Demagog.cz

Peksa (Piráti) a Holík (SPD) k Evropskému zelenému údělu

V Událostech, komentářích se střetli europoslanec za Piráty Mikuláš Peksa a poslanec SPD Jaroslav Holík. Tématem byla klimatická a energetická budoucnost Česka a Evropy.

Ověřili jsme
Události, komentáře ze dne 11. prosince 2019 (moderátor Daniela Písařovicová, záznam)

11 ověřených výroků

Mikuláš Peksa

Mikuláš Peksa

Kdybychom se bavili třeba o výrobě elektrické energie, tak si myslím, že nahrazením těch uhelných elektráren obnovitelnými zdroji se v podstatě snižuje množství produkovaného oxidu uhličitého zhruba třeba 20×. !

Solární systémy, představující jeden z několika obnovitelných zdrojů energie, produkují za životní cyklus v mediánu 41 či 48 g/kWh ekvivalentu CO2 (dle druhu), což představuje zhruba dvacetinu emisí produkovaných uhelnými elektrárnami za životní cyklus (820 g/kWh).

skrýt celé odůvodnění

Emisní dopad energetického zdroje ve smyslu emisí skleníkových plynů se vyjadřuje v hmotnosti ekvivalentu CO2 na kWh. Emise se mohou vytvářet samotným provozem anebo mohou být důsledkem celého životního cyklu elektrárny. Do životního cyklu se započítává i výroba a obsluha elektrárny a další C02 ekvivalentní efekty, nikoliv pouze emise skleníkových plynů vypouštěné do atmosféry např. při pálení uhlí nebo plynu.

Tyto veličiny se získávají statistickou analýzou provozů používaných elektráren. Jedna taková analýza se nachází v příspěvku (.pdf, str. 1335) pracovní skupiny č. III. k 5. zprávě Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC) za rok 2014. Dle této zprávy vyžaduje například provoz elektrárny na zemní plyn v mediánu 370 g/kWh přímých emisí a 490 g/kWh za životní cyklus. Uhelné elektrárny produkují v mediánu 760 g/kWh přímých emisí a 820 g/kWh za životní cyklus.

Obnovitelné zdroje, které jsou považovány za bezemisní, mají sice nulové přímé emise, ale nemají nulové emise za celý životní cyklus. Medián jejich hodnot je v aktuálních ekonomických podmínkách o řád nižší. Větrné elektrárny za životní cyklus vyprodukují v mediánu 11 či 12 g ekvivalentu CO2 na jednu kWh (záleží na tom, zda jsou umístěny na pevnině nebo v moři), solární elektrárny vyprodukují 27/41/48 g/kWh (záleží na jejich druhu), vodní elektrárny vyprodukují 24 g/kWh, biomasa pak 230 g/kWh.

Z této studie tedy vyplývá, že nahrazením uhlí jako zdroje výroby elektřiny některým z obnovitelných zdrojů by došlo ke snížení množství vyprodukovaného CO2 více než 60×. Solární panely však dle studie produkují v mediánu 41 g či 48 g ekvivalentu CO2 na jednu kWh (dle druhu), což představuje zhruba dvacetinu emisí produkovaných uhelnými elektrárnami za životní cyklus. Vzhledem k tomu, že europoslanec Peksa nespecifikoval, kterým obnovitelným zdrojem by mělo být uhlí nahrazeno, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Jaroslav Holík

Jaroslav Holík

Všechny biomasy, plyn, a tak dál, všechny zanechávají uhlíkovou stopu. !

Ačkoliv má spalování zemního plynu, biomasy a bioplynu nižší emise než spalování uhlí, nejsou nulové. Pro zemní plyn je to 490, biomasu 230 a bioplyn 350 v jednotkách gCO2eq/kWh.

skrýt celé odůvodnění

Emisní dopad energetického zdroje ve smyslu emisí skleníkových plynů se vyjadřuje v hmotnosti ekvivalentu CO2 na kWh. Emise se mohou vytvářet samotným provozem anebo mohou být důsledkem celého životního cyklu elektrárny. Do životního cyklu se započítává i výroba a obsluha elektrárny a další CO2 ekvivalentní efekty, a ne pouze emise skleníkových plynů vypouštěné do atmosféry, např. při pálení uhlí nebo plynu.

Tyto veličiny se získávají statistickou analýzou provozů používaných elektráren. Jedna taková analýza se nachází v příspěvku (.pdf, str. 1335) pracovní skupiny č. III. k 5. zprávě Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC) za rok 2014. Dle ní provoz elektrárny na zemní plyn vyžaduje v mediánu 370 gCO2eq/kWh přímých emisí a 490 gCO2eq/kWh za životní cyklus.

Ačkoliv spalování biomasy má podobné emise (.pdf, str. 877) jako spalování fosilních paliv, tak ke snížení těchto emisí dochází skrze zpětné absorbování oxidu uhličitého biomasou. U spalování biomasy je důležité započíst emise v mnoha částech (.pdf, str. 877) jejího energetického cyklu. Například jsou to emise spojené s dopravou, sklizní a produkcí pomocí klasických fosilní paliv. Dále také přenos oxidu uhličitého mezi ekosystémem a atmosférou způsobený disturbancí půdy nebo i změny v albedu (odrazivosti) země, které můžou mít vliv na výsledné klimatické působení.

Emise jsou také specifické podle konkrétního místa. Například se ukazuje, že na místech rostoucího lesa mohou být emise větší, když je tento les využit na biopaliva, než ekvivalent této energie vyrobené skrze fosilní paliva, a to v časovém měřítku od několika dekád po staletí (.pdf, str. 879).

Aktuálně se v ČR většina biopaliv získává z řepky olejné a jde o biopaliva takzvané první generace. Druhá generace by pak byla například z dřevní štěpky, sena, atp. Podobně jako u pěstování jídla má hlavní podíl na přímých emisích oxid dusný, přičemž emise mezi různými plodinami se můžou lišit až o 700 % (.pdf, str. 879). Mezivládní panel pro změnu klimatu pak udává, že provoz elektrárny na biomasu má v mediánu emise 230 gCO2eq/kWh (.pdf, str. 1335). Dále je zde také rozlišený způsob získávání elektřiny skrze spalování biomasy s fosilním palivem (takzvaný „cofiring“), tento způsob má emise mnohem vyšší, 740 gCO2eq/kWh (tamtéž), a je to způsobené především 80–95 % podílem uhlí.

Nakonec tu máme ještě bioplyn, který se vyrábí hlavně z kukuřice. Obsahuje především metan a oxid uhličitý. Podle IPCC má kukuřice a hnůj za životní cyklus emise přibližně 350 gCO2eq/kWh (odhadnuto z grafu, .pdf, str. 539). Tato čísla ještě můžeme srovnat se spalováním uhlí, které má emise 820 gCO2eg/kWh (str. 1335).

Mikuláš Peksa

Mikuláš Peksa

S těmi jadernými elektrárnami je obecný problém, že ony se typicky třeba 10, 12 let plánují a pak se třeba 6 až 8 let staví. !

Celková doba výstavby elektrárny včetně licenčního procesu a hledání investora je 15 až 25 let. Průměrná délka samotné výstavby je 5 až 6 let. Medián doby samotné výstavby je pak 8,5 roku.

skrýt celé odůvodnění

Výstavba jaderných elektráren může trvat 15 až 25 let. V těch je zahrnuta nejen samotná výstavba elektrárny, ale také hledání investorů a licenční proces. Medián (.pdf, str. 3) doby samotné výstavby jaderné elektrárny v posledních letech je 8,5 roku, průměrná délka je pak 5 až 6 let.

Stavba jaderných elektráren se často prodlužuje v průběhu výstavby. Jako příklad můžeme uvést výstavbu 3. a 4. bloku jaderné elektrárny Mochovce na Slovensku. Její stavba začala v roce 1981, ale byla pozastavena v roce 1991. Znovu se začalo stavět v roce 1996, kdy se pokračovalo se stavbou 1. a 2. bloku. První blok byl uveden do provozu v roce 1998 a druhý v roce 2000. Dostavba 3. a 4. bloku začala v roce 2008. Po několika prodlouženích je aktuální termín uvedení 3. a 4. bloku do provozu plánován na roky 2020 a 2021.

Problém s prodlužováním výstavby má i francouzská jaderná elektrárna Flamanville. Stavba byla zahájena v roce 2007 a její dokončení se plánovalo na rok 2012. Kvůli problémům se termín uvedení do provozu odložil na rok 2018. Objevily se však problémy s kvalitou svarů, které bude nezbytné opravit. Podle aktuálních informací by do provozu měla být uvedena v roce 2022.

Mikuláš Peksa

Mikuláš Peksa

Experti OSN odhadují, že bychom dokonce v tomhle tom směru mohli být ambicióznější (než je dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050, pozn. Demagog.cz).

Ze zprávy IPCC (The Intergovernmental Panel on Climate Change) vyplývá, že existují varianty, kdy by bylo dosaženo uhlíkové neutrality ještě před rokem 2050.

skrýt celé odůvodnění

Lídři členských států EU se ve čtvrtek 12. 12. 2019 shodli na záměru dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2050. Jedna ze zpráv IPCC, tedy expertského panelu OSN, jehož členové jsou nominováni jednotlivými členskými státy, však skutečně ukazuje, že dosažení uhlíkové neutrality je možné i dříve.

Zpráva IPCC (.pdf str. 12–13), která státům poskytuje informace o možných variantách dosažení uhlíkové neutrality, cílí na snížení emisí CO2 do roku 2030 o 40–60 % oproti roku 2010. Uhlíkové neutrality pak může být dle zprávy dosaženo v letech 2045–2055. Tyto ambice přitom vycházejí ze snahy zamezit globálnímu oteplení o více než 1,5 °C.

Zdroj: (IPCC, .pdf, str. 13)

Modrý pruh na velkém grafu na levé straně ukazuje rozpětí možných rychlostí snižování emisí CO2 a z něj tedy plyne, že uhlíkové neutrality lze dosáhnout i dříve než v roce 2050.

Jaroslav Holík

Jaroslav Holík

(...) obnovitelné zdroje jsou pouze tři, které jsou bezuhlíkové, to je sluneční energie, větrná a vodní.

Sluneční, větrné i vodní elektrárny patří mezi obnovitelné zdroje energie, které neprodukují žádné přímé emise CO2. Čtvrtý takový zdroj jsou geotermální elektrárny, které se ale v ČR nevyskytují. Nepřímé emise za životní cyklus elektrárny jsou však nenulové u všech zdrojů.

skrýt celé odůvodnění

Ze statistiky národního energetického mixu vidíme, že zdroje sluneční, větrné a vodní energie se řadí mezi obnovitelné. Dále se zde nachází geotermální energie a energie z biomasy. Jaderná energie má svojí vlastní kategorii, která nespadá ani mezi obnovitelné zdroje, ani fosilní zdroje.

Emisní dopad energetického zdroje ve smyslu emisí skleníkových plynů se vyjadřuje v hmotnosti ekvivalentu CO2 na kWh. Emise se mohou vytvářet samotným provozem anebo mohou být důsledkem celého životního cyklu elektrárny. Do životního cyklu se započítává i výroba a obsluha elektrárny a další C02 ekvivalentní efekty, a ne pouze emise skleníkových plynů vypouštěné do atmosféry, např. při pálení uhlí nebo plynu.

Tyto veličiny se získávají statistickou analýzou provozů používaných elektráren. Jedna taková analýza se nachází v příspěvku (.pdf, str. 1335) pracovní skupiny č. III. k 5. zprávě Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC) za rok 2014. Tato analýza uvádí nulové přímé emise CO2 u solárních, větrných, vodních, geotermálních i jaderných elektráren. Co se týče emisí nepřímých, pak sluneční elektrárny vyprodukují za svůj životní cyklus v mediánu 41 až 48 g ekvivalentu CO2 na jednu kWh (záleží na druhu), větrné 11 či 12 g/kWh (záleží na tom, zda jsou umístěny na pevnině nebo v moři), vodní 24 g/kWh. Medián emisí za životní cyklus geotermálních elektráren je 38 g/kWh, zatímco jaderné elektrárny se podílí na emisích 12 g/kWh.

Složitější situace je v případě spalování biomasy. ČT24 přináší zprávu o komentáři Expertní rady evropských akademií k biomase. V ní se píše: „Lesní biomasa se často mylně považuje za uhlíkově neutrální zdroj obnovitelné energie. Zvláště to platí v kontextu Pařížské dohody z roku 2015, jejímž cílem je významné snížení emise skleníkových plynů Evropské unie do roku 2030. Zpráva EASAC (Expertní rada evropských akademií) se snaží upozornit politiky, aby přehodnotili svůj přístup k využívání lesní biomasy. Dosud převládá názor, že při spalování biomasy dojde k produkci stejného množství CO2, který rostlina potom spotřebuje při svém růstu. Může to být sice pravda z dlouhodobého hlediska, ale ve skutečnosti to trvá dost dlouhou dobu, než nová vegetace oxid uhličitý absorbuje. Vědci popisují, že tento návrat oxidu uhličitého do přírody může trvat desítky let, v některých případech to jsou dokonce stovky let. A celou tu dobu uhlík přispívá ke změnám klimatu stejnou měrou jako spalování uhlí nebo ropy.“ Při nesprávném spalování biomasy nelze tedy mluvit o bezemisním zdroji obnovitelné energie.

Pro hodnocení výroku jsme použili pouze emise vyprodukované při provozu elektrárny, tedy emise přímé. Poslancem Holíkem vyjmenované zdroje energie mají nulové přímé emise CO2. Geotermální elektrárny mají také nulové přímé emise a patří mezi obnovitelné zdroje elektrické energie. V České republice však v současnosti nefunguje žádná geotermální elektrárna a pochopitelně i podíl elektřiny z geotermálního zdroje je nulový. Z kontextu ověřovaného rozhovoru vyplývá, že poslanec Holík hovoří o současném stavu českého energetického mixu, a proto v rámci ČR je tvrzení, že jsou pouze tři obnovitelné bezuhlíkové zdroje, pravdivé. Státní energetická koncepce však do budoucna s využíváním geotermální energie v ČR počítá (str. 107).

Jaroslav Holík

Jaroslav Holík

Vodní energie u nás představuje necelé 3 %.

Podle údajů Energetického regulačního úřadu za první tři čtvrtletí roku 2019 byl podíl vodních elektráren na výrobě elektrické energie brutto 2,56 % a netto 2,72 %. Za rok 2018 byly hodnoty brutto 1,85 % a netto 1,97 %.

skrýt celé odůvodnění

V posledních pěti letech se brutto hodnoty pro podíl výroby energie ve vodních elektrárnách na celkové výrobě elektřiny pohybovaly v rozmezí 1,85 % až 2,56 %. Do brutto hodnot je započítána i spotřeba elektřiny, která je nezbytná pro samotný proces výroby elektřiny. Hodnota energie potřebné pro chod je u vodních elektráren poměrně nízká (oproti např. tepelným elektrárnám), podíl netto hodnot vyrobené vodní energie na netto hodnotě celkové výroby elektřiny je tedy oproti brutto hodnotám vyšší. Podíly netto vyrobené energie ve vodních elektrárnách v posledním pětiletí nabývaly hodnot 1,97 % až 2,72 %.

Zdroje: 2015, 2016, 2017, 2018, 2019. (.pdf, vždy str. 5)

Podle údajů ze čtvrtletní zprávy ERÚ za 3. čtvrtletí byl v roce 2019 (.pdf, str. 5) podíl vodních elektráren na výrobě elektrické energie brutto 2,56 % a netto 2,72 %. Vzhledem k tomu, že nemáme k dispozici data za 4. čtvrtletí, nejedná se zatím o plnohodnotné meziroční srovnání. Necelá 3 %, která uvádí Jaroslav Holík, ale v rámci naší tolerance odpovídají prozatímním hodnotám pro rok 2019, výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Mikuláš Peksa

Mikuláš Peksa

Solární panely v důsledku těch investic, které do nich plynuly v uplynulých letech, podstatně poklesly na ceně.

Solární panely v důsledku investic do vývoje skutečně značně poklesly na ceně. Ovšem krom samotných investic se na jejich ceně také promítají i tržní a regulatorní faktory.

skrýt celé odůvodnění

O obrovských investicích do obnovitelných zdrojů se například zmiňuje článek Českého rozhlasu, ve kterém je uveden příklad Německa:

„Německá die Energiewende – proměna energetiky s cílem nahradit klasické elektrárny kombinací obnovitelných zdrojů, plynu, decentralizace a úspor – je dnes motorem rozvoje fotovoltaiky, baterií i chytrých sítí. Země dnes vyrábí z obnovitelných zdrojů 31 procent elektřiny, do roku 2030 chce mít 50 procent a do poloviny století na 80 procent.“

Náklady na rozvoj čisté energie v Německu dosahují 770 mld. korun ročně a jsou částečně financovány například takzvaným poplatkem za obnovitelné zdroje.

K inovacím a rozvoji technologie dochází i v rámci soukromého sektoru. Tyto pokroky plynou z masivních investic soukromého sektoru v řádu stovek milionů dolarů. Podle stejného zdroje rovněž existuje v posledních letech trend zvyšování investic do solárních panelů.

Vlivem vývoje fotovoltaických článků tak dochází k postupnému zvyšování jejich efektivnosti. Vysoké investice se skutečně promítly i do reálných nákladů na výstavbu solárních elektráren, které začínají být výnosné i bez vysokých státních dotací, jak tomu bylo v minulosti. Konkrétně se uvádí:

„Ještě v roce 1977 stál jeden watt 77,67 dolarů, do roku 2013 klesla jeho cena na 0,73 dolarů za watt. Dnes se pohybuje pod 0,2 dolarů za watt. Energie ze solárních panelů nebyla nikdy dříve cenově dostupnější.“

Ovšem skutečnost nemůžeme zcela zjednodušovat. Investice a následné inovace měly bezesporu významný podíl na snižující se ceně solárních panelů, ovšem významnou roli hraje samotný trh. To dokazuje příklad nestability trhu se solárními články v Číně. V tomto případě kvůli omezení státních dotací na výstavbu solárních elektráren došlo k přebytku solárních panelů na světovém trhu, což mělo za následek rapidní pokles jejich ceny.

Mikuláš Peksa

Mikuláš Peksa

Vlastně v tom návrhu i je ta přeshraniční uhlíková daň.

Ve sdělení Evropské komise nazvaném The European Green Deal je opravdu zmíněn návrh mechanismu, který by do ceny zboží importovaného do EU promítl jeho uhlíkovou náročnost.

skrýt celé odůvodnění

Evropská komise zveřejnila 11. prosince 2019 Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Evropské radě, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů s názvem The European Green Deal (.pdf, str. 5). Zde se píše také o riziku zvýšení emisí uhlíku ve třetích státech, které může vznikat například přesunem průmyslové výroby mimo EU v důsledku přísnější regulace emisí v EU než v jiných zemích.

Tento stav by Evropská komise měla řešit návrhem mechanismu, který by zohlednil uhlíkovou stopu zboží importovaného do EU a promítl ji na jeho ceně. Takový mechanismus lze nazvat „přeshraniční uhlíkovou daní“ (ČT24, LN). Návrh hodlá Komise prosadit v případě, pokud zbytek světa nesrovná své ambice s klimatickými ambicemi Evropské unie. Dle přiloženého harmonogramu (.pdf, str. 2) má Komise v plánu tento návrh pro některá odvětví prosadit již v roce 2021. Tento rok však uvádí jako předběžný odhad.

Mikuláš Peksa

Mikuláš Peksa

Asi přesnější překlad by byl Zelený nový úděl, nikoliv dohoda, právě proto, že analogicky tomu, jakou hospodářskou politiku prováděl tehdy americký prezident a která ty Spojené státy vlastně dostala z té recese, se jedná v podstatě o levné půjčky.

Překlad Zelený nový úděl (Green New Deal) je v souladu s výrokem analogicky přesnější než dohoda. New Deal prezidenta Franklina D. Roosevelta skutečně přispěl k překonání ekonomické krize. European Green Deal je založen v některých sektorech na půjčkách s nízkým úrokem.

skrýt celé odůvodnění

New Deal (Nový úděl) byl název souboru ekonomických a sociálních programů, které byly uplatňovány od roku 1933 do začátku čtyřicátých let 20. století za vlády prezidenta USA Franklina D. Roosevelta. Cílem programů bylo reformovat finanční systém, boj proti chudobě a nastartování ekonomiky USA po vypuknutí Velké hospodářské krize, kterou vyvolal krach na Wall Street v roce 1929. Zejména za zásadní reformy je považováno pojištění vkladů do bank a usnadnění procesu získávání úvěru. Byly také zavedeny programy na poskytování půjček farmářům a refinancování hypoték. Situace se skutečně začala po zavádění změn z programu New Deal zlepšovat. Zlepšení ekonomické situace je také přičítáno přípravám na válku, které přinesly nové pracovní pozice a investice.

Pokud budeme vycházet z běžně užívaného českého překladu New Deal neboli Nový úděl, tak skutečně nejbližším překladem Green New Deal může být Nový zelený úděl, tedy pouze verze překladu s jiným slovosledem, než je použito ve výroku. Překlad Nový zelený úděl se již v českém zpravodajství objevuje a ve výroku použitá obměna s jiným slovosledem Zelený nový úděl také.

V kontextu výroku je odkazováno na nový program Evropské komise European Green Deal, který má za cíl do roku 2050 z Evropy vytvořit kontinent s nulovou emisní stopou. Tohoto cíle se snaží dosáhnout návrhem opatření, které se zejména zakládají na podpoře (.pdf, str. 1) veřejných služeb, veřejné ekologické dopravy, ekologického bydlení, obecného snížení emisí, vytvoření nových pracovních míst, růstu kvality života a ukončením růstu HDP jako primárního měřítka pokroku (nahrazení měřítkem úrovně zdraví a životního prostředí).

Pro konečnou část výroku je nejdůležitější částí plánu European Green Deal financování výše avizovaných změn. Program nabízí řešení, kdy celý projet bude z významné části financován (str. 15–19) rozpočtem členských států EU a také zdaněním, které bude zaměřené na boj s emisemi. Dále přesměrováním dotací, které směřují na projekty v souvislosti s fosilními palivy na jiné zelenější projekty.

Z programu vyplývá, že investice do rozvoje Evropy bude probíhat v souladu s výrokem pomocí půjček s velmi nízkým úrokem (levných půjček), jako například v případě nové potravinové politiky. Nová potravinová politika je založena na podpoře drobných zemědělských hospodářů a udržitelných metod zemědělství, jejichž nedostatek je vytýkán dosavadnímu systému podpory velkých zemědělských podniků.

Jaroslav Holík

Jaroslav Holík

Největším znečišťovatelem našeho ovzduší je Čína, která k Pařížské dohodě příliš nepřistoupila.

Dle dat Evropské komise Čína dlouhodobě produkuje největší podíl emisí oxidu uhličitého. Přestože je Čína schopna dosáhnout vlastních závazků vůči Pařížské dohodě, k jednotné podmínce, a to sice snížení průměrné globální teploty pod 2 °C do roku 2030, prozatím určitě nemíří.

skrýt celé odůvodnění

Pařížská dohoda je úmluva o ochraně klimatu, která spadá pod Rámcovou úmluvu OSN o změně klimatu. Úmluva podepsaná členskými státy v prosinci 2015 si klade za cíle udržet nárůst průměrné globální teploty pod hranicí 2 °C a snížení emisí skleníkových plynů.

Dle zprávy Evropské komise z roku 2019 v posledních letech za největší mírou znečišťování ovzduší skutečně stojí Čína. Zatímco v rozmezí let 1990 až 2005 byly na prvních dvou příčkách v celkové produkci emisí oxidu uhličitého USA a členské státy EU (všech 28 v součtu), od roku 2005 až do současnosti prudce stoupala produkce Číny. V roce 2018 Čína vyprodukovala 11,26 Gt emisí oxidu uhličitého, což je 29,71 % celkové světové produkce. Druhé místo co se rozsahu znečišťování ovzduší týče pak připadá od Pařížské dohody odstupujícím USA s 13,92 %. Třetí a čtvrtá pozice patří Indii (6,92 %) a Rusku (4,61 %). A například státy EU (opět v součtu) se podílí 9,13 %.

Druhou část výroku, tedy že Čína k dohodě „příliš nepřistoupila“, pak lze chápat ve dvojím smyslu, a sice jako nedostatečného nastavení cílů, či jejich nedodržování. Dle agentury Climate Action Tracker (CAT) není primárním problémem to, že by Čína od svých závazků odstupovala, ale skutečnost, že závazky jsou nastaveny velmi nedostatečně v tom smyslu, že i při jejich splnění se Čína nedostane k naplnění obecného cíle Pařížské dohody, kterým je udržení nárůstu globální průměrné teploty výrazně pod hranicí 1,5–2 °C oproti hodnotám před průmyslovou revolucí.

Čína se v rámci dohody zavázala ke snížení uhlíkové náročnosti HDP o 60 % až 65 % do roku 2030 pod úroveň roku 2005, do téhož roku zvýšit podíl nefosilních zdrojů energie cca na 20%, a zvýšit objem lesů v porovnání s rokem 2005 o 4,5 miliardy kubických metrů.

Skutečně relevantní a nejvíce zmiňovaný krok, který Čína v rámci plnění dohody provedla, je systém obchodování s emisními povolenkami, který se má v první fázi týkat pouze elektráren a v budoucnosti slibuje rozšíření do dalších odvětví. Systém by měl pokrývat cca 1700 společností a redukovat nad 3 Gt emisí oxidu uhličitého.

Čína zůstává na první pozici zemí nejvíce znečišťujících planetu, což je nejen dle CAT možné přičíst velké míře urbanizace a s tím vzniklé nutnosti používání oceli a cementu na výstavbu nových budov a infrastruktur (lze najít v odkazu v podsložce Industry). Přesto je jedním z leaderů bojujících za klimatickou odpovědnost a v rámci summitu G20 v Osace Čína (společně s Francií) přislíbila o navýšení svých dosavadních cílů v rámci Pařížské dohody.

Jaroslav Holík

Jaroslav Holík

A na druhém místě (znečišťovatelů ovzduší, pozn. Demagog.cz) jsou Spojené státy americké, které dokonce od ní (Pařížské dohody, pozn. Demagog.cz) odstoupily.

Spojené státy, které jsou na druhém místě v celkové produkci emisí oxidu uhličitého, zaslaly generálnímu tajemníkovi OSN oznámení o odstoupení od Pařížské dohody. Nyní již pouze čekají, než uplyne roční lhůta, kdy tento krok nabude účinnosti.

skrýt celé odůvodnění

Předně uveďme, že tzv. Pařížská dohoda, o které Jaroslav Holík mluví, má za cíl ochranu klimatu, především snižování emisí skleníkových plynů.

Podle dat zveřejněných ve zprávě Evropské komise z roku 2019 se na celkové produkci emisí oxidu uhličitého, které v roce 2018 byly za celou planetu ve výši 37,89 Gt, nejvíce podílí Čína. V roce 2018 Čína vyprodukovala 11,26 Gt oxidu uhličitého. Na druhé pozici se umístily Spojené státy, jejichž emise oxidu uhličitého dosáhly 5,28 Gt. Emise vyprodukované všemi státy Evropské unie v roce 2018 dohromady dosáhly hodnoty 3,46 Gt. EU by se tedy v tomto srovnání zařadila hned za Čínu a USA.

Vzhledem k různé velikosti ekonomik a populace je však nutné zohlednit také ukazatel emisí per capita. V přepočtu na obyvatele se Spojené státy v roce 2018 umístily na 13. místě s 16,14 tun CO2/obyvatele, Česká republika je v tomto žebříčku na 22. místě s 10,44 tun CO2/ob. a Čína na 37. místě s „pouze“ 7,95 tun CO2/ob.

4. listopadu 2019 prezident Trump oficiálně oznámil zahájení procesu odstoupení od Pařížské dohody. Dle čl. 28 (str. 13) Pařížské dohody přitom platí, že odstoupit může kterýkoliv stát písemným oznámením generálnímu tajemníkovi OSN. Toto odstoupení však nabývá účinku až po jednom roce od jeho doručení, v případě USA je to jeden den po prezidentských volbách, 4. listopadu 2020.

I přes odstoupení od Pařížské dohody však některá města a státy USA její cíle nadále podporují. Více než 400 měst připojilo k sdružení Climate Mayors a 25 států k U.S. Climate Alliance. Obě organizace se hlásí k dodržování Pařížské dohody.

Mnoho dalších měst, krajů, států, 2 200 podniků a investorů, 350 univerzit a 200 církví podepsalo prohlášení We’re still in, které podporuje Pařížskou dohodu. Všichni zmínění pak dohromady tvoří více než 50 % ekonomiky a polovinu populace Spojených států.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, neboť dle znění samotné dohody Spojené státy již zaslaly generálnímu tajemníkovi OSN oznámení o odstoupení. Tento krok pak nabude účinnosti v listopadu příštího roku. Zároveň je také pravdou, že USA jsou druhým největším emitentem CO2.