Europoslanec Mikuláš Peksa reaguje na otázku moderátora, jestli má Evropská unie „naivní cíle“ na Blízkém východě. Peksa odpovídá, že se na tzv. dvoustátním řešení izraelsko-palestinského konfliktu verbálně shodly nejen Organizace spojených národů (OSN), EU a USA, ale i přímo vláda Izraele a palestinská samospráva. V kontextu výroku pak zmiňuje, že se hnutí Hamás tento souhlas snaží narušit a zničit Izrael.

Dvoustátní řešení

Koncept dvoustátního řešení izraelsko-palestinského konfliktu předpokládá vytvoření dvou nezávislých států, Izraele a Palestiny, s vlastním územím. Zmínka o vzniku samostatného státu Palestina je přitom obsažena v rezoluci č. 181 Valného shromáždění OSN z roku 1947. Podle tohoto dokumentu mělo být na bývalém mandátním území OSN, které bylo pod správou Velké Británie, ustaven v Palestině arabský a židovský stát. Město Jeruzalém pak mělo mít zvláštní status a spadat pod správu OSN (.pdf, str. 5–6).

Nejzazší termín vzniku obou států byl určen na 1. srpna 1948 (.pdf, str. 2). V souladu se zmíněnou rezolucí vyhlásil 14. května 1948 svou nezávislost stát Izrael. Následkem vyhlášení izraelské nezávislosti bylo vypuknutí první arabsko-izraelské války, v níž Izrael uhájil svou existenci.

Obyvatelé Palestiny o vytvoření samostatného arabského státu usilovali například v 60. letech (.pdf, str. 2). V roce 1964 Palestinská národní rada přijala Palestinskou národní chartu, která je ústředním dokumentem (.pdf, str. 3) Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Charta obsahovala ustanovení o nedělitelnosti Palestiny v územním rozsahu Britské mandátní správy. Palestinská národní rada následně v roce 1968 Chartu upravila a rozšířila.

Na konci 80. let pak Valné shromáždění OSN přijalo rezoluci (.pdf), v níž potvrdilo dřívější vyhlášení samostatného Palestinského státu ze strany OOP (.pdf, str. 3). V letech 1993 a 1995 došlo k podpisům mírových dohod z Osla. Izrael tehdy uznal OOP jako představitele Palestiny a OOP uznala právo Izraele na existenci. Izrael také souhlasil s vytvořením palestinské samosprávy na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy. Tyto dohody následně vedly ke změně Palestinské národní charty a měly sloužit jako základ pro budoucí vyjednávání. Následující mírová jednání však k definitivnímu vyřešení izraelsko-palestinské otázky nevedla.

Postoje jednotlivých stran

OSN stálo u zrodu dvoustátního řešení, když v roce 1947 přijalo zmíněnou rezoluci č. 181. Již od konce 40. let tak toto řešení podporuje. Od roku 1947 zároveň OSN na úrovni jak Valného shromáždění, tak Rady bezpečnosti opakovaně přijímalo rezoluce, kterými se snažilo napomoci vyřešení sporu mezi Izraelem a Palestinou.

Spojené státy americké byly prvním státem, který v roce 1948 uznal Izrael jako suverénní stát. V 70. letech USA např. zprostředkovaly podpis dohod z Camp Davidu mezi Egyptem a Izraelem, na jejichž základě Egypt s židovským státem uzavřel mírovou smlouvu. O pokrok v konfliktu se snažil také bývalý prezident Bill Clinton, za jehož asistence Izrael a Palestina v 90. letech podepsaly výše zmíněné dohody z Osla.

Vznik samostatné Palestiny poté na začátku tohoto tisíciletí podpořil tehdejší prezident George W. Bush. V posledních letech podporu pro dvoustátní řešení potvrdili také např. prezident Joe Biden, ministr zahraničí Antony Blinken nebo delegát v OSN Andrew Weinstein.

Také Evropská unie dlouhodobě podporuje dvoustátní řešení. EU se například spolu s OSN, Spojenými státy a Ruskem angažovala v tzv. Kvartetu, který předložil nový plán řešení konfliktu s cílem vytvoření dvou států. Kvartet se ovšem nevěnoval klíčovým a sporným bodům, kterými jsou vedle statusu Jeruzaléma i otázky týkající se palestinských uprchlíků, výstavby židovských osad a bezpečnostních opatření.

V minulosti jak izraelská, tak palestinská strana vyjádřila podporu dvoustátního řešení svého sporu, včetně současných hlavních představitelů – izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a palestinského prezidenta Mahmúda Abbáse. Dodejme ovšem, že v řadách veřejnosti podpora pro dvoustátní řešení v posledních letech chladne. Podoba dvoustátního řešení se mezi oběma stranami ale liší, jak nastíníme v následujících odstavcích.

Sporné body dvoustátního řešení

Hlavní rozpory mezi Izraelem a Palestinou se týkají čtyř bodů: hranic, statusu města Jeruzalém, uprchlíků a bezpečnostních zájmů.

V rezolucích OSN (.pdf) se mluví o stanovení hranic na linii před arabsko-izraelskou válkou v roce 1967 (.pdf). Mezi stranami však na podobě hranic neexistuje shoda. Nejproblematičtější jsou v této souvislosti izraelské osady na území Palestiny, které jsou většinou světa považovány za nelegální. Dle mezinárodního společenství Izrael budováním sídel na územích Palestiny, okupovaných od roku 1967 (zejména na Západním břehu Jordánu a ve východním Jeruzalémě), de facto porušuje (.pdf, str. 2) mezinárodní právo, jelikož tímto způsobem rozšiřuje své hranice.

Jeruzalém považují Palestina i Izrael za své hlavní město, jelikož jej vnímají jako centrum svého náboženství a kulturního dědictví. Dvoustátní řešení tradičně navrhuje rozdělení na izraelský západ a palestinský východ (.pdf, str. 3). Izrael nicméně trvá na tom, že Jeruzalém by měl zůstat „nedělitelným a věčným“ hlavním městem, a nárokuje si tak i jeho východní část.

Palestinští uprchlíci a jejich potomci, jejichž počet dosahuje takřka 6 miliónů, a kteří uprchli nebo byli vyhnáni ze svých domovů především během arabsko-izraelských válek v roce 1948 a 1967, mluví o svém právu na návrat domů. Izraelští politici návrat uprchlíků ale odmítají, protože by v důsledku mohl vést k narušení demografické struktury Izraele, přesněji řečeno ke snížení podílu židovské většiny ve státě.

Také odpověď na otázku bezpečnosti je pro obě strany odlišná. Palestinci za bezpečný stav označují situaci, kdy by došlo k ukončení vojenské okupace Izraelem. Izrael chce naopak zabránit ovládnutí Západního břehu Jordánu teroristickou skupinou Hamás, což by znamenalo, že by části této oblasti nadále zůstaly pod izraelskou vojenskou kontrolou.

Závěr

Všechny strany, které Mikuláš Peksa vyjmenovává – tedy OSN, USA, EU, Izrael i palestinská samospráva – opravdu dlouhodobě podporují tzv. dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Jedním ze sporných bodů však zůstává např. status Jeruzaléma, který Izrael i Palestina považují za své hlavní město. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.