Přehled ověřených výroků

V metodice revizí (.pdf, str. 1) operačních programů v programovém období 2007–2013 se však takováto možnost realokace financí vyskytuje, tedy kdyby byl podnět podaný v období před Sobotkovou vládou , není je vyloučené, že k realokaci dojít mohlo. Obdobně o této možnosti informuje i metodika revizí (.pdf, str. 1–2) období 2014–2020.

Vláda schválila tento návrh 20. července jako preventivní opatření ministerstva pro místní rozvoj a vyhověla tak požadavku ministerstva životního prostředí o navýšení finančních zdrojů do operačního programu Životní prostředí. Rovným dílem se tyto finance rozdělí na opatření ke snížení emisí z velkých zdrojů, jakými jsou továrny či teplárny, a do zlepšení kvality vod v ČR.

Vodní hospodářství i kvalita ovzduší jsou pro Českou republiku z pohledu investic prioritními oblastmi. Poslední Zpráva o stavu životního prostředí ČR (.pdf) uvádí, že stav těchto dvou oblastí stále není příznivý.

Předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek debatoval s Vojtěchem Filipem o církevních restitucí 6. června 2016 v pořadu Partie na TV Prima. Z přepisu diskuse jasně vyplývá, že podle Pavla Bělobrádka církevní restituce darem nejsou.

Vojtěch FILIP, místopředseda PS, předseda strany /KSČM/

--------------------

Protože to nejsou restituce. To je dar státu církvím za to, že budou souhlasit s odlukou církví od státu. To je poměrně jednoduché. Druhý důvod je a každé, každý dar je zdaňován, to je evidentní, ať už jde o darování mezi občany...

....

Pavel BĚLOBRÁDEK, vicepremiér, předseda strany /KDU-ČSL/

--------------------

Tak s jediným, s čím souhlasím s panem předsedou, je, že se nejedná o restituce. To s ním souhlasím, tomu se tak říká, ale v podstatě to restituce nejsou. Dar to samozřejmě není.

Pavel Bělobrádek se k církevním restitucím podobně vyjádřil i v roce 2013 v online diskusi se čtenáři iHned.

Není dohledatelný žádný televizní pořad, v němž by předseda KDU-ČSL pojmenoval tzv. církevní restituce jako "dar církvím". Naopak ve svých mediálních vystoupeních opakuje, že se o žádný dar nejedná a že jde o nápravu křivd.

Co se týče dodržování Minské dohody z proruské strany, situace je velice podobná. Stejně jako v případě ukrajinské vlády platí, že podle Alexandra Huga z OBSE porušily obě stany několik bodů tím, že nestáhly těžké zbraně (bod č. 2), nepropustily či nevyměnily rukojmí (bod č. 6) a že pozorovatelé OBSE stále disponují pouze omezeným přístupem na území separatistů (bod č. 3, a tím pádem i bod č. 10). Obě strany zároveň ani nezačaly vést dialog o způsobu provedení voleb v bojových zónách, který by byl v souladu s ukrajinským právním řádem (bod č. 4).

Stejně jako ukrajinské straně se i té proruské daří částečně plnit bod č. 1. Podle nejnovějších zpráv speciální monitorovací mise OBSE na Ukrajině však stále pokračují boje okolo doněckého letiště. I v tomto případě tedy hodnotíme výrok jako pravdivý.

Není pravdou, že by ministerstvo obrany nebylo schopno vyčerpávat každoročně svůj vládou navýšený rozpočet, výrok je tedy hodnocen jako nepravdivý.

Na základě údajů ze zákona o státním rozpočtu na roky 2015 (příloha č. 3), 2016 (příloha č. 3), ale i z návrhu zákona o státním rozpočtu na rok 2017 (.pdf) můžeme říct, že se rozpočet ministerstva obrany opravdu postupně navyšuje. V roce 2015 ovšem bylo navýšení oproti roku 2014 (příloha č. 3) pouze o cca 2 mld. Přičemž během roku 2014 i 2015 došlo k úpravám (.pdf, str. 42) externími rozpočtovými opatřeními. V roce 2014 bylo do rozpočtu ministerstva obrany přidáno cca 800 mil. korun, v roce 2015 se jednalo o zhruba stejnou částku.

V roce 2016 pak došlo k navýšení oproti roku 2015 o 4 mld.

Na rok 2017 se plánuje navýšit rozpočet ministerstva obrany o 5 mld.

Co se týká druhé části výroku, tedy, že ministerstvo obrany není schopno finance utratit, jedná se o částečnou nepravdu. Ministerstvo obrany totiž podle závěrečného účtu (.pdf,str. 42) v roce 2014 nevyčerpalo cca 1,8 mld. korun. Za rok 2015 naopak ministerstvo obrany utratilo o 2,8 mld. korun více, než s kolika se původně počítalo.

Mechanismus kvót, kterým se přiděluje určitý počet žadatelů o mezinárodní ochranu jednotlivým členským státům Evropské unie, byl použit v rozhodnutí Rady EU z 22. září 2015, které přidělilo České republice 1591 žadatelů. Rada rozhodnutím reagovala na mimořádnou situaci v Řecku a Itálii, jejichž azylové systémy byly přehlceny.

Evropská komise v reakci na nedostatečné řešení migrační krize předložila 4. května 2016 několik návrhů legislativních aktů, jejichž cílem je reformovat společný azylový systém. Mezi jeden z návrhů patří reforma tzv. dublinského systému, pravidel určujících stát odpovědný za rozhodnutí o žádosti cizince. Nově nastoupivší maltské předsednictví usiluje v oblasti migrace mj. o posílení Společného evropského azylového systému za účelem rovnoměrnějšího rozložení migrační zátěže mezi členské státy. Systém povinných kvót se tedy sice „vrací“, nicméně v reformované podobě, která by měla napravovat nedostatky toho předchozího.

Co se týče názorů předsedy Evropské komise Junckera na povinný relokační mechanismus, sám předseda komise v květnu a září 2015 představil návrh relokace celkem 160 000 žadatelů o mezinárodní ochranu mezi jednotlivé členské státy. V lednu 2016 pak kritizoval členské státy za nepřijímání relokovaných žadatelů. V září 2016 uvedl, že „naše politika je silným znakem solidarity, které začíná být čím dál více, nicméně musí být dobrovolná a jít od srdce.“ Koncem měsíce pak dodal, že této náklonnosti ke kvótám se musí přivyknout a dát čas.

Tím ovšem nijak nevybočil ze své rétorické linky podporující kvóty. V říjnu 2016 již opět apeloval na členské státy, aby plnily stávající kvóty. Předseda komise Juncker tedy kvóty neodmítá, s výjimkou nepříliš určitého prohlášení v září 2016 intenzivně tlačí na dodržování naplňování kvót.

Presumpce neviny je princip ovládající trestní řízení, neboť tam se rozhoduje o vině a nevině. V trestním řízení se od principu presumpce nijak neupouští. Rasový nebo jinak diskriminační podtext se může projevit ve výměře a typu trestu, samostatným trestným činem ovšem diskriminace není a na antidiskriminační zákon není trestní zákoník nijak zvlášť vázán.

V souvislosti s antidiskriminačním zákonem měl místopředseda Kubera patrně na mysli povinnost unést tzv. důkazní břemeno, tedy povinnost nejen tvrdit, ale i dokázat oprávněnost svého nároku. Právě tato povinnost je otočena v případě, že žalobce uvede skutečnosti svědčící o tom, že byl diskriminován. V takovém případě je pak povinen dokazovat nikoli on, ale žalovaný (např. zaměstnavatel, lékař, pronajímatel,...).

Antidiskriminační zákon pak zakotvuje primární ochranu čistě proti diskriminaci v § 10, pokud nebyly naplněny např. znaky přestupku nebo trestného činu. Nároky však mohou vzejít i z jiných zákonů nezávisle na antidiskriminačním zákoně. V této rovině jde však o občanskoprávní nároky, tedy bez presumování viny či neviny. Otázkou je jen to, kdo bude primárně dokazovat a kdo naopak „pouze“ vyvracet důkazy.

Ve výjimečných situacích, kdy lze očekávat nepřiměřené obtíže při získávání důkazů jedné strany, zákon předpokládá zavinění jedné ze stran - ta druhá pak musí zavinění popřít. Děje se tak například u škody způsobené továrnou, která v případě zjištění, že z jejích zařízení unikly chemikálie a způsobily škodu, musí prokazovat, že podnikla veškeré rozumné kroky, aby úniku chemikálií zabránila.

Takových výjimek najdeme napříč zákony vícero, jsou ale vždy odůvodněny obtížnou důkazní situací na straně, jež by zpravidla měla dokazovat. Dalším příkladem může být povinnost uvést ty údaje o své činnosti, které jsou klíčové pro daňové řízení.

Předně, presumpce neviny je pojem trestního práva, kde rozhodně neztrácí na důležitosti. Co se dokazování týče, je přirozené, že výjimky z pravidla poutají pozornost zákonodárců a přibývá jich úměrně narůstání počtu zákonů. Nicméně jde stále o výjimky a nedá se říci, že by šlo o jakýkoli trend přesouvání důkazního břemene tak, aby bylo třeba prokazovat „nečinnost“ či „nepáchání“. Ani ve volném výkladu tedy presumpci neviny česká legislativa neopouští.

20. dubna se v Senátu projednával Balíček opatření ke kontrole nabývání a držení zbraní a proti nedovolenému obchodu se střelnými zbraněmi a výbušninami obsahující dva tisky. Chovancova vyjádření na tomto jednání skutečně uváděla, že návrh směrnice na vetší regulaci držení zbraní, jak je konstruován, bude namítat resp. blokovat.

Ministr vnitra vystoupil před senátory s dvěma příspěvky, v nichž kromě dalšího uvedl:

„Návrh směrnice je nyní projednáván v pracovních orgánech rady. Nizozemské předsednictví navrhuje ještě další zpřísnění. Mezi zakázané zbraně by podle jejich návrhu patřily pistole. Takové změny považuji za nepřijatelné. Tento široký zákaz poloautomatických zbraní by měl dopady na vnitřní pořádek a také na obranyschopnost našeho státu.

ČR se na všech jednáních velmi ostře vymezuje proti takovým neodůvodněným změnám a zásahům do práv legislativních a tedy legálních držitelů zbraní, tedy legislativou upravených.

Situaci považuji za tolik vážnou, že se k tomuto tématu bude vyjadřovat vláda ČR, a ministerstvo vnitra chce toto téma na vládu přednést.

(...)

Chci vám velmi poděkovat za vaši podporu v této věci, poděkovat za debatu, která tady byla. A věřte, že v té Evropě budu dělat maximum pro to, aby tyto nápady, které si myslím, že nepomáhají obrazu Evropské unie, u členských zemí a hlavně u občanů členských zemí, že tam budeme velmi efektivně namítat, blokovat. My nejsme protievropští, ale tyto věci jsou proti Evropě. Protože jsou proti duchu Evropy a proti lidem, které v Evropě žijí. Já jsem dalek toho, abych tleskal věcem, které pomáhají zhoršovat obraz Evropské unie u českých obyvatel. A tady si dává Evropa z mého pohledu zbytečně vlastní góly.“

Výrok hodnotíme jako neověřitelný. Je sice pravdou, že na tzv. „tvrdé projekty“ jde primárně v rámci Fondu pro regionální rozvoj větší část z přidělených finančních prostředků, nelze však jednoznačně určit, kolik peněz je vyčleněných na tvrdé a kolik na měkké projekty, protože ty se mohou v rámci pěti fondů, ze kterých lze finanční prostředky čerpat prolínat.

V programovém období 2014-2020 může Česká republika vyčerpat z evropských fondů částku pohybující se mezi 21 a 24 mld. € (Evropská komise uvádí částku 21,6 mld €, ministerstvo pro místní rozvoj pak částku 23,9 mld. €). Tento objem peněz je rozdělen mezi pět fondů: Fondu soudržnosti, Evropského fondu pro regionální rozvoj, Evropského námořního a rybářského fondu, Evropského sociálního fondu a Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova.

Takřka polovina celkové částky (11,94 mld. €) připadá Evropskému fondu pro regionální rozvoj (EFRR/ERDF). Tento fond na úrovni 29 členských zemí alokuje 43 % financí, které jsou pro země Evropské unie v kohezních fondech vyčleněny.

Fond pro regionální rozvoj podporuje projekty v oblasti infrastruktury, tedy zejména tzv. „tvrdé“ projekty (stavby dopravní infrastruktury, rekonstrukce kulturních památek, výsadba zeleně nebo rozvoj elektronické veřejné správy apod.). Naopak tzv. „měkké projekty“ tedy neinvestiční (neinfrastrukturní) projekty, které mají podporovat např. rozvoj vzdělávání, osoby se zdravotním postižením, etnické menšiny, nezaměstnané osoby nebo zvyšování kvalifikace úředníků veřejné správy apod. spadají pod Sociální fond, kterému bylo v programovém období vyčleněno 3,43 mld. €. Nelze však stoprocentně říci, že by Fond pro regionální rozvoj obsahoval výzvy pouze k tvrdým projektům, v rámci tohoto fondu mohou být vypsány i projekty měkké.

Babišem zmíněné opravy silnic spadají primárně pod Fond soudržnosti, ze kterého může během programového období Česká republika vyčerpat částku 6,25 mld. €.

Z čehož vyplývá, že na tzv. měkké projekty Evropská unie vyčlenila České republice zhruba sedminu/osminu celkové částky.

Hodnotit složitost a byrokratičnost zadávání a čerpání projektů je subjektivní, nicméně zjednodušení, centralizování a plná elektronizace celého procesu byla jedním z cílů, které si Unie pro programové období 2014–2020 předsevzala.

Mezi novinky také patří vyšší měřitelnost přínosu podpořených operací (důraz na plnění stanovených indikátorů), finanční závislost na rychlosti a kvalitě čerpání (výkonnostní rámec) a vyšší míra uplatnění finančních nástrojů na úkor dotací, což může v konečném důsledku působit, že čerpání peněz je pro uchazeče náročnějším úkolem než v minulém programovém období.

Webové stránky fondů ani ministerstva dopravy aktuálně nenabízejí přehled, jak se čerpání podnikatelským subjektům, obcím či krajům daří.

Jakkoliv etnický princip byl základem odsunů po druhé světové válce, má poslanec pravdu v tom, že všichni Němci odsouváni nebyli. Ústavní dekret prezidenta republiky o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, vydaný prezidentem Benešem 3. srpna 1945, hovoří o odebírání státního občanství československým Němcům a Maďarům, avšak vyjma antifašistů, kteří podle § 2 museli požádat o jeho ponechání. Dekret se nevztahoval ani na Němce, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky přihlásili v úředním hlášení za Čechy nebo Slováky.

„Osobám, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, zachovává se československé státní občanství.“

V témže Dekretu se rovněž hovoří i o Češích či Slovácích, „kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky ucházeli o udělení německé nebo maďarské státní příslušnosti, aniž k tomu byli donuceni nátlakem, anebo zvláštními okolnostmi“. Tito byli rovněž zbaveni československého státního občanství.

Jak uvádí data Českého statistického úřadu, v předválečném Československu žilo asi 3,1 mil osob, jež se hlásily k německé národnosti. Jejich počet se po válce drasticky snížil, jednak vlivem tzv. "divokého odsunu," jednak vlivem organizovaného odsunu podle výše uvedeného dekretu a Postupimské dohody, určit přesný počet vyhnaných Němců je však velmi obtížné. V celém Československu se k počátku roku 1947 hovoří asi o 240 000 Němcích, sčítání však proběhlo až o tři roky později. Informace o sčítání z roku 1950 pak uvádějí, že v ČSR zůstalo asi 160 000 Němců.

Byť etnický princip u odsunů byl zcela zásadní, je pravdou, že finálně nebyl jediným klíčem, resp. nebyli odsunuti všichni Němci během období Třetí republiky.

Míru investování před dvěma lety nejlépe charakterizuje výše kapitálových výdajů. Za ty vláda v roce 2015 utratila asi 176 miliard Kč, i s připočtením inflace skutečně nejvíce od roku 2000 (viz graf).

Zdroj: Ondřej Kokeš

Výše investic se často porovnává s výší hrubého domácího produktu, proto jsme podíl spočítali v tabulce níže. Avšak ani investice v letech 2009 a 2010, které svou výší také vyčnívaly nad průměr, nepřekonaly v tomto ohledu údaje z předminulého roku. Data pochází z ročenky ČSÚ a z přiloženého grafu.

RokKapitálové výdaje v mld. KčHDP v mld. KčPodíl investic na HDP2009134,233 921,82734,23 %2010134,913 953,65134,12 %2015176,254 554,61538,7 %První část výroku tedy považujeme za pravdivou.

K otálení s výkupem pozemků můžeme pouze uvést, že počátkem roku 2016 vstoupila v platnost novela zákona o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury, která dle své důvodové zprávy napravuje četné chyby dřívější úpravy, kvůli nimž byl proces výkupu pozemků značně komplikovaný a zdlouhavý. Jde například o systém oceňování nemovitostí, umožnění vyvlastnění pozemků ve spoluvlastnictví nebo třeba usnadnění směny mezi subjekty. Je zjevné, že toto jsou důvody, kvůli kterým (také) docházelo před rokem 2015 k průtahům v řízení o odkupu pozemků.

Druhou část výroku necháváme tedy neověřenou. Jelikož hlavní informací ministrova výroku představuje zpráva o míře vládních investic, s touto výhradou výrok označujeme jako pravdivý.