Ministr zahraničí Tomáš Petříček o soše Koněva i repatriacích

Ministr zahraničí Tomáš Petříček v rozhovoru pro Hospodářské noviny. Řadu kontroverzí vzbudilo přesunutí sochy maršála Koněva. Jak situaci vidí ministr zahraničí? Jak probíhaly repatriace českých občanů po vypuknutí krize? Nejen to v ověřené analýze.

Ověřili jsme

Hospodářské noviny ze dne 27. dubna 2020 (moderátor Kateřina Frouzová)

Řečníci s počty výroků dle hodnocení

Tomáš Petříček

0
0

Výroky

Pravda 10 výroků
Nepravda 0 výroků
Zavádějící 0 výroků
Neověřitelné 5 výroků

Tomáš Petříček

Dlouhodobě poukazujeme na to, že česká strana neporušuje své závazky. Řádně se staráme o válečné hroby padlých vojáků Rudé armády.
Pravda
Na péči o ruské válečné hroby na území ČR vynakládají česká města a obce částky, které ročně dosahují několika milionů korun. Péči dotuje i Ministerstvo obrany, v roce 2018 například poskytlo 1,4 mil. korun. Skutečnost, že se ČR o tyto hroby stará vzorně, uznala i ruská strana.

Ve Smlouvě mezi Českou republikou a Ruskou federací o přátelských vztazích a spolupráci ze srpna 1993 se Česká republika zavázala, že „bude na svém území zajišťovat péči o vojenské hroby a vojenské pomníky“ Ruské federace (článek 21).

V dubnu 1999 pak v rámci Dohody mezi vládou ČR a vládou RF o vzájemném udržování válečných hrobů došlo k ujednání, že „náklady na udržování ruských válečných hrobů nacházejících se na území České republiky hradí česká strana“. Náklady na české válečné hroby pak má hradit Rusko. V této dohodě je také jasně vymezen pojem „ruské válečné hroby“. Jedná se o „místa na území České republiky, kde jsou pochováni občané Ruska a občané bývalého SSSR, kteří zahynuli v důsledku válek, ozbrojených konfliktu, v zajetí nebo v jeho důsledku, zahrnujíc v to hroby jednotlivců i hroby hromadné, hřbitovy nebo části hřbitovu, jakož i pomníky, mohyly a památníky na těchto místech postavené“.

Na péči o více než tisíc válečných hrobů vojáků Rudé armády, které se na našem území nacházejí, vynakládají nejvíce prostředků jejich vlastníci, jimiž jsou v naprosté většině města a obce (.pdf, str. 1). Částky hrazené z jejich rozpočtů podle posledních veřejně dostupných informací Ministerstva obrany (.pdf, str. 1) v posledních letech dosahují několika milionů korun za rok.

Městům a obcím na péči o ruské válečné hroby přispívá formou dotací také samotné Ministerstvo obrany. V letech 2008 až 2018 činila tato podpora celkem 22,1 milionu korun. Dá se tedy říci, že česká strana dlouhodobě neporušuje svůj závazek uváděný v Dohodě mezi vládou ČR a vládou RF o vzájemném udržování válečných hrobů a hradí náklady na udržování ruských válečných hrobů na svém území.

Kromě výše uvedených číselných údajů dokládá tvrzení, že se Česká republika řádně stará o ruské válečné hroby, také vyjádření zástupců ruské strany. V roce 2018 podle Aktuálně.cz například tajemník ruského velvyslanectví v Praze Valerij Konnov, který je zároveň představitelem ruského ministerstva obrany pro ruské válečné hroby v ČR, uvedl, že se Češi o existující hroby sovětských vojáků starají vzorně.

Česká republika také dlouhodobě poukazuje na to, že na udržování válečných hrobů vynakládá podstatně větší finanční prostředky než Ruská federace. Z porušování závazků tak naopak už řadu let obviňuje česká strana tu ruskou. Svou nespokojenost vyjádřila Česká republika například už v roce 2010. Určité spory pokračovaly i v roce 2017 kvůli neochotě ruských úřadů vyřešit vybudování pomníku československých legionářů v povolžské Samaře. Na konci roku 2019 se dokonce ukázalo, že se ostatky československých legionářů v Samaře nacházely na skládce. Znovu tento nedostatek připomnělo MZV ve svém vyjádření k otázce sochy maršála Koňeva ze dne 10. dubna 2020.

Samostatnou otázkou, kterou zde nehodnotíme, je pak to, zda je odstranění sochy maršála Koněva z náměstí Interbrigády v Praze 6 porušením některého ze závazků vůči Ruské federaci. Dohoda o udržování válečných hrobů se na tento pomník nevztahuje, jelikož se dle definice nejedná o „ruský válečný hrob“. Na sochu maršála Koněva se však teoreticky může vztahovat výše zmiňovaná česko-ruská smlouva o přátelských vztazích. V ní se Česká republika zavázala zajišťovat péči, udržování a přístup k válečným pomníkům. Ministr Petříček ale již dříve uvedl, že podle právníků tato smlouva neurčuje, kde má památník stát. Vyjádřil se také takto: „Pokud najdeme důstojné místo pro sochu, podle mě svým závazkům ze smlouvy dostojíme.“

Tomáš Petříček

Musíme ale také poukazovat na to, že stejně jako postupovala místní samospráva u nás, postupuje samospráva i na straně Ruské federace v případě památníků Československých legionářů. Přes opakované snahy se nám nedaří umístit takový památník v Samaře právě kvůli tomu, že s tím nesouhlasí samospráva.
Pravda
Mezi Ruskem a Českou republikou existuje dohoda upravující vzájemnou spolupráci při péči o pietní místa a hřbitovy, mimo jiné i československých legionářů. Už v roce 2012 měl být postaven pomník v ruském městě Samara, jeho instalace ale byla několikrát odložena.

Českoslovenští legionáři během první světové války sehráli významnou roli v bojích proti ruským bolševikům ve městě Samara, které leží na břehu Volhy v evropské části Ruska. V roce 2012 zde měl být postaven pomník poblíž hrobu československých vojáků. Těsně před odhalením památníku se ovšem od místních obyvatel údajně zvedla vlna nevole a od té doby se postavení památníku odkládá. Opět pak měl být památník odhalen v roce 2018 ke 100. výročí bojů u Samary, ovšem i tentokrát bylo odhalení odloženo a hřbitov s ostatky legionářů byl převezen na skládku.

Co se týče ostatních památníků, existuje dohoda mezi Ruskem a Českou republikou upravující mj. péči o hroby a pietní místa československých legionářů. Jde například o pomník připomínající vlak, stojící od roku 2011 v Čeljabinsku, ale také mnoho dalších, z nichž některé byly v minulosti poškozeny.

Tomáš Petříček

Z pohledu Ministerstva zahraničních věcí je důležité, abychom dodržovali naše závazky plynoucí ze smlouvy mezi Českou republikou a Ruskou federací, kde se nehovoří o tom, kde by socha měla být umístěna, ale vyplývá z ní, že bychom měli zajistit důstojné zacházení a chránit památníky před poškozením.
Pravda
Ve Smlouvě mezi Českou republikou a Ruskou federací o přátelských vztazích a spolupráci se nařizuje stranám udržování vojenských hrobů a památníků a přístup k nim, smlouva však neomezuje samotné umístění ani přesun těchto objektů.

Problematiku vojenských pomníků, válečných hrobů a podobných objektů upravila Smlouva mezi Českou republikou a Ruskou federací o přátelských vztazích a spolupráci z roku 1993. A to konkrétně v článku 21, ve kterém se uvádí:

„Každá Smluvní strana bude na svém území zajišťovat péči o vojenské hroby a vojenské pomníky druhé Smluvní strany, jejich udržování a přístup k nim.“

Podrobněji pak byly válečné hroby a jejich údržba rozebrány v Dohodě mezi vládou České republiky a vládou Ruské federace o vzájemném udržování válečných hrobů z roku 1999. Podle této dohody jsou ruskými válečnými hroby „místa na území České republiky, kde jsou pochováni občané Ruska a občané bývalého SSSR, kteří zahynuli v důsledku válek, ozbrojených konfliktů, v zajetí nebo v jeho důsledku, zahrnujíc v to hroby jednotlivců i hroby hromadné, hřbitovy nebo části hřbitovu, jakož i pomníky, mohyly a památníky na těchto místech postavené“.

Česko se na základě tohoto dokumentu stará o celkem 4 224 válečných hrobů, památníků či pomníků ruských vojáků, na jejich údržbu jdou miliony korun ročně.

Koněvova socha však nespadá do kategorie válečných hrobů, mezi něž se některé památníky řadí. Ministerstvo obrany, podle své příslušnosti podle § 4 odst. 3 písm. a) zákona č. 122/2004 Sb., o válečných hrobech a pietních místech, v případě pochybností rozhoduje o tom, co je válečným hrobem. Zařazení sochy Koněva na Praze 6 do evidence válečných hrobů však několikrát odmítlo, protože Ivan Stěpanovič Koněv nezemřel ve válce.

Podle Ministerstva zahraničních věcí se tak na sochu vztahuje smlouva o přátelských vztazích, která však, na rozdíl od dohody o válečných hrobech, nikterak neomezuje místo, kde má socha stát, ani samotný přesun.

Tomáš Petříček

Ruská strana v této záležitosti (přemístění sochy maršála Koněva – pozn. Demagog.cz) neoslovila ministerstvo zahraničí.
Pravda
Dostupné zdroje nehovoří o tom, že by v dané věci bylo Ruskem kontaktováno ministerstvo zahraničí.

Od začátku se Kreml vyjadřuje k situaci přemístění sochy maršála Koněva negativně. Ruská strana často vystupuje s argumentem, že došlo k porušení smlouvy o přátelských vztazích a spolupráci mezi Českou republikou a Ruskou federací (čl. 21) z roku 1993.

Budeme usilovat o to, aby naši čeští kolegové dodržovali své závazky vyplývající ze smlouvy z roku 1993. Doufáme, že si jsou vědomi rizik spojených s dalším zhoršováním této situace.“ – Tak znělo zatím poslední prohlášení ruského ministra zahraničí, Sergeye Lavrova, 14. dubna. Tuto informaci potvrdila 23. dubna také mluvčí ruského ministerstva zahraničí, Maria Zakharova. Od té doby ovšem žádné jiné prohlášení o aktivním řešení z ruské strany neproběhlo.

Rusko v této věci českou stranu oficiálně kontaktovalo prostřednictvím ministra obrany Sergeje Šojgua, který zaslal dopis českému ministrovi obrany, Lubomíru Metnarovi. V tomto dopise Šojgu požádal o postoupení pomníku ruské straně. Žádost česká strana ovšem odmítla s tím, že socha není majetkem státu, ale městské části.

Informace o kontaktu ruské strany s českým ministerstvem zahraničí se nenachází ani na oficiálním webu českého ministerstva zahraničí, ani ruského ministerstva zahraničí

Tomáš Petříček

Jsme ale v kontaktu s ministrem obrany Lubomírem Metnarem, že by to případně mělo řešit Ministerstvo zahraničních věcí (případné jednání o předání sochy maršála Koněva Rusku, pozn. Demagog.cz).
Neověřitelné
Ministerstvo obrany ČR nemůže sochu maršála Koněva Ruské federaci vrátit, protože socha nepatří ministerstvu, ale městské části Praha 6. Informace o tom, zda o možném vrácení sochy bude s Ruskem jednat právě Ministerstvo zahraničních věcí ČR, se nám nepodařilo dohledat.

Socha generála Ivana Stěpanoviče Koněva byla z náměstí Interbrigády v Bubenči odstraněna 3. dubna. V plánu bylo sochu uložit do depozitáře a následně ji umístit do plánovaného Muzea paměti 20. století. Její odstranění bylo kritizováno KSČM i prezidentem Zemanem. Proti odstranění sochy se také ostře ohradilo ruské velvyslanectví, které postup městské části Praha 6 považuje za porušení česko-ruské smlouvy o přátelských vztazích z roku 1993.

Podle Ministerstva zahraničních věcí ČR však odstranění sochy není porušením žádné z česko-ruských smluv. Ruský ministr obrany Sergej Šojgu i tak navrhl trestní stíhání lidí, kteří jsou za odstranění sochy zodpovědní, a Ruská federace následně trestní stíhání zahájila. Ministerstvo zahraničních věcí ČR uvedlo, že „striktně odmítá zásahy státních orgánů Ruské federace do vnitřních záležitostí České republiky. Pokud budou orgány Ruské federace pokračovat svými konfrontačními prohlášeními a úkony v tomto duchu, bude to signál, že ztratily zájem o rozvoj vzájemně výhodných vztahů mezi našimi zeměmi. (…) Místní samospráva v České republice je nedílnou součástí ústavního zřízení našeho státu. Stíhání jejich demokraticky zvolených představitelů cizím státem za plnění jejich mandátu je z pohledu ČR nepřípustné. Příslušná ruská legislativa – navíc uplatňována retroaktivně – nebude ve vztahu k ČR nijak vymahatelná“.

Sergej Šojgu dopisem požádal českého ministra obrany Lubomíra Metnara o vrácení sochy. Mluvčí Ministerstva obrany Jan Pejšek však uvedl, že socha Ministerstvu obrany ČR nepatří a není tedy možné, aby sochu vrátilo. Socha generála Koněva je ve vlastnictví městské části Praha 6.

Nepodařilo se nám dohledat další informace o tom, zda Tomáš Petříček jedná s Lubomírem Metnarem o vrácení sochy Ruské federaci, respektive o tom, že by se tím nadále mělo zabývat Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Proto musíme výrok hodnotit jako neověřitelný.

Tomáš Petříček

Praha 6 chtěla umístit sochu maršála Koněva v Muzeu paměti 20. století.
Pravda
Rada městské části Praha 6 vydala 2. dubna usnesení, v němž souhlasí se zapůjčením bronzové sochy maršála Koněva, tří nových dodatkových cedulí a jedné původní informační cedule Muzeu paměti 20. století. Socha má být zapůjčena muzeu do roku 2030, s možností obnovení smlouvy.

V usnesení (č. 120/19) zastupitelstva městské části Praha 6 z 12. září loňského roku stojí, že „zastupitelstvo městské části Praha 6 dnes rozhodlo o dalším nakládání s pomníkem maršála Koněva a přijalo usnesení poměrem hlasů 33 pro, 1 proti (6 zdrželo, 5 nehlasovalo).“ Vedení městské části bylo pověřeno vyhlásit soutěž na nový památník, který by měl nahradit současnou sochu maršála Koněva. Rada městské části byla také pověřena, aby našla pro sochu nějaké důstojné uplatnění, nejlépe v některé z paměťových institucí.

Následně městská rada 2. dubna 2020 na základě již zmíněného usnesení souhlasila „se sejmutím bronzové sochy maršála I. S. Koněva včetně tří dodatkových cedulí umístěných na pozemku č. parc. 2114/5 k.ú. Bubeneč,“ jak se lze dočíst v usnesení 1393/20 (.doc, str. 1).

Tímto dalším usnesením také vyjádřila městská část svůj souhlas „se zapůjčením bronzové sochy maršála I. S. Koněva, tří nových dodatkových cedulí a jedné původní informační cedule Muzeu paměti XX. století, z.ú. k dočasnému užívání za účelem její veřejné prezentace v budově muzea na dobu od 03.04.2020 do 01.04.2030 s automatickým prodlužováním o dalších 10 let“ (tamtéž, str. 1). Socha také bude muzeu zapůjčena zcela zdarma.

Socha maršála Koněva momentálně sídlí v depozitáři společnosti ARTEX ART SAFE s.r.o, neboť muzeum stále podle usnesení nemá pro sochu vhodné prostory: „Vzhledem k tomu, že Muzeum vzniklo na konci roku 2019 a v současné době teprve probíhají kroky spojené s přípravou vhodných muzejních prostor, bude socha maršála Koněva včetně desek dočasně umístěna v depozitáři společnosti ARTEX ART SAFE s.r.o na adrese XXX, a to v termínu od 03.04.2020 do 31.12.2020. Od 01.01.2021 bude socha maršála Koněva včetně desek umístěna v prostorách Muzea za účelem veřejné prezentace.“ (tamtéž, str. 3)

Tomáš Petříček

Jde o největší repatriační program tohoto druhu v dějinách českého ministerstva zahraničních věcí. Jednalo se o 19 speciálně vypravených letů a 69 autobusů. Přes pět tisíc Čechů se dostalo zpátky domů.
Pravda
V rámci repatriačního programu na pomoc s návratem českých občanů do ČR vyrazilo 69 autobusů, které využilo 2 447 Čechů, a bylo zorganizováno 20 letů, kterými bylo zpět do vlasti dopraveno 2 635 Čechů. Celkem Ministerstvo zahraničních věcí dopravilo domů 5 082 Čechů.

Repatriace uspořádalo Ministerstvo zahraničních věcí (MZV), aby pomohlo Čechům, kteří uvízli v zahraničí kvůli pandemii COVID-19. Většina letů do ČR totiž byla zrušena a lidé se neměli jak vrátit.

První repatriační autobusy se na cestu vydaly do Frankfurtu a Vídně už 14. března 2020. První repatriační let se pak uskutečnil 18. března 2020, a to z Kanárských ostrovů. 

Nakonec v rámci repatriačního programu (.pdf) na pomoc s návratem Čechů do vlasti vyrazilo 69 autobusů, které využilo 2 447 Čechů, a bylo zorganizováno 20 letů, kterými bylo dopraveno 2 635 Čechů. Celkem MZV dopravilo domů 5 082 Čechů a pomohlo přepravit 934 občanů jiných států EU a 68 občanů dalších států. Díky repatriacím se tedy domů vrátilo 6 084 lidí.

Tento projekt byl ukončen posledním letem z Austrálie a Nového Zélandu 14. dubna 2020.

Co se týče velikosti akce, tak je pravdou, že v historii samostatné České republiky je takto velká repatriace unikátní. Za největší akci svého druhu v českých dějinách ji označuje i Deník.cz.

Tomáš Petříček

V tuto chvíli ještě řešíme jednotlivé případy přibližně 120 Čechů, kteří oslovili ambasády s žádostí o návrat. Tyto občany teď postupně dostáváme domů prostřednictvím repatriačních letů ostatních států. Část našich občanů z Cookových ostrovů může přivézt Německo, z Peru několik zbývajících občanů přivezli Švýcaři a například Belgie nám pomáhá s návraty Čechů z Alžírska a Ghany.
Neověřitelné
S repatriačními lety pomáhají aktuálně ostatní státy. Německo, Švýcarsko i Belgie lety do zmíněných lokalit zprostředkovaly. Aktuální počet žádostí o repatriaci, které byly podány na české zastupitelské úřady, se nám nepodařilo dohledat.

Ministerstvo zahraničních věcí projekt repatriačních letů, který pomohl Čechům s návratem ze zahraničí, uzavřelo 14. dubna. K tomuto datu se přihlásilo o repatriační let ještě 180 Čechů, kterým měla být zajištěna místa v repatriačních letech jiných států.

  • Lety z Ghany organizovalo Nizozemí a Belgie.
  • 19. dubna proběhl repatriační let z Cookových ostrovů v Tichomoří, který zajišťovalo Německo. Let přistál v Sydney s dalším spojením do Dauhá a Frankfurtu.
  • Belgie organizovala lety z Alžíru a Peru.
  • Lety z Peru organizovalo i Švýcarsko.

Aktuální počet žádostí o repatriaci na ambasádách ČR se nám nepodařilo dohledat, 15. dubna to bylo podle Českého rozhlasu 180 žádostí.

Tomáš Petříček

V tuto chvíli platí, že pro občany Evropské unie existuje možnost vyjet za prací do Česka za podmínek zveřejněných na stránkách Ministerstva vnitra.
Pravda
Na stránkách Ministerstva vnitra je opravdu článek, který popisuje, jakým způsobem a za jakých podmínek lze překračovat hranice České republiky. Pravidla jsou pro občany ČR stejná jako pro občany ostatních států EU.

Ministerstvo vnitra na svých webových stránkách píše o přeshraničních pracovnících (tzv. pendlerech), kteří pracují v České republice nebo na území sousedních států (v Rakousku, Německu, Polsku a na Slovensku). Tyto osoby mohou překračovat hranice (.pdf, str. 1) od 27. dubna 2020 z důvodu výkonu práce. 

Přeshraniční pracovníci jsou rozděleni na dvě skupiny, přičemž se vždy jedná o občany ČR nebo EU:

  • První skupinu tvoří pendleři, tedy čeští přeshraniční pracovníci ve zdravotnictví, sociálních službách, pracovníci základních složek integrovaného záchranného systému a pracovníci subjektů kritické infrastruktury. Kritickou infrastrukturou je podle Ministerstva vnitra „prvek kritické infrastruktury nebo systém prvků kritické infrastruktury, jehož narušení funkce by mělo závažný dopad na bezpečnost státu, zabezpečení základních životních potřeb obyvatelstva, zdraví osob nebo ekonomiku státu. Firma se tedy nemůže volně rozhodnout, že je prvkem kritické infrastruktury“. Pro pendlery neplatí povinná karanténa po vstupu na území ČR, jestliže jejich pobyt v zahraničí nepřesáhl 14 dnů. V takovém případě nemusí být ani testováni na COVID-19. Pokud však byl jejich pobyt za hranicemi delší, mohou si pendleři vybrat, zda po návratu budou ve 14denní karanténě, nebo zda předloží negativní test na COVID-19. Při přejezdu hranic také potřebují potvrzení o výkonu přeshraničního zaměstnání. Jestliže se jedná o vycestování na méně než 14 dnů, je potřeba nóta zastupitelského úřadu cílové země.
     
  • Do druhé skupiny patří přeshraniční pracovníci, děti, žáci a studenti, kteří za účelem výkonu práce nebo studia pravidelně oprávněně překračují státní hranici s Německem, Rakouskem, Polskem nebo Slovenskem. Také u nich neplatí povinnost karantény ani povinnost oznamovat pobyt v zahraničí krajské hygienické stanici, jestliže při prvním vstupu na území ČR předloží potvrzení o absolvování PCR testu (výtěrový test z krku nebo nosu). Následovně je po každých 30 dnech povinné předložit potvrzení o testu novém. Dále musí mít tyto osoby při každém překročení hranice směrem do ČR u sebe potvrzení o výkonu přeshraničního zaměstnání.

Vedle těchto skupin existuje i možnost zaměstnávání osob ze zemí EU, které takzvanými pendlery nejsou. Od 27. dubna mají povolený vstup do ČR občané EU, kteří zde přijíždějí za výkonem ekonomické činnosti, nebo také studenti vysokých škol. Podmínkou pro vstup na území ČR je buď nástup do 14denní karantény, nebo potvrzení o negativním testu na COVID-19, který je starý maximálně 4 dny. Potvrzení musí být vydáno lékařem nebo orgánem ochrany veřejného zdraví, testování v tomto případě není hrazeno státem. I tyto informace jsou dostupné na webu Ministerstva vnitra.

Tomáš Petříček

Hovoříme ale i s dalšími státy, jedná se hlavně o Ukrajinu, která zatím významně omezuje možnost svým občanům vycestovat za prací do států EU.
Pravda
Podle ministra Miroslava Tomana chybí v zemědělství až 3 000 pracovníků. Ve spolupráci s ministerstvem zahraničí opravdu probíhají jednání s ukrajinskou stranou ohledně návratu ukrajinských pracovníků. Ukrajinská karanténní opatření skutečně omezují možnost vycestovat za prací.

Vláda České republiky na mimořádném jednání dne 23. dubna 2020 schválila rychlejší scénář uvolňování mimořádných karanténních opatření. Usnesením č. 443 (.pdf) s účinností ode dne 27. dubna 2020 vláda změnila, mimo jiné, pravidla pro překračování státních hranic

Zákaz vstupu na území České republiky pro všechny cizince bez trvalého nebo přechodného pobytu nad 90 dní se rozšířil o řadu výjimek (.pdf, str. 1–2). Mezi takové patří například: přeshraniční pracovníci, žáci a studenti, kteří za účelem výkonu práce nebo studia v ČR pravidelně překračují hranici s ČR ze sousedního státu, občané EU, kteří na území ČR vstupují za účelem výkonu ekonomické činnosti nebo studia. Pro občany ČR a cizince s trvalým pobytem (s řadou dalších výjimek) také nově platí povinnost při návratu do ČR předložit negativní test (.pdf, str. 2–3 a str. 5) na Covid-19.

Ukrajina rozhodla s platností od 16. března 2020 do 11. května 2020 o uzavření svých hranic pro cizince a osoby bez občanství, spolu s výčtem výjimek. Od 17. března 2020 navíc zrušila pravidelnou mezinárodní přepravu. Byly zrušeny mezinárodní lety a došlo k uzavření všech hraničních přechodů pro železniční a autobusovou dopravu. 

Možnost cestovat za prací do zemí EU je omezena také opatřeními, která v souvislosti s pandemií zavedly sousední státy. Slovensko s účinností od 13. března 2020 rozhodlo o zavedení hraničních kontrol a přerušilo veškerou mezinárodní železniční, autobusovou a leteckou dopravu. Podobná opatření zavedlo od 15. března 2020 Polsko a od 17. března také Maďarsko.

Ministr zemědělství Miroslav Toman (ČSSD) v Otázkách Václava Moravce upozornil na nedostatek sezónních pracovníků. Podle něj chybí v českém zemědělství až 3 000 pracovníků. Velvyslanec Ukrajiny v České republice Jevhen Perebyjnis v rozhovoru pro Český rozhlas Plus uvedl, že z ČR v souvislosti s pandemií odjelo cca 20 tisíc Ukrajinců. V rozhovoru pro týdeník Ekonom ze dne 23. dubna 2020 uvedl ministr Toman, že v současné době jedná s ministerstvem zahraničí o možnosti dovézt pracovníky z Ukrajiny, ale také Bulharska nebo Rumunska.

Ministři zahraničí Tomáš Petříček a ukrajinský ministr Dmytro Kuleba byli dle dostupných zdrojů v poslední době v kontaktu několikrát. Můžeme uvést například telefonát z 27. března 2020, ve kterém oba ministři řešili zachování práv občanů Ukrajiny nacházejících se na našem území nebo že těmto občanům nebudou udělovány pokuty za prodlení termínu pobytu. Dle stejného zdroje pak rovněž domlouvali vytvoření speciální tranzitní trasy přes Slovensko. Je tedy pravdou, že probíhá jednání mezi českou a ukrajinskou stranou týkající se ukrajinských pracovníků a jejich možného návratu do Česka.

Tomáš Petříček

Byl jsem v kontaktu s ukrajinským ministrem zahraničních věcí Dmytrem Kulebou, hovořili jsme o možnosti letecké přepravy.
Neověřitelné
Ministři zahraničních věcí Petříček a Kuleba spolu v poslední době opakovaně hovořili, zda se bavili o možnosti letecké přepravy, se nám však nepodařilo ověřit.

Výrok ministra Petříčka je součástí odpovědi na otázku, která směřuje k zajištění zahraničních pracovníků pro ČR. Patrně tak ministr zahraničí poukazuje na možnou leteckou přepravu ukrajinských pracovníků.

Ministři zahraničí Tomáš Petříček a Dmytro Kuleba byli dle dostupných zdrojů v poslední době v kontaktu několikrát. Můžeme uvést například telefonát z 27. března 2020, ve kterém se oba ministři dohodli na zachování práv občanů Ukrajiny nacházejících se na našem území nebo také na tom, že těmto občanům nebudou udělovány pokuty za prodlení termínu pobytu. Dle stejného zdroje rovněž domlouvali vytvoření speciální tranzitní trasy přes Slovensko. Dále pak můžeme uvést telefonický hovor některých unijních ministrů zahraničí s ukrajinským ministrem zahraničí před zasedáním Rady EU, kterého se podle všeho zúčastnil jak ministr Kuleba, tak Tomáš Petříček.

Nicméně z dostupných zdrojů se nám nepodařilo ověřit, zda se Tomáš Petříček a Dmytro Kuleba věnovali možnosti letecké přepravy. Oslovili jsme i ukrajinské velvyslanectví, dosud jsme ale neobdrželi odpověď.

Tomáš Petříček

Zatím se daří domluvit přepravu pozemní cestou přes Maďarsko (pro příjezd pracovních sil z Ukrajiny do ČR, pozn. Demagog.cz).
Neověřitelné
Podle vyjádření ukrajinského velvyslance v ČR je zajištěn pozemní koridor přes Rakousko a Maďarsko pro návrat Ukrajinců do jejich vlasti. Informace o dohodách, které by měly umožnit pohyb osob v opačném směru, se nám nepodařilo z veřejně dostupných zdrojů dohledat.

Do Maďarska se momentálně přes hranice dostane pouze maďarský občan, diplomat a občan státu Evropského hospodářského prostoru s trvalým pobytem či bydlištěm v Maďarsku. Maďarskem je dovolen průjezd nákladní dopravě po vytyčených koridorech a cestujícím z humanitárních důvodů s povolením.

Podobně jako v Maďarsku i v Česku platí restriktivní opatření pro cizince. Podle usnesení vlády č. 203 platí od půlnoci 16. března 2020 zákaz vstupu pro všechny cizince s výjimkou cizinců pobývajících s přechodným pobytem nad 90 dnů nebo trvalým pobytem na území České republiky. Tento zákaz byl následně opakovaně prodlužován.

Ministr Petříček v tomto rozhovoru mluví o návratu pracovní síly z Ukrajiny do České republiky. V případě ukrajinských občanů vracejících se do své vlasti skutečně funguje jistý pozemní koridor z Rakouska a Maďarska. Uvedl to pro ČRo velvyslanec Ukrajiny v Česku Jevhen Perebyjnis. Využití této možnosti však dle jeho slov v poslední době klesá. Na začátku druhé poloviny března bylo Ukrajincům cestujícím zpět do země povoleno překročit maďarsko-ukrajinskou hranici díky speciálním transitům, které ujednaly vlády obou stran.

Informace o ujednáních, která by umožnila pohyb občanů Ukrajiny opačným směrem do České republiky v souvislosti s poptávkou českých firem po pracovní síle, se nám nepodařilo dohledat.

Tomáš Petříček

Z pohledu cestování právě nouzový stav umožňuje regulovat udělování víz a nastavit pravidla pro vstup na naše území.
Pravda
Krizová opatření vyhlášená v režimu nouzového stavu umožňují omezit pravidla pro udělování víz a vstup cizinců na území České republiky.

V souvislosti s šířením koronavirové nákazy byl na území České republiky v souladu s Ústavním zákonem o bezpečnosti České republiky vyhlášen nouzový stav od 14.00 hodin dne 12. března 2020 na dobu 30 dnů. Později byl prodloužen do 30. dubna a aktuálně (ke dni 29. dubna) poslanci schválili prodloužení do 17. května.

Čl. 6 odst. 1 zákona o bezpečnosti ČR stanoví:

(1) Nouzový stav se může vyhlásit jen s uvedením důvodů na určitou dobu a pro určité území. Současně s vyhlášením nouzového stavu musí vláda vymezit, která práva stanovená ve zvláštním zákoně a v jakém rozsahu se v souladu s Listinou základních práv a svobod omezují a které povinnosti a v jakém rozsahu se ukládají. Podrobnosti stanoví zákon.

Vyhlášením nouzového stavu tak získává vláda pravomoc, stanovenou krizovým zákonem, na nezbytně nutnou dobu a v nezbytně nutném rozsahu omezit práva či nařídit určitou povinnost.

Ve stejný den jako vyhlášení nouzového stavu proto vydala vláda usnesení o přijetí krizového opatření na základě § 6 odst. 1 písm. b) krizového zákona, které se týkalo omezení vstupu cizinců na území České republiky s účinností od 14. března, např. zákaz vstupu pro všechny cizince přicházející z rizikových oblastí, zastavení přijímání žádostí o víza nebo zastavení řízení v případě žádostí o krátkodobá víza, o kterých dosud nebylo rozhodnuto.

Aktuálně (ke dni 29. dubna) platí, že po dobu trvání nouzového stavu s účinností od 27. dubna je zakázán vstup na území České republiky pro všechny cizince, kteří nemají na území České republiky přechodný pobyt nad 90 dnů nebo trvalý pobyt. Zákaz neplatí pro několik výjimek.

Tomáš Petříček

Soud nezpochybňuje, kvůli čemu se ta mimořádná opatření přijímala.
Pravda
Městský soud v Praze respektuje vyhlášení nouzového stavu i důvody, pro které byl vyhlášen. Mimořádná opatření, která MZČR zavedlo, však považuje za překročení meze působnosti resortu. Vláda by podle něj měla jednat dle zavedených postupů, tedy schvalovat je dle krizového zákona.

Městský soud v Praze dne 23. dubna s účinností od 27. dubna zrušil některá mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví ČR. Konkrétně se jednalo o „mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 17. 4. 2020 a ze dne 26. 3. 2020 o omezení maloobchodního prodeje a mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 15. 4. 2020 a ze dne 23. 3. 2020 omezující volný pohyb osob.“

V tiskové zprávě k rozhodnutí Městského soudu stojí: „Soud shledal, že vydáním těchto opatření Ministerstvo zdravotnictví překročilo meze svojí působnosti. (…) Soud plně respektuje, že byl vládou vyhlášen nouzový stav, jakož i důvody, pro které byl vyhlášen. Soud však nemohl pominout, že napadená opatření představují svým rozsahem dosud bezprecedentní omezení základních práv, zejména svobody pohybu a svobody podnikání. (…) Omezení základních práv tedy musí být při mimořádných stavech přijímána právem předvídaným způsobem a zároveň musí šíře jejich omezení odpovídat ústavní ochraně podstaty těchto práv a svobod. (…) možností omezení základních práv a svobod za trvání nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu disponuje především vláda. A zákon nepřipouští delegování této pravomoci na kohokoliv jiného, tj. ani na člena vlády.“

Tato opatření nebyla vydána dle krizového zákona, tedy nebyla vydána vládou, ale vydalo je Ministerstvo zdravotnictví dle zákona o ochraně veřejného zdraví. Soud také uvedl, že nastalá situace byla pro vládu „výjimečnou, a to též z hlediska práva, neboť v minulosti nečelila takovému nebezpečí ohrožujícímu zdraví obyvatel“ a že „nemíní nikterak rozporovat, že jím uplatněný postup se jevil (a jeví) z hlediska zvládnutí nastalé hrozby efektivní. Efektivita však není měřítkem zákonnosti a účel nesvětí prostředky.“ 

V rozsudku Městského soudu v Praze (.pdf, str. 34) také stojí, že při soudním řízení nebyl nalezen důvod, proč by vláda neměla jednat podle zavedeného postupu, tedy schvalovat mimořádná opatření podle krizového zákona. „Zákon sice ustupuje do pozadí a na relevanci nabývají jednotlivá opatření orgánů výkonné moci, nelze však tvrdit, že by zákony nadobro přestaly platit. Naopak je nezbytné lpět na jejich striktním dodržování, neboť poskytují ústavněprávní záruky a jasné mantinely, ve kterých se výkonná moc smí pohybovat, a kam již zajít nesmí.“

K rozhodnutí Městského soudu v Praze se na tiskové konferenci po mimořádném jednání vlády 23. dubna vyjádřil i ministr zdravotnictví Adam Vojtěch. Soud podle jeho slov „nikterak nezpochybňuje ten záměr Ministerstva zdravotnictví z hlediska obsahu. To znamená, soud nikterak nezpochybňuje ta opatření jako taková, pokud jde o obsah, ale zpochybňuje to, že jsme je vydali podle zákona o ochraně veřejného zdraví, a nikoliv podle krizového zákona. (…) ale jsem rád, že ten rozsudek v zásadě konstatuje, že skutečně ta naše opatření jsou efektivní, že cílí na omezení šíření pandemie na území České republiky.“ Ministerstvo zdravotnictví se rozhodlo podat proti rozsudku kasační stížnost.

Tomáš Petříček

I někteří právníci ministerstva zdravotnictví varovali, že podle tohoto zákona sice jsou možná omezení třeba volného pohybu osob, ale problematický je jejich rozsah.
Neověřitelné
Nelze dohledat žádné informace o tom, že by právníci Ministerstva zdravotnictví varovali, že rozsah přijatých opatření omezujících svobodu pohybu na základě zákona o ochraně veřejného zdraví je nějakým způsobem problematický.

Ministr Petříček zde hovoří o zákonu č. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví, ve kterém skutečně v § 69 odst. 1 psím. b) stojí, že je možným mimořádným opatřením v době epidemie „zákaz nebo omezení styku skupin fyzických osob podezřelých z nákazy s ostatními fyzickými osobami, zejména omezení cestování z některých oblastí a omezení dopravy mezi některými oblastmi“. Městský soud v Praze 23. dubna 2020 ale zrušil část vládních opatření, která v souvislosti s pandemií koronaviru omezila volný pohyb, maloobchod a služby, jelikož dle něj nebyly přijaty v souladu s krizovým zákonem č. 240/2000 Sb. Tato opatření zavádělo samo Ministerstvo zdravotnictví na základě zákona o ochraně veřejného zdraví a nikoliv celá vláda podle krizového zákona. Pouze vláda totiž může vymezit, která práva a v jakém rozsahu se při vyhlášení nouzového stavu v souladu s Listinou základních práv a svobod omezují a které povinnosti a v jakém rozsahu se ukládají (str. 27).

Městský soud sám v rozsudku uznává (.pdf, str. 26), že je možné do jisté míry omezit volný pohyb osob zákonem o ochraně veřejného zdraví. Domnívá se ale, že v takovém rozsahu, v jakém byl volný pohyb omezen, je toto pravomoc pouze vlády, nikoliv jednotlivých ministerstev. Zdůrazňuje také, že při nouzovém stavu má krizový zákon před obecnými zákony, jako je zákon o ochraně veřejného zdraví, přednost. A to zejména v případech, kdy dochází k takto masivním zásahům do základních práv a svobod občanů.

Na problematičnost přijatých opatření bez krizového zákona upozorňovalo například i Ministerstvo vnitra na svém twitterovém účtu. Na celkovou problematičnost opatření omezující volný pohyb osob poukazovali i někteří právníci a experti. Nepodařilo se nám ovšem dohledat, zda podobná varování přicházela i od právníků Ministerstva zdravotnictví.

Dlouhodobě upozorňujeme, že v době nouzového stavu se má postupovat podle krizového zákona.
Reakce @vnitro a @jhamacek na rozhodnutí Městského soudu v Praze: https://t.co/URBTQSkJd3

— Ministerstvo vnitra (@vnitro) April 23, 2020

Abychom mohli měřit návštěvnost webu, potřebujeme Váš souhlas se zpracováním osobních údajů prostřednictvím cookies. Více o zpracování osobních údajů