Bezpečnost Evropy, bezpečnost ČR

Donald Trump podobná slova v rámci své předvolební kampaně opravdu pronesl. Onou Evropou byly myšleny evropské státy NATO. Donald Trump apeluje především na to, aby všichni členové NATO přispívali do rozpočtu aliance. Tento názor jasně přednesl (0:45–2:00) na první předvolební debatě prezidentských voleb, ve které se utkal s Hillary Clinton.

„Za prvé - mnoho z 28 zemí NATO neplatí svůj náležitý podíl. Za druhé - a to mi vadí - bráníme je, ale měli by platit alespoň to, co dle dohody a smlouvy platit mají,“ pronesl Donald Trump na předvolební debatě.

Donald Trump také prohlásil, že Amerika bude plnit své závazky pouze v případě, že své závazky vůči Americe budou plnit ostatní členové NATO. Tedy pokud budou platit svůj podíl. Podle Trumpa je plní pouze 5 zemí z 28.

Trump ze svého požadavku po zvolení americkým prezidentem neustoupil. Jednal již dokonce s generálním tajemníkem Severoatlantické aliance Stoltenbergem. Shodli se na tom, že bylo dosaženo kroku ke spravedlivějšímu sdílení zátěže, ale že je třeba udělat více.

Výrok je hodnocen jako zavádějící především proto, že naznačuje nedostatečné zapojení NATO do problematiky ochrany hranic schengenského prostoru, což ovšem není úkolem NATO. To nemůže ze své vůle ani takto konat.

Problematické je může být především to, že existují rozdíly mezi hranicemi jak Schengenu, tak NATO tak i samotné EU. Schengen je součástí EU, ale neplatí pro všechny jeho členy. Je sice teoreticky možné, že pokud by členská země NATO požádala o pomoc s kontrolou svých hranic při nějaké výjimečné situaci hraničící s útokem, bylo by možné sily NATO asi použít.

Ochrana schengenského prostoru vyplývá z ujednání daných samotnou smlouvou. Ta se od roku 1999 stala součástí práva EU.

Vnější ochrana, spojená s přesunem aktivit spojených s ochranou hranic, byla přesunuta na tzv. vnější hranice států schengenského prostoru, tj. hranice se státy, které se plně nepodílejí na schengenské spolupráci. Na těchto hranicích jsou či by měli být státní příslušníci třetích zemí při vstupu a výstupu na/z území členských států podrobeni důkladné kontrole, která ověřuje splnění všech podmínek pro vstup a pobyt ve společném prostoru.

V případě NATO jako vojenské organizace kolektivní obrany není jeho role v zajištění vnějších hranic schengenského prostoru. V svém nejaktuálnějším strategickém dokumentu nazvaném Strategický koncept obrany a bezpečnosti pro členské státy NATO je role (.pdf, 7–9) této organizace popsána ve třech bodech takto:

• kolektivní obrana
• krizový management spojený s konflikty
• kooperativní bezpečnost

Samotné NATO se v rámci svých omezení ale přesto částečně podílí i na pomoci při řešení problémů spojených s uprchlíky a kontrolou hranic EU. S přihlédnutím k tomu, že problém nelegálního překračování hranic je podle NATO problémem jednotlivých států, tak i přesto od února 2016 byla na žádost Turecka, Řecka a Německa vytvořena Stálá námořní skupina (SNMG2) pro východní středomoří, jejímž úkolem je podpora snah o omezení nelegálního pohybu osob a převaděčství v dané oblasti.

Mapa schengenského prostoru

Zdroj: Evropská komise

Mapa členských států NATO

Zdroj: The Economist

Problematické je zapojení NATO i z toho důvodu, že má odlišnou členskou základnu od EU, tak i od států zapojených do schengenského prostoru. Například Chorvatsko, Rumunsko či Bulharsko jsou jak členy NATO tak EU, ale nejsou členy schengenského prostoru. NATO ale nemůže suplovat kontrolu hranic mezi svými členy, kteří jsou na hranicích schengenského prostoru.

V Turecku se momentálně skutečně nachází asi tři miliony uprchlíků, díky čemuž se znatelně snížil počet utečenců mířících do Evropy balkánskou trasou.

Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky zveřejnil 22. listopadu tohoto roku vizualizaci (.pdf), podle které se počet uprchlíků v Turecku skutečně pohybuje kolem tří milionů.

Tito lidé již nepokračují v cestě do Evropy, podle dat (.xlsx) Evropské agentury pro pohraniční a pobřežní stráž (zkráceně Frontex) se od březnové dohody jejich počet výrazně snížil. V tabulce níže porovnáváme v tří měsíčním období počet uprchlíků všech národností, kteří prošli podle Frontexu balkánskou trasou.

2015

2016

červen17171

3734

červenec

35565

531

srpen

52973

287

Z údajů vyplývá, že již letos trasou nesměřuje zdaleka tolik uprchlíků, jako minulý rok.

Martin Stropnický nastoupil jako ministr obrany na začátku roku 2014. Rozpočet resortu (.pdf) byl pro tento rok schválen ve výši 41,99 mld. korun. Současností míní Stropnický rozpočtovanou částku na rok 2017. Ta je nyní jako součást návrhu zákona o státním rozpočtu projednávána Poslaneckou sněmovou.

Pro ministerstvo obrany je počítáno s výdaji ve výši 52,35 mld. korun. Pokud tedy porovnáme rozpočet z roku 2014, kdy Stropnický do úřadu nastoupil, s aktuálně navrhovanými výdaji, jde o zvýšení o 24,67 %.

Výrok ministra obrany hodnotíme tedy jako pravdivý, rozpočet se skutečně zvýšil o čtvrtinu.

Jak vyplývá z tabulky níže, podíl rozpočtu ministerstva obrany na HDP měl v posledních letech setrvale klesající tendenci. Tento trend se podařilo obrátit v rozpočtu na rok 2016, kdy se podíl dostal opět nad jedno procento HDP a vzhledem k makroekonomické predikci má stoupat i příští rok.

RokHDP (mld Kč)Rozpočet Ministerstva obrany (mld Kč)Podíl 2006 3 507,155,691,59% 2007 3 831,853,911,41% 2008 4 015,354,171,35% 2009 3 921,855,981,43% 2010 3 953,748,871,24% 2011 4 033,843,881,09% 2012 4 059,943,471,07% 2013 4 098,142,051,03% 2014 4 313,841,990,97% 2015 4 554,643,780,96% 2016 4 703,047,781,02% 2017 4 864,052,541,08% Zdroj: HDP - ČSÚ (2006–2015), MFČR (2016–2017); Rozpočet MO - jednotlivé roční rozpočty

Spojené státy přispívají do rozpočtu NATO nejvyšší částkou, podle regulí aliance se však podílejí na rozhodnutích stejnou měrou jako jejich ostatní spojenci.

Spojené státy americké jsou jednou ze zakladatelských zemí aliance, formálně zde však mají stejné slovo jako ostatní členské státy. V rozhodování všech jejích složek platí pravidlo konsenzu, na finálním rozhodnutí se tedy musí shodnout všechny spojenecké země.

Náklady NATO můžeme rozdělit na nepřímé, jimiž přispívají na chod NATO členské státy přímo ze svých rozpočtů, a přímé, které se rovnají samotnému rozpočtu organizace. Podle celkového souhrnu (.pdf) nákladů jednotlivých zemí v oblasti obrany přispívají dlouhodobě nejvyšší částkou Spojené státy americké, přestože v posledních letech tyto výdaje výrazně snižují.

Například minulý rok vynaložily na obranu více než 664 miliard dolarů, což činí asi 70 % z celkového rozpočtu aliance. V roce 2014 činil jejich podíl ještě o dvě procenta více. USA přispívají nejvíce také v přepočtu k jejich hrubému domácímu produktu. V minulých dvou letech vždy přesáhl tento ukazatel hranici 3,5 % vzhledem k jejich HDP.

Výdaje na obranu členských zemí na obranu stručně vystihuje graf ze serveru Businessinsider.com. Zde se jedná o údaje z roku 2014, částky jsou uvedeny v miliardách amerických dolarů.

Celkově tedy skutečně přispívají Spojené státy do rozpočtu NATO výrazně více, než jejich alianční spojenci.

Schopnost obranných sil je možné porovnat z více úhlů pohledu. Armáda USA je v NATO největší z personálního hlediska (porovnání stavů z roku 2014 přehledně na anglické verzi Wikipedie na základě publikace The Military Balance vydané britským Mezinárodním institutem strategických studií). Podle žebříčků Business Insider je i zemí technicky nejvyspělejší.

NATO skutečně plánuje posílit svoje vojenské stavy v Evropě. Více vojáků se v budoucnu objeví v Pobaltí a Polsku, na jejichž území budou trvale přítomny i americké jednotky.

O posílení vojenské přítomnosti v Evropě bylo rozhodnuto (str. 10, bod 40) v červenci během varšavského summitu NATO. Jedná se především o zvýšení počtu jednotek v tzv. východním křídle, tedy v Polsku, Litvě, Lotyšsku a Estonsku. V každé z těchto zemí by měl vzniknout jeden mezinárodní prapor pod velením USA, Kanady, Velké Británie a Německa. Nejvyšší vedení těchto mezinárodních sil bude v Polsku.

Přestože se o větším angažování americké armády rozhodlo později, než ministr obrany uvádí, výrok s touto výtkou pokládáme za pravdivý.

Citát, který předseda KSČM Filip zmiňuje, pochází z knihy Donalda Trumpa Vraťme Americe její velikost (v originále Great Again: How to Fix Our Crippled America). Donald Trump v ní na straně 38 píše: „Nemáme jinou možnost. Tihle lidé jsou středověcí barbaři. (…) Jejich porážka vyžaduje opravdové nasazení jít po nich vytrvale, ať jsou kdekoliv, bez zastavení, dokud každý s nich nebude mrtvý.“

Donald Trump mluvil o představitelích Islámském státu jako o barbarech také v projevu, ve kterém oznamoval svou kandidaturu na prezidenta Spojených států (34:09–34:26). Od těchto svých výroků stále neustupuje.

Vláda České republiky společně s USA plánovala vybudování radaru na českém území. Jednání však byla zastavena poté, co byl do Bílého domu zvolen demokrat Barack Obama a plány na radar byly zrušeny v září 2009. O dva roky později česká strana upustila od úvah účastnit se programu protiraketové obrany Spojených států, zejména z frustrace z oslabené role ČR v systému.

Protiraketová obrana byla v posledních několika letech tématem spíše pro republikány, kteří Obamovo odstoupení od plánů dlouhodobě kritizují. Bývalý prezidentský kandidát Mitt Romney označil kroky demokratů za „dárek Putinovi“.

John McCain, který v roce 2008 prohrál souboj o prezidentské křeslo s Obamou, prohlásil, že Obamova administrativa redukovala své plány na obranu v Polsku a České republice, aby uklidnila ruského prezidenta Vladimira Putina. Podobně se vyjádřil i bývalý viceprezident Spojených států Dick Cheney.

Spojené státy uvedly v květnu tohoto roku na vojenské základně v rumunském Deveselu do provozu protiraketový systém. Jen o pár dní později byla v Polsku zahájena stavba protiraketové základny, dokončena by měla být v roce 2018.

Vojtěch Filip v tomto případě zachází s daty z výzkumů veřejného mínění zavádějícím způsobem. Nesouhlas s postavením protiraketové základny v ČR ve výzkumech veřejného mínění nikdy nepřesáhl 70 % (pohyboval se mezi 50 a 70 %).

80 % občanů pouze vyslovilo spokojenost s rozhodnutím Obamy základnu v ČR nepostavit, což nelze interpretovat jako postavení se proti protiraketovému deštníku.

Postoje občanů k protiraketové základně v ČR a Polsku pravidelně monitorovalo (.pdf) Centrum pro výzkum veřejného mínění Akademie věd ČR (CVVM) od roku 2006. V prvním šetření ze září 2009 vyjádřilo 62 % lidí nesouhlas s budováním základny (sloučení kategorií „rozhodně proti“ a „spíše proti“, str. 4). Při posledním výzkumu (.pdf) v červnu 2009 bylo proti 67 % obyvatel (str. 1).

Jak je vidět na následujícím grafu, nesouhlas s budováním základny se pohyboval mezi 60 a 70 %.

Zdroj: CVVM

CVVM se také zajímalo o spokojenost lidí s rozhodnutím Obamovy administrativy ustoupit od budování základny v ČR. V tomto výzkumu bylo 80 % občanů s rozhodnutím spokojeno.

Zdroj: podle dat CVVM

Kromě CVVM se postoji k radaru zabývaly i další ústavy. Podle agentury STEM bylo v roce 2008 52 % lidí proti spolupráci s USA na zajištění protiraketové obrany ČR a zemí Evropy. Podle agentury Median (citováno v médiích) bylo v roce 2008 65 % lidí proti radaru, podle SC&C v témže roce 53 % proti (taktéž z mediálních zpráv). Dodejme, že výsledky jsou často ovlivněny konkrétní formulací pokládané otázky (a jejím kontextem).

Žádný z nalezených výzkumů však nehovoří o 80% nesouhlasu s vybudováním radaru. Vojtěch Filip proto očividně dezinterpretoval výzkum CVVM týkající se souhlasu s rozhodnutím amerického prezidenta od plánů na výstavbu základny upustit. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako zavádějící.

Ruská státní společnost Gazprom, která produkuje 66 % objemu ruského plynu a koncentruje se především na export plynu do Evropy, dodala na evropský trh (včetně Turecka) v roce 2015 158,6 miliard kubických metrů plynu.

Velká část (přes 80 %) šla na západoevropské trhy, 18 % pak směrem do států střední a východní Evropy. Největším odběratelem ruského plynu z členských zemí EU je Německo (45,3 miliard kubických metrů), Itálie (24,4 miliard kubických metrů) a Velká Británie (11, 1 miliard kubických metrů). Ze státu východní Evropy odebírá nejvíce plynu Polsko (8,9 miliard kubických metrů).

Gazprom v roce 2015 vyprodukoval 418,5 miliard kubických metrů plynu. Podle odhadů z roku 2014 vyprodukovalo Rusko 669 miliard kubických metrů zemního plynu. Z toho necelých 200 miliard kubických metrů plynu bylo exportováno. To dělá z Ruska druhého největšího producenta zemního plynu na světě.

V roce 2014 bylo Rusko nejvýznamnějším dovozcem zemního plynu do EU. Ruský plyn tvořil 37,5 % dovozu, norský 31,6 % a plyn z Alžírska 12,3 %.

V témže roce šlo necelých 60 % exportu plynu společnosti Gazprom do členských států EU, přibližně 20 % do Společenství nezávislých států, které sdružuje 9 z 15 bývalých svazových republik SSSR, a 13 % do Turecka.

Rusko je rovněž nejvýznamnějším dovozcem ropy do Evropské unie. V roce 2014 tvořila ruská ropa 30,4 % importu této komodity. Druhým nejvýznamnějším importérem bylo Norsko se 13 % a třetí Nigérie s 9% podílem.

Evropský trh je nejdůležitějším odbytištěm ruské ropy, přes 70 % exportu míří právě do EU.

V roce 2015 tvořily zisky z prodeje ropy a plynu 8,6 % ruského HDP, v roce 2014 to bylo 10,8 % (. pdf, str. 24) a o rok dříve export ropy a plynu tvořil takřka 70 % příjmů celkového ruského exportu.

Ve stejném roce bylo Rusko třetím největším obchodním partnerem EU a EU byla hlavním obchodním partnerem Ruska.

Rusko dováželo do EU zejména ropu a zemní plyn, zatímco EU do Ruska vyvážela především stroje, automobily a zemědělské produkty. Vzájemná obchodní bilance byla nepříznivá pro EU. Rusko exportovalo zboží v hodnotě 135 miliard eur, zatímco EU exportovala do Ruska zboží za 74 miliard eur.

EU je rovněž pro Rusko nejdůležitějším investorem. Odhaduje se, že až 75% přímých zahraničních investic zásob v Rusku pochází z členských států EU.

Tento výrok považujeme za pravdivý, jelikož syrská vláda skutečně pozvalaruskou armádu do Sýrie za účelem pomoci s vypořádáním se s ISIS. Tato intervence začala 30. září minulého roku, kdy ruská armáda dorazila na základnu v Latakia. Putin prohlásil, že Rusko se v této situaci zachovalo preventivně, aby zničilo teroristy na území, které již okupují. Nechtějí čekat na to, až jim teroristé přijdou do jejich domovů.

Proti tomuto rozhodnutí o pozvání Ruska do Sýrie se ohradiliopoziční aktivisté, kteří tvrdí, že „tímto způsobem Rusko pozabíjí více civilistů, než Asad za 4 roky“.

Situace s americkou podporou syrských povstalců je komplikovaná. Je však pravdou, že budoucí prezident Trump opakovaně naznačuje, že je pro, aby se USA soustředily na boj proti ISIS a nalezení společné řeči s Ruskou federací a Asadovou Sýrií. Dokonce je pravděpodobné, že se proto bude snažit ukončit veškerou podporu tzv. umírněné opozice v Sýrii.

Pokud jde o podporu povstalců v Sýrii za Obamova prezidentství, situace je opět komplikovaná a v otázce podpory se vedla v Obamově administrativě dlouhá debata v letech 2011–2012. Je ale faktem, že mělo jít vždy o podporu umírněných sil, ne tedy islamistů.

Podpora se dá vysledovat ve dvou směrech. Neoficiálně přes CIA, která minimálně od roku 2013 ve spolupráci s tajnými službami Kataru a Saúdské Arábie v Jordánsku cvičila a materiálně zásobovala Syřany pro boj proti Asadovi.

Mezi nejznámější skupinu v tomto programu patřila Harakat Hazzm, která ale doplatila na obavy USA z poskytování zbraní, když byla na přelomu let 2014–2015 poražena lépe financovanou skupinou Al-Nusra.

Zbytky skupiny pak byly následně připojeny k Levantské frontě, což je aliance různých povstaleckých skupin na severu Sýrie v okolí Aleppa. Rozpad skupiny Hazzm byl nečekaný, stejně tak jako ztráta velké části jejího vybavení včetně poměrně moderních protitankových střel TOW ve prospěch útočící Al-Nusry.

Oficiální cesta podpory syrských umírněných povstalců začala v září 2014, kdy Kongres schválil finance, a v lednu 2015, kdy Pentagon navrhl program výcviku a vyzbrojení cca 5000 umírněných povstalců s cílem boje zaměřeného jen proti ISIS.

Tento program se ukázal být naprostým fiaskem vzhledem k tomu, že vycvičených můžu byly maximálně stovky. V rámci tohoto projektu vznikla jednotka nazvaná Divize 30, která po ukončení výcviku byla poslána do Sýrie z Turecka.

První skupina 54 mužů byla okamžitě napadena Al-Nusrou a bombardována syrským letectvem, což vedlo k jejímu rozpadu. Problematické bylo i nasazení druhé skupiny asi 75 můžu, která musela odevzdat část své munice, vozidel a kulometů skupinám Al-Nusry k zajištění práva průchodu dále do Sýrie. Skupina nikdy neprokázala, že by vlastnila těžké zbraně.

Samotný program trpěl především nedostatkem rekrutů vzhledem k proklamovanému cíli boje pouze proti ISIS. V současné době je program zastaven a zájem je soustředěn spíše na Irák.

Tato skutečnost a také nedostatek vybavení i financování (často slíbených západem) vedla k tomu, že v tomto programu vycvičení umírnění povstalci buď boj vzdali, nebo se přidali k jiným skupinám, či dokonce byli zabiti nebo zajati.

Výrok hodnotíme jako zavádějící. Především není zcela pravdivé, že by Američané vyzbrojovali umírněné islamisty. Stejně tak je nepřesné tvrzení, že by pak tito většinově přecházeli dobrovolně k skupinám Al-Nusra či dokonce ISIS.

Pravdou je, že někteří povstalci z těchto skupin po problémech s nedostatečnou podporou a útocích přešli bojovat proti SA do některé aliance povstalců, jako je např. Levantská fronta. Je však třeba poznamenat, že zároveň byli tito povstalci cílem útoků Al-Nusry a část z nich byla zabita či zajata.

Nepřesné je i tvrzení o přecházení k islamistům s veškerou výzbrojí, protože pokud se nějaká dostala do jejich rukou, byly to z velké části zbytky po porážce skupiny Hazzm a částečně od zlikvidované Divize 30.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, byť z logických důvodů nelze kvantifikovat sumy, které Ruská federace na uvedenou činnost vydává.

Ve výroční zprávě (podkapitola 2.3) Bezpečnostní informační služby (BIS) za rok 2015 se uvádí, že cílem ruského informačního působení v ČR je mimo jiné narušování soudržnosti a akceschopnosti NATO a EU.

O cíleném narušování názorové jednoty na západě se lze dočíst v řadě článků zahraničních i českých médií, například The Telegraph nebo Der Spiegel.

Ruskou dezinformační kampaní se intenzivně od roku 2015 zabývá také Evropská unie. Vedoucí evropské diplomacie Federica Mogherini bylapověřena, aby připravila plán na boj s ruskou dezinformační kampaní. Stejným tématem se kromě jinéhozabývalotaké letošní říjnové zasedání Evropské rady.

Nelze přesně vyčíslit, jaké jsou finanční náklady Ruska na dezinformační kampaň, neboť nelze očekávat, že takovou informaci zpřístupní. Veřejně dostupné jsou tudíž pouze odhady a dílčí částky.

Například internetový zpravodajský deník EUobserver přinesl informaci, že Ruská federace investovala v roce 2014 643 milionů eur do zvýšení vlivu svých médií v souvislosti se spuštěním dezinformační kampaně po ruské anexi Krymu.

Web HlídacíPes.org převzal v létě 2016 informace britského deníku The Times, který se zabýval investicemi do ruských médií z ruského státního rozpočtu. Ruská vláda podle informací The Times hodlá během letošního roku investovat do rozpočtů stanic Russia Today (zejména její anglické mutace) a rádia i zpravodajského serveru Sputnik zhruba 8,5 miliardy rublů, což činí přibližně 3,2 miliardy korun.

O různých projevech ruské propagandy informovala také řada evropských i světových médií. Poměrně známý byl tzv. případ Lisa, který je vydáván za velmi známý příklad ruské propagandy ve Spolkové republice Německo. Obecnější popis nabízí např. New York Times.

V březnu 2016 byla mezi Evropskou unií a Tureckem přijata dohoda, na základě které měla a má být řešena migrační krize. Turecko a EU v rámci této dohody potvrdily své odhodlání provádět společný akční plán, který byl aktivován v listopadu 2015. V rámci tohoto plánu bylo dosaženo značného pokroku, konkrétně:

- Turecko otevřelo svůj trh práce občanům Sýrie.

- Turecká pobřežní stráž a policie zvýšily své úsilí o zajištění bezpečnosti a zintenzivnila se výměna informací.

- EU zahájila vyplácení prostředků z nástroje pro uprchlíky v Turecku ve výši 3 miliard eur.

- EU pokročila v oblasti uvolňování vízového režimu a přístupových jednání.

- Turecko souhlasilo, že akceptuje urychlený návrat všech migrantů vstupujících do Řecka z Turecka.

EU se také v rámci dohody zavázala, že v případě, že budou finanční prostředky téměř vyčerpány a zároveň budou závazky ze strany Turecka splněny, bude EU vyplácet další tři miliardy eur do konce roku 2018. Turecko se zavázalo, že přijme veškerá nezbytná opatření, aby zabránilo vzniku nových tras pro nelegální migraci z Turecka do EU.

Dohoda fungovala doposud poměrně úspěšně. Počet uprchlíků, kteří se dostali do Řecka, se po uzavření dohody snížil.

V listopadu ale poslanci Evropského parlamentu požádali o zmražení přístupových jednání s Tureckem kvůli pokusu o protivládní puč, který v Turecku proběhl. Ze strany evropských států však existuje obava, že by mohla být narušena právě dohoda mezi EU a Tureckem.

Turecký prezident Erdogan k tomu uvedl, že Turecko nemusí nutně usilovat o členství v EU. Alternativou je prý Šanghajská organizace (jejímiž členy jsou Rusko, Čína, Tádžikistán, Kazachstán a Kyrgyzstán). Erdogan ale také pohrozil vyvoláním migrační vlny právě kvůli možnému zmrazení přístupových jednání.

Jednotlivé odhady dopadů jsou v rozličných analýzách rozdílné, avšak ani jedna z analýz či pohledů relevantních zdrojů nepředpokládá negativní dopad sankcí na EU větší, než dopad na ruskou ekonomiku. Z tohoto důvodu vyhodnocujeme výrok jako nepravdivý.

Sankce uvalené na Ruskou federaci s cílem vyjádřit nesouhlas s nelegální anexí ukrajinského Krymu byly poprvé přijaté (.pdf) v podobě nařízení v roce 2014 a jejich poslední prodloužení bylo stanovené do data 15. března 2017. Jejich celkový přehled a časovou osu shrnují stránkyRady EU.V reakci na uvalené sankce Rusko začalo bojkotovat dovoz některých potravin a surovin z mnoha zemí Západu a podle nejnovějších údajů agentury Reuters plánuje jejich prodloužení až do konce roku 2017.

Vyhodnotit dopad těchto sankcí je obtížné vzhledem k množství faktorů ovlivňujících ruskou a evropskou ekonomiku. Belgický think tankCEPS mezi takovéto faktory řadí například krizi, kterou si Rusko v letech 2014-2015 prošlo, hlavně z důvodu poklesu ceny ropy. Ve své analýze proto předpokládá, že je tento dopad možné vyhodnotit sledováním vývoje podílu zemí osmadvacítky na ruském importu. Ten se podle grafu 1 nezměnil ani po zavedení ruských sankcí. Není na něm tedy viditelná změna tohoto podílu jako efekt sankcí. Příčinou však může být i fakt, že mnoho dohod bylo podepsaných před zavedením sankcí a proto dopad sankcí zatím není možné pozorovat.

K obdobnému závěru, že dopad bude viditelný až z dlouhodobého hlediska, přišlo i ministerstvo zahraničí Spojených států amerických, opět pro agenturu Reuters.

Analýza (.pdf, str. 5) Mezinárodního měnového fondu (IMF) však v roce 2015 předpověděla pokles v ruském HDP způsobený sankcemi ve výši 1-1,5 % HDP, při prodloužení sankcí hovoří až o 9 %. Mezinárodní měnový fond i Světová banka odhadují záporný růst HDP ve výši -3,5 %, ale stejně jako zmiňovaná analýza IMF upozorňuje, že jde o kombinaci dopadu sankcí stejně jako krize, které Rusko v posledních letech čelilo. Světová banka navíc pro rok 2016 odhaduje opětovný kladný růst HDP ve výši 1,2 %. Navíc IMF upozorňuje na konkrétní odvětví exportu, které bylo sankcemi postihnuté, a to oblast zemědělství. Na grafu 2 je vidět, že pokles v EU exportech vybraných zemí zaznamenal citelnou změnu v průběhu roku, kdy byly sankce uvalené.

O dopadu na druhou stranu v kontextu sankcí, Evropskou unii, pojednává dokument (.pdf, str. 4) Evropského parlamentu z konce roku 2015. Evropská komise v něm odhaduje dopad sankcí na HDP EU ve výši -0,3 až -0,4% HDP a pokles v zaměstnanosti o necelý milión lidí, resp. až 2,2 miliónu lidí v dlouhodobém hledisku. Odkazuje při tom na dokument (.pdf, str.1) Rakouského výzkumného ekonomického ústavu (WIFO). Analýzy stejného ústavu predikují obchodní ztrátu 34 miliard eur, resp. 92 miliard v dlouhodobém hledisku na straně EU.

IMF představuje i ruský pohled Institutu ekonomických prognostik Ruské akademie věd, který předpovídá (.pdf,str.16) EU pokles ve výši -0,5 % HDP a ruské ekonomice ve výši -8 až -10 % HDP.

O rezoluci OSN ohledně embarga proti Kubě se nehlasovalo na žádost USA, nýbrž valného shromáždění OSN, které tuto problematiku shledává jako jeden z nástrojů udržování míru a bezpečnosti. Zároveň USA ani Izrael nehlasovaly proti rezoluci, obě země se pouze zdržely hlasování. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Embargo, které podle časové osy Rady pro mezinárodní vztahy USA poprvé uvalily na Kubu v roce 1960 a v plné míře v roce 1962, trvá dodnes. Přestože se vztahy zejména v průběhu funkčního období prezidenta Obamy uvolňují, embargo v obchodní oblasti stále přetrvává, protože jediný orgán, který jej může zrušit (Kongres), jej prozatím nezrušil. Kongres tak může učinit zrušením zákona o kubánské svobodě a demokratické solidaritě z roku 1996, nazývaný také Helms-Burton Act.

Zdroj: Rada mezinárodních vztahů, AP

Proti embargu ze strany USA od počátku 90. let začalo protestovat valné shromáždění OSN. V rezolucích, které valné shromáždění vydává od listopadu 1992 každoročně (.pdf, seznam rezolucí je na stranách 1 a 2), žádá pokaždé všechny členské státy (vzhledem ke svému názvu však směřuje pouze proti USA), aby se zdržely vydávání a aplikování zákonů či opatření, které blokují obchod s Kubou a aby případně takové zákony a opatření co nejdříve zrušily. Vzhledem k právní povaze rezoluce, která má pouze doporučující povahu, by však USA nemusely embargo zrušit, neboť rezoluce neobsahuje žádný sankční mechanismus při jeho porušení.

O embargu Kuby se tedy nehlasuje ani nehlasovalo na žádost USA, které mají jako každý členský stát pouze 1 hlas, nýbrž na žádost valného shromáždění OSN, podle jehož programu spadá embargo do agendy odpovídající prioritám OSN (.pdf, str. 17, bod č. 39), konkrétně udržení mezinárodního míru a bezpečnosti. Vzhledem k podmínkám schválení zakotveným v Chartě OSN (čl. 18) byla letošní rezoluce schválena drtivou většinou 191 ze 193 přítomných států. USA, které na všech předchozích schůzích hlasovaly proti rezoluci, se v letošním roce poprvé nevyjádřily negativně, pouze se společně s Izraelem zdržely hlasování.

O problematice šíření ruské propagandy hovoří Výroční zpráva (podkapitola 2.3) Bezpečnostní informační služby (BIS) za rok 2015. V ní se uvádí, že cílem ruského informačního působení v kontextu hybridní války bylo mimo jiné oslabení informačního potenciálu země - to znamená utajená infiltrace českých médií a produkce ruské, státem řízení distribuce propagandy a dezinformací. Dále je dle této zprávy cílem ruského informačního působení informační a dezinformační zahlcení publika a relativizace pravdy a objektivity.

Problematikou přítomnosti propagandistických a dezinformačních serverů v českém mediálních prostoru se dlouhodobě a komplexně zabývá think tank Evropské hodnoty, který sestavil přehled aktivních dezinformačních webů v ČR.

V tomto přehledu bylo zmapováno fungování celkem 39 webů, které dezinformace a ruskou propagandu buď přímo šíří, anebo je přebírají.

Manipulativními technikami vybraných serverů se zabývali ve své analýze (.pdf) také politologové z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity - konkrétně Miloš Gregor a Petra Vejvodová.

Dochází též k opakované reinterpretaci událostí roku 1968 v Československu. Ve výroku zmíněná dezinterpretace vychází z návrhu tří poslanců komunistické strany ruské Státní dumy kteří navrhli, aby byly výhody válečných veteránům přiznány osobám starším 67 let, které se podílely na obsazení ČSSR v srpnu 1968. Zmínění ruští poslanci uvádí vlastní interpretaci událostí souvisejících s okupací socialistického Československa: opoziční síly v ČSSR údajně v roce 1968 zahájily přípravu státního převratu, jehož cílem mělo být zničení socialistického zřízení a zlepšení vztahů se Západním Německem, jehož armádní sbor měl na území ČSSR vytyčovat trasu chystaného útoku NATO. Podle této interpretace tak vojska Varšavské smlouvy ochránily ČSSR před útokem NATO a navíc upevnily ekonomický potenciál země.

Manipulacím s informováním o událostech roku 1968 v ČSSR se věnuje v rozhovoru pro Aktuálně.cz historik z Ústavu pro studium totalitních režimů Petr Blažek, podle něhož se ruští ideologové snaží zkreslit pohled na okupaci ČSSR dlouhodobě. Podle historika Blažka však zmíněná interpretace tří ruských poslanců nereflektuje oficiální doktrínu země, ta se totiž řídí výrokem Gorbačova, který označil vpád vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR za omyl.

Události roku 1968 byly v souvislosti s ruskou dezinformační kampaní řešeny například také kvůli dokumentu vysílanému v květnu 2015 na ruském televizním kanálu Rossija 1.Také tento dokument používá téměř stejnou interpretaci událostí roku 1968 jako skupina ruských poslanců zmíněná výše.

V červnu 2015 přinesl serverHlídacíPes.org informaci, že se Česká televize snaží k dokumentu nazvanému „Varšavská smlouva, odtajněné dokumenty“ dostat, aby ho mohla odvysílat v rámci komponovaného večerního vysílání k výročí srpna 1968. K vysílání propagandistického dokumentu na ČT nakonec nedošlo, protože ruská strana prodej práv na pořad zrušila.

Kvůli dokumentu došlo dokonce ksetkánína diplomatické úrovni. Ministr zahraničí Zaorálek ruskému velvyslanci v ČR Sergeji Kiseljovovi sdělil, že dokument a považuje za překrucování dějin a odmítá jakékoliv zkreslování událostí srpna 1968. Ruský velvyslanec situaci bagatelizoval, dle Zaorálka věc vysvětlil tak, že jde pouze o jednu televizní relaci. Zaorálek uvedl, že si nepřeje, aby byla tato záležitost ruskou stranou zlehčována. Za lživýoznačil dokument také prezident Miloš Zeman.

Negativnípostojzaujal k dokumentu také ruský zpravodajský server Gazeta.ru, podle kterého je natolik jednostranný, že poškozuje hlavně samotné Rusy. Server Gazeta.ru také připomněl, že je v rozporu s oficiálním odsouzením událostí 1968, které učinil Gorbačov a následně bylo převzato i prezidenty Jelcinem a Putinem.

Historik Blažek taképřipomíná, že jedním z tvůrců dokumentu je Jurij Šinělšikov - jeden z trojice poslanců, kteří provedli reinterpetaci událostí roku 1968 a navrhli udělení výhod válečných veteránů osobám, které se na okupaci Varšavských vojsk podílely.

ServerHlídacíPes.org si všiml zvláštní manipulace s obrazovým materiálem v dokumentu. Ve snímku se totiž objevil několikasekundový závěr z Prahy z května 1945, který je však umístěn mezi záběry z roku 1968.

Výrok je tedy hodnocen jako pravdivý byť s výhradou v tom, že daná interpretace vpádu vojsk do Československa v srpnu 1968 není přímo oficiální doktrínou Ruské federace, nicméně v rámci formování veřejného mínění prostřednictvím státem kontrolovaných médií dochází k takovému informování ruských občanů. Za všechny příklady uveďme výše zmíněný propagandistický dokument.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, ačkoliv podle zpráv z médií minimálně francouzská Národní fronta získává peníze v Rusku, konkrétně půjčky od První česko-ruské národní banky. Nelze však dohledat, zda taková strana existuje „v každé evropské zemi“, jak říká Stropnický.

V lednu letošního roku informoval list The Telegraph, že americká Národní zpravodajská služba dostala od Kongresu USA za úkol přezkoumat tajné ruské financování evropských politických stran v horizontu posledních deseti let.

Západ se obává ruských snah rozložit evropskou jednotu ve strategických rozhodnutích (například oslabení NATO, sankce EU proti Rusku). Z informací listu The Telegraph vyplývá, že ruské vlivové operace byly zahájeny zejména ve Francii, v Nizozemsku, Maďarsku, Rakousku a ČR. Existuje podezření, že z ruských peněz mají být financovány krajně pravicové strany napříč Evropou: například maďarský Jobbik, Zlatý úsvit (Řecko), Národní Fronta (Francie), Liga Severu (Itálie), nebo bulharská strana Útok.

V Evropě lze identifikovat značné množství stran, které názorově souzní s Ruskou federací. Pokud jde konkrétně o otázku financování, jedná se však pouze o podezření, které je ve fázi prověřování. Prokázané je pouze financování francouzské politické strany Národní Fronta ze strany Ruska. Již v roce 2014 poskytla Národní frontě půjčku ve výši 11 milionů eur První česko-ruská národní banka se sídlem v Moskvě. Letos pak tato strana požádala ruské banky o půjčky v celkové výši 27 milionů eur na kampaň před francouzskými parlamentními a prezidentskými volbami.

Informace týkající se prokázaného ruského financování francouzské Národní fronty pochází z veřejných zdrojů. Výrok je hodnocen jako neověřitelný, neboť nelze vyloučit, že ministr Stropnický ve svém výroku vycházel z informací, které jsou neveřejné povahy.

Na vyjmenovaných činech se Rusové opravdu nepodíleli. Není však možné považovat to za důkaz, že migrační vlna je pro Evropu nebezpečím, zatímco Rusko jím není. Migrace s sebou určité riziko kriminality nese, jak ukazují zmíněné příklady, na druhou stranu útoky v Bataclanu nebyly provedené migranty, ale rodilými Francouzy s francouzským občanstvím. Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící kvůli nepatřičnosti argumentace, která nedokazuje, že Rusko pro Evropu nepředstavuje nebezpečí.

Novoroční útoky na ženy v Kolíně nad Rýnem měly v médiích velkou odezvu. Více zdrojů potvrdilo, že útočníci byli arabského či severoafrického původu. Státní instituce však opakovaně upozorňovaly, že původ aktérů není důležitý, jelikož pro všechny platí před zákonem stejná pravidla. Jeden z policistů do médií řekl, že to byli uprchlíci, jelikož u sebe měli kopie certifikátů o bydlišti, žádné oficiální potvrzení tohoto tvrzení však nepřišlo.

Na švédském hudebním festivalu vznikla letos v červenci podobná situace, dle očitých svědků byli útočníci „zahraniční mladí muži“.

Není nám jasné, jaké útoky v Holandsku má poslanec Filip na mysli. Případy znásilnění chlapců se objevily například v Rakousku, kde je za tento čin souzen dvacetiletý irácký uprchlík.

V klubu Bataclan útočili příslušníci tzv. Islámského státu, kteří ovšem nebyli uprchlíky. Všichni měli francouzské občanství, první z nich (s alžírskými předky) byl narozen v Paříži, druhý také žil v Paříži, třetí byl narozen ve Štrasburku (jeho matka je Maročanka).

Dodejme, že do Evropy přicházejí i Rusové a z jejich strany jsou zde také páchány kriminální činy. Příkladem může být zapojení do organizovaného zločinu. Kriminalita (.pdf, str. 53) Rusů je v různých částech Evropy rozdílná, v Itálii se ruská mafie spojila s místní Cosa Nostrou, dle německého deníku Süddeutsche Zeitung je v Evropě asi 160 tisíc ruských kriminálníků.

Filip argumentuje tedy tím, že Ruská federace není hrozbou, neboť tu představuje migrace. Pomíjí ovšem fakt, že i české zpravodajské služby veřejně poukazují na kroky, které Rusko podniká v rámci České republiky, resp. vůči Evropské unii a NATO. Veřejná část výroční zprávy Bezpečnostní informační služby za tok 2014 uvádí (část 2.3):

„V kontextu ukrajinské krize ruská moc a její sympatizanti předvedli celou škálu bílé, šedé i černé propagandy. Ruská vlivová opatření a propaganda se držely zejména konceptu osvědčeného již ze sovětských časů: utajování či zakrývání vlastních (ruských/sovětských) akcí a zdůrazňování či démonizace reakcí západních zemí. Rusko dlouhodobě buduje v Česku vlivové a propagandistické struktury, jejichž cílem je prosazovat a chránit ruské ekonomické a politické zájmy na úkor zájmů Česka a potažmo NATO a EU.“

Stejný dokument BIS za rok 2015 pak uvádí (bod 2.3):

"V kontextu ukrajinské a následně syrské krize kladlo Rusko obecně důraz na vlivové a informační operace v kontextu nelineární (hybridní, nejednoznačné, asymetrické či nekonvenční) války.

Cílem ruského informačního působení v českém prostoru v roce 2015 bylo zejména:

• oslabení informačního potenciálu země (utajená infiltrace českých médií, internetu a masivní produkce ruské státem řízené distribuce propagandy a dezinformací);
• posilování informační rezistence ruské společnosti (prefabrikované dezinformace z českých zdrojů pro ruské publikum);
• ovlivnění vnímavosti a myšlení českého publika a oslabení vůle společnosti k odporu či konfrontaci (informační a dezinformační zahlcení publika, relativizace pravdy a objektivity, prosazení motta „všichni lžou“);
• vyvolávání či přiživování vnitro-společenských a vnitropolitických tenzí v ČR (zakládání loutkových organizací, skrytá i otevřená podpora populistických či extremistických entit);
• narušování vnitřní soudržnosti a akceschopnosti NATO a EU (pokusy o subverzi česko-polských vztahů, dezinformace a poplašné informace očerňující USA a NATO, dezinformace vytvářející virtuální hrozbu války s Ruskem);
• poškození pověsti Ukrajiny a její mezinárodní izolace (zapojením českých občanů a organizací do Ruskem skrytě řízených vlivových operací na Ukrajině či proti ní).

Uvedené cíle nepředstavovaly hrozbu pro ČR, EU a NATO pouze v kontextu ukrajinské či syrské krize. Infrastruktura vybudovaná pro stávající účely nezmizí s koncem uvedených krizí, ale může být kdykoliv použita k destabilizaci či manipulaci české společnosti či politické scény, pokud to bude v zájmu Ruska.“

Společný operační štáb byl v Radě EU projednáván v roce 2011. Británie přitom návrh na založení stálého ústředí pro operace EU nepodpořila.

„Velká Británie nesouhlasí se stálým operačním štábem. Nesouhlasíme s ním teď a nebudeme ani v budoucnosti. Je to pro nás červená hranice,“ prohlásil po jednání britský ministr zahraničí William Hague. Podle Britů by takový štáb duplikoval struktury NATO a navíc by byl finančně příliš nákladný. Británie navíc již dlouhodobě preferuje vojenskou spolupráci v NATO, a nikoli v rámci EU.

Společný operační štáb tedy VB skutečně blokovala. Mechanismus PESCO je však odlišnou formou vojenské integrace v rámci EU. Odlišuje se zejména v tom, že nezahrnuje všechny členské státy EU. Spolupráce se přitom týká pouze států, které se tak dohodly a svůj záměr oznámily Radě.

Jedná se o tzv. stálou strukturovanou spolupráci (Permanent Structured Cooperation - PESCO), kterou od roku 2009 umožňuje Lisabonská smlouva v článku č. 42, odstavec 6 (.pdf, str. 27), dále ji upravuje čl. 46 (.pdf, str. 28). V článku je uvedeno, že členské státy, které splňují kritéria, mohou po souhlasu kvalifikované většiny Rady zahájit vojenskou spolupráci, kterou dále upravuje Protokol 10 (.pdf) o stále strukturované spolupráci.

Mechanismus PESCO nebyl doposud aktivován, ale Evropský parlament 22. listopadu 2016 přijal usnesení, ve kterém vyzval členské státy, aby spolupráci v rámci PESCO zahájily.

Británie tedy skutečně nepodpořila založení společného operačního štábu a preferuje spíše spolupráci v rámci NATO. Stejně tak je pravdou, že existuje mechanismus PESCO. Výrok ministra Stropnického proto hodnotíme jako pravdivý.

Upozorňujeme však, že Británie sice blokovala založení společného operačního štábu, nijak to ale nesouvisí se spuštěním mechanismu PESCO. Ten může spustit skupina členských států po souhlasu kvalifikované většiny Rady EU. Hlas VB tedy pro jeho blokaci nestačí.

Bojové skupiny Evropské unie zahájili svojí operační způsobilost k začátku roku 2007. S velikostí přibližně 1500-2500 mužů měly tyto síly rychlé reakce dát EU větší pružnost při řešení konfliktních nenadálých situací.

Do projektu se zapojila i Česká republika. V roce 2009 vytvořila bojovou skupinu se Slovenskem, v roce 2012 s Německem, Rakouskem a Irskem. Letos v první polovině 2016 došlo vytvoření skupiny na základě zemí V4.

Projekt bojových skupin ukázal, že země EU jsou schopny poměrně zásadní spolupráce v otázkách obrany a bezpečnosti. Podařilo se utvořit stabilní rámec a koncepci. Přesto ještě nedošlo na ověření tohoto konceptu v praxi formou zapojení se do nějaké mise.

Problematické je tu především dosažení rychlého konsenzu mezi státy, kde se jako vždy projevují různé zájmy a představy o způsobu nasazení bojových skupin se mnohdy liší. Nasaditelnost skupin také naráží i na dlouhodobý problém podfinancování obraných rozpočtů států EU a logistickou náročnost možné mise.

Podle informací z Rady Evropské unie pro zahraniční věci, která proběhla 14.-15. listopadu 2016 bylo potvrzeno, že BG zůstávají jedním ze základních nástrojů pro řešení bezpečnostních otázek EU a předpokládá se jejich výraznější zapojení.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, protože i když existují občasné kritiky či výtky směrem ke konceptu bojových skupin, tak má prakticky tento systém zatím spíše podporu mezi členskými státy NATO, jak dokazují jednotlivé rotace skupiny během let a participace členských států včetně ČR. Otázka tlaku na větší efektivitu v užívání BG je zmiňována jen nepřímo a nebyla ještě nikým oficiálně potvrzena.

Evropská Unie stojí na čtyřech základních svobodách, a to svobodě pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu. Mezi členskými státy Unie v těchto oblastech tak až na výjimky neexistují vnitřní hranice, protože by narušovaly volný pohyb. Vnější hranice EU a jejích členských států se tak přesunuly na hranice krajních členských států.

Pro určení hranic je základním dokumentem Schengenská dohoda (.pdf) podepsaná v roce 1985, která se dostala do evropského práva v roce 1999 prostřednictvím Amsterdamské dohody. Státy Schengenské dohody se dohodly na zrušení vnitřních hranic mezi sebou a zakotvením jednotných vnějších hranic, které lze překračovat pouze na stanovených místech. Seznam členských států, který zahrnuje i některé státy, které nejsou členy EU (a naopak některé členské státy EU nejsou stranami Schengenské dohody) najdete na mapě dole.

Co se týče České republiky, její hranice se vůči členským státům schengenského prostoru zrušily v roce 2007 (.pdf, str. 15). Vůči osobám z nečlenských států však vnější hranice České republiky pořád existuje, a to prostřednictvím mezinárodních letišť, ze kterých se létá do a ze zemí nacházejících se mimo schengenský prostor. Tyto osoby pak podle zařazení země v nařízení Rady musí na letišti předložit vízum či cestovní pas, doklady odůvodňující účel pobytu a prokázat, že mají dostatečné finanční prostředky na pokrytí nákladů během pobytu. Pro osoby cestující jiným dopravním prostředkem se stává vnější hranicí hranice krajního členského státu schengenského prostoru se stejnými podmínkami jako pro cestující letadlem.

Pokud by státy schengenského prostoru své hranice nadále kontrolovaly, mohly by čelit řízení před Soudním dvorem EU pro porušení povinnosti. Přesto státy mohou ve výjimečných případech na ochranu veřejného pořádku či bezpečnosti státu dočasně zavést kontroly na svých vlastních vnějších hranicích, a to v přiměřeném rozsahu. V takovém případě by museli na hranicích daného státu prokazovat doklady i občané členských států Schengenu, postačil by však pouze platný cestovní pas či občanský průkaz.

Vnější hranice České republiky tak stále existují, byť pouze pro osoby z nečlenských zemí schengenského prostoru, a to prostřednictvím mezinárodních letišť, ze kterých se létá do a ze zemí mimo schengenský prostor. Výrok hodnotíme jako zavádějící.

Neobjasněná vražda bývalého vicepremiéra Borise Němcova z února roku 2015, jenž patřil k hlasitým kritikům současném prezidenta Vladimira Putina, není jediným případem, kdy došlo k smrti oponenta režimu.

Americká Komise pro ochranu žurnalistů zařadila Rusko mezi 10 nejnebezpečnějších míst pro žurnalisty. Od nástupu Vladimira Putina do funkce prezidenta v roce 2000 je zde evidováno 26 případů vražd žurnalistů. Mezi nejznámější patří například Anna Politkovská, zavražděná v roce 2006 v Moskvě. V listu Novaja Gazeta psala o porušování práv v Čečensku a kritizovala politiku Kremlu.

Z dalších novinářských jmen můžeme jmenovat například Paula Klebnikova (2004), Alexeje Sidorova (2003), Ivana Safronova (2007) a jiné (viz seznam).

Ve Spojených státech skutečně nejsou známy případy, kdy by došlo k odstranění opozičních novinářů. V době prezidentství Baracka Obamy došlo k vraždě žurnalistů v přímém přenosu, která však nikterak nesouvisí s jakýmkoliv kritizováním jím prováděné politiky.

Známý je i případ Michaela Hastingse – ten sice kritizoval administrativu Baracka Obamy, zahynul však vlastním přičiněním při autonehodě.

O smrti novinářů kritizujících politiku Vladimira Putina v Ruské federaci jsme informovali v předchozím výroku. Jsou mezi nimi i ženy (např. Anna Politkovská, Natalya Skryl, Anastasiya Baburova či Natalya Estemirova).

Přestože je Turecko členskou zemí NATO, tak se netají snahou omezovat svobodu slova a věznit novináře či soudce. KSČM ani Vojtěch Filip se však k problému věznění nevyjádřili, řeší spíš otázku členství v NATO či válečné konflikty s Islámským státem.

V červenci 2016 se v Turecku pokusila armáda o puč. Neúspěšně. Podle CNN se Prezident Erdogan po tomto kroku rozhodl zatknout 1684 státních zástupců a soudců a 1019 členů policie. Odvoláno bylo 2745 soudců. Celkem bylo zadrženo přes 35 tisíc osob.

To se dotklo i 24 medií, jimž byly odebrány licence. Turecká vláda má s novináři dlouhodobý problém. Poslední data Evropské federace novinářů z 23. listopadu 2016 ukazují, že v Turecku je vězněno 121 novinářů. Toto číslo od minulého měsíce vzrostlo o 20 případů.

Turecko se ovšem svým postojem k nezávislým novinářům netají, proto je počet zmizelých novinářů nízký. Od roku 1982 zmizelo 53 novinářů napříč světem. Většina zmizení se odehrála v sousedních zemích Turecka: Sýrie (6) a Irák (8). Ačkoliv řada případů uvádí, že zmizelí cestovali do Turecka, kam se už nedostali. V Turecku je znám od roku 1994 případ Nazım Babaoğlu.

K tomuto problému se ani Vojtěch Filip, ani KSČM jako strana nijak nevyjádřila. Na oficiálních stránkách publikovala strana řadu prohlášení týkajících se Turecka. Ve většině případů jde o konflikt s tzv. Islámským státem nebo postoj k přítomnosti Turecka v NATO.

V Turecku jsou skutečně vězněni novináři i soudci. KSČM ani její předseda Vojtech Filip se k těmto případům nijak nevyjádřili a výrok proto musíme ohodnotit jako nepravdivý.

Rada bezpečnosti OSN vyhlásila v březnu 2011 Rezoluci č. 1973 na ochranu libyjských civilistů před útoky armády Muammara Kaddáfího. Rezoluce požadovala „okamžité příměří“, mezinárodnímu společenství povolila zřízení bezletové zóny, zahraniční intervenci za účelem ochrany civilního obyvatelstva a také zpřísnit sankce vůči Kaddáfího režimu a jeho podporovatelům.

Z pěti stálých členů Rady hlasovali tři pro rezoluci (USA, Velká Británie a Francie), dva se hlasování zdrželi (Rusko a Čína). Z nestálých členů Rady bylo pro rezoluci sedm států, tři včetně Německa se zdrželi.

Návrh na rezoluci vzešel ze strany Francie, Velké Británie a Libanonu.

Intervence OSN v Libyi trvala sedm měsíců.

Podle článku 27 Charty OSN jsou k přijetí rezoluce potřeba kladné hlasy nejméně devíti členů Rady bezpečnosti (. pdf, str. 14)

V březnu 2011 vyhlásila Rada bezpečnosti OSN rezoluci č. 1973 v reakci na situaci v Libyi, cíl rezoluce byl zastavit násilí páchané na civilistech ze strany vládnoucího režimu. Rezoluce požadovala kromě bezletové zóny, o které hovořil Vojtěch Filip také, „okamžité příměří“, zahraniční intervenci za účelem ochrany civilního obyvatelstva a také zpřísnění sankcí vůči Kaddáfího režimu a jeho podporovatelům.

Rezoluce povolila členským zemím, které oznámily svou účast v operaci, použít všechna nezbytná opatření k zajištění bezletové zóny a vyzývá členské státy k poskytnutí pomoci a udělení povolení pro nezbytné přelety nad Libyí. Není tedy pravda, že by neexistoval mandát pro členské státy do situace v zájmu ochrany civilistů zasahovat, i když praktická aplikace výzvy z rezoluce už byla na výkladu každého státu.

V bodu 4 rezoluce týkajícího se ochrany civilistů stojí: „Pověřuje členské státy (...), aby podnikly potřebná opatření (...) k ochraně civilistů a civilisty obývané oblasti v Libyi ohrožené útokem, včetně Benghazi, a zároveň vyloučit zahraniční okupační síly jakékoliv formy na jakoukoliv část libyjského teritoria."“

Je tedy vidět, že v dokumentu nejde jen o bezletové zóny, jak říká Filip.

Rezoluce byla přijata deseti členy Rady, zbylých pět se hlasování zdrželo.

Vojenská intervence začala 19. března útokem francouzských stíhaček na cíle spojené s Kaddáfího režimem. Do první fáze intervence se zapojila koalice deseti států (devět členských států NATO a Katar), později se počet států operující v Libyi rozrostl na 19.

Na konci března se po francouzské iniciativě do akce zapojilo i NATO v rámci operace Unified Protector. Severoatlantická aliance dohlížela na vymáhání bezletové zóny, zbrojního embarga uvaleného na provládní jednotky a ochranu civilistů.

Nejasnosti se objevily, když reportéři kanálu Al-Jazeera natočili několik západních vojáků pohybujících se po libyjském území, rezoluce totiž přítomnost armád ochotných zapojit se do intervence na libyjské půdě nepovolovala.

Rada bezpečnosti ukončila mandát Alianci k 31. říjnu 2011, stalo se tak krátce poté, co Kaddáfího usmrtili vojáci povstalecké Dočasné národní přechodné rady.

Objem peněz, o kterém předseda KSČM Filip hovoří, je přislíben jako součást dohody týkající se zejména spolupráce při řešení migrační krize (ověřovali jsme také zde). Dvakrát 3 miliardy eur mají být ve spolupráci s Tureckem vynaloženy na zařízení (bod dohody č. 6) pro uprchlíky v Turecku. První 3 miliardy se vynakládají nyní a poté co budou plně využity budou připraveny další tři miliardy do konce roku 2018.

Další body této smlouvy uzavřené v březnu 2016 jsou větší zapojení Turecka do zamezení nelegální migrace do Řecka, nastavení principů v jejichž rámci za každého syrského občana, který bude navrácen z Řecka do Turecka, bude jeden Syřan přímo z Turecka přesunut do EU a také znovuotevření přístupových rozhovorů či bezvízového styku mezi EU a Tureckem. V obou těchto posledních bodech je však jasně řečeno, že Turecko musí naplnit všechny zbývající požadavky.

Bezvízový styk Turecka s EU je dle Angely Merkelové podmíněn mimo jiné zrušením protiteroristického zákona, který je však dle prezidenta Erdogana potřebný. Ačkoliv Evropská komise v květnu letošního roku o podpoře hovořila, v létě už se situace změnila a vzhledem k dosavadním krokům Erdogana po neúspěšném puči v nejbližší době ke schválení bezvízového styku nedojde.

Přístupové rozhovory o členství Turecka v EU stojí na jednotlivých kapitolách, kterých je 35. Ty všechny musí kandidátská země naplnit (jinými slovy uzavřít). Turecko jich nyní má otevřeno 13 a uzavřeno 1. Rozhovory o vstupu Turecka do EU přitom začaly v říjnu 2005.

Angela Merkelová sice byla v kontaktu s prezidentem Turecka Erdoganem, avšak její vliv na zrušení víz Turků do EU není tak velký, jak Vojtěch FIlip tvrdí. Domluva mezi Merkelovou a Erdoganem může určovat pouze vztah Německa a Turecka. Dohodu EU-Turecko odsouhlasila Evropská rada, tedy skupina lídrů jednotlivých členských zemí unie. Nešlo tedy o dohodu Angely Merkelové s tureckým prezidentem, nýbrž o dohodu kompletní evropské osmadvacítky s Tureckem.

Filip tedy zavádí tvrzením, že by dohodu s Tureckem dohodlo a rozhodlo Německo o své vůli.

Minské dohody jsou dokumenty, které byly vytvořeny ke zklidnění krizové situace na Ukrajině, jež začala na jaře 2014. Po obsazení Krymu Ruskem v březnu 2014 se pustily proruské a protivládní skupiny v oblasti kolem Doněcku a Luhansku do protestů proti ukrajinské vládě. Následně vyhlásily nezávislost, proti čemuž zasáhla ukrajinská armáda a situace vyústila v ozbrojený konflikt.

Na jedné straně síly stojí ukrajinská armáda a na druhé proruské a protivládní skupiny, které mají za cíl odtržení od Ukrajiny.

Po těžkých bojích byl 5. září podepsán Minský protokol, který měl konflikt zastavit. Byl však často porušován a v lednu 2015 kompletně padl, čímž byla zahájena další fáze ozbrojených střetů. V únoru 2015 však byla podepsána druhá verze Minských dohod, která dodnes stále alespoň formálně platí.

Reálně se však prosazování většiny ze 13 bodů nedaří. Podle Alexandra Huga z OBSE porušily obě stany několik bodů tím, že nestáhly těžké zbraně (bod č. 2), nepropustily či nevyměnily rukojmí (bod č. 6) a pozorovatelé OBSE stále disponují pouze omezeným přístupem na území separatistů (bod č. 3, a tím pádem i bod č. 10).

Obě strany zároveň ani nezačaly dialog o způsobu provedení voleb v bojových zónách, který by byl v souladu s ukrajinským právním řádem (bod č. 4). Separatisté prozatím nebyli amnestováni (bod č. 5). Nepovedlo se prosadit plné obnovení hranic ukrajinskou vládou (bod č. 9), ani se neprovedla žádná ukrajinská ústavní reforma (bod č. 11).

Ukrajinské straně se tak daří částečně plnit alespoň bod 1, přestože dle ruského prezidenta Putina podnikla pokus o diverzi na Krymu. I přesto se ale ukrajinské vládě nedaří plnit základní podmínky Minské dohody, výrok je proto hodnocen jako pravdivý.

Co se týče berlínské schůze tzv. normandské čtyřky (schůze hlavních představitelů či ministrů zahraničních věcí Francie, Německa, Ruska a Ukrajiny), tak podle Reuters by se měla konat až 29. listopadu.

Co se týče dodržování Minské dohody z proruské strany, situace je velice podobná. Stejně jako v případě ukrajinské vlády platí, že podle Alexandra Huga z OBSE porušily obě stany několik bodů tím, že nestáhly těžké zbraně (bod č. 2), nepropustily či nevyměnily rukojmí (bod č. 6) a že pozorovatelé OBSE stále disponují pouze omezeným přístupem na území separatistů (bod č. 3, a tím pádem i bod č. 10). Obě strany zároveň ani nezačaly vést dialog o způsobu provedení voleb v bojových zónách, který by byl v souladu s ukrajinským právním řádem (bod č. 4).

Stejně jako ukrajinské straně se i té proruské daří částečně plnit bod č. 1. Podle nejnovějších zpráv speciální monitorovací mise OBSE na Ukrajině však stále pokračují boje okolo doněckého letiště. I v tomto případě tedy hodnotíme výrok jako pravdivý.

Střednědobý výhled státního rozpočtu ČR na roky 2017–2018 skutečně předpokládá navýšení výdajů na kapitolu ministerstva obrany z 47,8 mld. Kč pro rok 2016 na téměř 52 mld. Kč pro rok 2017, což představuje nárůst ve výši 8,8 %. Na rok 2018 se jedná o 57,2 mld. Kč, což je oproti předcházejícímu roku nárůst ve výši 10 %.

Druhá část výroku se týká evropského srovnání plánovaných výdajů na obranu v nejbližších letech. Takové mezinárodní srovnání se nám z veřejně dostupných zdrojů dohledat nepodařilo, proto výrok hodnotíme jako neověřitelný. Například i oficiální stránky NATO publikují ve své zprávě (.pdf) takové srovnání členských zemí, avšak poslední se týká období 2009–2016.

Data NATO za rok 2015 (u roku 2016 jde o předpověď) dokládají výši výdajů na obranu (tabulka 3) vůči HDP následovně.

• Německo - 1,19 %
• Slovensko - 1,14 %
• Maďarsko - 0,94 %
• Kanada - 0,98 %
• Španělsko - 0,92 %

Pokud tedy pomineme lehké odchylky, Stropnický se ve svém výroku nemýlí. Připomeňme, že mluvil v kontextu toho, že situace v NATO se stran nedostatečných výdajů netýká zdaleka jen České republiky. Dodal ovšem také, že je to širší problém a nebagatelizoval jej.

Je logické, že růst HDP má přímý vliv na ukazatel podílu výdajů na obranu na HDP. Čísla, která uvádí ministr Stropnický pak zhruba odpovídají skutečnosti a výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Výdaje na obranu skutečně v roce 2010 byly necelých 49 miliard, což je méně, než vláda v aktuálním rozpočtu plánuje na rok 2017. Při porovnání s výší HDP podle Českého statistického úřadu to bylo 1,43 % HDP. V příštím roce slíbených 52,5 miliard bude 1,08 % HDP (objem HDP dle aktuální makroekonomické predikce ministerstva financí).

RokHDP (mld Kč)Rozpočet Ministerstva obrany (mld Kč)Podíl 2006 3 507,155,691,59% 2007 3 831,853,911,41% 2008 4 015,354,171,35% 2009 3 921,855,981,43% 2010 3 953,748,871,24% 2011 4 033,843,881,09% 2012 4 059,943,471,07% 2013 4 098,142,051,03% 2014 4 313,841,990,97% 2015 4 554,643,780,96% 2016 4 703,047,781,02% 2017 4 864,052,541,08% Zdroj: HDP - ČSÚ (2006–2015), MFČR (2016–2017); Rozpočet MO - jednotlivé roční rozpočty

Vojtěch Filip patrně opomněl vznik Koncepce výstavby armády do roku 2025 (.pdf), na což jej v odpovědi upozornil Stropnický. Dokument z prosince 2025 vypracovalo a vládě předložilo ministerstvo obrany, ta jej 21. prosince 2015 jednohlasně schválila (.pdf, příp. záznam ze zasedání, bod 60, .doc). V něm je vysvětleno nejen to, jaké materiální a finanční požadavky armáda má. Ve dvou milnících (rok 2020 a 2025) jsou totiž rovněž vypočítány konkrétní kroky k dosažení cílů a u některých položek rovněž uvedeny počty nových zařízení, které by se měly pořídit (bod 4.1 a 4.2 koncepce). Přestože nejde vždy o zcela detailní popis plánovaných nákupů, nelze dát Filipovi zapravdu v tom, že by Armáda ČR v tuto chvíli neměla plán, jak peníze investovat.

K dosavadnímu plnění můžeme říct, že server E15 informoval o plánu ministerstva pořídit až stovky obrněných kolových vozidel Titus, což je v souladu s cíli koncepce (str. 19–20.) Dále také měl ministr Stropnický předložit vládě rámcovou smlouvu na dodávky munice, která má patrně řešit nedostatečné operační a pohyblivé rezervy materiálu a munice (str. 10, 13, 16, 19–20.) V plánu na příští rok je pak údajně i nákup víceúčelových vrtulníků, rovněž v souladu s koncepcí (str. 14, 19–20.) Přesné informace o stavu výzbroje však nejsou k dispozici, neboť ministerstvo tyto vydává pravidelně začátkem roku, poslední je tedy z ledna 2016.

Jak píšeme i u výroku Vojtěcha Filipa, Koncepce výstavby Armády České republiky (.pdf) jako armádního programu na revitalizaci vojenské výbavy a výzbroje skutečně existuje. Dokument z prosince 2015 vypracovalo a vládě předložilo ministerstvo obrany, ta jej 21. prosince 2015 jednohlasně schválila (.pdf, příp. záznam ze zasedání, bod 60, .doc).

Je zde vysvětleno nejen to, jaké materiální a finanční požadavky armáda má. Ve dvou milnících (rok 2020 a 2025) jsou totiž rovněž vypočítány konkrétní kroky k dosažení cílů a u některých položek rovněž uvedeny počty nových zařízení, která by se měla pořídit (bod 4.1 a 4.2 koncepce).

Co se týče časové a druhové přesnosti, uvádí se tedy dva časové milníky. Stejně tak plán uvádí, zda počítá s pronájmem (jako v případě nadzvukového letounu JAS-39, str. 19), pořízením obecně (např. víceúčelový vrtulník, tamtéž) nebo mezi akvizicí a pronájmem alternuje (přípustná možnost pro zachování počtu nadzvukových letounů JAS-39, str. 20).

Co se týče závaznosti, nejde o právní předpis, ačkoli je koncepce schválena v souladu s § 6 zákona č. 219/1999 Sb. o ozbrojených silách České republiky. Právně závazný tedy není. Koncepce a jiné nezávazné dokumenty si mohou dát za cíl některé právně závazné akty vytvořit, jak zdůrazňuje např. vládní koncepce boje s korupcí (.pdf), když v bodě 2.1.1. cituje Programového prohlášení vlády (.pdf, str. 4.) Druhým způsobem, jak obsah koncepce učinit závazným, je zákonný odkaz. Takto je za závaznou prohlášena např. Státní energetická koncepce prostřednictvím § 3 odst. 2 zákona č. 406/2000 Sb. o hospodaření energií. To však není případ této koncepce. Více k charakteru koncepcí např. v metodice přípravy veřejných strategií (.pdf) nebo v metodice střednědobých koncepcí.

K prvenství konstatujeme toliko, že koncepce už sice ve svých úvodních řádcích tvrdí, že „poprvé za období platnosti zákona o ozbrojených silách se podařilo připravit ucelenou koncepci“ výstavby Armády České republiky, zde je ovšem nutné brát na vědomí několik věcí. Zaprvé, zde koncepce omezuje časové období, na které je výrok vztažen, platností zákona o ozbrojených silách, což Martin Stropnický nečiní. V tom případě je jako takovou možno vyhodnotit i Záměr koncepce výstavby Armády České republiky do roku 2000 s výhledem do roku 2005, (.pdf), který rovněž operuje s časovými i početními údaji (např. str. 9) Koncepce výstavby armády však vznikly i v letech 2002 (.pdf) a 2003 (.pdf), přičemž nutno říct, že svou komplexitou jsou přinejmenším srovnatelné s loňskou koncepcí. Koncepce z r. 2002 operuje se střednědobým horizontem do r. 2008, koncepce z r. 2003 pak plánuje až do r. 2010. Přinejmenším ve druhé z jmenovaných jsou v podobném rozsahu jako v aktuální koncepci řešeny otázky pořizování výzbroje (shrnutí na str. 37). Mimoto vzešlo z ministerstva obrany množství dalších strategií nezávazně řešící standardy a cíle armády. Pokud se tedy Martin Stropnický brání, že poprvé má armáda takovýto dokument s konkrétní vizí pro investice, není tomu tak.

Ministr Stropnický se však dříve vyjádřil v tom smyslu, že jde o první plán, který je vázaný na finance, což je ovšem pojem diametrálně jiného významu. V tomto můžeme dát ministru Stropnickému zapravdu, na rozdíl od předchozích koncepcí tato povšechně vyčísluje potřebné částky a váže realizaci plánu i na plánovaný nárůst rozpočtu obrany odvozený od HDP (str. 8, 19, 24 a 25). Vyjádření, které však poskytl v Otázkách Václava Moravce tak, jak jej uvádíme, a vyznění, které mu dal, je nepravdivé. Dle metodologie stejné pro všechny ověřované nemůžeme reflektovat předchozí vyjádření diskutujících jako odůvodnění toho, že se diskutující zmýlil a chtěl snad vyjádřit totéž.

K dosavadnímu plnění můžeme říct, že server E15 informoval o plánu ministerstva pořídit až stovky obrněných kolových vozidel Titus, což je v souladu s cíli koncepce (str. 19-20.) Přesné informace o stavu výzbroje však nejsou k dispozici, neboť ministerstvo tyto vydává pravidelně začátkem roku, poslední je tedy z ledna 2016.

Náčelník generálního štábu Bečvář se již začátkem roku nechal slyšet, že v lednu 2016 překročila naplněnost armády 80 %. V dubnu podle něj byla na 81 % a vyjádřil přesvědčení, že do konce roku by mohla dosáhnout 84 až 85 %. V červencovém rozhovoru pro Lidové noviny pak komentoval, že naplněnost je „na 80 procentech“. Přestože nejsou dostupná aktuální čísla o naplněnosti armády, vzrůstající trend od nástupu Stropnického do funkce odpovídá a čísla se tak momentálně opravdu pohybují kolem 83 %.

Jak informuje ČTK, „podle koncepce (.pdf, str. 20) výstavby armády by v českém vojsku mělo sloužit 24.162 vojáků z povolání, 3720 občanských zaměstnanců a do 5000 vojáků aktivní zálohy. Další vojáci a civilisté jsou pak zařazeni přímo pod ministerstvo obrany, to by mělo celkem mít k dispozici asi 42.800 lidí.“ Cílem roku 2025 je dosáhnout celkové naplněnosti 90 %.

Česká republika má skutečně jednu z nejmenších armád „na hlavu“, konkrétně třetí nejmenší v Evropě.

Mezinárodní institut strategických studií vydává každý rok The Military Balance, publikaci zahrnující mimo jiné počet vojáků připadajících na 1000 obyvatel. Nejnovější vydání, které je aktuálně veřejně dostupné (.zip), pochází z roku 2014.

Podle této publikace má Česká republika 2,5 muže na 1000 obyvatel, což je po Islandu (0,6) a Bosně a Hercegovině (2,3) třetí nejnižší počet. Do tabulky nejsou zahrnuty městské státy Evropy.

zdroj: The Military Balance 2014 Výrok ministra obrany Stropnického (ANO) hodnotíme jako pravdivý, jelikož Česká republika má skutečně jednu z nejmenších armád v přepočtu „na hlavu“.

VÝROK BYL DOPLNĚN A HODNOCENÍ ZMĚNĚNO

Na základě informací o stavu rekrutace výrok hodnotíme jako pravdivý. Tázali jsme se, zda skutečně cíl byl ve výši 2 tisíc osob, jaký je současný stav a zda v moravských regionech probíhá nábor více.

Citujeme odpověď pana plukovníka Jana Šulce, vedoucího oddělení komunikace s veřejností Kanceláře Generálního štábu Armády České republiky.

" k vašim dotazům uvádím:1,2)

Pro rok 2016 byl rekrutační cíl upřesněn na 2000 osob a rozhodnutí o povolání do služebního poměru vojáka z povolání bylo vydáno na 2148 osob.

3)

Dlouhodobě evidujeme větší zájem o vstup do AČR skutečně v regionech Moravy. Za tímto vyšším zájmem nemusí být jen konkrétní situace na trhu práce, ale rovněž i hustota posádek a šíře uplatnění v regionech, odkud zájemci pochází.

S pozdravem

plk. Jan Šulc "

PUVODNÍ ODŮVODNĚNÍ

Rekrutační cíl byl letos i loni podle vyjádření náčelníka Generálního štábu Bečváře stanoven na 2000 osob. Nepodařilo se nám však dohledat informace ani o stavu rekrutovaných vojáků v září tohoto roku, ani o trendech v rekrutaci v Čechách a na Moravě.

Kontaktovali jsme proto rekrutační střediska a na odpověď stále čekáme. Výrok je tedy prozatím hodnocen neověřitelný.

Průzkumy různých agentur nesledují věrohodnost, ale důvěru v politiky či jejich oblíbenost: s touto výhradou hodnotíme výrok jako pravdivý, protože Stropnický se dlouhodobě skutečně řadí mezi ty nejdůvěryhodnější.

Martin Stropnický mluví o věrohodnosti politiků dle průzkumů. Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM) sleduje „důvěryhodnost politiků“. V rámci jejich měření ministr obrany skutečně dlouhodobě patří mezi pět nejlépe hodnocených politiků. Nejaktuálnější měření (.pdf) pochází z října 2016.

Agentura pokládá respondentům (viz pozn. pod čarou na str. 1) následující dotaz: „Přečtu Vám jména některých politiků. U každého mi, prosím, řekněte, zda mudůvěřujete nebo nedůvěřujete, či neumíte posoudit. Případně zda tohoto politika neznáte.“

Data: CVVM (str. 2)

Aktuální měření tedy dokládá, že Stropnický se řadí mezi nejlépe hodnocené politiky. Dodejme, že jsou zde zahrnuti i lidé, kteří nejsou v každodenní politice zastoupeni - jako předseda Ústavního soudu Rychetský, guvernér ČNB Rusnok či primas český Duka. Dlouhodobě však Stropnický, jak dokládá tabulka výše, obsazuje přední místa v rámci zkoumané otázky.

Agentura STEM oproti tomu měří oblíbenost politiků. Konkrétně zjišťuje „popularitu politických osobností“. Poslední měření provedla v říjnu 2016. I podle této agentury patří dlouhodobě Stropnický na vrchol žebříčku v rámci sledované otázky.

STEM se konkrétně ptá: „Jaký je Váš názor na následující politické osobnosti?“ V rámci hodnotících kategorií následně zkoumá, nakolik politik dohromady získal sympatií ve škálách „velmi příznivý“ a „spíše příznivý“.

V tabulce níže je uvedeno, jak si vedou jednotliví představitelé. Ministr obrany se aktuálně řadí na druhé místo za Andreje Babiše, dlouhodobě se pohybuje mezi nejlépe hodnocenými politiky.

Zdroj: STEM

Různé formy výzkumů tedy zachycují spíše důvěryhodnost a popularitu politiků (ne přímo věrohodnost), v rámci tohoto fenoménu dochází k poměrně výrazným posunům. Demagog.cz v listopadu 2015 přinesl přehled oblíbenosti politiků (vždy data CVVM ze září–října daného roku) od roku 2002. Pro informaci jej dodáváme i sem.

V prosinci 2015 KSČM schválila ve svém vedení stanovisko, které se týkalo možných řešení migrační krize. Uvádí v něm:

„Požadujeme, aby vláda ČR na půdě mezinárodních institucí, zejména OSN, Evropské unie, OBSE, ale i NATO usilovala o řešení příčin vzniku migrační vlny a tedy přispěla k mírovému urovnání bojů v Sýrii, ale i v celé oblasti Blízkého a Středního východu včetně sporů v Severní Africe. KSČM považuje za zásadní, aby EU, a tedy i ČR, přijala odpovědnost za regulaci migrace a nepřenášela ji na okolní země sousedící s EU.“

V tomto stanovisku se komunisté nepostavili proti přijímání uprchlíků, obecně spíše apelovali na vyřešení jednotlivých krizových oblastí, a také na dodržování pravidel.

V září 2015, tedy asi čtvrt roku před přijetím zmíněného komplexního stanoviska, strana také v rámci mediálního výstupu akcentovala podobnou myšlenku.

Uvedla:

„Znovu opakujeme, že je nutné přijetí všech opatření, která pomohou řešit situaci přímo na místech, odkud běženci přicházejí, od posílení bezpečnosti až po posílení humanitární pomoci a k urychlené změně azylové politiky EU.“

Dne 2. září 2016 se KSČM vyjádřilak postupu Evropské komise týkajícímu se řešení migrační krize. Podle KSČM přichází Evropská komise s novým návrhem, kdy migranti nebudou přidělováni na základě kvót, ale s odměnou 10 000 eur na přesídlenou osobu. Dále Komise požaduje, „aby uprchlíky z Blízkého východu a Severní Afriky přijala v počtu, odpovídajícím velikosti jejich populace a počtu uprchlíků, které přijaly už dřív.“

KSČM souhlasí s tím, že by se efektivita azylového řízení měla zlepšit. Návrhy Komise podle nich neřeší příčinu migrační krize, kterou podle nich zastaví jen mír v daných oblastech. Strana tvrdí, že návrhy komise „odporují většinové vůli evropské veřejnosti“.Návrh strana požaduje zamítnout.

Podle oficiálních ruských statistik přišlo zatím v tomto roce do Ruska přes čtvrt milionu migrantů, drtivá většina z nich pochází ze zemí bývalého Sovětského svazu. Pokud budeme sledovat např. možné uprchlíky ze Sýrie, kde probíhá válečný konflikt, zjistíme, že ke konci roku 2015 byl v Rusku udělen (str. 2) oficiální status uprchlíka třem Syřanům, další asi 3 stovky získaly dočasnou ochranu. To je v kontrastu EU, kam mířily ve stejné době statisíce lidí, skutečně zanedbatelný počet. Podle dat Eurostatu se jednalo za stejný rok o více než 1,2 milionu žádostí.

Pokud ovšem vezmeme v potaz migraci do Ruska z Ukrajiny, kde probíhá mezi těmito zeměmi válečný konflikt na východě země, tak z Ukrajiny do Ruska zamířilo v posledních 2 letech asi 180 tisíc lidí, opačným směrem zamířilo 40 tisíc. Do jisté míry půjde o přirozenou migraci, resp. ekonomickou migraci, to ovšem statistiky nejsou schopny postihnout. Z východních území, kde probíhaly těžké boje, ovšem lidé odcházeli rovněž do Ruska.

Výrok i přes tento fakt k Ukrajině hodnotíme jako pravdivý, neboť Stropnický v kontextu debaty mluvil přímo o Sýrii, mínil tedy syrské uprchlíky, kteří do Ruské federace skutečně neodcházejí.

Na konci roku 2013 oznámil odstupující ministr obrany Vlastimil Picek, že rezort stojí před podpisem smlouvy o nákupu 8000 pušek Bren, 600 samopalů a 5600 pistolí v ceně 1,2 mld. Kč.

O dva roky později ministerstvo již pod vedením Martina Stropnického oznámilo, že uzavřelo smlouvu na nákup 2600 pušek a 5500 pistolí v hodnotě 476 mil. Kč. Obrana uzavřela také smlouvu na dodání výstroje.

V květnu letošního roku vydalo ministerstvo tiskovou zprávu reagující na článek v týdeníku Euru, rezort ve zprávě deklaruje, že v letech 2014 a 2015 bylo v oblasti výbavy vojáků uzavřeno celkem 223 smluv ve finančním objemu 539 mil. Kč, pro rok 2016 je vyčleněno na nákup výstroje 681 mil. Kč

Během Dnů NATO a Dnů Vzdušných sil Armády ČR řekl ředitel Odboru rozvoje pozemních sil ministerstva obrany, sekce rozvoje a plánování schopností Miroslav Hlaváč, že armáda plánuje koupit 16 000 pistolí a 8500 útočných pušek.

Nejsou tedy veřejně dostupné informace o jednotlivých nákupech, z veřejných vyjádření lze popsat záměry ministerstva i armády, zda ovšem došlo k nákupu přesně tohoto vybavení, není jasné. O konkrétní informace jsme požádali ministerstvo obrany, výrok na základě tohoto vyjádření doplníme.