Jan Zahradil

Lisabonská smlouva posiluje zákonodárné pravomoci Evropského parlamentu. Ten od jejího přijetí spolurozhoduje o většině legislativy EU. Lisabonská smlouva přesouvá více než 40 oblastí pod postup spolurozhodování, ve kterém získává Parlament stejná práva jako Rada. Jedná se o oblasti zemědělství, energetické bezpečnost, imigrace, spravedlnosti a vnitřních věcí, zdravotnictví, strukturálních fondů. Parlament také získává poslední slovo při rozhodování o rozpočtu EU. S přijetím Lisabonské smlouvy dochází také k propojení s Evropskou komisí. Výsledky voleb do Evropského parlamentu budou mít vliv na volbu předsedy Evropské komise.

Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM) každoročně zveřejňuje zprávy zabývající se smýšlením Čechů o Evropské unii (EU). Od vstupu do EU v roce 2004 až do roku 2008 lze pozorovat stabilní vztah obyvatel ČR k EU, spokojení se členstvím v EU se pohybovalo okolo 40 %, nespokojenost okolo 15 %. Mírný pokles byl zaznamenán mezi lety 2009–2010 v souvislosti s příchodem finanční krize a přijetím Lisabonské smlouvy. Zásadní změna však přišla v roce 2012, kdy s přetrvávajícími institucionálními problémy EU a nelepšící se ekonomickou situací popularita značně klesla. CVVM přeformulovala hlavní výzkumnou otázku, tedy zda občané věří v budoucnost EU. 52 % dotázaných prohlásilo, že nevěří v další vývoj Unie, 35 % občanů naopak v EU vidí budoucnost. Podobné výsledky přináší také agentura STEM z dubna 2012, dle níž je 59 % Čechů nespokojených s EU a 48 % obyvatel se nikdy necítí být občanem EU.

Posun ve vnímání EU lze spatřit také v jiných členských státech. Každoroční průzkum veřejného mínění, který provádí Pew Research Center, porovnával na základě průzkumů oblíbenost EU v osmi členských státech (Německo, Francie, Itálie, Velká Británie, Španělsko, Řecko, Česká republika, Polsko). Zatímco ČR jako jediná zaznamenala pozitivnějších výsledků v roce 2013 ve srovnání s rokem 2012, u ostatních členských států došlo ke zhoršení.

V souvislosti s měnícími se náladami vůči EU se může změnit také složení Evropského parlamentu po letošních volbách. Z výzkumu (.pdf, s. 1) společnosti Gallup Europe vyplývá, že by z květnových voleb mohl vzejít parlament s výrazně vyšším zastoupením anti-evropských stran. Posun k euroskepticismu můžeme zaznamenat také v roce 2009, kdy vznikly 2 euroskeptické evropské strany – skupina Evropští konzervativci a reformisté a skupina Evropa svobody a demokracie.

Jan Zahradil se při hlasování o Lisabonské smlouvě v Evropském parlamentu hlasování zdržel (.pdf, s 76).

V současné době, před volbami do Evropského parlamentu v květnu 2014, má Česká republika v Evropském parlamentu 22 poslanců ze čtyř různých politických stran – ČSSD, KDU-ČSL, KSČM a ODS (strany jsou řazeny abecedně). ČSSD má v Evropském parlamentu momentálně sedm zástupců, KDU-ČSL pouze jednoho, KSČM vyslala do Evropského parlamentu čtyři členy. ODS má v Bruselu 9 zástupců. Poslanec Jan Březina, jenž byl zvolen za KDU-ČSL, ze strany v roce 2012 vystoupila figuruje jako nestraník.

Při hodnocení tohoto výroku vycházíme ze zpráv v médiích. Podle těch si ještě v roce 2009 stěžoval europoslanec Richard Falbr na nejednotnost českých europoslanců a dával za příklad slovenské europoslance, kteří se podle něj pravidelně scházejí před štrasburskou schůzí na snídani.

Od té doby však začaly fungovat podobné schůzky i mezi 22 českými europoslanci. Zprávy hovoří o tradičních úterních snídaních, kterých se v posledních letech zúčastnili například ředitelé veřejnoprávních médií, generální ředitelé Českých drah a SŽDC, zástupci Ministerstva dopravy, ministr pro evropské záležitosti nebo zástupci ČEPS a Svazu chemického průmyslu.

Ze zpráv vyplývá, že europoslanci si se svými hosty vyměňovali stanoviska k aktuální agendě, která pak mohli použít při tvorbě legislativy. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Na základě e-mailové odpovědi Ing. Ladislava Nováka, ředitele Svazu chemického průmyslu České republiky (SCHP), hodnotíme výrok jako pravdivý. K tomuto hodnocení připojujeme odpověď na náš dotaz v plném znění:

Dobrý den

mohu potvrdit, že ke komunikaci Svazu s našimi europoslanci docházelo v průběhu projednávání Nařízení REACH v letech 2004-2006 naprosto pravidelně a často – jednal jsem s nimi převážně já, jak formou zasílání emailů, tak formou osobních schůzek v Bruselu, Štrasburku i v ČR. Osobních schůzek bylo nespočet a vždy byly konstruktivní a věcné.

S pozdravem

Ladislav Novák

Nařízení (.pdf) Evropského parlamentu a Rady č. 1907/2006 o registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek (Registration, Evaluation, Authorisation and Restriction of Chemicals, tzv. REACH) sjednocuje a přibližuje legislativu týkající se chemických látek a posuzuje jejich vliv na zdraví a životní prostředí.

Látky budou muset být také registrovány v databázi nově zřízené Evropské chemické agentury v Helsinkách. Nařízení bylo podepsáno 18. prosince 2006 a v platnost vstoupilo dne 1. června 2007 (str. 69). Pokud jde o termín "nejsložitější směrnice", toto nařízení nahrazuje (.pdf) 45 současných předpisů. Server EUobserver toto nařízení skutečně označuje jako " nejkomplexnější v evropské historii " (cit. z angl. originálu).

Legislativní proces přijetí Směrnice o službách byl velice zdlouhavý. Oproti původnímu návrhu byla ze směrnice nakonec vyjmuta řada částí a Jan Zahradil se v době projednávání normy k jejímu omezení veřejně ohradil. Jeho výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Směrnice o službách na vnitřním trhu upravuje poskytování služeb při usazení v jiném členském státě a také poskytování služeb přes hranice. Týká se jak poskytování služeb spotřebitelům, tak podnikům a podnikatelům. Je postavena na principu nediskriminace na základě státní příslušnosti v přístupu ke službám, a to jak pro příjemce, tak především pro poskytovatele. Směrnice pro ně poskytuje nediskriminační podmínky při usazování v jiném členském státě (čl. 9–10).

Směrnice byla přijata v roce 2006. Celý legislativní proces byl přitom nebývale komplikovaný (završení prvního čtení v Evropském parlamentu trvalo dva roky), což mělo dva důvody:

1. Norma měla zahrnovat skoro všechny služby.
2. Směrnice obsahovala tzv. princip země původu, což v podstatě mělo znamenat, že by v Evropské unii šlo podnikat na jeden živnostenský list nebo podobné oprávnění.

Řada služeb byla nakonec ze směrnice vyňata. Patřily mezi ně například: služby obecného zájmu nehospodářské povahy, finanční služby, zdravotní služby, audiovizuální služby, činnosti spojené s výkonem veřejné moci, telekomunikační služby, soukromé bezpečnostní služby, hazardní hry, sociální služby či poštovní služby. Nakonec také sešlo z principu země původu.

Jan Zahradil se podepsal pod společnou deklaraci skupiny poslanců z klubu Evropské lidové strany a Evropských demokratů (ELS-ED). Poslanci v ní vyjadřují zklamání nad výslednou podobou směrnice, jejíž obsah byl dle jejich názoru rozmělněn a oslaben, protože směrnice byla zbavena řady klíčových bodů. Směrnice podle nich například nadále zachovává omezení ve svobodě vysílání pracovníků a odporuje tak základním principům Evropského společenství.

Vymáhání národního práva je zcela v kompetenci národních justicí, které v tomto mají naprostou autonomii. Míru supranacionalizace v rámci politiky Justice a vnitro shrnuje článek na serveru Euroskop, kde o vymáhání práva není žádná zmínka.

Pokud bychom však mluvili o vymahatelnosti evropského práva, nebyla by pravda, že instituce Evropské unie s ní nemají nic společného.

Evropské právo je ve většině případů začleněno do národního právního řádu, nad jehož dodržováním bdí národní justice. Subjekty evropského práva jsou však i jednotlivé členské státy, které pokud platné evropské předpisy nedodržují, mohou být žalovány u Soudního dvora EU.

Soudní dvůr se také angažuje v aplikování evropského práva národními soudy v rámci procesu tzv. předběžné otázky – národní soudy mohou vznést otázku spojenou s výkladem evropského práva ve spojení s konkrétním případem, Soudní dvůr EU pak rozhoduje o aplikační praxi evropského práva, a tím pádem pomáhá nastavovat i meze, v rámci kterých je evropské právo vymáháno.

Vymahatelnost práva obecně je skutečně ve výlučné kompetenci národních států, u práva evropského se sice mohou najít příklady, kdy instituce EU mají určitou roli, Jan Zahradil však mluví o vymahatelnosti práva v rámci národních států. Jeho výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, jelikož institut žluté karty byl od jejího zavedení v roce 2009 úspěšně použit pouze dvakrát.

Žlutá (a na něj navazující oranžová) karta je mechanismus, jehož cílem je kontrola dodržování principu subsidiarity, a to prostřednictvím vnitrostátních parlamentů. Ty mohou vyjádřit své stanovisko k legislativním návrhům EU hned na počátku legislativního procesu, a to formou stanoviska vyjadřujícím rozpor návrhu s principem subsidiarity (tj. v případech, kdy jsou parlamenty přesvědčeny, že by se konkrétní otázka efektivněji vyřešila na úrovni národní než na evropské).

Mechanismus žluté karty je pak spuštěn, pokud nejméně třetina vnitrostátních parlamentů předloží odmítavé stanovisko. Návrh je následně přezkoumán Komisí. Tento mechanismus byl do čl. 12 Smlouvy o EU implementován Lisabonskou smlouvou jejím vstupem v platnost 1. prosince 2009 (Změny po Lisabonské smlouvě, Euroskop.cz).

Žlutá karta byla úspěšně uplatněna pouze ve dvou případech, a to zaprvé stran evropské legislativní úpravy práva na stávku a zadruhé stran vytvoření evropského státního zastupitelství (evropské prokuratury). (The EU's 'yellow card' comes of age: Subsidiarity unbound? 12. 11. 2013, CER.org.uk) V obrovském množství legislativy, kterou Evropská unie každoročně přijímá, je použití mechanismu žluté karty tedy velmi vzácné.

Technicky kontrolu kvality potravin na území České republiky skutečně zajišťují místní orgány (viz např. zde), a proto výrok hodnotíme jako pravdivý.

Pro doplnění však můžeme uvést, že zde existuje poměrně vysoká míra zapojení těchto orgánů do právního a institucionálního rámce nastaveného EU.

Provázanost funguje například ve vztahu Státní zemědělské a potravinářské inspekce (SZPI) k zajištění bezpečnosti potravin. Zde se SZPI například podílí na přípravě kontrolních misí z Potravinového a veterinárního úřadu spadající pod SANCO (Generální ředitelství EK pro zdraví a spotřebitele; ang.). Způsob prováděných kontrol je navíc pravidelně auditován (ang.).

SZPI dále spolupracuje s Evropským úřadem pro bezpečnost potravin (EFSA; ang.) a podílí se na činnosti Systému rychlého varování pro potraviny a krmiva koordinovaného prostřednictvím SANCO.

EU taktéž formuluje vlastní politiku zaměřenou na kvalitu potravin, přičemž definuje kategorie (.pdf; ang.) Chráněné označení původu, Chráněné zeměpisné označení nebo Zaručená tradiční specialita. Kontrolní funkce je pak na základě čl. 36 nařízení (.pdf) č. 1151/2012 o režimech jakosti zemědělských produktů a potravin delegována na jednotlivé členské státy, kdy "[...]členské státy určí orgán nebo orgány příslušné k provádění úředních kontrol za účelem ověření toho, zda jsou dodržovány právní požadavky týkající se režimů jakosti zřízených tímto nařízením".