Přehled ověřených výroků

Česká republika je členským státem Severoatlantické aliance od roku 1999. Doporučená míra výdajů na obranu by podle NATO měla odpovídat 2 % hrubého domácího produktu, při vstupu měla ČR výdaje 2,2 % HDP. Není však pravda, že výdaje hned po vstupu do NATO klesaly, naopak rostly až do roku 2005 (v absolutních číslech).

V roce 1999 (.pdf, str. 3) činil při vstupu ČR do NATO podíl výdajů na obranu 2,2 % hrubého domácího produktu.

Jak je vidět na následujícím grafu, do roku 2004 (.pdf, str. 7) činil tento podíl minimálně 1,9 %. Mezi lety 2005 (.pdf, str. 6) a 2017 (.pdf, str. 8) tento podíl klesl z 1,8 % na 1 % HDP. Vidíme, že podíl výdajů na obranu se nesnížil ihned po roce 1999, jak Hynek říká.

Tento ukazatel navíc závisí na výši HDP, takže je logicky ovlivněn třeba růstem ekonomiky (respektive obecně jejím výkonem). Můžeme to vidět na výdajích vyjádřených v absolutních číslech: absolutní výdaje rostly až do roku 2005. Na propad pak mohla mít vliv profesionalizace armády (v souvislosti s branným zákonem s účinností od ledna 2005, kterým skončila povinná vojenská služba).

Švýcarsko má zkušenosts přímou demokracií již od 19. století. Občané zde tak celostátně hlasují o legislativě, změnách ústavy nebo mezinárodních dohodách: „Referenda se konají i k novým zákonům a mezinárodním dohodám. Zapotřebí je souhlas osmi kantonů nebo sehnat během sto dnů 50 tisíc podpisů od občanů. Od roku 1874 proběhlo kolem 180 takových referend, ve skoro osmdesáti z nich nový zákon neprošel.”

V České republice však proběhlo pouze jedno celostátní referendum, a to o vstupu do Evropské unie.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý z několika důvodů. Zaprvé, od roku 1291, kdy vznikl původní základ švýcarské konfederace z tří lesních kantonů (Waldstatte), zažil tento stát alespoň jednou okupaci svého území a to v roce 1798, kdy byl obsazen francouzskými vojsky a byla zde vytvořena tzv Helvétská republika.

Pokud jde o povinnou vojenskou službu, je situace poněkud komplikovanější. Současný švýcarský systém občanské milice je poměrně moderní novinkou, která vznikla až spojením středověkého miličního systému a revolučního chápaní občanství z období mezi léty 1798–1817 (.pdf, str. 17). Tento unikátní systém vedl ke spojení civilních hodnot a pocitu občanské vojenské služby. Celé období mezi léty 1798–1848 bylo spojené s hledáním rovnováhy mezi odpůrci a příznivci federalismu. Ustálení situace přinesla až nová ústava roku 1848 (článek 18), která rozvíjí princip švýcarského občanství vzniklý v roce 1798 a povinné vojenské služby. O povinné vojenské službě v dnešním slova smyslu jako povinnosti občana Švýcarska lze tedy mluvit až od první poloviny 19. století.

A v neposlední řadě je potřeba připomenout, že tato argumentace je na hraně tzv. falešné korelace, kdy dva jevy mají zdánlivou spojitost. V tomto případě je nesmysl tvrdit, že povinná vojenská služba vedla jako zásadní činitel k faktu, že po roce 1815 nebylo Švýcarsko nikdy okupováno. Typickým příkladem, který ukazuje, že nezávislost nestojí jen na povinné vojenské službě, je například rok 1938 a okupace Sudet a následně zbytku území ČSR. V Československu v té době byla v platnosti (§ 127 Československé Ústavy) povinná vojenská služba.

Jiří Drahoš mluví pravdu, když říká, že Rusko tvoří asi 2 % z celkového exportu České republiky a Čína dokonce méně. Toto tvrzení lze doložit na níže uvedených datech.

Podíváme-li se na měsíční údaje obchodní bilance ČR vůči Ruské federaci a Číně (srpen, září a listopad 2017) a na souhrnná data za rok 2016, zjistíme následující:

Data zachycená v tabulce ukazují, že Česká republika měla v prezentovaných měsících i za celý rok 2016 jak s Ruskem, tak s Čínou negativní obchodní bilanci.

S pomocí zachycených dat a souhrnných údajů za jednotlivá období (srpen, září, říjen; rok 2016 [.pdf]) jsme následně vypočítali podíly vývozů do obou zemí na celkovém exportu České republiky. Souhrnné objemy jsme nejprve převedli na miliardy korun a poté zaokrouhlili procentuální výsledky na dvě desetinná místa.

Z výpočtů vyplynulo, že export do Ruska skutečně dosahuje zhruba dvou procent celkového vývozu České republiky, zatímco export do Číny se pohybuje mírně nad jedním procentem.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože prezident Zeman podporuje euro dlouhodobě a to i po řecké krizi. Naposledy se o euru kladně vyjádřil v červnu, kdy mluvil o tom, že Česká republika je připravena na euro, vstupu brání jen mentální bariéra Čechů, kteří se podle něj eura iracionálně bojí.

O výrazných řeckých finančních problémech se začalo hovořit v roce 2009, kdy nový řecký ministr financí George Papaconstantinu oznámil, že předcházející vláda lhala o schodku státního rozpočtu. Deficit totiž dosáhl na 12,5 % HDP a nikoliv na 4 %, jak vláda tvrdila. Podobné machinace pomohly Řecku i k přijetí eura.

V roce 2008 navíc začala světová finanční krize, která měla vliv na Řeckou ekonomiku. Už v roce 2010 totiž Řecko nebylo schopné splácet své dluhy a hrozil mu bankrot. Řecká krize tak začala už před jmenováním Miloše Zemana do funkce prezidenta České republiky.

Předchůdce stávajícího prezidenta Zemana Václav Klaus dokonce nepodepsal evropský stabilizační mechanismus, takzvaný euroval, do kterého by Česká republika musela po přijetí eura vložit kapitál, který by byl využit na záchranu států, které se ocitly v podobné krizi jako Řecko. Ten podepsal až Miloš Zeman.

Prezident Zeman několikrát podpořil přijetí eura, například v roce 2013 nebo 2014. V roce 2015 už svůj názor mírně pozměnil. Přijetí eura stále prezident podporoval, ale až den po tom, co z eurozóny vystoupí Řecko.

„Má jediná obava ze zavedení eura při současné podobě stabilizačního mechanismu je ta, že by český daňový poplatník platil řecké dluhy. Byl jsem velmi zklamaný z výsledku jednání, která už téměř směřovala k takzvanému Grexitu a nakonec skončila tím, že Řecko v eurozóně zůstalo.“

Zároveň ale řekl, že závidí Slovensku, že je v eurozóně. Je tedy vidět, že prezident euro stále podporoval i přes řeckou dluhovou krizi. Až téměř na konci této krize začal mít strach z toho, že by řecké dluhy platili čeští daňoví poplatníci.

V loňském roce se prezident Zeman také nevyjádřil proti přijetí eura. V dubnu nejprve zopakoval, že přijetí eura za přítomnosti Řecka v eurozóně by bylo proti zájmům České republiky, v červnu ale řekl, že jsme připraveni na vstup do eurozóny, hlavní překážkou je pouze mentální bariéra Čechů. V posledních vystoupeních týkajících se eura tedy prezident svůj názor nezměnil, pouze kladl podmínky, za kterých by Česká republika euro přijmout neměla.

V tomto případě nešlo o vládní prohlášení. Drahoš hovoří o výroku, který jsme již dříve ověřovali a podle kterého ministr zahraničí Kavan (v roce 1999) vyjádřil, že ČR by se mohla potenciálně postarat až o 5 tisíc uprchlíků z bývalé Jugoslávie. Stalo se tak na tiskové konferenci po zasedání vlády, ve které byl Zeman premiér. Nešlo však o vládní prohlášení, Kavan naopak říká, že nebylo cílem vládního jednání určitě přesné číslo uprchlíků, které je ČR schopna přijmout. Říká přímo: “Možnost, že bychom našli v našich rezervách možnost se postarat o uprchlíky v počtu řádově 2000 až 5000 nelze vyloučit, ale v této chvíli je poněkud předčasné říct přesné číslo.” Kavanův výrok tak nebyl součástí vládního prohlášení.

Prezident Zeman ve výroku očividně naráží na prohlášení prezidentského kandidáta Jiřího Drahoše z tiskové konference 1. prosince 2017, ve kterém akademik vyjádřil obavu z ovlivňování voleb v České republice zahraničními vlivy.

„Já jsem přesvědčen, že i v případě našich parlamentních voleb docházelo, a vlastně i dochází stále, k ovlivňování názorů naší veřejnosti ze strany médií a serverů, které jsou propojeny s ruskou tajnou službou. Já o tom osobně nemám pochyb.“

Drahoš očekává ovlivňování i nadcházejících prezidentských voleb. Bezpečnostní informační služba ústy svého ředitele Michala Koudelky však ještě téhož dne zareagovala tiskovou zprávou.

„Bezpečnostní informační služba se pochopitelně zabývá každým, byť jen potenciálním ohrožením demokracie. V tuto chvíli nemáme k dispozici žádné relevantní informace o tom, že by došlo k nezákonnému ovlivňování parlamentních voleb ze strany cizích zpravodajských služeb. To samé platí pro volby prezidentské.Pochopitelně vždy existují určitá rizika dezinformačních kampaní, která jsou daní za to, že žijeme v demokratické zemi se svobodou slova. BIS ujišťuje občany České republiky, že intenzivně plníme úkoly, které ze zákona máme, neustále vyhodnocujeme veškeré informace a jsme připravení při jakémkoliv podezření na nelegální aktivity adekvátně reagovat.“

Zeman tedy říká, že BIS prohlašuje, že k žádnému ovlivňování nedošlo. To ovšem BIS netvrdí, konstatuje pouze, že o nezákonné manipulaci nemá informace, což je obsahově značně jiné tvrzení. Výrok je proto hodnocen jako nepravdivý.

Andrej Babiš se odvolává na Pavla France, jednoho ze zástupců sdružení Rekonstrukce státu. Ten se veřejně již opakovaně vyjádřil v tom smyslu, že hnutí ANO bylo důležitým aktérem při prosazení zákona o registru smluv. Pochopitelně nejsme schopni doložit, jak probíhala jednání na koaličních radách. Lze ovšem doložit, že bez hlasů hnutí ANO by nebyl zákon ve třetím čtení v Poslanecké sněmovně schválen. Výrok nicméně hodnotíme jako neověřitelný, protože nejsme schopni nijak doložit, že na koaličních radách bylo hnutí ANO jediným subjektem, které registr smluv prosazovalo.

Nelze ověřit, jak probíhala koaliční jednání ohledně registru smluv, Pavel Franc však uznává klíčovou roli Andreje Babiše i Hnutí ANO v jeho schválení – stejně tak ale hodnotí ve výsledku i práci KDU-ČSL.

Pavel Franc opravdu uvádí, že prvním lídrem koaliční strany, který zákon podpořil, byl Andrej Babiš. Podle dostupných informací Franc v roce 2015 zveřejnil status na svém facebookovém profilu, kde kritizoval práci koaličních partnerů ohledně návrhu zákona, „že ČSSD a lidovci vyrábí problém na každé řešení‘“.To zástupci KDU-ČSL striktně odmítli.

Ve svém dalším článku (.pdf) v září 2017 pro IHNED.cz pak ale hodnotil celkové zásluhy za prosazení zákona. Přestože vše trvalo dlouho, především je podle něj podpora a schválení zákona zásluhou dvou koaličních stran – nejen Hnutí ANO, ale i KDU-ČSL. Konkrétně uvedl:

„Klíčovou roli v prosazení zákona o registru smluv mělo Hnutí ANO a KDU – ČSL. Andrej Babiš, ať už se to někomu bude líbit nebo ne, se zásadním způsobem o registr smluv zasazoval jak v rámci své strany, tak v rámci koalice.“

Výrok označujeme za pravdivý, protože Miloš Zeman během svého pětiletého funkčního období nepodnikl (článek udává údaje do března 2017) žádnou zahraniční cestu do Skandinávie. Ke konci svého funkčního období plánoval uskutečnit ještě dvě zahraniční cesty, což se stalo - v listopadu navštívil Rusko a jeho poslední návštěva byla na Slovensku.

Jiří Hynek popisuje, že ne vždy jsou českými prezidenty dodržovány některá nepsaná pravidla, tzv. ústavní zvyklosti.

Hynek konkrétně popisuje dvě z nich. První takovou jmenovanou zvyklostí, která je v čase opouštěna, má být představení 101 podpisů poslanců (tedy sněmovní většiny) člověkem, který by měl být/chce být jmenován premiérem.

Je pravdou, že v průběhu let některé hlavy státu toto požadovaly – např. Václav Klaus žádal představení takové většiny. Miloš Zeman tak učinil po pádu Nečasovy vlády, ale např. u aktuálního formování vlády žádný požadavek nevznesl a veřejně deklaroval oba pokusy pro Andreje Babiše, bez dalších podmínek. Je tedy pravdou, že tento krok při formování českých vlád není nijak striktně dodržován a v čase je využíván různě. V daném případě tak může být diskutabilní, zda jde stále o zvyklost, nicméně Jiří Hynek popisuje, že problémem je z jeho pohledu právě ona nekonzistentnost.

Hynek také korektně popisuje, že další ne vždy dodržovanou zvyklostí je jmenování vítěze voleb předsedou vlády. Jmenování předsedy jiné strany proběhlo pouze jednou, a to konkrétně v roce 2010, kdy prezident Klaus jmenoval premiérem Petra Nečase, jehož ODS ve volbách skončila druhá za vítěznou sociální demokracií. V ostatních případech hlava státu po vítězných volbách vždy jmenovala premiérem předsedu vítězné strany.