Neklidné zahraničí

Ministerstvo zahraničních věcí České republiky varuje české občany před cestami do Egypta. 14.srpna se k situaci vyjádřil marketingový ředitel cestovní kanceláře Exim tours Stanislav Zíma: „V turistických letoviscích, jako je Hurghada, Marsá Alam nebo Šarm aš-Šajch je situace klidná a jsou pod zvýšeným bezpečnostním dohledem státních složek. Výlety mimo letoviska do měst s rizikem nepokojů jsou v tuto chvíli zrušeny.“ O den později byl již hlášen jeden mrtvý z letoviska Hurghada. Dle bezpečnostních zdrojů citovaných agenturou DPA se v Hurghadě střetli členové Muslimského bratrstva s policií. Konflikt se odehrál v centru města, tedy nikoliv v blízkosti hotelů.

1.září informovalo ministerstvo zahraničí o zhoršující se bezpečnostní situaci na území Egypta, přičemž doporučilo českým občanům v současné době do Egypta necestovat. Toto doporučení zahrnuje i turistická letoviska u Rudého moře (Marsa Alam, Hurghada, Šarm aš-Šajch, Dahab, Nuweiba, Taba). Ministerstvo obecně dále nedoporučuje cestovat do severní části sinajského poloostrova.

14.září byl vyhlášen na měsíc výjimečný stav a zákaz vycházení ve 14 guvernorátech. (Více o úpravě tohoto zákazu a platnosti zde).

Turistům v egyptských letoviscích je doporučeno zůstávat uvnitř hotelových areálů. I přes incident v Hurghadě velvyslanectví České republiky v Káhiře označuje bezpečnostní situaci v přímořských letoviscích stále za relativně klidnou.

Ze samotných areálů letovisek nejsou doposud hlášeny žádné střety, nicméně přímo v Karlem Schwarzenbergem zmíněné Hurghadě došlo ke střetům i úmrtí. Jeho výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Na základě informací ze stránek ministerstev zahraničí států Evropské unie hodnotíme výrok Jana Kohouta jako pravdivý s výhradou.

Varování týkající se pobytů v Egyptě se nám nepodařilo dohledat u Lotyšska, Portugalska a Řecka. Tyto země tedy buď žádné doporučení nevydaly, nebo se nám ho nepodařilo nalézt.

Nicméně pokud srovnáme námi nalezené informace s výrokem Jana Kohouta, dopouští se drobné nepřesnosti, když říká, že pouze Velká Británie, Portugalsko a jedna další země nevarují před pobytem v turistických letoviscích. U Velké Británie je to pravda, Portugalsko se nám nepodařilo najít, předpokládáme tedy, že je to také pravda. Kromě těchto zemí se nám podařilo najít ještě dvě další země, které mají doporučení podobného znění - Maltu a Kypr. Nejde tedy o Velkou Británii, Portugalsko a jednu další zemi, ale další dvě.

Nicméně ostatní státy vydaly prakticky stejná doporučení jako Česká republika. Všechna doporučení jsou vydaná v souvislosti s událostmi v Egyptě, opravdu tedy pochází zhruba ze stejné doby. I přes drobnou nepřesnost, opomenutí jedné země, hodnotíme výrok jako pravdivý.

V následující tabulce naleznete přehled stanovisek členských států EU (většinou v jejich úředních jazycích).

Čl. stát Evropské unieDoporučení ohledně cest do Egypta Belgie Necestovat Bulharsko Necestovat Česko Necestovat Dánsko Necestovat Estonsko Necestovat Finsko Necestovat Francie Necestovat Chorvatsko Necestovat Irsko Necestovat Itálie Necestovat Kypr Necestovat jen do některých oblastí Litva Necestovat Lotyšsko Nenalezeno Lucembursko Necestovat Maďarsko Necestovat Malta Necestovat, vyjma letovisek Německo Necestovat Nizozemí Necestovat Polsko Necestovat Portugalsko Nenalezeno Rakousko Necestovat Rumunsko Necestovat Řecko Nenalezeno Slovensko Necestovat Slovinsko Necestovat Velká Británie Různé stupně výstrahy podle oblasti Španělsko Necestovat Švédsko Necestovat

Výrok odkazuje zřejmě k týden starým protestům z 30. srpna 2013, o nichž informovaly agentury Reuters a AP. Při protestech skutečně zemřelo šest lidí a demonstrace byly největším projevem vzdoru Mursího stoupenců od dva týdny starých nepokojů, při kterých byly zabity stovky protestujících.

Mezi hlavní témata jednání na neformálním zasedání ministrů zahraničích věcí Evropské unie, která se uskutečnila ve dnech 6. září 2013 a 7. září 2013 v litevském Vilniusu, a které se vedle Jana Kohouta zúčastnil také americký ministr zahraničních věcí John Karry, patřila mimo jiné i syrská otázka. Jak informuje například oficiální webová stránka litevského předsednictví Rady Evropské unie, v konečném prohlášení političky Catherine Ashton shrnující dojednané stanovisko všech 28 států Evropské unie se skutečně hovoří o posílení potřebné humanitární pomoci vůči Sýrii v rámci snahy vyřešit sílící konflikt diplomatickou, a ne vojenskou, cestou. Konkrétně se uvádí, že "The EU will uphold its commitment, as the largest donor, to provide aid and assistance to those in need due to the Syrian conflict. It will maintain its readiness to help the recovery, rehabilitation and transition in Syria, in accordance with the needs of the Syrian people" ("Evropská unie jako největší dárce dodrží své závazky poskytnout pomoc a asistenci těm, kteří se kvůli syrskému konfliktu octli v nouzi. V souladu s potřebami syrského obyvatelstva Evropská unie zůstane připravena pomoct při obnově země, její rehabilitaci a během přechodného období."). Více informací o zasedání poskytují stránky Ministerstva zahraničních věcí České republiky.

Co se týče summitu ekonomicky silných zemí G20 v Petrohradu, konající se 5. a 6. září 2013, tak i zde se řešila především syrská krize. Ačkoliv diskuze týkající se humanitární pomoci byla spíše okrajová, jak blíže uvádí například server World Bulletin, 11 členů G20 se domluvilo na zintezivnění humanitní pomoci (důraz je tak například kladen na spolupráci s OSN, mimořádnou lékařskou asistenci v případě napadení obyvatelstva chemickými zbraněmi nebo na spolupráci s nevládními organizacemi).

Na základě údajů z informačních serverů litevského předsednictví Rady Evropské unie a worldbulletin.net hodnotíme výrok Jana Kohouta jako pravdivý.

Za problematiku mezinárodní migrace a mezinárodní ochrany v České republice zodpovídá Ministerstvo vnitra. A to jak na úrovni legislativně - koncepční, analytické, tak i realizační. V rámci ministerstva za tuto oblast zodpovídá odbor azylové a migrační politiky.

Výrok hodnotíme na základě informací z webu Ministerstva zahraničí jako zavádějící.

Za rok 2012 ČR poskytla humanitární pomoc ve výši 72,8 mil. Kč, z čeho pomoc Sýrii činila jen 16,5 mil. Kč a ne 20 mil.

Pro rok 2013 bylo na humanitární pomoc vyčleněno 73 mil. Kč, s toho 45,3 mil. Kč bylo schváleno na projekty ke 31. červenci 2013. Podle stránek Ministerstva v roce 2013 zatím do Sýrie prostřednictvím humanitární pomoci odešlo 18,7 mil. Kč a ne 19 mil. Přesněji: "dotační řízení se týkalo pomoci obyvatelstvu Sýrie...
v hodnotě celkem 9 mil, ..projekt na podporu syrských uprchlíků v Libanonu..v hodnotě 2,75 mil. Kč,...navýšena dotace na projekt SOS Sýrie organizace Člověk v tísni o 2 mil. Kč...,Částka 5 mil. Kč bude věnována na Regionální výzvu OSN na pomoc uprchlíkům ze Sýrie..". 19 milionů v letošním roce uvedl Jan Kohout víceméně správně, v loňském roce však výši české pomoci Sýrii výrazně nadhodnotil a jeho výrok tedy hodnotíme jako zavádějící.

Zákaz použití chemických zbraní byl jako odpověď na zkušenost z první světové války zakomponován do Ženevského protokolu, který byl podepsán již v roce 1925. Na zákaz použití dále navázala Úmluva o chemických zbraních (Chemical Weapons Convention) vytvořená v roce 1992, která již směřovala také na zákaz vývoje, výroby a shromažďování s cílem tyto zbraně zničit. Země Summitu G20 se shodly, že v Sýrii byly chemické zbraně použity, což konstituuje porušení mezinárodního práva. Deset ze zemí G20označily režim Bašára Asada za viníka útoku (jmenovitě se jedná o USA, Austrálii, Kanadu, Francii, Itálii, Japonsko, Jižní Koreu, Saúdskou Arábii, Španělsko, Turecko a Británii).

Zmíněná "předchozí doba" nejspíše odkazuje na válku v Iráku, která byla podpořena zprávami o existenci zbraní hromadného ničení v držení režimu Saddáma Husajna. Tato zpráva (Iraq dossier) byla připravena britskou rozvědkou a prezentována premiérem Tony Blairem jako důkaz, na jehož základě koalice v čele s USA provedla útoky na Irák i bez podpory rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Později se ukázalo, že Irák žádné zbraně hromadného ničení nevlastnil, protože jejich arzenál byl zničen v 90. letechv době sankcí OSN.

Nejklíčovější institucí ve vztahu k mezinárodnímu právu trestnímu je v současné době Mezinárodní trestní soud, který byl oficiálně založen 1. července 2002. Stíhání a trestání zločinů spáchaných před tímto datem tedy není v jeho pravomoci, a mohou být na mezinárodní úrovni postihovány zřizováním ad hoc mezinárodních trestních soudů či tribunálů - např. Zvláštní soud pro Sierru Leone. Vznik Mezinárodního trestního soudu rovněž nevylučuje pravomoc Rady bezpečnosti OSN zřizovat v budoucnu další ad hoc tribunály. Mezinárodní trestní soud navazuje na zkušenost s fungováním ad hoc tribunálů, jakými jsou Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (1993) nebo Mezinárodní tribunál pro Rwandu (1994).

I přesto, že Jan Kohout neuvedl přesný název výše popsané instituce, hodnotíme jeho prohlášení jako pravdivé, neboť skutečně ve své podstatě existuje "monopolista" na poli mezinárodního trestního práva, jehož předchůdci nesou jméno, které ministr zahraničí v demisi ve svém výroku uvedl.

Sýrie je jednou ze sedmi zemí, které odmítly podepsat tzv. Úmluvu o chemických zbraních (Chemical Weapons Convention). V této dohodě se jednotlivé státy zavázaly zničit své zásoby chemických zbraní a nijak se nepodílet na vývoji dalších. Zásoby chemických zbraní v Sýrii tedy nejsou pod žádnou mezinárodní kontrolou a jejich stavy je možné pouze odhadovat. Z toho důvodu hodnotíme výrok jako neověřitelný. Nicméně přidáváme zdroje, které se shodují s názorem Karla Schwarzenberga.

Zprávu o chemickém programu v Sýrii (fr, en) zveřejnila francouzská vláda na svém webu 2. září. Uvádí v ní mimo jiné odhadované stavy chemických zbraní vlastněných syrskou vládou. Tyto zásoby jsou zde označeny jako jedny z nejvýznamnějších na světě (one of the world’s most important operational chemical weapons stockpile).

Stejně hodnotí syrský chemický arzenál i deník New York Times, který se odvolává na americké diplomatické zdroje.

K tomuto výroku nebylo možné dohledat jakékoli relevantní informace, výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Na webových stránkách Ministerstva zahraničních věcí jsou z poslední doby o Sýrii pouze tři zmínky. První je z 30. července, ve které MZV informuje o schválení další humanitární pomoci. Následuje prohlášení o znepokojení ČR z toho, že v Sýrii mohlo dojít k použití chemických zbraní a o žádosti o vyšetření těchto obvinění (z 22. srpna). Zatím posledním textem k danému tématu je stanovisko MZV ČR k dění v Sýrii z 28. srpna, které bylo citováno i v médiích, např. na serveru lidovky.cz.

1.července uvedl Jan Kohout (ve funkci ministra zahraničních věcí ČR od 10.července) v rozhovoru pro Deník.cz, že odblokování střídání velvyslanců bude jeho prioritou. Jmenování velvyslanců brzdil do té doby spor prezidenta Miloše Zemana a nynějšího exministra zahraničí Karla Schwarzenberga. Schwarzenberg nesouhlasil se jmenováním bývalé první dámy Livie Klausové na Slovensko a někdejšího kosmonauta a současného europoslance Vladimíra Remka do Ruska.

25.července se prezident setkal s Janem Kohoutem a podepsal 15 pověřovacích dekretů. Do zahraničí se tak dostalo 13 nových velvyslanců, z nichž dva budou působit i v další zemi.

Ve středu 7.srpna nezískala vláda Jiřího Rusnoka důvěru v Poslanecké sněmovně a podala demisi. 9.srpna premiér Jiří Rusnok uvedl, že nynější vláda (od 13.srpna v demisi) již nebude rozhodovat o jmenování nových velvyslanců, pokud to nebude někde vynuceno situací.

15.srpna již ale potvrdil kancléř Miloše Zemana Vratislav Mynář, že dojde ke jmenování dalších velvyslanců, mezi nimiž bude již zmiňovaná Livie Klausová a Vladimír Remek. Termín, kdy budou jmenováni ale neprozradil.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, a to z důvodu, že se nám podařilo dohledat prohlášení Jiřího Rusnoka o nejmenování dalších velvyslanců z 9.srpna, nikoliv samotného Jana Kohouta.

Ústava (čl. 63, odst. 1) skutečně nehovoří o jmenování velvyslanců. Prezident podle ní „přijímá vedoucí zastupitelských misí [a] pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí.“ Miloš Zeman se navzdory tomu domnívá, že „Ústava České republiky naprosto jasně říká, že velvyslance jmenuje prezident s kontrasignací premiéra.“

Stránky Hrad.cz popisují praxi výběru velvyslance následovně: „osobu velvyslance doporučuje prezidentu republiky vláda ČR na základě návrhu Ministerstva zahraničních věcí ČR. Příslušné usnesení vlády schvaluje prezident republiky svým podpisem a postupuje je předsedovi vlády ke kontrasignaci.“ Tento popis dosavadní praxe odpovídá výroku, který proto hodnotíme jako pravdivý.

Spory o velvyslance se mezi ministerstvem zahraničí a prezidentem objevovaly ještě před nástupem Miloše Zemana do úřadu. Právník Jan Kudrna připomíná, že oba předchozí prezidenti využívali své pravomoci „k tomu, aby byla velvyslancem jmenována osoba, o kterou měli zájem.“ Nikdy však neshody o velvyslancích nepřerostly do takových rozměrů jako mezi prezidentem Zemanem a bývalým ministrem Schwarzenbergem.