Zákaz použití chemických zbraní byl jako odpověď na zkušenost z první světové války zakomponován do Ženevského protokolu, který byl podepsán již v roce 1925. Na zákaz použití dále navázala Úmluva o chemických zbraních (Chemical Weapons Convention) vytvořená v roce 1992, která již směřovala také na zákaz vývoje, výroby a shromažďování s cílem tyto zbraně zničit. Země Summitu G20 se shodly, že v Sýrii byly chemické zbraně použity, což konstituuje porušení mezinárodního práva. Deset ze zemí G20označily režim Bašára Asada za viníka útoku (jmenovitě se jedná o USA, Austrálii, Kanadu, Francii, Itálii, Japonsko, Jižní Koreu, Saúdskou Arábii, Španělsko, Turecko a Británii).
Zmíněná "předchozí doba" nejspíše odkazuje na válku v Iráku, která byla podpořena zprávami o existenci zbraní hromadného ničení v držení režimu Saddáma Husajna. Tato zpráva (Iraq dossier) byla připravena britskou rozvědkou a prezentována premiérem Tony Blairem jako důkaz, na jehož základě koalice v čele s USA provedla útoky na Irák i bez podpory rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Později se ukázalo, že Irák žádné zbraně hromadného ničení nevlastnil, protože jejich arzenál byl zničen v 90. letechv době sankcí OSN.