Ale my musíme využít tento mechanismus. Dostali do nové situace. Ta situace nová spočívá v tom, oproti té předchozí době, že tady máme skutečně porušení mezinárodního práva válečný zločin par excellence a zločin proti lidskosti. Jsou tu o tom důkazy, že byly použity chemické zbraně, jsou tu určité indicie, zřetelné, rostoucí, které jasně ukazují, kdo byl za tím jejich použitím. Čili my nemůžeme, Mezinárodní společenství nemůže nereagovat ...
Zákaz použití chemických zbraní byl jako odpověď na zkušenost z první světové války zakomponován do Ženevského protokolu, který byl podepsán již v roce 1925. Na zákaz použití dále navázala Úmluva o chemických zbraních (Chemical Weapons Convention) vytvořená v roce 1992, která již směřovala také na zákaz vývoje, výroby a shromažďování s cílem tyto zbraně zničit. Země Summitu G20 se shodly, že v Sýrii byly chemické zbraně použity, což konstituuje porušení mezinárodního práva. Deset ze zemí G20označily režim Bašára Asada za viníka útoku (jmenovitě se jedná o USA, Austrálii, Kanadu, Francii, Itálii, Japonsko, Jižní Koreu, Saúdskou Arábii, Španělsko, Turecko a Británii).
Zmíněná "předchozí doba" nejspíše odkazuje na válku v Iráku, která byla podpořena zprávami o existenci zbraní hromadného ničení v držení režimu Saddáma Husajna. Tato zpráva (Iraq dossier) byla připravena britskou rozvědkou a prezentována premiérem Tony Blairem jako důkaz, na jehož základě koalice v čele s USA provedla útoky na Irák i bez podpory rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Později se ukázalo, že Irák žádné zbraně hromadného ničení nevlastnil, protože jejich arzenál byl zničen v 90. letechv době sankcí OSN.
