Nigel Farage

Tento výrok hodnotíme jako zavádějící. Evropská unie má sice vlastní lid, vlajku i hymnu, neexistuje však jednotná a stálá evropská armáda.

Evropská vlajka a evropská hymna patří mezi symboly Evropské unie, které jsou zakotveny v primárním právu. Evropská vlajka byla přijata jako evropský symbol v roce 1955. Evropská hymna byla schválena v roce 1972, oficiálně přijata však byla až o třináct let později. Evropský lid, neboli občanství unie, definovala Maastrichtská smlouva (.pdf, Hlava II., C.) v roce 1992. Tato smlouva stanovuje, že každá osoba, která má státní příslušnost členského státu, je občanem Unie. Smlouva definuje také práva těchto občanů.

Co se však týče armády, současná EU sice disponuje vlastními jednotkami, nejedná se ale o stálou evropskou armádu. Aktuální model společné bezpečnostní a obranné politiky EU, na který měla značný dopad také Lisabonská smlouva, disponuje hned několika prostředky k zásahu. EU sice může vysílat vojenské jednotky na různé mise, v rámci těchto misí ovšem působí jednotky, které vždy ke konkrétnímu úkolu sestavují členské státy EU, a to z příslušníků armád jednotlivých členských států.

Tento faktický výrok Nigela Farage hodnotíme jako pravdivý, a to na základě vyjádření W. Churchilla z roku 1943 pro BBC (.mp3), proslovu z roku 1946 v Zurichu a kongresu v Haagu 1948. Další informace k výroku lze nalézt i na oficiálních stránkách Rady Evropy. Informace o Radě Evropy v češtině lze nalézt například na portálu Euroskop či na stránkách Ministerstva zahraničních věcí ČR.

S názvem Rada Evropy (pozn.: odlišné od Evropské rady i Rady EU, které jsou součástí EU a v té době ještě neexistovaly) přišel jako první právě Winston Churchill ve svém projevu z roku 1943, kde vyzývá k vytvoření Rady Evropy a Rady Asie.

Vizi pak dále obhajoval i v Zurichu, kde uvedl, že by Rada Evropy měla být prvním konkrétním krokem k vytvoření „něčeho jako Spojených států evropských“. Rozhodnutí o vytvoření Rady Evropy přišlo na evropském kongresu v Haagu. Zde bylo rovněž rozhodnuto, že Rada bude rozdělena na Výbor ministrů a Parlamentní shromáždění. Churchill viděl roli této instituce jako předstupeň větší institucionalizace kontinentální Evropy. Za příklad dával Evropě USA i britský Commonwealth.

Rada Evropy byla založena 5. května roku 1949. Sídlí dodnes ve Štrasburku a sdružuje nyní celkem 47 států, které „zachovávají zásady právního státu a zaručují všem osobám v rámci své svrchovanosti základní lidská práva a svobody“. Suverenita je také zachovávána ve Výboru ministrů – orgánu, kde je každá členská země zastoupena svým ministrem zahraničí. Zde se také rozhoduje o nových smlouvách a úmluvách Rady Evropy.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, protože všechny zmíněné země neporušovaly (neporušují) Maastrichtská kritéria, ale Pakt stability a růstu.

Maastrichtská smlouva sice skutečně zavedla pět kritérií, dodržovat je nicméně mají státy, které usilují o vstup do eurozóny a přijetí eura. Dodržování zodpovědné rozpočtové politiky po vstupu státu do eurozóny má pak zajistit Pakt stability a růstu přijatý roku 1997. Francie s Německem podle Eurostatu nebyly první země, které tento Pakt začaly porušovat.

Podle tohoto paktu mají státy i po vstupu do eurozóny dodržovat kritéria nízkého rozpočtového deficitu pod 3% HDP a vládního dluhu pod 60% HDP. Porušení Paktu pak může mít za následek sankce vůči porušujícímu státu. Podle tabulek Eurostatu o vládním dluhu a rozpočtovém deficitu pak jako tato kritéria nesplňovalo od vzniku eurozóny 1. ledna 1999 několik zemí.

Vyšší vládní dluh než 60% měly již v roce 1999 například Německo, Belgie, Španělsko nebo Itálie. V roce 2000 pak Německo, Belgie, Itálie nebo Rakousko. Rozpočtový deficit v roce 1999 přesáhl 3% u Portugalska (3,1%), Řecka hned po jeho vstupu do eurozóny (1. ledna 2001 – 4,5%), Německo od roku 2001 (3,1%) a Francie až od 2002 (3,1%).

U Portugalska, Německa a Francie byly zahájeny předběžné procedury varování v roce 2002 a hrozily by jim případně sankce. Pakt by v této souvislosti uvolněn v roce 2005. Ze statistik pro rok 2011 vyplývá, že kritéria Řecko (mimo další země) opravdu nedodržuje. Dluh dosahuje 165,3% HDP a deficit 9,1%.

Výrok je hodnocen jako pravdivý s odkazem na blog United Kingdom Independence Party, na jehož stránkách lze najít přepis, v němž se podobná upozornění nachází. Farageovy výpady proti společné měně podtrhují i videa z jeho proslovů v Evropském Parlamentu.

Výrok potvrzující Faragovo tvrzení lze do češtiny volně přeložit takto: " Mnoho lidí, s rozličným společenským postavením, je nespokojeno s rolí EU v jejich životě. Pokud bude labouristická vláda zvolena i ve třetím volebním období, vstoupíme do eurozony, což povede k federalizované Evropě. Drtivá většina lidí je proti tomu." Výrok se sice doslovně neshoduje s tvrzením Farage v Hydeparku, ale podstata shodná je. UKIP zde poukazuje na ztrátu suverenity i národního státu.

Proti společné měně a ztrátě suverenity Farage zbrojí hlavně v Bruselu při projevech před Evropským Parlamentem, což dokazují následující videa o zhroucení eura (ang.) a kritika rozhodování EU o budoucnosti jiných národů (ang.).

Dle informací ze zahraničních médií a oficiálních stránek vlády jednotlivých zemí hodnotíme výrok Farage jako pravdivý.

V době, kdy byla evropská ústava připravována, muselo dojít v jednotlivých zemích EU k její ratifikaci. Aby mohla ústava vstoupit v platnost, bylo nutné, aby ji schválily všechny členské státy (pozn.: v době, kdy k ratifikaci došlo měla EU pouze 25 členů). Velká část zemí v letech 2004-2006 ratifikaci ústavy podpořila, v některých byla ale odložena. V případě Francie a Nizozemí však byla evropská ústava odmítnuta.

Ve Francii měla být evropská ústava schvalována pomocí referenda, kterého se zúčastnilo téměř 70 % obyvatel. Proti se vyjádřilo 54,67 %, pro návrh hlasovalo 45,33 %. Návrh ústavy tak nebyl přijat, o čemž informovala řada médií (Washingtonpost, BBC, iDNES). Tehdejší prezident Jacque Chirac byl vyzván, aby v souvislosti s vyjádřením občanů přijal důsledky. Následně po referendu podal demisi premiér Jean-Pierre Raffarin a Chirac jmenoval jeho nástupce-Dominiqua de Villepina.

V případě Nizozemí došlo rovněž k ratifikaci referendem, kterého se zúčastnilo 63,3 % občanů. Schválení bylo neúspěšné, jelikož se proti návrhu vyjádřilo 61,54 % a pro návrh pouze 38,48 % občanů. Tehdejší vláda se odmítla návrhem dále zabývat a odmítla možnost druhého referenda.

Nigel Farage má ve svém tvrzení pravdu, Francie a Nizozemí skutečně návrh evropské ústavy v roce 2005 odmítly.

Na základě vývoje integračních uskupení především v Jižní Americe a Africe hodnotíme tento výrok jako zavádějící.

S jistotou lze prohlásit, že Evropská unie představuje v globálním měřítku specifickou mezinárodní organizaci, která dospěla do velmi pokročilé míry integrace. Tato integrace se začala rozvíjet již v padesátých letech minulého století. Existují však minimálně dvě další organizace, které se silně inspirují v některých krocích EU nebo ji dokonce samy označují za svůj vzor, přestože míra jejich integrace zatím nedosáhla takového stupně jako v EU. Máme na mysli Africkou unii a především Unii jihoamerických národů (UNASUR).

Africká unie se snaží prostřednictví integračních snah v ekonomické oblasti dosáhnout rozvoje a vymýcení chudoby na africkém kontinentu.

V rámci prostoru Jižní Ameriky jsou integrační snahy v současnosti na pokročilé úrovni, přestože mezi jednotlivými státy panuje značné množství nedořešených sporů (jako například rivalita mezi Brazílií a Argentinou o postavení vůdčí země regionu nebo konfliktní sousedské vztahy mezi Kolumbií a Venezuelou). Jihoameričtí lídři se nijak netají svou inspirací v projektu EU a dokonce lze vysledovat paralely v organizační struktuře EU a UNASURu. Po vzoru EU se uvažuje (nebo alespoň do nedávna uvažovalo) o zavedení společné jihoamerické měny, parlamentu a zóny volného pohybu osob. Součástí jeho organizační struktury jsou Rada hlav států a vlád UNASURu, Rada ministrů zahraničních věcí UNASURu, Rada delegátů UNASURu a Generální sekretariát UNASURu, tedy orgány, které zakládají politickou spolupráci.

Samozřejmě existuje daleko více regionálních integračních struktur, které spojují národy regionů v rámci různých zájmových sektorů. Mezi další významné mezinárodní integrační iniciativy patří např. Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN), Evropské sdružení volného obchodu (EFTA), Eurasijská unie (EAU) nebo Dominikánsko-středoamerická smlouva o volném obchodu (CAFTA). Pozadí, funkce, účel a motivace pro existenci těchto uskupení jsou pochopitelně různá.

Přestože není míra integrace v jiných částech světa srovnatelná s příkladem EU, rozhodně není jedinou „protiproudu jdoucí“ organizací svého druhu, ba naopak, je pro značnou část z nich inspiračním zdrojem.

Na základě výsledků řeckých voleb konaných 17. června 2012 hodnotíme tento výrok jako pravdivý.

Vezmeme-li v potaz hlasy stran, které překonaly 3% klauzuli nutnou pro postup do parlamentu, pak strany, které zřejmě vystupují proti záchrannému balíku od EU a MMF, získaly celkem 2.820.668 hlasů. Tato skupina je značně různorodá a zahrnuje radikální levicovou koalici SYRIZA, Nezávislé Řeky (odštěpenou frakci z Nové demokracie), kteří odmítají podobu půjčky od EU a MMF, ultranacionalistickou stranu Zlatý úsvit a K.K.E (komunisté).

Proevropské strany, které podporují přijetí záchranného balíku, konzervativní Nová demokracie a socialistický PASOK (Panhelénské socialistické hnutí) získaly dohromady 2.581.441 hlasů.

Zásadní roli v těchto počtech hraje menší levicová strana Demokratická levice (ΔΗΜΑΡ), která získala 385.079 hlasů. Tato strana se vyznačuje prounijními názory, avšak její lídr Fotis Kouvelis na počátku tohoto roku prohlásil, že nebude podporovat současnou podobu půjčky EU a MMF v řeckém parlamentu. Požaduje na rozdíl od návrhu podporu růstu pomocí strukturálních fondů a Evropské investiční banky. Z čehož vyplývá, že strana současnou pomoc eurozóny Řecku neschvaluje, byť má proevropskou orientaci, a její voliči tedy hlasovali také protizáchrannému balíčku.

Po sečtení tedy proti záchrannému balíčku hlasovalo 3.205.747 řeků, pro záchraný balíček 2.581.441 a výrok Nigela Farage je tedy pravdivý.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, jelikož se nám nepodařilo dohledat nejaktuálnější data (v obou případech pouze do roku 2009). Rovněž je v tomto Faragově výroku "obchodování" velmi širokým pojmem, proto se v ověřování zaměříme primárně na vývoz a dovoz ze zahraničí.

V letech 2005-2009 vypadal export a import ve Švýcarsku následovně:

Rok

Vývoz (ml. USD)

Dovoz (ml. USD)

2005

49 764

22 862

2006

54 779

23 463

2007

65 749

27 942

2008

77 815

32 030

2009

73 664

34 792

Celkem

321 771

141 089

V případě dovozu a vývozu EU jako takové máme přesnější informace co se týče obchodování s jednotlivými zeměmi.

Země

Vývoz 2008 (mld.€)

Dovoz 2008 (mld.€)

Vývoz 2009 (mld.€)

Dovoz 2009 (mld.€)

Švýcarsko

67, 6

45, 3

63, 6

47, 5

Rusko

21, 3

13, 9

18, 5

10, 9

Afrika

37, 8

34

-

-

Kanada

12

9, 8

10, 6

8, 2

USA

135, 8

133, 6

119, 4

127

Střední Am.

19, 1

23, 7

-

-

Jižní Am.

21, 3

13

-

-

Asie

126, 8

95, 3

-

-

Celkem

441, 7

368, 6

212, 1

193, 6

(pozn. "-" znamená, že hodnoty nejsou známy)

V případě Švýcarska jsou hodnoty uvedené v USD, je tedy třeba částky přepočítat podle tehdejšího průměrného kurzu 1 USD = 0,7187 €. Čistá bilance mezi vývozem a dovozem pro rok 2009 činila v případě Švýcarska 27 937,3 ml. €, kdežto v případě EU 405, 7 mld. €.

Z uvedeného je patrné, že čistá bilance EU je několikanásobně vyšší než bilance Švýcarska. Ale vzhledem k tomu, že nedisponujeme novějšími daty a nemůžeme přesně určit, co Farage mínil "obchodováním se zbytkem světa", hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Kvůli neexistenci statistik sledujících poměr mezi přijatou národní a evropskou legislativou hodnotíme tento výrok jako neověřitelný.

Nigel Farage tímto výrokem reaguje na prohlášení bývalého předsedy EP Hanse-Gerta Pötteringa z roku 2009, který prohlásil, že pro běžného občana jsou v 75 % přijatých zákonů zákonodárcem právě poslanci EP, což znamená, že až 75 % legislativy, která se na občana EU vztahuje, je podle jeho slov iniciovaná evropskými orgány.

Vzhledem k tomu, že se bývalý předseda EP neopírá o žádné statistiky, hodnotíme jeho výrok jako neověřitelný. Poměr mezi přijímanou evropskou a národní legislativou se s největší pravděpodobností liší jak podle jednotlivých zemí, tak je proměnlivý i v čase.

Výrok je pravdivý, mezi státy existují různé formy spolupráce v boji proti přeshraničnímu zločinu.

V rámci Světové obchodní organizace (WTO) je možné uzavírat dohody mezi státy s cílem bojovat proti přeshraničnímu zločinu. Tyto snahy však nejsou příliš intenzivní. Možným příkladem jsou protipirátské iniciativy v USA (.pdf, str. 19), které uzavírají mezinárodní smlouvy často právě skrze WTO. Případným modelem pro prohloubení mezinárodní spolupráce v boji proti zločinu v rámci WTO jsou bilaterální smlouvy mezi jednotlivými zeměmi, ale také hlubší spolupráce s dalšími mezinárodními organizacemi. (zdroj cfr)