Jan Zahradil

Dle dat UNHCR bylo v únoru 2016 na území Turecka více než 2.5 milionu syrských uprchlíků. Výrok je tedy pravdivý.

Pokud jde o spory ve vládě ohledně pomalých reforem, které skončily odchodem, lze ukázat na dva významné příklady.

Na počátku února 2016 rezignovalukrajinský ministr hospodářství Ajvaras Abromavičius, který prohlásil, že odmítá krýt státní úředníky, kteří se „velmi podobně jako stará vláda snaží ovládnout tok veřejných peněz“.

Necelé dva týdny poté zdůvodnil svou rezignaci neuspokojivým stavem justice, korupcí a prosazováním skupinových zájmů náměstek ukrajinského generálního prokurátora Vitalij Kasko.

Spory v ukrajinské vládě vedly 16. února 2016 k neúspěšnému hlasování o odvolání a z vládní koalice postupně odešlo více stran.

Dle informací České televize se na otevření neoficiálního zastoupení pro kurdské milice YPG v Praze podílí bývalý příslušník skupiny speciálních operací Vojenské policie Lumír Němec. Ten se snaží navázat kontakty s politickými stranami a "vlivnými lidmi, kteří by mohli kurdskému lidu jakýmkoli způsobem pomoci." Na podzim 2015 prý dokonce trénoval bojovníky přímo v syrském Kurdistánu.

Dle České televize byl Lumír Němec členem Útvaru speciálních operací Vojenské policie (SOG), která byla zrušena v roce 2009.

Jednotliví členové i vrcholné orgány ODS se v souvislosti s kauzou úkolování Vojenského zpravodajství ze strany Jany Nečasové (dříve Nagyové) vyjadřují poměrně opatrně, ač spíše negativně.

Sám Petr Nečas po skandálu regiznoval na funkci premiéra a skončil i jako předseda ODS. Příslušné místní sdružení pak také vyloučilo Janu Nečasovou, ačkoliv oficiálním zdůvodněním bylo "neplnění povinností člena".

"Dnešní rozhodnutí soudu o zproštění obžaloby ve věci stíhání Jany Nečasové a dalších osob ukazuje, že morální selhání není a nemůže být trestným činem,"uvedl předseda ODS Petr Fiala v tiskovém prohlášení poté, co prvoinstanční soud rozhodl v případě Nečasové o zproštění viny.

Martin Kuba, v době vypuknutí aféry 1. místopředseda strany, na Kongresu uznal, že "případné zneužití vojenské rozvědky je důvod pro pád vlády", i on ale situaci trochu relativizuje tím, že "policie by měla po mnoha měsících stíhání vykázat hmatatelnější výsledky".

"My sice protestujeme proti únikům a zveřejňování odposlechů a jejich zneužívání, na tom musíme trvat, že je to nepřijatelné. Ale zároveň je třeba uznat, že to, co lidi v těch odposleších slyší, se nedá hájit. To je prostě neobhajitelné," komentoval Jan Zahradil kauzu v rozhovoru pro Lidové noviny (dostupný na webu ODS).

Kurdové v Sýrii bojují proti Islámskému státu od roku 2014. Podle analytiků Asociace pro mezinárodní otázky Tomáše Kaválka se symbolem kurdského odporu stalo město Kobanî, které Kurdové za pomoci amerických náletů před islamisty ubránili.

Co se týká snah o osamostatnění Kurdistánu, lze je jen stěží označit za skryté. Již Sévreská smlouva uzavřená v roce 1920 v důsledku 1. světové války a rozpadu Osmanské říše ve svém článku 64 říká: „Pokud během jednoho roku od vstoupení této smlouvy v účinnost se kurdské obyvatelstvo z území určených v článku 62 obrátí na Radu Společnosti národů takovým způsobem, jímž ukáže, že většina obyvatel těchto území si přeje nezávislost na Turecku, a pokud Rada poté uváží, že toto obyvatelstvo je schopné takové nezávislosti a doporučí, že by mu měla být udělena, Turecko tímto souhlasí, že provede takové doporučení a zřekne se všech práv a nároků na tato území.“ To však nebylo nikdy realizováno.

Boji Kurdů za samostatnost se věnuje např. článek iDnes.cz, který informuje o kurdské straně PKK, která od roku 1984 bojuje za kurdskou nezávislost nebo o iráckých Kurdech, kteří o nezávislost usilovali celé 20. století.

Web On War/On Peace věnující se bezpečnostním otázkám pak v článku věnovaném kurdskému boji za autonomii píše: „Přestože byl Kurdistán rozdělen, tak hlavní myšlenka jeho obyvatel – vytvoření samostatného Kurdistánu – nikdy nezanikla.“

Na konci roku 2015 podpořil spolupředseda prokurdské strany HDP Selahattinem Demirtaş rezoluci kurdských stran, ve které požadují vytvoření autonomního regionu pro turecké Kurdy. V reakci na to státní zástupci zahájili jeho vyšetřování pro pobuřování a narušování ústavního pořádku, prezident Erdogan se nechal slyšet, že Demirtaş dostane lekci od lidu i justice a premiér Davutoglu vzkázal, že nebude nikdy jednat s někým, kdo ohrožuje tureckou celistvost a integritu.

Informace o otevření neoficiálního zastoupení pro kurdské milice YPG se objevila v otevřených zdrojích, konkrétně na stránkách České televize dne 14. 2. 2016.

Informace o otevření kanceláře syrských Kurdů v Moskvě se objevila např. na serveru iDNES.cz dne 10. 2. 2016.

Vzhledem k existenci instituce společné zahraniční politiky a jejím občasným projevům, hodnotíme výrok jako zavádějící i přes přetrvávající dominanci role členských států v této oblasti.

Není pravda, že by neexistovala žádná společná zahraniční politika Evropské unie. Společná zahraniční a bezpečnostní politika je součástí primárního práva EU již od dob Maastrichtské smlouvy 1993. Jak píše portál Euroskop, "její zřízení ovšem neznamenalo ani počátek spolupráce členských zemí v těchto oblastech, ani převzetí pravomocí v otázkách bezpečnosti a vztazích členských států se třetími zeměmi evropskou úrovní." V rámci společné zahraniční a bezpečností politiky existují také instituce a nástroje, které může Evropská unie využít. Všechny relevantní informace jsou k nalezení na portálu Evropské unie. V současné době stojí v čele této politiky Vysoká představitelka EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku Catherine Ashtonová.

Existují také konkrétní příklady, kdy je uskutečněn akt společné zahraniční politiky. Jako aktuální příklad jmenujme společné sankce v souvislosti s anexí Krymu. Tyto sankce byly dokonce schváleny ve formě evropské legislativy, jako Nařízení Rady EU (.pdf).

Zahraniční politika sice jistě nepatří mezi oblasti, které by byly v rámci EU zcela integrované. Jednotlivé členské státy jsou stále hlavními aktéry. Nicméně tvrzení, že společná zahraniční politika neexistuje vůbec, je zavádějící.

Evropský rozpočet pro rok 2014 počítá s výdaji (strana 10) v kapitole Bezpečnost a občanství ve výši 1 677 039 976 EUR z celkových 135 miliard, tedy přibližně jedno procento z unijního rozpočtu.

Detail kapitoly Nástroje zahraniční politiky najdeme v Hlavě 19 (strana 809), kde Unie plánuje vyplatit 463 169 988 EUR.

Dá se tedy říci, že vzhledem k celkovému rozpočtu EU jsou tyto prostředky skutečně skromné.

Výrok hodnotíme na základě hlasování Evropského parlamentu a mediálních vyjádření jako pravdivý.

Funkce vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, kterou zastává Catherine Ashtonová, byla zřízena Lisabonskou smlouvou.

Při jejím hlasování Zahradil vystoupil na rozpravě s příspěvkem, v němž považuje jeden bod smlouvy za „velkou chybu“, a jeho „podporu tedy tato část rozhodně nemá“. Hlasování se poté zdržel (.pdf, str. 76). Evropský parlament přesto Lisabonskou smlouvu 20. února 2008 schválil většinou 525 hlasů.

Jan Zahradil kritizuje, že se EU „léta snaží arbitrárně – a neúspěšně – uplácat cosi jako společnou zahraniční politiku“ a „vytváří pro ni nové funkce (naposled tzv. ‚vysoký představitel‘).“ Jednotnou evropskou zahraniční a bezpečnostní politiku odsoudil i při dalších příležitostech [1] [2].

Na základě přehledu významných témat Evropské unie za poslední dekádu hodnotíme výrok Jana Zahradila jako pravdivý.

V roce 2000 schválená Lisabonská strategie skutečně akcentovala zaměstnanost, respektive boj s nezaměstnaností, a jejím dlouhodobým cílem bylo zvýšení konkurenceschopnosti evropské ekonomiky.

O pár let později byla schválena nová celková strategie, Evropa 2020 (ang.), která mezi hlavní cíle zařadila kromě zaměstnanosti i zmiňovaný boj s klimatickými změnami. Společně s vývojem evropského systému obchodování s emisními povolenkami a aktivitami Evropské unie v oblasti globálního boje proti klimatickým změnám, lze dát Janu Zahradilovi za pravdu.

Důležitost tématu boje s finanční krizí a jejími následky asi není třeba zdůrazňovat.