Jan Zahradil

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť se opírá o body článku 50 Lisabonské smlouvy, který vystoupení členského státu z EU upravuje.

Podle tohoto článku (.pdf, str. 2) může kterýkoli členský stát Evropskou unii opustit. Poté, kdy o této skutečnosti informuje Radu EU (tzv. notifikace), začne se odpočítávat dvouletá lhůta, během níž se jednak rozvazují smlouvy mezi vystupujícím státem a EU a také se domlouvá budoucí vztah té dané země vůči Evropské unii. Během této lhůty je možné pro danou zemi vyjednat i prodloužení lhůty, toto dvouleté období tedy není striktně vymezeno jako jediné možné.

Tím, že článek 50 nebyl ještě doposud aktivován (.pfd - str. 9) a není tedy otestován, o finální podobě tohoto vztahu se vedou spekulace. Jako příklady budoucí cesty vztahů mezi Velkou Británií a Unií slouží tzv. norská a švýcarská cesta - tedy pokud by představitelé Británie vyjednali s EU podobné nastavení, jaké mají nasmlouvány tyto země.

Britská vláda zveřejnila v březnu tohoto roku dokument (.pdf - str. 13-35), v kterém informuje také o alternativních možnostech budoucího společného fungování. Pokud v době běhu lhůty k žádné dohodě nedojde, země musí EU jednoduše opustit, jak upravuje i článek 50.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože se opírá o skutečné historické vztahy Grónska a tehdejšího Evropského společenství.

Grónsko se stalo součástí ES v roce 1973 jako součást Dánska a to navzdory referendu z roku 1972, v němž se většina grónského obyvatelstva vyjádřila proti tomuto vstupu.

V následujícím referendu v roce 1982 se opět většina populace vyjádřila pro vystoupení z ES. V letech 1982 - 1984 byly vyjednány podmínky mezi zemí a ES a od 1. února 1985 Grónsko oficiálně z ES vystoupilo a to podpisem tzv. Grónské dohody (.pdf), kde bylo Grónsko označeno za "speciální případ".

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, protože současný předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker byl prvním předsedou EK, který byl Evropským parlamentem nejen schvalován, ale i volen a to 15. července 2014. Avšak tato volba byla tajná, což znamená, že známe pouze výsledky, avšak nelze zjistit jak hlasovali jednotliví poslanci dílčích frakcí Evropského parlamentu. Juncker získal 422 hlasů, proti němu hlasovalo 250 poslanců a 47 se zdrželo.

Nicméně je pravdou, že Junckerovi předem deklarovaly podporu dvě největší frakce Evropského parlamentu, tedy jeho vlastní lidovci (EPP - za ČR je zde KDU-ČSL a TOP 09) a socialisté (S&D - za ČR je zde ČSSD) a dále našel podporu i mezi liberály (ALDE - za ČR jsou zde poslanci ANO 2011).

Dvanáct let po vstupu do EU jsou Češi vskutku jedním z nejvíce euroskeptických národů Unie. Specifické pořadí států a skepticismu jejich občanů se však liší průzkum od průzkumu i otázku od otázky. Největší a nejčerstvější Evropský průzkum veřejného mínění z roku 2015 (listopadový Eurobarometr č. 84, .pdf) opravdu zařazuje Českou republiku u jedné otázky až na nejspodnější příčku - "Je členství v EU pro Vaši zemi dobré, či špatné?" (viz grafické zpracování od The Guardian níže). Podle tohoto je v České republice nejméně občanů, kteří by členství v Unii hodnotili vysloveně pozitivně. To lze skutečně interpretovat jako nejvíce euroskeptický postoj.

(Zdroj: Grafika: The Guardian, Data: Eurobarometer č.84)

V jiných nedávných průzkumech či u jiných otázek občané České republiky nejvyšší či naopak nejnižší příčky nedosáhli. Zatímco dle výsledků European Social Survey 11,8 procent Čechů vůbec nedůvěřuje Evropskému Parlamentu, ve Španělsku je to 14,1 procent a v Rakousku 17,8 procent. V Británii se toto číslo vyšplhalo v roce výzkumu (2014) dokonce až na 20,7 procent (data jsou dostupná v interaktivním systému ESS Data). Stejně tak jen 31 procent dotazovaných Čechů odpovědělo, že mají o EU zcela negativní obrázek, zatímco v Řecku tak odpovědělo 38 procent dotazovaných a v Rakousku a na Kypru to bylo až 41 procent (Eurobarometr, .pdf).

Pro přehled vývoje postojů občanů zemí EU vůči členství v Unii, doporučujeme přehledné grafické zpracování Dánské státní televize. V grafech (znázorňujících to, kolik lidí vidí EU pozitivně) je mimo jiné vidět i pokles pozitivního hodnocení EU v České republice.

ODS je dlouhodobě proti větší integraci států v Evropské unii, oproti ČSSD, která byla (také prostřednictvím frakce Strany evropských socialistů) pro společný evropský postup ve více oblastech (např. sociálních, lidsko-právních). Praktické návrhy i silnou Evropu nicméně v programech prosazují obě strany.

ODS ve svých programech považuje Evropskou unii za projekt prospěšný České republice, nicméně staví se proti „státu Evropa“ jako regionálnímu bloku s velkou mírou vnitřní jednoty a naopak podporuje „flexibilní a variabilní integraci“ (program 2009, .pdf, s. 9). „Integrace pro nás není cílem, ale prostředkem k dosažení prosperity České republiky a jejich občanů.“(s. 7). ODS ale ve svém programu podporuje celoevropská řešení některých problémů a společný postup, např. v případě energetiky a bezpečnosti. Naopak kritizuje velké množství administrativy a regulací (např. program pro volby 2014, .pdf, s. 2), kampaň do voleb v roce 2014 byla do velké míry postavená na odmítání přijetí eura. ODS v kampaních přichází s konkrétními, praktickými návrhy, jako je liberalizaci zemědělského sektoru (program 2014, .pdf, s. 6), zrušení některých úřadů v zájmu snížení regulací (s. 4), společný trh s plynem a elektřinou (program 2009, s. 21) atd.

ČSSD a evropská frakce Party of European Socialists (Strana evropských socialistů, PES) prosazovali v programech větší integraci a víc společných programů, než ODS: ČSSD v programu pro volby 2009 (.pdf) podporovala přijetí Lisabonské smlouvy a také přípravy na přijetí eura (s. 22). Evropskou spolupráci podporuje ČSSD i na úrovni např. sociální politiky: „Navrhujeme snažit se o uzavření Evropského paktu o sociálním pokroku, navrhujícího cíle a standardy pro národní politiku pro sociální oblast, zdravotnictví a vzdělávání, která by přispěla k boji proti chudobě a nerovnostem i k sociálnímu a hospodářskému rozvoji EU.“(s. 42). Také podporovali větší spolupráci v lidsko-právních oblastech, například podpora rovnosti pohlaví a vznik Evropské charty práv žen (s. 47), podporovali společnou energetickou a zemědělskou politiku (s 46). ČSSD ani PES se však nevyjadřovali pro úplnou integraci (ve smyslu toho, čemu ODS říká „stát Evropa“), jak stojí v manifestu PES před volbami 2014 (ke kterému se ČSSD hlásila na svém webu): ČSSD ani PES se však nevyjadřovali pro úplnou integraci, jak stojí „Evropský parlament a národní parlamenty si musí zachovat svoji suverenitu a musí se plně věnovat demokratické kontrole nad touto politikou.“(s. 2)

ČSSD v programech také popisuje konkrétní opatření na zlepšení života v EU, jako je podpora investic, lepší financování školství, zdravotnictví a sociální péče (program 2009, s. 25).

PES v programu také podporuje aktivní roli silné Evropy ve světě, jako Evropa má být globálním aktérem a prosazovat mír a demokracii (.pdf, s. 4).

Výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť je příliš zjednodušené omezit otázku vyhlášení opakovaného referenda o nezávislosti Skotska na většinu Skotské národní strany (SNP) ve Skotském parlamentu. Předně jsou ve Skotském parlamentu i zástupci dalších stran, kteří opakování referenda o nezávislosti podporují. Dále pak při prosazení otázky referenda nejde pouze o rozhodnutí Skotského parlamentu, ale je nutná i součinnost na centrální úrovni Velké Británie.

Pokud jde o většinu SNP v současném Skotském parlamentu, je pravdou, že i přes výhru v letošních volbách (SNP získala 63 křesel ze 129) nezískala tato strana parlamentní většinu 65 hlasů. Zároveň je však nutné dodat, že i po těchto volbách může být parlament většinově pro opakování referenda, neboť hlasování Skotského parlamentu probíhá na zásadě prostého většinového principu (článek 11.11). SNP totiž může za určitých podmínek počítat s hlasy Zelených (6 křesel) a otázkou zůstávají i skotští labouristé, kteří dle jejich předsedkyně zvažují v otázce referenda "všechny možnosti".

Otázka opakovaného referenda o nezávislosti Skotska je však komplikovanější a nezáleží jen na jeho prosazení ve Skotském parlamentu, jehož fungování a pravomoci (dohromady se skotskou vládou) definuje zákon Scotland Act 1998. Ten na parlament přenáší některá práva a povinnosti, například předkládat zákony či vybírat některé daně. Britský parlament si ale nechává možnost mít poslední slovo v zásadních tzv. rezervovaných otázkách jako je například vztah k EU. Např. i první referendum o nezávislosti Skotska nebylo postaveno čistě na rozhodnutí Skotského parlamentu a k jeho prosazení byla nutná např. i dohoda nazvaná Edinburgh Agreement, kterou podepsal mj. britský předseda vlády D. Cameron a skotský první ministr A. Salmond. Z této dohody vyplývá, že vláda Velké Británie, která má odpovědnost za ústavní záležitosti, dává omezené pravomoci Skotskému parlamentu k uspořádání jednoho konkrétního referenda o skotské nezávislosti do konce roku 2014.

Velká Británie nemá přebytek obchodní bilance, nýbrž deficit vůči zemím EU. Podle Eurostatu dosahoval deficit obchodní bilance v roce 2013 zhruba 80 miliard eur, v roce 2014 více než 93 miliard eur a v roce 2015 více než 118 miliard eur.

Tento deficit se v prvních měsících roku 2016 ještě zvyšuje.

UK má dokonce nejvyšší deficit obchodní bilance vzájemného obchodu mezi státy EU. Dokonce předběhla Francii, která je nyní zemí s 2. nejvyšším deficitem obchodní bilance vůči ostatním zemím EU.

Europoslanec Zahradil se mnohokrát zastával myšlenky umístění vojenského zařízení v ČR. ODS během období 2002-2006, kdy byla v opozici, představila souhrn programových cílů strany pod názvem Modrá šance. Část k zahraniční politice sepsal Jan Zahradil jako stínový ministr zahraničí. Tento text Realismus místo iluzí obsahoval mimo jiného také tezi na podporu přítomnosti sil NATO v členských zemích Aliance:

" Americká angažovanost v Evropě v rámci NATO je pro nás zárukou obrany obecných zájmů euroatlantické civilizace a dlouhodobě nezbytnou podmínkou evropské bezpečnosti a stability. Proto existenci různých forem americkévojenské přítomnosti v členských zemích NATO budeme i nadále podporovat. " (str. 12)

K výstavbě amerického radaru v ČR Zahradil v dubnu 2008 v textu Radar a eurosmlouva - spojité nádoby napsal: „...ODS musí stejnou míru odpovědnosti požadovat minimálně od svých koaličních partnerů, ale v zásadě i od opozice. Musí jasně říci, že nepřipustí ohrožení nejdůležitějšího strategického projektu na území ČR, který se tu po roce 1989 objevil a na němž máme možnost se podílet...“

V březnu 2014 se Zahradil v Lidových novinách vyjádřil k radaru v souvislosti s krizí na Ukrajině. V článkuNATO nám ještě bude dobré píše:

" Ruská strategie je i reakcí na dlouhodobou Obamovu politiku snižování vojenské přítomnosti v Evropě, armádních škrtů i opomíjení strategického významu střední a východní Evropy, jehož výrazem bylo mj. zastavení projektu protiraketové obrany v ČR (na němž se ovšem podstatnou měrou podepsala i naše domácí pátá kolona, která nyní mlčí). Není proto náhodou, že bývalý Obamův protikandidát senátor McCain v kontextu posledních událostí myšlenku protiraketové obrany oživil. Kromě svého skutečného vojenského potenciálu – který by na současný ruský postup měl minimální dopad – by protiraketový systém měl i svou přenesenou váhu. V dobách studené války se tomu říkalo doktrína zadržování a zdá se, že tento pojem by mohl nabýt nové aktuálnosti."

Česká republika v v letech 2007-2009 jednala se Spojenými státy o možnosti zřídit v Brdech radar, který by byl součástí protiraketové architektury USA v Evropě. V sousedním Polsku pak měla být vybudována raketová základna sloužící jako obrana proti raketám dlouhého doletu z Íránu. Tento projekt byl dojednáván během administrativy G.W.Bushe, po nástupu Baracka Obamy skutečně došlo k jeho odvolání.

Obama v září roku 2009 kontaktoval tehdejšího premiéra České republiky Jana Fischera se zprávou, že od projektu radarového systému v České republice USA odstupují. Informovala o tom jak česká, tak zahraniční média.

Doplňme, že vláda Mirka Topolánka smlouvu mezi ČR a USA v květnu 2008 schválila (.pdf), projekt podpořila také horní komora Parlamentu, v Poslanecké sněmovně radar podporu většiny před jeho odvoláním nezískal.

I přesto, že situace může vypadat tak, jak ji Zahradil popisuje, je realita o něco složitější. Syrští Kurdové opravdu otevřeli své styčné kanceláře v Praze a Moskvě. Avšak zatímco ta pražská slouží jako neoficiálnízastoupení kurdských milicí YPG, kancelář v Moskvě slouží de facto existujícímu územnímu celku syrských Kurdů s názvem Rojava (s jeho právním uznáním je doposud problém.)

Syrskou vládou neuznaná autonomní kurdská oblast Rojava je vedena Kurdským nejvyšším výborem (DBK), který se skládá z Kurdské národní rady, Sjednocené demokratické strany (PYD) a Hnutí za demokratickou společnost. Milice YPG jsou do jisté míry s autonomním územím Rojava spojeny - slouží totiž v daném území jako domobrana pod vedením vedoucího orgánu oblasti.

I přesto, že jsou tak milice YPG součástí vojenského a politického uspořádání v Rojavě, nelze říci, že kanceláře v Moskvě a Praze jsou srovnatelné. Moskevská kancelář totiž oficiálně zastupuje Rojavu jako politický celek, kancelář pražská se pak pouze neoficiálně snaží získat podporu pro vojenské milice Rojavy.

Pokud jde o účast ukrajinských separatistů, je pravdou, že otevření moskevské kanceláře Rojavy se účastnil bývalý premiér Doněcké lidové republiky Alexander Borodaj. Ruská média pak tvrdí, že mezi syrskými Kurdy a proruskými separatisty na východě Ukrajiny probíhají další jednání.