O odlišné podobě a roli obou parlamentních komor bylo rozhodnuto (.doc, str. 107) již na počátku jednání o podobě nové ústavy v červenci 1992 pod záštitou Komise předsednictva ČNR (České národní rady) pro Ústavu ČR. Tato myšlenka dvoukomorového parlamentu pak vycházela z prvorepublikové tradice. Tehdejší Ústavní listina stanovovala, že pro funkční dvoukomorový systém je potřeba pravomoci obou komor maximálně odlišit: zatímco Poslanecká sněmovna tak měla mít primárně právotvornou roli, Senát byl kontrolním a stabilizujícím prvkem.

Hlavním sporným bodem při jednáních ve druhé polovině roku 1992 se v tomto ohledu stala budoucí podoba horní komory. Byť tedy byla (.doc, str. 108) během vyjednávání na odlišném postavení Senátu shoda, samotné představy se lišily. Jedním z myšlenkových proudů ku příkladu bylo, že by Senát zastával regionální, případě zemské zájmy. Dalším ze zvažovaných návrhů pak bylo, aby byla působnost obou komor tzv. Hayekovsky oddělena (.doc, str. 108–109, 113–114). „Nevládnoucí” Senát by se v takovém případě zabýval soukromým právem, zatímco „vládnoucí” Sněmovna právem veřejným (.pdf, str. 56). V praxi by se tak v podstatě jednalo o dva parlamenty stojící vedle sebe.

I když tehdejší politické strany disponovaly různými vlastními návrhy a představami, prosazen nakonec byl vládní konstrukt. Ten však zpočátku počítal (.doc, str. 110) s omezenou rolí Senátu, jenž by se zabýval například ústavními zákony, volebními zákony nebo mezinárodními smlouvami. Nakonec po jednání během října a listopadu 1992 bylo Senátu umožněno (.doc, str. 111–112) přijímat i zákonná opatření, začal disponovat zákonodárnou iniciativou a jeho další pravomoci či způsob volby tak postupně doznaly současných podob.

Senát tak i dle prvorepublikové tradice plní (.doc, str. 114–115) svou funkci v rámci principu brzd a protivah mezi jednotlivými mocemi. Jedná se o určitou pojistku ústavního systému plnící revizní a stabilizující roli.

Role Senátu jakožto nevládnoucí komory, o které se zmiňuje předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček, je v tomto ohledu míněna v souvislostech s již výše zmíněným Hayekovským pojetím zákonodárství. Jak uvádí (.pdf, str. 55–57) Jindřiška Syllová, tato koncepce nevládnoucí komory byla přítomna v podstatě během celé doby jednání Komise ČNR pro Ústavu ČR, byť však spíše implicitně. Až do září 1992 nicméně byly kompetence a funkce Senátu navrhovány právě v intencích Hayekova konceptu. I když byl jako celek odmítnut, některé prvky tohoto uvažování typu vyloučení Senátu z tvorby státního rozpočtu nebo vyslovování důvěry vládě byly nakonec zavedeny.

Nutnost souhlasu Senátu s možnými ústavními změnami, respektive s přijetím ústavního zákona vychází přímo z Ústavy České republiky. Jak uvádí čl. 39 odst. 4, „k přijetí ústavního zákona a souhlasu k ratifikaci mezinárodní smlouvy uvedené v čl. 10a odst. 1 je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů“, tedy tzv. kvalifikované většiny.

Jedná se tedy o odlišný princip, než který je uplatňován při běžném zákonodárném procesu. V něm je Senát ve slabším postavení a Poslanecká sněmovna ho může přehlasovat. Naopak v ústavodárném procesu je role obou komor vyvážená, což znamená, že pro přijetí musí být návrhy ústavních zákonů schváleny oběma komorami ve shodném znění. Na rozdíl od běžného zákonodárného procesu se Senát musí návrhem ústavního zákona zabývat a projednat jej. Pokud Senát takový návrh zcela zamítne, projednávání končí.

To samé následně platí i u Poslanecké sněmovny v případě, že jí Senát návrh vrátí s pozměňovacími návrhy. Sněmovna buď tento vrácený návrh ústavního zákona v pozměněném znění přijme, čímž by došlo k souhlasu obou komor a k jeho přijetí, nebo zamítne, čímž opět celé projednávání končí.

Ustanovení říkající, že „vláda je odpovědna Poslanecké sněmovně“, je součástí Ústavy ČR, konkrétně článku 68 odst. 1. 

Pro kontext dodejme, že Radek Vondráček zde hovoří v souvislosti s pravidly schvalování nouzového stavu. K jeho vyhlášení má nyní pravomoc vláda, o vyhlášení však musí informovat Poslaneckou sněmovnu, „která může vyhlášení zrušit“.

Výrok Radka Vondráčka také souvisí s otázkou Václava Moravce, která se týká role Senátu při schvalování nouzového stavu. Ústavní právník Jan Kysela totiž ve spojitosti s jeho opakovaným prodlužováním ze strany vlády vyslovil myšlenku, že by právě Senát do tohoto rozhodování mohl vstoupit. A to kvůli tomu, „aby vláda ve spojení se svou většinou neponechávala zemi v nouzovém stavu po delší dobu, než je nezbytně nutné“.

Ministerstvo zdravotnictví vypracovalo návrh zákona o ochraně veřejného zdraví, který byl do eKLEPu (Elektronické knihovny připravované legislativy) vložen 27. listopadu 2020. Tento návrh počítá s vytvořením ústředního orgánu Státní hygienické služby, která by centralizovala krajské hygienické stanice. Tento orgán by bez nouzového stavu a bez kontroly Parlamentu mohl zavírat školy, obchody nebo zakazovat akce. Dále se v návrhu (.docx, str. 24) píše, že by si Státní hygienická služba mohla vyžádat lokalizační data od mobilních operátorů až tři týdny zpětně.

Na ústních interpelacích dne 3. prosince 2020 byl premiér Andrej Babiš dotazován poslancem Markem Výborným (KDU-ČSL) a poslankyní Zuzanou Majerovou Zahradníkovou (Trikolóra) na tento návrh zákona. Markovi Výbornému premiér řekl: „(…) vláda tento zákon vůbec neprojednala a zkrátka Ministerstvo zdravotnictví pochybilo, protože to dali do eKLEPu bez toho, aby to bylo v připomínkovém řízení. Takže vláda to odmítla, zákon projde mezirezortním připomínkovým řízením a samozřejmě různé věci, které tam nemají co dělat, které tam navrhli úředníci, nevím proč, my odmítáme“.

 Ve své odpovědi poslankyni Majerové Zahradníkové uvedl: „Je to jednoznačné pochybení Ministerstva zdravotnictví. Pan ministr je tam nový, samozřejmě řeší covid, neměli to vůbec dávat ven“.

Pro lepší pochopení výroku Radka Vondráčka jej zasaďme do kontextu debaty. Vondráček výrokem odpovídá na dotaz Václava Moravce: „(…) To znamená, že máte ujištění od premiéra, že do konce roku nepřijde tato novela. A vy osobně ji také nechcete projednávat v tom zkráceném řízení, jak je to tady uvedeno, že vláda žádá předsedu Poslanecké sněmovny, aby rozhodl, že vládní návrh zákona bude projednán ve zkráceném jednání v rámci vyhlášeného stavu legislativní nouze“. Radek Vondráček tedy mluví o vyjádření premiéra Babiše stran možného projednání návrhu zákona v rámci zkráceného projednání ve stavu legislativní nouze.

Ministerstvo zdravotnictví vypracovalo návrh zákona o ochraně veřejného zdraví. Tento návrh počítá s vytvořením ústředního orgánu Státní hygienické služby, která by centralizovala krajské hygienické stanice. Tento orgán by bez nouzového stavu a bez kontroly Parlamentu mohl zavírat školy, obchody nebo zakazovat akce. Dále se v tomto návrhu (.docx, str. 24) píše, že by si Státní hygienická služba mohla vyžádat lokalizační data od mobilních operátorů až tři týdny zpětně.

„Je naším záměrem, aby (návrh) pokud možno mohl být schválený formou legislativní nouze. Nikoliv proto, že by byla snaha urychlovat průchod něčeho, co není v pořádku. Naopak, je to něco, po čem všichni voláme,“ uvedl ke způsobu projednání návrhu v Poslanecké sněmovně ministr zdravotnictví Blatný. Zkrácené projednání ve stavu legislativní nouze se vyznačuje zásadním omezením rozpravy na plénu a urychlením celého legislativního procesu na úkor podrobné debaty. Více podrobností je možné nalézt zde.

Na ústních interpelacích 3. prosince byl Andrej Babiš tázán na téma návrhu zákona o ochraně veřejného zdraví poslancem Markem Výborným (KDU-ČSL) a poslankyní Zuzanou Majerovou Zahradníkovou (Trikolóra). Markovi Výbornému sdělil Andrej Babiš: „Za prvé, vláda tento zákon vůbec neprojednala a zkrátka Ministerstvo zdravotnictví pochybilo, protože to dali do eKLEPu bez toho, aby to bylo v připomínkovém řízení. Takže vláda to odmítla, zákon projde mezirezortním připomínkovým řízením a samozřejmě různé věci, které tam nemají co dělat, které tam navrhli úředníci, nevím proč, my odmítáme. My jsme i nabídli, že to dáme všem stranám. Takže vy mě tady interpelujete, já nevím k čemu. K tomu, že vám to dáme? Vždyť se to tady bude projednávat. Vláda to neprojednala, vrátila to, nikdo z členů vlády to nečetl, nebylo k tomu připomínkové řízení, tak jsme to vrátili. Takže tady zase podsouváte, že je nějaká snaha něčeho. Není žádná snaha“.

Na interpelační výtku poslankyně Majerové Zahradníkové pouze Andrej Babiš potvrdil to, co řekl poslanci Výbornému slovy: „My jsme to odmítli na vládě, vrátili, a samozřejmě je to zákon, který bude tady diskutován. A vy všichni ho budete tady tvořit a měnit“.

Andrej Babiš se tedy v rámci sněmovních interpelací opravdu vyjadřoval k projednání návrhu zákona na jednání vlády, ale také k plánovanému projednání v Poslanecké sněmovně. Babiš výslovně neuvedl, že vláda nebude požadovat zkrácené projednání ve stavu legislativní nouze, z jeho slov je však patrné, že předpokládá rozsáhlé projednávání zákona na plénu Sněmovny, což institut zkráceného projednávání neumožňuje.

Vláda předložila novelu (.pdf) zákona o úpadku a způsobech jeho řešení, neboli insolvenčního zákona, ve středu 4. listopadu 2020. Důvodová zpráva k této novele „navrhuje, aby byl návrh zákona schválen ve zrychleném legislativním procesu“ (.pdf, str. 23).

Předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček na žádost vlády již v říjnu vyhlásil (.docx) stav legislativní nouze, a tak měl být na základě jeho rozhodnutí (.docx) ze 4. listopadu vládní návrh novely projednáván ve zkráceném jednání.

Dne 11. listopadu 2020 však Ústavně právní výbor konstatoval, že k projednávání této novely insolvenčního zákona „nejsou naplněny podmínky stavu legislativní nouze“ (.pdf, str. 2) a doporučil „Poslanecké sněmovně Parlamentu projednání ve standardním legislativním procesu“.

Projednávání návrhu zákona bylo zahájeno ve čtvrtek 12. listopadu na 62. schůzi Poslanecké sněmovny. Návrh, aby stav legislativní nouze dále pokračoval, zde nebyl schválen, jelikož z přítomných 83 poslanců s návrhem souhlasilo jen 26 poslanců. Dodejme, že proti návrhu se vyslovilo 22 poslanců a zbytek se hlasování zdržel.

Sněmovna tedy o novele insolvenčního zákona jedná ve standardním režimu, jak uvádí Radek Vondráček, a výrok proto hodnotíme jako pravdivý. Projednávání návrhu zákona je nyní zařazeno na pořad 72. schůze Poslanecké sněmovny.

Pro úplnost uveďme, že vláda v říjnu schválila také jinou novelu insolvenčního zákona (.pdf, str. 1). Tento návrh zákona (.pdf) byl projednáván ve zkráceném jednání a kromě novelizace insolvenčního zákona obsahoval také návrh na změnu zákona o některých opatřeních ke zmírnění dopadů koronavirové epidemie (.pdf, str. 1).

Ministerstvo zdravotnictví vypracovalo návrh novely zákona o ochraně veřejného zdraví, který byl do eKLEPu (Elektronické knihovny legislativního procesu) vložen 27. listopadu 2020. O tři dny později Ministerstvo zdravotnictví vložilo návrh do eKLEPu znovu, tentokrát návrh směřoval do připomínkového řízení.

Uveďme, že tento návrh počítá s vytvořením centrální Státní hygienické služby, pod kterou by spadaly krajské hygienické stanice. Tento orgán by i bez nouzového stavu a bez kontroly Parlamentem mohl zavírat školy, obchody nebo zakazovat veřejné či soukromé akce. Dále se v tomto návrhu (.docx, str. 24) píše, že by si Státní hygienická služba mohla vyžádat lokalizační data od mobilních operátorů až tři týdny zpětně.

Na webu vlády ČR v sekci „Legislativní rada vlády“ se k datu rozhovoru poslední tisková zpráva vztahuje k zasedání ze dne 26. listopadu, na němž se tato Rada zabývala ochranou oznamovatelů a implementací předpisů EU týkající se unie kapitálových trhů. Podle programu Legislativní rady vlády se další zasedání konalo 10. prosince 2020, na němž se projednával návrh zákona „o stavebních výrobcích a jejich použití do staveb a o změně některých zákonů“. O návrhu zákona o ochraně veřejného zdraví se na stránkách vlády, respektive Legislativní rady vlády, nepíše.

Podle Radka Vondráčka (ANO) se k návrhu novely zákona o ochraně veřejného zdraví měla vyjádřit předsedkyně Legislativní rady vlády, tedy ministryně spravedlnosti Marie Benešová (za ANO). Vondráčkovo tvrzení potvrzuje i článek týdeníku Respekt, který o návrhu novely píše: „O den později k němu vydala stanovisko sama ministryně spravedlnosti Marie Benešová, která je zároveň předsedkyní Legislativní rady vlády, a novela byla připravena k projednání na pondělní schůzi vlády. Tímto způsobem se měl návrh zákona vyhnout posouzení právních expertů z Legislativní rady vlády, kteří kontrolují správnost návrhů zákonů a případně upozorňují na jejich nedostatky.“ 

Tomuto tvrzení Respektu pak odpovídají i informace v předkládací zprávě (.doc) k uváděnému návrhu novely. V ní se totiž lze dočíst, že Marie Benešová jako předsedkyně Legislativní rady vlády udělila v případě této novely výjimku „z provedení meziresortního připomínkového řízení“ a „z provedení hodnocení dopadů regulace (RIA)“. Z těchto důvodů proto hodnotíme výrok jako pravdivý.

Miroslava Němcová zde mluví o novele zákona o ochraně veřejného zdraví, která byla v době rozhovoru v připomínkovém řízení, s čímž souvisela jedna z předchozích otázek moderátora Václava Moravce (video, čas 28:46). Konkrétně se tedy jedná o verzi dokumentu, kterou vláda zveřejnila 30. listopadu 2020. (Pro úplnost dodejme, že předchozí verze návrhu byla zveřejněna 27. listopadu, a i ona se setkala s kritikou.)

Předkladatelem uvedené novely, u níž od 30. listopadu do 7. prosince probíhalo meziresortní připomínkové řízení, je Ministerstvo zdravotnictví. Tato novelizace zákona o ochraně veřejného zdraví by přinesla řadu změn. Místo současného systému, který je tvořen krajskými hygienickými stanicemi, by vznikl nový ústřední orgán (.doc, str. 29), a to Státní hygienická služba. 

Ta by byla podřízena hlavnímu hygienikovi, který je náměstkem ministra zdravotnictví (.doc, str. 46). Oproti současnému znění zákona, podle něhož „ve věcech ochrany a podpory veřejného zdraví vystupuje hlavní hygienik České republiky jako orgán Ministerstva zdravotnictví“, by hlavní hygienik jednal „za Ministerstvo zdravotnictví“ (.doc, str. 8). Pokud by byla novela přijata, tento orgán by získal pravomoc rozhodovat o restriktivních opatřeních (.doc, str. 3–5) v souvislosti s šířením epidemie, přičemž tato opatření by bylo možné realizovat i bez vyhlášení nouzového stavu.

Jednalo by se například o pravomoc (.doc, str. 3–5) zakázat či omezit konání hromadných akcí, provoz škol, restaurací, obchodů či služeb. Jednou z pravomocí by byla také možnost vyžádat si od operátorů (.doc, str. 31) data o lokalizaci jedince, který prokazatelně onemocněl infekčním onemocněním. Státní hygienická služba by mohla žádat o data (.doc, str. 24), která jsou až 3 týdny stará a vztahují se k místům, kde daný jedinec strávil minimálně 20 minut. Deklarovaným důvodem této pravomoci je efektivnější trasování kontaktů nakažených jedinců (.doc, str. 50–51). 

Podle některých právních expertů mohou být konkrétní změny týkající se pravomocí Státní hygienické služby protiústavní. Kritika se ovšem dotkla i zmíněné možnosti trasování kontaktů nakažených prostřednictvím povinnosti operátorů poskytnout mobilní data o lokalizaci.

Obdobným způsobem se k novelizaci vyjádřila i iniciativa Síť k ochraně demokracie. Prostřednictvím hromadného stanoviska (.pdf) právních expertů, mezi kterými nechybí například vedoucí katedry ústavního práva UK docent Marek Antoš nebo profesor Karel Eliáš, tato iniciativa uvádí: „Návrh, aby mohl hlavní hygienik vlastním rozhodnutím plošně a citelně omezovat práva a svobody, lze hodnotit jako potenciálně protiústavní“. Stanovisko taktéž zmiňuje nutnost efektivní kontroly, ať už ze strany parlamentu či soudů, pokud se jedná o takto významné zásahy do práv a svobod občanů. Dodává, že schválení takového návrhu ve stavu legislativní nouze považuje za porušení demokratických principů tvorby práva.

Téma trasování nakažených jedinců a jejich kontaktů prostřednictvím mobilních dat bylo 3. prosince řešeno i v rámci interpelací v Poslanecké sněmovně. V reakci na kritiku z úst poslance Marka Výborného (KDU-ČSL) ministr zdravotnictví Jan Blatný připustil možné vyškrtnutí tohoto bodu, pokud bude i nadále veřejností vnímán negativně.

Na konci listopadu byl zveřejněn návrh novely zákona o ochraně veřejného zdraví a některých dalších souvisejících zákonů, jehož předkladatelem je Ministerstvo zdravotnictví. Hlavním cílem (.doc, str. 29) právní úpravy je podle ministerstva větší efektivita a vyšší úroveň koordinace subjektů „při výkonu státního zdravotního dozoru, zejména v současné době při omezování šíření viru SARS-CoV-2“.

Důvodová zpráva (.doc, str. 29) v této souvislosti zmiňuje nutnost koordinace orgánů veřejného zdraví centrální autoritou. Novela tak počítá s vytvořením ústředního orgánu, a to Státní hygienické služby. Ta by pak byla odpovědná za vydávání opatření na lokální a krajské úrovni a převzala by úlohu Ministerstva zdravotnictví v případech, které by přesahovaly úroveň jednoho kraje. Formálně by se stala nástupnickým orgánem pro krajské hygienické stanice, jejichž forma by se změnila na územní pracoviště.

V čele Státní hygienické služby by pak měl stát ústřední ředitel, „který bude po věcné stránce spolupracovat s hlavním hygienikem České republiky“ (.doc, str. 29). Hlavní hygienik je podle návrhu zároveň náměstkem ministra zdravotnictví a jedná „za Ministerstvo zdravotnictví“ (.doc, str. 8) ve všech věcech týkajících se ochrany a podpory veřejného zdraví (.doc, str. 46). Uveďme, že podle současné právní úpravy „vystupuje hlavní hygienik České republiky jako orgán Ministerstva zdravotnictví“.

Státní hygienická služba by přijetím novelizace získala rozhodovací kompetence (.doc, str. 3–5) vztahující se k mimořádným opatřením při epidemické situaci. Jednalo by se například o možnost omezit či zakázat některé služby, jako je provoz kadeřnictví či koupališť, ale také provoz obchodů, restaurací či škol a v neposlední řadě také možnost omezovat veřejné či soukromé akce (.doc, str. 3–5). Taková opatření v době koronavirové pandemie v roce 2020 typicky vydávala vláda.

Mimo vytvoření nového centrálního orgánu novela pracuje i s dalšími změnami. Jedna z nich se týká změny zákona o elektronických telekomunikacích (.doc, str. 31). Státní hygienická služba by si tak mohla od operátora vyžádat data týkající se lokalizace osoby, „která prokazatelně onemocněla infekčním onemocněním“ (.doc, str. 24). A to za období až 3 týdnů zpět. Data by se vztahovala k místům, kde se jedinec vyskytoval 20 minut a déle. Cílem (.doc, str. 50–51) této změny je zajistit efektivnější trasování kontaktů nakažených. 

Kritika této novely je mířena zejména na možnou centralizaci moci v rámci Ministerstva zdravotnictví, konkrétně v rukou hlavního hygienika, který je náměstkem ministra zdravotnictví. Další kritika se týká absence kontrolní funkce, kterou by měla zajišťovat Poslanecká sněmovna. Prostřednictvím Státní hygienické služby by nově mohla být zmíněná opatření realizována bez vyhlášení nouzového stavu, který je v současné době pro vládu při vydávání většiny restrikcí určující.

Miroslava Němcová zde reaguje na plánované novely, které by měly v určitých (nouzových) situacích omezit přístup k informacím. O těchto připravovaných novelách se ministr vnitra Hamáček zmínil již v červnu. Tehdy uvedl, že je třeba na základě získaných zkušeností stávající legislativu upravit, aby bylo možné pružněji a citlivěji reagovat na krize různého typu. Novelu zákona o krizovém řízení pak Ministerstvo vnitra zveřejnilo ke konci září.

Jednou z nejdiskutovanějších změn v rámci novely krizového zákona je možnost státu a jeho orgánů omezit právo na poskytnutí informací, které se vztahují ke krizovým situacím. Novela stejně tak stanovuje možnost prodloužit lhůtu pro jejich poskytnutí. Ministerstvo vnitra uvedlo, že jde o reakci na dotazy, jejichž cílem je získat informace o kritické infrastruktuře a obsahu krizových plánů. Novela zákona dále upravuje konkrétní práva a svobody, které by bylo možné v krizovém stavu omezit.

Návrh zákona tedy uvádí, že v rámci vyhlášení stavu nebezpečí (.docx, str. 6) může vláda omezit například svobodu pohybu, zakázat vstup na určená místa či omezit cizincům vstup do ČR. Stav nebezpečí je podle návrhu vyhlašován také hejtmanem kraje či primátorem Prahy (.docx, str. 12). V rámci nouzového stavu (str. 6–7) pak vláda může omezit například shromažďování, konání stávek, činnost podnikání anebo nařídit pracovní povinnost.

Novela krizového zákona dále uvádí a konkretizuje činnost a působnost Ústředního krizového štábu (.docx, str. 19–20). Omezení svobodného přístupu k informacím je specifikováno v § 38a (.docx, str. 31). Možnost neposkytnutí informací se podle zmíněného paragrafu vztahuje k údajům, které jsou využívány při přípravě na krizovou situaci a jejichž zveřejnění by mohlo ohrozit účinnost připravovaných opatření či celé kritické infrastruktury. Omezení přístupu se podle zákona vztahuje i na informace, které jsou označovány jako zvláštní skutečnosti.

K této části novely se pro server iRozhlas.cz kriticky vyjádřil Oldřich Kužílek, který je spoluautorem zákona o svobodném přístupu k informacím. Uvádí, že v současné době již existují možnosti ochrany informací, jejichž zveřejnění by v krizi mohlo uškodit. Možné omezení přístupu k informacím je zaneseno ve stávajícím krizovém zákonu. Konkrétně § 27 je věnován zvláštním skutečnostem, čímž se rozumí údaje, které by mohly při jejich zneužití ohrozit činnost orgánů krizového řízení.

Další stávající legislativou, která se tomuto tématu široce věnuje, je zákon o ochraně utajovaných informací. Ten zmiňuje újmu způsobenou vyzrazením nebo zneužitím utajovaných informací, konkretizuje stupně utajovaných informací či druhy ochrany těchto informací. Zmínit můžeme také zákon o svobodném přístupu k informacím, jehož § 7 se věnuje ochraně utajovaných informací.

Závěrem doplňme, že první část výroku Miroslavy Němcové, v níž uvádí, že k ochraně citlivých informací máme již dnes dostatek zábran, nehodnotíme. Jedná se o hodnotící soud, a proto jsme se v tomto odůvodnění zaměřili pouze na faktickou část výroku.