Nigel Farage

Na základě informací ČTK, publikovaných mimo jiné na serverech novinky.cz či lidovky.cz, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Podle údajů řecké centrální banky se vklady v řeckých bankách postupně snižují již od roku 2010, kdy zemi zasáhla dluhová krize. Rovněž v minulém roce (2011) objem vkladů klesl, a to konkrétně o 35,4 miliardy eur (asi devět biliónů korun), tedy o 17 procent, a na konci dubna činil asi 166 miliard eur. Podle zdrojů z bank se před parlamentními volbami (17. června 2012) odliv ještě zrychlil a z velkých bank tak lidé skutečně vybírali 500 až 800 miliónů eur denně. Vybrané peníze si lidé většinou schovávali doma či do bezpečnostních schránek. Bohatší klienti pak peníze většinou převáděli na zahraniční účty.

Tento výrok hodnotíme jako zavádějící neboť Evropská komise sice má jediná právo navrhovat zákony, jejich schvalování je ovšem na volených zástupcích.

Evropský parlament prošel od svého vzniku v roce 1952 (tehdy ještě jako Shromáždění ESUO) výraznými změnami a rozšiřováním pravomocí. Výhradní právo předkládat legislativní návrhy má sice stále úřednická Komise, čímž se evropský model liší od modelu národních států, kde mohou poslanci v parlamentu předkládat vlastní návrhy legislativních aktů, ale schvalování těchto návrhů je plně v kompetenci přímo voleného Evropského parlamentu a Rady EU, složené ze zástupců vlád národních států.

Nejčastějším způsobem přijímání legislativy v EU je procedura spolurozhodování, kterou Lisabonská smlouva rozšířila na drtivou většinu oblastí. Konkrétně se jedná o volný pohyb pracovních sil, právo podnikat a žít v jiném členském státě, služby, vnitřní trh, školství a vzdělávání (pobídková opatření), spotřebitelská politika, transevropské sítě (pokyny), životní prostředí (všeobecný akční plán), kultura (pobídková opatření) a výzkum (rámcový program). Po přijetí Lisabonské smlouvy se procedura spolurozhodování používá v 95 procentech případů. V rámci této procedury je postavení Parlamentu na stejné úrovni jako postavení Rady EU. Projednávaný legislativní návrh tak musí schválit obě instituce, jinak není přijat. Evropský parlament má tedy reálné právo veta a ne jen možnost legislativní proces zpožďovat.

Vedle procedury spolurozhodování, tzv. řádného postupu, existují ještě zvláštní postupy. Ty se používají u politicky citlivých rozhodnutí. Ani v těchto případech však neleží legislativní pravomoc pouze v rukou Komise a její návrh musí být přijat buď Radou spolu s vyádřením Parlamentu (v případě tzv. konzultace), nebo Radou po vyjádření souhlasu Parlamentu (v případě tzv. souhlasu).

(zdroj EurActiv)

Na základě informací uvedených na oficiálních internetových stránkách SNP, Parlamentu VB a na portálu Euroskop.cz hodnotíme výrok jako pravdivý.

Skotská národní strana (SNP) představuje politickou stranu, jejímž hlavním cílem je dosažení nezávislosti Skotska na Spojeném království. Po regionálních volbách v roce 2011 ovládla SNP, v čele s Alexem Salmondem, Skotský parlament, ve kterém skotští nacionalisté získali absolutní převahu 69 ze 129 křesel (.jpg), a poprvé v historii tak sestavili většinovou vládu. Tento triumf otevřel SNP cestu k referendu o skotské nezávislosti, které chce strana vyhlásit do konce funkčního období parlamentu v roce 2015. V současné době SNP rovněž náleží celkem 6 poslaneckých mandátů v Dolní sněmovně (House of Commons) Parlamentu Spojeného království.

Na základě průzkumu veřejného mínění agentury Populus z 11. června 2012 hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Podle jednoho z posledních průzkumů veřejného mínění z 11. června 2012, který byl uspořádán agenturou Populus ve spolupráci s novinami The Times, se k otázce, zdali by VB měla zůstat členem EU ponechávajíc si možnost připojení se k více integrované Eurozóně, kladně vyjádřilo (.pdf, str. 10) 36 % dotázaných, záporně pak 44 % respondentů. Z výše uvedených čísel jasně vyplývá, že se setrváním VB v EU souhlasí 36 % Britů, což znatelně překračuje Faragem zmiňovaný interval "čtvrtiny až třetiny". Na základě těchto skutečností výrok hodnotíme jako nepravdivý.

Na základě informací uvedených na serverech ihned.cz, aktuálně.cz a businessinfo.cz hodnotíme výrok jako pravdivý.

Na podzim roku 2008 se Island propadl do hluboké finanční a ekonomické krize v důsledku krachu svých tří největších komerčních bank (Landsbanki, Kaupthing a Glitnir). Ve zkrachovalých islandských bankách mělo peníze asi 400 tisíc Britů a Nizozemců, přičemž nejvíce peněz bylo vázáno zejména v internetové bance Icesave, která patřila společnosti Landsbanki. Občany Velké Británie a Nizozemska však Island odmítl odškodnit, což z jejich strany vyvolalo bouřlivé reakce. Vklady těmto lidem nakonec vyplatily jejich domácí vlády, ty však následně začaly peníze vymáhat po Islandu zpět. Otázka toho, zda a kdy Island vyplatí Britům a Nizozemcům peníze, o které přišli při krachu islandských bank, se následně stala stěžejním bodem jejich vzájemných vztahů a jako taková se promítla i do přístupu Velké Británie a Nizozemska k žádosti Islandu o vstup do EU (2009). Britský ministr pro veřejné finance a ekonomickou politiku Paul Myners se v souvislosti s touto otázkou mimo jiné vyjádřil tak, že: „Islandským představitelům musí být nepochybně jasné, že pokud nebudou vklady všech britských občanů vyplaceny, vstup do Evropské unie je ohrožen.“ (zdroj: ihned.cz, aktuálně.cz, a opět ihned.cz)

28. srpna 2011 přijala Výkonná rada MMF poslední, šestou, zprávu hodnotící islandskou ekonomickou obnovu. Tato zpráva hodnotí obnovu islandské ekonomiky jako mimořádně úspěšnou: „Island je na cestě ekonomické obnovy, finanční systém byl kompletně restrukturalizován a země postupně získává přístup na světové trhy.“ Islandská ekonomika v závěru roku 2011 potvrdila, že po období dramatického poklesu HDP v letech 2009 (-6,7 %) a 2010 (-4,0 %) byl rok 2011 ve znamení obnovy růstu. HDP rostlo čtyři čtvrtletí v řadě (1/2011 3,6 %, 2/2011 1,4 %, 3/2011 4,7 % a 4/2011 1,9 %) a za celý rok 2011 tak růst HDP dosáhl 3,1 %. Tento vývoj se odrazil i v hodnocení ratingových agentur. Agentura Fitch zvýšila rating Islandu z BB+ na BBB- (Moody´s ponechalo na Baa3, S&P´s dokonce na BBB+) s výhledem stabilní. Island se tak dostal ze spekulativních pásem do pásem vhodných k investicím a ve srovnání s problematickými evropskými zeměmi na tom již není nejhůře, naopak mnohé z nich nechává za sebou. (zdroj: Island: Ekonomická charakteristika země)

Na základě zpráv předních britských médií hodnotíme tento výrok jako pravdivý.

Canterburský arcibiskup anglikánské církve Rowan Williams skutečně vyzýval britské politiky napříč politickým spektrem, aby podpořili zavedení práva šaría v Británii. Argumentoval potřebou přijetí z důvodu nevyhnutelnosti. Řekl, že oficiálně přijaté islámské právo může v Británii přispět k dosažení sociální soudržnosti, protože někteří muslimové neuznávají stávající britský právní systém. Za tato vyjádření si arcibiskup vysloužil vlnu kritiky z řad politiků, včetně tehdejšího premiéra Gordona Browna. Rowan Williams tato svá tvrzení o nutnosti zavedení islámského práva šaría v Británii opakuje soustavně, a to již od roku 2008 a zopakoval je i v loňském roce.

Viz zprávy BBC (2008), the Guardian (2008), the Telegraph (2008), the Sun (2011).

Tento výrok hodnotíme jako zavádějící. Evropská unie má sice vlastní lid, vlajku i hymnu, neexistuje však jednotná a stálá evropská armáda.

Evropská vlajka a evropská hymna patří mezi symboly Evropské unie, které jsou zakotveny v primárním právu. Evropská vlajka byla přijata jako evropský symbol v roce 1955. Evropská hymna byla schválena v roce 1972, oficiálně přijata však byla až o třináct let později. Evropský lid, neboli občanství unie, definovala Maastrichtská smlouva (.pdf, Hlava II., C.) v roce 1992. Tato smlouva stanovuje, že každá osoba, která má státní příslušnost členského státu, je občanem Unie. Smlouva definuje také práva těchto občanů.

Co se však týče armády, současná EU sice disponuje vlastními jednotkami, nejedná se ale o stálou evropskou armádu. Aktuální model společné bezpečnostní a obranné politiky EU, na který měla značný dopad také Lisabonská smlouva, disponuje hned několika prostředky k zásahu. EU sice může vysílat vojenské jednotky na různé mise, v rámci těchto misí ovšem působí jednotky, které vždy ke konkrétnímu úkolu sestavují členské státy EU, a to z příslušníků armád jednotlivých členských států.

Tento faktický výrok Nigela Farage hodnotíme jako pravdivý, a to na základě vyjádření W. Churchilla z roku 1943 pro BBC (.mp3), proslovu z roku 1946 v Zurichu a kongresu v Haagu 1948. Další informace k výroku lze nalézt i na oficiálních stránkách Rady Evropy. Informace o Radě Evropy v češtině lze nalézt například na portálu Euroskop či na stránkách Ministerstva zahraničních věcí ČR.

S názvem Rada Evropy (pozn.: odlišné od Evropské rady i Rady EU, které jsou součástí EU a v té době ještě neexistovaly) přišel jako první právě Winston Churchill ve svém projevu z roku 1943, kde vyzývá k vytvoření Rady Evropy a Rady Asie.

Vizi pak dále obhajoval i v Zurichu, kde uvedl, že by Rada Evropy měla být prvním konkrétním krokem k vytvoření „něčeho jako Spojených států evropských“. Rozhodnutí o vytvoření Rady Evropy přišlo na evropském kongresu v Haagu. Zde bylo rovněž rozhodnuto, že Rada bude rozdělena na Výbor ministrů a Parlamentní shromáždění. Churchill viděl roli této instituce jako předstupeň větší institucionalizace kontinentální Evropy. Za příklad dával Evropě USA i britský Commonwealth.

Rada Evropy byla založena 5. května roku 1949. Sídlí dodnes ve Štrasburku a sdružuje nyní celkem 47 států, které „zachovávají zásady právního státu a zaručují všem osobám v rámci své svrchovanosti základní lidská práva a svobody“. Suverenita je také zachovávána ve Výboru ministrů – orgánu, kde je každá členská země zastoupena svým ministrem zahraničí. Zde se také rozhoduje o nových smlouvách a úmluvách Rady Evropy.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, protože všechny zmíněné země neporušovaly (neporušují) Maastrichtská kritéria, ale Pakt stability a růstu.

Maastrichtská smlouva sice skutečně zavedla pět kritérií, dodržovat je nicméně mají státy, které usilují o vstup do eurozóny a přijetí eura. Dodržování zodpovědné rozpočtové politiky po vstupu státu do eurozóny má pak zajistit Pakt stability a růstu přijatý roku 1997. Francie s Německem podle Eurostatu nebyly první země, které tento Pakt začaly porušovat.

Podle tohoto paktu mají státy i po vstupu do eurozóny dodržovat kritéria nízkého rozpočtového deficitu pod 3% HDP a vládního dluhu pod 60% HDP. Porušení Paktu pak může mít za následek sankce vůči porušujícímu státu. Podle tabulek Eurostatu o vládním dluhu a rozpočtovém deficitu pak jako tato kritéria nesplňovalo od vzniku eurozóny 1. ledna 1999 několik zemí.

Vyšší vládní dluh než 60% měly již v roce 1999 například Německo, Belgie, Španělsko nebo Itálie. V roce 2000 pak Německo, Belgie, Itálie nebo Rakousko. Rozpočtový deficit v roce 1999 přesáhl 3% u Portugalska (3,1%), Řecka hned po jeho vstupu do eurozóny (1. ledna 2001 – 4,5%), Německo od roku 2001 (3,1%) a Francie až od 2002 (3,1%).

U Portugalska, Německa a Francie byly zahájeny předběžné procedury varování v roce 2002 a hrozily by jim případně sankce. Pakt by v této souvislosti uvolněn v roce 2005. Ze statistik pro rok 2011 vyplývá, že kritéria Řecko (mimo další země) opravdu nedodržuje. Dluh dosahuje 165,3% HDP a deficit 9,1%.

Výrok je hodnocen jako pravdivý s odkazem na blog United Kingdom Independence Party, na jehož stránkách lze najít přepis, v němž se podobná upozornění nachází. Farageovy výpady proti společné měně podtrhují i videa z jeho proslovů v Evropském Parlamentu.

Výrok potvrzující Faragovo tvrzení lze do češtiny volně přeložit takto: " Mnoho lidí, s rozličným společenským postavením, je nespokojeno s rolí EU v jejich životě. Pokud bude labouristická vláda zvolena i ve třetím volebním období, vstoupíme do eurozony, což povede k federalizované Evropě. Drtivá většina lidí je proti tomu." Výrok se sice doslovně neshoduje s tvrzením Farage v Hydeparku, ale podstata shodná je. UKIP zde poukazuje na ztrátu suverenity i národního státu.

Proti společné měně a ztrátě suverenity Farage zbrojí hlavně v Bruselu při projevech před Evropským Parlamentem, což dokazují následující videa o zhroucení eura (ang.) a kritika rozhodování EU o budoucnosti jiných národů (ang.).