Jan Lipavský

Ministr zahraničí Jan Lipavský reaguje na otázku, jestli konflikt mezi Hamásem a Izraelem může být důvodem nedávné cesty ruského prezidenta Vladimira Putina do Číny, kde se zúčastnil summitu k plánu tzv. nové Hedvábné stezky. V rámci summitu jednal s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem a kromě něj se setkal např. i s maďarským premiérem Viktorem Orbánem.

Lipavský v rozhovoru odpověděl, že si souvislostí není jistý, ale „přímá souvislost tam asi nebude“. Poté dodal, že mezi Ruskem a Čínou podle něj v poslední době dochází k vzájemnému sbližování. Jako jeden z příkladů přitom uvedl Si Ťin-pchingovu návštěvu Vladimira Putina.

Obchodní vztahy

Posílené vztahy mezi Moskvou a Pekingem budí v současnosti více pozornosti zejména v souvislosti s válkou na Ukrajině. Zatímco Evropská unie a USA na Rusko v reakci napadení Ukrajiny uvalily sankce, Čína se k tomuto kroku nepřipojila. Naopak se k protiruským sankcím stavěla kriticky. Po odchodu některých západních firem z Ruska se tak právě Čína stala významným ruským partnerem a vzájemný obchod mezi oběma státy v poslední době roste. Moskva proto předpovídá, že v současném roce přesáhne hranici 200 miliard dolarů (cca 4,4 bilionu korun).

Jako příklad posíleného obchodu můžeme uvést čínské automobily, které nyní tvoří 49 % ruského trhu. V červnu 2021 přitom jejich podíl činil pouhých 7 %. Čínské automobilky jako Haval, Chery a Geely tak v Rusku nahradily západní výrobce, kteří zemi opouštěli po začátku invaze na Ukrajinu.

Vojenská spolupráce

Vladimir Putin krátce před zahájením ruské agrese navštívil slavnostní zahájení olympijských her v Pekingu. Právě tehdy Rusko a Čína oznámily uzavření strategického partnerství s cílem limitovat globální vliv Spojených států. Ve společném prohlášení pak stálo, že „přátelství mezi oběma státy nemá hranic“, a že „není oblasti spolupráce, která by byla zapovězena“.

Vůči válce na Ukrajině se pak Čína dlouhodobě staví neutrálně. Nicméně např. britský deník The Telegraph upozornil na to, že Peking Rusku dodává tzv. zboží dvojího užití. To se primárně vyrábí pro civilní použití, lze ho ovšem využít i pro vojenské účely. Podle deníku tak tímto způsobem Čína obchází mezinárodní sankce uvalené na Rusko. Ukrajinská strana již na jaře letošního roku uvedla, že v ruských zbraních nachází čím dál tím větší počet čínských součástek.

V dubnu letošního roku tehdejší čínský ministr obrany Li Šang-fu jednal s Vladimirem Putinem. Li po schůzce uvedl, že je Čína ochotna spolupracovat s Ruskem na tom, aby mezi armádami obou států fungovala úzká strategická komunikace. Moskva a Peking současně oznámily, že prohloubí svou vojenskou spolupráci. Doplňme také, že Rusko a Čína v srpnu pořádaly společná námořní cvičení v Tichém oceánu, která zahrnovala trénink záchranných operací a výcvik boje proti leteckým útokům a ponorkám.

Návštěva Si Ťin-pchinga v Rusku

Čínský prezident Si Ťin-pching přiletěl do Moskvy na jednání s Vladimirem Putinem v březnu letošního roku. Došlo k tomu krátce poté, co Mezinárodní trestní soud vydal na ruského prezidenta zatykač kvůli únosům ukrajinských dětí z okupovaných území do Ruska.

Lídři obou zemí tehdy podepsali rámcové dohody o rozšíření strategického partnerství a spolupráci. Dohodli se také např. na tom, že Rusko bude dodávat do Číny více ropy a plynu, zatímco Čína do Ruska více elektroniky. Moskva se zároveň zavázala pomoci čínským firmám na ruském trhu nahradit firmy západní. Dodejme, že Putin tehdy popřel, že by mezi sobou Rusko a Čína utvářely vojenské spojenectví.

Shrnutí

Poslední dobou skutečně dochází k posilování vzájemných vztahů mezi Ruskem a Čínou. Po uvalení sankcí na Rusko kvůli napadení Ukrajiny se Čína pro Moskvu stala významnějším obchodním partnerem. Mezi oběma zeměmi dochází také k intenzivnější strategické spolupráci. Čínský prezident Si Ťin-pching navštívil svůj protějšek v březnu letošního roku. Výrok Jana Lipavského tak hodnotíme jako pravdivý.

Ministr zahraničí Jan Lipavský v kontextu výroku zmiňuje, že podle něj se po nedávných volbách do polského Sejmu nemění nic v oblasti geopolitické orientace Polska. Následně odpovídá na otázku, zdali posun v zahraniční politice očekává u Slovenska, kde ke dni zveřejnění rozhovoru ještě nebyla jmenována nová vláda. Lipavský zmínil, že si „musíme počkat, až nastoupí celá slovenská vláda“. I přesto nicméně uvedl, že pozvánka k oficiální návštěvě z Česka „určitě přijde“.

Zahraniční cesty

Vzájemné první návštěvy jsou po nástupu do funkce běžné u českých a slovenských vysokých ústavních činitelů. Tradici zavedl bývalý prezident Václav Havel, který po rozpadu Československa a jeho zahájení výkonu funkce prezidenta ČR směřoval svou první zahraniční cestu právě na Slovensko. Od té doby je nepsaným pravidlem, že se čeští prezidenti, premiéři nebo ministři zahraničních věcí vydávají na svou první zahraniční návštěvu za svým slovenským protějškem. Podobnou tradici založil také první slovenský prezident Michal Kováč na Slovensku.

Premiér Fiala takto po vzniku jeho vlády zvolil Slovensko jako svou první zahraničně-politickou destinaci. V lednu 2022 se v Bratislavě sešel se svým tehdejším protějškem Eduardem Hegerem, který byl na své první zahraniční cestě právě v České republice. První bilaterální zahraniční návštěvu směřovali do Prahy i bývalí předsedové vlád Igor Matovič, Peter Pellegrini nebo staronový premiér Robert Fico. Obdobně postupovali i jejich čeští protějšci – Slovensko si za cíl své první zahraniční návštěvy vybrali někdejší premiéři Andrej Babiš, Bohuslav Sobotka nebo Petr Nečas.

Stejný postup je tradicí i u ministrů zahraničních věcí. Do Česka se v rámci své první zahraniční návštěvy v rámci bilaterálních jednání vydali také ministři Káčer, Korčok, Lajčák nebo Dzurinda. Obdobně učinili i šéfové české diplomacie Lipavský, Kulhánek nebo Zaorálek kteří se brzy po nástupu do funkce vydali na Slovensko.

Jak jsme nastínili v úvodu, nejdelšího trvání má tradice u českých a slovenských prezidentů. Kováčův postup později napodobili jeho nástupci Gašparovič, Kiska a Čaputová. Na Slovensko se zase podle vzoru Havla v rámci své první zahraniční návštěvy vydali čeští prezidenti Klaus, Zeman i Pavel.

Dodejme, že nepsané pravidlo dodržují i další ústavní činitelé, např. předsedové parlamentních komor. Do Česka se po nástupu funkce vydal třeba Předseda Národní rady Slovenska Kollár. Na Slovensko se také v rámci své první zahraniční návštěvy vydali šéfka Poslanecké sněmovny Pekarová Adamová a předseda Senátu Vystrčil.

Závěr

Shrňme, že nejvyšší ústavní činitelé Slovenska a také ministři zahraničních věcí tradičně vedou svou první bilaterální zahraniční cestu do Česka. Stejný postup přitom platí i v opačném případě. Výrok ministra Lipavského tak hodnotíme jako pravdivý.

Ministr zahraničí Jan Lipavský odpovídá na otázku, zda je Visegrádská čtyřka (V4) v současnosti podle něj stále smysluplným uskupením. Dle jeho názoru byla v minulosti V4 vnímána různě, přičemž někdejší prezident Václav Klaus např. mezi zastánce tohoto formátu nepatřil. V naší analýze jsme se tedy zaměřili na to, jak se Klaus k V4 stavěl.

Pro začátek je třeba zmínit, že Visegrádská čtyřka vznikla 15. února 1991 ještě jako Visegrádská trojka tvořená Maďarskem, Polskem a tehdejším Československem. Dohodu ve Visegrádu podepsali československý prezident Václav Havel, maďarský premiér József Antall a polská hlava státu Lech Wałęsa. Mezi hlavní důvody pro zahájení regionální spolupráce patřila snaha o překonání historických neshod nebo vize snazšího dosáhnutí společných cílů, např. začlenění do evropské integrace.

Období před prezidentstvím

Václav Klaus vyjádřil pochybnosti o V4 už během summitu této skupiny v Praze v květnu 1992. Domníval se, že V4 zabrání Československu v hladké integraci do evropských struktur a mezinárodních institucí. Učinil tak v době, kdy byl předsedou ODS a ještě nebyl jmenován československým premiérem. Ani jako předseda vlády však Václav Klaus nejevil přílišný zájem o spolupráci v rámci V4. V lednu 1993 např. prohlásil: „Visegrád se nás netýká. Šlo o proces, který zcela uměle vyvolaly západní země.“ (.pdf, str. 9).

Dodejme, že se podle svých pozdějších slov Václav Klaus pokoušel o to, aby se Visegrádské seskupení zabývalo více politickou a ekonomickou spoluprací. Za pozitivní přínos V4 pak považuje (.doc, str. 3) projekt CEFTA (Středoevropská zóna volného obchodu), který byl založen v roce 1992 a měl za účel usnadnit vzájemné obchodování.

Prezidentské období (2003–2013)

Než se Václav Klaus stal českým prezidentem, hovořil o V4 jako o „umělém, falešném a nepotřebném seskupení“. Před první oficiální návštěvou Slovenska se pak Klaus vyjádřil o Visegrádu jako o „jednom ze seskupení, do kterých Česko shodou okolností patří“. V listopadu 2003 na summitu v Budapešti však řekl, že země V4 vždy považoval za velmi blízké a přátelské.

Klausův zdrženlivý postoj k V4 se nezměnil ani po roce 2004, kdy Česko vstoupilo do Evropské unie. Kooperace V4 pak až do roku 2009 zůstávala upozaděná i v rámci samotné EU. V tomto roce se pak státy V4 semkly proti hrozbě narušení jejich energetické infrastruktury kvůli sporům mezi Ruskem a Ukrajinou.

Podle Klausova vyjádření z roku 2016 se „nic jako jednotný postoj V4 vůči Evropské unii (…) nikdy zformulovat nepodařilo, resp. i když se zformulovalo, bylo na to hned po příjezdu do Bruselu tou či onou zemí zapomenuto.“ Tímto výrokem reagoval mj. na dohodnutý postup proti kvótám při migrační krizi, který ovšem nedodrželo Polsko a kvóty na zasedání Rady ministrů nakonec podpořilo. Doplňme také, že Klaus v roce 2021 uvedl, že V4 podle něj na počátku jejího fungování neměla přesně definovaný smysl a odrážela především euforii po pádu komunismu.

Závěr

Za prezidenta Václava Klause byla skutečně spolupráce se státy V4 po většinu let upozaděna. Jedním z důvodů byl právě skeptický vztah Klause k celému uskupení. O Visegrádské čtyřce se ještě před tím, než se stal prezidentem, vyjádřil jako o „umělém, falešném a nepotřebném seskupení“. Svůj negativní postoj pak nezměnil ani během svého působení v úřadu. Výrok Jana Lipavského tak hodnotíme jako pravdivý. 

Ministr zahraničí Jan Lipavský reaguje na dotaz, který se týkal nedávného setkání maďarského premiéra Viktora Orbána s ruským prezidentem Vladimirem Putinem v Pekingu. Uvedenými příklady se snaží ilustrovat, že komunikace mezi některými evropskými státníky a Putinem pokračovala i po vypuknutí války na Ukrajině.

Nejprve upřesněme, že Orbán se s Putinem sešel poprvé od zahájení ruské invaze, a to v rámci summitu k plánu tzv. nové Hedvábné stezky. Podle maďarského deníku Hungary Today Orbán na jednání s ruským prezidentem uvedl, že je klíčové, aby došlo k zastavení přílivu uprchlíků, zastavení sankcí a také k „zastavení bojů“. Z vyjádření Orbánova mluvčího nicméně také vyplývá, že hlavními tématy setkání byly dodávky plynu a ropy nebo spolupráce v oblasti jaderné energetiky. Je vhodné dodat, že některé sankce, které na Rusko uvalila Evropská unie v souvislosti s válkou na Ukrajině, Budapešť kritizuje dlouhodobě.

Macron a Putin

Francouzský prezident Emmanuel Macron na začátku února 2022, tedy ještě před vypuknutím invaze na Ukrajinu, navštívil Moskvu, kde jednal se svým ruským protějškem. Hlavním tématem jejich setkání byla snaha o deeskalaci napětí na rusko-ukrajinské hranici, u kterých tehdy narůstal počet přítomných ruských vojáků. 

Čtyři dny před začátkem agrese pak Macron s Putinem dvě hodiny telefonoval, přičemž se oba vyslovili pro diplomatické řešení krize. V den vypuknutí konfliktu se spolu oba státníci rovněž telefonicky spojili, a to na žádost ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. Francouzská hlava státu dle svých slov tehdy Putina požádala o zastavení bojů.

Vzájemná komunikace mezi Macronem a Putinem pokračovala i v následujících měsících. Telefonovali spolu například v březnu, květnu, srpnu nebo září 2022. Březnový telefonát přitom trval hodinu a půl, květnový pak zabral přes dvě hodiny. Ke svým rozhovorům s ruským protějškem se prezident Macron vyjádřil slovy: „Když se snažíme – a to je naším cílem – budovat mír, musíme si promluvit. Musíme mluvit s hlavními aktéry – kdykoli to bude nutné, budu mluvit s Vladimirem Putinem.“

Rakouský kancléř Nehammer

S Vladimirem Putinem jednal od začátku války na Ukrajině také rakouský kancléř Karl Nehammer, který v dubnu 2022 navštívil Moskvu. Stal se tak prvním lídrem členské země EU, který se od začátku invaze s Putinem sešel. Nehammer jednání označil za „velmi přímé, otevřené a tvrdé“ a Putina vyzval k ukončení války a umožnění nezávislého vyšetřování masakrů civilního obyvatelstva.

Závěr

Od vypuknutí války na Ukrajině vedl Vladimir Putin jednání s několika evropskými politickými lídry. Orbán tak skutečně nebyl první evropský státník, který s ruským prezidentem komunikoval. S Putinem vícekrát telefonicky hovořil např. francouzský prezident Emmanuel Macron, přičemž některé telefonáty trvaly více než hodinu a půl. V dubnu 2022 pak do Moskvy za ruskou hlavou státu přijel rakouský kancléř Karl Nehammer. Výrok z těchto důvodů hodnotíme jako pravdivý.

Ministr zahraničí Jan Lipavský v rozhovoru reaguje na konstatování redaktorky, že v letošním roce končí desítky českých velvyslanců. Svojí poznámkou směřovala k otázce, jestli se nejedná o snahu zbavit se diplomatického personálu z éry prezidenta Zemana. To Lipavský odmítl a poukázal na vládní slib ohledně profesionalizace diplomatického sboru (.pdf, str. 26).

Jmenování velvyslanců

Prezident Petr Pavel letos v červenci pověřil vedením českých zastupitelských úřadů v zahraničí 26 diplomatů a diplomatek. Seznam konkrétních jmen zveřejnilo Ministerstvo zahraničí. Mluvčí Černínského paláce Daniel Drake serveru Lidovky.cz později sdělil, že se má do konce roku vystřídat celkem 29 velvyslanců.

Petr Pavel nové velvyslance sice pověřil, neznamená to ale, že jejich jmenování s ministrem Lipavským podepisoval. Velvyslanci jsou totiž z řad profesionálních diplomatů obyčejně vybíráni Ministerstvem zahraničních věcí. Šéf resortu poté navrhne velvyslance vládě, která jej schvaluje. Poté návrh svým podpisem odsouhlasí prezident, který tak s kontrasignací (spolupodpisem) premiéra velvyslance jmenuje.

Teprve poté je životopis schváleného velvyslance zaslán přijímající zemi ke schválení. V případě, že hostitelský stát s návrhem souhlasí, vydá tzv. agrément. Úřad prezidenta ČR vyhotoví po získání tohoto souhlasu pověřovací listiny, se kterými velvyslanec odjíždí do hostitelské země. Až v tomto momentě jsou tedy noví velvyslanci pověřeni vedením diplomatických misí a jejich jméno může být zveřejněno.

Závěr

K výše zmíněné výměně 26 velvyslanců došlo kvůli plánovanému střídání. Zda Jan Lipavský podepsal s Milošem Zemanem 42 výměn velvyslanců, se nám z veřejně dostupných zdrojů nepodařilo dohledat. Obrátili jsme se proto s dotazem na Ministerstvo zahraničí, které nás odkázalo na Kancelář prezidenta. Ke dni zveřejnění naší analýzy jsme však odpověď neobdrželi. Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Ministr zahraničí Jan Lipavský v kontextu výroku reaguje na poznámku redaktora, že „v letošním roce končí desítky českých velvyslanců“. Zmiňuje, že se podle něj nejedná o zbavení diplomatů z doby prezidentství Miloše Zemana, ale o splnění slibu z vládního programového prohlášení ohledně profesionalizace diplomacie (.pdf, str. 26). V našem textu tedy stručně představíme kariéry nových diplomatů, přičemž „politické zabarvení“ interpretujeme jako působení v politické straně.

V následujících řádcích jsou seřazeni nově jmenovaní velvyslanci, kteří mají dlouholeté kariérní zkušenosti s diplomatickým prostředím:

Latinská Amerika

• Kolumbie: Vladimír Eisenbruk působil sedm let na pozici velvyslance na Kubě, přičemž se od vzniku samostatné České republiky jednalo o prvního velvyslance v Havaně. Již před svým působením na tomto karibském ostrově zastupoval Česko v Kostarice, Mexiku a Peru.

Evropa

• Maďarsko: Eva Dvořáková se dlouho pohybovala na pozicích na Ministerstvu zahraničí po boku velvyslanců. Pět let např. pracovala jako zástupkyně velvyslance v Německu a čtyři roky působila jako tajemnice politického úseku na velvyslanectví v Rakousku.
• Kosovo: Bohumil Mazánek dříve pracoval na velvyslanectvích v Asii – konkrétně v Laosu, Thajsku, Indii nebo Číně. Kromě toho byl také generálním konzulem v Polsku a velvyslancem v Litvě. Dodejme, že se jedná o prvního českého velvyslance v Kosovu.
• Nizozemsko: René Miko pracoval mj. jako ředitel Odboru OSN a globálních otázek při Ministerstvu zahraničních věcí. Česko zároveň zastupuje v Mezinárodním trestním soudu a v letech 2005–2009 byl politickým tajemníkem na velvyslanectví v Londýně.
• Španělsko: Libor Sečka působil jako velvyslanec v několika zemích už od roku 2000, konkrétně v Mexiku, Itálii a Maltě, Číně nebo Velké Británii. Na velvyslanectví ve Španělsku přitom působil již na začátku 90. let, kdy zastával funkci prvního tajemníka.
• Belgie: Jakub Skalník mezi roky 2015 a 2020 působil jako velvyslanec v Bosně a Hercegovině. Pracoval také na velvyslanectvích v USA a Nizozemsku.
• Bulharsko: Miroslav Toman působil přes 20 let v tajných službách, konkrétně u Bezpečnostní informační služby a rozvědky. Od roku 2015 do r. 2017 působil jako velvyslanec v Afghánistánu. Následující čtyři roky pak strávil jako velvyslanec v Severní Makedonii. Upřesněme, že se nejedná o bývalého ministra zemědělství za ČSSD v Babišově vládě Miroslava Tomana – jde pouze o shodu jmen.
• Lotyšsko: Martin Vítek byl dříve velvyslancem v Kuvajtu a Kataru. Působil také na velvyslanectvích v Dánsku, Irsku nebo Iráku.
• Irsko: Pavel Vošalík byl v roce 1997 jmenován prvním velvyslancem v Jihoafrické republice, kde strávil čtyři roky. Stejnou dobu byl později velvyslancem v Kanadě. Od roku 2008 až do dubna 2018 zastupoval Česko ve Vatikánu a San Marinu.

Afrika

• Keňa: Nicol Adamcová nepůsobila jako velvyslankyně, na přelomu tisíciletí však byla druhou tajemnicí na velvyslanectví v USA. Od roku 2012 do roku 2016 pak pracovala jako zástupkyně velvyslankyně v Jihoafrické republice.
• Ghana: Pavel Bílek několik let pracoval na velvyslanectvích v Maďarsku, Portugalsku nebo Malajsii. V posledních letech byl vedoucím zastupitelského úřadu v Kosovu.
• Jihoafrická republika: Tomáš Uličný se v české diplomacii pohybuje přes 20 let. Za tu dobu působil např. jako zvláštní zmocněnec pro oblast Sahelu, velvyslanec v Sýrii nebo také jako vedoucí delegace Evropské unie v Súdánu.

Asie

• Saúdská Arábie: Pavel Kafka byl celkem osm let velvyslancem v Egyptě (konkrétně v letech 1998–2002 a 2010–2014) a šest let strávil na velvyslanectví v Turecku.
• Malajsie: Juraj Koudelka působil jako velvyslanec necelých pět let, a to v Saúdské Arábii, Ománu, Bahrajnu a Jemenu. Vedle toho pracoval např. jako první tajemník stálé mise Česka v OSN v USA.
• Spojené arabské emiráty: Josef Koutský pracoval jako velvyslanec v Sýrii od roku 2002 do roku 2006. V roce 2010 se pak stal velvyslancem v Libyi, odkud se vrátil v roce 2014. V roce 2018 byl jmenován velvyslancem v Jordánsku, kde své působení ukončil v letošním květnu.
• Gruzie: Petr Kubernát se velvyslancem v Gruzii stal již v letošním srpnu. Diplomatické zkušenosti získával již v 90. letech, kdy pět let pracoval jako zástupce českého velvyslance v Belgii (.docx, str. 1). Od roku 2001 do r. 2006 byl velvyslancem v Nizozemsku a od roku 2015 byl čtyři roky velvyslancem v Lucembursku.
• Izrael: Veronika Kuchyňová Šmigolová se stala první ženou, která vede české velvyslanectví v Izraeli. Již na přelomu tisíciletí působila v diplomacii, a to konkrétně jako zástupkyně velvyslance v Polsku. V letech 2009–2013 pak byla velvyslankyní stálé české mise v několika mezinárodních organizacích ve Vídni. Tři roky také působila jako velvyslankyně v Egyptě, kdy byla zároveň akreditována i pro Súdán a Eritreu. Dodejme, že např. web Seznam Zprávy o ní psal jako o „kariérní diplomatce“.
• Jordánsko: Alexandr Sporýš v letech 2014 až 2019 působil jako velvyslanec ve Spojených arabských emirátech. Dva roky předtím pracoval např. jako zvláštní zmocněnec pro Afghánistán a Pákistán. V letech 1993 až 1997 a znovu od roku 1999 do roku 2004 zastupoval Česko ve stálé misi při OSN v USA.
• Pákistán: Ladislav Steinhübel velvyslancem nebyl, od roku 2015 do roku 2020 však působil jako zástupce vedoucího mise v Kazachstánu a Kyrgyzstánu.
• Kazachstán: Pavol Šepelák byl v letech 2002–2006 velvyslancem v Lucembursku. Dva roky pak působil jako velvyslanec v Pákistánu a následující čtyři roky v Lotyšsku. Pět let byl také generálním konzulem v Los Angeles. Zmiňme, že server Lidovky.cz Šepeláka již v roce 2010 označily za „kariérního diplomata“.
• Filipíny: Karej Hejč pět let pracoval jako zástupce velvyslance v Kanadě. Čtyři roky byl velvyslancem v Etiopii, kdy Českou republiku zároveň zastupoval v několika dalších státech (např. v Džibutsku nebo Somálsku). Od ledna 2022 do letošního srpna působil jako velvyslanec v Kongu.
• Uzbekistán: Lubomír Frebort již v 90. letech pracoval jako tajemník na velvyslanectví ve Vietnamu. Šest let byl i tajemníkem a zástupcem velvyslance v Indonésii. V letech 2011 až 2015 působil jako zástupce vedoucího Zastoupení Evropské unie na Filipínách. Čtyři roky pak strávil na pozici vedoucího Styčného úřadu EU v Turkmenistánu.
• Japonsko: Martin Klučar byl sedm let generálním konzulem v Los Angeles. Od února 2011 do prosince 2012 působil jako zástupce velvyslance v Rusku – na tuto pozici se vrátil v lednu 2014, přičemž skončil v srpnu 2015. Mezi tím v Rusku působil jako chargé d´affaires, tedy vedoucí zastupitelského úřadu. V nedávně době byl také zástupcem vedoucího stále mise ČR při OSN a dalších mezinárodních organizacích v Rakousku.

Austrálie

• Austrálie: Jana Tyrer od roku 2004 do roku 2009 působila jako tajemnice na zastupitelském úřadu na Slovensku. V letech 2012 až 2016 zastávala obdobnou funkci na zastupitelském úřadu ve Velké Británii.

V další části odůvodnění jsou uvedeni nově jmenovaní velvyslanci, kteří s diplomatickým prostředím dle veřejných zdrojů nemají víceleté zkušenosti z poslední doby. Zároveň ale v minulosti nepůsobili v politické straně.

• Kanada: Martin Tlapa působil jako úředník na Ministerstvu zahraničních věcí a jako náměstek státního tajemníka pro evropské záležitosti. Nedá se tedy říct, že by šlo o člověka s dlouholetou diplomatickou zkušeností, v první polovině 90. let pouze působil jako tajemník na velvyslanectví v Kanadě.
• Litva: Aleš Opata je bývalý náčelník Generálního štábu, přičemž v armádě sloužil od roku 1987. Působení v Litvě tak pro něj bude první diplomatickou zkušeností. Dodejme, že vyslání dlouholetého vojáka na nejvyšší diplomatický post v zahraničí podle Akutálně.cz „není obvyklé, ale nepředstavuje ani vyloženou vzácnost“. Opatova armádní zkušenost podle serveru dává smysl, jelikož by Litva případný ruský útok odrážela jako jedna z prvních.

Závěr

Většina nově jmenovaných diplomatů má tedy opravdu víceletou zkušenost s diplomacií, přičemž pouze dva tuto zkušenost z poslední doby nemají. Členy politické strany zároveň nebyl nikdo z nově jmenovaných velvyslanců. Někteří z nich působili přímo jako velvyslanci, jiní pak vedli generální konzuláty či pracovali na velvyslanectvích v různých pozicích. Výrok Jana Lipavského tak hodnotíme jako pravdivý.

Ministr zahraničí Jan Lipavský (Piráti) ve svém výroku hodnotí hlasování Číny v orgánech Organizace spojených národů (OSN), a to konkrétně v Radě bezpečnosti a Valném shromáždění. Zmiňuje, že pokud by Čína měla reálný zájem na ukončení války na Ukrajině, v orgánech OSN by hlasovala spolu se západními státy.

Na úvod je důležité poznamenat, že ač je Valné shromáždění OSN vrcholným orgánem této organizace, jeho usnesení plní pouze funkci doporučení členům OSN nebo Radě bezpečnosti (.pdf, str. 14). Základní odpovědnost za udržování mezinárodního míru, a tedy i možnost vydávat právně závazná usnesení, přísluší dle Charty OSN Radě bezpečnosti (.pdf, str. 20).

Rada bezpečnosti

Oba výše zmíněné orgány se v minulosti zabývaly situací spojenou s ruskou invazí na Ukrajině. Rada bezpečnosti OSN se poprvé zabývala návrhem usnesení, který byl předložen 25. února 2022 (tedy den po zahájení ruské invaze na Ukrajinu) Albánií, USA a dalšími 81 zeměmi, a který odsuzuje ruskou agresi na Ukrajině jako porušení článku 2, paragrafu 4 Charty OSN (.pdf, str. 9). Návrh rezoluce (.pdf) mj. požaduje okamžité stažení všech ruských vojenských jednotek z Ukrajiny.

Pro kontext dodejme, že Rada bezpečnosti má 15 členů, z toho 5 stálých (Čína, Francie, Rusko, Velká Británie a USA), kteří mohou využít tzv. pravidlo jednomyslnosti velmocí, tedy právo veta. Pro návrh výše uvedeného usnesení hlasovalo 11 členů Rady bezpečnosti, 3 členové (Čína, Indie a Spojené arabské emiráty) se zdržely hlasování a Rusko hlasovalo proti. Návrh rezoluce tedy nebyl přijat z důvodu veta Ruska jako stálého člena Rady.

Zástupce Číny ke svému postoji uvedl, že se zdržel hlasování, protože „odpověď Rady by měla být přijímána s velkou opatrností, a měla by přispět ke zklidnění situace, a ne přilévat olej do ohně. Ukrajina by měla být mostem mezi Východem a Západem, nikoli základnou pro velké mocnosti.“

Valné shromáždění

Následně byla tato situace probírána také na plénu Valného shromáždění v rámci 11. mimořádného zasedání, které se konalo 2. března 2022. Výsledkem tohoto jednání byla rezoluce (.pdf), která odsuzuje ruskou invazi na Ukrajinu a požaduje úplné stažení ruských sil z území Ukrajiny.

Rezoluce mj. dále odsuzuje ruské uznání samozvané Doněcké a Luhanské republiky a označilo jej za porušení územní celistvosti a suverenity Ukrajiny (.pdf, str. 3). Dokument také odsoudil zapojení Běloruska do invaze na Ukrajinu a vyzvalo ho k dodržování svých mezinárodních závazků (.pdf, str. 3).

Toto usnesení podpořilo 141 států, 5 zemí (včetně Ruska a Běloruska) hlasovalo proti a 35 zemí se hlasování zdrželo. Většina západních států činy Ruska (a Běloruska) na Ukrajině odsoudila hlasováním ve prospěch uvedené rezoluce, avšak Čína patřila do skupiny států, které se hlasování zdržely.

Další hlasování

Valné shromáždění se ruské agresi na Ukrajině věnovalo např. také v únoru 2023, kdy schválilo další rezoluci, ve které odsuzuje ruskou agresi na Ukrajině, zejména s odkazem na neustálé porušování lidských práv (.pdf). Ve prospěch rezoluce hlasovalo 141 zemí, proti bylo 7 (včetně Ruska i Běloruska) a 32 zemí včetně Číny se hlasování zdrželo.

Za zmínku dále stojí, že spolu s většinou západních států Čína v dubnu letošního roku podpořila rezoluci, která podporuje spolupráci mezi OSN a Radou Evropy. OSN v dokumentu mimo jiné vzala na vědomí, že Evropa po agresi Ruské federace vůči Ukrajině čelí bezprecedentním výzvám (.pdf, str. 2). Je nicméně nutné dodat, že se rezoluce netýká přímo Ruska, ruskou agresi jako takovou neodsuzuje a dále se o ní nezmiňuje (.pdf).

Závěr

Jak v Radě bezpečnosti, tak na plénu Valného shromáždění, se Čína zdržovala hlasování o rezolucích, ve kterých OSN odsoudilo ruskou invazi na Ukrajinu. Skutečně tedy nehlasovala spolu s blokem západních států, jak uvádí ministr Lipavský. Čína pouze hlasovala pro rezoluci, která uvádí, že na Ukrajině došlo k ruské agresi. Samotného Ruska se však tento dokument netýká. Výrok z těchto důvodů hodnotíme jako pravdivý.

Ministr zahraničí Jan Lipavský (Piráti) v kontextu výroku zmiňuje, že patriarcha Kirill není uvedený na evropském sankčním seznamu, a proto Česko přistoupilo k zařazení patriarchy na vlastní vnitrostátní seznam (.xlsx). Patriarcha se tak 26. dubna stal první osobou, kterou Ministerstvo zahraničí ČR na tento seznam zařadilo. Vláda Petra Fialy k tomuto kroku přistoupila kvůli jeho opakované obhajobě ruské invaze na Ukrajinu.

Uveďme, že Česko může vést svůj vlastní vnitrostátní sankční seznam na základě tzv. Magnitského zákona, který nabyl účinnosti 3. ledna letošního roku. Podle Ministerstva zahraničí je nyní patriarchovi Kirillovi znemožněn vstup do Česka a omezeno provádění jakýchkoliv finančních operací skrze české subjekty. Může také dojít ke zmrazení jeho případného majetku v ČR.

Zařazení jména ruského patriarchy Kirilla na sankční seznam Evropské unie navrhovala Evropská komise již v květnu 2022. Na začátku června 2022 pak EU přijala šestý sankční balíček vůči Rusku, ve kterém patriarcha nakonec není uvedený. Proti jeho přidání se vymezilo Maďarsko, které na tento krok nahlíželo jako na zásah do náboženské svobody. Doplňme, že zařazení Kirilla na sankční seznam EU dříve prosazovala např. Litva.

Dodejme také, že patriarcha Kirill (.xlsx), vlastním jménem Vladimir Michajlovič Gunďajev, stojí od roku 2009 v čele ruské pravoslavné církve a ruskou invazi na Ukrajinu hájil v minulosti již několikrát. Během svého pobytu ve Švýcarsku v 70. letech spolupracoval s KGB, kdy byl během svého působení ve Světové radě církví jejím špionem.

Patriarcha Kirill tedy skutečně není uvedený (.pdf, str. 21–466) na sankčním seznamu EU, jak zmiňuje ministr Lipavský. Jeho výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Ministr zahraničí Jan Lipavský (Piráti) odkazuje na výrok ruského patriarchy Kirilla, který opravdu během nedělního kázání uskutečněného 25. září 2022 řekl, že z těch, kteří „se obětují při plnění svých vojenských povinností, budou smyty všechny hříchy“. Patriarcha o tomto vystoupení informoval také na svém webu.

Patriarcha Kirill tato slova uvedl na mši poté, co ruský prezident Vladimir Putin v září 2022 vyhlásil částečnou mobilizaci. Kirillův projev je spojován se snahou motivovat Rusy k zapojení do bojů na Ukrajině. Po vyhlášení částečné mobilizace se v Rusku totiž zvedla vlna nevole ve formě protestů, někteří Rusové kvůli mobilizaci také prchali ze země.

Patriarcha Kirill (.xlsx), vlastním jménem Vladimir Michajlovič Gunďajev, který od roku 2009 stojí v čele ruské pravoslavné církve, ruskou invazi na Ukrajinu hájil v minulosti již několikrát. Letos během velikonočního projevu například prohlásil, že Rusko „v nynější válce proti Ukrajině bojuje proti zlu“.

Doplňme také, že česká vláda 26. dubna moskevského patriarchu Kirilla zařadila na vnitrostátní sankční seznam (.xlsx). Zařazení osob na tento seznam vládě umožňuje tzv. Magnitského zákon, který nabyl účinnosti 3. ledna letošního roku.

Podle dokumentů Ministerstva zahraničí došlo k zařazení patriarchy Kirilla na sankční seznam z důvodu jeho dlouholetého spojenectví s Vladimirem Putinem a kvůli jeho aktivní podpoře ruské agrese na Ukrajině (.xlsx). Na základě Magnitského zákona je podle ministerstva patriarchovi Kirillovi znemožněn vstup do Česka a omezeno provádění jakýchkoliv finančních operací skrze české subjekty. Může také dojít ke zmrazení případného majetku v zemi.

Ruský patriarcha Kirill tedy skutečně prohlásil, že se ruští vojáci při plnění své vojenské povinnosti na Ukrajině očišťují od hříchů. Tuto větu pronesl během svého nedělního kázání, které se odehrálo 25. září loňského roku. Výrok Jana Lipavského proto hodnotíme jako pravdivý.

Předně uveďme, že patriarcha ruské pravoslavné církve Kirill se 26. dubna stal první osobou, kterou Ministerstvo zahraničí ČR zařadilo na vnitrostátní sankční seznam (.xlsx). Vláda Petra Fialy tak učinila kvůli jeho opakované obhajobě ruské invaze na Ukrajinu. 25. září 2022 například při mši uvedl, že z Rusů, kteří „se obětují při plnění svých vojenských povinností, budou smyty všechny hříchy“.

Doplňme, že Česko může vést svůj vlastní vnitrostátní sankční seznam na základě tzv. Magnitského zákona, který nabyl účinnosti 3. ledna letošního roku. Podle Ministerstva zahraničí je nyní patriarchovi Kirillovi znemožněn vstup do Česka a omezeno provádění jakýchkoliv finančních operací skrze české subjekty. Může také dojít ke zmrazení jeho případného majetku v ČR.

Česká republika se tak zařadila se mezi další státy, které moskevského patriarchu vedou na sankčním seznamu již delší dobu.

Spojené království na patriarchu Kirilla uvalilo sankce už 16. června loňského roku, tedy jen několik měsíců po vypuknutí války na Ukrajině. 23. června 2022 se pro stejný krok rozhodla Litva, která dříve tlačila i na ostatní členské státy EU, aby schválily přidání patriarchy Kirilla na sankční seznam Unie. Právě zařazení jména ruského patriarchy na sankční seznam EU navrhovala Evropská komise už v květnu 2022, na popud Maďarska ale ke schválení nakonec nedošlo. Mimo země, které uvádí ministr Lipavský, pak patriarchu Kirilla na sankčním seznamu vede například také Kanada.

Shrňme, že země, které ministr zahraničí Jan Lipavský zmiňuje, skutečně vedou patriarchu Kirilla na vlastním sankčním seznamu. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.