Jan Lipavský

Jan Lipavský

Ministr zahraničních věcí
Pravda
Rakouský kancléř Nehammer po svém jednání v Moskvě uvedl, že Vladimir Putin opakoval svá stanoviska a vidění ruské invaze. Putin podle něj považuje válku za nezbytnou, nedůvěřuje mezinárodnímu společenství a Ukrajince obviňuje z genocidy. Obdobně se Putin vyjadřuje dlouhodobě.

Jan Lipavský mluví o vyjádřeních rakouského kancléře Karla Nehammera po jednání s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. To proběhlo 11. dubna v Rusku, trvalo hodinu a půl a Nehammer ho označil jako „velmi přímé, otevřené a tvrdé“. Putin podle něj opakoval svá stanoviska a vidění invaze na Ukrajinu.

O postojích Vladimira Putina a podrobnostech schůzky hovořil blíže v rozhovoru pro americkou televizní stanici NBC. „Nyní je ve své vlastní válečné logice. Myslí si, že válka je nezbytná pro bezpečnostní záruky Ruské federace. Nedůvěřuje mezinárodnímu společenství a obviňuje Ukrajince z genocidy v oblasti Donbasu,“ řekl (video, čas 4:32) o ruském prezidentovi Nehammer. Dodal (video, čas 5:01) ale, že si myslí, že Putin „je sice ve svém světě, ale ví, co se na Ukrajině děje“. Podle Nehammera také Vladimir Putin o válce stále mluvil jako o „vojenské operaci“ (video, čas 5:31).

Zmíněné postoje Vladimira Putina tak odpovídají tomu, jak se ruská propaganda vyjadřuje k agresi na Ukrajině i tomu, jak se k agresi prezident Putin vyjadřoval již v dřívějších projevech nebo v projevu na Rudém náměstí 9. května. Už 24. února, kdy oznámil zahájení invaze na Ukrajinu, označoval celý útok jen za „speciální vojenskou operaci“, Ukrajinu obviňoval z genocidy a NATO zase z podpory ukrajinských neonacistů. Během svého zhruba desetiminutového projevu na Rudém náměstí 9. května, tedy při oslavách konce druhé světové války, obvinil Vladimir Putin USA z podpory ukrajinských neonacistů a invazi na Ukrajinu označil jako „preventivní úder proti agresi“. Ruský útok zároveň popsal jako vynucené, včasné a jedině správné řešení“.

Pravda
Česko skutečně podporuje několik organizací, jež usilují o demokratizaci Ruska, dodržování lidských práv či nezávislou žurnalistiku. Po invazi na Ukrajinu pozastavila česká vláda ruským občanům vydávání víz, výjimkou jsou ale právě víza udělována z humanitárních důvodů.

Česká republika finančně přispívá (.pdf, str. 9) například do Evropské nadace pro demokracii a do nadačního fondu Prague Civil Society Centre (tedy Centra pro občanskou společnost – PCSC). Ty se v Rusku aktivně „zasazují o podporu demokracie“ a občanského aktivismu tím, že podporují neziskové organizace (.pdf, str. 9), prodemokratická hnutí, aktivisty i nezávislá média a novináře.

Nezávislou ruskou a ruskojazyčnou žurnalistiku Česko dále podporuje (.pdf, str. 9) např. spoluprací s rozhlasovou organizací Rádio Svobodná Evropa / Rádio Svoboda, a to zejména stipendijními programy pro novináře. Stát rovněž přispívá (str. 168) na projekt Russian Language News Exchange (.pdf, str. 44), jehož cílem je propojovat nezávislá média a pomáhat jim sdílet zprávy v ruském jazyce. Doplňme, že centrála tohoto projektu se nachází v Praze a spojuje redakce nejen z Ruska, ale i z Estonska, Lotyšska, Ukrajiny, Běloruska a dalších zemí.

V Rusku také působila česká nezisková organizace Člověk v tísni, kterou z části financuje (.pdf, str. 80–81) český stát. Ruské úřady nicméně její činnost v roce 2019 zakázaly. Člověk v tísni se v Rusku věnoval (.pdf, str. 6–7) lidským právům, podle zástupců této organizace podporoval např. aktivisty, blogery či další skupiny lidí, kteří bojují proti cenzuře či „chtějí, aby Rusko dodržovalo mezinárodní závazky (...), jako je ochrana a dodržování lidských práv nebo právo na sdružování a shromažďování“. Dodejme, že na konci roku 2020 zakázalo Rusko i činnost Prague Civil Society Centre.

25. února, tedy den po zahájení ruské invaze na Ukrajinu, schválila (.pdf) vláda zastavení vydávání víz ruským občanům. Výjimkou jsou víza udělená z humanitárních důvodů. „Vízum za účelem humanitárním se udělí člověku, který se prokazatelně nachází v ohrožení života v důsledku represe, odporu proti režimu nebo jeho kritiky nebo v případě, kdy hrozí akutní nebezpečí či perzekuce z politických či jiných důvodů,“ uvedla mluvčí Ministerstva zahraničí pro Deník N. Důvodem k vydání víza může být i rozdělená rodina. Dodejme, že vláda následně zákaz udělování víz s podobnými výjimkami rozšířila (.pdf) také na běloruské občany.

Pravda
Budapešťské memorandum z roku 1994 zavazuje Rusko, Spojené království a Spojené státy americké k respektování suverenity Ukrajiny a její podpoře v rámci Rady bezpečnosti OSN, když by proti ní byly použité jaderné zbraně. Výměnou za to se Ukrajina vzdala svého jaderného arzenálu.

Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 zůstaly na území Ukrajiny sovětské jaderné zbraně. Celkem to mělo být zhruba 1 700 jaderných hlavic. Kromě toho zůstal (.pdf, str. 2) sovětský arzenál i na území Kazachstánu a Běloruska. Ukrajinské vedení se vzdávalo „nukleárního dědictví“ jen opatrně (.pdf, str. 1–2), vzhledem k obavám z jaderného monopolu Ruska v postsovětském prostoru. Proto Ukrajina usilovala o vlastnictví veškerého sovětského materiálu na svém území, včetně zbraní, a teprve prostřednictvím dohod s jinými jadernými velmocemi prováděla denuklearizaci.

Budapešťské memorandum (.pdf) je označení pro mezinárodní dohodu o bezpečnostních zárukách, která byla uzavřena 5. prosince 1994. Dohodu podepsali tehdejší prezidenti Ukrajiny, Ruska, Spojených států a tehdejší britský premiér, tzn. Leonid Kučma, Boris Jelcin, Bill Clinton a John Major. Ukrajina se v memorandu zavázala vzdát se jaderných zbraní výměnou za bezpečnostní záruky ze strany Ruska, Spojeného království a Spojených států.

První odstavec dohody uvádí (.pdf, str. 169): „Ruská federace, Spojené království Velké Británie a Severního Irska a Spojené státy americké znovu potvrzují svůj závazek Ukrajině, že budou, v souladu se závěrečným aktem Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, respektovat nezávislost a suverenitu stávajících ukrajinských hranic.“

Ve čtvrtém odstavci pak stojí (.pdf. str. 170), že tyto státy „znovu potvrzují svůj závazek usilovat o okamžitou akci Rady bezpečnosti OSN s cílem poskytnout podporu Ukrajině jakožto státu, který nevlastní jaderné zbraně a je signatářem Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, pokud by se Ukrajina stala cílem agrese nebo hrozby agrese, při níž by byly užity jaderné zbraně“. Právě tento odstavec potvrzuje slova ministra Lipavského, který říká, že se Moskva zavázala Ukrajinu bezpečnostně bránit.

Všechny čtyři státy zároveň vzaly v memorandu na vědomí (.pdf, str. 169), že se Ukrajina ve vymezeném čase vzdá všech svých jaderných zbraní. V návaznosti na memorandum přistoupila Ukrajina v den podepsání Budapešťského memoranda i ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní. Tím se zavázala i ke zdržení se výroby nebo jiného způsobu získávání jaderných zbraní. Do poloviny (.pdf, str. 1) roku 1996 byl z Ukrajiny všechen jaderný arzenál odvezen do Ruska k rozebrání.

Dalším dokumentem zaručujícím územní celistvost Ukrajiny je Charta Organizace spojených národů z roku 1945. Rusko jako člen OSN je zavázáno nezasahovat (.pdf, kap. I, čl. 2) do územní celistvosti dalších států. Rusko a Ukrajina pak v roce 1997 podepsaly Dohodu (.pdf, str. 119) o přátelství, spolupráci a partnerství. Ve druhém článku této dohody stojí, že budou navzájem respektovat svou územní celistvost a nedotknutelnost společných hranic.

Pravda
Ruský prezident Vladimir Putin na Mnichovské bezpečnostní konferenci již v roce 2007 vyjádřil obavu o bezpečnost Ruska kvůli rozšiřující se hranici Severoatlantické aliance (NATO).

Mnichovská bezpečnostní konference je předním světovým fórem pro debatu o mezinárodní bezpečnostní politice a je pořádána každoročně. Ruský prezident Vladimir Putin se jí zúčastnil jen jednou, a to v únoru roku 2007. Dalšími hosty konference tehdy byli například i německá kancléřka Angela Merkelová nebo prezident Ukrajiny Viktor Juščenko, Českou republiku tehdy zastupoval někdejší ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg.

Vladimir Putin ve svém projevu (video) vyjádřil znepokojení nad rozšiřováním východní hranice NATO. Zmínil (video, čas 18:39) například, že v Bulharsku a Rumunsku existují lehké předsunuté americké základny. „Jinými slovy, NATO posouvá svoji přední linii k našim státním hranicím," řekl.

Dále uvedl (video, čas 19:04), „že proces rozšiřování NATO nijak nesouvisí s modernizací samotné aliance, ani se zajištěním bezpečnosti v Evropě. Naopak je to podstatný provokační faktor snižující úroveň vzájemné důvěry. Máme právo (tj. Rusko, pozn. Demagog.cz) položit otevřenou otázku: Proti komu je namířeno toto rozšiřování?“

Pro kontext doplňme, že v roce 2004 se NATO rozšířilo o sedm států ve východní Evropě. Kromě Bulharska a Rumunska se členy Aliance staly ještě Slovinsko, Slovensko a především Litva, Lotyšsko a Estonsko, tedy státy přímo sousedící s Ruskou federací.

Vladimir Putin ve svém projevu dále zmínil, že NATO ve spojení s rozšiřováním na východ nedodrželo bezpečnostní záruky, které podle něj v minulosti Rusku přislíbilo (video, čas 19:25, 46:44). Uveďme nicméně, že se nejednalo o záruky, k nimž by se Severoatlantická aliance zavázala právně. Šlo pouze o ústní vyjádření zástupců USA a Německa a později generálního tajemníka NATO Manfreda Wörneraroku 1990 v souvislosti s vyjednáváním o statusu sjednoceného Německa.

Ministr zahraničních věcí Jan Lipavský nepřesně uvedl rok Mnichovské bezpečnostní konference, na které Vladimir Putin vystoupil. Nicméně měl pravdu, že zde ruský prezident projevil obavy o bezpečnost Ruska kvůli rozšiřující se hranici Severoatlantické aliance, na což Vladimir Putin právě od té doby výrazně upozorňuje. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Jan Lipavský

V Mariupolu se ještě poslední zbytky ukrajinských vojáků brání.
Události, komentáře, 9. května 2022
Invaze na Ukrajinu
Pravda
Město Mariupol ke dni 9. května 2022 kontrolovala ruská armáda. V areálu zdejších oceláren Azovstal však v té době zůstávalo více než tisíc ukrajinských vojáků.

Ministr zahraničí Jan Lipavský se vyjadřuje k řeči ruského prezidenta Vladimira Putina při příležitosti letošních oslav ruského Dne vítězství. Reaguje na dotaz moderátora, zda můžeme obsah prezidentova proslovu vnímat jako projev slabosti, způsobený absencí výraznějších úspěchů během invaze na Ukrajinu. 

Jan Lipavský v rozhovoru souhlasil s názorem, že Rusku se (ke dni výroku 9. května) nedařilo dosahovat vytyčených vojenských cílů. Dokládal to tím, že i v Mariupolu, který se téměř celý dostal pod kontrolu ruských sil na konci dubna, se k 9. květnu stále bránily poslední zbytky ukrajinských vojáků. Odhady, kolik jich v areálu oceláren Azovstal na okraji města tehdy bylo, se nicméně různí. Britský deník The Guardian například 8. května 2022, tedy den před ověřovaným rozhovorem, psal o dvou tisících ukrajinských vojáků. 10. května pak Česká televize v doprovodném článku k rozhovoru se starostou Mariupolu zmínila „více než tisíc“ vojáků.

Civilisté, kteří se v areálu oceláren Azovstal ukrývali, byli na začátku května všichni evakuováni, a v železárnách tak ke dni výroku zůstali pouze ukrajinští vojáci.

Zaměřme se krátce na to, že ministr Lipavský zvolil jako příklad ruského neúspěchu právě obranu ukrajinských vojáků v Mariupolu. Do povědomí široké veřejnosti se Mariupol dostal především jako cíl dlouhodobého masivního bombardování ze strany ruské armády. Město je podle BBC pro Rusko významné hned z několika důvodů. Z hlediska vojensko-strategického znamená jeho ovládnutí zajištění pozemního koridoru mezi okupovaným Krymem a Donbasem. Významný je Mariupol i z ekonomického hlediska. Zdejší přístav je totiž důležitým dopravním uzlem v Azovském moři, sloužícím k exportu ukrajinské oceli, uhlí a dalších surovin. Doplňme, že ocelárny Azovstal patří mezi největší v Evropě.

Pravda
Jan Kohout byl 17. května 2021 jmenován na pozici náměstka ministra zahraničních věcí. V prosinci roku 2013, kdy Kohout působil jako ministr zahraničí, skutečně vydal diplomatický pas Martinu Nejedlému.

Novým náměstkem ministra zahraničních věcí byl 17. května 2021 jmenován Jan Kohout, který ve funkci nahradil náměstkyni Michaelu Marksovou-Tominovou. Kohout na Ministerstvu zahraničních věcí (MZV) působil již dříve jako ministr, a to v letech 2009–2010 ve vládě Jana Fischera a poté v půlročním období od července 2013 do ledna 2014 ve vládě Jiřího Rusnoka. Opakovaně taktéž zastával pozici náměstka na Ministerstvu zahraničních věcí, nicméně dosud působil jako náměstek ministryně spravedlnosti Marie Benešové.

Jan Kohout během svého druhého ministerského mandátu v prosinci roku 2013 skutečně vydal diplomatický pas poradci prezidenta Martinu Nejedlému, a to na žádost prezidentské kanceláře. Dle zákona č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech, může být diplomatický pas Ministerstvem vydán také dalším osobám vedle těch v zákoně explicitně jmenovaných. Tyto další osoby získávají diplomatický pas se souhlasem ministra zahraničních věcí. Zákon navíc uvádí, že vydávání diplomatických pasů dalším osobám by mělo odpovídat mezinárodním zvyklostem.

Nicméně, co konkrétně znamenají „mezinárodní zvyklosti“, již v zákoně vymezeno není. Dle bývalé tiskové mluvčí Ministerstva zahraničí Michaely Lagronové při žádosti o diplomatický pas pro osobu výslovně neuvedenou v zákoně „Ministerstvo prověřuje, zda cizí státy vydávají osobně ve stejném či analogickém postavení diplomatický pas“. Martin Smolek, náměstek MZV pro řízení sekce právní a konzulární, k vydání diplomatického pasu Martinu Nejedlému uvedl: „Pas může být vydán jiné osobě se souhlasem ministra zahraničních věcí, pokud to odpovídá mezinárodním zvyklostem. Protože jsme takové země našli, to znamená taková mezinárodní zvyklost existuje, a protože tehdejší ministr zahraničních věcí vyjádřil s žádostí souhlas, tak jsme z toho důvodu podle zákona pas vydali.“

Podle tehdejšího tiskového mluvčího MZV Michala Bucháčka získal Martin Nejedlý diplomatický pas „s odůvodněním jeho působení coby poradce v doprovodu zahraničních cest prezidenta republiky a na základě zjišťované mezinárodní zvyklosti“. Bývalý ministr zahraničí Tomáš Petříček se zase nechal slyšet, že „podle mezinárodních zvyklostí poradce prezidenta diplomatický pas mít může“.

Nejedlého diplomatický pas se stal předmětem diskuze v listopadu 2020 v souvislosti s jeho cestou do Moskvy. Poslanec Jan Lipavský vyzval tehdejšího ministra zahraničních věcí Petříčka, aby Nejedlému diplomatický pas odebral. V reakci na tuto výzvu ministr Petříček uvedl, že Nejedlému diplomatický pas vzít nemůže, neboť Nejedlý neskončil ve funkci poradce prezidenta ani nespáchal trestný čin nebo přečin.

Platnost diplomatického pasu Martina Nejedlého uplyne v roce 2023, tedy po deseti letech od jeho vydání.

Pravda
Česká pirátská strana se snažila o omezení monopolů společností například v oblasti sdílení informací nebo v oblasti elektronických komunikací.

Pirátský program se problematice monopolů věnuje v několika bodech. V sekci Svoboda podnikání se strana staví proti monopolizaci hospodářství: „Jsme proti narušování hospodářské soutěže (monopoly, kartely, uplácení politiků, úředníků a zaměstnanců, nerovné subvence, vázaný prodej počítačů a software, zákaz paralelního dovozu a státní intervence).

Pirátské dvanáctero pak uvádí následující příklady: „Odmítáme umělé monopoly na informace, které stát lidem pod tlakem korporací vnucuje. Otevřený přístup k informacím umožňuje lepší rozhodování lidí. Pomocí přímé demokracie mohou svá rozhodnutí i prosadit. nebo „Patenty a další omezení na léčiva zavádějí umělé monopoly a zdražují léky, aniž by podněcovaly inovace. Podporujeme výzkum nových léčiv pro všechny, ale trváme i na možnosti tradiční léčby bylinami. Místo farmaceutického monopolu navrhujeme svobodný výběr léčebné metody a větší podporu výzkumu.

Za příklad snahy Pirátské strany o narušování monopolů společností v různých oblastech, jak o něm hovoří Jan Lipavský, můžeme pokládat aktivní zapojení Pirátské strany do veřejné konzultace ohledně novely autorského zákona, kterou vypsalo Ministerstvo kultury v roce 2011. Pirátská strana zaslala své připomínky k dané novele, ve kterých mimo jiné požadovala omezení a zkrácení kopírovacího monopolu. 

Dne 28. února 2019 pak Piráti předložili návrh novely zákona, který má usnadnit přechod mezi operátory (například díky snížení poplatku za odstoupení od smlouvy s operátorem) a podpořit tak otevření českého trhu dalším společnostem, které by poskytly telekomunikační služby.

Předseda Pirátské strany Ivan Bartoš se zúčastnil také demonstrace proti směrnici EU (především kontroverzním článkům 11 a 13), která se týká ochrany autorských práv. Směrnice by podle něj postihla především malé vyhledávače a zpravodajské servery, nepomohla by však v boji proti monopolům společností jako jsou Google a Facebook.

Pravda
Piráti o zmiňovaném návrhu zákona mluvili 24. února 2019, následující úterý pak oni i hnutí ANO představili návrh zákona, který má zjednodušit přechod k jinému operátorovi.

Předseda poslaneckého klubu Pirátů Jakub Michálek mluvil o změně zákona o elektronických komunikacích v neděli 24. února 2019 v Otázkách Václava Moravce s tím, že návrh bude zveřejněn v úterý.

Chtěli bychom, aby se snížil poplatek, aby mohl zákazník přejít k jinému operátorovi. Dnes se platí tisíce korun, a my bychom chtěli, aby to byly maximálně stovky. [...] Náš expert na telekomunikace Martin Jiránek připravil a zkonzultoval s řadou stakeholderů ten návrh zákona, který řeší alespoň jednu z těch věcí, jako je pokuta. (čas 9:47)

Jaroslav Faltýnek z hnutí ANO prohlásil, že návrh je málo ambiciózní a hnutí ANO by ho chtělo rozšířit například o rychlejší přenositelnost čísla. Zmínil také, že „pan premiér poslal 22. 2. dopis šéfovi asociace mobilních operátorů panu Šuchmanovi, kde mu píše, že chce řešit ceny, přenos čísla, pokuty za předčasné ukončení smlouvy a také přípravu tenderu na čtvrtého operátora. (čas 5:07)

Piráti svůj návrh novely zákona o elektronických komunikacích představili 26. února, hnutí ANO tak učinilo ve stejný den. Podle serveru idnes.cz svolal předseda vlády Andrej Babiš svou tiskovou konferenci jen pár desítek minut po Pirátech.

Vládní návrh ve středu 27. února vláda schválila. Podle něj by lidé při odchodu do tří měsíců neplatili nic namísto stávajících dvaceti procent z ceny, která zbývá do data konce smlouvy (.pdf, str. 6). Další změny se týkají například rozšíření ochranných opatření pro živnostníky. Pirátská alternativa zahrnuje snížení pokuty z dvaceti na pět procent (.pdf, str. 2). Vláda předložila svůj návrh Sněmovně 1. března 2019.

Pravda
Severní Korea chápe bezjadernou Koreu velice široce i nad rámec území Korejského poloostrova. Navíc je Severní Korea jedinou zemí poloostrova s jadernými zbraněmi, a to od roku 1991.

Dle posledních vyjádření Severokorejské tiskové agentury (KCNA) je denuklearizace korejského poloostrova chápána poměrně široce. Nejedná se jen o Korejský poloostrov, ale i okolní území a vody, ze kterých je možné vést jaderný útok.

KCNA se k věci vyjádřila v prohlášení dle NYTimes ze dne 20. prosince 2018 takto:

Pokud se odkazujeme na denuklearizaci Korejského poloostrova, znamená to odstranění zdrojů jaderné hrozby nejen ze severu a jihu (pozn. poloostrova), ale také z okolních území, ze kterých je možné cílit na poloostrov. Denuklearizace by měla být definována jako kompletní eliminace jaderné hrozby ze strany USA vůči Severní Koreji předtím, než budeme uvažovat o odstranění našich schopností odstrašení.

USA své jaderné zbraně stáhly z Korejského poloostrova již koncem roku 1991. Ve stejném roce prohlásila Jižní Korea, že se vzdává jakéhokoliv využití a držení jaderných zbraní.

Pravda
Spojené státy rozhodnutím prezidenta Trumpa v květnu 2018 odstoupily od jaderné dohody s Íránem.

V květnu minulého roku ohlásil prezident Trump, že Spojené státy jednostranně odstoupí od jaderné dohody s Íránem, která byla uzavřena v roce 2015. Dohoda omezující íránský jaderný program uzavřená mezi Čínou, Francií, Ruskem, Spojeným královstvím, Spojenými státy, Evropskou unií a Íránem byla výsledkem úsilí Baracka Obamy a jeho administrativy.

Americké odstoupení od íránské jaderné dohody se setkalo s nevolí evropských spojenců, generálního tajemníka OSN, Ruska i Číny. Izrael naopak odstoupení od dohody podporuje.

I po odstoupení USA však podle nejnovějších zjištění Mezinárodní agentury pro atomovou energii Írán stále dodržuje své závazky vyplývající z dohody.