Prezident Petr Pavel v rozhovoru vysvětluje, proč odmítá jmenovat Filipa Turka (Motoristé sobě) ministrem životního prostředí. Uvádí, že Turek podle něj nerespektuje český právní řád a Ústavu, a dává tak ostatním špatný příklad. V této souvislosti jmenuje řadu kauz, které jsou s Turkem spojeny. Dodává, že z titulu své funkce považuje za svou odpovědnost dohlížet na to, aby osoby jmenované do vysokých politických funkcí splňovaly v souladu s Ústavou základní předpoklady pro jejich výkon.

Postavení prezidenta

Prezident republiky je orgánem moci výkonné a Ústavou je vymezen jako hlava státu. Mezi jeho pravomoci patří například jmenování vlády, svolávání či rozpouštění Poslanecké sněmovny nebo jmenování ústavních soudců. Není tedy pouze reprezentativním aktérem, ale svými rozhodnutími ovlivňuje fungování všech složek státní moci (.pdf, str. 221). Prezident dále také zastupuje stát navenek, ratifikuje mezinárodní smlouvy a působí jako vrchní velitel ozbrojených sil.

Také se podílí na legislativním procesu, v rámci kterého mu náleží právo veta. Pomocí tohoto nástroje může vrátit Parlamentu přijaté zákony. Prezident také ve stanovených lhůtách vyhlašuje volby do Poslanecké sněmovny a do Senátu. Dále jmenuje členy bankovní rady České národní banky a se souhlasem Senátu jmenuje ústavní soudce. Může také podat návrh na přezkum zákonů u Ústavního soudu.

Garant ústavnosti

O ústavně-⁠⁠⁠⁠⁠⁠garanční funkci prezidenta se zmiňují někteří ústavní právníci a soudci. Podle právníka a soudce Ústavního soudu Jana Wintra je prezident garantem řádu, neboť sehrává roli „strážce hodnot, na nichž stát spočívá“ (.pdf, str. 13 z 25). Wintr také uvádí, že „garanční pravomoci prezidenta představují záruku řádu, ústavnosti či národních zájmů“ (str. 13 z 25).

Podobně úlohu prezidenta vnímá i ústavní právník Ondřej Preuss, jenž jmenuje prezidenta ve výčtu institucí, které podle něj přispívají k ochraně ústavnosti v ČR. Jako hlavní pravomoc, která dává prezidentovi při ochraně ústavnosti významnou roli, uvádí prezidentské veto v rámci legislativního procesu. Ačkoliv se podle něj veto „nevztahuje na ústavní zákony, je důležitým nástrojem při ochraně ústavních hodnot“.

Závěr

Ústava prezidenta označuje za hlavu státu a svěřuje mu řadu pravomocí, kterými může ovlivňovat fungování různých orgánů státní moci. Mezi jeho výsostné pravomoci patří například jmenování vlády a jejích členů, jmenování ústavních soudců či možnost vetovat návrhy zákonů. Prezident také zastupuje stát navenek, ratifikuje mezinárodní smlouvy a působí jako vrchní velitel ozbrojených sil. Podíl prezidenta na ochraně ústavnosti zmiňují například i odborníci na ústavní právo Jan Wintr a Ondřej Preuss. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.