Mikuláš Peksa

Pařížská dohoda, o které mluví kandidát do Europarlamentu za Piráty Mikuláš Peksa, je úmluva o ochraně klimatu, která byla přijata na mezinárodní klimatické konferenci v Paříži v roce 2015. Té se zúčastnily smluvní strany Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC). Dohoda vstoupila v platnost v listopadu 2016 a Česká republika ji ratifikovala o rok později. Společně s ostatními členskými státy EU se tak mj. přihlásila ke snížení emisí skleníkových plynů nejméně o 40 % ve srovnání s rokem 1990.

Pařížská klimatická dohoda stanovuje cíl udržet nárůst průměrné globální teploty pod hranicí 2 °C ve srovnání před průmyslovou revolucí a současně usilovat o to, aby nárůst teploty nepřekročil hranici 1,5 °C oproti předindustriálnímu období (.pdf, str. 2). Dohoda nicméně neuvádí konkrétní množství celkových kumulovaných emisí, které lze ještě vypustit. Tímto konceptem, který je známým jako „uhlíkový rozpočet“ se zabývají vědecké studie, například od Global Carbon Project (.pdf) nebo Mezivládního panelu pro změnu klimatu (.pdf), které modelují, kolik CO₂ lze vypustit, aniž by byly překročeny teplotní cíle stanovené Pařížskou dohodou.

Další zdroje, jako například MCC Carbon Clock, vizualizují zbývající uhlíkový rozpočet a ukazují, jak rychle se tento rozpočet vyčerpává při současných emisích. Některé studie potom říkají, že při současných emisích máme jen několik let, než překročíme zmíněnou hranici oteplení o 1,5 °C.

S celkovým množstvím emisí kalkulují (.pdf, čl. 4 odst. 16) také signatáři Pařížské dohody, kteří se zavázali ke snižování emisí (str. 2). Evropská unie například ve své poslední zprávě vypočítává množství emisí skleníkových plynů v kilotunách, které jednotlivé členské státy do roku 2030 přestanou vypouštět (.pdf, str. 15–16). Jedná se ale o srovnání s rokem 2005, s celkovým množstvím emisí od začátku průmyslové revoluce EU nepracuje.

Závěr

Pařížská dohoda se zaměřuje na cíl udržet nárůst průměrné globální teploty pod 2 °C, ideálně 1,5 °C oproti předindustriálním úrovním. Neobsahuje ale konkrétní ustanovení o množství emisí, které lze ještě vypustit. Tento koncept známý jako uhlíkový rozpočet zkoumají zejména vědecké studie, proto hodnotíme výrok Mikuláše Peksy jako nepravdivý.

Mikuláš Peksa v kontextu výroku mluví o rychlosti snižování emisí. V souvislosti s tím zmiňuje schválené dohody, které ochranu klimatu upravují. Na začátku rozhovoru popisuje Pařížskou klimatickou dohodu (video, čas 0:38), kterou zástupci 196 států přijali v roce 2015. Následně ale mluví o evropské legislativě a byť přímo nezmiňuje, o které dohodě hovoří, z kontextu výroku vyplývá, že je řeč o Green Dealu neboli Zelené dohodě pro Evropu.

Zelenou dohodu představila Evropská komise v prosinci 2019. Jejím cílem je připravit EU na udržitelné hospodaření a snížení emisí skleníkových plynů. Evropská komise chce do roku 2030 snížit produkci veškerých skleníkových plynů (včetně oxidu uhličitého) alespoň o 55 % oproti hodnotám z roku 1990 (.pdf, str. 4). Do roku 2050 by pak EU dle plánu měla dosáhnout klimatické neutrality.

Návrh Evropské komise v prosinci 2020 schválila Evropská rada, která se také rozhodla tento plán zakomponovat do evropského právního rámce pro klima a navrhla jeho urychlené schválení (.pdf, str. 5). Při schválení Zelené dohody přitom svou roli sehrál i bývalý předseda vlády Andrej Babiš, který se tehdejšího jednání zúčastnil. V Evropské radě totiž Českou republiku zastupuje její premiér, jímž v době schválení Zelené dohody byl právě Babiš. Zástupci všech členských států (s výjimkou Bulharska) v Radě EU posléze schválili evropský rámec pro klima v červnu 2021.

Zelená dohoda, na kterou naráží Mikuláš Peksa, tedy vznikla už ke konci roku 2019. Evropská rada ji ale schválila až v roce 2020, kdy její přijetí za Českou republiku odsouhlasil tehdejší premiér Andrej Babiš. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Mikuláš Peksa v kontextu výroku mluví o rychlosti snižování emisí. V souvislosti s tím zmiňuje schválené dohody, které ochranu klimatu upravují. Na začátku rozhovoru popisuje Pařížskou klimatickou dohodu (video, čas: 0:38) a poté mluví o evropské legislativě. Ačkoliv přímo nezmiňuje, o jaké dohodě hovoří, z kontextu výroku vyplývá, že je řeč o Green Dealu neboli Zelené dohodě pro Evropu.

Návrh Zelené dohody zveřejnila Evropská komise v prosinci 2019. Záměrem tohoto plánu je připravit Evropskou unii na udržitelné hospodaření a snížit emise skleníkových plynů. Jedním z hlavních cílů (.pdf, str. 4), je snížit do roku 2030 produkci veškerých skleníkových plynů (včetně oxidu uhličitého) alespoň o 55 % oproti hodnotám z roku 1990. Do roku 2050 by pak EU dle plánu měla dosáhnout klimatické neutrality. Návrh Evropské komise v prosinci 2020 schválila Evropská rada, která se také rozhodla tento plán zakomponovat do evropského právního rámce pro klima.

Součástí unijních snah v oblasti klimatu je i balíček předpisů s názvem Fit for 55, prostřednictvím kterých se dle Evropské rady dosáhne zmíněného snížení emisí. Mezi tyto předpisy patří například Směrnice o obnovitelných zdrojích energie, která stanovila, že podíl energie z obnovitelných zdrojů má být v roce 2030 minimálně 42,5 %, čímž navýšila předešlý cíl.

Zelená dohoda pro Evropu opravdu obsahuje cíl snížit emise skleníkových plynů o 55 % do roku 2030, a to oproti hodnotám z roku 1990. Výrok Mikuláše Peksy tak hodnotíme jako pravdivý.

Mikuláš Peksa v kontextu výroku mluví o snižování emisí skleníkových plynů, k čemuž se Evropská unie zavázala v Zelené dohodě pro Evropu. Ta říká, že EU do roku 2030 sníží emise vypouštěných skleníkových plynů o 55 % oproti roku 1990. Evropská komise později doporučila redukovat emise do roku 2040 dokonce o 90 % (.pdf, str. 3). Podle slov europoslance Peksy se EU v současné době podařilo emise snížit již o 40 %.

Cesta k uhlíkové neutralitě

Evropská komise v roce 2019 představila Zelenou dohodu pro Evropu, jejímž cílem je vytvořit z Evropy první klimaticky neutrální kontinent. Součástí dohody je také balíček „Fit for 55,“ který obsahuje návrhy, jež mají EU pomoci vytyčených cílů dosáhnout. Cílem EU je do roku 2030 dosáhnout snížení emisí skleníkových plynů o 55 % v porovnání s rokem 1990. Toto snížení emisí je však pouze mezikrokem k dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050.

V únoru 2024 předložila Evropská komise návrh, ve kterém doporučuje snížit čisté emise do roku 2040 o 90 % ve srovnání s úrovní v roce 1990. Jedná se však pouze o doporučení, legislativní návrh představí až nadcházející komise, která vznikne po červnových eurovolbách. Cíl EU pro rok 2040 navazuje na hodnocení Pařížské dohody, kde vyšlo najevo, že snahy států o snižování emisí nevedou k udržení oteplování pod hranicí 2 °C a už vůbec ne k jeho omezení na 1,5 °C.

Dosavadní výsledky

Evropská komise každý rok publikuje zprávu o pokroku ve snižování emisí. Podle poslední zprávy, která hodnotí vývoj za rok 2022, se celkové emise skleníkových plynů z průmyslu, zemědělství i domácností meziročně snížily o 3 %, čímž pokračuje klesající trend. Oproti roku 1990 celkový pokles činil 32,5 % (.pdf, str. 3).

Zpráva za rok 2023 zatím není k dispozici, celkové emise však lze vypočítat z dat Eurostatu. Po sečtení čtyř kvartálů za rok 2023 tvořily emise skleníkových plynů celkem 3,432 miliardy tun. V roce 2022 státy EU vyprodukovaly celkem 3,615 miliardy tun ekvivalentu CO₂, jedná se tedy o 5% meziroční pokles. V porovnání s rokem 1990 státy EU v roce 2023 vyprodukovaly o necelých 35,9 % emisí méně.

Závěr

Cílem EU je do roku 2050 dosáhnout uhlíkové neutrality. Evropská komise proto představila v únoru 2024 doporučení na snížení emisí o 90 % do roku 2040, aby bylo možné dosáhnout vytyčených cílů. Podle zprávy hodnotící pokrok ve snižování emisí za rok 2022 došlo oproti roku 1990 ke snížení emisí skleníkových plynů o 32,5 %. V roce 2023 se podle dat Eurostatu celková redukce emisí dostala na 35,9 % oproti roku 1990. Podle Mikuláše Peksy došlo ke snížení emisí o 40 %, pohybuje se tedy na hranici naší 10% tolerance. Jeho výrok proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Europoslanec Mikuláš Peksa v kontextu výroku mluví o tom, že jedním z nástrojů pro snižování emisí může být nahrazení spalování uhlí obnovitelnými zdroji nebo jadernou energií. Moderátor následně zmiňuje, že vláda plánuje dostavbu čtyř nových jaderných reaktorů v Dukovanech a Temelíně, přestože se původně mělo jednat pouze o jeden blok v Dukovanech. Na dotaz, zda je takový projekt reálný, Peksa odpovídá, že elektrárny by mohly být hotové v roce 2040 za předpokladu, že by výstavba začala neprodleně. Ve svém odhadu vychází z toho, že tendr na dostavbu jednoho bloku v Dukovanech ČEZ zahájil v roce 2022, kdy podle něj Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) předpokládalo, že dostavba bude dokončena v roce 2036.

Zpráva MPO

Ministerstvo průmyslu a obchodu v březnu 2022 zveřejnilo informaci o tom, že stát souhlasil se zahájením výběrového řízení na dodavatele nového jaderného zdroje v Dukovanech. Resort už během vlády Andreje Babiše v roce 2021 do tendru přizval tři uchazeče, kteří prošli bezpečnostní prověrkou (.pdf). Konkrétně se jedná o společnosti Électricité de France (EDF), Korea Hydro and Nuclear Power Company (KHNP) a Westinghouse Electric Company. Ruská společnost Rosatom byla z tendru vyloučena poté, co vyšlo najevo důvodné podezření o zapojení ruských agentů do výbuchu muničního skladu ve Vrběticích.

Podle informací MPO z března 2022 má být smlouva s vítězem výběrového řízení uzavřena v roce 2024. Zahájení dostavby Dukovan bylo plánováno na rok 2029 a blok měl být podle přepokladů spuštěn v roce 2036. MPO dále uvedlo, že součástí zakázky je i nezávazná smlouva na další bloky v Temelíně a Dukovanech.

Vývoj tendru

V usnesení z ledna 2024 dala Fialova vláda ministru průmyslu a obchodu a ministru financí za úkol předložit do prosince 2024 návrh financování dalších jaderných zdrojů v Dukovanech a Temelíně (.pdf). Fialův kabinet také vyzval EDF a KHNP k předložení závazných nabídek ke stavbě až čtyř nových reaktorů. Ze soutěže zároveň vyřadil americkou firmu Westinghouse, protože její nabídka podle ministra Jozefa Síkely nebyla závazná a při hodnocení tedy nemohla být srovnatelná s konkurenty.

Podle nového plánu vláda dodavatele vybere do konce června 2024. Změna původní zakázky však nemá mít vliv na plánované dokončení prvního reaktoru, jehož zkušební provoz má začít v roce 2036. Ostatní bloky by pak měly být postupně dokončeny do roku 2050.

Závěr

Ministerstvo průmyslu a obchodu v roce 2022 odsouhlasilo rozšíření jaderné elektrárny Dukovany o další reaktor. Podle tehdejších informací resortu má být dostavba nového bloku dokončena v roce 2036. Tento odhad se přitom nezměnil ani potom, co byl tendr rozšířen na výstavbu čtyř nových reaktorů jak v Dukovanech, tak i Temelíně. Výrok Mikuláše Peksy proto hodnotíme jako pravdivý.

Mikuláš Peksa (Piráti) mluví o cíli snížit emise skleníkových plynů, k čemuž se zavázala i Česká republika podepsáním Pařížské dohody. Řešení spatřuje především v jaderné energii a obnovitelných zdrojích. Tyto zdroje energie by měly nahradit uhelné elektrárny, které mají v současnosti ze všech sektorů nejvyšší podíl na vypouštění emisí skleníkových plynů.

Moderátor se poté ptá, zda hlavní výhodou jaderných elektráren není jejich životnost oproti větrným či solárním elektrárnám, které se musí po pár letech obnovit. Peksa v odpovědi popisuje životní cyklus fotovoltaiky, přičemž jsou podle něj její výstavba, návratnost investice a životnost výrazně kratší než u jaderné elektrárny. Zároveň zmiňuje i nevýhody jaderných elektráren, např. nákladné rekonstrukce a nejistotu návratnosti vzhledem ke kolísavému vývoji cen elektřiny.

Výstavba

Před samotnou instalací solárních panelů, neboli fotovoltaik, je potřeba splnit několik bodů. První fáze obnáší výběr instalační firmy, v některých případech získání povolení, popřípadě zažádání o dotaci. Dodavatel následně posoudí stav domu a navrhne solární systém tak, aby vyhovoval střeše a energetickým potřebám. Tato fáze může trvat od jednoho do čtyř týdnů. Samotná instalace fotovoltaických panelů je rychlá a dle firem trvá přibližně tři dny.

Pro spuštění fotovoltaického systému je nutná návštěva revizního technika, který provede kontrolu zapojení, poté přichází technik od energetické společnosti, který celý systém znovu zkontroluje a připojí elektrárnu do sítě. Tato fáze by měla trvat pár týdnů. Celkově může proces instalace solární elektrárny od návrhu systému po připojení k síti trvat tři až šest měsíců. Časový harmonogram se však u každého zákazníka a společnosti může lišit, délka by však neměla zpravidla přesahovat jeden rok.

Výstavba jaderných elektráren je mnohem delší a složitější proces. Příprava projektu, včetně regulačních a environmentálních povolení, může trvat i přes 20 let. V průměru nicméně trvá 11 až 12 let (.pdf, str. 43). Samotná stavba jaderného reaktoru pak trvá přibližně 6 až 8 let.

V Česku fungují dvě jaderné elektrárny – Temelín a Dukovany. Rozhodnutí postavit jadernou elektrárnu Temelín vzniklo v roce 1979, první blok začal vyrábět elektřinu v roce 2000 a druhý blok o dva roky později. Výstavba elektrárny Dukovany byla rychlejší, v roce 1970 byla podepsána dohoda o výstavbě, první blok byl dokončen už v roce 1985, poslední blok o dva roky později.

Návratnost investic

Návratnost investic do fotovoltaik se u každé domácnosti může lišit na základě mnoha faktorů. Roli hraje např. spotřeba elektřiny dané domácnosti a podle toho zvolený výkon a počet solárních panelů. Vliv v Česku mají také dotace v rámci programu Nová zelená úsporám. Od 15. února 2024 je možné získat dotaci až 200 000 Kč za instalaci fotovoltaiky, pokud si uživatel zároveň instaluje i zateplení. 160 000 korun je možné dostat pouze za instalaci fotovoltaiky bez zateplení. Návratnost investic také souvisí s ukládáním přebytků do fyzické a virtuální baterie.

Podle magazínu Forbes dosahovala v roce 2023 návratnost investice do fotovoltaiky deset let. Údaj zveřejňují i samotní dodavatelé, např. společnost S-power udává průměrnou návratnost investice do 6–7 let v souvislosti se spotřebou domácnosti. K podobnému závěru dochází i společnost E-ON, podle které návratnost může být do 7 let.

Jaderné elektrárny oproti tomu vyžadují velmi vysoké počáteční investice a dlouhou dobu výstavby, což ve výsledku zvyšuje celkové náklady a prodlužuje dobu návratnosti. Dle odborného článku Fio banky (.pdf) by se návratnost nových bloků jaderné elektrárny Temelín mohla pohybovat v rozmezí 14 až 29 let, přičemž ji mohou ovlivnit faktory jako výše finální investice či cena elektřiny (str. 2). Tyto faktory mohou teoreticky vést i k situaci, kdy je projekt jaderné elektrárny ve výsledku ztrátový. Obavy z nenávratnosti investice vedly např. k zastavení tendru na dostavbu bloků v Temelíně v roce 2014, kdy rozhodnutí vedení ČEZ souviselo s nízkými cenami elektřiny na trhu.

Životnost

Hranice životnosti fotovoltaik je obvykle stanovena poklesem výkonu do 20 %. Fotovoltaická elektrárna má podle výrobců předpokládanou životnost 25 let a více. Výrobci panelů nabízejí zpravidla záruky na výkon 25 až 30 let (.pdf, str. 782), z čehož lze usuzovat, že za tuto dobu by výkon panelů neměl klesnout o zmíněných 20 %.

U kvalitních fotovoltaických panelů můžeme předpokládat, že jejich životnost bude dokonce i 30 nebo 40 let. Roli ovšem hraje např. správná údržba, neboť i drobná poškození na panelech mohou snižovat výkon, a tím životnost elektrárny.

Jaderné elektrárny mohou být naopak v provozu mnohem déle, často 40 až 60 let, v některých případech i více, pokud jsou dobře udržovány a modernizovány. Např. jaderná elektrárna Dukovany již dosáhla projektové živostnosti 30 let, díky kvalitní údržbě by ale mohla fungovat dalších 10 až 20 let.

Shrnutí

Mikuláš Peksa správně uvádí, že životní cyklus jaderné elektrárny je oproti cyklu fotovoltaických elektráren delší. To zahrnuje delší dobu výstavby, delší dobu návratnosti investic i delší provozní životnost. Výstavba fotovoltaických elektráren vyjde na dva až šest měsíců, zatímco příprava a výstavba jaderné elektrárny trvá mnohem déle. Návratnost investice do fotovoltaik se pohybuje mezi 7 až 10 lety, avšak jejich životnost může dosáhnout 25 až 40 let. Jelikož Peksa uvádí nepřesnou hodnotu u životnosti fotovoltaik, hodnotíme jeho výrok jako pravdivý s výhradou.

Europoslanec Mikuláš Peksa v kontextu výroku zmiňuje, že nechce bagatelizovat demonstrace oslavující útok Hamásu na Izrael. Podle něj je politický extremismus objektivním problémem, který existuje i v České republice. Jako příklad následně uvádí, že někteří poslanci na půdě Sněmovny pronesli výroky, které relativizují holokaust. Později v tomto kontextu zmiňuje konkrétně hnutí SPD. 

V dostupných zdrojích se nám nepodařilo dohledat, že by nějaké tvrzení, které by šlo interpretovat jako relativizující holokaust, zaznělo na plénu Poslanecké sněmovny. Takové výroky jsme hledali i v plnotextovém vyhledávání na stránkách Poslanecké sněmovny, ani tam se však nenachází. 

Nicméně půdou Poslanecké sněmovny nemusí být myšlen pouze jednací sál. Za výrok relativizující holokaust pronesený na půdě Sněmovny lze považovat i slova bývalého tajemníka SPD Jaroslava Staníka. Ten totiž podle soudu v poslanecké restauraci veřejně schvaloval zločiny nacistického režimu.

Jaroslav Staník

V roce 2017 se do médií dostala obvinění proti tehdejšímu tajemníkovi hnutí SPD Jaroslavu Staníkovi, který měl v poslanecké restauraci pronést rasistická slova vůči Romům, homosexuálům a Židům. V dubnu 2019 byl za tato slova odsouzen Obvodním soudem pro Prahu 1 k pokutě a ročnímu podmíněnému trestu odnětí svobody. Podle soudkyně se mj. dopustil trestného činu „popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidy“. Soud přihlédl také k tomu, že slova byla pronesena na půdě Poslanecké sněmovny. Tento trest ve svém rozsudku následně potvrdil také odvolací soud.

Někteří další politici pak holokaust bagatelizovali ve veřejném prostoru mimo půdu Poslanecké sněmovny.

Tomio Okamura

Takovým příkladem je předseda hnutí SPD Tomio Okamura. Kauza ohledně jeho výroku pochází z ledna 2018, kdy v rozhovoru pro DVTV řekl, že romský koncentrační tábor v Letech u Písku v době svého fungování nebyl oplocený. Konkrétně prohlásil (video, čas 4:49): „Ten tábor (v Letech, pozn. Demagog.cz) nebyl oplocen, že tam měli volný pohyb ti lidi.“ Odvolával se přitom na citát někdejšího prezidenta Václava Klause a na knihu Akademie věd „Tábor Lety: Fakta a mýty“, ve které toto tvrzení mělo být dle Okamury napsané.

Publikace, kterou Okamura uvedl pod nesprávným jménem, však toto tvrzení neobsahuje. V knize nejsou ani informace ohledně volného pohybu či uvolněném režimu v prostorech tábora. Proti Okamurovu vyjádření se vymezil např. historik Vojtěch Kyncl z Akademie věd, podle kterého byl režim pohybu v táboře v Letech stejný jako např. v Osvětimi a plot, který zde stál, byl později ještě zpevňován a upravován. Dodejme, že předseda SPD se za své tvrzení následně omluvil, zároveň však zopakoval svá tvrzení o volném pohybu. Nepravdivou informaci pak zopakoval i v letošním srpnu, kdy jsme se jejímu ověření rovněž věnovali.

Miloslav Rozner

Dalším členem SPD, který svými slovy relativizoval závažnost holokaustu, je Miloslav Rozner. Pořadu 168 hodin České televize se v návaznosti na Okamurův výrok podařilo získat audionahrávku (video, čas 5:30–5:42), kdy Rozner na sjezdu hnutí v prosinci 2017 řekl: „(…) bezesporu bych nikdy nevyhodil z okna půl miliardy za likvidaci fungující firmy kvůli neexistujícímu pseudokoncentráku.“ Z kontextu jeho tvrzení vyplývá, že také hovořil o koncentračním táboru pro Romy v Letech u Písku.

Státní zástupce v roce 2018 nařídil trestní stíhání tehdejšího poslance Roznera. V žádosti Poslanecké sněmovny o jeho vydání k trestnému stíhání stojí, že státní zastupitel spatřil „trestný čin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle paragrafu 405 trestního zákoníku“. Na tuto žádost Miloslav Rozner vydán k trestnímu stíhání nebyl kvůli své poslanecké imunitě. V roce 2022 ho ovšem jako bývalého poslance státní zastupitelství obžalovalo.

Soudkyně Helena Strnadová, která Roznerovi udělila půlroční podmínku, se k výroku bývalého poslance vyjádřila následovně: „Nelze říct, že by ho (existenci tábora v Letech u Písku, pozn. Demagog.cz) popíral, v podstatě relativizoval závažnost toho tábora jako takového, co se tam dělo, jaký to mělo význam z hlediska nacistické politiky.“ Odvolací městský soud pak verdikt po Roznerově odvolání potvrdil.

Andrej Babiš

V minulosti svými slovy relativizoval holokaust také např. předseda hnutí ANO a poslanec Andrej Babiš, který v roce 2016 označil za lež, že v Letech u Písku během druhé světové války fungoval romský koncentrační tábor. Podle Aktuálně.cz měl konkrétně říct, že „byly doby, kdy všichni Romové pracovali. To, co píšou v novinách, ti blbečci, že tábor v Letech byl koncentrák, to je lež, byl to pracovní tábor. Kdo nepracoval, šup a byl tam.“ Dodejme, že Babiš později uvedl, že jeho slova byla vytržena z kontextu, ačkoliv jejich vyřčení výslovně nepopřel.

Závěr

Někteří politici tedy svými prohlášeními ve veřejném prostoru skutečně relativizovali holokaust. Tato prohlášení nebyla podle plnotextového vyhledávání na webových stránkách dolní komory pronesena na plénu Sněmovny. Tehdejší tajemník SPD Jaroslav Staník nicméně slova bagatelizující holokaust pronesl v poslanecké restauraci – tedy na půdě Poslanecké sněmovny. Výrok Mikuláše Peksy tak hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec Mikuláš Peksa v kontextu výroku zmiňuje, že se podle něj nejedná o válku Izraele proti Palestině, ale o konflikt mezi „civilizovanými lidmi a teroristy“. Dodává, že podle jeho názoru je třeba mezi těmito skupinami odlišovat, což ilustruje na tom, že útoky dle něj přicházely pouze z Pásma Gazy, nikoliv ze Západního břehu Jordánu.

Pásmo Gazy

Útok teroristické organizace Hamás na Izrael započal v sobotu 7. října, kdy bojovníci této skupiny pronikli z Pásma Gazy do Izraele pomocí buldozerů, motocyklů nebo také raketového ostřelování. Tyto útoky přišly právě z Pásma Gazy, které ovládá Hamás, přičemž jimi byla zasažena převážně obydlí poblíž jeho severní části. Raketovým útokem pak bylo zasaženo také okolí Jeruzaléma, i tento útok měl však původ v Pásmu Gazy.

Dodejme, že Hamás vyhrál volby v Pásmu Gazy v roce 2006, načež následovaly boje o moc s hnutím Fatah, které skončily vítězstvím Hamásu v roce 2007. Od té doby v této oblasti vládne.

Izrael na útoky zareagoval mj. bombardováním Pásma Gazy. Až po vysílání námi ověřované debaty byla Izraelem spuštěna i pozemní operace v této oblasti, a to s cílem zachránit rukojmí a vyhnat teroristy z pohraničních oblastí.

Západní břeh Jordánu

Co se týče Západního břehu Jordánu, ten je ovládán Palestinskou samosprávou. Některé oblasti pak částečně či zcela kontroluje izraelská vláda, která v oblasti zároveň nechává stavět osady. Světové mocnosti je však považují za ilegální, protože zabírají území, s nímž Palestinci počítají pro svůj stát. Ze Západního břehu nicméně říjnové útoky na Izrael nepocházely.

Závěr

Mikuláš Peksa tedy ve výroku mírně nepřesně uvedl datum zahájení útoků na Izrael. Útoky nicméně skutečně pocházely z Pásma Gazy, které ovládá teroristická skupina Hamás. Ze Západního břehu Jordánu, kde formálně vládne Palestinská samospráva, útoky nepřicházely. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec Mikuláš Peksa odpovídá na otázku, jaký výsledek má zahraniční pomoc Palestincům. Tvrdí, že Pásmo Gazy se postupem času změnilo v ghetto, což je způsobeno vládou teroristické skupiny Hamás, která efektivně brání mezinárodní pomoci. Naopak Západní břeh Jordánu je podle něj místem, kde se dá žít, kde se můžete normálně pohybovat po ulici a kde se díky mezinárodní pomoci staví např. nemocnice nebo školy.

Bezpečnostní situace

Bezpečnostní situace v obou regionech je skutečně odlišná, což platilo již před 7. říjnem, kdy palestinská teroristická skupina Hamás zahájila útok na Izrael. Hamás ovládá Pásmo Gazy od roku 2007, od této doby se bezpečnostní i ekonomická situace v regionu výrazně zhoršila. Sporadicky a bez varování zde dochází k násilným demonstracím, střelbě či k izraelské vojenské reakci na minometnou a raketovou palbu.

Situace na Západním břehu Jordánu je výrazně klidnější. Tento region je pod částečnou kontrolou Palestinské samosprávy a částečnou kontrolou Izraele, který ovládá více než 60 % území. Vzhledem k tomu, že na Západním břehu Jordánu neprobíhá vojenský odpor jako v Gaze, každodenní život probíhá relativně normálně.

Doplňme, že Ministerstvo zahraničních věcí ČR před říjnovým útokem doporučovalo občanům ČR „maximální opatrnost“ při cestování po Západním břehu Jordánu. Cesty na území Pásma Gazy ministerstvo striktně nedoporučovalo.

Mezinárodní pomoc

Palestinská samospráva v minulosti několikrát obdržela rozvojovou a humanitární pomoc, na které je závislá (.pdf, str. 9). Na podpoře se podílela i ČR. Některé z finančních darů se týkaly výhradně oblasti zdravotnictví či školství. Palestinská samospráva takto např. v roce 2016 získala finanční podporu od EU ve výši 14 milionů eur na výstavbu nemocnic ve východní části Jeruzaléma na Západním břehu Jordánu. Za stejným účelem pak v roce 2022 obdržela 100 milionů dolarů od USA a o rok později 13 milionů eur od EU.

Rozvojová pomoc ovšem nemířila vždy jen do školství či zdravotnictví. Jako příklad uveďme dar Palestinské samosprávě od EU v roce 2023 ve výši 296 milionů eur. Finanční pomoc zahrnovala mnoho oblastí včetně podpory důchodů, sociálních dávek či tamních platů.

Po převratu v Pásmu Gazy v roce 2007 se velká část mezinárodních dárců rozhodla přestat podporovat tamní instituce a svou pozornost zaměřili na Západní břeh Jordánu a Palestinskou samosprávu. Ta ovšem Pásmo Gazy nezanedbává a část mezinárodní pomoci dodává i do Gazy. Tímto způsobem měla Palestinská samospráva v roce 2014 obdržet mezinárodní pomoc ve výši 5,4 miliardy dolarů, z čehož polovina byla určena na obnovu Gazy.

Na obou palestinských územích působí také agentura OSN pro pomoc a práci ve prospěch palestinských uprchlíků na Blízkém východě (UNRWA). Agentura provozuje na Západním břehu Jordánu přes 90 škol a 40 nemocnic. Oba typy institucí provozuje také v Pásmu Gazy v počtu více než 280 škol a více než 20 nemocnic. UNRWA je financována převážně z peněz Spojených států a zemí Evropské unie (.pdf). Konkrétním příkladem pomoci může být německý dar ve výši 3 milionů eur v roce 2012 na výstavbu 2 škol v Pásmu Gazy.

Dodejme, že západní státy svou pomoc zpravidla podmiňovaly tím, že peníze naplní svůj původní humanitární či rozvojový účel. Usilovaly o to, aby pomoc neskončila v rukou teroristických organizací a nepodpořila tak jejich teroristickou činnost (.pdf, str. 14, 38). Podezření, že k této situaci dochází, několikrát zapříčinilo zastavení rozvojové pomoci.

Situace po útocích Hamásu v říjnu 2023

Po útocích hnutí Hamás na izraelské vojenské síly i civilní obyvatelstvo v říjnu 2023, které si vyžádaly přes tisíc obětí, EU zastavila rozvojovou pomoc palestinským regionům. Oznámila, že zkontroluje, zda peníze v rámci tohoto typu pomoci neputovaly do kapes teroristických organizací. To se ovšem netýká humanitární pomoci. 10. října spolu mimořádně jednali ministři zahraničí států EU a šéf unijní diplomacie Josep Borrell následně prohlásil, že většina účastníků podpořila pokračování humanitární pomoci regionům. 14. října, tedy pár dní po námi ověřované debatě s europoslanci Peksou a Zahradilem, EU dokonce rozhodla o ztrojnásobení humanitární pomoci pro Pásmo Gazy.

Závěr

Shrňme, že bezpečnostní situaci v Pásmu Gazy, a to již před říjnovým útokem, lze považovat za více ohrožující než na Západním břehu Jordánu, jak naznačuje europoslanec Peksa. Ten tuto situaci dává do souvislosti s mezinárodní pomocí, která se dostává do rukou Palestinské samosprávě, působící na Západním břehu. Palestinská samospráva nicméně část pomoci alokuje také do Pásma Gazy. Školy a nemocnice se staví a provozují v obou částech Palestiny, a to například prostřednictvím agentury OSN. Hamás tedy efektivně nebrání mezinárodní pomoci, jak tvrdí Mikuláš Peksa, a jeho výrok hodnotíme jako nepravdivý.

Europoslanec Mikuláš Peksa reaguje na otázku moderátora, jestli má Evropská unie „naivní cíle“ na Blízkém východě. Peksa odpovídá, že se na tzv. dvoustátním řešení izraelsko-palestinského konfliktu verbálně shodly nejen Organizace spojených národů (OSN), EU a USA, ale i přímo vláda Izraele a palestinská samospráva. V kontextu výroku pak zmiňuje, že se hnutí Hamás tento souhlas snaží narušit a zničit Izrael.

Dvoustátní řešení

Koncept dvoustátního řešení izraelsko-palestinského konfliktu předpokládá vytvoření dvou nezávislých států, Izraele a Palestiny, s vlastním územím. Zmínka o vzniku samostatného státu Palestina je přitom obsažena v rezoluci č. 181 Valného shromáždění OSN z roku 1947. Podle tohoto dokumentu mělo být na bývalém mandátním území OSN, které bylo pod správou Velké Británie, ustaven v Palestině arabský a židovský stát. Město Jeruzalém pak mělo mít zvláštní status a spadat pod správu OSN (.pdf, str. 5–6).

Nejzazší termín vzniku obou států byl určen na 1. srpna 1948 (.pdf, str. 2). V souladu se zmíněnou rezolucí vyhlásil 14. května 1948 svou nezávislost stát Izrael. Následkem vyhlášení izraelské nezávislosti bylo vypuknutí první arabsko-izraelské války, v níž Izrael uhájil svou existenci.

Obyvatelé Palestiny o vytvoření samostatného arabského státu usilovali například v 60. letech (.pdf, str. 2). V roce 1964 Palestinská národní rada přijala Palestinskou národní chartu, která je ústředním dokumentem (.pdf, str. 3) Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Charta obsahovala ustanovení o nedělitelnosti Palestiny v územním rozsahu Britské mandátní správy. Palestinská národní rada následně v roce 1968 Chartu upravila a rozšířila.

Na konci 80. let pak Valné shromáždění OSN přijalo rezoluci (.pdf), v níž potvrdilo dřívější vyhlášení samostatného Palestinského státu ze strany OOP (.pdf, str. 3). V letech 1993 a 1995 došlo k podpisům mírových dohod z Osla. Izrael tehdy uznal OOP jako představitele Palestiny a OOP uznala právo Izraele na existenci. Izrael také souhlasil s vytvořením palestinské samosprávy na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy. Tyto dohody následně vedly ke změně Palestinské národní charty a měly sloužit jako základ pro budoucí vyjednávání. Následující mírová jednání však k definitivnímu vyřešení izraelsko-palestinské otázky nevedla.

Postoje jednotlivých stran

OSN stálo u zrodu dvoustátního řešení, když v roce 1947 přijalo zmíněnou rezoluci č. 181. Již od konce 40. let tak toto řešení podporuje. Od roku 1947 zároveň OSN na úrovni jak Valného shromáždění, tak Rady bezpečnosti opakovaně přijímalo rezoluce, kterými se snažilo napomoci vyřešení sporu mezi Izraelem a Palestinou.

Spojené státy americké byly prvním státem, který v roce 1948 uznal Izrael jako suverénní stát. V 70. letech USA např. zprostředkovaly podpis dohod z Camp Davidu mezi Egyptem a Izraelem, na jejichž základě Egypt s židovským státem uzavřel mírovou smlouvu. O pokrok v konfliktu se snažil také bývalý prezident Bill Clinton, za jehož asistence Izrael a Palestina v 90. letech podepsaly výše zmíněné dohody z Osla.

Vznik samostatné Palestiny poté na začátku tohoto tisíciletí podpořil tehdejší prezident George W. Bush. V posledních letech podporu pro dvoustátní řešení potvrdili také např. prezident Joe Biden, ministr zahraničí Antony Blinken nebo delegát v OSN Andrew Weinstein.

Také Evropská unie dlouhodobě podporuje dvoustátní řešení. EU se například spolu s OSN, Spojenými státy a Ruskem angažovala v tzv. Kvartetu, který předložil nový plán řešení konfliktu s cílem vytvoření dvou států. Kvartet se ovšem nevěnoval klíčovým a sporným bodům, kterými jsou vedle statusu Jeruzaléma i otázky týkající se palestinských uprchlíků, výstavby židovských osad a bezpečnostních opatření.

V minulosti jak izraelská, tak palestinská strana vyjádřila podporu dvoustátního řešení svého sporu, včetně současných hlavních představitelů – izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a palestinského prezidenta Mahmúda Abbáse. Dodejme ovšem, že v řadách veřejnosti podpora pro dvoustátní řešení v posledních letech chladne. Podoba dvoustátního řešení se mezi oběma stranami ale liší, jak nastíníme v následujících odstavcích.

Sporné body dvoustátního řešení

Hlavní rozpory mezi Izraelem a Palestinou se týkají čtyř bodů: hranic, statusu města Jeruzalém, uprchlíků a bezpečnostních zájmů.

V rezolucích OSN (.pdf) se mluví o stanovení hranic na linii před arabsko-izraelskou válkou v roce 1967 (.pdf). Mezi stranami však na podobě hranic neexistuje shoda. Nejproblematičtější jsou v této souvislosti izraelské osady na území Palestiny, které jsou většinou světa považovány za nelegální. Dle mezinárodního společenství Izrael budováním sídel na územích Palestiny, okupovaných od roku 1967 (zejména na Západním břehu Jordánu a ve východním Jeruzalémě), de facto porušuje (.pdf, str. 2) mezinárodní právo, jelikož tímto způsobem rozšiřuje své hranice.

Jeruzalém považují Palestina i Izrael za své hlavní město, jelikož jej vnímají jako centrum svého náboženství a kulturního dědictví. Dvoustátní řešení tradičně navrhuje rozdělení na izraelský západ a palestinský východ (.pdf, str. 3). Izrael nicméně trvá na tom, že Jeruzalém by měl zůstat „nedělitelným a věčným“ hlavním městem, a nárokuje si tak i jeho východní část.

Palestinští uprchlíci a jejich potomci, jejichž počet dosahuje takřka 6 miliónů, a kteří uprchli nebo byli vyhnáni ze svých domovů především během arabsko-izraelských válek v roce 1948 a 1967, mluví o svém právu na návrat domů. Izraelští politici návrat uprchlíků ale odmítají, protože by v důsledku mohl vést k narušení demografické struktury Izraele, přesněji řečeno ke snížení podílu židovské většiny ve státě.

Také odpověď na otázku bezpečnosti je pro obě strany odlišná. Palestinci za bezpečný stav označují situaci, kdy by došlo k ukončení vojenské okupace Izraelem. Izrael chce naopak zabránit ovládnutí Západního břehu Jordánu teroristickou skupinou Hamás, což by znamenalo, že by části této oblasti nadále zůstaly pod izraelskou vojenskou kontrolou.

Závěr

Všechny strany, které Mikuláš Peksa vyjmenovává – tedy OSN, USA, EU, Izrael i palestinská samospráva – opravdu dlouhodobě podporují tzv. dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Jedním ze sporných bodů však zůstává např. status Jeruzaléma, který Izrael i Palestina považují za své hlavní město. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.