Robert Pelikán

Zpravodajské služby předávají svá zjištění prezidentovi a vládě. Platí to i pro Bezpečnostní informační službu (BIS), která vyhodnocuje informace důležité pro bezpečnost ČR se zvláštním zaměřením na boj proti terorismu. Usnesení vlády 1060/2006 dále ukládá řediteli BIS poskytovat tyto informace neprodleně předsedovi vlády. BIS může informovat i ostatní členy vlády, nicméně to neplatí, jestliže by poskytnutí informace ohrozilo důležité zájmy (například sledování podezřelého).

Ministerstvo spravedlnosti tak skutečně nemuselo obdržet informaci o podezřelém člověku. Hlavním příjemcem takových zpráv je premiér, ostatní členové vlády včetně prezidenta je mohou získat na vyžádání. Státní a policejní orgány také mohou získat informace, které spadají do oboru jejich působnosti.

Boj s terorismem není agendou ministerstva spravedlnosti, ale spíše ministerstva vnitra a obrany. Je tedy nepravděpodobné, že by BIS Pelikánův úřad o této záležitosti informovala. Upozorňujeme však, že to nelze vyloučit.

Předávání informací zpravodajských služeb České republiky včetně BIS upravuje § 8 zákona 153/1994 o zpravodajských službách. V zákoně je uvedeno:

„(1) Zpravodajské služby podávají prezidentu republiky a vládě jednou za rok a kdykoliv o to požádají zprávy o své činnosti.

(2) Zpravodajské služby předávají prezidentu republiky, předsedovi vlády a příslušným členům vlády v případech zjištění, která nesnesou odkladu, informace bezprostředně.

(3) Zpravodajské služby předávají státním orgánům a policejním orgánům informace o zjištěních, která náleží do oboru jejich působnosti; to neplatí, jestliže by poskytnutí ohrozilo důležitý zájem sledovaný příslušnou zpravodajskou službou.

(4) Vláda a prezident republiky ukládají zpravodajským službám úkoly v mezích působnosti těchto služeb. Prezident republiky ukládá zpravodajským službám úkoly s vědomím vlády.

(5) Podávání zpráv, předávání informací a ukládání úkolů podle odstavců 1 až 4 se u Bezpečnostní informační služby uskutečňuje prostřednictvím ředitele této služby a u Úřadu pro zahraniční styky a informace a Vojenského zpravodajství prostřednictvím příslušných ministrů. Při předávání informací podle odstavců 2 a 3 se tak může stát i jen s vědomím ředitele Bezpečnostní informační služby nebo příslušného ministra.“

Výrok ministra Pelikána hodnotíme jako pravdivý, protože BIS neměla důvod ministerstvo spravedlnosti o podezřelém člověku informovat. Upozorňujeme však, že ministerstvo spravedlnosti by takovou informaci mohlo získat, pokud by o to BIS požádalo, případně pokud by se to týkalo oboru jeho působnosti.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť Miloš Zeman sice skutečně inklinuje podle svých knih spíše k tzv. varovné prognostice, ve které upozorňuje na možná rizika, ale tuto svou volbu nepopisuje jako win-win strategii (tedy jako strategii vedoucí jen k dobrým výsledkům pro prognostika), jak říká Pelikán.

Zeman naopak uvádí, že cílem této prognostiky je upozornit na problém a odvrátit jej tím, že se změní podmínky tak, aby se této pohromy nedosáhlo (tedy adresáti prognózy přijmou patřičná protiopatření). Explicitně pak uvádí, že nepřijde-li pohroma, před kterou prognostik varoval, „bude na vás pohlíženo s podezřením a vaše důvěryhodnost klesne“.

Miloš Zeman je autorem několika knih. V některých z nich se skutečně zabývá prognostikou, popisuje i svůj vztah k ní. V knize Jak jsem se mýlil v politice z roku 2005 současný prezident uvádí:

„Popisujete-li žádoucí budoucnost, bezesporu někoho stimulujete. Stejně tak však můžete stimulovat popisem (či spíše analýzou) nežádoucí budoucnosti. Ve veřejnosti tím vyvoláváte obrannou protireakci, která se snaží této nežádoucí alternativě zabránit. Robert Merton v této souvislosti psal o ‚ sebevyvracejících se proroctvích ' (self-defeating prophecies), která se vyslovují právě proto, aby se neuskutečnila. Postupně jsem se tak propracovával k teorii varovných prognóz, na niž jsem se v budoucích letech specializoval.Přiznejme si, že varovné předpovědi mají mimo jiné i ten půvab, že jsou atraktivní. I Dante ve své Božské komedii sugestivně popisuje peklo, méně sugestivně očistec a jeho ráj je jen nudná selanka. Druhá strana mince zahrnuje riziko, že varovný prognostik se ze své neuskutečněné předpovědi může vylhat tvrzením, že právě on zabránil její realizaci. Do určité míry do této skupiny patřily práce Hermana Kahna, jako je Přemýšlení o nemyslitelném nebo popisy možných variant třetí světové války.“ Uvádí také (str. 61–62) : „Z hlediska varovné prognostiky je daleko užitečnější – a také daleko nebezpečnější – upozorňovat politika na rizika, která se v budoucnosti rýsují, než mu malovat růžové vize. Říkal jsem tomu Kassandřin syndrom: Kassandra byla bohy nadána schopností proroctví, ale současně odsouzena k tomu, aby jí nikdo nevěřil, takže přes její varování Trojané vtáhli koně do města.Naproti tomu Pýthie poté, co se nafetovala kouřem z vonných bylin, pronášela dvojznačná proroctví (překročíš-li řeku Halys, zničíš velikou říši, ale už neřekla, že to může být i říše vlastní) a byla v obecné oblibě. Chtěl jsem být spíše Kassandrou, ovšem bez jejího prokletí, a vůbec se mi nelíbilo být Pýthií.“

V další Zemanově knize Varovná prognostika z roku 1991, která vyšla v roce 1998, se autor opět vyznává ze své náklonnosti ke Kassandře. Kromě toho uvádí (str. 18–19):

„V této knížce nás však bude zajímat opačný případ, sebezničující prognóza či proroctví. Upozorníte-li někoho, že přijde orkán a odnese mu střechu, a jestliže vám příjemce této prognostické informace dostatečně věří, začne střechu připevňovat tak, aby obstála. Tím prognó­za vyvolala novou aktivitu, v jejímž důsledku se nesplní, i když orkán přijde. Pokud se ovšem orkán nedostaví, bude na vás pohlíženo s podezřením a vaše důvěryhodnost klesne.Sebezničující, varovná prognóza zapíná zpětnou vazbu, spojující důsledky s ovlivnitelnou částí předpokladů, a to zpravidla nikoli prostřednictvím prognostika samého, ale prostřednictvím adresáta prognostické informace. Zpětná vazba vede ke změně vektoru předpokladů (v naší ilustraci například předpokladu nedostatečně zajištěné střechy, zatímco orkán je předpoklad neovlivnitelný), tím ke změně důsledků. Prognóza se sama ruší, ničí.“

Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek vyjádřil minulý týden v OVM (čas 16:30, 8. ledna 2017) svou nespokojenost s nastavením extradice v české legislativě.

Konkrétně mu vadí, že v současnosti je po rozhodnutí soudu vydávání obviněných či odsouzených do ciziny v kompetenci ministra spravedlnosti. Zaorálek tvrdí, že extradice se týká zahraničních otázek země, a proto by do rozhodování měl vstoupit i ministr zahraničních věcí. Dále uvádí, že se bude snažit iniciovat změnu systému.

Pro přehlednost uvádíme záznam z diskuze.

Lubomír ZAORÁLEK, ministr zahraničí, místopředseda strany /ČSSD/

--------------------

„Já teda ještě řeknu jedinou věc k tomu. Svou nespokojenost a ta je v tom, že jak vy jste správně řekl, je to (otázka) soudu dnes. A pak, po rozhodnutí soudu, do toho může vstoupit ministr spravedlnosti. A to je ta moje stížnost. Mně vadí, že současný teda náš systém, že jo, naše legislativa a naše zákony neumožňují, to mají takto nastaveno, protože ve Spojených státech potom ten, kdo do toho vstupuje, je ministr zahraničních věcí. A já se domnívám, že to má svou logiku, protože tyhle věci pak, extradice, v podobném případě je i věcí zahraniční politiky státu. Tím neříkám, že jsem úplně mimo, v rámci Bezpečnostní rady státu je možné se tím samozřejmě zabývat i můžeme o tom mluvit, ale...“

Václav MORAVEC, moderátor

--------------------

„No, my jsme tady měli jednu takovou kauzu, kauzu katarského prince, kde vydával někdejší ministr spravedlnosti Pavel Němec, byl za to vydání kritizován a byl tady ministr zahraničí. Myslíte si, že by to měla být tedy kompetence dvou ministrů zahraničí, že by...“

Lubomír ZAORÁLEK, ministr zahraničí, místopředseda strany /ČSSD/

--------------------

„Já jsem přesvědčen, že by to měla být kompetence ministra zahraničí, protože to často má poměrně zásadní vliv na vztahy s různými státy a v tomto případě docela klíčovými partnery. Takže já jsem přesvědčen, že ten americký model, kdy je to v rukách ministra zahraničí, je lepší. A já už jsem i informoval premiéra, že se budu snažit podobnou změnu iniciovat.“

Václav MORAVEC, moderátor

--------------------

„I kvůli případu Jakunina?“

Lubomír ZAORÁLEK, ministr zahraničí, místopředseda strany /ČSSD/

--------------------

„Ne kvůli tomuto případu, obecně. Protože to se vrací. To není jediný případ, to se vrací a já si myslím, že tohle je zahraničně politické rozhodnutí z velké míry a že tyhle faktory by tam měly sehrávat klíčovou roli.“

Je však pravdou, že Lubomír Zaorálek neuvádí konkrétní problémy způsobené současným systémem vydáváním osob do ciziny. Říká, že toto nastavení přináší problémy obecně.

Samotný Zaorálkův výrok z 8. ledna 2017 týkající se nastavení extradice v české legislativě jsme ověřovali minulý týden.

Výrok Roberta Pelikána proto hodnotíme jako zavádějící. Zaorálek sice neříká, že by tento systém přinášel konkrétní problémy, jasně však vyjadřuje nespokojenost s tímto nastavením.

V současné době se zákonnými náležitostmi extradice (vydání do jiného státu) zabývá zákon č. 104 /2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Tento zákon v roce 2014 nahradil úpravu obsaženou v trestním řádu.

Řízení samotné pak probíhá ve třech stádiích:

• předběžné šetření - státní zástupce zkoumá možnosti a přípustnost vydání, zadržení osoby a předběžnou vazbu,
• rozhodnutí soudu - rozhoduje příslušný krajský soud,
• povolení o provedení vydání - po nabytí právní moci rozhodnutí soudu, uděluje ministr spravedlnosti.

Doba trvání předběžného šetření není vymezena, jde o jakousi „přípravnou fázi“, na konci níž vznese státní zástupce návrh na soud. Strany mají nárok na pět dní určených k přípravě na veřejné zasedání(§ 233 odst. 2 trestního řádu). Pro rozhodnutí soudu lhůta opět dána není, dle zásady hospodárnosti by však měl postupovat bez zbytečných průtahů.

V případě kladného i záporného výsledku lze dle § 95 odst. 1 využít tzv. stížnosti, a to do tří dnů od oznámení rozhodnutí. Stížnost nejprve vyhodnotí soud, který rozhodoval, pokud však své rozhodnutí nezmění, předá ji nadřízenému orgánu. Ten může stížnosti vyhovět a rozhodnout sám, příp. vrátit soudu k přepracování. Stejně jako výše pro rozhodnutí soudu neexistuje lhůta, případy se rozhodují individuálně.

Pokud osoba vyčerpá tyto prostředky, může do dvou měsíců od posledního rozhodnutí (např. zamítnutí stížnosti) podat ústavní stížnost, která se ovšem musí vázat na porušení ústavně zaručených práv. Ústavní soud uvádí standardní dobu rozhodnutí mezi dvěma měsíci a třemi lety. Ústavní stížnost však zpravidla neodkládá vykonatelnost, o to je možné ve výjimečných okolnostech zažádat.

Co však lze učinit po původním rozhodnutím soudu, resp. po dalších třech dnech vyhrazených pro stížnost, je podat žádost o přezkum. To musí učinit ministr spravedlnosti, zákon mu k tomu poskytuje tři měsíce. Pokud žádost o přezkum podá, Nejvyšší soud opět není vázán lhůtami k rozhodnutí - může ji okamžitě zamítnout, nebo také vyhovět. V tom případě buď proběhne řízení u něj, nebo může případ vrátit původnímu soudu k doplnění.

Ústavní soud také judikoval, že ministr musí s vydáním počkat, běží-li například azylové řízení, které (nezohledníme-li opravné prostředky a možné prodloužení) může trvat až šest měsíců.

Vyjma tříměsíční lhůty a další řízení, můžou výrazné průtahy vzniknout právě v obdobích rozhodování soudů, při nařízení projednání a v přípravné fázi. Každé řízení je samozřejmě individuální, jako vodítko k časové náročnosti práce soudů je však možné použít například analýzu iDNES z roku 2014. Z ní plyne, že doba řízení v řádu měsíců je běžným jevem. Přestože řízení o vydání je velmi specifickým řízením a zmíněná analýza vychází převážně z jiných typů, z uvedených informací je zjevné, že řízení o vydání osob mohou běžně trvat i několik měsíců. Robert Pelikán má tedy pravdu.

Můžeme zmínit také některé konkrétní případy - např. Rusa Torubarova či Rusky Paraskevičové, o kterých informovaly Lidovky.cz. V těchto případech vydání skutečně trvalo dlouhou dobu.

Nepodařilo se nám dohledat informace o tom, že by mělo hnutí ANO připravený návrh usnesení zakazující ministrovi vnitra provést reorganizaci policie, proto hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Reorganizace policie způsobila roztržku v koalici, hnutí ANO vyvolalo dohadovací řízení a podepsání reformy ministrem Chovancem se považovalo za porušení koaliční smlouvy. Hnutí ANO tedy požadovalo zrušení reformy. Ministr Pelikán byl jedním z hlavních kritiků reorganizace a byl dokonce pro možnost vystoupení ANO z koalice.

KDU-ČSL naopak považovala reorganizaci policie za odbornou záležitost, která je věcí ministra vnitra Chovance a policejního prezidenta a požadovala odpolitizování sporu.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože jednací řád Poslanecké sněmovny stanovuje svým členům pravomoc navrhnout změnu programu, o které se hlasuje bez rozpravy. Naproti tomu jednací řád vlády sice dává ministrům možnost podat návrh na usnesení, premiér však nemá povinnost zařadit jej do programu.

Co se týká usnesení jako formy rozhodnutí obecně, zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny ve svém § 1 stanovuje, že se jím upravují vnitřní poměry a podrobnější pravidla jednání sněmovny a jejích orgánů. Dle článku 1 odst. 3 jednacího řádu vlády platí, že rozhodnutí vlády mají formu usnesení vlády.

Jak již bylo zmíněno, jednací řád Poslanecké sněmovny dává poslancům, poslaneckým klubům a výborům možnost zařadit návrh do programu. O této změně se hlasuje bez rozpravy.

Při jednání vlády je situace také výslovně upravena, když je v článku 2 odst. 5 jednacího řádu vlády stanoveno, že návrhy na usnesení podávají členové vlády. Podle článku 6 odst. 4 pak platí, že vláda jedná podle programu stanoveného předsedou vlády.

Ačkoliv tedy jednací řád vlády stanovuje pravidla pro zařazení návrhu na usnesení do programu jednání, stanovuje tento program předseda vlády a je tedy na rozdíl od Poslanecké sněmovny pouze na něm, které body zařadí.

Robert Pelikán tedy uvádí možnost podání a hlasování o návrhu v Poslanecké sněmovně i na vládě správně a výrok je proto hodnocen jako pravdivý.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, neboť jednání Bezpečnostní rady státu (.pdf - čl. 6) jsou podle jejího jednacího řádu neveřejná a není tedy možné korektně potvrdit, zda k popisované situaci došlo tak, jak ministr Pelikán uvádí.

Rovněž záznamy z jednání (čl. 9, bod 6) jsou určeny pouze striktně vymezenému okruhu osob (resp. osob, které jsou jimi pověřeny), mezi něž veřejnost nepatří.

Informace o policejní reorganizaci vypluly na povrch v červnu minulého roku. ODS od počátku zastávala postoj, že rozhodnutí je zcela v kompetenci policejního prezidenta a za případné selhání bude odpovědný právě on.

Předseda ODS Petr Fiala 15. června prohlásil: „... ministr vnitra a policejní prezident dnešním rozhodnutím přejímají plnou zodpovědnost za reorganizaci policie. Zda změna zlepší efektivitu fungování policie, bude možné posoudit teprve po nějaké době. Policie nemůže sloužit jedné politické straně, či osobě. Pokusy Andreje Babiše o politizaci policie a snaha o její ovládnutí jsou nebezpečné a nepřijatelné.“ V rozhovoru pro web Česká justice o den později Fiala řekl: „... upřímně řečeno, já obdivuji, kolik je tady teď odborníků mezi politiky a veřejností na to, zda tu mají být dva specializované útvary, zda mají být zastřešené nebo jak to má být. V tomto směru jsem naprosto přesvědčen, že je to věc odborně-manažerská a je to záležitost policejního prezidenta.“ Následně dodal: „... my se chováme jako demokratická strana. Takže pokud tady máme mít policii, která je v mnoha směrech nezávislá, tak reorganizace je její věc. A nemá to být tématem politické diskuze.“

Poslanec Bohuslav Svoboda v rozhovoru pro Forum 24 (dříve Svobodné fórum) uvedl, že za sporem okolo reorganizace stojí především předseda hnutí ANO Andrej Babiš: „... problém je skutečně v tom, že Andrej Babiš není schopen žádné koaliční spolupráce, že není schopen myslet dopředu. Ke všemu je možné mít námitky, nebo si můžeme říkat, že když se útvary sloučí, budou synergicky pracovat a efektivita práce bude lepší. Nebo si můžeme myslet, že když bude obojí spadat pod policejního prezidenta, vliv seshora může být větší. Ano, obojí má pro a proti, ale ten problém se nevyřeší politizací.“

Postoj k věci potvrdila i místopředsedkyně ODS Alexandra Udženija. Ta v pořadu Vaše téma uvedla: „... policie je nezávislá. Pokud se policejní prezident rozhodne, že chce udělat něco efektivního pro policii, tak je to jeho kompetence a politici by do toho neměli zasahovat.“

Vrchní soud v Praze zrušil verdikt nad bývalým hejtmanem Davidem Rathem za korupci.

Ministr spravedlnosti Pelikán záměr podat stížnost k Nejvyššímu soudu v kauze Rath oznámil v rozhovoru (1:35–1:50) pro Český rozhlas 20. prosince 2016.

Ministr Pelikán uvedl, že si není jistý tím, zda je chybou, že soud při povolení odposlechu nekriticky převezme argumenty státního zástupce. Považuje to totiž za běžnou praxi. Podle ministra Pelikána to tedy není důvod, pro který by měl být rozsudek zrušen.

Robert Pelikán zde reaguje na Blažkův výrok, podle nějž vláda odpovídá za veškerou činnost prezidenta. Pelikán však správně uvádí, že vláda odpovídá pouze za kontrasignovaná rozhodnutí, tedy ta, na kterých se podílí svým podpisem.

Je pravdou, že podle čl. 54 odst. 3 Ústavy ČR je prezident z výkonu své funkce (a rovněž tedy z jejího titulu) neodpovědný. S odpovědností vlády je to ovšem složitější. Blažkovo zjednodušující vyjádření, že vláda je odpovědná za veškerou prezidentovu činnost, je tedy nepravdivé a ministr Pelikán jej zde uvádí na pravou míru.

Podle Ústavy totiž pouze„za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda“. Mezi takováto kontrasignovaná rozhodnutí patří podle čl. 63 odst. 1, 2 například ratifikace mezinárodních smluv, pověřování velvyslanců, vyhlašování voleb, jmenování soudců a generálů, udělování amnestie či státních vyznamenání. V tomto případě je prezident povinen získat pro své rozhodnutí také kontrasignaci vlády, která je pak proto odpovědna.

Blažek s Pelikánem zde hovořili o zveřejnění tajné informace o možném pohybu teroristy na území ČR. Takové vyjádření však není ani rozhodnutím v právním slova smyslu, tím méně pak kontrasignovaným. Jak dříve ozřejmil Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 43/93: „... vydaným rozhodnutím nelze rozumět jakékoli ,se rozhodnutí‘ k určitému chování, byť je zakotveno v zákoně.“

Prezident navíc není nikomu generálně odpovědný tak, jako je například vláda odpovědná Poslanecké sněmovně. Ministru spravedlnosti dáváme tedy zapravdu, když poslance Blažka opravuje v tom smyslu, že vláda je odpovědná pouze za kontrasignovaná rozhodnutí.