Přehled ověřených výroků

Podle webu Statnisprava.cz je v České republice necelých 700 obecních stavebních úřadů. Nejvíce jich najdeme ve Středočeském (105), Jihomoravském (90) a Moravskoslezském kraji (84).

Mimo to podle § 15 existují speciální stavební úřady a na základě § 16 stejného zákona stavební úřady vojenské. Speciální stavební úřady vykonávají působnost u a) staveb leteckých, b) staveb drah a na dráze včetně zařízení na dráze, c) staveb dálnic, silnic, místních komunikací a veřejně přístupných účelových komunikací, d) vodních děl.

Světová banka vydává žebříček 190 zemí podle toho, jak dlouho trvá vyřídit všechna potřebná povolení, než může subjekt začít stavět. Dle Světové banky je pro průměrnou stavbu v České republice třeba 21 nejrůznějších povolení a celý proces se může protáhnout až na 247 dní. V žebříčku patří České republice až 130. pozice.

Andrej Babiš má na mysli vládní návrh zákona o dani z hazardních her, který měl za cíl zvýšit daňovou zátěž pro hazardní hry, a tím pádem zvýšit daňový příjem pro státní rozpočet. Avšak jeden z pozměňovacích návrhů snížil ministerstvem financí navrhované daňové sazby, a to tedy znamená znatelný pokles předpokládaných daňových příjmů z hazardu. Na rozpravě ve třetím čtení Babiš uvedl, že „je to minus 300 pro stát a minus 150 pro obce.“

Nejsme schopni posoudit, zda je tato kvantifikace zcela korektní. Babiš ji nedoložil žádným výpočtem, jde o jeho konstatování, které nelze brát jako fakt pro ověření výroku.

Konkrétně se jednalo o hlasování o pozměňovacím návrhu rozpočtového výboru pod písmenem A (.pdf, str. 3). V předmětném hlasování byly fakticky všechny politické strany vyjma ANO a Okamurovy SPD pro pozměňovací návrh.

Schválený pozměňovací návrh v zákoně o dani z hazardních her.

Původní návrh právní úpravy zákona o dani z hazardních her (.pdf, str. 2).

Doplňme tedy, že i přes toto hlasování se daně z hazardu zvýšily, a to i díky dalším stranám. Toto zvýšení zdanění bylo ovšem nižší, než si Babiš představoval.

Podle Zprávy o stavu Romské menšiny za rok 2015 (str. 35–36) Úřad práce nijak neeviduje příslušnost uchazečů k Romské menšině, sledování přesné nezaměstnanosti Romů je proto velmi složité. Je však možné usuzovat, že jejich zaměstnanost roste nebo klesá podle toho, jak se vyvíjí celková nezaměstnanost v ČR. Ta dlouhodobě klesá, takže je možné usuzovat, že klesá i míra nezaměstnanosti Romů.

To například dokládá porovnání odhadovaného procenta nezaměstnanosti Romů ve sledovaných sociálně vyloučených lokalitách z let 2006a 2015. Zde došlo ke snížení z původně odhadovaných 90–100 % na 80–85 % v roce 2015. Tento rozdíl hovoří o zlepšení situace, nicméně nezaměstnanost Romů v těchto lokalitách je podle odhadu stále velmi vysoká.

Jak však již bylo zmíněno, Úřad práce ČR nerozlišuje, zda se uchazeč hlásí k Romské menšině, není proto možné najít přesné statistiky, které by se na nezaměstnanost Romů zaměřovaly. Výrok je proto hodnocen jako neověřitelný.

V roce 2016 vybral stát od nákladních automobilů na mýtném 9,89 mld. Kč. O rok dříve činila výsledná částka vybraná na mýtném 9,73 mld. Kč. V roce 2014 bylo na mýtném vybráno 8,71 mld. Kč. S přihlédnutím k vybraným částkám za mýtné v posledních letech má Matěj Stropnický nepochybně pravdu v tom, že stát na mýtném vybere přibližně 10 mld. Kč ročně.

Státní fond dopravní infrastruktury (dále pouze SFDI) podle výroční zprávy za rok 2016 (.pdf, str. 8) investoval v daném roce do dopravní infrastruktury dohromady 78,71 mld. Kč. Konkrétně do infrastruktury silnic 1. třídy a dálnic vynaložil SFDI prostřednictvím Ředitelství silnic a dálnic (dále pouze ŘSD), jež má správu těchto typů silničních úseků na starosti, celkem 36,83 mld. Kč. V této souvislosti je však nutné poznamenat, že SFDI neinvestuje pouze do silniční infrastruktury. Další finanční prostředky byly proto dopravním fondem vynaloženy např. na železnice prostřednictvím Správy železniční dopravní cesty (36,86 mld. Kč) nebo na vodní cesty skrze Ředitelství vodních cest (273 mil. Kč).

Výroční zprávy SFDI za rok 2015 (.pdf, str. 9) uvádí celkové investice ve výši 91,46 mld. Kč. Do infrastruktury silnic 1. třídy a dálnic bylo v tomto roce vynaloženo 34,15 mld. Kč. Pokud se podíváme na výroční zprávu SFDI za rok 2015 (.pdf, str. 8), zjistíme, že výdaje dopravního fondu činily přibližně 52,23 mld. Kč. Investice do silnic 1. třídy a dálnic spadajících pod správu ŘSD dosáhly výše 24,76 mld. Kč.

Co se týče nákladů, případně škod, které způsobují svým pohybem po těchto typech silnic kamiony, neexistuje žádný způsob, jak objektivně určit jejich výši při běžném provozu, jestliže nedojde např. k nehodě zapříčiněné kamionem, respektive jeho řidičem.

Částka 9,89 mld. Kč vybraná za mýtné v roce 2016 představuje v hypotetické rovině přibližně čtvrtinu výdajů vynaložených dopravním fondem do infrastruktury silnic 1. tříd a dálnic. Podobně tomu bylo hypoteticky i v roce 2015, v němž částka získaná z mýtného tvořila o něco více než čtvrtinu výdajů SFDI do těchto typů silnic. Pro rok 2014 hypoteticky pokrývalo vybrané mýtné zhruba třetinu částky vynaložené do této silniční infrastruktury.

Stát v současné době skutečně vybírá přibližně 10 mld. Kč ročně. SFDI investoval v posledních letech jak přes 60 mld. Kč, tak i přes 80 mld. Kč, ale zde je nutné si uvědomit, že zdaleka ne všechny prostředky putovaly do infrastruktury silnic 1. třídy a dálnic. Částky vybrané za mýtné sice dostatečně nepokrývají investice SFDI do těchto typů silnic, Matěj Stropnický však zmiňuje nikoliv investice, ale doslovně náklady způsobené jízdou kamionů po těchto silnicích. Takové náklady přitom není možné objektivně určit nebo vypočítat. Výrok z tohoto důvodu hodnotíme jako neověřitelný.

Novela stavebního zákona č. 183 /2006 Sb. a na ni navazující normy v současné době prošly rozpravou ve druhém čtení 28. února 2017. Z této rozpravy vyšlo množství pozměňovacích návrhů, jejichž soupis řeší parlamentní tisk číslo 927/5 (. pdf).

Zde výbor pro veřejnou správu a regionální rozvoj navrhl 60 pozměňovacích bodů, výbor pro životní prostředí přišel jen s formální změnou v přečíslování a hospodářský výbor podal 54 pozměňovacích bodů. V rozpravě se vyjadřovali k zákonu i poslanci, kteří dohromady podali přibližně 102 bodů změn.

Celkem tedy bylo navrženo 216 pozměňovacích bodů ke sledovanému zákonu. Vzhledem k tomu, že rozdíl je v řádech desítek návrhů/bodů, musíme výrok hodnotit jako nepravdivý.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť Česká republika prostřednictvím ministra vnitra Chovance hlasovala na úrovni Rady pro spravedlnost a vnitřní věci proti přijetí systému kvót. Zde se tedy česká vláda postavila jasně proti, byť byla v souladu s platnými evropskými pravidly přehlasována.

Česká vláda rovněž proti kvótám reálně postupuje tak, že je nedodržuje. Do dnešního dne přijala na jejich základě pouhých 12 osob z Řecka. Celkový závazek přitom znamená pro Českou republiku 2691 osob z Řecka a Itálie (na základě kvót a také dobrovolného závazku české vlády).

Eurozóna jako celek sice průměrně vykazuje vyšší zadlužení než země, které eurem neplatí, neexistuje však přímá souvislost mezi členstvím v eurozóně a výší zadlužení. Mezi jejími členy najdeme země s velmi nízkým i země s extrémně vysokým zadlužením. Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící.

Porovnáme-li ukazatel státního dluhu členských zemí EU v poměru k jejich HDP za rok 2016, jsou na první pohled viditelné rozdíly – od Estonska s 9,5 % HDP po Řecko zadlužené 179 % HDP. Průměrný dluh všech členských států EU je pak 83,5 % HDP. Značné rozdíly jsou i mezi zeměmi, které zmiňuje Babiš (zvýrazněné v grafu níže). Kromě nich nepatří do eurozóny také Švédsko, Dánsko, Chorvatsko, Maďarsko, Bulharsko a Rumunsko.

Mezi nejméně zadlužené země EU patří ČR, Bulharsko a Rumunsko, najdeme tam ale i pobaltské země nebo Lucembursko, které eurem platí. Na opačné straně grafu se nachází zejména jihoevropské země eurozóny, nadprůměrného zadlužení v rámci EU ale dosahuje i Chorvatsko či Babišem zmíněná Velká Británie.

Babiš mluví také o Německu, které uvádí jako výjimku mezi zeměmi eurozóny. Zadlužení této země je sice pod průměrem EU, v rámci eurozóny bychom ale našli i země se značně nižším zadlužením.

Pokud porovnáme skupiny zemí platící a neplatící eurem jako dva celky, vychází průměrné zadlužení k poměru HDP zemí eurozóny 79,2 % a zemí mimo eurozónu 54 %. Eurozóna tedy vykazuje průměrně vyšší zadlužení, výrazně se na tom ale podílejí země s extrémně vysokými hodnotami ukazatele.

V roce 2015 země Evropské unie (kromě ČR, Slovenska, Maďarska a Rumunska) rozhodly o přerozdělení 160 tisíc žadatelů o azyl z Řecka a Itálie. Pro Českou republiku se mělo jednat o počet cca 2600 migrantů. Ještě před hlasováním o uprchlických kvótách na půdě Evropské unie se vláda premiéra Sobotky rozhodla, že přijme dohromady 1500 migrantů, které si sama vybere.

Česká republika do dnešního dne přijala 12 uprchlíků a dle ministra vnitra Milana Chovance jich už více nepřijme. Evropská komise zahájila s Českou republikou, Maďarskem a Polskem vytýkací řízení kvůli nerespektování rozhodnutí EU. Tím, že ČR nepřijala ani část z daného počtu uprchlíků, porušila dle Evropské komise unijní legislativu a dojde tak k řízení, které by mělo vést k jeho nápravě.

K sankcím může dojít ve chvíli, kdyby celý spor došel až k Evropskému soudnímu dvoru a ten potvrdil, že se Česká republika zachovala v nesouladu s evropským právem, které se zavázala dodržovat. Metoda „hrozba sankcí“je až krajním mechanismem, k němuž nemusí dojít, pokud se podaří spor vyřešit jiným způsobem.

Maltské předsednictvo podalo návrh na finanční ohodnocení v případě přijímání migrantů nad rámec stanovených kvót. V takovém případě se v maltském návrhu uvažuje o finanční odměně až kolem 1,5 mil. korun. V případě nenaplnění kvóty by daný členský stát musel stejnou sumu poslat do pokladnice Evropské unie.

Tomio Okamura zřejmě mluví o systému, který byl v lednu tohoto roku zaveden v Německu. Tamní vláda vyplatí každému migrantovi nad 12 let, jehož žádost o azyl byla zamítnuta, 800 eur, když dobrovolně opustí Německo. Tato možnost se však vztahuje jen na příchozí z vybraných států a na migranty bez finančních prostředků.

Návrh, že by se mohly dávky pro migranty po celé Evropě sjednotit, přinesl německý ministr vnitra Thomas de Maiziere v rozhovoru pro Rheinische post. Podle něj jsou příspěvky v Německu „poměrně vysoké“, ale odmítá jejich snížení. Jednalo by se o příspěvky, které se vztahují na aktuální žadatele o azyl. Jejich výše jsou pro jednotlivé azylanty 135 eur, v případě manželského páru se jedná o 129 eur pro každého z nich.

Evropská komise ovšem žádný takový návrh nepřipravuje, a tedy nám jej ani nepodsouvá, jak Okamura uvádí. Ve skutečnosti neexistuje právní rámec, podle kterého by šlo uvedenou harmonizaci realizovat. Z tohoto důvodu je výrok hodnocen jako nepravdivý.

Karla Šlechtová použila argument počtem účtenek na obhajobu systému EET. Doslova uvedla: „My se domníváme, že to je nástroj, který je správný. V tuto chvíli máme téměř přes miliardu, téměř, pardon, půl miliardy účtenek evidovaných, což za těch pár měsíců je skvělé. Opravdu se domníváme, že to zvýší a zkvalitní, zkvalitní podnikatelské prostředí.“

Nehodnotíme, zda jde o správný nástroj či to, co má nebo nemá přinést do budoucna. Šlo by o predikci budoucího stavu, což není fakticky verifikovatelné. Ověřujeme tedy pouze uvedený počet účtenek. Dodáváme rovněž, že toto číslo samo o sobě nepotvrzuje správnost systému jako takového. To je otázka názorová.

Podle statistických údajů webu elektronické evidence tržeb bylo k 16. březnu 2017 evidováno bezmála půl miliardy účtenek, výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Rusko skutečně neplní minské dohody, na bojištích stále umírají lidé.

Minské dohody jsou dokumenty, které byly vytvořeny ke zklidnění krizové situace na Ukrajině, jež začala na jaře 2014. Po obsazení Krymu Ruskem v březnu 2014 se pustily proruské a protivládní skupiny v oblasti kolem Doněcku a Luhansku do protestů proti ukrajinské vládě. Následně vyhlásily nezávislost, proti čemuž zasáhla ukrajinská armáda a situace vyústila v ozbrojený konflikt.

Na jedné straně síly stojí ukrajinská armáda a na druhé proruské a protivládní skupiny, které mají za cíl odtržení od Ukrajiny.

Po těžkých bojích byl 5. září podepsán Minský protokol, jež měl konflikt zastavit. Byl však často porušován a v lednu 2015 kompletně padl, čímž byla zahájena další fáze ozbrojených střetů. V únoru 2015 byla podepsána druhá verze minských dohod, která dodnes stále alespoň formálně platí.

Reálně se však prosazování většiny ze 13 bodů nedaří. Podle Alexandra Huga z OBSE porušily obě stany několik bodů tím, že nestáhly těžké zbraně (bod č. 2), nepropustily či nevyměnily rukojmí (bod č. 6) a pozorovatelé OBSE stále disponují pouze omezeným přístupem na území separatistů (bod č. 3, a tím pádem i bod č. 10).

Obě strany ani nezačaly dialog o způsobu provedení voleb v bojových zónách, který by byl v souladu s ukrajinským právním řádem (bod č. 4). Separatisté prozatím nebyli amnestováni (bod č. 5). Nepovedlo se prosadit plné obnovení hranic ukrajinskou vládou (bod č. 9), ani se neprovedla žádná ukrajinská ústavní reforma (bod č. 11).

Ztráty na životech vojáků i civilistů zaznamenávají obě strany konfliktu, informovala o nich na začátku února i Česká televize.