Diskuze českých europoslanců s Václavem Moravcem

Česká republika přijala svou pozici (.pdf) k návrhu směrnice Evropského parlamentu a rady o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se výroby, obchodní úpravy a prodeje tabákových výrobků a souvisejících výrobků 21. ledna 2013.

Evropský parlament směrnici projednával v 1. čtení 8. října 2013. Je tedy pravdou, že Česká republika měla přijatou pozici, tak jak tvrdí Zuzana Roithová.

Nepodařilo se nám ověřit, jestli byla česká pozice k jednotlivým směrnicím ve volebním období od roku 2004 formulována, nebo nikoli. Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný vinou nedostatku sekundárních zdrojů.

Nalezli jsme pouze několik dílčích informací o jednáních, jichž se účastnil Ivan Langer a Jiří Pospíšil [1, 2 (.pdf, str. 1)], Miroslav Kalousek, Martin Říman a Cyril Svoboda. K případným absencím se nám nepodařilo najít žádné podklady.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný kvůli nejasnosti vyjádření. Podle dostupných materiálů totiž balíček vůbec neřeší finanční prostředky.

Jak shrnuje například Svaz průmyslu a dopravy ČR, cílem balíčku je především liberalizace evropských železnic, dále snížení administrativní zátěže, ochrana pracovníků železnic a oddělení vlastníků kolejí od provozovatelů dopravy.

Podobně balíček shrnuje Evropská komise, která 30. ledna 2013 schválila jeho původní znění. Od té doby balíček prošel Radou a výbory a 26. února 2014 také prvním čtením na plénu Evropského parlamentu. Pravdou ale je, že o tomto schválení neinformovalo ani Ministerstvo dopravy ani například parlamentní Výbor pro evropské záležitosti nebo České dráhy.

Tento výrok hodnotíme na základě níže uvedených informací jako pravdivý s výhradou.

Dle dostupných údajů se kancléřka Angela Merkelová s německými europoslanci schází, tyto schůzky však nejsou pravidelné. Například za rok 2013 nebyly nalezeny žádné údaje potvrzující schůzku Angely Merkelové s členy Evropského parlamentu.

O schůzkách s kancléřkou píší nejčastěji členové Evropského parlamentu, například Reimer Bȍge na svých webových stránkách, dále například europoslankyně Birgit Collin-Langer nebo poslanec Burkhard Balz.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, nepodařilo se nám dohledat informace potvrzující nebo vyvracející tvrzení Richarda Falbra.

Kontaktovali jsme v tomto ohledu Jiřího Paroubka a v případě, že nám odpoví, uveřejníme zde alespoň jeho vyjádření.

Výrok Richarda Falbra je hodnocen jako neověřitelný, protože stanoviska Českých drah ani Ministerstva dopravy nejsou veřejně dostupná a nelze tak zjistit, kdy je poslanci dostali k dispozici.

" Železniční balíček " je souhrn návrhů nové (a novelizace stávající) legislativy týkající se železniční dopravy iniciované Evropskou komisí. Doposud byly přijaty tři železniční balíčky. První z nich se zabýval mezinárodní nákladní dopravou, druhý vnitrostátní nákladní dopravou a třetí mezinárodní osobní dopravou.

Čtvrtý železniční balíček, který Evropská komise předložila 30. ledna 2013, by měl napomoci liberalizovat vnitrostátní osobní dopravu. Balíček musí být schválen jak Evropským parlamentem, tak i Radou EU. Parlamentní výbor pro dopravu balíček schválil 17. prosince 2013. Na plenárním zasedání byl projednáván 25. února 2014 a při hlasování prošel prvním čtením. Jakmile se k balíčku vyjádří Rada, budou obě instituce ještě jednat o konečném znění pravidel.

Stanoviska Českých drah ani Ministerstva dopravy pro europoslance nelze dohledat. Jediné dostupné stanovisko Českých drah je z internetového magazínu ČD Železničář z 10. června 2012. České dráhy s navrhovaným balíčkem nesouhlasí, neboť nezaručuje rovné podmínky pro dopravce. Stanovisko Ministerstva dopravy potom není dostupné vůbec.

Při hodnocení tohoto výroku vycházíme ze zpráv v médiích. Podle těch si ještě v roce 2009 stěžoval europoslanec Richard Falbr na nejednotnost českých europoslanců a dával za příklad slovenské europoslance, kteří se podle něj pravidelně scházejí před štrasburskou schůzí na snídani.

Od té doby však začaly fungovat podobné schůzky i mezi 22 českými europoslanci. Zprávy hovoří o tradičních úterních snídaních, kterých se v posledních letech zúčastnili například ředitelé veřejnoprávních médií, generální ředitelé Českých drah a SŽDC, zástupci Ministerstva dopravy, ministr pro evropské záležitosti nebo zástupci ČEPS a Svazu chemického průmyslu.

Ze zpráv vyplývá, že europoslanci si se svými hosty vyměňovali stanoviska k aktuální agendě, která pak mohli použít při tvorbě legislativy. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Na základě e-mailové odpovědi Ing. Ladislava Nováka, ředitele Svazu chemického průmyslu České republiky (SCHP), hodnotíme výrok jako pravdivý. K tomuto hodnocení připojujeme odpověď na náš dotaz v plném znění:

Dobrý den

mohu potvrdit, že ke komunikaci Svazu s našimi europoslanci docházelo v průběhu projednávání Nařízení REACH v letech 2004-2006 naprosto pravidelně a často – jednal jsem s nimi převážně já, jak formou zasílání emailů, tak formou osobních schůzek v Bruselu, Štrasburku i v ČR. Osobních schůzek bylo nespočet a vždy byly konstruktivní a věcné.

S pozdravem

Ladislav Novák

Nařízení (.pdf) Evropského parlamentu a Rady č. 1907/2006 o registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek (Registration, Evaluation, Authorisation and Restriction of Chemicals, tzv. REACH) sjednocuje a přibližuje legislativu týkající se chemických látek a posuzuje jejich vliv na zdraví a životní prostředí.

Látky budou muset být také registrovány v databázi nově zřízené Evropské chemické agentury v Helsinkách. Nařízení bylo podepsáno 18. prosince 2006 a v platnost vstoupilo dne 1. června 2007 (str. 69). Pokud jde o termín "nejsložitější směrnice", toto nařízení nahrazuje (.pdf) 45 současných předpisů. Server EUobserver toto nařízení skutečně označuje jako " nejkomplexnější v evropské historii " (cit. z angl. originálu).

Výrok označujeme za pravdivý na základě získaných dat ze zpravodajských článků, paperu CEC Government Relations a především odborné analýzy Víta Dostála z Asociace pro mezinárodní otázky.

Vláda Davida Camerona ve Velké Británii funguje od 11. května 2010, vláda Petra Nečase vykonávala funkci od 13. července 2010 do 10. července 2013. Z důvodu ideologické blízkosti největších vládních politických stran – české ODS a britských konzervativců – byly v určitých oblastech české a britské postoje shodné. Patrně nejvýrazněji se tato blízkost projevila v postojích ohledně Smlouvy o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii (tzv. fiskální pakt).

Z tehdejších členských států Evropské unie se tento pakt rozhodla nepodepsat právě Velká Británie a Česká republika. Blízkost dokazuje také založení společné frakce v Evropském parlamentu – Evropských konzervativců a reformistů (ECR) v červnu 2009. To se ovšem stalo ještě za vedení předsedy Mirka Topolánka. V podobném duchu hovoří také paper (.pdf, angl.) CEC Government Relations.

Podle odborné analýzy (.pdf) Víta Dostála z Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) lze na identifikaci partnerů a spojenců České republiky v Evropské unii nahlížet několika způsoby – podle koncepčních materiálů, dle evropských elit, podle zájmových koalic a míry integrace nebo hlasování v Radě EU. Z hlediska participace na zájmových koalicích a postoje k zapojování do integračních projektů se skutečně Velká Británie prokázala v analýze jako nejbližší spojenec (ČR se nacházela společně s Británií v sedmi z devíti sledovaných koalicích).

Na druhou stranu se v případě hlasování v Radě EU nachází Velká Británie na opačném pólu (na tato data je ale podle zmínky Víta Dostála potřeba nahlížet rezervovaně) a v dalších způsobech jsou pro ČR nejdůležitější její geografičtí sousedé, i když Británie mezi blízké spojence patří také.

Vzhledem k tomu, že alespoň v jednom ohledu se potvrzuje výrok Richarda Falbra, označujeme jej za pravdivý, neboť není jednoznačně jasné, v jakém ohledu toto napojení myslel.

Dle údajů statistického úřadu amerického ministerstva práce byla nezaměstnanost v prosinci 2013 6,7 % a v lednu 2014 6,6 %. Pro srovnání stavu nezaměstnanosti mezi jednotlivými zeměmi používáme data Eurostat pro prosinec 2013.

USA

6.7

Řecko

-

Nizozemsko

7

Německo

5.1Španělsko

25.9

Polsko

10

Rakousko

4.9

Francie

10.8

Portugalsko

15.3

Lucembursko

6.2

Chorvatsko

18.7

Rumunsko

7.3

Belgie

8.5

Itálie

12.7

Slovinsko

10.1

Bulharsko

13

Cyprus

17.2

Slovensko

13.8

Česká republika

6.8

Litva

11.5

Velká Británie

-

Dánsko

7.2

Lotyšsko

10.9

Finsko

8.3

Estonsko

-

Maďarsko8.8

Švédsko

8

Irsko

12

Malta

6.7

Všechny Miloslavem Ransdorfem uvedené země mají nižší míru nezaměstnanosti než Spojené státy a žádné další členské země nemají nižší nezaměstnanost, výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, neboť Miloslav Ransdorf počet nezaměstnaných zhruba trojnásobně nadsadil. Nezaměstnaných mezi ekonomicky aktivními je pouze 6,8 %, což představuje zhruba 630 000 lidí.

Na úvod je potřeba předeslat, že výrok operuje se třemi způsoby měření nezaměstnanosti, přičemž třetí je nesmyslný.

Prvním ukazatelem – který používá Ministerstvo práce a sociálních věcí – je podíl nezaměstnaných osob. Ten „vyjadřuje podíl dosažitelných uchazečů o zaměstnání ve věku 15 – 64 let ze všech obyvatel ve stejném věku,“ přičemž jsou jeho podklady zjišťovány z evidence úřadů práce. Lednová nezaměstnanost byla podle Ministerstva práce a sociálních věcí skutečně 8,6 %.

Druhým způsobem měření je obecná míra nezaměstnanosti, která vystihuje „podíl počtu nezaměstnaných na celkové pracovní síle“ (neboli ekonomicky aktivní populaci). Je získávána pomocí výběrového šetření a využívá ji Český statistický úřad a Eurostat. Eurostat má nejnovější dostupná data z prosince minulého roku, ta ukazovala opravdu 6,8% míru nezaměstnanosti.

Třetí výpočet, jenž se Miloslav Ransdorf snaží využívat, jsou „nezaměstnaní z ekonomicky aktivní populace“. Neboť je však „ekonomicky aktivní obyvatelstvo“ pouze jiným názvem (.pdf, str. 1) pro „pracovní sílu“, jde stále o obecnou míru nezaměstnanosti, s níž počítá ČSÚ a Eurostat a která činí 6,8 %, nikoli Miloslavem Ransdorfem zmiňovaných 11,5 %.

Není pravdou, že by Barrosova komise neudělala v otázce zjednodušení byrokracie nic. V r. 2007 byla založena expertní skupina zabývající se administrativní zátěží v čele s Edmundem Stoiberem. Skupina měla za úkol ve spolupráci s Komisí snížit administrativní zátěž. Cílem programu bylo snížit administrativní zátěž v oblasti podnikání o 25 % do r. 2012 a dle dostupných informací se jej podařilo naplnit.

Ve finanční oblasti byl dále také navržen např. program (.pdf) simplifikace pro víceletý finanční rámec 2014–2020. V r. 2013 byla také představena iniciativa REFIT, která má řešit zbytečnou administrativní a legislativní zátěž pro občany i podniky. Na základě výše zmíněných iniciativ Barrosovy komise tedy hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Prohlášení předsedy Evropské komise J. M. Barrosa z r. 2004, ve kterém by sliboval redukci byrokracie EU, se nám dohledat nepodařilo. Nicméně nevylučujeme, že může existovat.

Jeho projev (.doc) před Evropským parlamentem z r. 2004 při příležitosti schvalování nové Komise žádné zmínky o byrokracii neobsahoval. Priority stanovené Haagským programem z r. 2005 otázku byrokracie rovněž nezahrnují. Zmínku o zjednodušení legislativy a administrativy se nám však podařilo nalézt v pracovním programu Komise pro rok 2005 (.pdf, s. 10–12).

Miloslav Ransdorf měl patrně na mysli římského císaře Octaviana, který později přijal titul Augustus (vznešený) a od jehož smrti skutečně letos v srpnu uplynou 2000 let. Není však jisté, co měl Ransdorf na mysli jako onu "protibyrokratickou komisi". Za své dlouhé vlády však provedl množství reforem ve fungování římské říše.

Svoji "protibyrokratickou komisi", zvanou Komise pro odstraňování byrokratické zátěže občanů a podnikatelů, inicioval i tehdejší český premiér Václav Klaus v letech 1996 až 1997. Později mu za její vznik byla udělena Cena Michala Tošovského, antibyrokratická cena udělovaná sdružením eStát. Komise však ještě v roce 1997 zanikla a žádné viditelné výsledky za ní nezůstaly.

Za boj s byrokracií byli touto cenou oceněni i Martin Říman, Mirek Topolánek či Jaroslav Kubera, ti ale už nezakládali specializovanou komisi. Klausova komise tedy byla skutečně poslední, která u nás vznikla, a i ta, jak říká europoslanec Ransdorf, ztroskotala. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Evropská Komise zřídila v roce 2007 takzvanou Skupinu na vysoké úrovni pro oblast administrativní zátěže, která měla za cíl "snížení administrativní zátěže o 25 % do roku 2012". Jejího předsednictví se ujal bývalý bavorský premiér Edmund Stoiber.

V prosinci 2012 prodloužila Komise Skupině mandát do konce roku 2014 a definovala nové cíle.

Existuje řada příkladů, kdy byly využity horizontální směrnice pro sjednocování jednotlivých nařízení (.pdf) a směrnic (.pdf). Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

K tzv. gold-platingu dochází při převodu evropských směrnic do národních legislativ. Jedná se o rozšíření obsahu právní normy o povinnosti, které přinášejí nové regulatorní zátěže. Server Euractiv přitom uvádí, že v České republice je podíl těchto navíc přidaných povinností 25–33 %.

Oficiální statistiky o gold-platingu však neexistují a nelze tak zjistit, zda se Česká republika dopouští gold-platingu nejvíce. Výrok Zuzany Roithové je proto hodnocen jako neověřitelný.

Bohužel se nám nepodařilo dohledat žádnou probíhající studii, která by zkoumala implementaci evropských směrnic v jednotlivých národních státech, a proto musíme výrok hodnotit jako neověřitelný.

V období prosinec 2012 – září 2013 byl zaznamenán pokles nezaměstnanosti, a to například v České republice, Německu nebo Dánsku.

Pokud bychom chtěli tento výrok ověřit v dlouhodobějším horizontu, tak využijeme speciální analýzu o nezaměstnanosti ve státech EU z dílny České spořitelny, která srovnává nezaměstnanost v letech 2000, 2007 a 2012.

Data z této studie ukazují, že v delší časové perspektivě nezaměstnanost klesá bez ohledu na krizi v Německu a na Maltě, na konstantní úrovni se pak drží v Rumunsku. Nejde tedy tvrdit, že ve všech zemích EU nezaměstnanost stoupá.

Na základě těchto informací musíme hodnotit výrok jako nepravdivý, jelikož jsou státy, kde nezaměstnanost zaznamenala pokles.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, protože se EU zabývala problémem stěhování průmyslu za své hranice už před 17 lety, jak dokládá studie Relocation of EU Industry (.pdf).

Je pravdou, že se z EU průmysl stěhuje: výzkum provedený v roce 2006 shrnuje, že „odvětví citlivá na přesidlování jsou: textilní, oděvní a kožedělný, elektromechanické strojírenství a chemický/farmaceutický sektor. Co se týče budoucnosti, je znepokojující, že služby, výzkum a vývoj jsou čím dál více přemisťovány“ (str. 3).

Přesidlováním průmyslu se však Evropský parlament zabýval už v roce 1996, jak uvádí studie. Konstatoval tehdy, že přesidlování průmyslu může mít pozitivní i negativní důsledky. Může sice přinést zvýšení zaměstnanosti v určitých odvětvích, ovšem některé oblasti mohou utrpět poklesem zaměstnanosti, aniž by se jim nabízely jakékoliv alternativy. Parlament proto navrhl opatření, která měla zabránit negativním dopadům (str. 20–21).

V roce 2006 Evropský parlament hovořil dokonce o „devastujících následcích fenoménu přesidlování průmyslu“ a zdůrazňoval důležitost proměny průmyslu v zasažených oblastech (str. 21).

Aktuální snahy o posílení průmyslu ze strany EU jsou reprezentované například loňskou konferencí Průmyslová renesance, v níž se debatovalo o strategiích pro posílení evropského průmyslu.

Trend stěhování průmyslu pokračuje i v současnosti. „Přestěhovat své podnikání za hranice Evropy během následujících dvou let plánuje 45 procent podniků. Ovšem z velkých společností s více než tisíci zaměstnanci o tom uvažuje přes 70 procent. Na druhé straně s dalším rozšiřováním v Evropě počítají jen 23 procenta oslovených firem,“cituje rozhlas.cz výzkum Colliers International, přičemž dodává, že „zjištění průzkumu vypovídají spíše o trendu, protože zkoumá plány firem hlavně s kancelářemi“.

V rámci prvního čtení směrnice o službách (směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES ze dne 12. prosince 2006 o službách na vnitřním trhu) na půdě Evropského parlamentu konaného dne 16. února 2006 se v hlasování o celé rezoluci zástupci ODS (tehdy v rámci strany EPP-DE) zdrželi hlasování (.pdf, str. 166–167).

V případě druhého čtení jsou však dostupné údaje pouze za jednotlivá doporučení a nikoliv za hlasování o přijetí dané směrnice jako takovém, takže jsme nebyli schopni dohledat hlasování zástupců ODS. Z toho důvodu hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Legislativní proces přijetí Směrnice o službách byl velice zdlouhavý. Oproti původnímu návrhu byla ze směrnice nakonec vyjmuta řada částí a Jan Zahradil se v době projednávání normy k jejímu omezení veřejně ohradil. Jeho výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Směrnice o službách na vnitřním trhu upravuje poskytování služeb při usazení v jiném členském státě a také poskytování služeb přes hranice. Týká se jak poskytování služeb spotřebitelům, tak podnikům a podnikatelům. Je postavena na principu nediskriminace na základě státní příslušnosti v přístupu ke službám, a to jak pro příjemce, tak především pro poskytovatele. Směrnice pro ně poskytuje nediskriminační podmínky při usazování v jiném členském státě (čl. 9–10).

Směrnice byla přijata v roce 2006. Celý legislativní proces byl přitom nebývale komplikovaný (završení prvního čtení v Evropském parlamentu trvalo dva roky), což mělo dva důvody:

1. Norma měla zahrnovat skoro všechny služby.
2. Směrnice obsahovala tzv. princip země původu, což v podstatě mělo znamenat, že by v Evropské unii šlo podnikat na jeden živnostenský list nebo podobné oprávnění.

Řada služeb byla nakonec ze směrnice vyňata. Patřily mezi ně například: služby obecného zájmu nehospodářské povahy, finanční služby, zdravotní služby, audiovizuální služby, činnosti spojené s výkonem veřejné moci, telekomunikační služby, soukromé bezpečnostní služby, hazardní hry, sociální služby či poštovní služby. Nakonec také sešlo z principu země původu.

Jan Zahradil se podepsal pod společnou deklaraci skupiny poslanců z klubu Evropské lidové strany a Evropských demokratů (ELS-ED). Poslanci v ní vyjadřují zklamání nad výslednou podobou směrnice, jejíž obsah byl dle jejich názoru rozmělněn a oslaben, protože směrnice byla zbavena řady klíčových bodů. Směrnice podle nich například nadále zachovává omezení ve svobodě vysílání pracovníků a odporuje tak základním principům Evropského společenství.

Ze směrnice o službách byly opravdu mj. vyňaty zdravotní a poštovní služby. Oba typy služeb zároveň mají svou vlastní směrnici. Výrok Zuzany Roithové je proto hodnocen jako pravdivý.

O směrnici o službách na vnitřním trhu jsme se podrobněji vyjádřili právě u výroku Jana Zahradila. Ze směrnice byla oproti původnímu návrhu vyňata řada služeb včetně Roithovou zmiňovaných zdravotních a poštovních služeb. Zdravotním službám je skutečně věnována jiná norma – směrnice2011/24/EU, o uplatňování práv pacientů v přeshraniční zdravotní péči. Poštovní služby upravuje směrnice 2008/6/ES, o vnitřním trhu poštovních služeb.

Zuzana Roithová ve svém výroku mluví o tom, že v období mezi vstupem do EU a příchodem krize do ČR vzrostlo DPH dvojnásobně. Podle webu podnikatel.cz a danarionline.cz vypadal vývoj DPH v České republice následovně:

Základní sazba DPH

Snížená sazba DPH

1.1.1993 – 31.12.1994

23

5

1.1.1995 – 31.12.2004

22

5

1.5.2004 – 31.12.2007

19

5

1.1.2008 – 31.12.2009

19

9

Z tabulky jasně vyplývá, že se sice snížená sazba DPH v tomto období téměř dvojnásobně zvýšila, základní sazba však zůstala na stejné výši. Z tohoto důvodu nelze hovořit o "dvojnásobném zvýšení DPH", a proto hodnotíme výrok jako zavádějící. Dodejme, že v období od vstupu do EU se v rámci snížené a základní sazby přesunovaly některé položky, a to zejména do "horní" sazby.

Vymáhání národního práva je zcela v kompetenci národních justicí, které v tomto mají naprostou autonomii. Míru supranacionalizace v rámci politiky Justice a vnitro shrnuje článek na serveru Euroskop, kde o vymáhání práva není žádná zmínka.

Pokud bychom však mluvili o vymahatelnosti evropského práva, nebyla by pravda, že instituce Evropské unie s ní nemají nic společného.

Evropské právo je ve většině případů začleněno do národního právního řádu, nad jehož dodržováním bdí národní justice. Subjekty evropského práva jsou však i jednotlivé členské státy, které pokud platné evropské předpisy nedodržují, mohou být žalovány u Soudního dvora EU.

Soudní dvůr se také angažuje v aplikování evropského práva národními soudy v rámci procesu tzv. předběžné otázky – národní soudy mohou vznést otázku spojenou s výkladem evropského práva ve spojení s konkrétním případem, Soudní dvůr EU pak rozhoduje o aplikační praxi evropského práva, a tím pádem pomáhá nastavovat i meze, v rámci kterých je evropské právo vymáháno.

Vymahatelnost práva obecně je skutečně ve výlučné kompetenci národních států, u práva evropského se sice mohou najít příklady, kdy instituce EU mají určitou roli, Jan Zahradil však mluví o vymahatelnosti práva v rámci národních států. Jeho výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

V české Poslanecké sněmovně skutečně může navrhnout pozměňovací zákon kterýkoliv poslanec přímo Poslanecké sněmovně. Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť jsme nenalezli jinou zemi se stejnou praxí. Naopak uvádíme případy států převzaté ze studie Parlamentního institutu (.pdf, str. 4–7, 10), kde je tato možnost omezena.

V mnoha zemích má právo podat pozměňovací návrh pouze více poslanců. V Estonsku se sněmovna zabývá pouze pozměňovacími návrhy, které byly předloženy přinejmenším 2 poslanci, v Belgii 5, v Litvě 10, na Slovensku 15 poslanci a v Německu 5 % členů Bundestagu. I maďarští, polští a rakouští poslanci musí předem pro své pozměňovací návrhy získat širší podporu.

Více zemí také projednává pozměňovací návrhy (alespoň v některých případech) ve výborech. Tak tomu je i v Belgii, Francii, Litvě, Lotyšsku, Maďarsku, Polsku, Španělsku a Itálii.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, jelikož institut žluté karty byl od jejího zavedení v roce 2009 úspěšně použit pouze dvakrát.

Žlutá (a na něj navazující oranžová) karta je mechanismus, jehož cílem je kontrola dodržování principu subsidiarity, a to prostřednictvím vnitrostátních parlamentů. Ty mohou vyjádřit své stanovisko k legislativním návrhům EU hned na počátku legislativního procesu, a to formou stanoviska vyjadřujícím rozpor návrhu s principem subsidiarity (tj. v případech, kdy jsou parlamenty přesvědčeny, že by se konkrétní otázka efektivněji vyřešila na úrovni národní než na evropské).

Mechanismus žluté karty je pak spuštěn, pokud nejméně třetina vnitrostátních parlamentů předloží odmítavé stanovisko. Návrh je následně přezkoumán Komisí. Tento mechanismus byl do čl. 12 Smlouvy o EU implementován Lisabonskou smlouvou jejím vstupem v platnost 1. prosince 2009 (Změny po Lisabonské smlouvě, Euroskop.cz).

Žlutá karta byla úspěšně uplatněna pouze ve dvou případech, a to zaprvé stran evropské legislativní úpravy práva na stávku a zadruhé stran vytvoření evropského státního zastupitelství (evropské prokuratury). (The EU's 'yellow card' comes of age: Subsidiarity unbound? 12. 11. 2013, CER.org.uk) V obrovském množství legislativy, kterou Evropská unie každoročně přijímá, je použití mechanismu žluté karty tedy velmi vzácné.

Reforma trhu s vínem, o níž mluví Miloslav Ransdorf, tak jak byla definitivně Evropskou unií schválena v dubnu 2008, neobsahovala zákaz doslazování vín řepným cukrem.

Tento bod se objevil pouze v návrhu reformy z roku 2007, ovšem vyvolal značné spory mezi členskými státy EU. Blok, o kterém mluví Miloslav Ransdorf, tvořili jen Italové a Španělé, podporovaní Řeky a částečně i předsedajícími Portugalci. Tábor odpůrců tvořených většinou zeměmi střední Evropy pak vedli Němci. Ostře protestovali i Češi.

Proti návrhu reformy tehdy vystupovala například i česká europoslankyně Zuzana Roithová: "Protestuji proti zákazu doslazování vín ve střední Evropě včetně Moravy, aniž by bylo zakázáno zase dokyselování vín na Jihu. Nechápu, proč by vinaři z Moravy měli nakupovat drahé mošty od jižanů, aby tím nahradili dvousetletou tradici doslazování cukrem a měnit tak tradiční vůni a chuť svých kvalitních vín. Je to v rozporu s principy vnitřního trhu a s tím nemohu souhlasit".

Sporný bod o zákazu doslazování vín, jak už bylo zmíněno v úvodu, ale z konečného znění reformy vypadl, a tak nelze hovořit o bloku, který si něco prosadil, aby převálcoval konkurenci.

Na základě informací z médií a webových stránek fondu hodnotíme výrok Miroslava Ransdorfa jako nepravdivý.

Výzkumný fond pro uhlí a ocel (RFCS, Research Fund forCoal and Steel) byl založen v souvislosti s vypršením smlouvy Evropského společenství uhlí a oceli v červenci v roce 2002. Fond má k dispozici každý rok rozpočet (pdf.) přibližně 60 milionů eur, jimiž podporuje výzkum a projekty na poli produkce oceli a těžby uhlí.

To v praxi znamená podporu konkurenceschopnosti uhelného a ocelářského průmyslu, zajištění energetické bezpečnosti, zlepšování pracovních podmínek, zavádění nových postupů a technologií do těžby a výroby a také snahu o minimalizaci zásahů do životního prostředí (podrobněji viz dokument, .pdf).

Nicméně námi vyhledané dokumenty, studie a oficiální prohlášení nehovoří nic o tom, že by nově přijaté země (v roce 2004 a 2007) nemohly peníze z fondu čerpat.

Podle zakládajícího dokumentu (str. 5, .pdf) může čerpat finanční prostředky z fondu: “Jakýkoliv podnik, veřejný orgán, výzkumná organizace, instituce středoškolského nebo vysokoškolského vzdělávání…“z členských států EU.Zpráva Ministerstva průmyslu a obchodu mluví spíše o neschopnosti či nízké motivaci průmyslových společností v ČR čerpat peníze z fondu.

Podobně hovoří studie (rok 2010, .pdf) Ing. Marcely Šafářové z Výzkumného ústavu pro hnědé uhlí, která v závěru říká, že: „možnost spolufinancování projektů pro oblast uhlí z Výzkumného fondu pro uhlí a ocel není organizacemi v České republice plně využívána“,odlišná situace panuje v sousedním Polsku, kde „spolufinancování z Fondu velmi úspěšně využívá řada polských podniků, které se účastní až 80 % podávaných projektů“.

Technicky kontrolu kvality potravin na území České republiky skutečně zajišťují místní orgány (viz např. zde), a proto výrok hodnotíme jako pravdivý.

Pro doplnění však můžeme uvést, že zde existuje poměrně vysoká míra zapojení těchto orgánů do právního a institucionálního rámce nastaveného EU.

Provázanost funguje například ve vztahu Státní zemědělské a potravinářské inspekce (SZPI) k zajištění bezpečnosti potravin. Zde se SZPI například podílí na přípravě kontrolních misí z Potravinového a veterinárního úřadu spadající pod SANCO (Generální ředitelství EK pro zdraví a spotřebitele; ang.). Způsob prováděných kontrol je navíc pravidelně auditován (ang.).

SZPI dále spolupracuje s Evropským úřadem pro bezpečnost potravin (EFSA; ang.) a podílí se na činnosti Systému rychlého varování pro potraviny a krmiva koordinovaného prostřednictvím SANCO.

EU taktéž formuluje vlastní politiku zaměřenou na kvalitu potravin, přičemž definuje kategorie (.pdf; ang.) Chráněné označení původu, Chráněné zeměpisné označení nebo Zaručená tradiční specialita. Kontrolní funkce je pak na základě čl. 36 nařízení (.pdf) č. 1151/2012 o režimech jakosti zemědělských produktů a potravin delegována na jednotlivé členské státy, kdy "[...]členské státy určí orgán nebo orgány příslušné k provádění úředních kontrol za účelem ověření toho, zda jsou dodržovány právní požadavky týkající se režimů jakosti zřízených tímto nařízením".

Miloslav Ransdorf hovoří pravděpodobně o maximálních limitech těžkých kovů povolených v pitné vodě.

Těžké kovy (.pdf) jsou obecně ty kovy, které mají hustotu vyšší než 5g/cm3. Mezi těžké kovy patří například arsen, kadmium, rtuť, měď, beryllium či chrom.

Níže uvedená tabulka vychází z vyhlášek z roku 2000 a z roku 2004, kdy se již v souladu s právem Evropských společenství (Směrnice – .pdf – Rady 98/83/ES o jakosti vody určené pro lidskou spotřebu) stanovily hygienické požadavky na pitnou vodu.

Vyhláška Ministerstva zdravotnictví z roku 2000 ke stažení zde.

Vyhláška Ministerstva zdravotnictví z roku 2004 zde (.pdf).

Tabulka zachycuje vyhláškami stanovující limity pro těžké kovy v pitné vodě (nezahrnuje všechny těžké kovy).

Těžký kov

rok 2000

rok 2004

Limit NMH

Limit NMH

Arsen

0,01 mg/l

0, 01 mg/l

Kadmium

0,005 mg/l

0,005 mg/l

Rtuť

0,001 mg/l

0,001 mg/l

Měď

1,0 mg/l

1 mg/l

Beryllium

0,001 mg/l

0,002 mg/l

Chrom

0,05 mg/l

0,05 mg/l

NMH – nejvyšší mezní hodnota

Na základě porovnání limitů stanovených jednotlivými vyhláškami v roce 2000 a v roce 2004 označujeme výrok za nepravdivý.

V EU existují hned dva systémy, které nalézají na trhu nebezpečné výrobky a následně varují členské země. Jde o systém RAPEX pro výrobky mimo potravin a právě systém RASFF, o kterém hovoří Zuzana Roithová, výhradně zaměřený na potraviny. Při nejzávažnějším typu upozornění jsou státy skutečně povinny výrobek okamžitě stahovat z trhu. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

RAPEX (Rapid Alert System for non-food dangerous products) je systém rychlé výměny informací o závadných produktech fungující mezi Evropskou komisí a členskými státy.

Jakmile jeden z členských států zjistí, že jistý produkt je zdravotně závadný, informuje neprodleně Národní spojovací centrum, které informaci předá dál Evropské komisi. Ta zprávu o výrobku rozšíří mezi všechna Národní spojovací centra v členských státech. Tato centra pak dohlížejí na vládu daného státu, zda činí všechny kroky nutné k eliminaci rizika.

Mezi "kroky nutné k eliminaci rizika" zajisté může patřit i stažení výrobku z trhu daného státu. EU však na svých stránkách hovoří o použití RAPEXu pouze v případech zdraví nebezpečných výrobků, nikoliv všech produktů, které neodpovídají standardům EU.

Ve výroku přímo zmíněným systémem je RASFF (Rapid Alert System for Food and Feed), prostřednictvím kteréhož si státy vyměňují informace o rizikových potravinách. RASFF vydává několik typů upozornění. Jde buď o "poplach", při kterém musí členský stát neprodleně stáhnout výrobek z trhu. Mírnějším nařízením je zákaz dále propouštět jistý produkt přes hranice. Posledním stupněm jsou informace o výskytu rizikových potravin na trhu, při kterých státy nemusejí podstupovat žádná opatření. Navíc RASFF poskytuje členům EU různé informace, které neobsahují žádnou výstrahu.

Podle zákona o potravinách a tabákových výrobcích, konkrétně § 17, lze za správní delikty spáchané potravinářskými podniky v souvislosti s porušením standardů udělit pokutu až do výše 50 milionů Kč.

Výroční zpráva (.pdf) Státní zemědělské a potravinářské inspekce za rok 2013 hovoří na straně 57 o celkově 1577 správních řízeních, v nichž byly uloženy pokuty v celkové výši 64 271 500 Kč. Průměrně tedy připadá na jedno řízení sankce ve výši 40 755 Kč.

SZPI vytvořila pro server Aktuálně.cz v roce 2012 tabulku udělených pokut. Celková udělená částka byla oproti roku 2013 přibližně poloviční.

Seznam nejvyšších potravinářských pokut udělených v roce 2012 SZPI ve srovnání s maximální možnou pokutou[v Kč] Tesco Stores ČR a.s.760.00050.000.000Tesco Stores ČR a.s.750.00050.000.000Tesco Stores ČR a.s.600.0001.000.000Ahold Czech Republic530.00050.000.000Penny Market s.r.o.520.0001.000.000Spar Česká obchodní společnost500.00050.000.000Ahold Czech Republic500.0001.000.000

Přestože na první pohled působí pokuty jako vysoké, ve srovnání s maximální možnou pokutou, výdělky daných korporací a zohledníme-li, že toto jsou nejvyšší udělené pokuty, skutečně nejde o vysoké částky.

V duchu tvrzení Zuzany Roithové hodnotíme výrok jako pravdivý.

Rozdělení kompetencí dle zákona (pdf., str. 36–38) o potravinách a tabákových výrobcích je takové, že orgány ochrany veřejného zdraví, které spadají pod Ministerstvo zdravotnictví, mají na starost kontrolu stravovacích služeb. Orgány veterinární správy (pod Ministerstvem zemědělství) mají na starost potraviny živočišného původu a konečně Státní zemědělská a potravinářská inspekce (SZPI), spadající rovněž pod Ministerstvo zemědělství, je zodpovědná za kontrolu ostatních potravin včetně výroby lihovin.

Novela zákona, která měla i v reakci na metanolovou aféru jasněji vymezit kompetence obou ministerstev, skončila pouze ve stádiu vládního návrhu a nikdy tedy nevyšla v platnost. I kdyby se tomu ale stalo, se zodpovědností za kontrolu lihovarů by se nic nezměnilo.

Novela by přinesla omezení kompetencí orgánů ochrany veřejného zdraví, pod jejichž kontrolu nyní spadají stravovací zařízení s omezením na neživočišný původ potravin. Státní veterinární správa by si udržela kontrolu potravin živočišného původu, novelou by je měla kontrolovat i ve stravovacích zařízeních. SZPI by zůstaly ostatní potraviny včetně zmiňovaných lihovarů.

Časopis Týden ještě k celé záležitosti uvádí: "Ministerstvo (zdravotnictví, pozn. Demagog.CZ) má pravomoci ke kontrole pouze v provozovnách veřejného stravování, nemůže nařídit kontrolu alkoholu v obchodech a ve stáncích na tržištích. Tam už o víkendu začala s kontrolami Státní zemědělská a potravinářská inspekce, která spadá pod ministerstvo zemědělství".

V rámci kompetencí nad kontrolou lihovarů se tedy žádná změna neudála – stále spadá pod Ministerstvo zemědělství. Výrok Zuzany Roithové tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Na počátku 80. let proběhl v Rakousku skandál, kdy se objevily informace, že rakouští vinaři přidávají do vína látku obdobnou našemu Fridexu.

Evropský parlament a jednání na unijní půdě podléhají určitým specifikům. Z toho důvodu hodnotíme výrok Richarda Falbera jako pravdivý.

Evropský parlament je na rozdíl například od českého Parlamentu specifický tím, že postrádá klasickou vládu (koalice a opozice). Existují zde politické skupiny, výbory a delegace.

Poslanci jsou rozděleni do sedmi skupin podle své politické příslušnosti a žádný poslanec nesmí být členem více jak jedné skupiny. Na základě dohody v rámci skupiny pak poslanci hlasují pro jednotlivé návrhy.

Kromě toho zde fungují výbory, které připravují legislativní návrhy a každý z nich se zaměřuje na specifickou oblast.

Dále zde působí delegace, kterých je v současnosti 41 a zajišťují vztahy s parlamenty třetích zemí.

Prosazování národních zájmů na půdě EU je běžnou součástí politiky. Všechny státy prosazují své národní zájmy, ale menší delegace na rozdíl od velkých nemají sílu své zájmy prosadit osamoceně.

Této problematice se věnují mnozí autoři, například Janina Thiem, Stefanie Bailer, Jeong-Hun Han aj.

Dle znění Lisabonské smlouvy hodnotíme výrok Roithové jako pravdivý.

Smlouva rozděluje pravomoci na výlučné, sdílené a ty, které patří do gesce jednotlivých států. Kultura, zdravotnictví a školství opravdu patří do gesce jednotlivých členských států Unie.

"Unie má výlučnou pravomoc, tedy právně závazné akty může přijímat pouze ona, v těchto oblastech:

• celní unie;
• stanovení pravidel hospodářské soutěže nezbytných pro fungování vnitřního trhu;
• měnová politika pro členské státy, jejichž měnou je euro;
• zachování biologických mořských zdrojů v rámci společné rybářské politiky;
• společná obchodní politika.

Ve výlučné pravomoci Unie je rovněž uzavření mezinárodní smlouvy, pokud je její uzavření stanoveno legislativním aktem Unie nebo je nezbytné k tomu, aby Unie mohla vykonávat svou vnitřní pravomoc, nebo pokud její uzavření může ovlivnit společná pravidla či změnit jejich působnost.

Svěřují-li v určité oblasti Smlouvy Unii pravomoc sdílenou s členskými státy, mohou v této oblasti vytvářet a přijímat právně závazné akty Unie i členské státy. Mezi takové oblasti patří:

• vnitřní trh;
• sociální politika, pokud jde o hlediska vymezená v této smlouvě;
• hospodářská, sociální a územní soudržnost;
• zemědělství a rybolov, vyjma zachování biologických mořských zdrojů;
• životní prostředí;
• ochrana spotřebitele;
• doprava;
• transevropské sítě;
• energetika;
• prostor svobody, bezpečnosti a práva;
• společné otázky bezpečnosti v oblasti veřejného zdraví, pokud jde o hlediska vymezená v této smlouvě.

Unie má pravomoc vyvíjet činnost v oblasti výzkumu, technologického rozvoje a vesmíru, zejména vymezovat a provádět programy, vyvíjet činnost a provádět společnou politiku v oblasti rozvojové spolupráce a humanitární pomoci, avšak výkon této pravomoci nesmí členským státům bránit ve výkonu jejich pravomoci.

Unie má pravomoc provádět činnosti, jimiž podporuje, koordinuje nebo doplňuje činnosti členských států. Avšak hlavní pravomoci spadají do gesce jednotlivých států:

• ochrana a zlepšování lidského zdraví;
• průmysl;
• kultura;
• cestovní ruch;
• všeobecné vzdělávání, odborné vzdělávání, mládež a sport;
• civilní ochrana;
• právní spolupráce.“

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1169/2011 ze dne 25. října 2011 uvádí v čl. 26 odst. 9, že u potravin uvedených v odst. 2 písm. b) (maso kódů kombinované nomenklatury) a v odst. 5 písm. a) (jiné druhy masa než hovězí a než ty, které jsou uvedeny v odst. 2 písm. b) se zváží mimo jiné možné podmínky označování země původu nebo místa provenience, zejména s ohledem na každý z následujících určujících bodů v životě zvířete: a) místo narození, b) místo chovu, c) místo porážky.

Toto nařízení vstupuje v účinnost nikoliv v listopadu roku 2014, ale 13. prosince roku 2014. Informace o tom, zda nařízení nabývá účinnost tři roky po schválení z důvodu přání členských států, nebyly nalezeny. Otázka, jestli nařízení mohlo nebo nemohlo vstoupit v účinnost o rok dříve, je také spekulativní. Teoreticky mohlo – schváleno bylo v roce 2011. Jaké byly důvody pro delší dobu implementace se nám nepodařilo ověřit.

Vzhledem k nedostatku informací, které by vedly k jasnému závěru, nám nezbývá, než hodnotit výrok jako neověřitelný.

Na základě čl. 48 Lisabonské smlouvy (Smlouvy o EU) hodnotíme výrok jako pravdivý.

Ve výše zmiňovaném článku (.pdf, str. 30), resp. jeho druhém odstavci, najdeme konkrétně: " Vláda kteréhokoli členského státu, Evropský parlament nebo Komise mohou Radě předkládat návrhy na změnu Smluv. Tyto návrhy mohou mimo jiné směřovat k rozšíření nebo omezení pravomocí svěřených Unii ve Smlouvách".

Možnost jisté formy přenosu pravomocí zpět na úroveň členských států lze najít i v druhé části Lisabonské smlouvy, ve Smlouvě o fungování EU (.pdf, sr.4), konkrétně v čl. 2, ods. 2: " Členské státy vykonávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém ji Unie nevykonala. Členské státy opět vykonávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém se Unie rozhodla svou pravomoc přestat vykonávat". Tato varianta je o něco méně aktivní, záleží na EU, jestli se rozhodne pravomoci přestat vykonávat, nebo nikoli.

Vzhledem ke komplexnosti výroku jsme ho nuceni hodnotit jako neověřitelný.

Hlasování v Evropském parlamentu probíhá jmenovitě pouze na návrh politické skupiny v EP nebo skupiny 40 poslanců (Jednací řád EP, čl. 167, ods.1). U mnoha hlasování tak ani není možné ověřit, kdo jak hlasoval. Také je nad naše síly hledat v rozsáhlé agendě EP blíže nespecifikované deklaratorní návrhy. Agendy jednotlivých zasedání naleznete na stránkách Evropského parlamentu. Z těchto důvodů hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Na základě informací poskytovaných Evropským parlamentem hodnotíme výrok jako pravdivý.

Meziparlamentní setkání organizovaná výborem pro vnitřní trh (IMCO) proběhla:

2. dubna 2009: "EU Consumer Law, its transposition and implementation " (Spotřebitelský zákon EU, jeho přejímání a implementace)

26. ledna 2010: " Combating late payment in commercial transactions " (Boj s pozdními platbami v obchodních transakcích)

27. dubna 2010: " Implementing the Services Directive: debate in the EP with national parliamentarians " (Implementace směrnice o službách: debata v EP se členy národních parlamentů)

26. října 2010: " The internal market for professionals: How to make it work ?" (Vnitřní trh pro zaměstnance: Jak jej uvést do praxe?)

IMCO též pořádá pravidelná slyšení, jejich kompletní seznam je k dispozici zde (ang.)

Na základě dostupných údajů o účasti na meziparlamentních setkáních pořádaných IMCO a aktivitách poslance Benešíka hodnotíme výrok jako pravdivý.

2. dubna 2009: "EU Consumer Law, its transposition and implementation" (Spotřebitelský zákon EU, jeho přejímání a implementace) Účast (.doc; ang.): Jiřina Rippelová (Senát)

26. ledna 2010: "Combating late payment in commercial transactions" (Boj s pozdními platbami v obchodních transakcích) Účast (.doc; ang): Jaroslav Kubera (Senát)

27. dubna 2010: "Implementing the Services Directive: debate in the EP with national parliamentarians" (Implementace směrnice o službách: debata v EP se členy národních parlamentů) Účast (.doc; ang.): Luděk Sefzig (Senát)

26. října 2010: "The internal market for professionals: How to make it work?" (Vnitřní trh pro zaměstnance: Jak jej uvést do praxe?) Účast (.pdf; ang): Miroslav Krejča (Senát)

Ondřej Benešík (KDU-ČSL), současný předseda výboru pro evropské záležitosti (VEZ), se dlouhodobě zabývá tematikou evropské unie, vedle funkce předsedy VEZ byl například již dříve jako starosta členem Výboru regionů.

V rámci svého nynějšího působení se osobně zůčastnil setkání s českými poslanci EP, pracovní schůzky předsedů výborů pro evropské záležitosti národních parlamentů členských a kandidátských zemí EU a zástupců EP sdružených v organizaci COSAC nebo Evropského parlamentního týdne v Bruselu.

Na základě nedostatečného množství dostupných informací o současných snahách v rámci společné zemědělské politiky hodnotíme výrok Miroslava Ransdorfa jako neověřitelný.

Společná zemědělská politika (SZP) je jednou z nejvýznamnějších forem spolupráce v rámci Evropské unie a skládá se ze dvou pilířů. První pilíř primárně zajišťuje společnou organizaci trhu a přímé platby zemědělcům, kdežto druhý zahrnuje politiku rozvoje venkova. Pomocí tzv. modulace se přesunují finanční prostředky z prvního do druhého pilíře. Bohužel se nám informace o současném zájmu zachránit I. pilíř SZP přesunutím prostředků nepodařilo najít. O dané problematice nehovoří ani nejnovější zpráva o finanční strategii SPZ v letech 2014–2020.

Evropský parlament (pdf.) měl v minulosti v legislativním procesu poradní úlohu, nicméně v současné době je společně s Radou rovnocenným zákonodárným orgánem v převážné většině oblastí.

Lisabonská smlouva (ke stažení zde) výrazně posiluje pravomoci Evropského parlamentu. Ten díky ní mj. rozhoduje o valné většině legislativy EU, a zároveň pod postup spolurozhodování Parlamentu a Rady ministrů spadá vice než 40 nových oblastí.

Při přijímání legislativních aktů se rozlišuje řádný legislativní postup (spolurozhodování), při kterém mají Parlament a Rada rovnocenné postavení, a zvláštní legislativní postupy, jež se uplatňují pouze ve specifických případech, kdy má Parlament pouze konzultační roli.

I přes posílení EP ve valné většině legislativních postupů stále existují procesy, ve kterých je EP pouze nezávazně konzultován a jeho názor není nikterak závazný pro Radu nebo Komisi.

Evropská komise má skutečně jediná právo legislativního podnětu.

Na základě výše uvedených skutečností hodnotíme výrok jako pravdivý.

Doporučená délka, hmotnost či zakřivení okurky byla skutečně stanovena Nařízením č. 1677/1988. To se odvolávalo také na "požadavky maloobchodních a velkoobchodních trhů". Nařízení bylo v roce 2008 zrušeno. Mezi důvody se tehdy uvádělo mimo jiné to, že obchodní řetězce již mají dostatečnou sílu, aby si správnou jakost vynutily.

Státy dále mohou regulovat jakost na úrovni národních norem, ta česká však byla zrušena již v roce 2005. V současnosti tedy není v České republice tvar okurek regulován. Žádný příklad ze zahraničí se bohužel nepodařilo dohledat.

Z diskutujících (Falbr – PSE, Ransdorf – GUE/NGL, Roithová – PPE-DE, Zahradil – PPE-DE) hlasovali (.pdf, str. 75) pro přijetí Lisabonské smlouvy Falbr a Roithová, Ransdorf byl proti a Zahradil se zdržel.

Není tedy pravda, že by Zahradil "na rozdíl od ostatních" přítomných Lisabonskou smlouvu nepodpořil, neboť sice sám aktivně pro nehlasoval, nicméně oproti němu europoslanec Ransdorf byl proti přijetí Smlouvy.

Nepodařilo se nám dohledat, zda se skutečně přesouvá v každé smlouvě 11 % pravomocí směrem do Bruselu. K rozšiřování pravomocí a záběru nadnárodní koordinace politik bezesporu dochází, stanovení 11 % se nám však nepodařilo z žádného dostupného zdroje ověřit. Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Výrok Zuzany Roithové je hodnocen jako pravdivý, neboť ve srovnání se 4 nejlidnatějšími zeměmi EU má Česká republika na počet obyvatel skutečně více europoslanců.

Přehled počtu poslanců Evropského parlamentu pro jednotlivé členské země na období 2014–2019 je dohledatelný na webu EP. Tento přehled také jasně ukazuje, že oproti současnému období se počet europoslanců pro ČR snižuje z 22 na 21.

V tomto výroků srovnáme počet poslanců na počet obyvatel v České republice a dále ve 4 největších zemích (myšleno nejlidnatějších): EU, Německu, Francii, Spojeném království a Itálii.

ZeměPočet europoslanců1 poslanec na počet obyvatel Německo 96 836 809Francie 74 884 277Spojené království 73 849 876Itálie 73 814 160ČR 21 500 259

Evropský komisař pro energetiku Günther Oettinger byl iniciátorem tzv. zátěžových testů jaderných reaktorů, jejichž nápad vznikl v důsledku událostí ve Fukušimě. Hlavním cílem testů bylo posoudit bezpečnost a spolehlivost jaderných elektráren v případě mimořádných přírodních událostí (povodně, zemětřesení).

Členské státy vyjádřily nesouhlas s původním plánem zátěžových testů, který neobsahoval testy simulující havárie letadel. EU se následně v květnu 2011 shodla na parametrech zátěžových testů, dle nichž byly zahrnuty do specifikace zátěžových testů účinky zřícení letadel na bezpečnost jaderných elektráren. Zátěžové testy následně proběhly a potvrdily vysokou úroveň bezpečnosti.

Tento výrok hodnotíme jako zavádějící. Je pravda, že s nápadem stresstestů přišel komisař Öttinger, a tyto testy jsou koncipovány na extrémní situace. Národní státy ale nesouhlasily s původním plánem zátěžových testů nikoli z důvodu jejich přehnanosti, ale naopak nedostatečnosti. Jejich názor byl navíc následně akceptován a zohledněn ve schváleném plánu.

Hospodářské noviny (plné znění článku např. zde) uvádí, že "Smlouva o fungování EU (...) výslovně zakotvuje, že rozhodování v oblasti využívání zdrojů energie a volba mezi těmito zdroji náleží do rozhodovací pravomoci členských států EU".

Přímo ve Smlouvě se oblasti energetiky věnuje hlava XXI (.pdf, str. 88). Smlouva konkrétně stanoví: "Nedotýkají se práva členského státu stanovit podmínky pro využívání svých energetických zdrojů, jeho volby mezi různými energetickými zdroji a základní skladby jeho zásobování energií, aniž je dotčen čl. 192 odst. 2 písm. c".

Dopady tohoto ustanovení shrnuje například odborný časopis Global Politics.