Přehled ověřených výroků

Ústavní žaloba na prezidenta republiky, postoupená Poslanecké sněmovně Senátem, je v systému Sněmovny evidována jako tisk č. 561. Poslancům byl tento tisk rozeslán 31. července 2019, 8. srpna pak předseda Sněmovny projednání žaloby doporučil.

V současné chvíli žaloba skutečně čeká na své projednání Ústavně právním výborem, zda žalobu tomuto výboru přikázal předseda Sněmovny a kdy tak případně učinil ještě před konáním ověřovaného rozhovoru dne 31. července však není možné z dostupných zdrojů zjistit.

Prezident ČSFR Václav Havel podal svoji rezignaci k 20. červenci 1992. Popudem k odchodu byla skutečnost rozpadu společného státu během roku 1992, která se projevila neochotou slovenských zástupců potvrdit Václava Havla jako federálního prezidenta v prezidentské volbě 3. července 1992. Svoje pocity popsal v době odchodu takto:

„To, že se nám nepodařilo vytvořit demokratickou, spravedlivou federaci založenou na rovnoprávnosti obou svých členů, v níž by se všichni cítili dobře, federaci, která by měla svůj základ v nové demokratické federální ústavě, to považuji za velký neúspěch nás všech, nejen můj osobní, ale samozřejmě i můj osobní.“

Nová vláda Václava Klause si byla vědoma, že slovenská strana pod vedením Vladimíra Mečiara bude chtít nezávislý slovenský stát. Proto již v červenci 1992 začala s přípravami na možný rozpad soustátí včetně tvorby nové ústavy.

Hlavní roli v tvorbě nové Ústavy ČR měla Komise vlády České republiky pro přípravu Ústavy České republiky. Dne 10. července 1992 došlo k zřízení této komise dle usnesení vlády č. 484, a práce této komise započala v polovině července 1992 (.pdf, str. 63). I když nikdy nebyla oficiálně ukončena, svůj účel naplnila předložením návrhu ústavy České národní radě 4. listopadu 1992 (tamtéž, str. 71).

V době volby prvního prezidenta České republiky 26. ledna 1993 byl Václav Havel favoritem voleb, vzhledem k podpoře poslanců vládní koalice ODS, ODA, KDU-ČSL a KDS s potřebnou většinou 105 hlasů. Výhra dalších kandidátů – Marie Stiborové nebo Miroslava Sládka – by byla velkým překvapením (archiv ČT, čas – 3:03).

Český prezident má některé pravomoci, k jejichž výkonu nepotřebuje spolupodpis premiéra anebo jím pověřeného ministra, které tedy může vykonávat samostatně. Mezi tzv. nekontrasignované pravomoci,, které jsou uvedeny v čl. 62 Ústavy, patří například některé jmenovací pravomoci prezidenta, jako je jmenování předsedy vlády a dalších členů vlády či například jmenování soudců Ústavního soudu. Mimo tyto jmenovací pravomoci má v rámci nekontrasignovaných pravomocí právo veta či může vládu v demisi pověřit prozatímním vykonáváním jejích funkcí.

Kontrasignované pravomoci prezidenta jsou uvedené v čl. 63 Ústavy. K platnosti těchto rozhodnutí je nutný spolupodpis předsedy vlády či některého z pověřených ministrů. Mezi ně patří například udělování amnestií, jmenování soudců či udělování a propůjčování státního vyznamenání. Do této kategorie také patří veškeré pravomoci, které prezidentovi uděluje zákon. Za rozhodnutí, která spadají do kontrasignovaných pravomocí prezidenta, je odpovědná vláda.

Již v prozatímní ústavě Československé republiky z roku 1918 (.pdf, str. 30) je uvedeno, že prezident k vládním úkonům potřebuje spolupodpis příslušného člena vlády, který bude za takové rozhodnutí odpovědný. V původní prozatímní ústavě chybí spojení spolupodpisu a platnosti vládního rozhodnutí prezidenta, a tak v novelizaci prozatímní ústavy z roku 1919 (.pdf, str. 373) je doplněno, že je potřeba spolupodpisu příslušného člena vlády k platnosti vládního rozhodnutí prezidenta.

Potřeba kontrasignace se nemění ani v ústavě z roku 1920 (.pdf, str. 262). V § 68 je uvedeno, že k platnosti rozhodnutí v rámci moci vládní či výkonné potřebuje prezident spolupodpis odpovědného člena vlády. Za výkon funkce prezidenta Československa byla dle § 66 odpovědná vláda (.pdf, str. 262).

Na začátek uveďme, že Ústava rozlišuje dvě odlišné situace. Tou první je, když ministr rezignuje sám, tedy podá svou demisi prezidentu republiky. V takovém případě však prezident není povinen ministra odvolat. V druhém případě však odvolání ministra navrhuje prezidentu sám premiér, přičemž jde pouze o premiérovo rozhodnutí, v tomto případě je již prezident povinen dotčeného ministra odvolat, a to bez zbytečného odkladu.

Z kontextu rozhovoru je pak zřejmé, že Marek Benda, ač dlouholetý poslanec a člen, popřípadě předseda Ústavně právního výboru, tyto dvě situace zaměňuje, a ve skutečnosti mluví o druhém zmíněném případě, tedy o povinnosti prezidenta odvolat člena vlády, pokud to navrhne předseda vlády.

Debaty o tom, zda prezident republiky musí odvolat ministra, pokud tak navrhne premiér, se opět rozvířila poté, co premiér Babiš navrhl odvolání ministra kultury Staňka. Následovala však dvouměsíční nečinnost prezidenta, nicméně nakonec byl Staněk odvolán k 31. červenci 2019.

Miloš Zeman ale není výjimkou. S přijetím demise či odvoláním ministra váhali i Václav Havel a Václav Klaus. A to hned několikrát.

Václav Havel však oddaloval pouze přijetí ministerských demisí, na což má, jak bylo vysvětleno výše, dle Ústavy právo. Váhal s odvoláním Jana Kalvody, tehdejšího ministra spravedlnosti za ODA, nebo Jana Rumla, bývalého ministra vnitra za ODS. Dále měl problém s přijetím demise bývalého ministra zahraničí Josefa Zieleniece (ODS) a bývalého ministra životního prostředí Jiřího Skalického (ODA).

Co se týče Václava Klause, ten oddaloval odvolání Jiřího Rusnoka a jmenování Milana Urbana ministrem průmyslu. „Prezident Klaus reagoval vyhlášením, že Špidlovi vyhoví, ale nejprve chce vědět, jestli Urban ovládá alespoň jeden světový jazyk a zda je změna vlády konečná,“ popisuje tehdejší situaci web Česká justice, Rusnok byl pak odvolán o pět dní později, tedy 19. března 2003. V dubnu 2005 pak Klaus odmítl přijmout demise tří ministrů za KDU-ČSL a jednoho za US-DEU, a tím znemožnil tehdejšímu premiérovi Grossovi rychlou rekonstrukci kabinetu. 

Podobná situace se opakovala v dubnu 2011. Premiér Petr Nečas doručil prezidentovi rezignaci ministra dopravy Víta Bárty a návrh na odvolání ministrů vnitra Radka Johna a školství Josefa Dobeše (všichni za VV). Klaus pak oznámil, že demisi ani návrhy na odvolání nepřijme, přičemž očekává, že strany připraví plán dalšího vládního fungování. Krizi tedy ukončila až dohoda vládních stran. Ministr Dobeš ve funkci zůstal, John ztratil post ministra vnitra, ale zůstal členem vlády. Vít Bárta byl nakonec prezidentem odvolán.

Kauza ohledně odvolání ministrů Věcí veřejných v roce 2011, stejně jako kauza ohledně odvolání ministra Staňka, pak otevřela debaty ohledně pravomocí a postavení prezidenta. Podobně se pak o povinnostech prezidenta odvolat ministra, pokud je to navrženo premiérem, diskutovalo v případě návrhu na odvolání Andreje Babiše z postu ministra financí nebo odvolání Marcela Chládka z postu ministra školství, vše za trvání vlády Bohuslava Sobotky, v prvním prezidentském období Miloše Zemana.

Ústava České republiky byla schválena 16. prosince 1992 Českou národní radou a nabyla účinnosti 1. ledna 1993. Všichni poslanci České národní rady se po nabytí účinnosti Ústavy stali poslanci Poslanecké sněmovny České republiky a nadále pokračovali ve výkonu svých mandátů až do prvních voleb do Poslanecké sněmovny ČR v roce 1996.

Dne 16. prosince 1992 přijala Česká národní rada na své desáté schůzi 172 hlasy návrh nové Ústavy. Dnem nabytí účinnosti Ústavy dne 1. ledna 1993 došlo k oficiálnímu přejmenování ČNR na Poslaneckou sněmovnu dle článku 106 tohoto dokumentu.

Ústava České republiky neobsahuje mnoho lhůt, které by ústavním institucím stanovovaly pevné časové ohraničení k výkonu jejich pravomocí. Tento znak, který je na rozdíl od většiny (veřejno-) právních odvětví typický pro ústavní právo, respektoval i český ústavodárce, a Ústava tak i dnes mnoho lhůt neobsahuje.

Přeci jenom ale lze některé, ať už konkrétní, či více abstraktní lhůty v Ústavě nalézt. Nejvíce jich nalezneme v hlavě druhé Ústavy, která se týká moci zákonodárné.

• Vláda se musí do 30 dnů vyjádřit k návrhu zákona, jinak platí, že se vyjádřila kladně.
• Senát projedná návrh zákona a usnese se k němu do 30 dnů od jeho postoupení.
• Vláda předstoupí do 30 dnů po svém jmenování před Poslaneckou sněmovnu a požádá ji o vyslovení důvěry.
• Prezident republiky má právo vrátit přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, s odůvodněním do 15 dnů ode dne, kdy mu byl postoupen.

Poslanec Benda právě o dvou výše uvedených ustanoveních Ústavy ve svém výroku hovoří. Lhůta pro projednání zákona, se kterým Sněmovna vyslovila souhlas, je tedy 30 dní, a prezident republiky přijaté zákony podepisuje do 15 dnů.

Kromě těchto lhůt určených dny obsahuje Ústava také lhůty, které je nutné interpretovat:

• Návrh zákona, se kterým Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas, postoupí Poslanecká sněmovna Senátu bez zbytečného odkladu.
• O rozhodnutích podle odstavců 4 a 5 informuje vláda neprodleně obě komory Parlamentu.

V zásadě však Ústava explicitní lhůty příliš neobsahuje. Podle slov ústavního soudce Vojtěcha Šimíčka jsou totiž ústavní normy „výrazně odlišné od norem jiných právních odvětví. Jsou velmi obecné, neúplné až torzovité, zpravidla neobsahují sankce, a pokud ano, často se spíše jedná o sankce politické než sankce stíhající protiprávnost.“ Pokud jde o Ústavu, jsou podle Petra Pitharta nejdůležitější „ta pravidla, která v ní napsaná nejsou. Drží totiž pohromadě to, co napsáno je.“

V jaké lhůtě tedy ústavní instituce jednají, pokud Ústava žádnou nestanoví? Ústavní soud již v minulosti judikoval, jak je tomu v tomto případě. V nálezu týkajícím se Lisabonské smlouvy Pl.ÚS 29/09 Ústavní soud uvedl (body 116–119) v souvislosti s ratifikací mezinárodní smlouvy, že pokud není ústavní instituce omezena žádnou lhůtou, musí konat bez zbytečného odkladu.

Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský v nedávném rozhovoru v souvislosti s debatou o povinnosti prezidenta odvolat a jmenovat ministra uvedl: „Například u Lisabonské smlouvy již Ústavní soud interpretoval, jak je tomu v případě, že Ústava nestanoví pro splnění Ústavou uložené povinnosti konat žádnou lhůtu. Prezidentovi republiky je například stanovena lhůta patnáct dnů pro to, dokdy musí podepsat zákon nebo jej vetovat a vrátit do Poslanecké sněmovny. To je jednoznačný výklad. Lhůta zde poskytuje prostor pro uvážení. Tam, kde lhůta není, se ústavním orgánům tedy neposkytuje lhůta pro uvážení. Proto Ústavní soud v obou ‚lisabonských nálezech‘  a ještě v řadě jiných dokumentů vyslovil obecnou tezi, že ve všech případech, kde je uložená povinnost ústavní instituci – prezidenta republiky nevyjímaje – a není zde stanovená lhůta, je nepochybné, že má jednat bez zbytečného odkladu.“

V minulosti se mnohokrát objevovaly návrhy na takové změny Ústavy, které by vedly k zavedení explicitních lhůt, což by podle některých navrhovatelů mohlo zamezit nerespektování ústavních pravidel ze strany různých ústavních institucí (často prezidenta).

V souvislosti s výše zmíněným nálezem ve věci Lisabonské smlouvy z roku 2009, kdy se řešila povinnost prezidenta podepsat mezinárodní smlouvu, je vhodné uvést návrh ústavní novely zákona právě z roku 2009. Tehdy poslanci Strany zelených navrhovali takovou změnu, která by prezidentovi stanovila lhůtu 30 dnů, a pokud by mezinárodní smlouvu nepodepsal, pravomoc dokončit ratifikaci by přešla na předsedu vlády. Marek Benda ve svém výroku naznačuje, že lhůta stanovená Senátu k projednání návrhu zákona je příliš krátká, což bylo také obsahem návrhu změny Ústavy v roce 2017.

Mnohé návrhy na novelizaci Ústavy se objevily také v souvislosti se zavedením přímé volby prezidenta a následným výkonem ústavních norem Milošem Zemanem. TOP 09 navrhovala vymezit lhůty pro prezidentské konání při neúspěšném pokusu premiéra na sestavení vlády. Marek Benda tehdy opravdu namítal, že novelizace Ústavy v reakci na politickou krizi je krátkozraká.

Bývalý premiér Bohuslav Sobotka dále navrhoval, aby prezident musel jmenovat premiéra do 30 dnů od konání ustavující schůze Sněmovny a také, aby byla stanovena lhůta pro jednotlivé pokusy prezidenta republiky od okamžiku, kdy předcházející vláda podá demisi.

Předesíláme, že nehodnotíme údajnou kvalitu jednotlivých ústav. Ověřujeme však další ve výroku tvrzené informace.

Spojené státy americké přijaly svoji novou Ústavu 17. září 1787. K ratifikaci došlo získáním většinového souhlasu 9 z 13 tehdejších amerických států v červnu 1788, tedy před 231 lety. Podpora ratifikace v mnoha státech byla podmíněna úpravami ve formě dodatků. V roce 1791 byla Ústava rozšířena o deset nových dodatků, které vzešly ve známost pod souhrnným názvem Bill of Rights. Mezi lety 1795 a 1992 bylo přidáno dalších 17 dodatků. Celkem tedy k dnešnímu dni má americká Ústava 27 dodatků.

Z kontextu rozhovoru je také možné, že poslanec Benda svůj výrok vztahoval k přelomu 80. a 90. let 20. století, tedy do doby velkých ústavních změn v Československu a České republice. V takovém případě by sice řečník byl poměrně přesný z hlediska stáří americké Ústavy, stále by se však výrazně mýlil v počtu jejích dodatků.

Velká Británie je zemí, která jako jediná nemá formalizovanou psanou ústavu. Přesto nelze tvrdit, že by zde neexistoval ústavní pořádek. Vzhledem k historické tradici je ústavní pořádek Velké Británie kompilací zákonů, tradic, pravidel, soudních rozhodnutí a mezinárodních smluv, které tvoří celek, který je nazýván Britskou ústavou. Než žádnou nebo nepsanou ústavou je tedy přesnější nazývat Britskou ústavu jako nekodifikovanou.

V nedávných letech existovala částečná snaha o reformu britského ústavního pořádku a sepsání formalizované ústavy, naposledy v roce 2015.

Poslanec Benda se tedy u stáří americké Ústavy netrefil o 31 let, počítaje od její ratifikace. Tuto nepřesnost nelze uznat pravdou ani při uplatnění naší obvyklé 10% tolerance. Zároveň byl výrazně nepřesný počet ústavních dodatků. Případ (ne)existence ústavy Velké Británie je komplikovanější a kontroverznější. Jisté je, že neexistuje ve formě podobné například Ústavě České republiky, jedná se spíše o postupně a dynamicky se vyvíjející nekodifikovaný soubor pravidel.

Návrhy na změnu Ústavy byly předkládány i v prvním volebním období Poslanecké sněmovny. Příkladem je hned několik návrhů, které prosazoval jednokomorový Parlament. Vzhledem k novosti Ústavy se však pravděpodobně jednalo spíše o návrhy nevyslyšené při přípravě samotné Ústavy, o kterých se příliš nejednalo, což dokládá i fakt, že návrhy byly zamítnuty hned v prvním čtení. Dále byl například navržen i zákon o celostátním referendu. Žádné diskuze mimo plénum Poslanecké sněmovny se nám pak nepodařilo dohledat.

Co se týče později diskutovaných změn, jednalo se např. o zavedení klouzavého mandátu či omezení pravomocí vlády, která nezískala důvěru. Již v roce 1998, tedy v druhém volebním období, se diskutovalo o novelizaci hlavy třetí, týkající se moci výkonné.

Není ale pravdou, že jedinou změnou Ústavy bylo zavedení přímé volby prezidenta. Známá je např. takzvaná euronovela Ústavy, která do Ústavy vložila články 10a a 10b, což mimo jiné umožnilo převést část pravomocí právě na Evropskou unii (tehdy ještě Evropská společenství). Dále byla také omezena imunita členů Parlamentu jen po dobu trvání mandátu. V souvislosti s kauzou poslance Melčáka, který Sněmovně zabránil v jejím rozpuštění, byla také zavedena možnost rozpustit Poslaneckou sněmovnu, pokud se tak usnese alespoň 120 poslanců.

Je však pravdou, že Marek Benda hlasoval pro zavedení přímé volby prezidenta.