Přehled ověřených výroků

Ve Spojených státech skutečně nejsou známy případy, kdy by došlo k odstranění opozičních novinářů. V době prezidentství Baracka Obamy došlo k vraždě žurnalistů v přímém přenosu, která však nikterak nesouvisí s jakýmkoliv kritizováním jím prováděné politiky.

Známý je i případ Michaela Hastingse – ten sice kritizoval administrativu Baracka Obamy, zahynul však vlastním přičiněním při autonehodě.

O smrti novinářů kritizujících politiku Vladimira Putina v Ruské federaci jsme informovali v předchozím výroku. Jsou mezi nimi i ženy (např. Anna Politkovská, Natalya Skryl, Anastasiya Baburova či Natalya Estemirova).

Přestože je Turecko členskou zemí NATO, tak se netají snahou omezovat svobodu slova a věznit novináře či soudce. KSČM ani Vojtěch Filip se však k problému věznění nevyjádřili, řeší spíš otázku členství v NATO či válečné konflikty s Islámským státem.

V červenci 2016 se v Turecku pokusila armáda o puč. Neúspěšně. Podle CNN se Prezident Erdogan po tomto kroku rozhodl zatknout 1684 státních zástupců a soudců a 1019 členů policie. Odvoláno bylo 2745 soudců. Celkem bylo zadrženo přes 35 tisíc osob.

To se dotklo i 24 medií, jimž byly odebrány licence. Turecká vláda má s novináři dlouhodobý problém. Poslední data Evropské federace novinářů z 23. listopadu 2016 ukazují, že v Turecku je vězněno 121 novinářů. Toto číslo od minulého měsíce vzrostlo o 20 případů.

Turecko se ovšem svým postojem k nezávislým novinářům netají, proto je počet zmizelých novinářů nízký. Od roku 1982 zmizelo 53 novinářů napříč světem. Většina zmizení se odehrála v sousedních zemích Turecka: Sýrie (6) a Irák (8). Ačkoliv řada případů uvádí, že zmizelí cestovali do Turecka, kam se už nedostali. V Turecku je znám od roku 1994 případ Nazım Babaoğlu.

V Turecku se momentálně skutečně nachází asi tři miliony uprchlíků, díky čemuž se znatelně snížil počet utečenců mířících do Evropy balkánskou trasou.

Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky zveřejnil 22. listopadu tohoto roku vizualizaci (.pdf), podle které se počet uprchlíků v Turecku skutečně pohybuje kolem tří milionů.

Tito lidé již nepokračují v cestě do Evropy, podle dat (.xlsx) Evropské agentury pro pohraniční a pobřežní stráž (zkráceně Frontex) se od březnové dohody jejich počet výrazně snížil. V tabulce níže porovnáváme v tří měsíčním období počet uprchlíků všech národností, kteří prošli podle Frontexu balkánskou trasou.

2015

2016

červen17171

3734

červenec

35565

531

srpen

52973

287

Z údajů vyplývá, že již letos trasou nesměřuje zdaleka tolik uprchlíků, jako minulý rok.

Rada bezpečnosti OSN vyhlásila v březnu 2011 Rezoluci č. 1973 na ochranu libyjských civilistů před útoky armády Muammara Kaddáfího. Rezoluce požadovala „okamžité příměří“, mezinárodnímu společenství povolila zřízení bezletové zóny, zahraniční intervenci za účelem ochrany civilního obyvatelstva a také zpřísnit sankce vůči Kaddáfího režimu a jeho podporovatelům.

Z pěti stálých členů Rady hlasovali tři pro rezoluci (USA, Velká Británie a Francie), dva se hlasování zdrželi (Rusko a Čína). Z nestálých členů Rady bylo pro rezoluci sedm států, tři včetně Německa se zdrželi.

Návrh na rezoluci vzešel ze strany Francie, Velké Británie a Libanonu.

Intervence OSN v Libyi trvala sedm měsíců.

Podle článku 27 Charty OSN jsou k přijetí rezoluce potřeba kladné hlasy nejméně devíti členů Rady bezpečnosti (. pdf, str. 14)

V březnu 2011 vyhlásila Rada bezpečnosti OSN rezoluci č. 1973 v reakci na situaci v Libyi, cíl rezoluce byl zastavit násilí páchané na civilistech ze strany vládnoucího režimu. Rezoluce požadovala kromě bezletové zóny, o které hovořil Vojtěch Filip také, „okamžité příměří“, zahraniční intervenci za účelem ochrany civilního obyvatelstva a také zpřísnění sankcí vůči Kaddáfího režimu a jeho podporovatelům.

Rezoluce povolila členským zemím, které oznámily svou účast v operaci, použít všechna nezbytná opatření k zajištění bezletové zóny a vyzývá členské státy k poskytnutí pomoci a udělení povolení pro nezbytné přelety nad Libyí. Není tedy pravda, že by neexistoval mandát pro členské státy do situace v zájmu ochrany civilistů zasahovat, i když praktická aplikace výzvy z rezoluce už byla na výkladu každého státu.

V bodu 4 rezoluce týkajícího se ochrany civilistů stojí: „Pověřuje členské státy (...), aby podnikly potřebná opatření (...) k ochraně civilistů a civilisty obývané oblasti v Libyi ohrožené útokem, včetně Benghazi, a zároveň vyloučit zahraniční okupační síly jakékoliv formy na jakoukoliv část libyjského teritoria."“

Je tedy vidět, že v dokumentu nejde jen o bezletové zóny, jak říká Filip.

Rezoluce byla přijata deseti členy Rady, zbylých pět se hlasování zdrželo.

Vojenská intervence začala 19. března útokem francouzských stíhaček na cíle spojené s Kaddáfího režimem. Do první fáze intervence se zapojila koalice deseti států (devět členských států NATO a Katar), později se počet států operující v Libyi rozrostl na 19.

Na konci března se po francouzské iniciativě do akce zapojilo i NATO v rámci operace Unified Protector. Severoatlantická aliance dohlížela na vymáhání bezletové zóny, zbrojního embarga uvaleného na provládní jednotky a ochranu civilistů.

Nejasnosti se objevily, když reportéři kanálu Al-Jazeera natočili několik západních vojáků pohybujících se po libyjském území, rezoluce totiž přítomnost armád ochotných zapojit se do intervence na libyjské půdě nepovolovala.

Rada bezpečnosti ukončila mandát Alianci k 31. říjnu 2011, stalo se tak krátce poté, co Kaddáfího usmrtili vojáci povstalecké Dočasné národní přechodné rady.

Objem peněz, o kterém předseda KSČM Filip hovoří, je přislíben jako součást dohody týkající se zejména spolupráce při řešení migrační krize (ověřovali jsme také zde). Dvakrát 3 miliardy eur mají být ve spolupráci s Tureckem vynaloženy na zařízení (bod dohody č. 6) pro uprchlíky v Turecku. První 3 miliardy se vynakládají nyní a poté co budou plně využity budou připraveny další tři miliardy do konce roku 2018.

Další body této smlouvy uzavřené v březnu 2016 jsou větší zapojení Turecka do zamezení nelegální migrace do Řecka, nastavení principů v jejichž rámci za každého syrského občana, který bude navrácen z Řecka do Turecka, bude jeden Syřan přímo z Turecka přesunut do EU a také znovuotevření přístupových rozhovorů či bezvízového styku mezi EU a Tureckem. V obou těchto posledních bodech je však jasně řečeno, že Turecko musí naplnit všechny zbývající požadavky.

Bezvízový styk Turecka s EU je dle Angely Merkelové podmíněn mimo jiné zrušením protiteroristického zákona, který je však dle prezidenta Erdogana potřebný. Ačkoliv Evropská komise v květnu letošního roku o podpoře hovořila, v létě už se situace změnila a vzhledem k dosavadním krokům Erdogana po neúspěšném puči v nejbližší době ke schválení bezvízového styku nedojde.

Přístupové rozhovory o členství Turecka v EU stojí na jednotlivých kapitolách, kterých je 35. Ty všechny musí kandidátská země naplnit (jinými slovy uzavřít). Turecko jich nyní má otevřeno 13 a uzavřeno 1. Rozhovory o vstupu Turecka do EU přitom začaly v říjnu 2005.

Angela Merkelová sice byla v kontaktu s prezidentem Turecka Erdoganem, avšak její vliv na zrušení víz Turků do EU není tak velký, jak Vojtěch FIlip tvrdí. Domluva mezi Merkelovou a Erdoganem může určovat pouze vztah Německa a Turecka. Dohodu EU-Turecko odsouhlasila Evropská rada, tedy skupina lídrů jednotlivých členských zemí unie. Nešlo tedy o dohodu Angely Merkelové s tureckým prezidentem, nýbrž o dohodu kompletní evropské osmadvacítky s Tureckem.

Filip tedy zavádí tvrzením, že by dohodu s Tureckem dohodlo a rozhodlo Německo o své vůli.

Minské dohody jsou dokumenty, které byly vytvořeny ke zklidnění krizové situace na Ukrajině, jež začala na jaře 2014. Po obsazení Krymu Ruskem v březnu 2014 se pustily proruské a protivládní skupiny v oblasti kolem Doněcku a Luhansku do protestů proti ukrajinské vládě. Následně vyhlásily nezávislost, proti čemuž zasáhla ukrajinská armáda a situace vyústila v ozbrojený konflikt.

Na jedné straně síly stojí ukrajinská armáda a na druhé proruské a protivládní skupiny, které mají za cíl odtržení od Ukrajiny.

Po těžkých bojích byl 5. září podepsán Minský protokol, který měl konflikt zastavit. Byl však často porušován a v lednu 2015 kompletně padl, čímž byla zahájena další fáze ozbrojených střetů. V únoru 2015 však byla podepsána druhá verze Minských dohod, která dodnes stále alespoň formálně platí.

Reálně se však prosazování většiny ze 13 bodů nedaří. Podle Alexandra Huga z OBSE porušily obě stany několik bodů tím, že nestáhly těžké zbraně (bod č. 2), nepropustily či nevyměnily rukojmí (bod č. 6) a pozorovatelé OBSE stále disponují pouze omezeným přístupem na území separatistů (bod č. 3, a tím pádem i bod č. 10).

Obě strany zároveň ani nezačaly dialog o způsobu provedení voleb v bojových zónách, který by byl v souladu s ukrajinským právním řádem (bod č. 4). Separatisté prozatím nebyli amnestováni (bod č. 5). Nepovedlo se prosadit plné obnovení hranic ukrajinskou vládou (bod č. 9), ani se neprovedla žádná ukrajinská ústavní reforma (bod č. 11).

Ukrajinské straně se tak daří částečně plnit alespoň bod 1, přestože dle ruského prezidenta Putina podnikla pokus o diverzi na Krymu. I přesto se ale ukrajinské vládě nedaří plnit základní podmínky Minské dohody, výrok je proto hodnocen jako pravdivý.

Co se týče berlínské schůze tzv. normandské čtyřky (schůze hlavních představitelů či ministrů zahraničních věcí Francie, Německa, Ruska a Ukrajiny), tak podle Reuters by se měla konat až 29. listopadu.

Co se týče dodržování Minské dohody z proruské strany, situace je velice podobná. Stejně jako v případě ukrajinské vlády platí, že podle Alexandra Huga z OBSE porušily obě stany několik bodů tím, že nestáhly těžké zbraně (bod č. 2), nepropustily či nevyměnily rukojmí (bod č. 6) a že pozorovatelé OBSE stále disponují pouze omezeným přístupem na území separatistů (bod č. 3, a tím pádem i bod č. 10). Obě strany zároveň ani nezačaly vést dialog o způsobu provedení voleb v bojových zónách, který by byl v souladu s ukrajinským právním řádem (bod č. 4).

Stejně jako ukrajinské straně se i té proruské daří částečně plnit bod č. 1. Podle nejnovějších zpráv speciální monitorovací mise OBSE na Ukrajině však stále pokračují boje okolo doněckého letiště. I v tomto případě tedy hodnotíme výrok jako pravdivý.

Martin Stropnický nastoupil jako ministr obrany na začátku roku 2014. Rozpočet resortu (.pdf) byl pro tento rok schválen ve výši 41,99 mld. korun. Současností míní Stropnický rozpočtovanou částku na rok 2017. Ta je nyní jako součást návrhu zákona o státním rozpočtu projednávána Poslaneckou sněmovou.

Pro ministerstvo obrany je počítáno s výdaji ve výši 52,35 mld. korun. Pokud tedy porovnáme rozpočet z roku 2014, kdy Stropnický do úřadu nastoupil, s aktuálně navrhovanými výdaji, jde o zvýšení o 24,67 %.

Výrok ministra obrany hodnotíme tedy jako pravdivý, rozpočet se skutečně zvýšil o čtvrtinu.

Střednědobý výhled státního rozpočtu ČR na roky 2017–2018 skutečně předpokládá navýšení výdajů na kapitolu ministerstva obrany z 47,8 mld. Kč pro rok 2016 na téměř 52 mld. Kč pro rok 2017, což představuje nárůst ve výši 8,8 %. Na rok 2018 se jedná o 57,2 mld. Kč, což je oproti předcházejícímu roku nárůst ve výši 10 %.

Druhá část výroku se týká evropského srovnání plánovaných výdajů na obranu v nejbližších letech. Takové mezinárodní srovnání se nám z veřejně dostupných zdrojů dohledat nepodařilo, proto výrok hodnotíme jako neověřitelný. Například i oficiální stránky NATO publikují ve své zprávě (.pdf) takové srovnání členských zemí, avšak poslední se týká období 2009–2016.