Jan Lipavský

Ministr zahraničí Jan Lipavský v kontextu výroku mluví o telefonátu mezi americkým prezidentem Donaldem Trumpem a jeho ruským protějškem Vladimirem Putinem, který se uskutečnil 18. března 2025. Podle Lipavského nešlo o významný posun ve snaze ukončit válku na Ukrajině a dodal, že zatím nedošlo ani k dohodě o přerušení útoků na energetickou infrastrukturu.

Telefonát mezi Trumpem a Putinem

Některé informace o telefonátu se liší –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ například podle americké strany činila délka hovoru hodinu a půl, zatímco podle Ruska trval telefonát více než dvě hodiny. Server iRozhlas.cz uvedl, že hovor skončil po více než dvou a půl hodině. Veřejně dostupné zdroje se ale shodují na tom, že podle informací agentury Reuters a Kremlu souhlasil Putin se zastavením útoků na energetickou infrastrukturu na 30 dnů.

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj ještě 18. března 2025 řekl, že podporuje americký návrh na zastavení útoků na energetickou infrastrukturu. K dohodě přímo mezi Ukrajinou a Ruskem o omezeném příměří v oblasti energetické infrastruktury ale ke dni výroku nedošlo. USA až o týden později s oběma stranami uzavřely dvě samostatné dohody, ve kterých země souhlasily s přerušením vzájemných útoků na energetická zařízení. Podle Kyjeva toto příměří začalo platit právě až 25. března, zatímco podle Kremlu začalo platit už 18. března. Krátce po uzavření dohod ale Rusko zasáhlo energetickou infrastrukturu v Chersonu a dle Zelenského toto příměří porušilo.

Závěr

Vladimir Putin po telefonátu s americkým prezidentem souhlasil s přerušením útoků na energetickou infrastrukturu po dobu 30 dnů a Volodymyr Zelenskyj tento plán podporoval. K 18. březnu 2025, tedy ke dni vyřčení výroku, mezi Ukrajinou a Ruskem nicméně nedošlo k uzavření dohody o neútočení na energetickou infrastrukturu. Výrok ministra zahraničí Jana Lipavského proto hodnotíme jako pravdivý.

Ministr zahraničí Jan Lipavský komentuje březnový telefonát mezi americkým prezidentem Donaldem Trumpem a jeho ruským protějškem Vladimirem Putinem. Zmiňuje, že se podle něj nejedná o významný posun směrem k ukončení války na Ukrajině, a dodává, že během hovoru nedošlo ani k dohodě o neútočení na energetiku. Dále podotýká, že v době, kdy se telefonát uskutečnil a kdy proběhla námi ověřovaná debata, Rusko stále útočilo na Ukrajinu, a to včetně zásahů do energetické infrastruktury.

Útoky v den debaty

Server Novinky.cz pár minut před zahájením námi ověřované televizní debaty (video, čas 01:48) s odvoláním na web Ukrajinska pravda napsal, že Ukrajina jen několik hodin po telefonátu mezi Trumpem a Putinem čelila útokům ruských dronů a raket. Také ČTK napsala, že Rusko útočilo na Ukrajinu, a odvolávala se na vyjádření prezidenta Ukrajiny Volodymyra Zelenského. O tomto vyjádření informovala agentura Reuters a ukrajinská zpravodajská agentura RBC-Ukraine, jež citovala zdroj v prezidentské kanceláři.

ČTK po odvysílání debaty článek upravila a přidala do něj vyjádření Volodymyra Zelenského o tom, že tyto noční útoky ničí ukrajinský energetický sektor, infrastrukturu a běžný život Ukrajinců. Generální štáb Ozbrojených sil Ukrajiny navíc denně zveřejňuje informace o útocích, které proběhly předchozí den. Den po debatě štáb uvedl, že Rusko za posledních 24 hodin provedlo několik desítek útoků ze vzduchu.

Útoky v minulosti

Rusko na ukrajinskou energetickou infrastrukturu útočí již od počátku války. Jedny z útoků ruská strana provedla i v nedávné době, konkrétně v prosinci 2024, kdy podle slov ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského podnikla jeden z největších útoků právě na energetickou infrastrukturu. Podle Moskvy šlo o útok na objekty, které jsou klíčové pro podporu zbrojařského průmyslu, a svůj krok označila i za odvetu vůči útoku na vojenské letiště v Taganrogu.

Rusko na ukrajinskou energetiku cílilo také v prvních třech měsících roku 2025. Například v lednu podniklo útok na ukrajinskou energetickou infrastrukturu, který poškodil plynárenská zařízení v Poltavské oblasti. Na začátku března ukrajinská energetická společnost DTEK pro BBC uvedla, že za poslední tři týdny zaznamenala sedm útoků v Oděské oblasti. Den před zmíněným telefonátem vedly útoky v těchto oblastech k výpadkům proudu. Kromě toho Rusko v minulosti opakovaně bombardovalo některá ukrajinská území.

Závěr

Podle dostupných informací docházelo k útokům na ukrajinská území i v době debaty, které se účastnil ministr zahraničí Jan Lipavský. Ukrajina ještě v ten samý večer, kdy se debata uskutečnila, čelila útokům dronů a raket a Volodymyr Zelenskyj řekl, že podobné noční útoky ničí ukrajinský energetický sektor. Výrok Jana Lipavského tak hodnotíme jako pravdivý.

Ministr zahraničí Jan Lipavský komentuje telefonát mezi americkým prezidentem Donaldem Trumpem a ruským prezidentem Vladimirem Putinem, který proběhl 18. března 2025. Podle Lipavského hovor nepřinesl žádný významný pokrok v jednání o míru na Ukrajině. Dodává, že dosažení trvalého míru komplikuje postoj Ruska, jelikož neslevilo ze svých požadavků, které dle Lipavského ohrožují existenci ukrajinského státu.

Požadavky Ruska

Rusko zveřejnilo návrh dohody, v níž od Spojených států a NATO požadovalo několik bezpečnostních záruk už v prosinci 2021, tedy ještě před zahájením invaze na Ukrajinu. Šlo mmj. o požadavek, aby Ukrajina nesměla vstoupit do NATO nebo aby bylo omezeno rozmístění vojáků a zbraní ve východní Evropě. Po zahájení invaze na Ukrajinu v únoru 2022 požadoval Vladimir Putin odzbrojení ukrajinské armády, formální uznání ruského nároku na Krym a nezávislost území Doněck a Luhansk. Dalším Putinovým požadavkem byla ochrana ruského jazyka a kultury a „denacifikace“ Ukrajiny. 

Na podzim 2022 Rusko formálně anektovalo Doněckou, Luhanskou, Záporožskou a Chersonskou oblast. Tuto anexi mezinárodní komunita neuznala a např. generální tajemník OSN António Guterres ji označil za porušení mezinárodního práva a Charty Spojených národů. Uznání nároku na tyto oblasti poté Rusko prezentovalo jako další požadavek pro mírová jednání.

V březnu 2025 Rusko předložilo Spojeným státům seznam požadavků pro ukončení války na Ukrajině. Tyto požadavky byly podobné těm, které Rusko zmiňovalo již dříve. Náměstek ruského ministra zahraničí Alexander Gruško zopakoval, že Rusko trvá na garanci ukrajinské neutrality a vyloučení jejího vstupu do NATO. Také uvedl, že Rusko odmítá, aby byly na Ukrajině po ukončení války rozmístěny jakékoliv zahraniční vojenské jednotky.

Ve zmíněném telefonátu s Donaldem Trumpem ruský prezident zdůraznil, že třicetidenní příměří navrhované USA se uskuteční, pouze pokud bude znemožněna mobilizace a přezbrojení ukrajinské armády. K dlouhodobějšímu klidu zbraní by podle Putina bylo nezbytné ukončit zahraniční dodávky vojenské pomoci a přestat Ukrajině poskytovat zpravodajské informace.

Představitelé Ruska se rovněž opakovaně vyjadřovali k požadavku „denacifikace“ Ukrajiny. Např. mluvčí ruského ministerstva zahraničí Marija Zacharovová označila ukrajinský režim za neonacistický v reakci na diplomatickou roztržku mezi prezidenty Zelenským a Trumpem z konce února 2025. Prohlásila, že dosažení demilitarizace a denacifikace Ukrajiny zůstávají „neměnnými cíli Ruska“. V dubnu 2025, tedy až po zveřejnění námi ověřované debaty, se šéf zahraniční zpravodajské služby SVR Sergej Naryškin nechal slyšet, že jedna z podmínek Ruska pro dohodu o příměří je právě „denacifikace“ Ukrajiny.

Závěr 

Rusko od začátku invaze opakuje, že požaduje odzbrojení Ukrajiny, záruku, že nebude přijata do NATO, uznání anektovaných území za součást Ruska a „denacifikaci“ Ukrajiny. Ze svých podmínek neustoupilo a jeho představitelé je nadále opakují. Některé z nich zazněly i v březnu 2025 během telefonického jednání se Spojenými státy o ukončení války. Výrok ministra zahraničí Jana Lipavského proto hodnotíme jako pravdivý.

Ministr zahraničních věcí Jan Lipavský komentuje výsledek březnového telefonátu mezi ruským prezidentem Vladimirem Putinem a jeho americkým protějškem Donaldem Trumpem. Souhlasí s tvrzením moderátorky Jany Peroutkové, že Rusko zdevastovalo většinu ukrajinských elektráren a námořnictva. Případná dohoda o neútočení na ukrajinskou energetiku a námořní příměří je tak podle jeho slov výhodná pouze pro ruskou stranu a dokazuje, že Rusko nehodlá ve vyjednávání o míru dělat ústupky.

Stav ukrajinské energetiky

Vladimir Putin v minulosti tvrdil, že útoky necílí na civilní infrastrukturu, Rusko ale zároveň za legitimní cíl považuje ukrajinskou energetickou infrastrukturu. Kvůli takovým opakovaným útokům ztratila Ukrajina od počátku ruské invaze více než dvě třetiny výrobních kapacit. Už na začátku března 2022 Rusové ostřelovali Záporožskou jadernou elektrárnu a později ji také obsadili. Tuto největší jadernou elektrárnu v Evropě pak Rusové znovu trefili v srpnu 2022 při ostřelování města Enerhodar, na jehož okraji se elektrárna nachází. V září 2022 ruské jednotky ostřelovaly Jihoukrajinskou jadernou elektrárnu v Mykolajivské oblasti, podle ukrajinské energetické společnosti Energoatom však reaktory nebyly poškozeny.

Ukrajinský ministr energetiky Herman Haluščenko na jaře 2023 uvedl, že útoky na město Pavlohrad způsobily škody na energetické infrastruktuře, konkrétně na distribučních sítích. Dle ukrajinské strany Rusové na podzim 2023 útočili i v okolí Chmelnycké jaderné elektrárny, kde výbuch vyrazil okna v areálu elektrárny a způsobil také dočasný výpadek proudu ve stanicích monitorujících radiaci.

Při rozsáhlých útocích koncem března 2024 pak Rusové zaútočili na Zmijivskou tepelnou elektrárnu v Charkovské oblasti. Všechny její jednotky byly zničeny. Při útocích z března 2024 bylo vážně poškozeno celkem pět z šesti elektráren největší ukrajinské soukromé energetické společnosti DTEK. V dubnu 2024 Rusové zcela zničili Trypilskou elektrárnu v Kyjevské oblasti. Ta byla na tomto území po odstávce jaderné elektrárny Černobylu největším fungujícím zařízením na výrobu elektřiny.

Ruské útoky na ukrajinskou energetiku pokračovaly i nadále. V červnu 2024 Rusové vážně poničili dvě tepelné elektrárny i jiné energetické objekty. Další masivní útoky na energetiku Rusko provedlo také v prosinci 2024, kdy podle slov ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského podniklo jeden z největších útoků právě na energetickou infrastrukturu. Podle Moskvy šlo o útok na objekty, které jsou klíčové pro podporu zbrojařského průmyslu, a svůj krok označila i za odvetu vůči útoku na vojenské letiště v Taganrogu, ke kterému Ukrajinci dle ruské strany použili americké balistické střely ATACMS. Rusko na ukrajinskou energetiku cílilo i v prvních třech měsících roku 2025.

Častým terčem ruských útoků na energetiku jsou tedy ukrajinské tepelné elektrárny. Jen do dubna 2024 bylo napadeno celkem 80 % z nich. Např. na podzim 2024 se tak některé regiony potýkaly s přerušením dodávek elektřiny. Rusko jen do února 2025 poškodilo také více než polovinu ukrajinských vodních elektráren a rozvoden. Dle slov ekonomického diplomata české ambasády v Kyjevě Ivana Galata byla před válkou maximální kapacita výroby elektřiny na Ukrajině 55 gigawattů (GW), v červenci 2024 pak klesla pod 20 GW. Přesná čísla však nejsou známa.

Závěr

Rusko dlouhodobě útočí na ukrajinskou energetickou infrastrukturu. Od počátku konfliktu do dubna 2024 Rusové napadli celkem 80 % ukrajinských tepelných elektráren. Mezi zničenými elektrárnami byla např. Zmijivská v Charkovské oblasti a Trypilská v Kyjevské oblasti. Rusko poškodilo také asi polovinu ukrajinských vodních elektráren a rozvoden. Podle slov ekonomického diplomata z české ambasády v Kyjevě Ivana Galata se maximální kapacita výroby elektřiny na Ukrajině snížila z 55 GW před válkou na 20 GW v červenci 2024. Výrok Jana Lipavského tak hodnotíme jako pravdivý.

Ministr zahraničních věcí Jan Lipavský reaguje na dotaz moderátorky, která se ptala, jaké ústupky by pro mírové ukončení války na Ukrajině měla udělat ukrajinská strana. Lipavský odpovídá, že by Ukrajina měla uhájit svou suverenitu, aby mohla např. sama rozhodovat o tom, s kterými státy vstoupí do vojenské aliance. Dodává, že uznání anexe Krymu by mohlo vést k vypuknutí několika konfliktů po celém světě, a nakonec zmiňuje, že se Valné shromáždění OSN několikrát vyjádřilo v tom smyslu, že je třeba dbát na územní celistvost Ukrajiny.

Rezoluce Valného shromáždění

Valného shromáždění OSN se účastní zástupci všech 193 členských států. Už počátkem března 2022 členské státy schválily rezoluci Valného shromáždění, která odsuzuje ruskou agresi vůči Ukrajině a požaduje ukončení bojů a stažení ruských vojáků (.pdf, str. 3). Dokument také potvrzuje závazek OSN vůči „svrchovanosti, nezávislosti, jednotě a územní celistvosti Ukrajiny v rámci jejích mezinárodně uznaných hranic“ (str. 3). Tuto rezoluci Valné shromáždění prosadilo 141 hlasy. Proti se vyslovilo pět států, a to konkrétně Rusko, Bělorusko, Eritrea, Severní Korea a Sýrie. Zbytek se hlasování zdržel.

Později v roce 2022 OSN přijala také rezoluci, kterou odsoudila ruský pokus o anexi čtyř částečně okupovaných ukrajinských území. Dokument konkrétně odsoudil nezákonná referenda, která dle něj porušila teritoriální integritu, a také vyzval ke stažení ruských jednotek z Ukrajiny (.pdf).

23. února 2023, tedy skoro přesně rok od počátku ruské invaze na Ukrajinu, členské země OSN přijaly další rezoluci týkající se této země (.pdf). Dokument odsoudil ruský útok, podpořil územní integritu Ukrajiny a vyzval Rusko k okamžitému stažení z Ukrajiny (.pdf, str. 2). Pro rezoluci opět hlasovalo 141 členských států, na rozdíl od březnové rezoluce z předešlého roku se proti postavily také Mali a Nikaragua.

Další rezoluce, schválená 24. února 2025 (.pdf), vyzývá mimo jiné k deeskalaci konfliktu a naléhá na to, aby se zdvojnásobila intenzita hledání diplomatického řešení (.pdf, str. 2). Také tento dokument uznává celistvost ukrajinského území. Valné shromáždění rezoluci prosadilo celkem 93 hlasy, proti se vyslovilo 18 zemí.

Závěr 

Valné shromáždění OSN schválilo hned několik rezolucí, ve kterých uznává územní celistvost Ukrajiny. Závazek vůči dodržování ukrajinské teritoriální integrity přijalo krátce po začátku ruské invaze a později zopakovalo v únoru 2023 nebo únoru 2025. Kromě toho odsoudilo ruský pokus o anexi čtyř částečně okupovaných území, který dle Valného shromáždění porušil ukrajinskou teritoriální integritu. Výrok Jana Lipavského z těchto důvodů hodnotíme jako pravdivý.

Ministr zahraničí Jan Lipavský reaguje na předchozí vyjádření Tomia Okamury, který v kontextu situace Rusů žijících na Ukrajině hovoří o Chartě OSN v souvislosti s právem národů na sebeurčení. Okamura podotýká, že právě takto vzniklo Československo. Ministr Lipavský poté koriguje Okamurova slova a říká, že vznik Československa s Chartou OSN nesouvisí. Předseda hnutí SPD svá předchozí slova následně upřesnil a řekl, že měl právě na mysli právo národů na sebeurčení, nikoli Chartu.

Charta OSN

Charta Organizace spojených národů byla podepsána v San Franciscu v červnu 1945 (.pdf, str. 5). Vstoupila v platnost v říjnu 1945 a slouží jako zakládající dokument OSN, který stanovuje práva a povinnosti členských států a upřesňuje postupy fungování celé organizace. Zároveň kodifikuje základní principy mezinárodních vztahů, například suverenitu a rovnost států nebo právo národů na sebeurčení (.pdf, str. 8, 9). Jedním ze zakládajících států OSN bylo i Československo, jehož delegaci na konferenci v San Franciscu vedl tehdejší ministr zahraničí Jan Masaryk.

Založení Československa

Hlavním důvodem, proč založení Československé republiky (ČSR) nemohlo souviset se sepsáním Charty OSN, je časové rozmezí. Když byl zakládající dokument OSN v roce 1945 podepsán, ČSR by, nebýt historických událostí a druhé světové války, oslavila už 27 let své existence (.pdf, str. 36–37 z 65).

První republika vznikla po první světové válce a na jejím vzniku se podíleli čeští krajané, obzvláště ve Francii a Spojených státech (.pdf, str. 3). Celý proces je dnes spojován primárně s filozofem, vysokoškolským pedagogem a později prvním československým prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem. Ten se na založení státu podílel vyjednáváním v zahraničí a hledáním podpory u zahraničních státníků, včetně amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Důležitou roli v získávání podpory sehráli také českoslovenští legionáři bojující v Rusku.

K vyhlášení samostatné Československé republiky došlo 28. října 1918, kdy řízení státu převzal Národní výbor. O dva dny později Slovenská národní rada vydala Martinskou deklaraci a oficiálně připojila své území k Československu.

Shrnutí

Vznik Československé republiky nijak nesouvisí s Chartou OSN. ČSR na základech Charty nevznikla, a to už z toho důvodu, že ČSR je starší a existovala už od roku 1918, zatímco zakládající dokument OSN byl podepsán a přijat až v roce 1945. Československo naopak stálo u zrodu Organizace spojených národů jako jeden ze zakládajících států. Výrok Jana Lipavského tak hodnotíme jako pravdivý.

Ministr zahraničí Jan Lipavský v kontextu výroku nesouhlasí s tím, že by Česko mělo ustupovat Rusku v souvislosti s válkou na Ukrajině. Podle něj je potřeba Ukrajinu podporovat, a to i přesto, že přijatá opatření nejsou mezi veřejností populární. Zároveň dodává, že v současné době by bylo nezodpovědné, kdyby vláda nenavýšila rozpočet na armádu.

Závazek vůči NATO

Závazek dávat 2 % HDP na obranu ministři obrany členských zemí NATO ústně odsouhlasili v roce 2006. Kvůli finanční krizi v letech 2007–2008 ale řada zemí investice do obrany naopak snížila (.pdf, str. 4–6). Platnost a aktuálnost závazku potvrdili čelní představitelé států Severoatlantické aliance na summitu NATO ve Walesu v roce 2014.

Nové debaty o zvýšení výdajů na obranu se začaly vést především po nástupu staronového amerického prezidenta Donalda Trumpa, který požadoval, aby členské země Severoatlantické aliance zvýšily obranné výdaje na 5 % HDP. K nárůstu těchto výdajů vyzval také generální tajemník NATO Mark Rutte, předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen nebo polský prezident Andrzej Duda.

Výdaje na obranu v Česku

Vláda 5. března 2025 schválila záměr navýšit výdaje státního rozpočtu na obranu tak, aby v roce 2026 dosáhly nejméně 2,2 % HDP a následně se každý další rok zvyšovaly o 0,2 % (.pdf). Dle usnesení tak Česko na obranu v roce 2030 vydá minimálně 3 % HDP. Podle ministryně obrany Jany Černochové chce armáda tyto finanční prostředky v příštích letech využít např. na posílení protivzdušné obrany.

Česku se od vstupu do NATO podařilo dvouprocentní hranici překročit jen v období mezi lety 1999 a 2003. Podle Ministerstva obrany jí dosáhlo ještě v roce 2005 (.xlsx). Od té doby už ale byly výdaje na obranu nižší a přes dvouprocentní hranici se opět dostaly až v roce 2024, kdy Česko podle předběžných údajů NATO vynaložilo na obranu 2,1 % HDP (.pdf, str. 9). Vyčerpat se podařilo 166,8 miliardy, z nichž 159 miliard šlo přímo Ministerstvu obrany. Podle nejnovější makroekonomické predikce Ministerstva financí z ledna 2025 šlo na obranu v roce 2024 2,08 % HDP, z čehož 1,99 % čerpal přímo samotný resort obrany (.pdf, str. 3).

Závěr

Na začátku března 2025 schválila vláda usnesení se záměrem zvyšovat výdaje na obranu nejméně o 0,2 % HDP ročně tak, aby Česko v roce 2030 na obranu alokovalo minimálně 3 % HDP. Výrok Jana Lipavského tak hodnotíme jako pravdivý.

Moderátorka se ministra zahraničí Jana Lipavského ptá na jeho listopadovou návštěvu Ukrajiny a na důvod, kterým si vysvětluje, že jako jediný z vysoce postavených západních politiků navštívil summit iniciativy Obilí z Ukrajiny. Lipavský odpovídá, že možným důvodem jsou podle něj bezpečností rizika spojená s cestou do Kyjeva. Zároveň zmiňuje, že summitu se osobně zúčastnil evropský komisař pro zemědělství a další státníci na konferenci vystoupili alespoň skrze videohovor.

Obilí z Ukrajiny

Humanitární program Obilí z Ukrajiny spustil ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj v listopadu 2022 na prvním Mezinárodním summitu k potravinové bezpečnosti. Cílem iniciativy je překonat humanitární a ekonomické následky, které válka na Ukrajině způsobila ve státech Afriky a Asie. Ukrajina totiž patří k největším světovým producentům obilí a země závislé na jejích dodávkách jsou kvůli přetrvávajícímu konfliktu ohroženy nedostatkem potravin. 

Dne 23. listopadu 2024 proběhl v Kyjevě již třetí Mezinárodní summit k potravinové bezpečnosti. Účastnili se jej nejvyšší ukrajinští představitelé a kromě Jana Lipavského na summit přijel také tehdejší evropský komisař pro zemědělství Janusz Wojciechowski. Ze zahraničních hostů se osobně zúčastnila ještě náměstkyně litevského ministra zemědělství a zvláštní zástupci z ministerstev Belgie a Řecka. Online nebo skrze videozdravice vystoupili také švýcarská prezidentka Viola Amherd, estonský prezident Alar Karis nebo ministr zahraničí Rumunska i zástupci některých dalších zemí, např. Finska nebo Lucemburska.

Závěr

Třetího mezinárodního summitu iniciativy Obilí z Ukrajiny se osobně zúčastnil tehdejší eurokomisař pro zemědělství Janusz Wojciechowski. Kromě toho řada zahraničních státníků na summitu vystoupila formou online přenosu. Výrok Jana Lipavského tedy hodnotíme jako pravdivý.

Ministr zahraničí Jan Lipavský reagoval na otázku, jestli Česko po vzoru skandinávských zemí neplánuje vydávat brožury s doporučeními, co by občané měli dělat v případě rozšíření rusko‑ukrajinské války do dalších států. Podle Lipavského by tato otázka měla směřovat spíše na Ministerstvo obrany, zároveň ale dodal, že Ministerstvo zahraničních věcí (MZV) také „pracuje na informování občanů“ a snaží se poukazovat na ruskou propagandu. Jako příklad uvádí vydání tzv. Prokremelských pohádek a pořádání veřejných diskuzí s diplomaty.

Prokremelské pohádky

Ministerstvo zahraničí se svou kampaní nazvanou Prokremelské pohádky začalo v lednu 2024 na sociálních sítích a postupně ji rozšiřovalo o další texty. V říjnu 2024 nakonec vydalo ucelenou publikaci (.pdf) se stejným jménem, ve které kolektiv autorů z MZV reaguje na výroky ruské propagandy. Podle předmluvy je cílem poukázat na nepravdivá ruská tvrzení a vyvracet dezinformace nevšední formou (str. 4). Celá publikace je rozdělena podle témat, která pojednávají například o Severoatlantické alianci nebo invazi vojsk Varšavské smlouvy z roku 1968 (.pdf, str. 22–36).

Pro veřejnost je publikace dostupná v digitální verzi (.pdf), v tištěné formě vzniklo 80 neprodejných kusů. Jeden z nich Lipavský předal např. ukrajinskému prezidentu Volodymyru Zelenskému při listopadové návštěvě Kyjeva. Celkové náklady na vytištění Prokremelských pohádek byly podle vyjádření ministerstva 45 tisíc korun.

Veřejné debaty v regionech

MZV pořádá veřejné debaty s názvem „Pojďme se pobavit o Rusku“, které se věnují ruské politické scéně i tamní společnosti. První událost, o které MZV informovalo na svém facebookovém účtu, byla debata s bývalým velvyslancem v Rusku Vítězslavem Pivoňkou. Ta se konala v září v Praze. Další zářijová diskuze probíhala v Chebu (video), kde byli hlavními hosty David Stulík a Ivana Milenkovičová. Stulík je zvláštním zmocněncem pro Východní partnerství, který působí na MZV. Druhá přednášející pracovala pro zahraniční zpravodajství Českého rozhlasu v Moskvě.

V Benešově 4. listopadu 2024 proběhla další stejnojmenná diskuze, jejímž hostem byl opět někdejší velvyslanec Pivoňka. O pár dní později se v Brně uskutečnila debata o současném Rusku a jeho vlivu na Česko a o aktuální situaci na Ukrajině. Této debaty se znovu zúčastnil Vítězslav Pivoňka, kterého doplnil koordinátor strategické komunikace na Úřadu vlády Otakar Foltýn.

Poslední listopadová akce (ke dni vysílání rozhovoru) se konala v Plzni 19.  listopadu 2024. Debatujícími byli tentokrát Jakub Karfík a Václav Bartuška, oba zaměstnanci MZV. Karfík působí jako vrchní ředitel evropské sekce a Bartuška je zvláštním zmocněncem pro energetickou bezpečnost.

Závěr

Ministerstvo zahraničí letos vydalo publikaci „Prokremelské pohádky“, kde uvádí nepravdivá tvrzení ruské propagandy na pravou míru. Resort zároveň pořádal cyklus veřejných debat, jejichž hosty byli zaměstnanci MZV a opakovaně také bývalý velvyslanec v Moskvě Vítězslav Pivoňka. Výrok Jana Lipavského proto hodnotíme jako pravdivý.

Ministr zahraničí Jan Lipavský v rozhovoru reagoval na slova moderátorky, která zmiňovala, že na unijní postoj vůči Rusku a Ukrajině bude mít zásadní vliv složení nové Evropské komise. Podle názoru Lipavského přinesou „nové impulsy“ do práce Komise v oblasti bezpečnosti např. Jozef Síkela, který získal post eurokomisaře pro mezinárodní partnerství, a bývalá estonská premiérka Kaja Kallas, která se stala vysokou představitelkou EU pro zahraniční a bezpečností politiku. V závěru Lipavský dodal, že souhlasí s tvrzením předsedkyně Komise Ursuly von der Leyen, že EU musí být více geopolitická a musí se umět zasadit o bezpečnost.

„Geopolitická EU“

Ursula von der Leyen se poprvé stala předsedkyní Evropské komise v roce 2019. Už v době svého nástupu zmiňovala, že se podle ní má EU angažovat ve světě a má být „hybnou silou míru a pozitivních změn“. Evropskou komisi pod svým vedením tehdy popisovala jako „geopolitickou Komisi“. Tuto svou myšlenku opakovala i později. Ve svém projevu před europoslanci v září 2023 uvedla, že se pod jejím vedením „zrodila geopolitická unie, která podporuje Ukrajinu, vzdoruje ruské agresi, reaguje na asertivní Čínu a investuje do partnerství“.

Podobně von der Leyen mluvila i v červenci 2024, kdy europoslanci schválili její druhý mandát v čele Komise. V europarlamentu v té době řekla, že má Evropa povinnost hrát aktivní roli ve světě, zejména v sousedství EU a na Blízkém východě.

Ursula von der Leyen a bezpečnost EU

Nutnost posilování obrany EU zdůrazňovala von der Leyen např. v únoru 2024. Podle jejích tehdejších slov musí Evropa převzít odpovědnost za svou vlastní bezpečnost a začít pracovat na „evropské bezpečnostní architektuře“.

V červenci 2024 také představila dokument Volba Evropy: Politické směry pro příští Evropskou komisi 2024–2029 (.pdf). V části nazvané Nová éra evropské obrany a bezpečnosti (.pdf, str. 14–18) zdůrazňuje, že je nezbytné, aby dále pokračovala finanční, politická a vojenská podpora Ukrajiny proti „Putinově útočné válce“. Dle jejích slov jsou „nejlepší investicí do evropské bezpečnosti (…) investice do bezpečnosti Ukrajiny“ (.pdf, str. 14). Píše také o potřebě posílení partnerství a rozšíření spolupráce se Severoatlantickou aliancí (str. 14).

Von der Leyen v textu uvedla, že se práce nové Komise zaměří na budování evropské obranné unie (.pdf, str. 14). Členské státy by si podle dokumentu měly ponechat plnou odpovědnost za své jednotky a EU by měla zajistit koordinaci a posílení „průmyslové základny obrany, inovací a jednotného trhu“. Součástí tohoto snažení by mělo být také výrazné zvýšení investic. Nejenže EU musí podle von der Leyen vynakládat více prostředků na obranu, ale musí je vynakládat efektivněji a společně (.pdf, str. 15).

Von der Leyen v textu také mluvila o tom, že na rozdíl od předchozího složení Komise (.pdf, str. 6) některý z eurokomisařů dostane na starost přímo oblast obrany (.pdf, str. 14). Kandidátem na tento post eurokomisaře pro obranu se stal bývalý litevský premiér Andrius Kubilius, který byl do této funkce později skutečně zvolen. I v jeho pověřovacím dopise von der Leyen vyzdvihla důležitost vytvoření opravdové evropské obranné unie (.pdf, str. 5–6).

Závěr

Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen v minulosti několikrát mluvila o tom, že EU má podle ní hrát aktivní roli ve světě a Evropskou komisi pod svým vedením označovala za „geopolitickou Komisi“. Kromě toho také uváděla, že je nezbytné, aby Evropa převzala odpovědnost za vlastní bezpečnost a vytvořila „evropskou obrannou unii“. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.