Europoslanec Ivan David (SPD) v kontextu výroku kritizuje listopadové hlasování Evropského parlamentu, ve kterém se europoslanci vyslovili pro to, aby přednost práva Evropské unie (EU) před právem členských zemí byla zapsána do Smluv o EU. To podle Davida podkopává suverenitu členských států a argumentuje tím, že EU nemá vlastní ústavu, neboť její přijetí v referendu opakovaně odmítlo několik států.

Úvahy o evropské ústavě

Diskuse o evropské ústavě sahají až do poloviny 20. století (.pdf, str. 2), tedy počátku evropské integrace, kdy probíhaly snahy o  politickou a ekonomickou spolupráci mezi evropskými státy. Už v roce 1948 (tedy před vznikem Evropského společenství uhlí a oceli) se objevil první návrh „federální ústavy pro Spojené státy evropské“ od Françoise de Menthona.

K úvahám o evropské ústavě přispěl také návrh evropského poslance Altiera Spinelliho z roku 1984, tzv. „Spinelliho zpráva“ (.pdf, str. 40). Ta sjednocovala a pozměňovala dosud existující smlouvy o založení Evropských společenství a mimo jiné zavedla pojem Evropské unie, která měla mít právní subjektivitu (.pdf, str. 6).

Vznik EU a následné snahy o ústavu

Evropská unie oficiálně vznikla 1. listopadu 1993, tedy dnem, kdy vstoupila v platnost tzv. Maastrichtská smlouva. Ta pojednávala mj. o třech pilířích evropské integrace. Prvním z nich bylo seskupení tradiční činnosti, pracovních a rozhodovacích postupů tří původních organizací (Evropské hospodářské společenství, Evropské společenství uhlí a oceli a Euroatom) pod jednotnou organizaci, kterou byla právě Evropská unie. Druhým pilířem Maastrichtské smlouvy byla společná zahraniční a bezpečností politika, třetím pak spolupráce v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí.

Ústavodárné iniciativy Evropského parlamentu pokračovaly Hermanovou zprávou z roku 1994, která vyzývala členské státy, aby podpořily snahy vypracovat text evropské ústavy. Tato zpráva o evropském společenství např. mluvila jako o „společenství založeném na zásadách právního státu, které je schopné vytvářet zákony, jež členské státy musí dodržovat, a které se mohou přímo uplatňovat na jejich občany“ (.pdf, str. 6).

Evropská ústava a referenda

Na začátku tohoto tisíciletí se uskutečnil Konvent o budoucnosti Evropy, jehož cílem bylo mj. vypracování návrhu ústavy EU. Návrh měl sjednotit různé existující smlouvy a poskytnout jasnější a srozumitelnější právní rámec pro EU. Konvent svůj návrh Smlouvy o Ústavě pro Evropu představil v létě 2003, což vyústilo v podpis Evropské ústavy v Římě v říjnu 2004.

V době, kdy byla evropská ústava připravována, muselo dojít v jednotlivých zemích EU k její ratifikaci (.pdf, str. 1). Aby mohla ústava vstoupit v platnost, bylo nutné, aby ji schválily všechny členské státy, kterých tehdy bylo 25. Snahy o ratifikaci ale skončily, když v roce 2005 občané Francie a Nizozemska v referendech návrh evropské ústavy zamítli.

Ve Francii se referenda zúčastnilo přibližně 70 % obyvatel. Proti ratifikaci nové ústavy se vyjádřilo 54,67 % a návrh ústavy tak nebyl přijat. Premiér Jean-Pierre Raffarin v důsledku výsledku referenda rezignoval na svůj post. Tehdejší prezident Jacques Chirac se totiž snažil o zmírnění politických následků neúspěšného plebiscitu, jelikož to byl on, kdo rozhodl o ratifikaci cestou lidového hlasování namísto schválení v parlamentu.

V případě Nizozemí mělo rovněž dojít k ratifikaci evropské ústavy prostřednictvím referenda, kterého se zúčastnilo 62,8 % občanů. Ke schválení ale nedošlo, jelikož se proti návrhu vyjádřilo 61,6 % hlasujících. Dodejme, že referendum se konalo také v Lucembursku a Španělsku, kde se občané vyjádřili pro ratifikaci evropské ústavy.

Lisabonská smlouva

Návrh ústavy následně nahradila Lisabonská smlouva (.pdf), kterou podepsaly všechny členské státy v roce 2007. Ta převzala některé aspekty z neprosazené ústavy a zapracovala je do stávajících smluv EU. Ke vstupu Lisabonské smlouvy v platnost bylo zapotřebí (.pdf, str. 2), aby ji ratifikoval každý z 27 členských států v souladu se svými příslušnými ústavními předpisy. Přestože měla původně vstoupit v platnost už 1. ledna 2009, kvůli prodlení ratifikačního procesu smlouva nakonec začala platit až 1. prosince 2009.

Lisabonská smlouva např. udělila rozsáhlejší pravomoci Evropskému parlamentu, změnila systém hlasování v Radě a zavedla tzv. občanskou iniciativu či funkce stálého předsedy Evropské rady a vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku.

Shrnutí

Evropská unie opravdu nemá ústavu. Návrh Smlouvy o Ústavě pro Evropu byl v ratifikačním procesu odmítnut celkem ve dvou státech (z 25 členských zemí), a to konkrétně ve Francii a Nizozemsku. Z tohoto důvodu výrok hodnotíme jako pravdivý.