Jan Zahradil

Europoslanec Jan Zahradil reaguje na otázku, zda finance z Evropské unie určené pro Palestinu nekončí v rukou teroristů. Odpovídá, že takové důkazy nemá, a dodává, že je třeba prověřit, jak mechanismus poskytování peněz funguje. Během kontroly má být dle něj alokování finanční pomoci ze strany EU zastaveno. Celou situaci následně srovnává s reakcí EU na ruskou invazi na Ukrajinu a tvrdí, že EU uvalila plošné sankce na celé Rusko, nikoli jen na jednotlivé subjekty.

Sankce EU

Omezující opatření vůči Rusku zavádí EU již od března 2014. Původně tím reagovala na protiprávní anexi Krymu. Jejich rozsah však značně vzrostl po únoru 2022, kdy Rusko na Ukrajině rozpoutalo válečnou agresi. První balíček sankcí přijala Unie ještě před zahájením plnohodnotné invaze, a to v reakci na ruské uznání nezávislosti samozvané Luhanské a Doněcké republiky na východě Ukrajiny.

Omezující opatření tehdy zasáhla všechny poslance ruské Státní dumy, kterým byl např. zmražen majetek nebo zakázán vstup na území Evropské unie. EU tehdy zároveň rozhodla o zákazu financování Ruska, jeho vlády i centrální banky. Dále mu zabránila v přístupu na evropské finanční a kapitálové trhy, čímž chtěla „omezit financování eskalačních a agresivních politik“.

Po začátku invaze se EU shodla na potřebě zavést další sankce vůči Rusku, které zahrnovaly finanční odvětví, energetiku, dopravu nebo kontrolu vývozu. EU např. zakázala přijímání vkladů od ruských státních příslušníků, a omezila tak finanční toky z Ruska do unijních států. Dále došlo k zákazu vývozu klíčových součástek pro ruské ropné rafinérie. Zmrazila také majetek prezidenta Vladimira Putina a ministra zahraničí Sergeje Lavrova a omezila vývoz technologií do Ruska tak, aby nemohlo dojít k jeho posílení.

Na konci února Evropská unie přijala ještě třetí balíček sankcí vůči Rusku. Ten zakázal jakékoli transakce s ruskou centrální bankou a uzavřel nebe pro veškerá ruská letadla Následně EU v reakci na vojenskou agresi zavedla ještě několik balíčků omezujících opatření, v rámci nichž např. vyloučila sedm ruských bank ze systému SWIFT, čímž je odpojila od mezinárodního finančního systému.

Dodejme, že v návaznosti na sankce nelze v nynější době z EU do Ruska vyvážet zboží dvojího užití (tedy takové, které je vyráběno pro civilní účely, ale může být použito i pro vojenské záměry) nebo luxusní produkty. Naopak dovážet nelze uhlí, ocel, zlato a (od prosince 2022) také surovou ropu. Zákaz se ovšem nevztahuje na ropovod Družba, který zásobuje střední Evropu.

Závěr

V reakci na ruskou invazi na Ukrajinu uvalila Evropská unie plošné sankce na celé Rusko, jak správně uvádí europoslanec Zahradil. Omezila například finanční toky z Ruska do členských států, zakázala vývoz součástek pro ruské ropné rafinerie nebo znemožnila vývoz některých technologií. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec Jan Zahradil odpovídá na otázku moderátora, jaké zájmy Evropská unie na palestinských územích sleduje. Odpovídá, že finanční pomoc ze strany EU je podle něj motivována cílem ekonomicky a společensky stabilizovat Palestinu kvůli tomu, aby z její strany nedošlo k úplnému přerušení vztahů s Izraelem. Následně zmiňuje, že EU podporuje „dvojstátí“, tedy zjevně tzv. dvoustátní řešení konfliktu mezi oběma stranami, a naznačuje, že její snahy v oblasti mají dle jeho názoru napomoci právě k definitivnímu prosazení tohoto cíle.

Dvoustátní řešení

Koncept dvoustátního řešení izraelsko-palestinského konfliktu předpokládá vytvoření dvou nezávislých států, Izraele a Palestiny, s vlastním územím. Zmínka o vzniku samostatného státu Palestina je přitom obsažena v rezoluci č. 181 Valného shromáždění Organizace spojených národů (OSN) z roku 1947. Podle této rezoluce měl být na bývalém mandátním území OSN, které bylo pod správou Velké Británie, v Palestině ustaven arabský a židovský stát. Město Jeruzalém pak mělo mít zvláštní status a spadat pod správu OSN (.pdf, str. 5–6).

Nejzazší termín vzniku obou států byl určen na 1. srpna 1948 (.pdf, str. 2). V souladu se zmíněnou rezolucí vyhlásil 14. května 1948 svou nezávislost stát Izrael. Následkem vyhlášení izraelské nezávislosti bylo vypuknutí první arabsko-izraelské války, v níž Izrael uhájil svou existenci.

Obyvatelé Palestiny o vytvoření samostatného arabského státu usilovali například v 60. letech (.pdf, str. 2). V roce 1964 Palestinská národní rada přijala Palestinskou národní chartu, která je ústředním dokumentem (.pdf, str. 3) Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Charta obsahovala ustanovení o nedělitelnosti Palestiny v územním rozsahu Britské mandátní správy (článek 2). Palestinská národní rada následně v roce 1968 Chartu upravila a rozšířila.

Na konci 80. let poté Valné shromáždění OSN přijalo rezoluci (.pdf), v níž potvrdilo dřívější vyhlášení samostatného Palestinského státu ze strany OOP (.pdf, str. 3). V letech 1993 a 1995 došlo k podpisům mírových dohod z Osla. Izrael tehdy uznal OOP jako představitele Palestiny a OOP uznala právo Izraele na existenci. Izrael také souhlasil s vytvořením palestinské samosprávy na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy. Tyto dohody následně vedly ke změně Palestinské národní charty a měly sloužit jako základ pro budoucí vyjednávání. Následující mírová jednání však k definitivnímu vyřešení izraelsko-palestinské otázky nevedla.

Postoj EU

Evropská unie dlouhodobě podporuje dvoustátní řešení. V roce 1999 se např. vyslovila pro palestinské právo na sebeurčení, včetně vytvoření vlastního státu. Zároveň zdůraznila svou připravenost pro uznání Palestiny jako státního útvaru a uvedla, že vytvoření demokratického a svrchovaného palestinského státu je nejvhodnější zárukou pro bezpečnost Izraele a pro jeho přijetí na Blízkém východě jako rovnocenného partnera.

Spolu s OSN, Spojenými státy a Ruskem se pak EU angažovala v tzv. Kvartetu, který předložil nový plán řešení konfliktu s cílem vytvoření dvou států. Kvartet se ovšem nevěnoval klíčovým a sporným bodům, kterými jsou vedle statusu Jeruzaléma i otázky týkající se palestinských uprchlíků, výstavby židovských osad a bezpečnostních opatření.

Dodejme, že v současné době EU Palestinu podporuje v rámci strategie „směrem k demokratickému, odpovědnému a udržitelnému palestinskému státu“ (.pdf), v rámci které pro ní bylo vyčleněno celkem 1,177 miliard eur pro období let 2021–2024.

Závěr

Evropská unie tedy skutečně podporuje tzv. dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu, kdy by kromě Izraele existovala i samostatná Palestina. V rámci tohoto cíle se tak EU dříve vyslovila pro vznik nezávislého a svrchovaného palestinského státu. Výrok europoslance Zahradila z těchto důvodů hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec Jan Zahradil v kontextu výroku tvrdí, že EU poskytuje finanční pomoc Palestině ve snaze stabilizovat tamní ekonomické a sociální podmínky tak, aby nedošlo k úplnému přerušení vztahů s Izraelem. Dále mluvil o tom, že přístup EU, která podporuje tzv. dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu, se dle jeho názoru ukázal jako naivní, jelikož Izrael po říjnovém útoku Hamásu nebude souhlasit s existencí Palestiny. V návaznosti na to zmínil, že Fatah podle něj potírá své politické protivníky a brání svobodným volbám. To by dle Zahradila měl být důvod, aby EU přehodnotila svůj postoj ke konfliktu.

Hnutí Fatah a Hamás

Fatah je jedno ze dvou hlavních palestinských hnutí a současně je vedoucí frakcí v rámci Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Jedná se o nacionální, sekulární a socialistickou politickou stranu, která ovládá Západní břeh Jordánu. Fatah byl založen s cílem prosazení nezávislosti Palestiny. Prostředkem, jak toho dosáhnout, měla být původně vojenská konfrontace s Izraelem. Později se však přístup Fatahu změnil a jeho vůdci se pokoušeli o mírový proces a politické vyjednávání. Dodejme, že Fatah uznává Izrael jako stát. V rámci dvoustátního řešení pak prosazuje obnovení hranic v podobě před rokem 1967.

Druhým hlavním hnutím je teroristické uskupení Hamás. Tato islamistická militantní skupina ovládá Pásmo Gazy od roku 2007, kdy násilně převzala kontrolu po volbách uskutečněných v předešlém roce. Po této události tak nastal politický rozkol mezi Gazou a zbytkem palestinského území, kde vládne hnutí Fatah. Hamás podle své charty z roku 1988 usiluje o zničení Izraele a založení islámského státu v celé Palestině. Ve své nové chartě z roku 2017 pak uznal podobu Palestiny v hranicích před rokem 1967, stále ovšem zavrhuje dvoustátní řešení a neuznává státnost Izraele (.pdf, str. 5–6).

Fatah a potlačování opozice

Dle reportu (.pdf) organizace Human Rights Watch z roku 2018 docházelo ze strany Fatahu k potlačování politických oponentů. A to zejména těch, kteří byli spojeni s Hamásem (.pdf, str. 2). Zpráva dále uvádí, že kromě potlačování politiků docházelo také k odposlouchávání telefonů právníků, novinářů, a členů Palestinské legislativní rady a selektivnímu zveřejňování jejich obsahu (str. 24).

Dále docházelo také k potlačování politických oponentů ze skupiny Palestinského islámského džihádu nebo Lidové fronty pro osvobození Palestiny. Politický analytik Nihad Abu Ghosh k tomu nicméně dodává, že „Palestinská samospráva se v násilí neomezuje pouze na palestinské opoziční strany“, a jako příklad uvádí zásah proti demonstraci, kde protestující žádali odstoupení prezidenta Mahmúda Abbáse kvůli úmrtí palestinského aktivisty.

Volby v Palestině

Po smrti Jásira Arafata byl v roce 2005 do prezidentské funkce zvolen člen Fatahu Mahmúd Abbás, který tento úřad zastává dodnes. Jak zmiňujeme výše, o rok později se konaly také parlamentní volby, které vyhrálo hnutí Hamás. Od tohoto roku tak tato teroristická organizace ovládá Pásmo Gazy, zatímco Fatah vládne na Západním břehu Jordánu.

Od chvíle, kdy Hamás převzal moc v Pásmu Gazy, se v Palestině nekonaly žádné prezidentské ani parlamentní volby. Prezidentu Abbásovi mělo funkční období původně skončit v roce 2009. Mezi Fatahem a Hamásem nicméně k dohodě o konání nových voleb nedošlo. Palestinská samospráva tak rozhodla o prodloužení Abbásova mandátu o jeden rok, aby se mohly současně konat volby prezidentské i volby do tamního parlamentu. Posléze byl ovšem Abbás Ústřední radou OOP zvolen do prezidentského úřadu na dobu neurčitou s odůvodněním, že se nové volby nemohou uskutečnit kvůli tomu, že Hamás nedovoluje přípravy na volby.

V roce 2010 vypršel mandát i dalším voleným orgánům, čímž de facto došlo ke ztrátě ústavní kontroly a omezení legislativního a soudního dohledu nad výkonem moci. Podle Ústavu mezinárodních vztahů se tak „Palestinská samospráva potýká s autoritativní vládou“. V únoru 2011 pak Abbás oznámil, že se nové volby uskuteční na jaře či v létě téhož roku. Hamás ale uspořádání voleb odmítl, a ty tak byly opět odvolány.

Odložené volby v roce 2021

V lednu 2021 prezident Abbás vyhlásil konání parlamentních i prezidentských voleb. Již v té době se nicméně objevovaly skeptické názory ohledně jejich reálného uskutečnění. V dubnu 2021 potom Abbás oznámil, že se hlavní palestinské frakce dohodly na odložení voleb. Dodejme, že zrušení voleb bylo výhodné i pro samotného Abbáse, jelikož podle některých průzkumů by Fatah prohrál, mj. kvůli tomu, že se rozštěpil na více frakcí, které následně sestavily samostatné kandidátní listiny.

Mahmúd Abbás odložení voleb zdůvodňoval nejistotou, zda Izrael Palestincům umožní hlasování ve východním Jeruzalémě. Právě zaručením tohoto práva pak Abbás podmiňuje pořádání voleb. Izrael poté nicméně prohlásil, že z jeho strany nedošlo k odmítnutí uspořádat volby v Jeruzalémě, a že o takovém kroku s Palestinskou samosprávou ani nemluvil. Abbásovo zdůvodnění odmítla také Evropská unie. Mnozí Palestinci tak celou situaci považovali za pokus o vyhnutí se volbám, které by Fatah mohl prohrát s Hamásem. Ten odložení těchto voleb označil za puč.

Shrnutí

Z výše uvedených informací vyplývá, že se Palestinská samospráva, v čele s hnutím Fatah, skutečně dopouští potlačování svých politických protivníků. Podle Human Rights Watch dochází také k potírání občanských demonstrací či k odposlouchávání novinářů.

Od převzetí moci Hamásem v Pásmu Gazy v roce 2007 se pak volby v Palestině nekonaly. Prezident a člen Fatahu Mahmúd Abbás se o uspořádání voleb snažil vícekrát. V roce 2009 však nedošlo k dohodě mezi Fatahem a Hamásem a Abbásovi byl mandát prodloužen. Poslední odložení voleb v roce 2021 pak Abbás zdůvodnil nesoučinností Izraele v případě hlasování ve východním Jeruzalémě. Izrael i Evropská unie nicméně Abbásův argument zpochybnily s tím, že se mělo jednat o záminku k dalšímu prodloužení vlastního funkčního období. Z těchto důvodů hodnotíme výrok Jana Zahradila jako pravdivý.

Europoslanec Jan Zahradil hovoří o přátelství mezi premiéry Izraele a Maďarska v kontextu konfliktu, který v sobotu 7. října tohoto roku rozpoutal útok palestinského teroristického hnutí Hamás na židovský stát. Konkrétně odpovídá na otázku, zda se podpora izraelské, respektive palestinské strany v evropské politice odvíjí od příslušnosti politiků k levici či pravici. Ti levicoví podle Zahradila nepodporují izraelského premiéra Benjamina Netanjahua právě proto, že je to pravicový premiér, který se přátelí s pravicovým a konzervativním premiérem Maďarska Viktorem Orbánem. V naší analýze jsme se proto zaměřili na to, jak oba politici popisují své vzájemné vztahy.

Benjamin Netanjahu jako první izraelský premiér od roku 1989 navštívil Maďarsko v červenci 2017. Při této návštěvě Viktor Orbán pronesl, že respektuje stát Izrael a jeho právo na obranu a odsoudil, že se Maďarsko za druhé světové války nezastalo svých židovských občanů. Dodejme, že předseda vlády Izraele tuto návštěvu podnikl navzdory výhradám židovské obce, která označila kampaň Viktora Orbána ze stejného roku namířenou vůči americkému miliardář Georgovi Sorosovi za antisemitskou.

Oba premiéři o svých vztazích a o vztazích mezi oběma zeměmi hovořili také v červenci 2018 při příležitosti Orbánovy návštěvy Izraele. Premiér Netanjahu konkrétně nazval Viktora Orbána „opravdovým přítelem Izraele“ a poděkoval mu, že jeho vláda bojuje v Maďarsku proti antisemitismu. Současně se shodli na nutnosti zajistit bezpečnost svých občanů. Orbán pak uvedl, že mezi státy panují dobré vzájemné vztahy zejména díky vynikajícím osobním vazbám a společně sdílenému vlastenectví.

V únoru následujícího roku pak na společné tiskové konferenci v Jeruzalémě Benjamin Netanjahu uvedl, že se s premiérem Orbánem setkává pravidelně. Hovořili také o dobrých vztazích mezi oběma zeměmi a jejich úmyslu tyto vřelé vztahy ještě více prohlubovat.

Dalším příkladem přátelských vztahů těchto státníků je např. twitterový příspěvek Viktora Orbána z listopadu 2022, ve kterém gratuloval Benjaminovi Netanjahuovi k vítězství jeho strany Likud v izraelských parlamentních volbách. V reakci na to Netanjahu nazval Orbána svým přítelem, a také napsal, že se těší na prohlubování blízkého přátelství mezi oběma zeměmi.

Na jaře letošního roku pak média informovala o tom, že Orbán jako vstřícný krok vůči Netanjahuovi nechá přesunout maďarskou ambasádu v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma. Tím by se tak Maďarsko stalo prvním evropským státem s ambasádou v tomto městě. Později však Budapešť uskutečnění tohoto záměru popřela.

Z výše uvedených informací vyplývá, že vztah izraelského premiéra Benjamina Netanjahua s maďarským premiérem Viktorem Orbánem se dá skutečně označit za blízký. Předsedové vlád se pravidelně setkávají, opakovaně hovoří o vřelých vztazích mezi oběma státy a sdílejí vzájemné sympatie. Benjamin Netanjahu svůj maďarský protějšek v minulosti nazval svým přítelem a „opravdovým přítelem Izraele“. Výrok Jana Zahradila tak hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec Jan Zahradil naráží na slova Mikuláše Peksy, který v debatě zmínil, že je izraelská vládní strana Likud spřízněná se Stranou evropských konzervativců a reformistů (ECR Party). Zahradil uvedl, že se za toto spojení ODS nestydí a přátelské vztahy mezi oběma stranami pak ilustroval na tom, že člen Likudu vystoupil na kongresu ODS, přičemž se v rámci českých politických stran mělo jednat o první takové vystoupení.

Česká ODS i izraelský Likud jsou skutečně součástí ECR, což je nadnárodní evropská strana založená v roce 2009 za účelem reformy Evropské unie. Mezi cíle této strany patří například zachování národní suverenity evropských států či osobní svobody (.pdf). Likud se mezi globální partnery ECR zařadil v roce 2016.

ODS považuje stranu Likud za svého partnera už delší dobu. V roce 2015 jí např. gratulovala k vítězství v parlamentních volbách. O tři roky později pak tehdejší zahraniční tajemník Likudu Eli Hazan vystoupil na 28. kongresu ODS (video), kde pronesl: „Je to pro nás čest být tu dnes s Vámi a spojenectví mezi našimi stranami považujeme za nesmírně důležité.“ Dále uvedl, že obě strany sdílejí společné hodnoty a poděkoval poslancům ODS za „jejich neustálou podporu státu Izrael.“

Jan Zahradil před izraelskými parlamentními volbami v dubnu 2019 popřál Likudu úspěch, zároveň izraelskou stranu označil za politického partnera ODS. K vítězství pak této straně pogratuloval Petr Fiala, který ji taktéž popsal jako partnera ODS. Premiér Fiala Netanjahuovi k výhře ve volbách poblahopřál i v listopadu 2022, kdy také uvedl, že vztahy mezi oběma stranami jsou na vynikající úrovni. Doplňme, že ke gratulacím docházelo oboustranně, v roce 2021 Eli Hazan blahopřál Petrovi Fialovi k jeho novému postu premiéra s odkazem na jeho projev na kongresu ODS v roce 2018.

Z uvedených informací vyplývá, že ODS má s Likudem skutečně blízké vztahy, jak tvrdí europoslanec Jan Zahradil. Obě strany jsou také členy jedné mezinárodní organizace, a to konkrétně Strany evropských konzervativců a reformistů. Někdejší zahraniční tajemník Likudu přednesl projev na kongresu ODS v roce 2018. V archivech ostatních parlamentních stran se pak zmínka o Likudu neobjevuje, a tak byl projev Hazana prvním vystoupením zástupce Likudu na sjezdech českých politických stran. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

V kontextu debaty o situaci, kdy v různých evropských zemích proběhly po útoku teroristického hnutí Hamás na Izrael akce podporující Palestinu, potažmo i Hamás samotný, uvedl europoslanec Jan Zahradil, že tyto akce vnímá jako součást systémového selhání v některých zemích západní Evropy. Moderátor následně vznesl otázku, zda by se měly trestně stíhat projevy na sociálních sítích, které podporují terorismus. Zahradil reagoval právě tímto výrokem a dodal, že „stačí tyto paragrafy použít“. Upřesněme, že z kontextu výroku vyplývá, že Jan Zahradil nemluví přímo o samotném trestním řádu, ale obecně o českém trestním právu.

Příslušné paragrafy lze najít v trestním zákoníku, konkrétně v dílu 5, který pojednává o trestných činech narušujících soužití lidí. V zákoníku konkrétně stojí, že podněcování nenávisti k některému národu, rase, etnické skupině nebo náboženství může být potrestáno vězením v délce až dvou let. Trest v délce šesti měsíců až tří let pak mohou dostat lidé, kteří k takové nenávisti podněcují „tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí“ nebo kteří se zapojují do organizace podporující diskriminaci, násilí nebo nenávist vůči rasovým či etnickým skupinám.

Vedle toho v trestním zákoníku také stojí, že ten, kdo skupině obyvatel vyhrožuje smrtí nebo ublížením na zdraví, může být potrestán odnětím svobody až na jeden rok. Pokud pak někdo ostatním takto vyhrožuje např. kvůli rase, příslušnosti k etnické skupině nebo národnosti, ve vězení může strávit šest měsíců až tři roky. Trest v délce dvou až tří let pak může člověk dostat v případě, že veřejně hanobí národ nebo skupinu osob kvůli jejich rase, příslušnosti k etnické skupině, národnosti, ale také politickému přesvědčení nebo vyznání.

V českém trestním zákoníku se tedy skutečně nacházejí paragrafy, na základě kterých lze stíhat jednotlivce za podněcování nenávisti vůči skupinám osob, a to mj. kvůli jejich etnické příslušnosti. Trest hrozí také těm, kteří by takto orientovanou nenávist šířili prostřednictvím sociálních sítí. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.