Mikuláš Peksa o klimatické změně

Pařížská dohoda, o které mluví kandidát do Europarlamentu za Piráty Mikuláš Peksa, je úmluva o ochraně klimatu, která byla přijata na mezinárodní klimatické konferenci v Paříži v roce 2015. Té se zúčastnily smluvní strany Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC). Dohoda vstoupila v platnost v listopadu 2016 a Česká republika ji ratifikovala o rok později. Společně s ostatními členskými státy EU se tak mj. přihlásila ke snížení emisí skleníkových plynů nejméně o 40 % ve srovnání s rokem 1990.

Pařížská klimatická dohoda stanovuje cíl udržet nárůst průměrné globální teploty pod hranicí 2 °C ve srovnání před průmyslovou revolucí a současně usilovat o to, aby nárůst teploty nepřekročil hranici 1,5 °C oproti předindustriálnímu období (.pdf, str. 2). Dohoda nicméně neuvádí konkrétní množství celkových kumulovaných emisí, které lze ještě vypustit. Tímto konceptem, který je známým jako „uhlíkový rozpočet“ se zabývají vědecké studie, například od Global Carbon Project (.pdf) nebo Mezivládního panelu pro změnu klimatu (.pdf), které modelují, kolik CO₂ lze vypustit, aniž by byly překročeny teplotní cíle stanovené Pařížskou dohodou.

Další zdroje, jako například MCC Carbon Clock, vizualizují zbývající uhlíkový rozpočet a ukazují, jak rychle se tento rozpočet vyčerpává při současných emisích. Některé studie potom říkají, že při současných emisích máme jen několik let, než překročíme zmíněnou hranici oteplení o 1,5 °C.

S celkovým množstvím emisí kalkulují (.pdf, čl. 4 odst. 16) také signatáři Pařížské dohody, kteří se zavázali ke snižování emisí (str. 2). Evropská unie například ve své poslední zprávě vypočítává množství emisí skleníkových plynů v kilotunách, které jednotlivé členské státy do roku 2030 přestanou vypouštět (.pdf, str. 15–16). Jedná se ale o srovnání s rokem 2005, s celkovým množstvím emisí od začátku průmyslové revoluce EU nepracuje.

Závěr

Pařížská dohoda se zaměřuje na cíl udržet nárůst průměrné globální teploty pod 2 °C, ideálně 1,5 °C oproti předindustriálním úrovním. Neobsahuje ale konkrétní ustanovení o množství emisí, které lze ještě vypustit. Tento koncept známý jako uhlíkový rozpočet zkoumají zejména vědecké studie, proto hodnotíme výrok Mikuláše Peksy jako nepravdivý.

Mikuláš Peksa v kontextu výroku mluví o rychlosti snižování emisí. V souvislosti s tím zmiňuje schválené dohody, které ochranu klimatu upravují. Na začátku rozhovoru popisuje Pařížskou klimatickou dohodu (video, čas 0:38), kterou zástupci 196 států přijali v roce 2015. Následně ale mluví o evropské legislativě a byť přímo nezmiňuje, o které dohodě hovoří, z kontextu výroku vyplývá, že je řeč o Green Dealu neboli Zelené dohodě pro Evropu.

Zelenou dohodu představila Evropská komise v prosinci 2019. Jejím cílem je připravit EU na udržitelné hospodaření a snížení emisí skleníkových plynů. Evropská komise chce do roku 2030 snížit produkci veškerých skleníkových plynů (včetně oxidu uhličitého) alespoň o 55 % oproti hodnotám z roku 1990 (.pdf, str. 4). Do roku 2050 by pak EU dle plánu měla dosáhnout klimatické neutrality.

Návrh Evropské komise v prosinci 2020 schválila Evropská rada, která se také rozhodla tento plán zakomponovat do evropského právního rámce pro klima a navrhla jeho urychlené schválení (.pdf, str. 5). Při schválení Zelené dohody přitom svou roli sehrál i bývalý předseda vlády Andrej Babiš, který se tehdejšího jednání zúčastnil. V Evropské radě totiž Českou republiku zastupuje její premiér, jímž v době schválení Zelené dohody byl právě Babiš. Zástupci všech členských států (s výjimkou Bulharska) v Radě EU posléze schválili evropský rámec pro klima v červnu 2021.

Zelená dohoda, na kterou naráží Mikuláš Peksa, tedy vznikla už ke konci roku 2019. Evropská rada ji ale schválila až v roce 2020, kdy její přijetí za Českou republiku odsouhlasil tehdejší premiér Andrej Babiš. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Mikuláš Peksa v kontextu výroku mluví o rychlosti snižování emisí. V souvislosti s tím zmiňuje schválené dohody, které ochranu klimatu upravují. Na začátku rozhovoru popisuje Pařížskou klimatickou dohodu (video, čas: 0:38) a poté mluví o evropské legislativě. Ačkoliv přímo nezmiňuje, o jaké dohodě hovoří, z kontextu výroku vyplývá, že je řeč o Green Dealu neboli Zelené dohodě pro Evropu.

Návrh Zelené dohody zveřejnila Evropská komise v prosinci 2019. Záměrem tohoto plánu je připravit Evropskou unii na udržitelné hospodaření a snížit emise skleníkových plynů. Jedním z hlavních cílů (.pdf, str. 4), je snížit do roku 2030 produkci veškerých skleníkových plynů (včetně oxidu uhličitého) alespoň o 55 % oproti hodnotám z roku 1990. Do roku 2050 by pak EU dle plánu měla dosáhnout klimatické neutrality. Návrh Evropské komise v prosinci 2020 schválila Evropská rada, která se také rozhodla tento plán zakomponovat do evropského právního rámce pro klima.

Součástí unijních snah v oblasti klimatu je i balíček předpisů s názvem Fit for 55, prostřednictvím kterých se dle Evropské rady dosáhne zmíněného snížení emisí. Mezi tyto předpisy patří například Směrnice o obnovitelných zdrojích energie, která stanovila, že podíl energie z obnovitelných zdrojů má být v roce 2030 minimálně 42,5 %, čímž navýšila předešlý cíl.

Zelená dohoda pro Evropu opravdu obsahuje cíl snížit emise skleníkových plynů o 55 % do roku 2030, a to oproti hodnotám z roku 1990. Výrok Mikuláše Peksy tak hodnotíme jako pravdivý.

Mikuláš Peksa v kontextu výroku mluví o snižování emisí skleníkových plynů, k čemuž se Evropská unie zavázala v Zelené dohodě pro Evropu. Ta říká, že EU do roku 2030 sníží emise vypouštěných skleníkových plynů o 55 % oproti roku 1990. Evropská komise později doporučila redukovat emise do roku 2040 dokonce o 90 % (.pdf, str. 3). Podle slov europoslance Peksy se EU v současné době podařilo emise snížit již o 40 %.

Cesta k uhlíkové neutralitě

Evropská komise v roce 2019 představila Zelenou dohodu pro Evropu, jejímž cílem je vytvořit z Evropy první klimaticky neutrální kontinent. Součástí dohody je také balíček „Fit for 55,“ který obsahuje návrhy, jež mají EU pomoci vytyčených cílů dosáhnout. Cílem EU je do roku 2030 dosáhnout snížení emisí skleníkových plynů o 55 % v porovnání s rokem 1990. Toto snížení emisí je však pouze mezikrokem k dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050.

V únoru 2024 předložila Evropská komise návrh, ve kterém doporučuje snížit čisté emise do roku 2040 o 90 % ve srovnání s úrovní v roce 1990. Jedná se však pouze o doporučení, legislativní návrh představí až nadcházející komise, která vznikne po červnových eurovolbách. Cíl EU pro rok 2040 navazuje na hodnocení Pařížské dohody, kde vyšlo najevo, že snahy států o snižování emisí nevedou k udržení oteplování pod hranicí 2 °C a už vůbec ne k jeho omezení na 1,5 °C.

Dosavadní výsledky

Evropská komise každý rok publikuje zprávu o pokroku ve snižování emisí. Podle poslední zprávy, která hodnotí vývoj za rok 2022, se celkové emise skleníkových plynů z průmyslu, zemědělství i domácností meziročně snížily o 3 %, čímž pokračuje klesající trend. Oproti roku 1990 celkový pokles činil 32,5 % (.pdf, str. 3).

Zpráva za rok 2023 zatím není k dispozici, celkové emise však lze vypočítat z dat Eurostatu. Po sečtení čtyř kvartálů za rok 2023 tvořily emise skleníkových plynů celkem 3,432 miliardy tun. V roce 2022 státy EU vyprodukovaly celkem 3,615 miliardy tun ekvivalentu CO₂, jedná se tedy o 5% meziroční pokles. V porovnání s rokem 1990 státy EU v roce 2023 vyprodukovaly o necelých 35,9 % emisí méně.

Závěr

Cílem EU je do roku 2050 dosáhnout uhlíkové neutrality. Evropská komise proto představila v únoru 2024 doporučení na snížení emisí o 90 % do roku 2040, aby bylo možné dosáhnout vytyčených cílů. Podle zprávy hodnotící pokrok ve snižování emisí za rok 2022 došlo oproti roku 1990 ke snížení emisí skleníkových plynů o 32,5 %. V roce 2023 se podle dat Eurostatu celková redukce emisí dostala na 35,9 % oproti roku 1990. Podle Mikuláše Peksy došlo ke snížení emisí o 40 %, pohybuje se tedy na hranici naší 10% tolerance. Jeho výrok proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Europoslanec Mikuláš Peksa v kontextu výroku mluví o tom, že jedním z nástrojů pro snižování emisí může být nahrazení spalování uhlí obnovitelnými zdroji nebo jadernou energií. Moderátor následně zmiňuje, že vláda plánuje dostavbu čtyř nových jaderných reaktorů v Dukovanech a Temelíně, přestože se původně mělo jednat pouze o jeden blok v Dukovanech. Na dotaz, zda je takový projekt reálný, Peksa odpovídá, že elektrárny by mohly být hotové v roce 2040 za předpokladu, že by výstavba začala neprodleně. Ve svém odhadu vychází z toho, že tendr na dostavbu jednoho bloku v Dukovanech ČEZ zahájil v roce 2022, kdy podle něj Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) předpokládalo, že dostavba bude dokončena v roce 2036.

Zpráva MPO

Ministerstvo průmyslu a obchodu v březnu 2022 zveřejnilo informaci o tom, že stát souhlasil se zahájením výběrového řízení na dodavatele nového jaderného zdroje v Dukovanech. Resort už během vlády Andreje Babiše v roce 2021 do tendru přizval tři uchazeče, kteří prošli bezpečnostní prověrkou (.pdf). Konkrétně se jedná o společnosti Électricité de France (EDF), Korea Hydro and Nuclear Power Company (KHNP) a Westinghouse Electric Company. Ruská společnost Rosatom byla z tendru vyloučena poté, co vyšlo najevo důvodné podezření o zapojení ruských agentů do výbuchu muničního skladu ve Vrběticích.

Podle informací MPO z března 2022 má být smlouva s vítězem výběrového řízení uzavřena v roce 2024. Zahájení dostavby Dukovan bylo plánováno na rok 2029 a blok měl být podle přepokladů spuštěn v roce 2036. MPO dále uvedlo, že součástí zakázky je i nezávazná smlouva na další bloky v Temelíně a Dukovanech.

Vývoj tendru

V usnesení z ledna 2024 dala Fialova vláda ministru průmyslu a obchodu a ministru financí za úkol předložit do prosince 2024 návrh financování dalších jaderných zdrojů v Dukovanech a Temelíně (.pdf). Fialův kabinet také vyzval EDF a KHNP k předložení závazných nabídek ke stavbě až čtyř nových reaktorů. Ze soutěže zároveň vyřadil americkou firmu Westinghouse, protože její nabídka podle ministra Jozefa Síkely nebyla závazná a při hodnocení tedy nemohla být srovnatelná s konkurenty.

Podle nového plánu vláda dodavatele vybere do konce června 2024. Změna původní zakázky však nemá mít vliv na plánované dokončení prvního reaktoru, jehož zkušební provoz má začít v roce 2036. Ostatní bloky by pak měly být postupně dokončeny do roku 2050.

Závěr

Ministerstvo průmyslu a obchodu v roce 2022 odsouhlasilo rozšíření jaderné elektrárny Dukovany o další reaktor. Podle tehdejších informací resortu má být dostavba nového bloku dokončena v roce 2036. Tento odhad se přitom nezměnil ani potom, co byl tendr rozšířen na výstavbu čtyř nových reaktorů jak v Dukovanech, tak i Temelíně. Výrok Mikuláše Peksy proto hodnotíme jako pravdivý.

Mikuláš Peksa (Piráti) mluví o cíli snížit emise skleníkových plynů, k čemuž se zavázala i Česká republika podepsáním Pařížské dohody. Řešení spatřuje především v jaderné energii a obnovitelných zdrojích. Tyto zdroje energie by měly nahradit uhelné elektrárny, které mají v současnosti ze všech sektorů nejvyšší podíl na vypouštění emisí skleníkových plynů.

Moderátor se poté ptá, zda hlavní výhodou jaderných elektráren není jejich životnost oproti větrným či solárním elektrárnám, které se musí po pár letech obnovit. Peksa v odpovědi popisuje životní cyklus fotovoltaiky, přičemž jsou podle něj její výstavba, návratnost investice a životnost výrazně kratší než u jaderné elektrárny. Zároveň zmiňuje i nevýhody jaderných elektráren, např. nákladné rekonstrukce a nejistotu návratnosti vzhledem ke kolísavému vývoji cen elektřiny.

Výstavba

Před samotnou instalací solárních panelů, neboli fotovoltaik, je potřeba splnit několik bodů. První fáze obnáší výběr instalační firmy, v některých případech získání povolení, popřípadě zažádání o dotaci. Dodavatel následně posoudí stav domu a navrhne solární systém tak, aby vyhovoval střeše a energetickým potřebám. Tato fáze může trvat od jednoho do čtyř týdnů. Samotná instalace fotovoltaických panelů je rychlá a dle firem trvá přibližně tři dny.

Pro spuštění fotovoltaického systému je nutná návštěva revizního technika, který provede kontrolu zapojení, poté přichází technik od energetické společnosti, který celý systém znovu zkontroluje a připojí elektrárnu do sítě. Tato fáze by měla trvat pár týdnů. Celkově může proces instalace solární elektrárny od návrhu systému po připojení k síti trvat tři až šest měsíců. Časový harmonogram se však u každého zákazníka a společnosti může lišit, délka by však neměla zpravidla přesahovat jeden rok.

Výstavba jaderných elektráren je mnohem delší a složitější proces. Příprava projektu, včetně regulačních a environmentálních povolení, může trvat i přes 20 let. V průměru nicméně trvá 11 až 12 let (.pdf, str. 43). Samotná stavba jaderného reaktoru pak trvá přibližně 6 až 8 let.

V Česku fungují dvě jaderné elektrárny – Temelín a Dukovany. Rozhodnutí postavit jadernou elektrárnu Temelín vzniklo v roce 1979, první blok začal vyrábět elektřinu v roce 2000 a druhý blok o dva roky později. Výstavba elektrárny Dukovany byla rychlejší, v roce 1970 byla podepsána dohoda o výstavbě, první blok byl dokončen už v roce 1985, poslední blok o dva roky později.

Návratnost investic

Návratnost investic do fotovoltaik se u každé domácnosti může lišit na základě mnoha faktorů. Roli hraje např. spotřeba elektřiny dané domácnosti a podle toho zvolený výkon a počet solárních panelů. Vliv v Česku mají také dotace v rámci programu Nová zelená úsporám. Od 15. února 2024 je možné získat dotaci až 200 000 Kč za instalaci fotovoltaiky, pokud si uživatel zároveň instaluje i zateplení. 160 000 korun je možné dostat pouze za instalaci fotovoltaiky bez zateplení. Návratnost investic také souvisí s ukládáním přebytků do fyzické a virtuální baterie.

Podle magazínu Forbes dosahovala v roce 2023 návratnost investice do fotovoltaiky deset let. Údaj zveřejňují i samotní dodavatelé, např. společnost S-power udává průměrnou návratnost investice do 6–7 let v souvislosti se spotřebou domácnosti. K podobnému závěru dochází i společnost E-ON, podle které návratnost může být do 7 let.

Jaderné elektrárny oproti tomu vyžadují velmi vysoké počáteční investice a dlouhou dobu výstavby, což ve výsledku zvyšuje celkové náklady a prodlužuje dobu návratnosti. Dle odborného článku Fio banky (.pdf) by se návratnost nových bloků jaderné elektrárny Temelín mohla pohybovat v rozmezí 14 až 29 let, přičemž ji mohou ovlivnit faktory jako výše finální investice či cena elektřiny (str. 2). Tyto faktory mohou teoreticky vést i k situaci, kdy je projekt jaderné elektrárny ve výsledku ztrátový. Obavy z nenávratnosti investice vedly např. k zastavení tendru na dostavbu bloků v Temelíně v roce 2014, kdy rozhodnutí vedení ČEZ souviselo s nízkými cenami elektřiny na trhu.

Životnost

Hranice životnosti fotovoltaik je obvykle stanovena poklesem výkonu do 20 %. Fotovoltaická elektrárna má podle výrobců předpokládanou životnost 25 let a více. Výrobci panelů nabízejí zpravidla záruky na výkon 25 až 30 let (.pdf, str. 782), z čehož lze usuzovat, že za tuto dobu by výkon panelů neměl klesnout o zmíněných 20 %.

U kvalitních fotovoltaických panelů můžeme předpokládat, že jejich životnost bude dokonce i 30 nebo 40 let. Roli ovšem hraje např. správná údržba, neboť i drobná poškození na panelech mohou snižovat výkon, a tím životnost elektrárny.

Jaderné elektrárny mohou být naopak v provozu mnohem déle, často 40 až 60 let, v některých případech i více, pokud jsou dobře udržovány a modernizovány. Např. jaderná elektrárna Dukovany již dosáhla projektové živostnosti 30 let, díky kvalitní údržbě by ale mohla fungovat dalších 10 až 20 let.

Shrnutí

Mikuláš Peksa správně uvádí, že životní cyklus jaderné elektrárny je oproti cyklu fotovoltaických elektráren delší. To zahrnuje delší dobu výstavby, delší dobu návratnosti investic i delší provozní životnost. Výstavba fotovoltaických elektráren vyjde na dva až šest měsíců, zatímco příprava a výstavba jaderné elektrárny trvá mnohem déle. Návratnost investice do fotovoltaik se pohybuje mezi 7 až 10 lety, avšak jejich životnost může dosáhnout 25 až 40 let. Jelikož Peksa uvádí nepřesnou hodnotu u životnosti fotovoltaik, hodnotíme jeho výrok jako pravdivý s výhradou.