Nigel Farage

Výrok hodnotíme jako zavádějící. V obou zmíněných zemích se sice proti přijetí Evropského stabilizačního mechanismu (ESM) zformovala významná opozice, nejedná se však o většinový názor a mechanismus již prochází ratifikační procedurou.

Česká republika a Velká Británie jsou dvě země, které jako jediné ze zemí EU nepřijaly fiskální pakt. (.pdf, str. 6) Co se týče Evropského stabilizačního mechanismu nezaujímají tak jednoznančný společný postoj, a to zejména kvůli své odlišné výchozí pozici. ESM je mechanismem stability pro členské státy, jejichž měnou je euro. Velká Británie má na přijetí eura trvalou výjimku a podle slov britského premiéra (.pdf, str. 4-5) Davida Camerona nebude bránit státům eurozóny v přijetí tohoto mechanismu, sama však nemíní být jeho součástí. Vztah České republiky k ESM je odlišný, jelikož se od ní očekává, že do budoucna euro přijme a součástí Evropského stabilizačního mechanismu se tudíž stane.

Ani jedna ze zmíněných zemí tedy nevyslovila tento mechanismus striktně neodmítla. V České republice již byl vznik ESM schválen v parlamentu (.pdf) i senátu (.pdf) a čeká se na podpis prezidenta Klause. Ve Velké Británii se prozatím konalo druhé čtení v parlamentu.

Tento výrok hodnotíme jako zavádějící neboť Evropská komise sice má jediná právo navrhovat zákony, jejich schvalování je ovšem na volených zástupcích.

Evropský parlament prošel od svého vzniku v roce 1952 (tehdy ještě jako Shromáždění ESUO) výraznými změnami a rozšiřováním pravomocí. Výhradní právo předkládat legislativní návrhy má sice stále úřednická Komise, čímž se evropský model liší od modelu národních států, kde mohou poslanci v parlamentu předkládat vlastní návrhy legislativních aktů, ale schvalování těchto návrhů je plně v kompetenci přímo voleného Evropského parlamentu a Rady EU, složené ze zástupců vlád národních států.

Nejčastějším způsobem přijímání legislativy v EU je procedura spolurozhodování, kterou Lisabonská smlouva rozšířila na drtivou většinu oblastí. Konkrétně se jedná o volný pohyb pracovních sil, právo podnikat a žít v jiném členském státě, služby, vnitřní trh, školství a vzdělávání (pobídková opatření), spotřebitelská politika, transevropské sítě (pokyny), životní prostředí (všeobecný akční plán), kultura (pobídková opatření) a výzkum (rámcový program). Po přijetí Lisabonské smlouvy se procedura spolurozhodování používá v 95 procentech případů. V rámci této procedury je postavení Parlamentu na stejné úrovni jako postavení Rady EU. Projednávaný legislativní návrh tak musí schválit obě instituce, jinak není přijat. Evropský parlament má tedy reálné právo veta a ne jen možnost legislativní proces zpožďovat.

Vedle procedury spolurozhodování, tzv. řádného postupu, existují ještě zvláštní postupy. Ty se používají u politicky citlivých rozhodnutí. Ani v těchto případech však neleží legislativní pravomoc pouze v rukou Komise a její návrh musí být přijat buď Radou spolu s vyádřením Parlamentu (v případě tzv. konzultace), nebo Radou po vyjádření souhlasu Parlamentu (v případě tzv. souhlasu).

(zdroj EurActiv)

Tento výrok hodnotíme jako zavádějící. Evropská unie má sice vlastní lid, vlajku i hymnu, neexistuje však jednotná a stálá evropská armáda.

Evropská vlajka a evropská hymna patří mezi symboly Evropské unie, které jsou zakotveny v primárním právu. Evropská vlajka byla přijata jako evropský symbol v roce 1955. Evropská hymna byla schválena v roce 1972, oficiálně přijata však byla až o třináct let později. Evropský lid, neboli občanství unie, definovala Maastrichtská smlouva (.pdf, Hlava II., C.) v roce 1992. Tato smlouva stanovuje, že každá osoba, která má státní příslušnost členského státu, je občanem Unie. Smlouva definuje také práva těchto občanů.

Co se však týče armády, současná EU sice disponuje vlastními jednotkami, nejedná se ale o stálou evropskou armádu. Aktuální model společné bezpečnostní a obranné politiky EU, na který měla značný dopad také Lisabonská smlouva, disponuje hned několika prostředky k zásahu. EU sice může vysílat vojenské jednotky na různé mise, v rámci těchto misí ovšem působí jednotky, které vždy ke konkrétnímu úkolu sestavují členské státy EU, a to z příslušníků armád jednotlivých členských států.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, protože všechny zmíněné země neporušovaly (neporušují) Maastrichtská kritéria, ale Pakt stability a růstu.

Maastrichtská smlouva sice skutečně zavedla pět kritérií, dodržovat je nicméně mají státy, které usilují o vstup do eurozóny a přijetí eura. Dodržování zodpovědné rozpočtové politiky po vstupu státu do eurozóny má pak zajistit Pakt stability a růstu přijatý roku 1997. Francie s Německem podle Eurostatu nebyly první země, které tento Pakt začaly porušovat.

Podle tohoto paktu mají státy i po vstupu do eurozóny dodržovat kritéria nízkého rozpočtového deficitu pod 3% HDP a vládního dluhu pod 60% HDP. Porušení Paktu pak může mít za následek sankce vůči porušujícímu státu. Podle tabulek Eurostatu o vládním dluhu a rozpočtovém deficitu pak jako tato kritéria nesplňovalo od vzniku eurozóny 1. ledna 1999 několik zemí.

Vyšší vládní dluh než 60% měly již v roce 1999 například Německo, Belgie, Španělsko nebo Itálie. V roce 2000 pak Německo, Belgie, Itálie nebo Rakousko. Rozpočtový deficit v roce 1999 přesáhl 3% u Portugalska (3,1%), Řecka hned po jeho vstupu do eurozóny (1. ledna 2001 – 4,5%), Německo od roku 2001 (3,1%) a Francie až od 2002 (3,1%).

U Portugalska, Německa a Francie byly zahájeny předběžné procedury varování v roce 2002 a hrozily by jim případně sankce. Pakt by v této souvislosti uvolněn v roce 2005. Ze statistik pro rok 2011 vyplývá, že kritéria Řecko (mimo další země) opravdu nedodržuje. Dluh dosahuje 165,3% HDP a deficit 9,1%.

Na základě vývoje integračních uskupení především v Jižní Americe a Africe hodnotíme tento výrok jako zavádějící.

S jistotou lze prohlásit, že Evropská unie představuje v globálním měřítku specifickou mezinárodní organizaci, která dospěla do velmi pokročilé míry integrace. Tato integrace se začala rozvíjet již v padesátých letech minulého století. Existují však minimálně dvě další organizace, které se silně inspirují v některých krocích EU nebo ji dokonce samy označují za svůj vzor, přestože míra jejich integrace zatím nedosáhla takového stupně jako v EU. Máme na mysli Africkou unii a především Unii jihoamerických národů (UNASUR).

Africká unie se snaží prostřednictví integračních snah v ekonomické oblasti dosáhnout rozvoje a vymýcení chudoby na africkém kontinentu.

V rámci prostoru Jižní Ameriky jsou integrační snahy v současnosti na pokročilé úrovni, přestože mezi jednotlivými státy panuje značné množství nedořešených sporů (jako například rivalita mezi Brazílií a Argentinou o postavení vůdčí země regionu nebo konfliktní sousedské vztahy mezi Kolumbií a Venezuelou). Jihoameričtí lídři se nijak netají svou inspirací v projektu EU a dokonce lze vysledovat paralely v organizační struktuře EU a UNASURu. Po vzoru EU se uvažuje (nebo alespoň do nedávna uvažovalo) o zavedení společné jihoamerické měny, parlamentu a zóny volného pohybu osob. Součástí jeho organizační struktury jsou Rada hlav států a vlád UNASURu, Rada ministrů zahraničních věcí UNASURu, Rada delegátů UNASURu a Generální sekretariát UNASURu, tedy orgány, které zakládají politickou spolupráci.

Samozřejmě existuje daleko více regionálních integračních struktur, které spojují národy regionů v rámci různých zájmových sektorů. Mezi další významné mezinárodní integrační iniciativy patří např. Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN), Evropské sdružení volného obchodu (EFTA), Eurasijská unie (EAU) nebo Dominikánsko-středoamerická smlouva o volném obchodu (CAFTA). Pozadí, funkce, účel a motivace pro existenci těchto uskupení jsou pochopitelně různá.

Přestože není míra integrace v jiných částech světa srovnatelná s příkladem EU, rozhodně není jedinou „protiproudu jdoucí“ organizací svého druhu, ba naopak, je pro značnou část z nich inspiračním zdrojem.