Jan Lipavský

Generální tajemník OSN António Guterres navštívil ve dnech 25. a 26. dubna 2022 Rusko, kde jednal s ruským ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem o situaci na Ukrajině. ČT 24 uvedla, že Guterres také „apeloval na vytvoření humanitárních koridorů a navrhl vytvoření skupiny pro koordinaci mezi OSN, Ukrajinou a Ruskem, která by zajišťovala organizaci evakuací i bezpečnostní garance“. Při setkání Antónia Guterrese a Sergeje Lavrova s novináři v Moskvě Guterres hovořil konkrétně o krizi v Mariupolu, kde tisíce civilistů naléhavě potřebovaly humanitární pomoc, nebo evakuaci. Uvedl, že OSN je připravena mobilizovat své lidské a logistické zdroje a pomáhat zde zachraňovat životy.

Ukrajina měla před Guterresovou návštěvou potíže dohodnout se s Ruskem na podobě humanitárních koridorů z válkou nejvíce postižených oblastí. Rusko podle ukrajinské vicepremiérky Vereščukové odmítlo přistoupit k požadavkům Ukrajiny a pokračovalo v ostřelování. Prezident Zelenskyj zase uvedl, že Moskva nuceně deportovala ukrajinské civilisty do Ruska. Zejména v případě města Mariupol, kde je katastrofální humanitární situace již delší dobu, Ukrajina podle svých slov opakovaně žádala o příměří a možnost evakuace civilistů, nicméně ze strany Ruska se nesetkala s dostatečnou odezvou.

Po setkání s Lavrovem následovala schůzka Guterrese s ruským prezidentem Vladimirem Putinem v Kremlu. Ten se ke Guterresovým návrhům stavěl poměrně vlažně a například uvedl, že v Mariupolu neprobíhají žádné boje a humanitární koridory jsou efektivní. Výsledkem jednání podle tiskové zprávy OSN bylo, že Putin „ ‚v podstatě‘ souhlasí se zapojením OSN a Mezinárodního výboru Červeného kříže do evakuace civilistů z mariupolských oceláren Azovstal“. V podzemním komplexu pod tímto závodem se podle dostupných zpráv ukrývaly stovky civilistů a zhruba dva tisíce ukrajinských vojáků.

Dne 1. května 2022 poté začala evakuace civilistů z oceláren Azovstal, probíhala několik dní a podle vyjádření Kyjeva ze 7. května se odtud podařilo evakuovat všechny ženy, děti a starší lidi. Na evakuaci se podle ruské státní agentury TASS i ukrajinských představitelů podílely OSN a Mezinárodní výbor Červeného kříže. „Pokud víme, všichni civilisté byli evakuováni,“ uvedl (video, čas 0:55) pro Sky News 10. května, tedy den po vystoupení Jana Lipavského v pořadu Události komentáře, mluvčí a příslušník pluku Azov Ilja Samojlenko. Právě pluk Azov se v ocelárnách Azovstal ukrývá. Prezident Zelenskyj pak 13. května uvedl, že ve hře je další vyjednávání s Ruskem o možnosti dostat z Azovstalu také ukrajinské vojáky.

Je tedy pravda, že se při své návštěvě Kremlu podařilo generálnímu tajemníkovi OSN dohodnout s ruským prezidentem konkrétní humanitární aktivity v Mariupolu. Vladimir Putin totiž souhlasil, aby se do evakuace mariupolských oceláren Azovstal zapojily OSN a Mezinárodní výbor Červeného kříže. K úspěšné evakuaci civilistů z oceláren Azovstal pak došlo právě za pomoci těchto dvou organizací.

Ministr zahraničních věcí Jan Lipavský v rozhovoru poukazuje na to, že se Ukrajina podle něj již před ruskou invazí v únoru 2022 postupně alespoň ekonomicky přibližovala Evropské unii. Lipavský to ilustruje na vývoji obchodní výměny mezi Českem a Ukrajinou, která podle něj v posledních letech rostla takovým tempem, že směřovala k překonání obchodu mezi Českem a Ruskem.

V našem odůvodnění se proto zaměříme na vývoj hodnoty vzájemného obchodu Česka s Ukrajinou a s Ruskem v letech předcházejících pandemii covidu-19. Podíváme se také na trendy, které je možné v těchto datech pozorovat. Zaměříme se na data Českého statistického úřadu, konkrétně na hodnoty obratu zahraničního obchodu se zbožím v letech 2005–2019. Upřesněme, že obrat zboží představuje součet hodnoty vývozu a hodnoty dovozu z ČR do dané země.

V následujícím grafu jsou zachyceny časové řady české obchodní výměny s Ruskem a Ukrajinou, přičemž obě řady jsou doplněny lineární regresní přímkou, která naznačuje dlouhodobý trend. Český obchod s Ruskem je dlouhodobě násobně větší než ten s Ukrajinou, trend vývoje obratu je nicméně u obou zemí podobný. V námi sledovaném období 15 let obchod s oběma zeměmi mírně rostl, přičemž v obou případech došlo k poklesu obchodní výměny v roce 2009 a pak po roce 2013.

Vzhledem k podobnému vývoji jsou regresní přímky obou časových řad téměř rovnoběžné, a data tedy nijak nenaznačují, že by objem obchodu s Ukrajinou „dotahoval“ na obchod Česka s Ruskem. Přestože Jan Lipavský nezmínil, od kterého roku tempo obchodu s Ukrajinou uvažuje, pro žádné libovolné časové období do roku 2019 v rámci dostupných dat ČSÚ neplatí, že by se regresní přímky měly potkat před rokem 2030.

Situace je podobná, i při práci s daty České národní banky, která vychází z běžného účtu platební bilance České republiky s Ukrajinou a Ruskem. Graf níže konkrétně obsahuje součet hodnot dovozu (debet) a vývozu (kredit) zboží i služeb. Od roku 2016 lze v tomto grafu sledovat nárůst v případě bilance s Ukrajinou i Ruskem. I kdybychom se však zaměřili jen na období od roku 2016, nepotkaly by se regresní přímky Ukrajiny a Ruska před rokem 2030, stejně jako tomu bylo u předchozího grafu porovnání zahraničního obchodu se zbožím.

Spolu s vývozem a dovozem v posledních letech rostly i další položky běžného účtu platební bilance ČR s Ukrajinou i Ruskem. I po jejich započítání by se nicméně trend vývoje celkového běžného účtu Česka s uvedenými dvěma zeměmi významně nezměnil. Doplňme také, že hodnoty obratu zboží dle dat ČSÚ a platební bilance ČNB (.pdf) se nepatrně liší, pravděpodobně kvůli odlišným metodikám.

Jelikož před příchodem pandemie covidu-19 vývoje obchodní výměny České republiky s Ukrajinou a s Ruskem nenaznačovaly, že by mělo dojít k vyrovnání objemu českého obchodu s oběma zeměmi, hodnotíme výrok Jana Lipavského jako nepravdivý.

Novým náměstkem ministra zahraničních věcí byl 17. května 2021 jmenován Jan Kohout, který ve funkci nahradil náměstkyni Michaelu Marksovou-Tominovou. Kohout na Ministerstvu zahraničních věcí (MZV) působil již dříve jako ministr, a to v letech 2009–2010 ve vládě Jana Fischera a poté v půlročním období od července 2013 do ledna 2014 ve vládě Jiřího Rusnoka. Opakovaně taktéž zastával pozici náměstka na Ministerstvu zahraničních věcí, nicméně dosud působil jako náměstek ministryně spravedlnosti Marie Benešové.

Jan Kohout během svého druhého ministerského mandátu v prosinci roku 2013 skutečně vydal diplomatický pas poradci prezidenta Martinu Nejedlému, a to na žádost prezidentské kanceláře. Dle zákona č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech, může být diplomatický pas Ministerstvem vydán také dalším osobám vedle těch v zákoně explicitně jmenovaných. Tyto další osoby získávají diplomatický pas se souhlasem ministra zahraničních věcí. Zákon navíc uvádí, že vydávání diplomatických pasů dalším osobám by mělo odpovídat mezinárodním zvyklostem.

Nicméně, co konkrétně znamenají „mezinárodní zvyklosti“, již v zákoně vymezeno není. Dle bývalé tiskové mluvčí Ministerstva zahraničí Michaely Lagronové při žádosti o diplomatický pas pro osobu výslovně neuvedenou v zákoně „Ministerstvo prověřuje, zda cizí státy vydávají osobně ve stejném či analogickém postavení diplomatický pas“. Martin Smolek, náměstek MZV pro řízení sekce právní a konzulární, k vydání diplomatického pasu Martinu Nejedlému uvedl: „Pas může být vydán jiné osobě se souhlasem ministra zahraničních věcí, pokud to odpovídá mezinárodním zvyklostem. Protože jsme takové země našli, to znamená taková mezinárodní zvyklost existuje, a protože tehdejší ministr zahraničních věcí vyjádřil s žádostí souhlas, tak jsme z toho důvodu podle zákona pas vydali.“

Podle tehdejšího tiskového mluvčího MZV Michala Bucháčka získal Martin Nejedlý diplomatický pas „s odůvodněním jeho působení coby poradce v doprovodu zahraničních cest prezidenta republiky a na základě zjišťované mezinárodní zvyklosti“. Bývalý ministr zahraničí Tomáš Petříček se zase nechal slyšet, že „podle mezinárodních zvyklostí poradce prezidenta diplomatický pas mít může“.

Nejedlého diplomatický pas se stal předmětem diskuze v listopadu 2020 v souvislosti s jeho cestou do Moskvy. Poslanec Jan Lipavský vyzval tehdejšího ministra zahraničních věcí Petříčka, aby Nejedlému diplomatický pas odebral. V reakci na tuto výzvu ministr Petříček uvedl, že Nejedlému diplomatický pas vzít nemůže, neboť Nejedlý neskončil ve funkci poradce prezidenta ani nespáchal trestný čin nebo přečin.

Platnost diplomatického pasu Martina Nejedlého uplyne v roce 2023, tedy po deseti letech od jeho vydání.

Podle původního plánu (.pdf, str. 2) mělo dojít k vystoupení Velké Británie z Evropské unie 30. března 2019, dnes je ale tato varianta nejistá.

V úterý Mayová uvedla, že o brexitové dohodě dojednané s EU se bude znovu hlasovat nejpozději 12. března. Zároveň poslancům slíbila v případě odmítnutí dohody možnost odmítnout i Brexit bez dohody a vynutit si odklad vystoupení z EU. Mayová dodala, že o jednorázový a krátkodobý odklad požádá Brusel jen v případě, že zákonodárci při hlasování odmítnou podpořit jí vyjednanou dohodu o odchodu z Unie i možnost, že Británie 29. března EU opustí bez jakékoli předchozí dohody. Odklad by měl podle Mayové poskytnout vládě více času na vyjednávání případných změn v brexitové dohodě.

Jak dlouhé toto eventuální prodloužení bude a zda k němu vůbec dojde, zatím není jasné. O odkladu v délce dvou měsíců informoval deník The Telegraph, avšak neoficiálnost takového tvrzení lze vyčíst z týden staré zprávy serveru Bloomberg, která hovoří o měsících třech. Prodloužení by mělo být „krátkodobé“, nejčastěji se zmiňuje prodloužení o dva měsíce, tedy do konce května. Média přinášejí odhady nejčastěji 2 až 3 měsíce, ale přesný termín není znám.

Svůj úmysl vystoupit z Evropské unie Velká Británie oficiálně oznámila 29. března 2017 poté, co občané v referendu konaném 23. června 2016 rozhodli o vystoupení Velké Británie v EU. Pro Brexit se tehdy rozhodlo 51,9 % Britů. Pro odchod z EU se vyslovilo 17,4 milionů voličů, pro setrvání 16,1 milionů.

Na základě aktivace článku 50 smlouvy o EU ze strany Velké Británie 29. března 2017 Evropská rada přijala pokyny, které vymezují rámec jednání a stanoví celkové postoje a zásady EU při jednáních o odchodu Velké Británie.

Na základě těchto pokynů jmenovala vedoucím vyjednavačem za EU Michela Barniera a jeho speciální skupinu, celkem tým čítá 11 členů (pdf.). Michel Barnier je bývalý několikanásobný francouzský ministr a bývalý člen Evropského parlamentu a komise. Události ve vyjednávání v chronologickém pořadí lze nalézt zde.

Kampaň okolo referenda, které se konalo 23. června 2016 a ve kterém měli občané Spojeného království rozhodnout, zda vystoupí z Evropské unie, skutečně doprovázela řada dezinformací. Jednou z nich bylo i tvrzení zastánců odchodu Spojeného království z EU, že odchodem získá UK týdně 350 milionů liber, které budou využity v národním zdravotnictví.

Dle serveru The Guardian však UK přispívá do rozpočtu EU pouze částkou cca 250 milionů liber, od které je dále nutné odečíst prostředky, které EU posílá zpět v rámci nejrůznějších dotací, tedy více než 100 milionů liber. Velká Británie tak odchodem z EU získá pouze cca 140 milionů liber týdně. O podobné částce pak píše i britská BBC.

Dalšími nepravdivými či zavádějícími informacemi, které v brexitové kampani zazněly, jsou pak například tvrzení, že Brexit neznamená odchod z jednotného unijního trhu nebo že do EU se chystá přistoupit Turecko, což bude mít za následek vysoký nárůst tureckých imigrantů ve Velké Británii.

Varianta tvrdého brexitu znamená plné odloučení od struktur Evropské unie. Jak uvádí například server iRozhlas.cz, jedná se o „žádné částečné či přidružené členství, a naopak odstoupení od jednotného trhu a Soudního dvora EU, kontrolu imigrace z členských států a novou celní dohodu.“

Tvrdý brexit nebyl poslanci britského parlamentu vyloučen. Jako případný způsob vystoupení z Unie jej podpořila v návrhu dodatku Scottish National Party valná většina konzervativních poslanců, několik labouristů, unionistů a nezávislých členů komory. Dodatek Skotské národní strany (SNP amendment) na úplné vyřazení tvrdého brexitu neuspěl s rozdílem 36 hlasů.

I mezi konzervativci panují různé názory na tuto možnost. „Například server Politico zmiňoval, že jenom v Konzervativní straně je osm proudů poslanců, kteří mají různé postoje,“ uvedl politolog a analytik České televize Lukáš Hájek. „Jsou to poslanci, kteří jsou zcela proti této dohodě, a chtějí odejít i za cenu takzvaného tvrdého brexitu, jsou tam kariéristé, kteří chtějí jenom udržet vládu u moci, a jsou tam i ti, kteří chtějí udržet Velkou Británii stále v Evropské unii,“ uvádí nadále. Například ministr obrany Tobias Elwood vyjádřil jasné obavy z „no deal“ brexitu.

Dle serveru Politico.com se i uvnitř konzervativní strany objevují poslanci, kteří trvají na tvrdém brexitu.

Zatímco v jednotlivých členských zemích EU probíhá v roce 2008 ratifikace Lisabonské smlouvy, Irsko naopak v referendu, které proběhlo 12. června 2008, příjetí Lisabonské smlouvy odmítá - volební účast byla 53,1 %, pro bylo 46,6 % občanů, proti 53,4 %. Tehdejší irská vláda vnímala negativní výsledek hlasování jako „trapnou porážku“. Druhé referendum se konalo o rok později a výsledky byly zveřejněny 3. října. Tentokrát Irové v referendu přijetí Lisabonské smlouvy schválili. Pro přijetí Lisabonské smlouvy se vyslovilo 67,1 % občanů, volební účast byla tentokrát 59 %.

Lisabonská smlouva byla podepsána všemi členskými státy na zasedání Evropské rady v roce 2007. Ratifikační proces v jednotlivých členských státech probíhal v letech 2008-2009. Ke vstupu Lisabonské smlouvy v platnost bylo zapotřebí (.pdf, str. 3), aby ji ratifikoval každý z 27 členských států v souladu se svými příslušnými ústavními předpisy.

Poté, co Irové Lisabonskou smlouvu schválili, zbývala ke vstoupení smlouvy v platnost jen její ratifikace Českou republikou. K tomu nakonec došlo 13. listopadu 2009.

Lisabonská smlouva, která nakonec vstoupila v platnost 1. prosince 2009, udělila rozsáhlejší pravomoci Evropskému parlamentu, změnila systém hlasování v Radě a zavedla tzv. občanskou iniciativu či funkce stálého předsedy Evropské rady a vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku a diplomatický sbor EU.

Zpočátku nebyla pozice labouristů příliš výrazná, podle některých průzkumů tři týdny před referendem o brexitu přibližně 50 % labouristických voličů nevědělo, zda je strana pro odchod, či setrvání v EU, nebo si myslelo, že strana je názorově rozdělená. Oficiální pozice přitom byla pro setrvání v EU.

Po referendu však lídr Labour Party Jeremy Corbyn vyzval k respektování výsledku referenda a k okamžité aktivaci článku 50 Smlouvy o EU, tj. k oficiálnímu zahájení procesu vystoupení Spojeného království z EU.

Po stranické konferenci v září 2018 pak labouristé připustili možnost druhého referenda v případě, že se nebudou konat předčasné volby. Na konci února pak případné druhé referendum podpořil i předseda labouristické strany Corbyn, a to v případě, že by Dolní sněmovna neschválila návrh brexitové dohody s labouristickými pozměňovacími návrhy. Ani strana samotná není názorově sjednocena, v únoru 2019 opustilo několik poslanců labouristickou stranu (zasedají teď jako nezávislí), jelikož nesouhlasili s postojem Jeremyho Corbyna.

Pozice labouristů se tak po referendu a v průběhu dojednávání měnila, což bychom mohli označovat za váhavý postoj.

Nejednotnost konzervativců v podpoře premiérky Mayové se projevila již při hlasování o postu předsedy strany v prosinci 2018. Tehdy Mayovou ve vedení podpořilo jen 200 poslanců z celkového počtu 317. Konzervativní poslanec Jacob Rees-Mogg tento výsledek označil za „hrozný“. Další odpůrce Mayové, poslanec Peter Bone, dodal: „Více než třetina parlamentní frakce ji nepodporuje, bude muset zvážit svou pozici.“

Obdobným výsledkem skončilo i hlasování o dohodě o Brexitu, kterou Mayová parlamentu představila v lednu 2019. Mayová v hlasování utrpěla historickou porážku, neboť její návrh byl zamítnut s rozdílem 230 hlasů, což je v moderních dějinách rekordní počet. Pro dohodu se vyjádřilo pouze 196 konzervativních poslanců.

„Konsenzus neexistuje na úrovni Konzervativní, ani v rámci Labouristické strany. Shoda tedy nepanuje uvnitř dvou největších stran, natož aby se našla napříč celou politickou scénou,“ vyjádřil se pro Info.cz ředitel Institutu pro evropskou politiku EUROPEUM Vladimír Bartovic.

Na druhou stranu je nutno říct, že Konzervativní strana stála den po výše zmíněné historické porážce pevně za Theresou Mayovou, když všichni konzervativci až na jednu poslankyni (která se zdržela) hlasovali pro důvěru stávající vládě.