Mikuláš Peksa

Analýzu proveditelnosti kanálu Dunaj–Odra–Labe provádělo (.pdf, str. 1–2) sdružení firem Aquatis a Sweco Hydroprojekt. Původně byla součástí sdružení i firma Vodní cesty Petra Formana, poradce prezidenta Zemana. Ta ale byla tímto sdružením nakonec vyloučena. Cena zmiňované studie vyšla na 22,3 mil. korun bez DPH.

Firmy Aquatis a Sweco Hydroprojekt, které studii prováděly, jsou dle zjištění Hospodářských novin prošetřovány detektivy z Národní centrály proti organizovanému zločinu kvůli podezření, že se domlouvaly na zakázkách a následném umělém zvyšováním cen. Zároveň byla ve firmě Aquatis provedena i razie v souvislosti s protipovodňovými opatřeními v Olomouckém kraji. Při této razii došlo k zabavení počítačů, které policie firmě vrátila zhruba před dvěma měsíci, jak uvedl generální ředitel společnosti Aquatis Pavel Kutálek.

Cenový odhad půd nacházejících v oblasti územní rezervy kanálu Dunaj–Odra–Labe na území města Bohumín dle studie (.pdf, str. 8), kterou si nechala zhotovit Pirátská strana, skutečně odpovídá téměř 211 milionům korun. Územní rezerva pak představuje vymezené území, na němž kvůli teoretické stavbě kanálu vlastníci nemohou realizovat „záměry, které by mohly znemožnit, či podstatně ztížit budoucí využití území“ – do jisté míry tak rezerva omezuje využití pozemků. Uveďme, že studii vytvořil (.pdf, str. 1) think tank Centrum pro efektivní dopravu (CEDOP), jenž se zabývá zefektivněním a udržitelností dopravy.

I přesto, že je autorem výroku člen České pirátské strany a zadavatelem uvedené studie jsou také Piráti, je možné výrok hodnotit jako pravdivý. Především kvůli tomu, že sdružení CEDOP nemá žádné napojení na tuto politickou stranu a pravidelně se účastní veřejných zakázek měst, krajů či jiných organizací.

2. května 2020 vydala Evropská komise návrh (.pdf) víceletého finančního rámce Evropské unie na období 2021–2027. Předpokládáme, že Mikuláš Peksa má na mysli právě kapitolu „Výzkum a inovace“, která má tři složky: Horizont Evropa s rozpočtem 97,6 mld. eur (str. 5), Euratom, na který jde 2,4 mld. eur (str. 5), a projekt Mezinárodního termonukleárního experimentálního reaktoru (ITER), kam směřuje 6,07 mld. eur (str. 7).

Mezi 17.–21. červencem letošního roku došlo k jednání lídrů EU, během nějž byla přijata dohoda (.pdf) na víceletém finančním rámci a evropském programu Next Generation EU. Oproti původnímu návrhu došlo k poklesu množství financí, které mají směřovat na podporu výzkumu a inovací z víceletého finančního rámce. Program Horizont byl snížen na 75,9 mld. eur a ITER na 5 mld. eur (str. 18). Daný dokument se nezmiňuje o rozpočtu Euratomu.

Původní květnový návrh obsahuje i položku věnující se vědě a výzkumu v rámci Evropského obranného fondu (Next Generation, .pdf, str. 76) ve výši 4,1 miliardy eur. Celkový rozpočet fondu byl zmenšen z původních 13 na 5 mld. eur (.pdf, str. 5), jak byl ale umenšen rozpočet na výzkum v rámci tohoto fondu není jasné. Teoreticky by se pak do oblasti výzkumu dal zařadit i Evropský kosmický program, jehož rozpočet byl z původních 16 mld. eur (.pdf, str. 27) zkrácen na 13,2 mld. eur (.pdf, str. 18).

Pokud bychom tedy brali v potaz pouze změny v kapitole víceletého finančního rámce týkající se výzkumu a inovací, pak zjistíme, že rozpočet na výzkum byl snížen o 25,17 mld. eur. Snížení rozpočtu na výzkum se pak velmi pravděpodobně dotklo i Evropského obranného fondu a o 2,8 miliardy byl zkrácen rozpočet kosmického programu.

Součástí hodnocení tweetu není, zdali jde o dobrou zprávu, či nikoliv, stejně tak nehodnotíme názor, že škrtání na výzkumu je hloupé.

Dobrá zpráva - Evropská rada se konečně na něčem dokázala shodnout. 

Špatná zpráva - v porovnání s návrhem Komise z května je rozpočet na výzkum ponížený o 14 miliard €.

Pěkně prosím, škrtat na výzkumu není šetřivé, ale prostě hloupé.

— Mikuláš Peksa (@vonpecka) July 21, 2020

Emisní dopad energetického zdroje ve smyslu emisí skleníkových plynů se vyjadřuje v hmotnosti ekvivalentu CO2 na kWh. Emise se mohou vytvářet samotným provozem anebo mohou být důsledkem celého životního cyklu elektrárny. Do životního cyklu se započítává i výroba a obsluha elektrárny a další C02 ekvivalentní efekty, nikoliv pouze emise skleníkových plynů vypouštěné do atmosféry např. při pálení uhlí nebo plynu.

Tyto veličiny se získávají statistickou analýzou provozů používaných elektráren. Jedna taková analýza se nachází v příspěvku (.pdf, str. 1335) pracovní skupiny č. III. k 5. zprávě Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC) za rok 2014. Dle této zprávy vyžaduje například provoz elektrárny na zemní plyn v mediánu 370 g/kWh přímých emisí a 490 g/kWh za životní cyklus. Uhelné elektrárny produkují v mediánu 760 g/kWh přímých emisí a 820 g/kWh za životní cyklus.

Obnovitelné zdroje, které jsou považovány za bezemisní, mají sice nulové přímé emise, ale nemají nulové emise za celý životní cyklus. Medián jejich hodnot je v aktuálních ekonomických podmínkách o řád nižší. Větrné elektrárny za životní cyklus vyprodukují v mediánu 11 či 12 g ekvivalentu CO2 na jednu kWh (záleží na tom, zda jsou umístěny na pevnině nebo v moři), solární elektrárny vyprodukují 27/41/48 g/kWh (záleží na jejich druhu), vodní elektrárny vyprodukují 24 g/kWh, biomasa pak 230 g/kWh.

Z této studie tedy vyplývá, že nahrazením uhlí jako zdroje výroby elektřiny některým z obnovitelných zdrojů by došlo ke snížení množství vyprodukovaného CO2 více než 60×. Solární panely však dle studie produkují v mediánu 41 g či 48 g ekvivalentu CO2 na jednu kWh (dle druhu), což představuje zhruba dvacetinu emisí produkovaných uhelnými elektrárnami za životní cyklus. Vzhledem k tomu, že europoslanec Peksa nespecifikoval, kterým obnovitelným zdrojem by mělo být uhlí nahrazeno, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Lídři členských států EU se ve čtvrtek 12. 12. 2019 shodli na záměru dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2050. Jedna ze zpráv IPCC, tedy expertského panelu OSN, jehož členové jsou nominováni jednotlivými členskými státy, však skutečně ukazuje, že dosažení uhlíkové neutrality je možné i dříve.

Zpráva IPCC (.pdf str. 12–13), která státům poskytuje informace o možných variantách dosažení uhlíkové neutrality, cílí na snížení emisí CO2 do roku 2030 o 40–60 % oproti roku 2010. Uhlíkové neutrality pak může být dle zprávy dosaženo v letech 2045–2055. Tyto ambice přitom vycházejí ze snahy zamezit globálnímu oteplení o více než 1,5 °C.

Zdroj: (IPCC, .pdf, str. 13)

Modrý pruh na velkém grafu na levé straně ukazuje rozpětí možných rychlostí snižování emisí CO2 a z něj tedy plyne, že uhlíkové neutrality lze dosáhnout i dříve než v roce 2050.

Výstavba jaderných elektráren může trvat 15 až 25 let. V těch je zahrnuta nejen samotná výstavba elektrárny, ale také hledání investorů a licenční proces. Medián (.pdf, str. 3) doby samotné výstavby jaderné elektrárny v posledních letech je 8,5 roku, průměrná délka je pak 5 až 6 let.

Stavba jaderných elektráren se často prodlužuje v průběhu výstavby. Jako příklad můžeme uvést výstavbu 3. a 4. bloku jaderné elektrárny Mochovce na Slovensku. Její stavba začala v roce 1981, ale byla pozastavena v roce 1991. Znovu se začalo stavět v roce 1996, kdy se pokračovalo se stavbou 1. a 2. bloku. První blok byl uveden do provozu v roce 1998 a druhý v roce 2000. Dostavba 3. a 4. bloku začala v roce 2008. Po několika prodlouženích je aktuální termín uvedení 3. a 4. bloku do provozu plánován na roky 2020 a 2021.

Problém s prodlužováním výstavby má i francouzská jaderná elektrárna Flamanville. Stavba byla zahájena v roce 2007 a její dokončení se plánovalo na rok 2012. Kvůli problémům se termín uvedení do provozu odložil na rok 2018. Objevily se však problémy s kvalitou svarů, které bude nezbytné opravit. Podle aktuálních informací by do provozu měla být uvedena v roce 2022.

O obrovských investicích do obnovitelných zdrojů se například zmiňuje článek Českého rozhlasu, ve kterém je uveden příklad Německa:

„Německá die Energiewende – proměna energetiky s cílem nahradit klasické elektrárny kombinací obnovitelných zdrojů, plynu, decentralizace a úspor – je dnes motorem rozvoje fotovoltaiky, baterií i chytrých sítí. Země dnes vyrábí z obnovitelných zdrojů 31 procent elektřiny, do roku 2030 chce mít 50 procent a do poloviny století na 80 procent.“

Náklady na rozvoj čisté energie v Německu dosahují 770 mld. korun ročně a jsou částečně financovány například takzvaným poplatkem za obnovitelné zdroje.

K inovacím a rozvoji technologie dochází i v rámci soukromého sektoru. Tyto pokroky plynou z masivních investic soukromého sektoru v řádu stovek milionů dolarů. Podle stejného zdroje rovněž existuje v posledních letech trend zvyšování investic do solárních panelů.

Vlivem vývoje fotovoltaických článků tak dochází k postupnému zvyšování jejich efektivnosti. Vysoké investice se skutečně promítly i do reálných nákladů na výstavbu solárních elektráren, které začínají být výnosné i bez vysokých státních dotací, jak tomu bylo v minulosti. Konkrétně se uvádí:

„Ještě v roce 1977 stál jeden watt 77,67 dolarů, do roku 2013 klesla jeho cena na 0,73 dolarů za watt. Dnes se pohybuje pod 0,2 dolarů za watt. Energie ze solárních panelů nebyla nikdy dříve cenově dostupnější.“

Ovšem skutečnost nemůžeme zcela zjednodušovat. Investice a následné inovace měly bezesporu významný podíl na snižující se ceně solárních panelů, ovšem významnou roli hraje samotný trh. To dokazuje příklad nestability trhu se solárními články v Číně. V tomto případě kvůli omezení státních dotací na výstavbu solárních elektráren došlo k přebytku solárních panelů na světovém trhu, což mělo za následek rapidní pokles jejich ceny.

Evropská komise zveřejnila 11. prosince 2019 Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Evropské radě, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů s názvem The European Green Deal (.pdf, str. 5). Zde se píše také o riziku zvýšení emisí uhlíku ve třetích státech, které může vznikat například přesunem průmyslové výroby mimo EU v důsledku přísnější regulace emisí v EU než v jiných zemích.

Tento stav by Evropská komise měla řešit návrhem mechanismu, který by zohlednil uhlíkovou stopu zboží importovaného do EU a promítl ji na jeho ceně. Takový mechanismus lze nazvat „přeshraniční uhlíkovou daní“ (ČT24, LN). Návrh hodlá Komise prosadit v případě, pokud zbytek světa nesrovná své ambice s klimatickými ambicemi Evropské unie. Dle přiloženého harmonogramu (.pdf, str. 2) má Komise v plánu tento návrh pro některá odvětví prosadit již v roce 2021. Tento rok však uvádí jako předběžný odhad.

New Deal (Nový úděl) byl název souboru ekonomických a sociálních programů, které byly uplatňovány od roku 1933 do začátku čtyřicátých let 20. století za vlády prezidenta USA Franklina D. Roosevelta. Cílem programů bylo reformovat finanční systém, boj proti chudobě a nastartování ekonomiky USA po vypuknutí Velké hospodářské krize, kterou vyvolal krach na Wall Street v roce 1929. Zejména za zásadní reformy je považováno pojištění vkladů do bank a usnadnění procesu získávání úvěru. Byly také zavedeny programy na poskytování půjček farmářům a refinancování hypoték. Situace se skutečně začala po zavádění změn z programu New Deal zlepšovat. Zlepšení ekonomické situace je také přičítáno přípravám na válku, které přinesly nové pracovní pozice a investice.

Pokud budeme vycházet z běžně užívaného českého překladu New Deal neboli Nový úděl, tak skutečně nejbližším překladem Green New Deal může být Nový zelený úděl, tedy pouze verze překladu s jiným slovosledem, než je použito ve výroku. Překlad Nový zelený úděl se již v českém zpravodajství objevuje a ve výroku použitá obměna s jiným slovosledem Zelený nový úděl také.

V kontextu výroku je odkazováno na nový program Evropské komise European Green Deal, který má za cíl do roku 2050 z Evropy vytvořit kontinent s nulovou emisní stopou. Tohoto cíle se snaží dosáhnout návrhem opatření, které se zejména zakládají na podpoře (.pdf, str. 1) veřejných služeb, veřejné ekologické dopravy, ekologického bydlení, obecného snížení emisí, vytvoření nových pracovních míst, růstu kvality života a ukončením růstu HDP jako primárního měřítka pokroku (nahrazení měřítkem úrovně zdraví a životního prostředí).

Pro konečnou část výroku je nejdůležitější částí plánu European Green Deal financování výše avizovaných změn. Program nabízí řešení, kdy celý projet bude z významné části financován (str. 15–19) rozpočtem členských států EU a také zdaněním, které bude zaměřené na boj s emisemi. Dále přesměrováním dotací, které směřují na projekty v souvislosti s fosilními palivy na jiné zelenější projekty.

Z programu vyplývá, že investice do rozvoje Evropy bude probíhat v souladu s výrokem pomocí půjček s velmi nízkým úrokem (levných půjček), jako například v případě nové potravinové politiky. Nová potravinová politika je založena na podpoře drobných zemědělských hospodářů a udržitelných metod zemědělství, jejichž nedostatek je vytýkán dosavadnímu systému podpory velkých zemědělských podniků.