Robert Pelikán

Ve druhé části výroku Pelikán hovoří o zamýšlené změně, proto hodnotíme jeho první část, která odkazuje k institutu oddlužení, jenž je definován v insolvenčním zákoně.

Dle § 392 musí dlužník k návrhu o povolení oddlužení připojit mimo jiné "písemný souhlas nezajištěného věřitele, který se na tom s dlužníkem dohodl, s tím, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží, bude nižší než 30 % jeho pohledávky."Je tedy pravda, že v nynějším systému stačí dosažení hranice 30 % pohledávky, kterou musí dlužník zaplatit, k povolení oddlužení.

Ministr mluví o změnách souvisejících s návrhem novely zákona o spotřebitelském úvěru, který za sebou má první čtení v Poslanecké sněmovně. Ten v § 11 odst. 3 (.pdf) zavádí registr nebankovních poskytovatelů, kteří budou moci poskytovat spotřebitelské úvěry. Tato změna by měla vést k větší ochraně spotřebitelů, neboť by spotřebitelské úvěry mohly poskytovat jen osoby, které splní určitá kritéria, obdrží licenci a budou zapsány do tohoto registru.

Pokud tedy poskytne úvěr neoprávněná osoba (nelicencovaná a nezapsaná v registru), bude se jednat o neoprávněné podnikání. Neoprávněné podnikání je trestným činem na základě § 251 trestního zákoníku. Jedná se o situaci, kdy osoba „neoprávněněve větším rozsahu poskytuje služby nebo provozuje výrobní, obchodní nebo jiné podnikání“. V případě škody velkého rozsahu pak za jeho spáchání hrozí trest odnětí svobody v délce až osmi let.

Co se pak týče zmíněné neplatnosti, právní jednání je neplatné mj. za situace, kdy se příčí dobrým mravům nebo "odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje". Občanský zákoník pak dává v druhé větě § 2999 odst. 1 Robertu Pelikánovi za pravdu, neboť říká, že "bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání." Právo na náhradu tedy nevznikne, neboť poskytnutí úvěru neoprávněným poskytovatelem bude porušením zákona, což povede k neplatnosti tohoto právního jednání.

Novelu zákona o úpadku a způsobech jeho řešení, tzv. insolvenčního zákona, která způsobila nárůst počtu provozoven, předložil ministr za ODS. Nicméně to nebyl Jiří Pospíšil, ale ve studiu přítomný Pavel Blažek. Sněmovně byla předložena v březnu 2013, prošla sněmovnou a nabyla účinnosti 1. ledna 2014. Tato skutečnost však není hlavní částí výroku, hodnotíme jej proto jako pravdivý s výhradou.

Stěžejní změny doznal zákon ve třetím článku druhé části (pdf, str. 120), ve kterém zákon říká, že insolvenční správce může mít kromě sídla také provozovnu, činnost insolvenčního správce může být vykonávána ve více provozovnách. V obvodu jednoho okresního soudu však může mít pouze jednu provozovnu. V obvodu jednoho krajského soudu může však mít insolvenční správce více provozoven.

Jak uvádí důvodová zpráva vyhlášky (.doc) ministerstva spravedlnosti, od doby, kdy novela vstoupila v platnost (1. ledna 2014), narostl počet provozoven na 3000, zatímco insolvenčních správců je pouze zhruba 500 (dle článku Hospodářských novin.) Jak vysvětluje důvodová zpráva: „... dochází k masivnímu nárůstu počtu provozoven za účelem maximalizace nápadu insolvenčních věcí, ovšem za současného snížení kvality výkonu činnosti insolvenčních správců.“ (str. 2)

Právě nárůst počtu provozoven a fakt, že na některé insolvenční správce připadá až 60 provozen byl hlavním argument, kterým ministerstvo spravedlnosti vedené Robertem Pelikánem (ANO) odůvodňovalo nutnost své vyhlášky. Podle její důvodové zprávy: „Velmi často byl za provozovnu označen veřejně nepřístupný průmyslový objekt, restaurace, herna či rodinný dům, jehož obyvatelé o existenci provozovny na dané adrese neměli žádné informace.“ (str. 2)

Pelikánova vyhláška začala platit 1. srpna 2015 a okamžitě se proti ní ozvala Asociace insolvenčních správců.

Vyhlášku však napadla skupina 21 senátorů u Ústavního soudu, který svým rozhodnutím 17. února 2016 zrušil ustanovení vyhlášky ukládající povinnost fyzické přítomnosti insolvenčních správců na provozovnách.

V srpnu 2015 vstoupila v účinnost vyhláška 101/2015 Sb., ve které se resort spravedlnosti snažil zabránit rostoucímu počtu fiktivních provozoven povinností fyzické přítomnosti insolvenčních správců během úředních hodin. Na vyhlášku si kromě Asociace insolvečních správců stěžovala také skupina senátorů, která vyhlášku napadla u Ústavního soudu, který pasáž o fyzické přítomnosti insolvenčních správců zrušil.

Nicméně podle ministerstva se v mezidobí, kdy vyhláška platila, snížil počet provozoven zhruba o polovinu.Jedna z největších insolvenčních společností, Administrace insolvencí City Tower byla nucena zredukovat počet svých provozoven ze 75 na 14.

V současné době je v připomínkovém řízení návrh novely zákona o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) z dílny ministerstva Roberta Pelikána. Návrh zákona už nepočítá s nutnou fyzickou přítomností insolvenčních správců (doc. str. 22), nicméně jeden z hlavních cílů předkládaného návrhu zákona je, aby insolvenční správce ve vymezených dnech a úředních hodinách ve svém sídle a ve své provozovně skutečně vykonával svoji činnost, a to svědomitě a s odbornou péčí.

Druhým stěžejním bodem je změna algoritmu ustanovování insolvenčních správců pro insolvenční řízení tak, aby docházelo k přidělování insolvenčních věcí jednotlivým insolvenčním správcům v návaznosti na okamžik zápisu jejich sídla do seznamu insolvenčních správců (doc. str. 22). Tímto by se dle názoru ministerstva insolvenčním správcům nevyplatilo mít desítky poboček napříč republikou.

O účincích nálezů Ústavního soudu hovoří § 71 zákona o Ústavním soudu. V samotném rozhodnutí se Ústavní soud této skutečnosti nijak nedotýká, v této souvislosti nevydal ani doplňující sdělení, jak to udělal například v případě advokátního tarifu. Neplyne tedy žádná povinnost kompenzovat insolvenčním správcům škodu či ušlý zisk, které by jim v době platnosti vyhlášky snad vznikly.

Výrok jako celek proto hodnotíme jako pravdivý.

Co policie chápe pod pojmem „zájmová osoba“ je uvedeno například v pokynu policejního prezidenta ze dne 3. prosince 2013 (.pdf, str. 2). Zájmovou osobou se mimo jiné rozumí někdo, kdo je prověřován v souvislosti objasnění skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu, nebo například osoba podezřelá, nebo obviněná ze spáchání trestného činu.

Postup předávání informací ohledně státních zastupitelství upravuje zákon o státním zastupitelství (předpis č. 283/1993 Sb.) a v obecné rovině i trestní řád (předpis č. 141/1961). V prvním případě § 12g v prvním odstavci uvádí, že informace o postupu při výkonu působnosti a informace zjištěné, si státní zastupitelství předávají navzájem. První odstavec § 12h říká, že Nejvyšší státní zastupitelství může provádět potřebná zjištění u kteréhokoliv nižšího státního zastupitelství.

V tomto směru je vlídnější trestní řád, konkrétně jeho § 8b a § 8c. I tady však nic nenaznačuje "utěsnění" v okruhu pár lidí, ustanovení navíc spíše směřují k poskytování informací osobám, které nejsou orgány činnými v trestním řízení.

Jak vyplývá ze zákona o státním zastupitelství, spíše než „povinnost hlásit“ funguje v kontextu Nejvyššího státního zastupitelství skutečně opačný postup, tedy „možnost si informace vyžádat“. Nehovoří však o možnostech neposkytnutí informací či dokonce "utěsnění."

Ministr Pelikán dále hovoří o povinnosti hlásit šetření zájmové osoby na Policejní prezídium. V otázce této údajně obnovené povinnosti jsme pro absenci podkladů kontaktovali oddělení tisku a prevence Policejního prezidia České republiky, odpověď lze shrnout následovně:

Policie České republiky disponuje větším množstvím informačních systémů propojovaných na různých úrovních. „V případě vedení trestního řízení není stanovena žádná povinnost tzv. „hlásné služby“ o poškozených, podezřelých, obviněných či svědcích směřující k informování vedoucích policistů. Samozřejmě o stavu řízení mají přehled nejbližší nadřízení policistů, kteří samotné trestní řízení vedou. Tím je zaručována kontrola stavu řízení s ohledem na rychlost, úplnost a kvalitu,“ uvedla v e-mailu vedoucí oddělení tisku a prevence Jana Macalíková.

Z hlediska zabezpečení jsou informace v systému blokovány a jednotlivé evidence trestního řízení (ETŘ) krajských ředitelství mezi sebou nejsou pro běžné použití propojeny, existují navíc i další možná opatření zamezení přístupu do ETŘ.

Server Lidovky.cz ovšem koncem května 2015 informoval o pokynu ředitele Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Jaroslava Vilda, podle kterého by měli podřízení před založením každého trestního spisu informovat vedení. To sám Jaroslav Vilda v pozdějším rozhovoru pro Lidovky.cz popřel. "Nedovedu si představit řízení jakéhokoli útvaru, aniž bych věděl, co se na něm děje. To znamená: informační povinnost ve vztahu k vedení musí být. V organizaci, která je řízena – řeknu – vojensky, si to nedovedu představit jinak. Informace musím mít takové, aby mi stačily k řízení. Nic se nezměnilo. Žádné rozšíření informační povinnosti za mě neproběhlo".Žádný pokyn ohledně informování nadřízených při zahajování trestního řízení podle vlastních slov nevydal.

Ohledně této informace jsme rovněž kontaktovali oddělení tisku a prevence Policejního prezidia České republiky, které trvá na své předchozí odpovědi. Ministr Pelikán ve svém výroku vyjadřuje nejistotu ohledně původu příkazu hlásit šetření zájmových osob. Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Demagog.cz se kvůli objasnění tohoto výroku 29. února písemně obrátil na tiskovou mluvčí Ministerstva spravedlnosti.

4. března Demagog.cz obdržel odpověď na svůj dotaz od Mgr. Jakuba Římana z tiskového oddělení Ministerstva Spravedlnosti ČR. Ten uvedl následující:

"Ve dnech 19.-23. 2. tohoto roku pořádalo Nejvyšší státní zastupitelství ve spolupráci s Justiční akademií seminář „Trestní justice a postih korupce v USA“, kterého se mezi lektory ze Spojených států amerických zúčastnili federální soudce, státní zástupce, zástupce amerického Ministerstva spravedlnosti a pracovník FBI. Pan ministr se části semináře osobně zúčastnil a při této příležitosti došlo k výměně zkušeností, které zmiňujete"
Detail zmiňovaného semináře Ministerstva spravedlnosti je možné nalézt zde.

Z těchto důvodů hodnotíme výrok jako pravdivý.

Demagog.cz se kvůli objasnění tohoto výroku 29. února písemně obrátil na tiskovou mluvčí Ministerstva spravedlnosti. 4. března Demagog.cz obdržel odpověď na svůj dotaz od Mgr. Jakuba Římana z tiskového oddělení Ministerstva Spravedlnosti ČR. Ten se vyjádřil, že co se týče kontrol, všechny ještě skončeny nejsou, u některých problematických stále ještě probíhá došetřování a jejich výsledky budou známy po jejich skončení. Nakolik toto koresponduje s vyjádřením, že teprve teď začínají přicházet výsledky kontrol, je otázkou.

Zároveň dodal následující statistiku dohledové činnosti nad soudními exekutory

rok 2013: celkem uděleno 48 opatření

Z 23 provedených kontrol exekutorských úřadů:

- 7 výtek, 4 kárné žaloby

Ze stížností:

- 30 výtek, 7 kárných žalob

rok 2014: celkem uděleno 116 opatření

Z 24 provedených kontrol exekutorských úřadů:

- 10 výtek, 4 kárné žalobyZe stížností (1077 stížností):

- 92 výtek, 10 kárných žalob

+ 14 upozornění, neznámo z jakého podnětu

rok 2015: celkem uděleno 135 opatření

Z 25 provedených kontrol exekutorských úřadů:

- 7 výtek, 6 kárných žalob, 8 upozornění

Ze stížností (téměř 1000 stížností):

-66 výtek, 5 kárných žalob, 37 upozornění

Přestože se tedy podstatně zvýšil počet opatření obecně, výrok hodnotíme jako nepravdivý, neboť počet výtek se reálně nezvýšil. Jsme si přitom vědomi, že jde pouze o předběžné výsledky. Nicméně právě o těch ministr také mluví a ani podle nich není možné hovořit o podstatném zvýšení počtu výtek. Oproti minulému roku, kdy jich bylo 102, letos statistiky uvádějí pouze 73.

Demagog.cz se kvůli objasnění tohoto výroku 29. února písemně obrátil na tiskovou mluvčí Ministerstva spravedlnosti. Dne 4. března Demagog.cz obdržel odpověď na svůj dotaz od Mgr. Jakuba Římana z tiskového oddělení Ministerstva Spravedlnosti ČR.

Ten se nejprve vyjádřil takto: „V současnosti probíhají v rámci ministerstva spravedlnosti jednání, jejichž výstupem by měl být upgrade statistických listů v několika informačních systémech (ISAS, CSLAV atd.) ve formě doplnění IČO žalobce. Varianty řešení jsou zvažovány na úrovni technických a finančních možností ministerstva.“

Na náš dotaz, v jaké fázi procesu zavádění tedy jsou, se nám dostalo následující odpovědi:

„můžeme uvést, že skutečně o této možnosti jednáme, tedy o možnostech jejího doplnění tak, aby disponovala touto konkrétní funkcí, tedy nikoliv o samotném doplňování údajů do rejstříků, což ale pan ministr dle záznamu v databázi Newton Media neuváděl.“

Vzhledem k těmto skutečnostem hodnotíme výrok Roberta Pelikána jako pravdivý s tou výhradou, že v jednání je zatím konkrétní vyhledávací funkce, která by právě umožňovala vyhledat návrhy stejného žalobce. Ministerstvo je tedy zjevně v ranější fázi procesu, než jak popisuje Pelikán.

Návrh zákona o Centrální evidenci účtů vznikl ve spolupráci ministerstva financí a České národní banky. Záměr zřídit centrální registr účtů vláda schválila v prosinci 2014 na základě usnesení č. 1099 (.pdf). Nyní se návrh zákona nachází ve fázi evidence na Odboru vládní agendy Úřadu vlády ČR. Následně by měl být projednán na jednání vlády a poté předložen poslanecké sněmovně. Zákon měl původně vejít v platnost od 1. ledna 2016 (viz usnesení,) což je nyní s ohledem na další legislativní proces nereálné.

Hodnocení "pravda s výhradou" si výrok zasloužil díky správnému, avšak ne zcela komplexnímu vyjádření Roberta Pelikána k této problematice.

Podle seznamu návrhů zákonů předložených Národní radě SR jde o vládní návrh ústavního zákona, kterým se mění Ústava Slovenské republiky a dále o vládní návrh zákona, kterým se mění a doplňují trestní zákon a některé další zákony. Jelikož v novele (.rtf) Ústavy je zakotvena pouze zvláštní kategorie vazby pro podezřelé ze spáchání terorismu, budeme se dále zaobírat novelou trestního a jiných zákonů.

Protiteroristický balíček, jak se souboru návrhů říká, přináší množství nových ustanovení, z nichž některá by mohla kolidovat s Listinou či např. Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Úmluva v zásadě vychází ze společných práv jako Listina, která je v některých částech specifičtější.

Pokud hovoříme o jednotlivých ustanoveních ve slovenském návrhu (.rtf), které by mohly být při své aplikaci omezeny Listinou základních práv a svobod, jde například o stanovení specifické lhůty pro zadržení a výslech osob podezřelých z terorismu, pro předání soudu a pro rozhodnutí o vazbě. Tyto lhůty jsou předmětem návrhu novely trestního řádu. Zde jsou Listinou dány lhůty odlišné, na Slovensku však toto vyřešili návrhem (.rtf) změny Ústavy.

Co se týče návrhu novely zákona o slovenské informační službě, tato bude mít nově možnost vyžádat si od kohokoliv, kdo monitoruje veřejný prostor, videozáznam. Zde je potenciálně možno hovořit o zásahu do práva na soukromí a vlastnictví.

Stran návrhu novely zákona o policajnom zbore zmíníme například nově nabytou kompetenci policisty zadržet osobu před zjištěním totožnosti, pokud se nachází na místě, kde se teroristický útok odehrál nebo hrozí. Zde by se dalo hovořit o zásahu do práva na osobní svobodu, soukromí i svobodu pohybu. Variace tohoto ustanovení je sice zakotvena i v § 19/1/g, tam je však ospravedlněna zajištěním bezpečnosti jedince.

Ve sféře základních lidských práv a svobod však není možné jednotlivá práva pro vzájemný rozpor vylučovat na úkor ostatních. Naopak je třeba poměřovat veřejný zájem a zásah do práva. K tomu slouží test proporcionality, v Česku poprvé vyjádřený nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/94. Ze své podstaty totiž většina právních norem do určité míry základní práva každého jednotlivce omezuje. Je proto nutné poměřovat vhodnost zásahu, jeho potřebnost a přiměřenost. Základní lidská práva fungují jako principy, které si při vzájemném střetu (kolizi) vzájemně ustupují a přednost dostává to právo, které je vhodnější, potřebnější. Avšak to jen do takové míry, aby bylo co nejméně omezeno právo, s nímž je v kolizi, které zůstává v omezené podobě zachováno.

Z vyjádření Roberta Pelikána to vyznívá tak, že návrhy jsou z důvodu rozporu s Listinou nepřijatelné. Nicméně v Listině i Úmluvách jsou stanovena základní práva, která lze při dodržení proporcionality omezit zákonem, jak tomu je právě v případě Slovenska. Výjimkou je explicitní stanovení lhůt spojených s vazbou, jak jsme rozebrali výše. Toto lze však vyřešit změnou Listiny. Nicméně přípustnost zásahu do základních práv je vyjádřena i v Listině samotné, typicky u základních ochranných ustanovení jednotlivých práv - např. svoboda vlastnictví, soukromí, osobní svobody. Výrok tedy hodnotíme jako pravdu s drobnou výhradou k neposkytnutí komplexního pohledu na věc.