Národní parlamenty jednotlivých členských států se nenaučily využívat institutu tzv. žluté karty, který je v Lisabonské smlouvě (...) Bohužel tahle spolupráce těch národních parlamentů tady nefunguje. Za celou tu dobu se to ty národní parlamenty nenaučily.
Výrok hodnotíme jako pravdivý, jelikož institut žluté karty byl od jejího zavedení v roce 2009 úspěšně použit pouze dvakrát.
Žlutá (a na něj navazující oranžová) karta je mechanismus, jehož cílem je kontrola dodržování principu subsidiarity, a to prostřednictvím vnitrostátních parlamentů. Ty mohou vyjádřit své stanovisko k legislativním návrhům EU hned na počátku legislativního procesu, a to formou stanoviska vyjadřujícím rozpor návrhu s principem subsidiarity (tj. v případech, kdy jsou parlamenty přesvědčeny, že by se konkrétní otázka efektivněji vyřešila na úrovni národní než na evropské).
Mechanismus žluté karty je pak spuštěn, pokud nejméně třetina vnitrostátních parlamentů předloží odmítavé stanovisko. Návrh je následně přezkoumán Komisí. Tento mechanismus byl do čl. 12 Smlouvy o EU implementován Lisabonskou smlouvou jejím vstupem v platnost 1. prosince 2009 (Změny po Lisabonské smlouvě, Euroskop.cz).
Žlutá karta byla úspěšně uplatněna pouze ve dvou případech, a to zaprvé stran evropské legislativní úpravy práva na stávku a zadruhé stran vytvoření evropského státního zastupitelství (evropské prokuratury). (The EU's 'yellow card' comes of age: Subsidiarity unbound? 12. 11. 2013, CER.org.uk) V obrovském množství legislativy, kterou Evropská unie každoročně přijímá, je použití mechanismu žluté karty tedy velmi vzácné.
