost NATO potvrdil i generální tajemník Jens Stoltenberg v rozhovoru pro ruské rádio Echo Moskvy na konci ledna tohoto roku. V rozhovoru zmiňuje, že dveře NATO jsou otevřené, Aliance však zároveň žádný národ nenutí do nich vstoupit. „Respektujeme svobodná, demokratická a nezávislá rozhodnutí svobodných a nezávislých národů. Nikdy tedy nebudeme nutit žádnou zemi ke vstupu do NATO. Respektujeme také suverénní rozhodnutí každého národa zvolit si svou vlastní cestu, což je také zakotveno např. v helsinském Závěrečném aktu a mnoha dalších dokumentech, ke kterým se přihlásilo i Rusko.“ Tuto myšlenku Jens Stoltenberg dlouhodobě prezentuje například také na twitteru.

Nejdříve uveďme, že členem Severoatlantické aliance by se mohla Ukrajina stát až poté, co by se na jejím přizvání do NATO jednomyslně shodly všechny státy Aliance. Tento postup je pevně zakotven ve Washingtonské smlouvě z roku 1949, která je zakládajícím dokumentem NATO.

K přijetí Ukrajiny do NATO se dlouhodobě negativně vyjadřují zejména zástupci Německa a Francie. Ti v minulosti argumentovali například tím, že vstup Ukrajiny do Aliance by nepřispěl ke stabilitě vztahů mezi NATO a Ruskem.

Francie a Německo svůj postoj deklarovaly již v roce 2008 na summitu v Bukurešti. Na něm bylo rozhodnuto o přizvání Albánie a Chorvatska do NATO. Stejné přizvání Ukrajiny a Gruzie bylo ale odmítnuto právě Francií a Německem. „Jsme proti vstupu Gruzie a Ukrajiny [do NATO], protože si myslíme, že to není správná odpověď na rovnováhu sil v Evropě a mezi Evropou a Ruskem,“ řekl tehdy někdejší francouzský premiér François Fillon. Podle deníku The Washington Post tento postoj platí i nyní. 

K přijetí Ukrajiny se v roce 2014 pro deník Der Spiegel vyjadřoval například Frank-Walter Steinmeier, současný německý prezident a někdejší ministr zahraničí, těmito slovy: „Vidím partnerské vztahy mezi Ukrajinou a NATO, ale nikoliv členství.“

Doplňme, že na bukurešťském summitu v roce 2008 Severoatlantická aliance přizvání Ukrajiny a Gruzie do NATO neschválila. V deklaraci ale poměrně obecně uvedla, že se dohodla, „že se tyto země stanou členy NATO“. Podobnou formulaci pak obsahuje také závěrečné komuniké ze summitu Aliance v červnu 2021. Klíčové ovšem je, že se členové NATO nedohodli na konkrétním datu přizvání Ukrajiny a její možné členství se tak odložilo do blíže nespecifikované budoucnosti. Aliance Ukrajině stále například nenabídla tzv. Akční plán členství, který pomáhal zemím ucházejícím se o vstup do NATO připravit se na něj a plnit klíčové požadavky.

Ukrajinská ústava (Конституція України) obsahuje několik zmínek o ambici Ukrajiny vstoupit do NATO. Například článek 85 uvádí: „Mezi pravomoci Parlamentu Ukrajiny patří (…) realizace strategického směřování státu k získání plného členství Ukrajiny v Evropské unii a v Severoatlantické alianci.“ Podobně se vyjadřují také článek 116, který vyjmenovává pravomoci kabinetu ministrů, nebo článek 102, který říká, že prezident Ukrajiny je „garantem realizace strategického směřování státu k získání plného členství Ukrajiny v Evropské unii a Severoatlantické alianci“.

Pro kontext nejprve uveďme, že v pondělí 21. února ruský prezident Vladimir Putin ve svém projevu k národu oznámil, že považuje za nutné uznat nezávislost dvou separatistických republik – Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky. Tyto republiky vyhlásily svou nezávislost na Ukrajině již v roce 2014, Moskva je ale oficiálně uznala až nyní, a to v hranicích celé Doněcké a Luhanské správní oblasti. Proruští separatisté přitom před ruskou invazí ovládali přibližně jen třetinu tohoto území, většina oblasti byla pod kontrolou Kyjeva.

Ruská televize po projevu Vladimira Putina odvysílala záznam, na němž prezident podepisuje tyto dekrety o nezávislosti za účasti představitelů separatistických republik. S nimi pak také podepsal dohody o vzájemné spolupráci. Podle analytiků a evropských představitelů je uznání nezávislosti těchto dvou regionů jasným porušením mezinárodního práva.

V úterý 22. února 2022 vyjádřil Vladimir Putin svůj požadavek na úplnou demilitarizaci Ukrajiny. Učinil tak v návaznosti na eskalaci vztahů, ke které došlo po jeho pondělním projevu. Podle Putina by se měla Ukrajina také zříci ambicí vstoupit do NATO, a zůstat tak neutrální zemí. „Po zuby ozbrojená země s jadernými ambicemi je naprosto nepřijatelná,“ dodal.

Doplňme, že ve čtvrtek 24. února Vladimir Putin oznámil začátek „speciální vojenské operace“ na východě Ukrajiny. Ve svém projevu opět prohlásil, že Ruská federace usiluje „o demilitarizaci a denacifikaci Ukrajiny“.  Zároveň varoval západní mocnosti, že v případě jejich zásahu bude ruská reakce „okamžitá a její důsledky budou takové, s jakými se v historii ještě nesetkali“. Tento projev byl začátkem právě probíhající invaze ruských vojenských sil na Ukrajině.

Prezident Ruské federace Vladimir Putin tedy skutečně ve svých projevech vyjádřil požadavek na demilitarizaci Ukrajiny. Poprvé tak učinil již v den konání rozhovoru s Alexandrem Vondrou, jehož výrok tak hodnotíme jako pravdivý. 

V pondělí 21. února 2022 ruský prezident Vladimir Putin uznal nezávislost donbaských republik. Rusko ovšem uznalo republiky v rozsahu celé Doněcké a Luhanské správní oblasti, tedy území, které proruští separatisté do té doby nekontrolovali. S vůdci Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky Putin současně podepsal dohody, na jejichž základě vzápětí nařídil ruské armádě zajistit v těchto republikách mír. 

Europoslanec Vondra podotýká, že separatisty neovládaná část Donbasu je dvakrát větší, než jimi kontrolovaná část. Podle dostupných zdrojů proruští separatisté opravdu před přímou invazí na Ukrajinu ovládali přibližně třetinu území Donbasu. Podle webu ukrajinského ministerstva zahraničí proruští separatisté před ruskou invazí ovládali území o velikosti 16 800 km² (.pdf, str. 34). Doněcká oblast má rozlohu 26 517 km² a Luhanská oblast 26 684 km². 

Pro kontext nejdříve uveďme, že ukrajinský prezident Volodymyr Zelenský má být podle Alexandra Vondry kritizován kvůli svému „buddhistickému přístupu“. Vondra také v rozhovoru (video, 9:48), který proběhl ještě před začátkem ruského útoku na Ukrajinu, mluvil o možných ústupcích Ukrajiny, která se teoreticky mohla rozhodnout vzdát území celé Doněcké a Luhanské oblasti.

Ukrajinská opoziční politička Julija Tymošenková i bývalý prezident Petro Porošenko prezidenta Zelenského za jeho postup při řešení krize na východě země v minulosti skutečně kritizovali. Nesouhlasili především s tím, že se Zelenský v roce 2019 rozhodl přijmout tzv. Steinmeierův plán. Ten počítal s tím, že v separatistických oblastech Doněcku a Luhansku dojde k volbám, poté měly tyto oblasti získat zvláštní samosprávný status. Julija Tymošenková to v té době označila za nepřijatelné.

Steinmeierovým plánem tak ve své podstatě mělo dojít k naplnění bodů tzv. druhé minské dohody z roku 2015, jejímž cílem bylo zastavit boje mezi ukrajinskou armádou a proruskými separatisty v Doněcku a Luhansku. K volbám nicméně nakonec nedošlo. Uveďme, že o podobě druhé minské dohody v roce 2015 jednal Petro Porošenko se zástupci Ruska, Německa a Francie. Kancelář ukrajinského prezidenta Zelenského pak tyto dohody kritizovala s tím, že Ukrajinu postavily od začátku do velmi nevýhodné pozice. 

Petro Porošenko se proti možnému referendu o budoucnosti Donbasu a krokům Volodymyra Zelenského vyslovil například i později v roce 2021. Dále Porošenko současného prezidenta kritizoval i kvůli jeho postoji k mírovým jednáním s Ruskem. 

Z těchto důvodů hodnotíme výrok Alexandra Vondry jako pravdivý. Na závěr nicméně doplňme, že v době před ruskou invazí na Ukrajinu Julija Tymošenková zároveň na svém facebooku vyzývala k jednotě: „Apeluji na prezidenta Ukrajiny: je čas upevnit všechny složky vlády, všechny politické a veřejné síly země, abychom ochránili a zachovali naši nezávislost. V této době extrémního ohrožení všichni potřebujeme zemi národní jednoty – se silnou armádou, silnou ekonomikou, sjednocenou společností.“ (překlad Demagog.cz) Podobně se v té době vyjádřil i Petro Porošenko.

Pro kontext nejdříve uveďme, že Alexandr Vondra tyto hodnoty zmiňoval v souvislosti s možností vyloučení Ruska z globálního platebního systému SWIFT. Již podle odhadů někdejšího ruského ministra financí Alexeje Kudrina z roku 2014 by odstřihnutí Ruska od tohoto systému mohlo vést ke snížení ruského HDP až o 5 %. Podle vyjádření zástupců Ruské federace z ledna 2022 by odpojení od SWIFTu vedlo k tomu, že by Rusko nedostávalo zahraniční měnu a zároveň by došlo k zastavení dodávek ropy, plynu či kovů do Evropy.

Nerostné bohatství dlouhodobě tvoří (.pdf, str. 575) v Rusku více než polovinu vývozu. Podle aktuálních dat ruské Federální služby státní statistiky (Rosstat) z ledna 2022 představoval export nerostných produktů v roce 2020 51,3 % veškerého ruského vývozu, o rok dříve se jednalo o 63,3 %. Jen plyn a ropa poté podle ekonoma investiční skupiny Natland Petra Bartoně tvoří zhruba polovinu ruského exportu. To poté dokládají i data Rosstatu (.pdf, str. 580), podle nichž to v roce 2019 bylo 54,4 % a v roce 2020 42,6 %.

Pokud se podíváme na státní rozpočet Ruské federace, poměrně výraznou část jeho příjmů tvoří příjmy z ropy a plynu. V posledních třech letech to bylo přibližně 30 až 40 %. V roce 2018 byl tento podíl 46 %, v roce 2014 dokonce více než 51 %. Podle Mezinárodní energetické agentury (IEA) se v lednu 2022 jednalo až o 45 %. 

Tyto příjmy z ropy a plynu nicméně zahrnují kromě exportních daní a poplatků také daně z těžby (.pdf, str. 8). Upřesněme, že v roce 2020 tvořily samotné exportní daně (.pdf, str. 27) jen necelých 22 % státních příjmů z ropy a plynu, většinu tvořily právě těžební daně, a to ze 73 %. Daně z těžby se pak vztahují jak na produkty vyvezené do zahraničí, tak na ropu a plyn prodané na ruském domácím trhu. Na ten přitom směřuje polovina ruské produkce ropy i plynu. Příjmy z exportu tak představují jen část z rozpočtových příjmů v kategorii ropa a plyn.

Dodejme však, že samotný export a jeho zdanění není jediný způsob, kterým vývoz nerostných surovin pomáhá ruskému státnímu rozpočtu. Podle ruského ekonoma Sergeje Chestanova sice příjmy z exportu ropy a plynu představují pouze zhruba 25 % ruského rozpočtu, ovšem nepřímé dopady exportů jsou zodpovědné za další cca čtvrtinu. Jsou za to zodpovědné sektory ruské ekonomiky, které zboží přímo nevyvážejí, ale pro vývozce pracují a jsou na exportu vysoce závislé. Daně placené podniky navázanými na export se promítají do jiných rozpočtových kapitol. Dle Chestanovy analýzy tak konečný podíl výnosů z exportu ropy a plynu představuje přibližně polovinu příjmů státního rozpočtu Ruské federace. Další publikace a autoritativní zdroje, které by se tomuto tématu věnovaly, jsme však nedohledali.

Alexandr Vondra správně odkazuje na vysoký podíl příjmů ruského státního rozpočtu z ropy a plynu. Jen část z těchto prostředků pochází přímo z vývozu nerostných surovin, vývoz ropy a plynu však má na ruský rozpočet i nepřímé dopady v podobě vyššího výběru dalších daní od firem navázaných na exportéry. Tento nepřímý dopad bohužel nedokážeme ověřit, protože se nám nepodařilo dohledat relevantní zdroje vyjma odhadu výše zmíněného ekonoma. Výrok tak nyní hodnotíme jako neověřitelný.