Tento výrok hodnotíme jako zavádějící neboť Evropská komise sice má jediná právo navrhovat zákony, jejich schvalování je ovšem na volených zástupcích.

Evropský parlament prošel od svého vzniku v roce 1952 (tehdy ještě jako Shromáždění ESUO) výraznými změnami a rozšiřováním pravomocí. Výhradní právo předkládat legislativní návrhy má sice stále úřednická Komise, čímž se evropský model liší od modelu národních států, kde mohou poslanci v parlamentu předkládat vlastní návrhy legislativních aktů, ale schvalování těchto návrhů je plně v kompetenci přímo voleného Evropského parlamentu a Rady EU, složené ze zástupců vlád národních států.

Nejčastějším způsobem přijímání legislativy v EU je procedura spolurozhodování, kterou Lisabonská smlouva rozšířila na drtivou většinu oblastí. Konkrétně se jedná o volný pohyb pracovních sil, právo podnikat a žít v jiném členském státě, služby, vnitřní trh, školství a vzdělávání (pobídková opatření), spotřebitelská politika, transevropské sítě (pokyny), životní prostředí (všeobecný akční plán), kultura (pobídková opatření) a výzkum (rámcový program). Po přijetí Lisabonské smlouvy se procedura spolurozhodování používá v 95 procentech případů. V rámci této procedury je postavení Parlamentu na stejné úrovni jako postavení Rady EU. Projednávaný legislativní návrh tak musí schválit obě instituce, jinak není přijat. Evropský parlament má tedy reálné právo veta a ne jen možnost legislativní proces zpožďovat.

Vedle procedury spolurozhodování, tzv. řádného postupu, existují ještě zvláštní postupy. Ty se používají u politicky citlivých rozhodnutí. Ani v těchto případech však neleží legislativní pravomoc pouze v rukou Komise a její návrh musí být přijat buď Radou spolu s vyádřením Parlamentu (v případě tzv. konzultace), nebo Radou po vyjádření souhlasu Parlamentu (v případě tzv. souhlasu).

(zdroj EurActiv)