Jan Lipavský

Ministr zahraničí Jan Lipavský již v květnu tohoto roku vytvořil pracovní skupinu, která se měla zabývat nápravou majetkoprávních vztahů k nemovitostem, které v Česku využívá Ruská federace. Ministerstvo evidovalo zhruba 50 nemovitostí. „U řady z nich máme velké pochybnosti, zda skutečně stále slouží k diplomatické činnosti podle příslušných mezinárodních konvencí,“ uvedla tehdy mluvčí ministerstva Lenka Do. 

V červnu se Ministerstvo zahraničních věcí vyjádřilo, že už nepovažuje většinu budov Ruské federace za místa pod diplomatickou ochranou a požaduje jejich řádné danění. Důvodem je skutečnost, že Rusko budovy pronajímá, což však podle mezinárodního práva není možné. „Je řada objektů, u nichž máme důvodné podezření, že se používají v rozporu s Vídeňskou úmluvou a neslouží pro diplomatické účely,“ uvedl náměstek ministra zahraničí Martin Dvořák. Patří mezi ně např. dvě vily v ulici Na Zátorce v Bubenči. Právě v Bubenči se nachází většina nemovitostí, které Rusko v ČR vlastní.

Již v červnu prezidentská kancelář Vladimira Putina podala k pražskému katastrálnímu úřadu návrh, aby celkem šestnáct nemovitostí zatížil věcným břemenem. Ztížily by se tak převody objektů, které v Česku využívá (k jiným než diplomatickým účelům). Zmíněné budovy, mezi které se řadí mimo jiné i bytové komplexy v pražské Bubenči, totiž stojí na pozemcích, které vlastní Česká republika. Ruská federace podala návrh na zřízení věcného břemene v reakci na výrok Ministerstva zahraničí, že bude z těchto budov požadovat nájem.

Na začátku srpna poté do řízení vstoupil také Finanční analytický úřad a Ministerstvo zahraničí. „Katastrální úřad v souladu se zákonem požádal o vzájemnou součinnost ministerstvo zahraničních věcí a Finanční analytický úřad,“ uvedla k tomu v srpnu ředitelka pražského katastrálního úřadu Jana Kyrály. Ruská strana ale na konci září svůj návrh stáhla.

Na závěr uveďme, že se nám ve veřejně dostupných zdrojích nepodařilo nalézt informace o tom, zda Ministerstvo zahraničních věcí přímo „vyzvalo příslušné orgány“, aby považovaly ruské nemovitosti v pražské Bubenči za objekty, které nepodléhají diplomatické ochraně. S dotazem jsme se proto obrátili na Ministerstvo zahraničních věcí a pražský katastrální úřad, prozatím jsme ale nedostali odpověď. Vzhledem ke skutečnosti, že však v červnu ministerstvo veřejně prohlásilo, že většinu budov Ruské federace za místa pod diplomatickou ochranou nepovažuje, hodnotíme výrok jako pravdivý s výhradou.

Ministr zahraničí Jan Lipavský se vyjadřuje k řeči ruského prezidenta Vladimira Putina při příležitosti letošních oslav ruského Dne vítězství. Reaguje na dotaz moderátora, zda můžeme obsah prezidentova proslovu vnímat jako projev slabosti, způsobený absencí výraznějších úspěchů během invaze na Ukrajinu. 

Jan Lipavský v rozhovoru souhlasil s názorem, že Rusku se (ke dni výroku 9. května) nedařilo dosahovat vytyčených vojenských cílů. Dokládal to tím, že i v Mariupolu, který se téměř celý dostal pod kontrolu ruských sil na konci dubna, se k 9. květnu stále bránily poslední zbytky ukrajinských vojáků. Odhady, kolik jich v areálu oceláren Azovstal na okraji města tehdy bylo, se nicméně různí. Britský deník The Guardian například 8. května 2022, tedy den před ověřovaným rozhovorem, psal o dvou tisících ukrajinských vojáků. 10. května pak Česká televize v doprovodném článku k rozhovoru se starostou Mariupolu zmínila „více než tisíc“ vojáků.

Civilisté, kteří se v areálu oceláren Azovstal ukrývali, byli na začátku května všichni evakuováni, a v železárnách tak ke dni výroku zůstali pouze ukrajinští vojáci.

Zaměřme se krátce na to, že ministr Lipavský zvolil jako příklad ruského neúspěchu právě obranu ukrajinských vojáků v Mariupolu. Do povědomí široké veřejnosti se Mariupol dostal především jako cíl dlouhodobého masivního bombardování ze strany ruské armády. Město je podle BBC pro Rusko významné hned z několika důvodů. Z hlediska vojensko-strategického znamená jeho ovládnutí zajištění pozemního koridoru mezi okupovaným Krymem a Donbasem. Významný je Mariupol i z ekonomického hlediska. Zdejší přístav je totiž důležitým dopravním uzlem v Azovském moři, sloužícím k exportu ukrajinské oceli, uhlí a dalších surovin. Doplňme, že ocelárny Azovstal patří mezi největší v Evropě.

Mnichovská bezpečnostní konference je předním světovým fórem pro debatu o mezinárodní bezpečnostní politice a je pořádána každoročně. Ruský prezident Vladimir Putin se jí zúčastnil jen jednou, a to v únoru roku 2007. Dalšími hosty konference tehdy byli například i německá kancléřka Angela Merkelová nebo prezident Ukrajiny Viktor Juščenko, Českou republiku tehdy zastupoval někdejší ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg.

Vladimir Putin ve svém projevu (video) vyjádřil znepokojení nad rozšiřováním východní hranice NATO. Zmínil (video, čas 18:39) například, že v Bulharsku a Rumunsku existují lehké předsunuté americké základny. „Jinými slovy, NATO posouvá svoji přední linii k našim státním hranicím," řekl.

Dále uvedl (video, čas 19:04), „že proces rozšiřování NATO nijak nesouvisí s modernizací samotné aliance, ani se zajištěním bezpečnosti v Evropě. Naopak je to podstatný provokační faktor snižující úroveň vzájemné důvěry. Máme právo (tj. Rusko, pozn. Demagog.cz) položit otevřenou otázku: Proti komu je namířeno toto rozšiřování?“

Pro kontext doplňme, že v roce 2004 se NATO rozšířilo o sedm států ve východní Evropě. Kromě Bulharska a Rumunska se členy Aliance staly ještě Slovinsko, Slovensko a především Litva, Lotyšsko a Estonsko, tedy státy přímo sousedící s Ruskou federací.

Vladimir Putin ve svém projevu dále zmínil, že NATO ve spojení s rozšiřováním na východ nedodrželo bezpečnostní záruky, které podle něj v minulosti Rusku přislíbilo (video, čas 19:25, 46:44). Uveďme nicméně, že se nejednalo o záruky, k nimž by se Severoatlantická aliance zavázala právně. Šlo pouze o ústní vyjádření zástupců USA a Německa a později generálního tajemníka NATO Manfreda Wörnera z roku 1990 v souvislosti s vyjednáváním o statusu sjednoceného Německa.

Ministr zahraničních věcí Jan Lipavský nepřesně uvedl rok Mnichovské bezpečnostní konference, na které Vladimir Putin vystoupil. Nicméně měl pravdu, že zde ruský prezident projevil obavy o bezpečnost Ruska kvůli rozšiřující se hranici Severoatlantické aliance, na což Vladimir Putin právě od té doby výrazně upozorňuje. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 zůstaly na území Ukrajiny sovětské jaderné zbraně. Celkem to mělo být zhruba 1 700 jaderných hlavic. Kromě toho zůstal (.pdf, str. 2) sovětský arzenál i na území Kazachstánu a Běloruska. Ukrajinské vedení se vzdávalo „nukleárního dědictví“ jen opatrně (.pdf, str. 1–2), vzhledem k obavám z jaderného monopolu Ruska v postsovětském prostoru. Proto Ukrajina usilovala o vlastnictví veškerého sovětského materiálu na svém území, včetně zbraní, a teprve prostřednictvím dohod s jinými jadernými velmocemi prováděla denuklearizaci.

Budapešťské memorandum (.pdf) je označení pro mezinárodní dohodu o bezpečnostních zárukách, která byla uzavřena 5. prosince 1994. Dohodu podepsali tehdejší prezidenti Ukrajiny, Ruska, Spojených států a tehdejší britský premiér, tzn. Leonid Kučma, Boris Jelcin, Bill Clinton a John Major. Ukrajina se v memorandu zavázala vzdát se jaderných zbraní výměnou za bezpečnostní záruky ze strany Ruska, Spojeného království a Spojených států.

První odstavec dohody uvádí (.pdf, str. 169): „Ruská federace, Spojené království Velké Británie a Severního Irska a Spojené státy americké znovu potvrzují svůj závazek Ukrajině, že budou, v souladu se závěrečným aktem Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, respektovat nezávislost a suverenitu stávajících ukrajinských hranic.“

Ve čtvrtém odstavci pak stojí (.pdf. str. 170), že tyto státy „znovu potvrzují svůj závazek usilovat o okamžitou akci Rady bezpečnosti OSN s cílem poskytnout podporu Ukrajině jakožto státu, který nevlastní jaderné zbraně a je signatářem Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, pokud by se Ukrajina stala cílem agrese nebo hrozby agrese, při níž by byly užity jaderné zbraně“. Právě tento odstavec potvrzuje slova ministra Lipavského, který říká, že se Moskva zavázala Ukrajinu bezpečnostně bránit.

Všechny čtyři státy zároveň vzaly v memorandu na vědomí (.pdf, str. 169), že se Ukrajina ve vymezeném čase vzdá všech svých jaderných zbraní. V návaznosti na memorandum přistoupila Ukrajina v den podepsání Budapešťského memoranda i ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní. Tím se zavázala i ke zdržení se výroby nebo jiného způsobu získávání jaderných zbraní. Do poloviny (.pdf, str. 1) roku 1996 byl z Ukrajiny všechen jaderný arzenál odvezen do Ruska k rozebrání.

Dalším dokumentem zaručujícím územní celistvost Ukrajiny je Charta Organizace spojených národů z roku 1945. Rusko jako člen OSN je zavázáno nezasahovat (.pdf, kap. I, čl. 2) do územní celistvosti dalších států. Rusko a Ukrajina pak v roce 1997 podepsaly Dohodu (.pdf, str. 119) o přátelství, spolupráci a partnerství. Ve druhém článku této dohody stojí, že budou navzájem respektovat svou územní celistvost a nedotknutelnost společných hranic.

Česká republika finančně přispívá (.pdf, str. 9) například do Evropské nadace pro demokracii a do nadačního fondu Prague Civil Society Centre (tedy Centra pro občanskou společnost – PCSC). Ty se v Rusku aktivně „zasazují o podporu demokracie“ a občanského aktivismu tím, že podporují neziskové organizace (.pdf, str. 9), prodemokratická hnutí, aktivisty i nezávislá média a novináře.

Nezávislou ruskou a ruskojazyčnou žurnalistiku Česko dále podporuje (.pdf, str. 9) např. spoluprací s rozhlasovou organizací Rádio Svobodná Evropa / Rádio Svoboda, a to zejména stipendijními programy pro novináře. Stát rovněž přispívá (str. 168) na projekt Russian Language News Exchange (.pdf, str. 44), jehož cílem je propojovat nezávislá média a pomáhat jim sdílet zprávy v ruském jazyce. Doplňme, že centrála tohoto projektu se nachází v Praze a spojuje redakce nejen z Ruska, ale i z Estonska, Lotyšska, Ukrajiny, Běloruska a dalších zemí.

V Rusku také působila česká nezisková organizace Člověk v tísni, kterou z části financuje (.pdf, str. 80–81) český stát. Ruské úřady nicméně její činnost v roce 2019 zakázaly. Člověk v tísni se v Rusku věnoval (.pdf, str. 6–7) lidským právům, podle zástupců této organizace podporoval např. aktivisty, blogery či další skupiny lidí, kteří bojují proti cenzuře či „chtějí, aby Rusko dodržovalo mezinárodní závazky (...), jako je ochrana a dodržování lidských práv nebo právo na sdružování a shromažďování“. Dodejme, že na konci roku 2020 zakázalo Rusko i činnost Prague Civil Society Centre.

25. února, tedy den po zahájení ruské invaze na Ukrajinu, schválila (.pdf) vláda zastavení vydávání víz ruským občanům. Výjimkou jsou víza udělená z humanitárních důvodů. „Vízum za účelem humanitárním se udělí člověku, který se prokazatelně nachází v ohrožení života v důsledku represe, odporu proti režimu nebo jeho kritiky nebo v případě, kdy hrozí akutní nebezpečí či perzekuce z politických či jiných důvodů,“ uvedla mluvčí Ministerstva zahraničí pro Deník N. Důvodem k vydání víza může být i rozdělená rodina. Dodejme, že vláda následně zákaz udělování víz s podobnými výjimkami rozšířila (.pdf) také na běloruské občany.

Jan Lipavský mluví o vyjádřeních rakouského kancléře Karla Nehammera po jednání s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. To proběhlo 11. dubna v Rusku, trvalo hodinu a půl a Nehammer ho označil jako „velmi přímé, otevřené a tvrdé“. Putin podle něj opakoval svá stanoviska a vidění invaze na Ukrajinu.

O postojích Vladimira Putina a podrobnostech schůzky hovořil blíže v rozhovoru pro americkou televizní stanici NBC. „Nyní je ve své vlastní válečné logice. Myslí si, že válka je nezbytná pro bezpečnostní záruky Ruské federace. Nedůvěřuje mezinárodnímu společenství a obviňuje Ukrajince z genocidy v oblasti Donbasu,“ řekl (video, čas 4:32) o ruském prezidentovi Nehammer. Dodal (video, čas 5:01) ale, že si myslí, že Putin „je sice ve svém světě, ale ví, co se na Ukrajině děje“. Podle Nehammera také Vladimir Putin o válce stále mluvil jako o „vojenské operaci“ (video, čas 5:31).

Zmíněné postoje Vladimira Putina tak odpovídají tomu, jak se ruská propaganda vyjadřuje k agresi na Ukrajině i tomu, jak se k agresi prezident Putin vyjadřoval již v dřívějších projevech nebo v projevu na Rudém náměstí 9. května. Už 24. února, kdy oznámil zahájení invaze na Ukrajinu, označoval celý útok jen za „speciální vojenskou operaci“, Ukrajinu obviňoval z genocidy a NATO zase z podpory ukrajinských neonacistů. Během svého zhruba desetiminutového projevu na Rudém náměstí 9. května, tedy při oslavách konce druhé světové války, obvinil Vladimir Putin USA z podpory ukrajinských neonacistů a invazi na Ukrajinu označil jako „preventivní úder proti agresi“. Ruský útok zároveň popsal jako „vynucené, včasné a jedině správné řešení“.

Generální tajemník OSN António Guterres navštívil ve dnech 25. a 26. dubna 2022 Rusko, kde jednal s ruským ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem o situaci na Ukrajině. ČT 24 uvedla, že Guterres také „apeloval na vytvoření humanitárních koridorů a navrhl vytvoření skupiny pro koordinaci mezi OSN, Ukrajinou a Ruskem, která by zajišťovala organizaci evakuací i bezpečnostní garance“. Při setkání Antónia Guterrese a Sergeje Lavrova s novináři v Moskvě Guterres hovořil konkrétně o krizi v Mariupolu, kde tisíce civilistů naléhavě potřebovaly humanitární pomoc, nebo evakuaci. Uvedl, že OSN je připravena mobilizovat své lidské a logistické zdroje a pomáhat zde zachraňovat životy.

Ukrajina měla před Guterresovou návštěvou potíže dohodnout se s Ruskem na podobě humanitárních koridorů z válkou nejvíce postižených oblastí. Rusko podle ukrajinské vicepremiérky Vereščukové odmítlo přistoupit k požadavkům Ukrajiny a pokračovalo v ostřelování. Prezident Zelenskyj zase uvedl, že Moskva nuceně deportovala ukrajinské civilisty do Ruska. Zejména v případě města Mariupol, kde je katastrofální humanitární situace již delší dobu, Ukrajina podle svých slov opakovaně žádala o příměří a možnost evakuace civilistů, nicméně ze strany Ruska se nesetkala s dostatečnou odezvou.

Po setkání s Lavrovem následovala schůzka Guterrese s ruským prezidentem Vladimirem Putinem v Kremlu. Ten se ke Guterresovým návrhům stavěl poměrně vlažně a například uvedl, že v Mariupolu neprobíhají žádné boje a humanitární koridory jsou efektivní. Výsledkem jednání podle tiskové zprávy OSN bylo, že Putin „ ‚v podstatě‘ souhlasí se zapojením OSN a Mezinárodního výboru Červeného kříže do evakuace civilistů z mariupolských oceláren Azovstal“. V podzemním komplexu pod tímto závodem se podle dostupných zpráv ukrývaly stovky civilistů a zhruba dva tisíce ukrajinských vojáků.

Dne 1. května 2022 poté začala evakuace civilistů z oceláren Azovstal, probíhala několik dní a podle vyjádření Kyjeva ze 7. května se odtud podařilo evakuovat všechny ženy, děti a starší lidi. Na evakuaci se podle ruské státní agentury TASS i ukrajinských představitelů podílely OSN a Mezinárodní výbor Červeného kříže. „Pokud víme, všichni civilisté byli evakuováni,“ uvedl (video, čas 0:55) pro Sky News 10. května, tedy den po vystoupení Jana Lipavského v pořadu Události komentáře, mluvčí a příslušník pluku Azov Ilja Samojlenko. Právě pluk Azov se v ocelárnách Azovstal ukrývá. Prezident Zelenskyj pak 13. května uvedl, že ve hře je další vyjednávání s Ruskem o možnosti dostat z Azovstalu také ukrajinské vojáky.

Je tedy pravda, že se při své návštěvě Kremlu podařilo generálnímu tajemníkovi OSN dohodnout s ruským prezidentem konkrétní humanitární aktivity v Mariupolu. Vladimir Putin totiž souhlasil, aby se do evakuace mariupolských oceláren Azovstal zapojily OSN a Mezinárodní výbor Červeného kříže. K úspěšné evakuaci civilistů z oceláren Azovstal pak došlo právě za pomoci těchto dvou organizací.

Ministr zahraničních věcí Jan Lipavský v rozhovoru poukazuje na to, že se Ukrajina podle něj již před ruskou invazí v únoru 2022 postupně alespoň ekonomicky přibližovala Evropské unii. Lipavský to ilustruje na vývoji obchodní výměny mezi Českem a Ukrajinou, která podle něj v posledních letech rostla takovým tempem, že směřovala k překonání obchodu mezi Českem a Ruskem.

V našem odůvodnění se proto zaměříme na vývoj hodnoty vzájemného obchodu Česka s Ukrajinou a s Ruskem v letech předcházejících pandemii covidu-19. Podíváme se také na trendy, které je možné v těchto datech pozorovat. Zaměříme se na data Českého statistického úřadu, konkrétně na hodnoty obratu zahraničního obchodu se zbožím v letech 2005–2019. Upřesněme, že obrat zboží představuje součet hodnoty vývozu a hodnoty dovozu z ČR do dané země.

V následujícím grafu jsou zachyceny časové řady české obchodní výměny s Ruskem a Ukrajinou, přičemž obě řady jsou doplněny lineární regresní přímkou, která naznačuje dlouhodobý trend. Český obchod s Ruskem je dlouhodobě násobně větší než ten s Ukrajinou, trend vývoje obratu je nicméně u obou zemí podobný. V námi sledovaném období 15 let obchod s oběma zeměmi mírně rostl, přičemž v obou případech došlo k poklesu obchodní výměny v roce 2009 a pak po roce 2013.

Vzhledem k podobnému vývoji jsou regresní přímky obou časových řad téměř rovnoběžné, a data tedy nijak nenaznačují, že by objem obchodu s Ukrajinou „dotahoval“ na obchod Česka s Ruskem. Přestože Jan Lipavský nezmínil, od kterého roku tempo obchodu s Ukrajinou uvažuje, pro žádné libovolné časové období do roku 2019 v rámci dostupných dat ČSÚ neplatí, že by se regresní přímky měly potkat před rokem 2030.

Situace je podobná, i při práci s daty České národní banky, která vychází z běžného účtu platební bilance České republiky s Ukrajinou a Ruskem. Graf níže konkrétně obsahuje součet hodnot dovozu (debet) a vývozu (kredit) zboží i služeb. Od roku 2016 lze v tomto grafu sledovat nárůst v případě bilance s Ukrajinou i Ruskem. I kdybychom se však zaměřili jen na období od roku 2016, nepotkaly by se regresní přímky Ukrajiny a Ruska před rokem 2030, stejně jako tomu bylo u předchozího grafu porovnání zahraničního obchodu se zbožím.

Spolu s vývozem a dovozem v posledních letech rostly i další položky běžného účtu platební bilance ČR s Ukrajinou i Ruskem. I po jejich započítání by se nicméně trend vývoje celkového běžného účtu Česka s uvedenými dvěma zeměmi významně nezměnil. Doplňme také, že hodnoty obratu zboží dle dat ČSÚ a platební bilance ČNB (.pdf) se nepatrně liší, pravděpodobně kvůli odlišným metodikám.

Jelikož před příchodem pandemie covidu-19 vývoje obchodní výměny České republiky s Ukrajinou a s Ruskem nenaznačovaly, že by mělo dojít k vyrovnání objemu českého obchodu s oběma zeměmi, hodnotíme výrok Jana Lipavského jako nepravdivý.

Novým náměstkem ministra zahraničních věcí byl 17. května 2021 jmenován Jan Kohout, který ve funkci nahradil náměstkyni Michaelu Marksovou-Tominovou. Kohout na Ministerstvu zahraničních věcí (MZV) působil již dříve jako ministr, a to v letech 2009–2010 ve vládě Jana Fischera a poté v půlročním období od července 2013 do ledna 2014 ve vládě Jiřího Rusnoka. Opakovaně taktéž zastával pozici náměstka na Ministerstvu zahraničních věcí, nicméně dosud působil jako náměstek ministryně spravedlnosti Marie Benešové.

Jan Kohout během svého druhého ministerského mandátu v prosinci roku 2013 skutečně vydal diplomatický pas poradci prezidenta Martinu Nejedlému, a to na žádost prezidentské kanceláře. Dle zákona č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech, může být diplomatický pas Ministerstvem vydán také dalším osobám vedle těch v zákoně explicitně jmenovaných. Tyto další osoby získávají diplomatický pas se souhlasem ministra zahraničních věcí. Zákon navíc uvádí, že vydávání diplomatických pasů dalším osobám by mělo odpovídat mezinárodním zvyklostem.

Nicméně, co konkrétně znamenají „mezinárodní zvyklosti“, již v zákoně vymezeno není. Dle bývalé tiskové mluvčí Ministerstva zahraničí Michaely Lagronové při žádosti o diplomatický pas pro osobu výslovně neuvedenou v zákoně „Ministerstvo prověřuje, zda cizí státy vydávají osobně ve stejném či analogickém postavení diplomatický pas“. Martin Smolek, náměstek MZV pro řízení sekce právní a konzulární, k vydání diplomatického pasu Martinu Nejedlému uvedl: „Pas může být vydán jiné osobě se souhlasem ministra zahraničních věcí, pokud to odpovídá mezinárodním zvyklostem. Protože jsme takové země našli, to znamená taková mezinárodní zvyklost existuje, a protože tehdejší ministr zahraničních věcí vyjádřil s žádostí souhlas, tak jsme z toho důvodu podle zákona pas vydali.“

Podle tehdejšího tiskového mluvčího MZV Michala Bucháčka získal Martin Nejedlý diplomatický pas „s odůvodněním jeho působení coby poradce v doprovodu zahraničních cest prezidenta republiky a na základě zjišťované mezinárodní zvyklosti“. Bývalý ministr zahraničí Tomáš Petříček se zase nechal slyšet, že „podle mezinárodních zvyklostí poradce prezidenta diplomatický pas mít může“.

Nejedlého diplomatický pas se stal předmětem diskuze v listopadu 2020 v souvislosti s jeho cestou do Moskvy. Poslanec Jan Lipavský vyzval tehdejšího ministra zahraničních věcí Petříčka, aby Nejedlému diplomatický pas odebral. V reakci na tuto výzvu ministr Petříček uvedl, že Nejedlému diplomatický pas vzít nemůže, neboť Nejedlý neskončil ve funkci poradce prezidenta ani nespáchal trestný čin nebo přečin.

Platnost diplomatického pasu Martina Nejedlého uplyne v roce 2023, tedy po deseti letech od jeho vydání.

Podle původního plánu (.pdf, str. 2) mělo dojít k vystoupení Velké Británie z Evropské unie 30. března 2019, dnes je ale tato varianta nejistá.

V úterý Mayová uvedla, že o brexitové dohodě dojednané s EU se bude znovu hlasovat nejpozději 12. března. Zároveň poslancům slíbila v případě odmítnutí dohody možnost odmítnout i Brexit bez dohody a vynutit si odklad vystoupení z EU. Mayová dodala, že o jednorázový a krátkodobý odklad požádá Brusel jen v případě, že zákonodárci při hlasování odmítnou podpořit jí vyjednanou dohodu o odchodu z Unie i možnost, že Británie 29. března EU opustí bez jakékoli předchozí dohody. Odklad by měl podle Mayové poskytnout vládě více času na vyjednávání případných změn v brexitové dohodě.

Jak dlouhé toto eventuální prodloužení bude a zda k němu vůbec dojde, zatím není jasné. O odkladu v délce dvou měsíců informoval deník The Telegraph, avšak neoficiálnost takového tvrzení lze vyčíst z týden staré zprávy serveru Bloomberg, která hovoří o měsících třech. Prodloužení by mělo být „krátkodobé“, nejčastěji se zmiňuje prodloužení o dva měsíce, tedy do konce května. Média přinášejí odhady nejčastěji 2 až 3 měsíce, ale přesný termín není znám.

Svůj úmysl vystoupit z Evropské unie Velká Británie oficiálně oznámila 29. března 2017 poté, co občané v referendu konaném 23. června 2016 rozhodli o vystoupení Velké Británie v EU. Pro Brexit se tehdy rozhodlo 51,9 % Britů. Pro odchod z EU se vyslovilo 17,4 milionů voličů, pro setrvání 16,1 milionů.