Návštěva Ukrajiny v předvečer tří let ruské agrese

Moderátorka se ministra zahraničí Jana Lipavského ptá na jeho listopadovou návštěvu Ukrajiny a na důvod, kterým si vysvětluje, že jako jediný z vysoce postavených západních politiků navštívil summit iniciativy Obilí z Ukrajiny. Lipavský odpovídá, že možným důvodem jsou podle něj bezpečností rizika spojená s cestou do Kyjeva. Zároveň zmiňuje, že summitu se osobně zúčastnil evropský komisař pro zemědělství a další státníci na konferenci vystoupili alespoň skrze videohovor.

Obilí z Ukrajiny

Humanitární program Obilí z Ukrajiny spustil ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj v listopadu 2022 na prvním Mezinárodním summitu k potravinové bezpečnosti. Cílem iniciativy je překonat humanitární a ekonomické následky, které válka na Ukrajině způsobila ve státech Afriky a Asie. Ukrajina totiž patří k největším světovým producentům obilí a země závislé na jejích dodávkách jsou kvůli přetrvávajícímu konfliktu ohroženy nedostatkem potravin. 

Dne 23. listopadu 2024 proběhl v Kyjevě již třetí Mezinárodní summit k potravinové bezpečnosti. Účastnili se jej nejvyšší ukrajinští představitelé a kromě Jana Lipavského na summit přijel také tehdejší evropský komisař pro zemědělství Janusz Wojciechowski. Ze zahraničních hostů se osobně zúčastnila ještě náměstkyně litevského ministra zemědělství a zvláštní zástupci z ministerstev Belgie a Řecka. Online nebo skrze videozdravice vystoupili také švýcarská prezidentka Viola Amherd, estonský prezident Alar Karis nebo ministr zahraničí Rumunska i zástupci některých dalších zemí, např. Finska nebo Lucemburska.

Závěr

Třetího mezinárodního summitu iniciativy Obilí z Ukrajiny se osobně zúčastnil tehdejší eurokomisař pro zemědělství Janusz Wojciechowski. Kromě toho řada zahraničních státníků na summitu vystoupila formou online přenosu. Výrok Jana Lipavského tedy hodnotíme jako pravdivý.

Ministr zahraničí Jan Lipavský reagoval na otázku, jestli Česko po vzoru skandinávských zemí neplánuje vydávat brožury s doporučeními, co by občané měli dělat v případě rozšíření rusko‑ukrajinské války do dalších států. Podle Lipavského by tato otázka měla směřovat spíše na Ministerstvo obrany, zároveň ale dodal, že Ministerstvo zahraničních věcí (MZV) také „pracuje na informování občanů“ a snaží se poukazovat na ruskou propagandu. Jako příklad uvádí vydání tzv. Prokremelských pohádek a pořádání veřejných diskuzí s diplomaty.

Prokremelské pohádky

Ministerstvo zahraničí se svou kampaní nazvanou Prokremelské pohádky začalo v lednu 2024 na sociálních sítích a postupně ji rozšiřovalo o další texty. V říjnu 2024 nakonec vydalo ucelenou publikaci (.pdf) se stejným jménem, ve které kolektiv autorů z MZV reaguje na výroky ruské propagandy. Podle předmluvy je cílem poukázat na nepravdivá ruská tvrzení a vyvracet dezinformace nevšední formou (str. 4). Celá publikace je rozdělena podle témat, která pojednávají například o Severoatlantické alianci nebo invazi vojsk Varšavské smlouvy z roku 1968 (.pdf, str. 22–36).

Pro veřejnost je publikace dostupná v digitální verzi (.pdf), v tištěné formě vzniklo 80 neprodejných kusů. Jeden z nich Lipavský předal např. ukrajinskému prezidentu Volodymyru Zelenskému při listopadové návštěvě Kyjeva. Celkové náklady na vytištění Prokremelských pohádek byly podle vyjádření ministerstva 45 tisíc korun.

Veřejné debaty v regionech

MZV pořádá veřejné debaty s názvem „Pojďme se pobavit o Rusku“, které se věnují ruské politické scéně i tamní společnosti. První událost, o které MZV informovalo na svém facebookovém účtu, byla debata s bývalým velvyslancem v Rusku Vítězslavem Pivoňkou. Ta se konala v září v Praze. Další zářijová diskuze probíhala v Chebu (video), kde byli hlavními hosty David Stulík a Ivana Milenkovičová. Stulík je zvláštním zmocněncem pro Východní partnerství, který působí na MZV. Druhá přednášející pracovala pro zahraniční zpravodajství Českého rozhlasu v Moskvě.

V Benešově 4. listopadu 2024 proběhla další stejnojmenná diskuze, jejímž hostem byl opět někdejší velvyslanec Pivoňka. O pár dní později se v Brně uskutečnila debata o současném Rusku a jeho vlivu na Česko a o aktuální situaci na Ukrajině. Této debaty se znovu zúčastnil Vítězslav Pivoňka, kterého doplnil koordinátor strategické komunikace na Úřadu vlády Otakar Foltýn.

Poslední listopadová akce (ke dni vysílání rozhovoru) se konala v Plzni 19.  listopadu 2024. Debatujícími byli tentokrát Jakub Karfík a Václav Bartuška, oba zaměstnanci MZV. Karfík působí jako vrchní ředitel evropské sekce a Bartuška je zvláštním zmocněncem pro energetickou bezpečnost.

Závěr

Ministerstvo zahraničí letos vydalo publikaci „Prokremelské pohádky“, kde uvádí nepravdivá tvrzení ruské propagandy na pravou míru. Resort zároveň pořádal cyklus veřejných debat, jejichž hosty byli zaměstnanci MZV a opakovaně také bývalý velvyslanec v Moskvě Vítězslav Pivoňka. Výrok Jana Lipavského proto hodnotíme jako pravdivý.

Ministr zahraničí Jan Lipavský v rozhovoru reagoval na slova moderátorky, která zmiňovala, že na unijní postoj vůči Rusku a Ukrajině bude mít zásadní vliv složení nové Evropské komise. Podle názoru Lipavského přinesou „nové impulsy“ do práce Komise v oblasti bezpečnosti např. Jozef Síkela, který získal post eurokomisaře pro mezinárodní partnerství, a bývalá estonská premiérka Kaja Kallas, která se stala vysokou představitelkou EU pro zahraniční a bezpečností politiku. V závěru Lipavský dodal, že souhlasí s tvrzením předsedkyně Komise Ursuly von der Leyen, že EU musí být více geopolitická a musí se umět zasadit o bezpečnost.

„Geopolitická EU“

Ursula von der Leyen se poprvé stala předsedkyní Evropské komise v roce 2019. Už v době svého nástupu zmiňovala, že se podle ní má EU angažovat ve světě a má být „hybnou silou míru a pozitivních změn“. Evropskou komisi pod svým vedením tehdy popisovala jako „geopolitickou Komisi“. Tuto svou myšlenku opakovala i později. Ve svém projevu před europoslanci v září 2023 uvedla, že se pod jejím vedením „zrodila geopolitická unie, která podporuje Ukrajinu, vzdoruje ruské agresi, reaguje na asertivní Čínu a investuje do partnerství“.

Podobně von der Leyen mluvila i v červenci 2024, kdy europoslanci schválili její druhý mandát v čele Komise. V europarlamentu v té době řekla, že má Evropa povinnost hrát aktivní roli ve světě, zejména v sousedství EU a na Blízkém východě.

Ursula von der Leyen a bezpečnost EU

Nutnost posilování obrany EU zdůrazňovala von der Leyen např. v únoru 2024. Podle jejích tehdejších slov musí Evropa převzít odpovědnost za svou vlastní bezpečnost a začít pracovat na „evropské bezpečnostní architektuře“.

V červenci 2024 také představila dokument Volba Evropy: Politické směry pro příští Evropskou komisi 2024–2029 (.pdf). V části nazvané Nová éra evropské obrany a bezpečnosti (.pdf, str. 14–18) zdůrazňuje, že je nezbytné, aby dále pokračovala finanční, politická a vojenská podpora Ukrajiny proti „Putinově útočné válce“. Dle jejích slov jsou „nejlepší investicí do evropské bezpečnosti (…) investice do bezpečnosti Ukrajiny“ (.pdf, str. 14). Píše také o potřebě posílení partnerství a rozšíření spolupráce se Severoatlantickou aliancí (str. 14).

Von der Leyen v textu uvedla, že se práce nové Komise zaměří na budování evropské obranné unie (.pdf, str. 14). Členské státy by si podle dokumentu měly ponechat plnou odpovědnost za své jednotky a EU by měla zajistit koordinaci a posílení „průmyslové základny obrany, inovací a jednotného trhu“. Součástí tohoto snažení by mělo být také výrazné zvýšení investic. Nejenže EU musí podle von der Leyen vynakládat více prostředků na obranu, ale musí je vynakládat efektivněji a společně (.pdf, str. 15).

Von der Leyen v textu také mluvila o tom, že na rozdíl od předchozího složení Komise (.pdf, str. 6) některý z eurokomisařů dostane na starost přímo oblast obrany (.pdf, str. 14). Kandidátem na tento post eurokomisaře pro obranu se stal bývalý litevský premiér Andrius Kubilius, který byl do této funkce později skutečně zvolen. I v jeho pověřovacím dopise von der Leyen vyzdvihla důležitost vytvoření opravdové evropské obranné unie (.pdf, str. 5–6).

Závěr

Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen v minulosti několikrát mluvila o tom, že EU má podle ní hrát aktivní roli ve světě a Evropskou komisi pod svým vedením označovala za „geopolitickou Komisi“. Kromě toho také uváděla, že je nezbytné, aby Evropa převzala odpovědnost za vlastní bezpečnost a vytvořila „evropskou obrannou unii“. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Ministr zahraničí Jan Lipavský v rozhovoru reaguje na dotaz moderátorky, zda je podle něj Evropská unie následkem války na Ukrajině sjednocenější. Odpovídá, že se sjednotit dokázala, ale že je zároveň mnoho věcí, které se jí nedaří prosadit kvůli tomu, že je některé státy blokují. Jako příklad uvádí společnou vojenskou pomoc, které tímto způsobem brání Maďarsko.

Blokování finanční podpory

Maďarsko přistupovalo k možné vojenské podpoře napadené Ukrajiny zdrženlivě již od samého počátku válečného konfliktu. Maďarský premiér Viktor Orbán i ministr zahraničí Péter Szijjártó během prvních dnů války uváděli, že země Ukrajině nebude posílat zbraně a zároveň ani nedovolí členským státům EU zbraně na Ukrajinu přes své území dovážet.

Odmítavý postoj Maďarska se později projevil i během společných hlasování. Maďarská vláda blokovala finanční pomoc Ukrajině například v prosinci 2022, kdy vetovala podpůrný balíček, který měl Ukrajině poskytnout půjčku na následující rok v celkové hodnotě 18 miliard eur. Cílem této pomoci bylo zajistit systematickou finanční podporu Ukrajiny na obnovu válkou poničené kritické infrastruktury. Maďarsko však nakonec balíček schválilo výměnou za snížení objemu zmražených peněz z kohezních fondů EU, které se komise rozhodla Maďarsku blokovat kvůli porušování zásad právního státu.

Další pomoc Maďarsko blokovalo i během roku 2023. Odmítalo například schválit 500 milionů eur pro ukrajinské ozbrojené síly v rámci tzv. Evropského mírového nástroje (EPF), který vznikl v březnu 2021 a který partnerským zemím poskytuje vojenské vybavení a technickou podporu. V prosinci 2023 zahájila EU s Ukrajinou přístupové rozhovory. Tento krok Maďarsko navzdory očekávání nevetovalo, až do začátku roku 2024 však blokovalo další finanční pomoc kvůli údajné absenci kontrolního mechanismu.

Maďarsko odmítlo odsouhlasit vojenskou pomoc také například v květnu 2024. Argumentovalo tehdy obavami o práva maďarské menšiny, která podle něj na Ukrajině čelila diskriminaci.

Závěr

Od začátku ruské agrese Maďarsko v rámci EU opakovaně vetovalo finanční a vojenskou pomoc Ukrajině. Už zkraje války navíc odmítalo posílat zbraně a blokovalo jejich transport přes své území. Výrok Jana Lipavského proto hodnotíme jako pravdivý.

Ministr zahraničí Jan Lipavský rozebírá, zda se Evropa kvůli válce na Ukrajině více sjednotila. Ačkoli říká, že se částečně sjednotit dokázala, jmenuje zároveň i některé oblasti, ve kterých podle něj plošná shoda napříč EU chybí. Jako příklad uvádí český návrh, který by zakázal ruským diplomatům cestovat v Schengenském prostoru, což Unie dle Lipavského neschválila.

Český návrh

Vídeňská úmluva o diplomatických stycích z roku 1961, kterou ministr Lipavský zmiňuje, je mezinárodní smlouva, která kodifikuje (.pdf, str. 46) „základní formy vztahů mezi státy, tzn. zejména jejich bilaterální formu a podobu a dále výsady a imunity diplomatických misí a jejich personálu“. Mimo jiné vymezuje některé z funkcí diplomatické mise i podmínky, za kterých může diplomat svůj úřad zaujmout a dále zastávat. Patří sem například udělení souhlasu s výkonem funkce (tzv. agrémentu) od přijímajícího státu. Úmluva také zajišťuje diplomatům svobodu pobytu a cestování na území státu, zároveň má ovšem každý stát podle Vídeňské úmluvy právo pohyb diplomatů na svém území geograficky omezit.

Před přijetím dvanáctého sankčního balíčku podala česká vláda v listopadu 2023 návrh, aby ruští diplomaté dostávali víza a povolení pobytu, která by jim umožnila pohyb pouze v rámci přijímací země. V současné době se totiž mohou volně pohybovat v Schengenském prostoru. Důvodem tohoto návrhu jsou podle české strany obavy ze špionáže.

Pro návrh se mezi evropskými státy zatím nenašla podpora, Česká republika na jeho přijetí nicméně nadále trvá. Snažila se ho prosadit např. na jednání v Lucemburku v dubnu 2024. V červnu 2024 pak Jan Lipavský a ministři zahraničí pobaltských států, Polska, Dánska, Nizozemska a Rumunska adresovali dopis tehdejšímu šéfovi unijní diplomacie Josepu Borrellovi. K listopadu 2024 přijetí návrhu blokovalo Německo, které se obává ztráty komunikace s Moskvou. Podle informací serveru Novinky.cz se k návrhu zdrženlivě stavěla i Itálie a Rakousko.

Evropské sankce proti Rusku

V reakci na ukrajinskou agresi začala EU zavádět zejména hospodářské sankce proti Rusku již v roce 2014. Od února 2022 pak EU přijala celkem 14 balíčků sankcí, které postihují jak fyzické, tak právnické osoby. Na sankčním seznamu se nachází například ruský prezident Vladimir Putin, další vrcholní politici, vysoce postavení úředníci a příslušníci ozbrojených sil nebo významní podnikatelé podporující ruský režim. Mezi sankční opatření patří například zákaz vstupu na území EU, zmrazení majetku, ale i řada dalších postihů v oblasti dopravy, energetiky nebo obchodu.

Závěr

Česko v listopadu 2023 podalo návrh, který by ruským diplomatům zakázal volně cestovat po Schengenském prostoru. Bylo by jim tak dovoleno zůstat pouze ve státě, ve kterém působí. Členské státy EU tento návrh k listopadu 2024 nepřijaly, přičemž jeho schválení brání Německo. Výrok Jana Lipavského z těchto důvodů hodnotíme jako pravdivý.

Ministr zahraničí Jan Lipavský v rozhovoru odpovídal na dotaz, zda není v současné době důležitější jednat se slovenskou vládou než s ukrajinskou. Uvedl, že záleží na premiérovi Petru Fialovi. Dodal také, že s ukrajinskou vládou již proběhla řada jednání, která podle něj přinesla řešení několika otázek a měla konkrétní výsledky.

První zasedání v Kyjevě

První mezivládní zasedání mezi českou a ukrajinskou vládou se uskutečnilo 31. října 2022 v Kyjevě. Spolu s premiérem Petrem Fialou dorazilo i sedm dalších členů kabinetu. Došlo k podepsání společného prohlášení (.pdf), ve kterém česká vláda potvrdila podporu vstupu Ukrajiny do Evropské Unie a do NATO a vyslovila se pro prohlubování sankcí vůči Rusku (str. 1–2).

Ministr vnitra Vít Rakušan (STAN) se svým ukrajinským protějškem Denysem Monastyrskim projednával možnost spolupráce ohledně udělování víz určitým skupinám ukrajinských občanů a také možnou budoucí smlouvu o policejní spolupráci (.pdf, str. 28). Kromě toho ministři řešili např. také poválečnou obnovu Ukrajiny nebo uprchlíky na českém území.

Druhé zasedání v Praze

K druhému mezivládnímu zasedání došlo 16. července 2024 v Praze. Na české straně se jej účastnilo deset ministrů, kteří s ukrajinskými zástupci jednali např. o spolupráci v obraně a energetice. Obě vlády podepsaly Smlouvu o spolupráci v boji proti trestné činnosti (.pdf), kterou 20. listopadu 2024 schválil Senát k ratifikaci. Dokument však ještě ke dni vysílání rozhovoru neschválila Poslanecká sněmovna – blíže se této záležitosti věnujeme zde.

Celkem byla během jednání podepsána čtyři memoranda, tři smlouvy a jedno společné prohlášení. Ukrajinský předseda vlády Denys Šmyhal po skončení zasedání oznámil, že na Ukrajině vznikne nový závod na výrobu munice ve spolupráci s českou zbrojařskou společností Sellier & Bellot.

Setkání česko-ukrajinských mezivládních komisí

Dle společného prohlášení z prvního mezivládního zasedání v říjnu 2022 v Kyjevě (.pdf, str. 6) mělo ještě na začátku roku 2023 dojít k setkání mezivládní komise pro hospodářskou, průmyslovou a vědeckotechnickou spolupráci. Komise se však v dohodnutém termínu nesetkala, takže první setkání od počátku ruské invaze na Ukrajině proběhlo až v rámci druhého mezivládního zasedání v Praze v letošním roce.

Kromě mezivládních jednání se v červenci 2023 uskutečnilo ještě třetí setkání česko-ukrajinské mezivládní komise v oblasti obranného průmyslu, kde obě strany podepsaly dvě memoranda o vzájemné obranné spolupráci. Česká strana navrhla šest bodů spolupráce, mezi kterými bylo např. dodávání českých obranných výrobků na Ukrajinu nebo odstraňování min na ukrajinském území.

Závěr

Během vlády Petra Fialy došlo celkem ke dvěma zasedáním mezi ukrajinskou a českou vládou. První z nich se konalo v říjnu 2022 v Kyjevě a druhé v červenci 2024 v Praze. Během války na Ukrajině se odehrálo také setkání česko-ukrajinské mezivládní komise v oblasti obranného průmyslu. Výrok Jana Lipavského tak hodnotíme jako pravdivý.

Moderátorka v rozhovoru zmiňuje, že jedním z témat návštěvy ministra zahraničí Jana Lipavského na Ukrajině bylo i společné zasedání české a ukrajinské vlády. Následně se ptá, jestli je takové jednání v současné době důležitější než jednání se slovenskou vládou. Na to Lipavský reaguje slovy, že dosavadní mezivládní konzultace mezi českou a ukrajinskou vládou podle něj přinášely konkrétní výsledky, jako je např. úprava smlouvy o policejní spolupráci.

Schvalování smlouvy

Smlouvu o spolupráci v boji proti trestné činnosti a při udržování veřejného pořádku a bezpečnosti (.pdf) předložil Poslanecké sněmovně ministr vnitra Vít Rakušan 31.  července 2024. Jelikož se jedná o smlouvu prezidentské kategorie (.pdf, str. 7 z 28), musí ji schválit obě komory Parlamentu a poté ratifikovat prezident. 20. listopadu smlouvu schválil Senát, k datu vysílání rozhovoru ale ještě neprošla druhým čtením v Poslanecké sněmovně. Celý Parlament ji tudíž nepřijal.

Obsah smlouvy

Na potřebu spolupráce s ukrajinskými bezpečnostními složkami upozorňovala Národní centrála proti organizovanému zločinu (NCOZ) ve výroční zprávě za rok 2023 (.pdf, str. 25). V současné době policejní spolupráci mezi Českem a Ukrajinou upravuje dohoda z roku 1997. Prováděcí protokol k této smlouvě byl naposledy novelizován v roce 2006 (.pdf, str. 4 z 28).

Nová smlouva o policejní spolupráci (.pdf) by podle vlády měla umožnit lepší boj proti trestné činnosti. Obě strany budou moci např. vzájemně vysílat styčné důstojníky a zakládat společné týmy, vyjma vyšetřovacích (.pdf, str. 4–5). Orgány obou zemí si také budou moct vyměňovat informace bez žádosti (str. 2). Česká a ukrajinská vláda tuto smlouvu podepsaly během mezivládního zasedání v Praze v červenci 2024 poté, co Fialův kabinet odsouhlasil její sjednání (.pdf).

Závěr

Ministr zahraničí Jan Lipavský správně popisuje cíl nové česko-ukrajinské smlouvy o policejní spolupráci. Nesprávně ale uvádí, že ji týden před odvysíláním rozhovoru schválil Parlament – doposud ji odsouhlasil pouze Senát a stále čeká na přijetí Poslaneckou sněmovnou. Výrok tak hodnotíme jako nepravdivý.

Ministr zahraničních věcí Jan Lipavský komentuje potenciální mírové jednání s Moskvou. Uvádí, že k mírovým rozhovorům nedochází, protože podle něj Rusko jednat nechce. Zároveň upozorňuje, že Ruská federace navíc vyhrožuje využitím jaderných zbraní, a dle jeho názoru za takové situace jednání možná nejsou.

Jaderné velmoci

Kromě Ruska má status jaderné velmoci ještě osm států: USA, Francie, Čína, Spojené království, Pákistán, Indie, Izrael a Severní Korea. Podle dat Mezinárodní kampaně za zrušení jaderných zbraní (ICAN) má ze všech těchto států nejvíc jaderných hlavic právě Ruská federace. Spolu se Spojenými státy vlastní téměř 90 % jaderných zbraní vůbec.

Ruské vyhrožovaní jadernými zbraněmi

Po zahájení ruského vpádu na Ukrajinu Vladimir Putin ve svém projevu poslal „vzkaz“ všem, kteří by do nastalého konfliktu „chtěli zasahovat“ zvenčí. „Kdokoli se nám pokusí postavit do cesty (…), musí vědět, že reakce Ruska bude okamžitá a bude mít důsledky, s jakými jste se v historii ještě nesetkali,“ řekl 24. února 2022. Pouze o tři dny později nařídil uvést ruské jaderné síly do vysokého stupně bojové pohotovosti.

V dubnu 2022 se k vyhrůžkám připojil i bývalý ruský prezident Dmitrij Medveděv, který je v současnosti místopředsedou ruské bezpečnostní rady. Varoval NATO, že pokud Švédsko a Finsko vstoupí do Aliance, Rusko v Kaliningradské oblasti rozmístí jaderné zbraně a hypersonické rakety. Litevská vláda k tomu tehdy dodala, že Rusko má v oblasti jaderné zbraně dlouhodobě. Konkrétnější výhrůžky od Medveděva zazněly například v červenci 2023. Tehdy uvedl, že pokud uspěje ukrajinská protiofenziva, bude Rusko nuceno použít jaderné zbraně. „Jiná možnost by jednoduše nebyla,“ dodal.

Nestáhnete se? Válka bude pokračovat

V červnu 2024 Vladimir Putin představil svůj „mírový plán“. Podle něj by Rusko přistoupilo na klid zbraní, pokud by se ukrajinská armáda stáhla ze všech regionů, na které si Rusko dělá nárok. Až poté by dle ruského prezidenta mohlo začít vyjednávání o míru. Přijetí takových podmínek by tedy pro Ukrajinu znamenalo, že by se de facto vzdala celé Doněcké, Luhanské, Záporožské a Chersonské oblasti – včetně těch částí, které Rusko pod kontrolou nemá a ovládá je ukrajinská armáda. Ukrajina tento návrh odmítla, Ruská federace tak i v současnosti pokračuje v dalších útocích.

Závěr

Rusko dlouhodobě hrozí použitím jaderných zbraní, např. ve snaze odradit Západ od pomoci Ukrajině nebo rozšiřování Severoatlantické aliance. Místopředseda ruské bezpečnostní rady Dmitrij Medveděv přímo uvedl, že pokud by uspěla ukrajinská protiofenziva, bude podle něj Rusko nuceno jaderné zbraně použít. Ruská federace také deklarovala, že bude pokračovat v bojích, dokud se ukrajinská armáda nevzdá území na východě a jihu Ukrajiny. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Moderátorka se v rozhovoru ministra zahraničí Jana Lipavského ptá, zda ho někdo během jeho cesty na Ukrajinu konfrontoval s výrokem poradce pro národní bezpečnost Tomáše Pojara. Ten se podle moderátorky vyjádřil tak, že nemá problém s vyřešením války na Ukrajině, kdy by Ukrajina uznala dočasnou okupaci části svého území. Lipavský odpovídá, že otázku na tento výrok nedostal. Dodává, že Pojar v minulosti mluvil pouze o tom, že jakýkoli scénář řešení ruské agrese musí odsouhlasit ukrajinská vláda.

Vyjádření Tomáše Pojara 

Moderátorka zjevně mluví o rozhovoru, který Tomáš Pojar poskytl Deníku N. V něm reagoval na otázku, jestli bude Trump tlačit na Ukrajinu, aby se vzdala části svého území. Pojar odpověděl, že vidí rozdíl v tom, jestli Ukrajina uzná okupovaná území jako součást Ruska, nebo jestli uzná realitu okupace části území. Druhou variantu přitom označil za přijatelnou.

Rozdělení Ukrajiny Pojar v minulosti rozebíral například v podcastu Paměti národa. Argumentoval tím, že západní svobodná část Ukrajiny by mohla být dočasně samostatná, což by umožnilo její integraci do NATO a evropských struktur. Zdůraznil však, že takové rozhodnutí se nesmí stát bez souhlasu Ukrajiny nebo proti její vůli.

V rozhovoru pro CZ DIALOGY řekl, že Česko by mělo Ukrajinu podpořit v momentě, kdy sama dojde k přesvědčení, že nastal čas jednat s Ruskem o míru nebo alespoň o příměří (video, čas 5:02). Podle něj by však k takovému rozhodnutí neměla být dotlačena zvenčí.

Závěr

Tomáš Pojar ve svých minulých vyjádřeních zdůrazňoval, že vhodný moment pro mírové jednání s Ruskem si musí Ukrajina určit sama. Také se vyjadřoval v tom smyslu, že případné rozdělení země na okupovanou a svobodnou část musí být jejím vlastním rozhodnutím. Výrok Jana Lipavského tedy hodnotíme jako pravdivý.

Ministr zahraničních věcí Jan Lipavský v rozhovoru argumentuje, že Rusko s Ukrajinou jednat nechce, a to i proto, že neuznává Ukrajince jako samostatný národ a Volodymyra Zelenského jako ukrajinského prezidenta. Lipavský v kontextu výroku poté uvádí, že návštěvy zahraničních státníků na Ukrajině jsou podle něj důležité, protože mimo jiné zdůrazňují suverenitu Ukrajiny a legitimitu prezidenta Zelenského.

Suverenita Ukrajiny

Ukrajina vznikla jako samostatný stát v roce 1991 – v srpnu oficiálně vyhlásila nezávislost, kterou následně potvrdilo prosincové referendum, kde se pro samostatnost vyslovilo 92 % voličů. Krátce poté došlo k definitivnímu rozpadu celého Sovětského svazu. Ruská vláda uznala ukrajinskou nezávislost už v srpnu 1991 a ještě v prosinci ji pak uznal i tehdejší prezident Ruské sovětské federativní socialistické republiky Boris Jelcin.

V prosinci 1994 v Budapešti podepsali (.pdf) ukrajinský prezident Leonid Kučma, ruský prezident Boris Jelcin, americký prezident Bill Clinton a britský premiér John Major memorandum o bezpečnostních zárukách, neboli Budapešťské memorandum. V něm se Ukrajina zřekla jaderných zbraní a ostatní podepisující státy se zavázaly k respektování nezávislosti a suverenity Ukrajiny a jejího území v rozsahu hranic uznaných v roce 1991 (.pdf, str. 169–170).

Tuto dohodu Rusko porušilo anexí Krymu v roce 2014. Rusko pak znovu porušilo Budapešťské memorandum v únoru 2022, když zahájilo plnohodnotnou invazi na Ukrajinu.

Rusko a ukrajinský národ

Ještě před anexí Krymu v roce 2014 se ruský prezident Vladimir Putin vyjádřil, že Rusové a Ukrajinci jsou jeden národ. Na svá slova také později navázal vydáním eseje „O jednotě Rusů a Ukrajinců“, kde tuto myšlenku také prezentuje. Putin navíc v průběhu let slova o jednom národě opakuje.

Rusko tuto myšlenku šíří např. ve své státní televizi, kde vystoupila poslankyně Státní dumy Marina Kimová s tvrzením, že Ukrajinci jsou historicky Rusové a někdo jim jejich národní identitu pouze vnutil (video, čas 0:29). V jiném pořadu ruské státní televize se dohadovali hosté s moderátory, zdali existuje ukrajinský národ a jazyk, nebo jestli se jedná pouze o nářečí ruštiny.

Legitimita prezidentské funkce Zelenského

V letošním květnu se ruský prezident Putin vyjádřil, že neuznává ukrajinského prezidenta Zelenského jako legitimního lídra Ukrajiny, a proto s ním nechce jednat ohledně možného míru. Dle slov Vladimira Putina není Volodymyr Zelenskyj právoplatným prezidentem Ukrajiny, protože mu koncem května vypršel původní mandát vzešlý z prezidentských voleb v roce 2019. Ten byl však prodloužen kvůli stannému právu vyhlášenému v počátku války a Zelenskyj je tak stále právoplatnou hlavou státu. S kým by místo prezidenta Zelenského jednal, Putin neuvedl.

Závěr

Rusko vícekrát porušilo Budapešťské memorandum, kde se zavázalo respektovat ukrajinskou samostatnost. Vladimir Putin se opakovaně vyjádřil, že Ukrajinci a Rusové jsou jeden národ. Obdobné tvrzení zopakovala i poslankyně Státní dumy Marina Kimová. Putin navíc neuznává Zelenského jako legitimního prezidenta Ukrajiny. Výrok Jana Lipavského z těchto důvodů hodnotíme jako pravdivý.

Ministr zahraničních věcí Jan Lipavský odpovídá na dotaz, co očekává od opětovného nástupu Donalda Trumpa do funkce prezidenta USA v souvislosti s vývojem války na Ukrajině. Uvádí, že Trump v kampani vícekrát mluvil o tom, že USA vystoupí z některých konfliktů. Dodává ale, že Trump byl první, kdo na Ukrajinu začal dodávat americké zbraně, a nebude podle Lipavského chtít, aby Washington „prohrál“, a bude proto hledat řešení k ukončení války.

První dodávka amerických zbraní na Ukrajinu

Po ruské anexi Krymu a vypuknutí konfliktu na Donbasu tehdejší ukrajinský prezident Petro Porošenko požádal USA o poskytnutí vojenské pomoci. Administrativa Baracka Obamy od roku 2014 schválila dodávky vojenské pomoci Ukrajině v hodnotě 600 milionů dolarů (.pdf, str. 38). To obnášelo například průzkumná bezpilotní letadla, vybavení pro noční vidění nebo terénní vozidla.

Pomoc přislíbená a schválená během vlády Baracka Obamy ovšem nezahrnovala smrtící zbraně (.pdf), přestože o ně Ukrajina žádala a na poskytnutí zbraní tlačily obě politické strany v americkém Kongresu. I přes neochotu Obamovy administrativy dodat Ukrajině zbraně k tomuto kroku přistoupily některé americké soukromé společnosti. Smrtící neboli letální zbraně z principu mohou zabít ostatní lidi. Neletální zbraně jsou takové zbraně, které mají vyřadit z činnosti vybranou skupinu osob, aniž by přímo ohrozily jejich životy, nebo mají za cíl vyřadit vojenskou výzbroj z provozu (.pdf, str. 78; .pdf, str. 11).

Postoj americké vlády k poslání smrtících zbraní se změnil po nástupu Donalda Trumpa do funkce prezidenta. Jeho administrativa v roce 2018 oznámila poskytnutí dodávky zbraní Ukrajině v hodnotě 47 milionů dolarů, která obsahovala i 210 protitankových střel Javelin a 37 odpalovacích zařízení. Tato dodávka zbraní byla podmíněna slibem, že protitankové střely Javelin budou skladované na západní Ukrajině, kde by plnily primárně odstrašovací funkci.

Další vojenská pomoc Ukrajině

V roce 2019 Donald Trump pozastavil dodávky americké vojenské pomoci na Ukrajinu v hodnotě 391 milionu dolarů (.pdf). Podle výpovědi svědků v případu ústavní žaloby na prezidenta se Donald Trump snažil vyvinout nátlak na nově zvoleného ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského a donutit ho k tomu, aby Ukrajina prošetřila působení Joea Bidena a jeho syna Huntera na Ukrajině. Trumpova administrativa nicméně vojenskou podporu nakonec odeslala.

Objem dodávek zbraní z USA se zvýšil po zahájení ruské invaze na Ukrajině v únoru 2022, tedy v době, kdy už Bílému domu šéfoval Joe Biden. Od vypuknutí nového konfliktu do prosince 2024 poskytly USA vojenskou pomoc v hodnotě desítek miliard dolarů. Tyto dodávky zahrnovaly např. zbraně dlouhého doletu, které Ukrajina se souhlasem Washingtonu použila i na cíle na ruském území.

Závěr

Dodání zbraní na Ukrajinu odmítal někdejší americký prezident Barack Obama, který zemi sice poskytl vojenské vybavení, ale ne přímo smrtící zbraně. Administrativa Donalda Trumpa v roce 2018 jako první schválila poslání amerických zbraní, kdy USA na Ukrajinu dopravila i 210 protitankových střel Javelin. Výrok Jana Lipavského tak hodnotíme jako pravdivý.

Ministr zahraničí Jan Lipavský reaguje na dotaz moderátorky, co si myslí o vládním týmu, který sestavuje budoucí americký prezident Donald Trump. Některé nominanty přitom bude po inauguraci muset schválit Senát. Lipavský v odpovědi ocenil osobnost Marca Rubia, republikánského senátora za Floridu, který se má stát novým ministrem zahraničí. Zmínil jeho roli v přijetí rezoluce amerického Senátu připomínající význam Václava Havla, což podle Lipavského svědčí o znalostech a orientaci Rubia v otázkách zahraniční politiky.

Americká rezoluce

Americký Kongres přijímá několik typů rezolucí, přičemž pouze jeden z nich má povahu přijatého zákona. Další rezoluce můžou upravovat pravidla pro chod Kongresu, představovat oficiální gratulaci ostatním státům k výročí jejich nezávislosti, kondolovat rodině zesnulého kongresmana nebo vyjadřovat poctu určité osobnosti.

Dne 22. prosince 2011, tedy krátce po úmrtí Václava Havla, inicioval Marco Rubio rezoluci, která měla za cíl připomenout Havlův život a jeho přínos k podpoře demokracie, lidských práv a svobody. Americký Senát ji přijal 30. ledna 2012 a Havel se tak připojil k významným státníkům, které americký Kongres posmrtně ocenil.

Rezoluce ocenila Havlovu odvahu v boji proti komunistickému režimu, významnou roli v sametové revoluci a přínos k demokratickým změnám ve střední a východní Evropě (.pdf, str. 1). Rezoluce zároveň vyzdvihla Havlovu zásluhu na transformaci České republiky v demokratický stát a na přijetí země do NATO. Dokument dále ocenil Havlovu podporu disidentů a boje za svobodu po celém světě, včetně Běloruska, Íránu, Kuby a Barmy (.pdf, str. 2, 3).

Závěr

Americký senátor Marco Rubio opravdu inicioval rezoluci, která vyjádřila poctu Václavu Havlovi za jeho celoživotní přínos k podpoře demokracie, lidských práv a svobody. Senát rezoluci následně schválil. Výrok Jana Lipavského tak hodnotíme jako pravdivý.

Ministr zahraničí Jan Lipavský reaguje na poznámku moderátorky, která mluví o závazku států Severoatlantické aliance vydávat na obranu nejméně 2 % HDP. Moderátorka dále uvádí, že podle šéfa Vojenského výboru NATO Roba Bauera bude uskutečnění nových plánů vyžadovat výdaje spíše až ve výši tří procent a ptá se, jestli je Česko v oblasti obrany dostatečně aktivní. Na to Lipavský reaguje slovy, že vláda plní svůj závazek z programového prohlášení ohledně 2 %, a pokud by částka měla být vyšší, vyžádala by si tato změna celospolečenskou debatu o tom, odkud by na ni měly být čerpány zdroje.

Programové prohlášení vlády

Vláda Petra Fialy se v programovém prohlášení zavázala, že zvýší výdaje na obranu tak, aby Česká republika plnila své závazky vůči NATO (.pdf, str. 29). Podle původního prohlášení mělo Česko vydávat 2 % HDP na obranu až od roku 2025 (.pdf, str. 29). Aktualizované prohlášení vlády z března 2023 však počítalo s tímto zvýšením obranných výdajů už v rozpočtu na rok 2024 (.pdf, str. 29). Fialův kabinet v obou prohlášeních zároveň slíbil, že prosadí legislativní zakotvení této úrovně výdajů.

Legislativní ukotvení

Vláda na začátku roku 2023 schválila návrh (.pdf) zákona o financování obrany, který dle tiskové zprávy Ministerstva financí „garantuje minimální výdaje na obranu ve výši dvou procent HDP“, přičemž této hranice se mělo dosáhnout od roku 2024 (.pdf, str. 24 z 68). Návrh v průběhu roku 2023 prošel celým legislativním procesem a byl vyhlášen ve Sbírce zákonů s účinností od 1. července 2023.

V praxi toto legislativní ukotvení 2% závazku má fungovat tak, že vláda při přípravě rozpočtu na obranu musí vyčlenit částku odpovídající minimálně 2 % HDP. Podle vyjádření Ministerstva obrany poté poslanci při projednávání a schvalování rozpočtu ve Sněmovně nebudou moct výdaje pod tato 2 % snížit.

Toto pravidlo, které by se vztahovalo přímo na Sněmovnu, však vládní návrh do zákona výslovně nevložil (.pdf). To dříve kritizoval např. Nejvyšší kontrolní úřad (.docx, str. 1), který uvedl, že „návrh zákona představuje pouze nevymahatelný politický závazek“, protože nezaručuje, že obranný rozpočet bude skutečně nakonec dosahovat 2 % HDP. Podle úřadu totiž bude záležet na dolní komoře, zda rozpočet schválí ve verzi navržené vládou. Ústavní právník Jan Kudrna k tomu v odborném časopise Vojenské rozhledy, který vydává Ministerstvo obrany, naopak napsal, že porušení tohoto pravidla ze strany Sněmovny by znamenalo porušení ústavnosti.

Výdaje na obranu

V září 2023 Fialův kabinet schválil návrh rozpočtu na rok 2024, ve kterém pro Ministerstvo obrany vyčlenil výdaje ve výši 151,2 miliard korun (.pdf). V součtu s výdaji na obranu v jiných kapitolách rozpočtu (např. Správě státních hmotných rezerv, Ministerstva zahraničních věcí, nebo Národního úřadu pro kybernetickou bezpečnost) se jedná o 159,8 mld. Kč.

Tato celková částka sice dosahuje hranice 2 % HDP, ke které se Česká republika zavázala, avšak právě kvůli výdajům určeným na ostatní instituce než je Ministerstvo obrany není jisté, že splnění závazku potvrdí NATO. Česko tak bude muset Severoatlantické alianci prokázat, že tyto výdaje souvisejí s obranou státu. Zda tento postup stačí vyhodnotí NATO až v první polovině roku 2025. Navíc nelze určit, jaké nakonec budou skutečné celkové výdaje rozpočtu.

Co se týče státního rozpočtu na rok 2025, i v něm Fialova vláda počítá s výdaji na obranu ve výši 2 % HDP. Konkrétně jde o necelých 161 miliard korun, avšak stejně jako v roce 2024 jsou do nich zahrnuté výdaje v rámci jiných rozpočtových kapitol, jako je Správa státních hmotných rezerv, Ministerstvo zahraničí nebo Národní úřad pro kybernetickou bezpečnost. V době vysílání rozhovoru již návrh rozpočtu prošel druhým čtením. Sněmovna ho následně schválila na začátku prosince (.pdf).

Závěr

Vláda Petra Fialy v rámci rozpočtů na roky 2024 a 2025 na obranné výdaje vyčlenila částky ve výši 2 % HDP, čímž by splnila závazek vůči NATO. Není však zřejmé, jestli Severoatlantická aliance veškeré plánované výdaje na obranu uzná, protože část z nich půjde kromě Ministerstva obrany i jiným resortům. Skutečné plnění rozpočtu na rok 2024 bude navíc dostupné až v roce 2025. Od července 2023 nicméně nabyl účinnosti zákon, na základě kterého má vláda povinnost v návrhu státního rozpočtu na obranu alokovat nejméně 2 % HDP. Výrok Jana Lipavského tak hodnotíme jako pravdivý.