Jan Lipavský

Zatímco v jednotlivých členských zemích EU probíhá v roce 2008 ratifikace Lisabonské smlouvy, Irsko naopak v referendu, které proběhlo 12. června 2008, příjetí Lisabonské smlouvy odmítá - volební účast byla 53,1 %, pro bylo 46,6 % občanů, proti 53,4 %. Tehdejší irská vláda vnímala negativní výsledek hlasování jako „trapnou porážku“. Druhé referendum se konalo o rok později a výsledky byly zveřejněny 3. října. Tentokrát Irové v referendu přijetí Lisabonské smlouvy schválili. Pro přijetí Lisabonské smlouvy se vyslovilo 67,1 % občanů, volební účast byla tentokrát 59 %.

Lisabonská smlouva byla podepsána všemi členskými státy na zasedání Evropské rady v roce 2007. Ratifikační proces v jednotlivých členských státech probíhal v letech 2008-2009. Ke vstupu Lisabonské smlouvy v platnost bylo zapotřebí (.pdf, str. 3), aby ji ratifikoval každý z 27 členských států v souladu se svými příslušnými ústavními předpisy.

Poté, co Irové Lisabonskou smlouvu schválili, zbývala ke vstoupení smlouvy v platnost jen její ratifikace Českou republikou. K tomu nakonec došlo 13. listopadu 2009.

Lisabonská smlouva, která nakonec vstoupila v platnost 1. prosince 2009, udělila rozsáhlejší pravomoci Evropskému parlamentu, změnila systém hlasování v Radě a zavedla tzv. občanskou iniciativu či funkce stálého předsedy Evropské rady a vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku a diplomatický sbor EU.

Zpočátku nebyla pozice labouristů příliš výrazná, podle některých průzkumů tři týdny před referendem o brexitu přibližně 50 % labouristických voličů nevědělo, zda je strana pro odchod, či setrvání v EU, nebo si myslelo, že strana je názorově rozdělená. Oficiální pozice přitom byla pro setrvání v EU.

Po referendu však lídr Labour Party Jeremy Corbyn vyzval k respektování výsledku referenda a k okamžité aktivaci článku 50 Smlouvy o EU, tj. k oficiálnímu zahájení procesu vystoupení Spojeného království z EU.

Po stranické konferenci v září 2018 pak labouristé připustili možnost druhého referenda v případě, že se nebudou konat předčasné volby. Na konci února pak případné druhé referendum podpořil i předseda labouristické strany Corbyn, a to v případě, že by Dolní sněmovna neschválila návrh brexitové dohody s labouristickými pozměňovacími návrhy. Ani strana samotná není názorově sjednocena, v únoru 2019 opustilo několik poslanců labouristickou stranu (zasedají teď jako nezávislí), jelikož nesouhlasili s postojem Jeremyho Corbyna.

Pozice labouristů se tak po referendu a v průběhu dojednávání měnila, což bychom mohli označovat za váhavý postoj.

Nejednotnost konzervativců v podpoře premiérky Mayové se projevila již při hlasování o postu předsedy strany v prosinci 2018. Tehdy Mayovou ve vedení podpořilo jen 200 poslanců z celkového počtu 317. Konzervativní poslanec Jacob Rees-Mogg tento výsledek označil za „hrozný“. Další odpůrce Mayové, poslanec Peter Bone, dodal: „Více než třetina parlamentní frakce ji nepodporuje, bude muset zvážit svou pozici.“

Obdobným výsledkem skončilo i hlasování o dohodě o Brexitu, kterou Mayová parlamentu představila v lednu 2019. Mayová v hlasování utrpěla historickou porážku, neboť její návrh byl zamítnut s rozdílem 230 hlasů, což je v moderních dějinách rekordní počet. Pro dohodu se vyjádřilo pouze 196 konzervativních poslanců.

„Konsenzus neexistuje na úrovni Konzervativní, ani v rámci Labouristické strany. Shoda tedy nepanuje uvnitř dvou největších stran, natož aby se našla napříč celou politickou scénou,“ vyjádřil se pro Info.cz ředitel Institutu pro evropskou politiku EUROPEUM Vladimír Bartovic.

Na druhou stranu je nutno říct, že Konzervativní strana stála den po výše zmíněné historické porážce pevně za Theresou Mayovou, když všichni konzervativci až na jednu poslankyni (která se zdržela) hlasovali pro důvěru stávající vládě.

Situace v Severním Irsku byla komplikovaná již od doby jeho vzniku v roce 1921 jako výsledku britsko-irské války za nezávislost v letech 1919–1922, kdy se místní protestanské elity rozhodly nepřipojit k novému Irskému státu. Zdejší katolická minorita byla vytlačena na okraj společnosti jak sociálně a ekonomicky, tak i politicky.

Křehká stabilita se změnila v 60. letech, kdy celá společnost procházela změnou inspirovanou hnutím za lidská práva. Původně civilní nenásilné demonstrace se i kvůli politice místních protestanských vlád a Londýna postupně radikalizovaly a v roce 1969 vyvrcholily v takzvané The Troubles, třicetiletým obdobím civilních nepokojů a násilí na hranici občanské války.

Násilné potlačení demonstrací vedlo k aktivaci irských paramilitárních organizací – takzvané Provisional IRA, nástupníka irské republikánské armády z dob irské občanské války, která si za cíl kladla připojení Severního Irska k Irské republice. Na druhé straně to pak byly loyalistické UVF (Ulster voluntary force) a UDA (Ulster defence association), které měly za svůj cíl udržení statusu quo a připojení k Velké Británii. Do sporu se následně zapojila i armáda Velké Británie.

Situaci se podařilo uklidnit až počátkem 90. let, kdy na jedné straně došlo k dohodě mezi Británií a Irskou republikou, na straně druhé se podařilo sjednat příměří s IRA a dalšími polovojenskými účastníky. Významným krokem bylo také uznání legitimity strany Sinn Fein (politické křídlo IRA) v roce 1996. Mírové úsilí bylo završeno v roce 1998 přijetím Velkopáteční dohody (Good friday agreement).

Komplexnost a složitost situace je zjevná, avšak tuto explicitně nejsme oprávněni hodnotit. Popis situace a bojů však rámcově odpovídá skutečnosti.

Velká Británie společně s Irskou republikou vstoupily do EHS již v roce 1973, úspěšný mírový proces v Severním Irsku započal až v 90. letech 20. století. Konflikt v Severním Irsku eskaloval v 60. letech 20. století a vyvrcholil Velkopáteční dohodou roku 1998. Spor měl několik rovin – nacionální, náboženskou i sociální. Svou úlohu v tomto sporu sehrála i Velká Británie. Irští protestanté chtěli zůstat součástí Spojeného království, naopak významná část katolické komunity podporovala sjednocení či bližší vztahy s Irskou republikou. V roce 1969 došlo k násilnému potlačení demonstrací za lidská práva ze strany místní policie a povolaných britských armádních jednotek. Násilností využila IRA k další eskalaci konfliktu. V roce 1969 byly po protestech na místo poslány britské jednotky, ale došlo ke konfliktu s IRA. Velkopáteční dohoda přispěla k jednání mezi jednotlivými stranami, mezi priority patřilo například vytvoření přeshraniční spolupráce mezi Irskem a Severním Irskem a výzva k jednání mezi irskými a britskými stranami konfliktu, v prosinci 1999 pak irská vláda zrušila své územní nároky na celý ostrov. Proces odzbrojení IRA však trval podstatně déle a provázelo ho několik zvratů, a ani konflikty zcela neustávaly.

Jaká byla v tomto procesu role EU? Sama Evropská unie tuto otázku rozebrala v tzv. Stanovisku Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Úloha EU v mírovém procesu v Severním Irsku (.pdf, s. 100–108) vydaném v dubnu 2009.

V něm lze vysledovat, že role EU byla zpočátku spíše mediační směrem k umožnění neutrální tribuny pro komunikaci mezi VB a Irskem. V období do začátku 90. let bylo nejvýznamnějším aktem EU přijetí tzv. Haagerupovi zprávy o integračním plánu pro Severní Irsko v roce 1984 a významná finanční účast do Mezinárodního fondu pro Irsko z roku 1986.

Větší aktivita EU začala až s rokem 1992, kdy došlo přijetím Maastrichtských dohod k vytvoření společného trhu a všechny strany umožnily rozvoj přeshraničního obchodu v Severním Irsku. Pokračující mírový proces zpětně umožnil i větší zapojení EU, která v roce 1995 schválila program PEACE, který měl zajistit financování pro podporu projektů přeshraniční spolupráce a sociální stabilizace v oblasti Severního Irska a irských příhraničních okresů. V současnosti běží již čtvrtý běh tohoto programu.

Vlastní dopady svého působení EU shrnuje takto (.pdf, s. 104):

„Zapojení EU do mírového procesu mělo mnoho různých podob od politické podpory na vysoké úrovni po finanční pomoc na úrovni občanské základny. Nejintenzivnější byla tato činnost v 90. letech 20. století, kdy podporovala politický vývoj, k němuž došlo v důsledku příměří a uzavření Dohody z Velkého pátku neboli Belfastské dohody.“

Praktické dopady EU rozdělila na tzv. finanční a nefinanční. Finanční stránka role EU jsou obecně veškeré fondy poskytnuté na různé projekty přeshraniční spolupráce jako byly programy PEACE. Mezi nefinanční dopady vlivu EU na mírový proces zahrnuje poskytnutí neutrálního prostoru pro dialog mezi VB a Irskem, zkušenost s politikou konsenzu prosazovaného uvnitř EU a zavedení jednotného hospodářského prostoru.

Samostatnou kapitolou jsou programy PEACE, které se zaměřily na sociální začleňování, hospodářskou obnovu a usmíření.

Závěrem můžeme říci, že EU podnikla kroky k mírovému procesu a poskytla tolik potřebné zázemí pro pokračování mírového procesu a dynamiku stabilizace severoirské společnosti.

Vláda již v lednu představila návrh zákona o úpravě některých vztahů v souvislosti s vystoupením Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie. Záměrem zákona je podle důvodové zprávy (.pdf, str. 21) „připravit Českou republiku na stav, kdy na Spojené království bude po tzv. tvrdém brexitu pohlíženo z hlediska vnitrostátní právní úpravy jako na třetí zemi“.

Zákon upravuje režim pobytu občanů Spojeného království v České republice v případě, že by nebyla uzavřena dohoda o podmínkách vystoupení Spojeného království z Evropské unie. V takovém případě by pro občany Spojeného království platil zvláštní režim dle tohoto zákona až do 31. prosince 2020, případně do uzavření smlouvy o podmínkách vystoupení (.pdf, str. 13).

Zvláštní podmínky pro občany Spojeného království žijící v České republice obsažené v zákoně jsou podmíněny recipročním zacházením s českými občany žijícími ve Spojeném království ze strany Spojeného království (.pdf, str. 17).

Vládní návrh zákona o úpravě některých vztahů byl Poslanecké sněmovně předložen 9. ledna 2019 a Sněmovna s tímto vyslovila souhlas napříč politickým spektrem hned v prvním čtení 23. ledna 2019. Senát návrh zákona schválil 27. února 2019. K poslednímu únoru 2019 návrh zákona čeká na podpis prezidenta republiky.

Pro úplnost dodejme, že poslanci Lipavskému uznáváme obrat „dvouleté přechodné období“, neboť z daných dvou let uběhla doposud pouze jedna dvanáctina.

Velká Británie patří dlouhodobě mezi významné obchodní partnery České republiky. Podle analýzy (.pdf) Českého statistického úřadu v období mezi roky 2005 až 2016 se co do velikosti obratu umísťovala v první desítce států, s nimiž Česká republika nejvíce obchoduje. Od vstupu ČR do Evropské unie vzájemný obchod s výjimkou roku 2005 a let hospodářské stagnace (2008 a 2009) neustále roste.

Z dokumentu (.pdf) Českého statistického úřadu s posledními údaji k roku 2016 vyplývá, že stroje a dopravní prostředky jsou na prvním místě i v žebříčku skupin zboží, které jsou exportovány a importovány mezi Českou republikou a Velkou Británií.

Vývoz strojů a dopravních prostředků do Velké Británie tvoří podíl 69,9 % celkového zboží, konkrétně se nejvíce vyváží silniční vozidla. Podle informací Českého statistického úřadu, v roce 2016 šlo o 145 miliard korun. Vedle toho dovoz strojů a dopravních prostředků z Velké Británie do České republiky tvoří podíl 54 % celkového importovaného zboží, nejvíce se z nich pak dováží elektrická zařízení a přístroje. Dovoz v roce 2016 dosáhl 50,2 miliard korun.

V roce 2018 dosáhl vývoz položky Stroje a dopravní prostředky do Velké Británie 144,213 mld Kč. Co se týká aktuálních čísel zahraničního obchodu s Velkou Británií obecně, pak český export do této země tvořil 4,7 % celkového vývozu ČR.

Podle nejnovějších údajů TCPA z roku 2017 automobilka vyváží nejvíce zboží do Velké Británie. V roce 2017 dodala TCPA zákazníkům ve Velké Británii 4457 vozů, což je 22,38 % z celkového exportu.

TCPA – Prodeje v TOP 5 exportních zemích (2017)

1. Ostatní – 45 678
2. Velká Británie – 44 557
3. Francie – 42 089
4. Itálie – 27 452
5. Německo – 20 809

Velká Británie je důležitým trhem také pro českou automobilku ŠKODA. Celosvětově ŠKODA dodala svým zákazníkům v roce 2017 celkem 1 200 500 vozů, z toho 80 100 vozů do Velké Británie. Británie je čtvrtou nejdůležitější zemí pro ŠKODU co se týče vývozu. Před ní se umístila jen Česká republika, Německo a prvenství patří Číně, kde automobilka prodala celkem 325 000 vozů. Vyplývá to z výroční zprávy (.pdf, str. 42) z roku 2017. Z ní rovněž vyplývá, že ve Velké Británii dosáhla značka ŠKODA v roce 2017 rekordního tržního podílu 3,2 %. Rekordní tržní podíl byl dosažen také v Irsku, a to 6,9 %.

Výroční zpráva za rok 2018 ještě nebyla vydána. Z dostupných informací je ale zřejmé, že i v roce 2018 se stala Čína pro ŠKODU největším trhem. Za ní se umístilo Německo, kde počet prodaných vozů stoupl o 1,9 %.

ŠKODA – Prodeje na TOP 5 trzích (2017)

1. Čína – 325 009
2. Německo – 173 302
3. Česká republika – 95 017
4. Velká Británie – 80 056
5. Polsko – 66 582

Z dostupných dat za rok 2018 zpracovaných ČSÚ vyplývá, že zdaleka nejdůležitějším trhem pro český vývoz je Německo, kam proudí téměř třetina všech českých exportů. Do všech ostatních zemí se z ČR vyváží méně, přičemž na druhém místě je Slovensko s téměř 8 % a na třetím místě je Polsko s 6 % hodnoty exportu.

Jan Lipavský správně uvádí, že Velká Británie je pátým největším trhem pro české exportéry.

Kim Čong-un byl oznámen jako nový vůdce KLDR 29. prosince 2011, tedy druhý den pohřbu svého otce a předešlého vůdce Kim Čong-ila. V únoru 2013 provedla KLDR zkoušky odpalu jaderné hlavice. Jednalo se přitom o historicky třetí test jaderné hlavice v historii KLDR a první za vlády Kim Čong-una. První dva testy proběhly ještě pod vládou Kim Čong-ila. Rada bezpečnosti OSN v reakci na tento test v březnu 2013 uvalila vůči KLDR sankce, které měly zastavit přísun financí a materiálu pro další jaderný vývoj v KLDR. Severokorejský režim následně prohlásil, že je připraven proti USA, coby ústřednímu agresorovi, zahájit preventivní jaderný útok.

Další hrozba ze strany KLDR přišla 23. března 2013 v reakci na přelet bombardérů B-52 nad Korejským poloostrovem. Přelet letounů B-52 proběhl v rámci společného vojenského cvičení USA a Jižní Korey. KLDR reagovala hrozbou odvetného útoku na ostrovy Guam a Okinawa, kde jsou základny americké armády.

Útočná rétorika Kim Čong-una však nebyla vždy konstantní a lze zaznamenat drobné výkyvy. Například 8. května 2016 prohlásil, že KLDR jaderné zbraně nepoužije, pokud její suverenitu nenaruší jiné jaderné mocnosti. Je však nutné dodat, že výrok byl vyřčen poté, co KLDR v lednu 2016 oznámila, že úspěšně otestovala vodíkovou pumu. V srpnu 2016 pak režim oznámil, že obnovil výrobu plutonia z vyhořelého paliva jaderných reaktorů ve výzkumném středisku v Jongbjonu. Následně 9. září 2016 provedla KLDR již pátý test jaderného výbuchu.

V roce 2016 pak KLDR rovněž provedla testy odpalování balistických raket z ponorek, při kterých mj. narušila vzdušný prostor Japonska. Režimu se také v červnu 2016 podařilo úspěšně otestovat balistickou raketu středního doletu Madusan, která je se svým rádiem doletu schopna zasáhnout cíle ve vzdálenosti 4000 km.

Po uvedení Donalda Trumpa do funkce prezidenta USA 21. ledna 2017 došlo později v roce 2017 postupně k eskalaci vzájemných vztahů mezi USA a KLDR, což nakonec vyústilo až v tzv. Severokorejskou krizi.

V červenci 2017 severokorejský režim provedl první úspěšný test mezikontinentální balistické rakety. Dne 3. září 2017 KLDR provedlo šestý jaderný test, tentokrát opět vodíkové pumy. Na následujícím zasedání Valného shromáždění OSN 19. září 2017 Donald Trump vyslovil naději nad úspěšnou mírovou politikou OSN vůči KLDR, avšak zdůraznil, že v případě nutnosti jsou USA připraveny KLDR zničit (video, čas 0:34–0:52).

V reakci na toto prohlášení označil Kim Čong-un Donalda Trumpa za choromyslného, severokorejský ministr zahraničí pak uvedl, že Trumpovo prohlášení ospravedlňuje pokračování jaderného výzkumného programu KLDR. Trump pak Kim Čong-una na svém twitterovém účtu začal označovat urážkami, např. za šílence nebo malého rakeťáka. USA v reakci na agresivní chování KLDR vyslalo 23. září 2017 z ostrovů Guam a Okinawa bombardéry a stíhačky na průlet kolem KLDR k demonstraci síly. Severokorejský ministr zahraničí Ri Jong-ho na průlet amerických letounů reagoval prohlášením, že USA vůči KLDR vyhlásily válku, což ihned dementovala mluvčí amerického prezidenta Sarah Sandersová.

Napjaté vztahy mezi USA a KLDR pokračovaly až do začátku roku 2018, kdy k opětovnému uklidňování vztahů mezi oběma zeměmi začalo docházet kolem konání zimních olympijských her v Jižní Koreji. KLDR stála o účast svých sportovců na hrách. Důsledkem toho bylo opětovné navázání diplomatických jednání, dubnový podpis Panmunjomské deklarace mezi KLDR a Jižní Koreou o sjednocení, míru a prosperitě Korejského poloostrova, včetně denuklearizace KLDR až po uskutečnění Singapurského summitu mezi USA a KLDR v červnu 2018.

Druhé setkání mezi Donaldem Trumpem a Kim Čong-unem proběhlo 27. až 28. února 2019 v Hanoji. Bylo však ukončeno předčasně bez dohody. Donald Trump uvedl, že Kim Čong-un požadoval zrušení všech sankcí výměnou za uzavření nejvýznamnějšího jaderného zařízení v Jongbjonu. Na to Američané nechtěli přistoupit a jednání byla ukončena. Ministr zahraničí KLDR Ri Jong-ho se k tomuto tvrzení vyjádřil a uvedl, že KLDR požadovala jenom částečné sankční úlevy.