Jan Lipavský

Podle původního plánu (.pdf, str. 2) mělo dojít k vystoupení Velké Británie z Evropské unie 30. března 2019, dnes je ale tato varianta nejistá.

V úterý Mayová uvedla, že o brexitové dohodě dojednané s EU se bude znovu hlasovat nejpozději 12. března. Zároveň poslancům slíbila v případě odmítnutí dohody možnost odmítnout i Brexit bez dohody a vynutit si odklad vystoupení z EU. Mayová dodala, že o jednorázový a krátkodobý odklad požádá Brusel jen v případě, že zákonodárci při hlasování odmítnou podpořit jí vyjednanou dohodu o odchodu z Unie i možnost, že Británie 29. března EU opustí bez jakékoli předchozí dohody. Odklad by měl podle Mayové poskytnout vládě více času na vyjednávání případných změn v brexitové dohodě.

Jak dlouhé toto eventuální prodloužení bude a zda k němu vůbec dojde, zatím není jasné. O odkladu v délce dvou měsíců informoval deník The Telegraph, avšak neoficiálnost takového tvrzení lze vyčíst z týden staré zprávy serveru Bloomberg, která hovoří o měsících třech. Prodloužení by mělo být „krátkodobé“, nejčastěji se zmiňuje prodloužení o dva měsíce, tedy do konce května. Média přinášejí odhady nejčastěji 2 až 3 měsíce, ale přesný termín není znám.

Svůj úmysl vystoupit z Evropské unie Velká Británie oficiálně oznámila 29. března 2017 poté, co občané v referendu konaném 23. června 2016 rozhodli o vystoupení Velké Británie v EU. Pro Brexit se tehdy rozhodlo 51,9 % Britů. Pro odchod z EU se vyslovilo 17,4 milionů voličů, pro setrvání 16,1 milionů.

Na základě aktivace článku 50 smlouvy o EU ze strany Velké Británie 29. března 2017 Evropská rada přijala pokyny, které vymezují rámec jednání a stanoví celkové postoje a zásady EU při jednáních o odchodu Velké Británie.

Na základě těchto pokynů jmenovala vedoucím vyjednavačem za EU Michela Barniera a jeho speciální skupinu, celkem tým čítá 11 členů (pdf.). Michel Barnier je bývalý několikanásobný francouzský ministr a bývalý člen Evropského parlamentu a komise. Události ve vyjednávání v chronologickém pořadí lze nalézt zde.

Kampaň okolo referenda, které se konalo 23. června 2016 a ve kterém měli občané Spojeného království rozhodnout, zda vystoupí z Evropské unie, skutečně doprovázela řada dezinformací. Jednou z nich bylo i tvrzení zastánců odchodu Spojeného království z EU, že odchodem získá UK týdně 350 milionů liber, které budou využity v národním zdravotnictví.

Dle serveru The Guardian však UK přispívá do rozpočtu EU pouze částkou cca 250 milionů liber, od které je dále nutné odečíst prostředky, které EU posílá zpět v rámci nejrůznějších dotací, tedy více než 100 milionů liber. Velká Británie tak odchodem z EU získá pouze cca 140 milionů liber týdně. O podobné částce pak píše i britská BBC.

Dalšími nepravdivými či zavádějícími informacemi, které v brexitové kampani zazněly, jsou pak například tvrzení, že Brexit neznamená odchod z jednotného unijního trhu nebo že do EU se chystá přistoupit Turecko, což bude mít za následek vysoký nárůst tureckých imigrantů ve Velké Británii.

Varianta tvrdého brexitu znamená plné odloučení od struktur Evropské unie. Jak uvádí například server iRozhlas.cz, jedná se o „žádné částečné či přidružené členství, a naopak odstoupení od jednotného trhu a Soudního dvora EU, kontrolu imigrace z členských států a novou celní dohodu.“

Tvrdý brexit nebyl poslanci britského parlamentu vyloučen. Jako případný způsob vystoupení z Unie jej podpořila v návrhu dodatku Scottish National Party valná většina konzervativních poslanců, několik labouristů, unionistů a nezávislých členů komory. Dodatek Skotské národní strany (SNP amendment) na úplné vyřazení tvrdého brexitu neuspěl s rozdílem 36 hlasů.

I mezi konzervativci panují různé názory na tuto možnost. „Například server Politico zmiňoval, že jenom v Konzervativní straně je osm proudů poslanců, kteří mají různé postoje,“ uvedl politolog a analytik České televize Lukáš Hájek. „Jsou to poslanci, kteří jsou zcela proti této dohodě, a chtějí odejít i za cenu takzvaného tvrdého brexitu, jsou tam kariéristé, kteří chtějí jenom udržet vládu u moci, a jsou tam i ti, kteří chtějí udržet Velkou Británii stále v Evropské unii,“ uvádí nadále. Například ministr obrany Tobias Elwood vyjádřil jasné obavy z „no deal“ brexitu.

Dle serveru Politico.com se i uvnitř konzervativní strany objevují poslanci, kteří trvají na tvrdém brexitu.

Zatímco v jednotlivých členských zemích EU probíhá v roce 2008 ratifikace Lisabonské smlouvy, Irsko naopak v referendu, které proběhlo 12. června 2008, příjetí Lisabonské smlouvy odmítá - volební účast byla 53,1 %, pro bylo 46,6 % občanů, proti 53,4 %. Tehdejší irská vláda vnímala negativní výsledek hlasování jako „trapnou porážku“. Druhé referendum se konalo o rok později a výsledky byly zveřejněny 3. října. Tentokrát Irové v referendu přijetí Lisabonské smlouvy schválili. Pro přijetí Lisabonské smlouvy se vyslovilo 67,1 % občanů, volební účast byla tentokrát 59 %.

Lisabonská smlouva byla podepsána všemi členskými státy na zasedání Evropské rady v roce 2007. Ratifikační proces v jednotlivých členských státech probíhal v letech 2008-2009. Ke vstupu Lisabonské smlouvy v platnost bylo zapotřebí (.pdf, str. 3), aby ji ratifikoval každý z 27 členských států v souladu se svými příslušnými ústavními předpisy.

Poté, co Irové Lisabonskou smlouvu schválili, zbývala ke vstoupení smlouvy v platnost jen její ratifikace Českou republikou. K tomu nakonec došlo 13. listopadu 2009.

Lisabonská smlouva, která nakonec vstoupila v platnost 1. prosince 2009, udělila rozsáhlejší pravomoci Evropskému parlamentu, změnila systém hlasování v Radě a zavedla tzv. občanskou iniciativu či funkce stálého předsedy Evropské rady a vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku a diplomatický sbor EU.

Zpočátku nebyla pozice labouristů příliš výrazná, podle některých průzkumů tři týdny před referendem o brexitu přibližně 50 % labouristických voličů nevědělo, zda je strana pro odchod, či setrvání v EU, nebo si myslelo, že strana je názorově rozdělená. Oficiální pozice přitom byla pro setrvání v EU.

Po referendu však lídr Labour Party Jeremy Corbyn vyzval k respektování výsledku referenda a k okamžité aktivaci článku 50 Smlouvy o EU, tj. k oficiálnímu zahájení procesu vystoupení Spojeného království z EU.

Po stranické konferenci v září 2018 pak labouristé připustili možnost druhého referenda v případě, že se nebudou konat předčasné volby. Na konci února pak případné druhé referendum podpořil i předseda labouristické strany Corbyn, a to v případě, že by Dolní sněmovna neschválila návrh brexitové dohody s labouristickými pozměňovacími návrhy. Ani strana samotná není názorově sjednocena, v únoru 2019 opustilo několik poslanců labouristickou stranu (zasedají teď jako nezávislí), jelikož nesouhlasili s postojem Jeremyho Corbyna.

Pozice labouristů se tak po referendu a v průběhu dojednávání měnila, což bychom mohli označovat za váhavý postoj.

Nejednotnost konzervativců v podpoře premiérky Mayové se projevila již při hlasování o postu předsedy strany v prosinci 2018. Tehdy Mayovou ve vedení podpořilo jen 200 poslanců z celkového počtu 317. Konzervativní poslanec Jacob Rees-Mogg tento výsledek označil za „hrozný“. Další odpůrce Mayové, poslanec Peter Bone, dodal: „Více než třetina parlamentní frakce ji nepodporuje, bude muset zvážit svou pozici.“

Obdobným výsledkem skončilo i hlasování o dohodě o Brexitu, kterou Mayová parlamentu představila v lednu 2019. Mayová v hlasování utrpěla historickou porážku, neboť její návrh byl zamítnut s rozdílem 230 hlasů, což je v moderních dějinách rekordní počet. Pro dohodu se vyjádřilo pouze 196 konzervativních poslanců.

„Konsenzus neexistuje na úrovni Konzervativní, ani v rámci Labouristické strany. Shoda tedy nepanuje uvnitř dvou největších stran, natož aby se našla napříč celou politickou scénou,“ vyjádřil se pro Info.cz ředitel Institutu pro evropskou politiku EUROPEUM Vladimír Bartovic.

Na druhou stranu je nutno říct, že Konzervativní strana stála den po výše zmíněné historické porážce pevně za Theresou Mayovou, když všichni konzervativci až na jednu poslankyni (která se zdržela) hlasovali pro důvěru stávající vládě.

Situace v Severním Irsku byla komplikovaná již od doby jeho vzniku v roce 1921 jako výsledku britsko-irské války za nezávislost v letech 1919–1922, kdy se místní protestanské elity rozhodly nepřipojit k novému Irskému státu. Zdejší katolická minorita byla vytlačena na okraj společnosti jak sociálně a ekonomicky, tak i politicky.

Křehká stabilita se změnila v 60. letech, kdy celá společnost procházela změnou inspirovanou hnutím za lidská práva. Původně civilní nenásilné demonstrace se i kvůli politice místních protestanských vlád a Londýna postupně radikalizovaly a v roce 1969 vyvrcholily v takzvané The Troubles, třicetiletým obdobím civilních nepokojů a násilí na hranici občanské války.

Násilné potlačení demonstrací vedlo k aktivaci irských paramilitárních organizací – takzvané Provisional IRA, nástupníka irské republikánské armády z dob irské občanské války, která si za cíl kladla připojení Severního Irska k Irské republice. Na druhé straně to pak byly loyalistické UVF (Ulster voluntary force) a UDA (Ulster defence association), které měly za svůj cíl udržení statusu quo a připojení k Velké Británii. Do sporu se následně zapojila i armáda Velké Británie.

Situaci se podařilo uklidnit až počátkem 90. let, kdy na jedné straně došlo k dohodě mezi Británií a Irskou republikou, na straně druhé se podařilo sjednat příměří s IRA a dalšími polovojenskými účastníky. Významným krokem bylo také uznání legitimity strany Sinn Fein (politické křídlo IRA) v roce 1996. Mírové úsilí bylo završeno v roce 1998 přijetím Velkopáteční dohody (Good friday agreement).

Komplexnost a složitost situace je zjevná, avšak tuto explicitně nejsme oprávněni hodnotit. Popis situace a bojů však rámcově odpovídá skutečnosti.

Velká Británie společně s Irskou republikou vstoupily do EHS již v roce 1973, úspěšný mírový proces v Severním Irsku započal až v 90. letech 20. století. Konflikt v Severním Irsku eskaloval v 60. letech 20. století a vyvrcholil Velkopáteční dohodou roku 1998. Spor měl několik rovin – nacionální, náboženskou i sociální. Svou úlohu v tomto sporu sehrála i Velká Británie. Irští protestanté chtěli zůstat součástí Spojeného království, naopak významná část katolické komunity podporovala sjednocení či bližší vztahy s Irskou republikou. V roce 1969 došlo k násilnému potlačení demonstrací za lidská práva ze strany místní policie a povolaných britských armádních jednotek. Násilností využila IRA k další eskalaci konfliktu. V roce 1969 byly po protestech na místo poslány britské jednotky, ale došlo ke konfliktu s IRA. Velkopáteční dohoda přispěla k jednání mezi jednotlivými stranami, mezi priority patřilo například vytvoření přeshraniční spolupráce mezi Irskem a Severním Irskem a výzva k jednání mezi irskými a britskými stranami konfliktu, v prosinci 1999 pak irská vláda zrušila své územní nároky na celý ostrov. Proces odzbrojení IRA však trval podstatně déle a provázelo ho několik zvratů, a ani konflikty zcela neustávaly.

Jaká byla v tomto procesu role EU? Sama Evropská unie tuto otázku rozebrala v tzv. Stanovisku Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Úloha EU v mírovém procesu v Severním Irsku (.pdf, s. 100–108) vydaném v dubnu 2009.

V něm lze vysledovat, že role EU byla zpočátku spíše mediační směrem k umožnění neutrální tribuny pro komunikaci mezi VB a Irskem. V období do začátku 90. let bylo nejvýznamnějším aktem EU přijetí tzv. Haagerupovi zprávy o integračním plánu pro Severní Irsko v roce 1984 a významná finanční účast do Mezinárodního fondu pro Irsko z roku 1986.

Větší aktivita EU začala až s rokem 1992, kdy došlo přijetím Maastrichtských dohod k vytvoření společného trhu a všechny strany umožnily rozvoj přeshraničního obchodu v Severním Irsku. Pokračující mírový proces zpětně umožnil i větší zapojení EU, která v roce 1995 schválila program PEACE, který měl zajistit financování pro podporu projektů přeshraniční spolupráce a sociální stabilizace v oblasti Severního Irska a irských příhraničních okresů. V současnosti běží již čtvrtý běh tohoto programu.

Vlastní dopady svého působení EU shrnuje takto (.pdf, s. 104):

„Zapojení EU do mírového procesu mělo mnoho různých podob od politické podpory na vysoké úrovni po finanční pomoc na úrovni občanské základny. Nejintenzivnější byla tato činnost v 90. letech 20. století, kdy podporovala politický vývoj, k němuž došlo v důsledku příměří a uzavření Dohody z Velkého pátku neboli Belfastské dohody.“

Praktické dopady EU rozdělila na tzv. finanční a nefinanční. Finanční stránka role EU jsou obecně veškeré fondy poskytnuté na různé projekty přeshraniční spolupráce jako byly programy PEACE. Mezi nefinanční dopady vlivu EU na mírový proces zahrnuje poskytnutí neutrálního prostoru pro dialog mezi VB a Irskem, zkušenost s politikou konsenzu prosazovaného uvnitř EU a zavedení jednotného hospodářského prostoru.

Samostatnou kapitolou jsou programy PEACE, které se zaměřily na sociální začleňování, hospodářskou obnovu a usmíření.

Závěrem můžeme říci, že EU podnikla kroky k mírovému procesu a poskytla tolik potřebné zázemí pro pokračování mírového procesu a dynamiku stabilizace severoirské společnosti.

Vláda již v lednu představila návrh zákona o úpravě některých vztahů v souvislosti s vystoupením Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie. Záměrem zákona je podle důvodové zprávy (.pdf, str. 21) „připravit Českou republiku na stav, kdy na Spojené království bude po tzv. tvrdém brexitu pohlíženo z hlediska vnitrostátní právní úpravy jako na třetí zemi“.

Zákon upravuje režim pobytu občanů Spojeného království v České republice v případě, že by nebyla uzavřena dohoda o podmínkách vystoupení Spojeného království z Evropské unie. V takovém případě by pro občany Spojeného království platil zvláštní režim dle tohoto zákona až do 31. prosince 2020, případně do uzavření smlouvy o podmínkách vystoupení (.pdf, str. 13).

Zvláštní podmínky pro občany Spojeného království žijící v České republice obsažené v zákoně jsou podmíněny recipročním zacházením s českými občany žijícími ve Spojeném království ze strany Spojeného království (.pdf, str. 17).

Vládní návrh zákona o úpravě některých vztahů byl Poslanecké sněmovně předložen 9. ledna 2019 a Sněmovna s tímto vyslovila souhlas napříč politickým spektrem hned v prvním čtení 23. ledna 2019. Senát návrh zákona schválil 27. února 2019. K poslednímu únoru 2019 návrh zákona čeká na podpis prezidenta republiky.

Pro úplnost dodejme, že poslanci Lipavskému uznáváme obrat „dvouleté přechodné období“, neboť z daných dvou let uběhla doposud pouze jedna dvanáctina.