Jan Zahradil

Dle dat UNHCR bylo v únoru 2016 na území Turecka více než 2.5 milionu syrských uprchlíků. Výrok je tedy pravdivý.

Pokud jde o spory ve vládě ohledně pomalých reforem, které skončily odchodem, lze ukázat na dva významné příklady.

Na počátku února 2016 rezignovalukrajinský ministr hospodářství Ajvaras Abromavičius, který prohlásil, že odmítá krýt státní úředníky, kteří se „velmi podobně jako stará vláda snaží ovládnout tok veřejných peněz“.

Necelé dva týdny poté zdůvodnil svou rezignaci neuspokojivým stavem justice, korupcí a prosazováním skupinových zájmů náměstek ukrajinského generálního prokurátora Vitalij Kasko.

Spory v ukrajinské vládě vedly 16. února 2016 k neúspěšnému hlasování o odvolání a z vládní koalice postupně odešlo více stran.

Dle informací České televize se na otevření neoficiálního zastoupení pro kurdské milice YPG v Praze podílí bývalý příslušník skupiny speciálních operací Vojenské policie Lumír Němec. Ten se snaží navázat kontakty s politickými stranami a "vlivnými lidmi, kteří by mohli kurdskému lidu jakýmkoli způsobem pomoci." Na podzim 2015 prý dokonce trénoval bojovníky přímo v syrském Kurdistánu.

Dle České televize byl Lumír Němec členem Útvaru speciálních operací Vojenské policie (SOG), která byla zrušena v roce 2009.

Vzhledem k existenci instituce společné zahraniční politiky a jejím občasným projevům, hodnotíme výrok jako zavádějící i přes přetrvávající dominanci role členských států v této oblasti.

Není pravda, že by neexistovala žádná společná zahraniční politika Evropské unie. Společná zahraniční a bezpečnostní politika je součástí primárního práva EU již od dob Maastrichtské smlouvy 1993. Jak píše portál Euroskop, "její zřízení ovšem neznamenalo ani počátek spolupráce členských zemí v těchto oblastech, ani převzetí pravomocí v otázkách bezpečnosti a vztazích členských států se třetími zeměmi evropskou úrovní." V rámci společné zahraniční a bezpečností politiky existují také instituce a nástroje, které může Evropská unie využít. Všechny relevantní informace jsou k nalezení na portálu Evropské unie. V současné době stojí v čele této politiky Vysoká představitelka EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku Catherine Ashtonová.

Existují také konkrétní příklady, kdy je uskutečněn akt společné zahraniční politiky. Jako aktuální příklad jmenujme společné sankce v souvislosti s anexí Krymu. Tyto sankce byly dokonce schváleny ve formě evropské legislativy, jako Nařízení Rady EU (.pdf).

Zahraniční politika sice jistě nepatří mezi oblasti, které by byly v rámci EU zcela integrované. Jednotlivé členské státy jsou stále hlavními aktéry. Nicméně tvrzení, že společná zahraniční politika neexistuje vůbec, je zavádějící.

Evropský rozpočet pro rok 2014 počítá s výdaji (strana 10) v kapitole Bezpečnost a občanství ve výši 1 677 039 976 EUR z celkových 135 miliard, tedy přibližně jedno procento z unijního rozpočtu.

Detail kapitoly Nástroje zahraniční politiky najdeme v Hlavě 19 (strana 809), kde Unie plánuje vyplatit 463 169 988 EUR.

Dá se tedy říci, že vzhledem k celkovému rozpočtu EU jsou tyto prostředky skutečně skromné.

Výrok hodnotíme na základě hlasování Evropského parlamentu a mediálních vyjádření jako pravdivý.

Funkce vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, kterou zastává Catherine Ashtonová, byla zřízena Lisabonskou smlouvou.

Při jejím hlasování Zahradil vystoupil na rozpravě s příspěvkem, v němž považuje jeden bod smlouvy za „velkou chybu“, a jeho „podporu tedy tato část rozhodně nemá“. Hlasování se poté zdržel (.pdf, str. 76). Evropský parlament přesto Lisabonskou smlouvu 20. února 2008 schválil většinou 525 hlasů.

Jan Zahradil kritizuje, že se EU „léta snaží arbitrárně – a neúspěšně – uplácat cosi jako společnou zahraniční politiku“ a „vytváří pro ni nové funkce (naposled tzv. ‚vysoký představitel‘).“ Jednotnou evropskou zahraniční a bezpečnostní politiku odsoudil i při dalších příležitostech [1] [2].

Na základě přehledu významných témat Evropské unie za poslední dekádu hodnotíme výrok Jana Zahradila jako pravdivý.

V roce 2000 schválená Lisabonská strategie skutečně akcentovala zaměstnanost, respektive boj s nezaměstnaností, a jejím dlouhodobým cílem bylo zvýšení konkurenceschopnosti evropské ekonomiky.

O pár let později byla schválena nová celková strategie, Evropa 2020 (ang.), která mezi hlavní cíle zařadila kromě zaměstnanosti i zmiňovaný boj s klimatickými změnami. Společně s vývojem evropského systému obchodování s emisními povolenkami a aktivitami Evropské unie v oblasti globálního boje proti klimatickým změnám, lze dát Janu Zahradilovi za pravdu.

Důležitost tématu boje s finanční krizí a jejími následky asi není třeba zdůrazňovat.

Česká republika má podle metod měření rizika chudoby Eurostatu (.pdf) skutečně procentuálně nejnižší riziko chudoby (9,8 %) ze zemí EU. Nejvyšší míra rizika na hladině 22 % se vyskytuje ve Španělsku, Bulharsku a Rumunsku. Vyplývá to tak ze zprávy Eurostatu z roku 2012. Je nutné ovšem vzít úvahu relativitu chudoby v jednotlivých zemích, v nichž se hranice chudoby můžou výrazně lišit.

Hospodářské noviny vysvětlují relativní míru chudoby takto: „Relativní míra chudoby je způsob, jakým lze změřit míru ohrožení populace chudobou, vzhledem k ostatním zemím. Základním principem je stanovení hranice chudoby vůči příjmovému mediánu domácnosti. Dle metodiky Evropského statistického úřadu Eurostatu je jako kritérium chudoby stanoveno méně než 60 procent mediánu příjmu domácností."

Server finance.cz uvádí hodnoty hranice chudoby v různých zemích. Například v České republice je hranice chudoby 4 235 EUR za rok, zatímco například v Lucembursku činí hranice chudoby 19 400 EUR za rok.

Výrok s ohledem na relativitu metodiky výpočtu rizika chudoby hodnotíme jako pravdivý.

Jan Zahradil se skutečně v tomto duchu vyjádřil např. v roce 2000 v rozhovoru pro Institut pro evropskou politiku EUROPEUM, kdy mj. řekl: " Myšlenka jednotného trhu, pokud bychom ji očistili od snahy ochránit evropský trh před jinými trhy a nikoli ho naopak s těmi trhy propojit, je dobrá. I komunitární legislativa České republice určitě prospěje, protože je náš právní rámec nedostatečný. Zákony týkající se úpravy pravidel hospodářské soutěže, úpravy státní pomoci a desítky dalších zákonů jsou jednoznačně ve prospěch legislativního a institucionálního rámce v ČR. Pro ODS je vnitřní trh jádrem integrace, pochybnosti máme spíš o politických aspektech integračního procesu, především o tvorbě Společné zahraniční a bezpečnostní politiky, o způsobu rozhodovacího procesu v EU a o tom, zda se má EU ubírat cestou nadnárodní unifikované entity, nebo má být svazkem dobrovolně spolupracujících národních států." Tomuto tématu také věnoval svůj projev na ideové konferenci ODS 7. února 2005.

Politická strana Aliance evropských konzervativců a reformistů vznikla 1. října 2009. Stranu založilo sedm politických stran: ODS, britská Konzervativní strana, polská strana Právo a Spravedlnost, belgická LDD, lotyšská TB/LNNK, litevská AWPL a britská UUP. V současnosti zahrnuje Aliance konzervativní politické strany z celkem 17 zemí, z nichž některé nejsou členy Evropské unie (Gruzie, Turecko).