Europoslanec Jan Zahradil odpovídá na otázku moderátora, jaké zájmy Evropská unie na palestinských územích sleduje. Odpovídá, že finanční pomoc ze strany EU je podle něj motivována cílem ekonomicky a společensky stabilizovat Palestinu kvůli tomu, aby z její strany nedošlo k úplnému přerušení vztahů s Izraelem. Následně zmiňuje, že EU podporuje „dvojstátí“, tedy zjevně tzv. dvoustátní řešení konfliktu mezi oběma stranami, a naznačuje, že její snahy v oblasti mají dle jeho názoru napomoci právě k definitivnímu prosazení tohoto cíle.
Dvoustátní řešení
Koncept dvoustátního řešení izraelsko-palestinského konfliktu předpokládá vytvoření dvou nezávislých států, Izraele a Palestiny, s vlastním územím. Zmínka o vzniku samostatného státu Palestina je přitom obsažena v rezoluci č. 181 Valného shromáždění Organizace spojených národů (OSN) z roku 1947. Podle této rezoluce měl být na bývalém mandátním území OSN, které bylo pod správou Velké Británie, v Palestině ustaven arabský a židovský stát. Město Jeruzalém pak mělo mít zvláštní status a spadat pod správu OSN (.pdf, str. 5–6).
Nejzazší termín vzniku obou států byl určen na 1. srpna 1948 (.pdf, str. 2). V souladu se zmíněnou rezolucí vyhlásil 14. května 1948 svou nezávislost stát Izrael. Následkem vyhlášení izraelské nezávislosti bylo vypuknutí první arabsko-izraelské války, v níž Izrael uhájil svou existenci.
Obyvatelé Palestiny o vytvoření samostatného arabského státu usilovali například v 60. letech (.pdf, str. 2). V roce 1964 Palestinská národní rada přijala Palestinskou národní chartu, která je ústředním dokumentem (.pdf, str. 3) Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Charta obsahovala ustanovení o nedělitelnosti Palestiny v územním rozsahu Britské mandátní správy (článek 2). Palestinská národní rada následně v roce 1968 Chartu upravila a rozšířila.
Na konci 80. let poté Valné shromáždění OSN přijalo rezoluci (.pdf), v níž potvrdilo dřívější vyhlášení samostatného Palestinského státu ze strany OOP (.pdf, str. 3). V letech 1993 a 1995 došlo k podpisům mírových dohod z Osla. Izrael tehdy uznal OOP jako představitele Palestiny a OOP uznala právo Izraele na existenci. Izrael také souhlasil s vytvořením palestinské samosprávy na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy. Tyto dohody následně vedly ke změně Palestinské národní charty a měly sloužit jako základ pro budoucí vyjednávání. Následující mírová jednání však k definitivnímu vyřešení izraelsko-palestinské otázky nevedla.
Postoj EU
Evropská unie dlouhodobě podporuje dvoustátní řešení. V roce 1999 se např. vyslovila pro palestinské právo na sebeurčení, včetně vytvoření vlastního státu. Zároveň zdůraznila svou připravenost pro uznání Palestiny jako státního útvaru a uvedla, že vytvoření demokratického a svrchovaného palestinského státu je nejvhodnější zárukou pro bezpečnost Izraele a pro jeho přijetí na Blízkém východě jako rovnocenného partnera.
Spolu s OSN, Spojenými státy a Ruskem se pak EU angažovala v tzv. Kvartetu, který předložil nový plán řešení konfliktu s cílem vytvoření dvou států. Kvartet se ovšem nevěnoval klíčovým a sporným bodům, kterými jsou vedle statusu Jeruzaléma i otázky týkající se palestinských uprchlíků, výstavby židovských osad a bezpečnostních opatření.
Dodejme, že v současné době EU Palestinu podporuje v rámci strategie „směrem k demokratickému, odpovědnému a udržitelnému palestinskému státu“ (.pdf), v rámci které pro ní bylo vyčleněno celkem 1,177 miliard eur pro období let 2021–2024.
Závěr
Evropská unie tedy skutečně podporuje tzv. dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu, kdy by kromě Izraele existovala i samostatná Palestina. V rámci tohoto cíle se tak EU dříve vyslovila pro vznik nezávislého a svrchovaného palestinského státu. Výrok europoslance Zahradila z těchto důvodů hodnotíme jako pravdivý.