Mikuláš Peksa

O obrovských investicích do obnovitelných zdrojů se například zmiňuje článek Českého rozhlasu, ve kterém je uveden příklad Německa:

„Německá die Energiewende – proměna energetiky s cílem nahradit klasické elektrárny kombinací obnovitelných zdrojů, plynu, decentralizace a úspor – je dnes motorem rozvoje fotovoltaiky, baterií i chytrých sítí. Země dnes vyrábí z obnovitelných zdrojů 31 procent elektřiny, do roku 2030 chce mít 50 procent a do poloviny století na 80 procent.“

Náklady na rozvoj čisté energie v Německu dosahují 770 mld. korun ročně a jsou částečně financovány například takzvaným poplatkem za obnovitelné zdroje.

K inovacím a rozvoji technologie dochází i v rámci soukromého sektoru. Tyto pokroky plynou z masivních investic soukromého sektoru v řádu stovek milionů dolarů. Podle stejného zdroje rovněž existuje v posledních letech trend zvyšování investic do solárních panelů.

Vlivem vývoje fotovoltaických článků tak dochází k postupnému zvyšování jejich efektivnosti. Vysoké investice se skutečně promítly i do reálných nákladů na výstavbu solárních elektráren, které začínají být výnosné i bez vysokých státních dotací, jak tomu bylo v minulosti. Konkrétně se uvádí:

„Ještě v roce 1977 stál jeden watt 77,67 dolarů, do roku 2013 klesla jeho cena na 0,73 dolarů za watt. Dnes se pohybuje pod 0,2 dolarů za watt. Energie ze solárních panelů nebyla nikdy dříve cenově dostupnější.“

Ovšem skutečnost nemůžeme zcela zjednodušovat. Investice a následné inovace měly bezesporu významný podíl na snižující se ceně solárních panelů, ovšem významnou roli hraje samotný trh. To dokazuje příklad nestability trhu se solárními články v Číně. V tomto případě kvůli omezení státních dotací na výstavbu solárních elektráren došlo k přebytku solárních panelů na světovém trhu, což mělo za následek rapidní pokles jejich ceny.

Výstavba jaderných elektráren může trvat 15 až 25 let. V těch je zahrnuta nejen samotná výstavba elektrárny, ale také hledání investorů a licenční proces. Medián (.pdf, str. 3) doby samotné výstavby jaderné elektrárny v posledních letech je 8,5 roku, průměrná délka je pak 5 až 6 let.

Stavba jaderných elektráren se často prodlužuje v průběhu výstavby. Jako příklad můžeme uvést výstavbu 3. a 4. bloku jaderné elektrárny Mochovce na Slovensku. Její stavba začala v roce 1981, ale byla pozastavena v roce 1991. Znovu se začalo stavět v roce 1996, kdy se pokračovalo se stavbou 1. a 2. bloku. První blok byl uveden do provozu v roce 1998 a druhý v roce 2000. Dostavba 3. a 4. bloku začala v roce 2008. Po několika prodlouženích je aktuální termín uvedení 3. a 4. bloku do provozu plánován na roky 2020 a 2021.

Problém s prodlužováním výstavby má i francouzská jaderná elektrárna Flamanville. Stavba byla zahájena v roce 2007 a její dokončení se plánovalo na rok 2012. Kvůli problémům se termín uvedení do provozu odložil na rok 2018. Objevily se však problémy s kvalitou svarů, které bude nezbytné opravit. Podle aktuálních informací by do provozu měla být uvedena v roce 2022.

Lídři členských států EU se ve čtvrtek 12. 12. 2019 shodli na záměru dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2050. Jedna ze zpráv IPCC, tedy expertského panelu OSN, jehož členové jsou nominováni jednotlivými členskými státy, však skutečně ukazuje, že dosažení uhlíkové neutrality je možné i dříve.

Zpráva IPCC (.pdf str. 12–13), která státům poskytuje informace o možných variantách dosažení uhlíkové neutrality, cílí na snížení emisí CO2 do roku 2030 o 40–60 % oproti roku 2010. Uhlíkové neutrality pak může být dle zprávy dosaženo v letech 2045–2055. Tyto ambice přitom vycházejí ze snahy zamezit globálnímu oteplení o více než 1,5 °C.

Zdroj: (IPCC, .pdf, str. 13)

Modrý pruh na velkém grafu na levé straně ukazuje rozpětí možných rychlostí snižování emisí CO2 a z něj tedy plyne, že uhlíkové neutrality lze dosáhnout i dříve než v roce 2050.

Emisní dopad energetického zdroje ve smyslu emisí skleníkových plynů se vyjadřuje v hmotnosti ekvivalentu CO2 na kWh. Emise se mohou vytvářet samotným provozem anebo mohou být důsledkem celého životního cyklu elektrárny. Do životního cyklu se započítává i výroba a obsluha elektrárny a další C02 ekvivalentní efekty, nikoliv pouze emise skleníkových plynů vypouštěné do atmosféry např. při pálení uhlí nebo plynu.

Tyto veličiny se získávají statistickou analýzou provozů používaných elektráren. Jedna taková analýza se nachází v příspěvku (.pdf, str. 1335) pracovní skupiny č. III. k 5. zprávě Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC) za rok 2014. Dle této zprávy vyžaduje například provoz elektrárny na zemní plyn v mediánu 370 g/kWh přímých emisí a 490 g/kWh za životní cyklus. Uhelné elektrárny produkují v mediánu 760 g/kWh přímých emisí a 820 g/kWh za životní cyklus.

Obnovitelné zdroje, které jsou považovány za bezemisní, mají sice nulové přímé emise, ale nemají nulové emise za celý životní cyklus. Medián jejich hodnot je v aktuálních ekonomických podmínkách o řád nižší. Větrné elektrárny za životní cyklus vyprodukují v mediánu 11 či 12 g ekvivalentu CO2 na jednu kWh (záleží na tom, zda jsou umístěny na pevnině nebo v moři), solární elektrárny vyprodukují 27/41/48 g/kWh (záleží na jejich druhu), vodní elektrárny vyprodukují 24 g/kWh, biomasa pak 230 g/kWh.

Z této studie tedy vyplývá, že nahrazením uhlí jako zdroje výroby elektřiny některým z obnovitelných zdrojů by došlo ke snížení množství vyprodukovaného CO2 více než 60×. Solární panely však dle studie produkují v mediánu 41 g či 48 g ekvivalentu CO2 na jednu kWh (dle druhu), což představuje zhruba dvacetinu emisí produkovaných uhelnými elektrárnami za životní cyklus. Vzhledem k tomu, že europoslanec Peksa nespecifikoval, kterým obnovitelným zdrojem by mělo být uhlí nahrazeno, hodnotíme výrok jako pravdivý.