Robert Pelikán

V srpnu 2015 vstoupila v účinnost vyhláška 101/2015 Sb., ve které se resort spravedlnosti snažil zabránit rostoucímu počtu fiktivních provozoven povinností fyzické přítomnosti insolvenčních správců během úředních hodin. Na vyhlášku si kromě Asociace insolvečních správců stěžovala také skupina senátorů, která vyhlášku napadla u Ústavního soudu, který pasáž o fyzické přítomnosti insolvenčních správců zrušil.

Nicméně podle ministerstva se v mezidobí, kdy vyhláška platila, snížil počet provozoven zhruba o polovinu.Jedna z největších insolvenčních společností, Administrace insolvencí City Tower byla nucena zredukovat počet svých provozoven ze 75 na 14.

V současné době je v připomínkovém řízení návrh novely zákona o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) z dílny ministerstva Roberta Pelikána. Návrh zákona už nepočítá s nutnou fyzickou přítomností insolvenčních správců (doc. str. 22), nicméně jeden z hlavních cílů předkládaného návrhu zákona je, aby insolvenční správce ve vymezených dnech a úředních hodinách ve svém sídle a ve své provozovně skutečně vykonával svoji činnost, a to svědomitě a s odbornou péčí.

Druhým stěžejním bodem je změna algoritmu ustanovování insolvenčních správců pro insolvenční řízení tak, aby docházelo k přidělování insolvenčních věcí jednotlivým insolvenčním správcům v návaznosti na okamžik zápisu jejich sídla do seznamu insolvenčních správců (doc. str. 22). Tímto by se dle názoru ministerstva insolvenčním správcům nevyplatilo mít desítky poboček napříč republikou.

O účincích nálezů Ústavního soudu hovoří § 71 zákona o Ústavním soudu. V samotném rozhodnutí se Ústavní soud této skutečnosti nijak nedotýká, v této souvislosti nevydal ani doplňující sdělení, jak to udělal například v případě advokátního tarifu. Neplyne tedy žádná povinnost kompenzovat insolvenčním správcům škodu či ušlý zisk, které by jim v době platnosti vyhlášky snad vznikly.

Výrok jako celek proto hodnotíme jako pravdivý.

Co policie chápe pod pojmem „zájmová osoba“ je uvedeno například v pokynu policejního prezidenta ze dne 3. prosince 2013 (.pdf, str. 2). Zájmovou osobou se mimo jiné rozumí někdo, kdo je prověřován v souvislosti objasnění skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu, nebo například osoba podezřelá, nebo obviněná ze spáchání trestného činu.

Postup předávání informací ohledně státních zastupitelství upravuje zákon o státním zastupitelství (předpis č. 283/1993 Sb.) a v obecné rovině i trestní řád (předpis č. 141/1961). V prvním případě § 12g v prvním odstavci uvádí, že informace o postupu při výkonu působnosti a informace zjištěné, si státní zastupitelství předávají navzájem. První odstavec § 12h říká, že Nejvyšší státní zastupitelství může provádět potřebná zjištění u kteréhokoliv nižšího státního zastupitelství.

V tomto směru je vlídnější trestní řád, konkrétně jeho § 8b a § 8c. I tady však nic nenaznačuje "utěsnění" v okruhu pár lidí, ustanovení navíc spíše směřují k poskytování informací osobám, které nejsou orgány činnými v trestním řízení.

Jak vyplývá ze zákona o státním zastupitelství, spíše než „povinnost hlásit“ funguje v kontextu Nejvyššího státního zastupitelství skutečně opačný postup, tedy „možnost si informace vyžádat“. Nehovoří však o možnostech neposkytnutí informací či dokonce "utěsnění."

Ministr Pelikán dále hovoří o povinnosti hlásit šetření zájmové osoby na Policejní prezídium. V otázce této údajně obnovené povinnosti jsme pro absenci podkladů kontaktovali oddělení tisku a prevence Policejního prezidia České republiky, odpověď lze shrnout následovně:

Policie České republiky disponuje větším množstvím informačních systémů propojovaných na různých úrovních. „V případě vedení trestního řízení není stanovena žádná povinnost tzv. „hlásné služby“ o poškozených, podezřelých, obviněných či svědcích směřující k informování vedoucích policistů. Samozřejmě o stavu řízení mají přehled nejbližší nadřízení policistů, kteří samotné trestní řízení vedou. Tím je zaručována kontrola stavu řízení s ohledem na rychlost, úplnost a kvalitu,“ uvedla v e-mailu vedoucí oddělení tisku a prevence Jana Macalíková.

Z hlediska zabezpečení jsou informace v systému blokovány a jednotlivé evidence trestního řízení (ETŘ) krajských ředitelství mezi sebou nejsou pro běžné použití propojeny, existují navíc i další možná opatření zamezení přístupu do ETŘ.

Server Lidovky.cz ovšem koncem května 2015 informoval o pokynu ředitele Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Jaroslava Vilda, podle kterého by měli podřízení před založením každého trestního spisu informovat vedení. To sám Jaroslav Vilda v pozdějším rozhovoru pro Lidovky.cz popřel. "Nedovedu si představit řízení jakéhokoli útvaru, aniž bych věděl, co se na něm děje. To znamená: informační povinnost ve vztahu k vedení musí být. V organizaci, která je řízena – řeknu – vojensky, si to nedovedu představit jinak. Informace musím mít takové, aby mi stačily k řízení. Nic se nezměnilo. Žádné rozšíření informační povinnosti za mě neproběhlo".Žádný pokyn ohledně informování nadřízených při zahajování trestního řízení podle vlastních slov nevydal.

Ohledně této informace jsme rovněž kontaktovali oddělení tisku a prevence Policejního prezidia České republiky, které trvá na své předchozí odpovědi. Ministr Pelikán ve svém výroku vyjadřuje nejistotu ohledně původu příkazu hlásit šetření zájmových osob. Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Případ soudce Jiřího Berky a dalších osmi lidí, kteří měli manipulovat s konkurzy, řeší soudy již od roku 2003 a týká se skutků, ke kterým mělo docházet v letech 2000-2003. Obžaloba vinila skupinu lidí okolo Berky ze zneužití pravomoci veřejného činitele, účasti na zločinném spolčení, poškození věřitele, porušování povinnosti při správě cizího majetku nebo nepravdivého znaleckého posudku.

Zatím poslední rozsudek ve věci padnul v listopadu 2015, kdy táborský soud odsoudil Berku na 8,5 roku odnětí svobody. Ač obhájci naznačovali, že se patrně odvolají, z veřejných zdrojů není možné zjistit, zda k odvolání došlo nebo zda rozsudek nabyl právní moci. Proto výrok hodnotíme jako neověřitelný.

Demagog.cz se kvůli objasnění tohoto výroku 29. února písemně obrátil na tiskovou mluvčí Ministerstva spravedlnosti.

4. března Demagog.cz obdržel odpověď na svůj dotaz od Mgr. Jakuba Římana z tiskového oddělení Ministerstva Spravedlnosti ČR. Ten uvedl následující:

"Ve dnech 19.-23. 2. tohoto roku pořádalo Nejvyšší státní zastupitelství ve spolupráci s Justiční akademií seminář „Trestní justice a postih korupce v USA“, kterého se mezi lektory ze Spojených států amerických zúčastnili federální soudce, státní zástupce, zástupce amerického Ministerstva spravedlnosti a pracovník FBI. Pan ministr se části semináře osobně zúčastnil a při této příležitosti došlo k výměně zkušeností, které zmiňujete"
Detail zmiňovaného semináře Ministerstva spravedlnosti je možné nalézt zde.

Z těchto důvodů hodnotíme výrok jako pravdivý.

Výrok hodnotíme jako pravdivý na základě navrhovaného zákona o spotřebitelském úvěru, který právě rozličné poplatky a pokuty omezuje, čímž by měl předejít praktikám poskytovatelů, kterými vydělávají z větší části na sankcích a úrocích spojených s poskytováním úvěrů.

V září minulého roku předložilo ministerstvo financí vládě návrh zákona, který představuje transpozici evropské směrnice o spotřebitelském úvěru. Ve svém obsahu se zaobírá jak sjednocením regulace, tak i ochranou spotřebitele a přísnějšími pravidly pro podnikání nebankovních subjektů.

Ve své důvodové zpráv ě mimo jiné uvádí k § 122: „Cílem ustanovení je zamezení praktik, kdy poskytovatel vydělává nikoli na sjednané odměně, ale na sankcích spojených s (...) prodlením spotřebitele.“ Dále zpráva mimo jiné vysvětluje, že novela zahrnuje i omezení poplatků spojených se zmeškáním plateb, ale také strop pro smluvené pokuty a omezení jejich účtování.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, protože v případě schválení tato úprava skutečně výrazně posune ochranu spotřebitele při navyšování výloh úvěru.

Jedná se o návrh novely zákona o spotřebitelském úvěru, který vládě předložilo ministerstvo financí. Návrh zákona v § 9 (.pdf) uvádí, že nebankovním poskytovatelem je pouze osoba, která k tomu má oprávnění udělené Českou národní bankou. Nově bude tedy poskytování spotřebitelských úvěrů podléhat licenčnímu systému.

Jak uvádí Robert Pelikán, věřitel má již dle § 9 odst. 1 nyní účinného zákona o spotřebitelském úvěru povinnost odborně posoudit dlužníkovu schopnost splácet. V návrhu byla tato povinnost poněkud rozšířena a přenesena do § 86. Přibyla navíc povinnost zavést a dodržovat pravidla a postupy pro přijetí a ocenění předmětu zajištění spotřebitelského úvěru na bydlení (§15). Klíčové je ovšem to, že plnění těchto povinností se stalo předpokladem udělení licence subjektu. Sankcí je navíc neplatnost takto uzavřených smluv.

V tomto výroku má tedy Robert Pelikán pravdu. Povinnost je dána i dnes, v nové formě by měla být lépe prosaditelná a systém je opravdu navržen jako licenční.

1. července 2014 nabyla účinnosti novela č. 120/2014 Sb. advokátního tarifu (vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Robert Pelikán byl do funkce prvního náměstka ministryně spravedlnosti uveden dne 3. června 2014. Podle Lidových novin předložil návrh novely právě Pelikán, který se k novele sám hlásí.

Tato novela snižuje náhrady za advokátní zastoupení u formulářových žalob, tedy návrhů podávaných "na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech" (§ 14b odst. 1 písm. a) advokátního tarifu). Podle modelového příkladu dluhu vzniklého jízdou načerno (ve výši 1.500 Kč) se náhrada nákladů za zastoupení advokátem po novele snížila z 5 200 Kč na 1 100 Kč. Pro dlužníky se tak skutečně jedná o výraznou finanční úlevu.

Demagog.cz se kvůli objasnění tohoto výroku 29. února písemně obrátil na tiskovou mluvčí Ministerstva spravedlnosti. Dne 4. března Demagog.cz obdržel odpověď na svůj dotaz od Mgr. Jakuba Římana z tiskového oddělení Ministerstva Spravedlnosti ČR.

Ten se nejprve vyjádřil takto: „V současnosti probíhají v rámci ministerstva spravedlnosti jednání, jejichž výstupem by měl být upgrade statistických listů v několika informačních systémech (ISAS, CSLAV atd.) ve formě doplnění IČO žalobce. Varianty řešení jsou zvažovány na úrovni technických a finančních možností ministerstva.“

Na náš dotaz, v jaké fázi procesu zavádění tedy jsou, se nám dostalo následující odpovědi:

„můžeme uvést, že skutečně o této možnosti jednáme, tedy o možnostech jejího doplnění tak, aby disponovala touto konkrétní funkcí, tedy nikoliv o samotném doplňování údajů do rejstříků, což ale pan ministr dle záznamu v databázi Newton Media neuváděl.“

Vzhledem k těmto skutečnostem hodnotíme výrok Roberta Pelikána jako pravdivý s tou výhradou, že v jednání je zatím konkrétní vyhledávací funkce, která by právě umožňovala vyhledat návrhy stejného žalobce. Ministerstvo je tedy zjevně v ranější fázi procesu, než jak popisuje Pelikán.

Hodnocení "pravda s výhradou" si výrok zasloužil díky správnému, avšak ne zcela komplexnímu vyjádření Roberta Pelikána k této problematice.

Podle seznamu návrhů zákonů předložených Národní radě SR jde o vládní návrh ústavního zákona, kterým se mění Ústava Slovenské republiky a dále o vládní návrh zákona, kterým se mění a doplňují trestní zákon a některé další zákony. Jelikož v novele (.rtf) Ústavy je zakotvena pouze zvláštní kategorie vazby pro podezřelé ze spáchání terorismu, budeme se dále zaobírat novelou trestního a jiných zákonů.

Protiteroristický balíček, jak se souboru návrhů říká, přináší množství nových ustanovení, z nichž některá by mohla kolidovat s Listinou či např. Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Úmluva v zásadě vychází ze společných práv jako Listina, která je v některých částech specifičtější.

Pokud hovoříme o jednotlivých ustanoveních ve slovenském návrhu (.rtf), které by mohly být při své aplikaci omezeny Listinou základních práv a svobod, jde například o stanovení specifické lhůty pro zadržení a výslech osob podezřelých z terorismu, pro předání soudu a pro rozhodnutí o vazbě. Tyto lhůty jsou předmětem návrhu novely trestního řádu. Zde jsou Listinou dány lhůty odlišné, na Slovensku však toto vyřešili návrhem (.rtf) změny Ústavy.

Co se týče návrhu novely zákona o slovenské informační službě, tato bude mít nově možnost vyžádat si od kohokoliv, kdo monitoruje veřejný prostor, videozáznam. Zde je potenciálně možno hovořit o zásahu do práva na soukromí a vlastnictví.

Stran návrhu novely zákona o policajnom zbore zmíníme například nově nabytou kompetenci policisty zadržet osobu před zjištěním totožnosti, pokud se nachází na místě, kde se teroristický útok odehrál nebo hrozí. Zde by se dalo hovořit o zásahu do práva na osobní svobodu, soukromí i svobodu pohybu. Variace tohoto ustanovení je sice zakotvena i v § 19/1/g, tam je však ospravedlněna zajištěním bezpečnosti jedince.

Ve sféře základních lidských práv a svobod však není možné jednotlivá práva pro vzájemný rozpor vylučovat na úkor ostatních. Naopak je třeba poměřovat veřejný zájem a zásah do práva. K tomu slouží test proporcionality, v Česku poprvé vyjádřený nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/94. Ze své podstaty totiž většina právních norem do určité míry základní práva každého jednotlivce omezuje. Je proto nutné poměřovat vhodnost zásahu, jeho potřebnost a přiměřenost. Základní lidská práva fungují jako principy, které si při vzájemném střetu (kolizi) vzájemně ustupují a přednost dostává to právo, které je vhodnější, potřebnější. Avšak to jen do takové míry, aby bylo co nejméně omezeno právo, s nímž je v kolizi, které zůstává v omezené podobě zachováno.

Z vyjádření Roberta Pelikána to vyznívá tak, že návrhy jsou z důvodu rozporu s Listinou nepřijatelné. Nicméně v Listině i Úmluvách jsou stanovena základní práva, která lze při dodržení proporcionality omezit zákonem, jak tomu je právě v případě Slovenska. Výjimkou je explicitní stanovení lhůt spojených s vazbou, jak jsme rozebrali výše. Toto lze však vyřešit změnou Listiny. Nicméně přípustnost zásahu do základních práv je vyjádřena i v Listině samotné, typicky u základních ochranných ustanovení jednotlivých práv - např. svoboda vlastnictví, soukromí, osobní svobody. Výrok tedy hodnotíme jako pravdu s drobnou výhradou k neposkytnutí komplexního pohledu na věc.

Výrok ministra Pelikána je pravdivý s výhradou. Je nezbytné uvést na pravou míru rozdíl mezi statutem "podezřelého" a "obviněného" (dalšími stupni jsou "obžalovaný" a "odsouzený"). Následující vysvětlení je převzato od Nejvyššího státního zastupitelství:

Podezřelý je ten, kdo byl zadržen v souladu s ustanovením trestního řádu a dosud proti němu nebylo zahájeno trestní stíhání.

Obviněný je osoba, proti níž je vedeno trestní stíhání. Obviněný je jedním ze subjektů trestního řízení.

Podle platných zákonů České republiky lze do vazby vzít toliko osobu, proti níž bylo zahájeno trestní stíhání, a tedy osobu obviněnou. Další podmínky vzetí do vazby upřesňuje §67 a §68 Trestního řádu.

Podle §69 je postup vzatí do vazby následující:

(1) Jestliže je dán některý z důvodů vazby (§67) a obviněného nelze předvolat, předvést nebo zadržet a zajistit tak jeho přítomnost u výslechu, vydá v přípravném řízení soudce na návrh státního zástupce v řízení před soudem předseda senátu příkaz, aby byl obviněný zatčen. (2) Příkaz k zatčení musí vedle údajů zajišťujících, že obviněný nebude zaměněn s jinou osobou, obsahovat stručný popis skutku, pro nějž je obviněný stíhán, označení trestného činu, který se v tomto skutku spatřuje, a přesný popis důvodů, pro které se příkaz k zatčení vydává.

(3) Zatčení provedou na podkladě příkazu policejní orgány, které jsou též povinny, je-li toho k provedení příkazu třeba, vypátrat pobyt obviněného.

(4) Policejní orgán, který obviněného na základě příkazu zatkl, je povinen ho neodkladně, nejpozději však do 24 hodin, dodat soudu,jehož soudce příkaz vydal, nebo na místo umožňující tomuto soudu provést výslech prostřednictvím videokonferenčního zařízení; není-li to výjimečně možné vzhledem k nepředvídatelným okolnostem, musí být obviněný dodán nejpozději 24 hodin od zatčení jinému věcně příslušnému soudu. Nestane-li se tak, musí být obviněný propuštěn na svobodu. (5) Soudce soudu, který příkaz k zatčení vydal, musí obviněného neprodleně vyslechnout, rozhodnout o vazbě a toto rozhodnutí oznámit obviněnému do 24 hodin od doby, kdy byl obviněný dodán na místo výslechu. Provádí-li výslech obviněného výjimečně jiný věcně příslušný soudce, jemuž byl obviněný dodán vzhledem k nepředvídatelným okolnostem, informuje o jeho výsledku soudce soudu, který příkaz k zatčení vydal. Tento soudce po získání informace o výslechu rozhodne o vazbě a své rozhodnutí oznámí prostřednictvím soudce provádějícího výslech obviněnému. Není-li obviněnému rozhodnutí o vazbě oznámeno do 24 hodin od doby, kdy byl dodán na místo výslechu, musí být propuštěn na svobodu. Obviněný má právo požadovat, aby obhájce byl přítomen při jeho výslechu, pokud je v uvedené lhůtě dosažitelný.

Ministr Pelikán tedy mluví pravdu, pokud tvrdí, že "vazbu musí schvalovat soud". Ovšem aby bylo vůbec možné kohokoliv vzít do vazby, musí se jednat již o osobu obviněnou, a tedy soudce nebude rozhodovat o tom, jestli " je tenhle člověk podezřelý ... není podezřelý ". Výrok jako celek je proto hodnocen jako pravda s výhradou.