Pomoc Ukrajině a ruský plyn

Předseda zahraničního výboru sněmovny Marek Ženíšek v pořadu Události, komentáře ze dne 26. dubna 2022 uvedl (video, 5:21), že od 1. dubna se podařilo navýšit české zásobníky plynu téměř o 90 %. Při ověřování tohoto výroku se tedy zaměříme na období od 1. do 25. dubna 2022 a pokusíme se zjistit, zda skutečně došlo k deklarovanému navýšení zásob plynu. 

Je třeba zmínit, že v České republice existují čtyři společnosti, které provozují (.pdf, str. 19) podzemní zásobníky plynu: největší z nich je RWE Gas Storage CZ se šesti podzemními zásobníky o objemu přes 2,7 miliardy metrů krychlových. Dalšími jsou MND Energy Storage vlastnící dvě skladovací struktury a Moravia Gas Storage s jedním zásobníkem. Na českém území – v Dolních Bojanovicích (.pdf, str. 58) v těsné blízkosti slovenských hranic – se také nachází jeden zásobník společnosti SPP Storage. Ten však slouží (.pdf, str. 9) primárně pro potřeby Slovenska a není připojený k české plynárenské soustavě (.pdf, str. 19), do výpočtů v našem hodnocení ho proto nezahrnujeme.

Mluvčí největšího českého provozovatele podzemních zásobníků plynu RWE Gas Storage CZ Simona Hladíková pro Právo řekla: „Na základě požadavků zákazníků jsme začali uskladňovací sezonu o několik týdnů dříve než obvykle, 1. dubna.“ Od tohoto dne tedy došlo u jmenované společnosti k cílenému shromažďování plynu v zásobnících. Na jejich webových stránkách pak můžeme vidět údaje o aktuálním stavu zásob: 1. dubna byla zásoba plynu 4,4 TWh, společnost zásoby pozvolna navyšovala a k datu 25. dubna tvořily celkové zásoby 8,8 TWh. Kdybychom tedy brali v úvahu pouze navýšení zásob plynu u RWE Gas Storage CZ, došlo by od 1. do 25. dubna k 100% přírůstku. Protože však Marek Ženíšek vysloveně neuvedl, že hovoří pouze o zásobnících společnosti RWE Gas Storage CZ, je třeba brát v potaz všechny české zásobníky plynu. 

Co se týče dalších dvou společností, MND Energy Storage uvádí k 1. dubnu stav zásob plynu ve výši 0,957 TWh a k 25. dubnu 1,276 TWh. Moravia Gas Storage informuje 1. dubna o zásobách 0,198 TWh, 25. dubna je pak stav 0,045 TWh. U poslední jmenované společnosti je tedy patrné, že naopak došlo ke snížení zásob.

Pokud sečteme zásoby plynu v zásobnících společností RWE Gas Storage CZ, MND Energy Storage a Moravia Gas Storage k 1. dubnu 2022, dostaneme číslo přibližně 5,555 TWh. Ke dni 25. dubna je to pak 10,121 TWh. Oproti stávajícímu stavu tak došlo ke zvýšení zásob plynu o 4,566 TWh. Pokud tento nárůst vyjádříme v procentech, jde přibližně o 82,4 %. Marek Ženíšek sice uvádí vyšší podíl, jím uváděných 90 % nicméně stále spadá do naší 10% tolerance, a výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Ruský prezident Putin podepsal 31. března 2022 dekret, podle kterého všichni zahraniční kupci ruského plynu budou muset platit za dodávky v rublech. Takové rozhodnutí považují evropské státy za vydírání. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen označila (video, čas 4:44) v kontextu Putinova dekretu snahu Ruska o platby v rublech za porušení a obcházení sankcí cílených na Rusko. Ruský systém plateb za dodávky načrtnutý v dekretu si žádá, aby si společnosti založily u ruské Gazprombank kromě účtu eurového i účet rublový, na který by na jejich žádost Gazprombank převedla peníze směněné z eur na rubly.

Evropská komise uvedla, že firmy z členských států by měly za dodávky z Ruska nadále platit v měně uvedené ve svých smlouvách. Tou je v 97 % případů euro nebo dolar, placení v rublech by znamenalo porušení sankcí i podmínek uzavřených kontraktů. Valdis Dombrovskis, výkonný místopředseda Evropské komise, řekl, že jednotlivé společnosti si mohou zvolit, jak budou své smlouvy uzavřené s Gazpromem interpretovat a implementovat. Naléhal však na to, aby se jich držely co nejpřesněji.

Evropská komise 21. dubna zveřejnila postup (.pdf), kterým by se měly evropské energetické společnosti řídit, pokud se chtějí vyvarovat porušení sankcí a jiné legislativy. Otevírání eurových (nikoliv rublových) účtů u Gazprombank není sankcemi omezeno. Unie ale varovala (.pdf, str. 1), že během převádění eur na rubly budou peníze v rukou ruských orgánů. Mohly by se tak dostat do rukou Centrální banky Ruské federace a prakticky Rusku sloužit jako půjčky poskytnuté evropskými společnostmi. Nebyl totiž stanoven časový limit, do kdy musí ruské banky převod měny provést. Upřesněme, že podle ruského dekretu mají společnosti nárok na dodání plynu právě až po konverzi měny na rubly (.pdf, str. 1).

Dále Komise v dokumentu uvedla, že společnosti neporuší evropskou legislativu, pokud požádají své ruské partnery, aby mohly provést platbu v eurech nebo dolarech (.pdf, str. 1). Jednalo by se tedy o stejný postup, který se používal před přijetím ruského dekretu na konci března. Společnosti také mohou provádět převody v eurech na svém účtu v Gazprombank, pokud předtím vydají jasné prohlášení, že jejich platební povinnost tímto převodem v eurech nebo dolarech končí (.pdf, str. 2).

Na první povolební tiskové konferenci, která se konala 6. dubna, oznámil znovuzvolený premiér Maďarska Viktor Orbán, že je jeho země připravená platit za ruský plyn v rublech. Zabezpečení dodávek plynu bylo i součástí jeho volební kampaně. Maďarský ministr zahraničí Peter Szijjártó ale následně 11. dubna sdělil, že v rámci předpokládaného schématu zaplatí CEEnergy, dceřiná společnost maďarského státního energetického koncernu MVM, za plyn v eurech ruské Gazprombank. Ta následně platbu konvertuje na rubly a převede ji do společnosti Gazprom Export.

Financial Times 27. dubna zveřejnily, že plynárenské společnosti v Německu, Rakousku, Maďarsku a Slovensku si plánují rublové účty u Gazprombank ve Švýcarsku navzdory varování Evropské komise otevřít. Tyto informace získal deník od osob, které mají ‚k těmto přípravám blízko‘. Německý vicekancléř Robert Habeck ale uvedl, že německé společnosti postupují v souladu s režimem sankcí. Stejný režim plateb, tedy v eurech na účet Gazprombank, plánuje podle ČTK také Rakousko.

Agentura Bloomberg 27. dubna uvedla, že deset evropských společností si rublové účty u Gazprombank už otevřelo, ani v jednom případě ale nezmiňuje, o které firmy se jedná. Čtyři společnosti pak podle článku na platby v rublech již přistoupily. Uvedla to i ČT24 na svém twitteru. Informaci měla agentuře Bloomberg předat osoba blízká ruské společnosti Gazprom. Ruská zpravodajská agentura TASS také uvedla, že jednou ze zmíněných čtyř firem je i rakouská společnost OMV. Rakouský kancléř Karl Nehammer to nicméně označil za ruskou propagandu a prohlásil, že Rakousko se i nadále drží společného evropského postupu.

Shrňme, že podle veřejných zdrojů, které byly dostupné 26. dubna 2022, v den výroku Marka Ženíška, bylo Maďarsko jedinou zemí EU, která se proti placení v rublech neohradila a naopak na začátku dubna řekla, že je ochotná v ruské měně za plyn zaplatit, což by bylo v rozporu s uzavřenými kontrakty o dodávkách. 11. dubna však maďarský ministr zahraničí Peter Szijjártó uvedl, že Maďarsko plánuje platit za plyn v eurech a prostřednictvím Gazprombank eura směnit na rubly. Tento postup by podle Szijjárta, ale také podle Evropské komise, byl v souladu s evropskou legislativou a neporušoval by smluvní ustanovení o platbách v eurech.

Poslanec Ženíšek tedy správně uvádí, že Maďarsko prostřednictvím premiéra Orbána potvrdilo, že je ochotné za dodávky plynu platit v rublech. Později ale maďarský ministr zahraničí upřesnil, že by se mělo jednat o platby v eurech na účet Gazprombank. Ačkoli by se mohlo zdát, že se jedná o formalitu, toto schéma podle všech zúčastněných stran neodporuje smluvním ani legislativním požadavkům. Protože Marek Ženíšek opomněl zmínit následné upřesnění maďarského postoje, hodnotíme jeho výrok jako zavádějící.

Den po datu ověřované diskuze pak Financial Times přišly s informacemi, že kromě Maďarska si rublový účet u Gazprombank plánují zřídit i společnosti z jiných států. Agentura Bloomberg ve stejný den napsala, že deset evropských společností si tyto účty založilo a čtyři z nich již jsou ochotné platit přímo v rublech. Jelikož ale tyto informace nebyly k datu výroku dostupné, do našeho hodnocení se nijak nepromítají.

Nejdříve uveďme, že zde Lubomír Metnar reaguje na kritiku ze strany vládní koalice či bývalého premiéra Bohuslava Sobotky, podle nichž předchozí vláda Andreje Babiše přispěla k tomu, že je Česko prakticky závislé jen na ruském plynu. V této spojitosti pak Lubomír Metnar zmiňuje právě dodávky plynu z Polska, které měl zajišťovat v minulosti plánovaný, avšak nikdy nepostavený česko-polský plynovod Stork II.

Příprava plynovodu Stork II

První významnější kroky k propojení České republiky a sousedního Polska tímto plynovodem započaly již v létě 2014. Český Energetický regulační úřad (ERÚ) tehdy spolu s polským úřadem pro regulaci energetiky (.pdf) vydal rozhodnutí o žádosti, kterou společně podala česká firma Net4Gas a polský Gaz-System v říjnu 2013. Upřesněme, že úřady rozhodovaly především o tom, jak velkou část investice v důsledku zaplatí koneční spotřebitelé v ČR v rámci regulovaných cen plynu. Tehdejší vláda Bohuslava Sobotky toto rozhodnutí označila za klíčový krok v rámci realizace plynovodu.

Uveďme, že plynovod Stork II se měl stát součástí tzv. severojižního koridoru mezi Polskem a Chorvatskem. Polsko v roce 2015 vystavělo v přímořském městě Svinoústí terminál, do kterého tankery dovážejí zkapalněný plyn (LNG). Odtud měl pak plyn putovat plynovodem do Česka. Klíčovým přínosem této stavby mělo být výrazné snížení závislosti na ruském plynu. Původní datum předpokládaného dokončení plynovodu Stork II se plánovalo již na rok 2019. Dodejme také, že paralelně byl vytvářen také projekt plynovodu BACI (.pdf, str. 19), který měl spojovat Českou republiku s Rakouskem.

Česko-polský plynovod byl s polskou stranou připravován několik let. V roce 2013 Evropská unie zařadila tento projekt na seznam tzv. projektů společného zájmu EU (.pdf, str. 2–3) a v roce 2014 získal evropské dotace z programu CEF (.pdf, str. 9) na další fáze přípravných prací (.pdf, str. 28). V roce 2014 byla projektu vyjádřena také politická podpora. Zajištění realizace plynovodu Stork II totiž Ministerstvo průmyslu a obchodu označilo za jednu z dílčích priorit v tehdy zveřejněné Státní energetické koncepci České republiky (.pdf, str. 51–52).

O rok později veřejně podpořili plynovod Stork II zástupci českého Ministerstva průmyslu a obchodu a polského Ministerstva hospodářství. V roce 2016 poté podepsal český premiér Bohuslav Sobotka a polská premiérka Beata Szydlová memorandum o realizaci plynovodu. Podle tohoto dokumentu měl být projekt ve spolupráci s evropskými institucemi dokončen do roku 2020. V dubnu 2018, tedy už v době první vlády Andreje Babiše, Ministerstvo průmyslu a obchodu ve svém Typovém plánu „Narušení dodávek plynu velkého rozsahu“ (.docx, str. 4) mimo jiné uvádělo, že plynovod Strok II je „plánován“. Tento Typový plán tehdy schválil ministr Tomáš Hüner (za ANO).

Odklad na neurčito

V roce 2020 však společnost Net4Gas, která zajišťuje přepravu plynu a provozuje plynovody v České republice, zveřejnila (.pdf) svůj výhled na následující období let 2021–2030. Tato zpráva společnosti ukázala, že byl projekt plynovodu Stork II odložen na neurčito a Net4Gas ho nahradila menším projektem, v jehož případě jako rok dokončení uváděla rok 2028 (.pdf, str. 45, 48). Ještě v roce 2018 přitom Net4Gas počítala se zprovozněním Stork II v roce 2022 (.pdf, str. 51), o rok později v roce 2023 (.pdf, str. 53).

Hlavním důvodem odložení byla podle společnosti Net4Gas situace z roku 2019, kdy Evropská komise vyškrtla tento plynovod spolu s rakousko-českým plynovodem BACI ze seznamu prioritních staveb. To tedy prakticky znamenalo, že by stavby nedosáhly na dotace z Evropské unie, na které dříve získaly nárok v unijním programu CEF (.pdf, str. 30).

Podle Vnitrostátního plánu ČR v oblasti energetiky a klimatu, který v roce 2020 zveřejnilo Ministerstvo průmyslu a obchodu, získal projekt Stork II dříve dotaci také na stavební práce. Ta nicméně byla podle ministerstva „zrušena kvůli odložení projektu polským partnerem na konec roku 2022“ (.docx, str. 135). Později někdejší ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček (ANO) uváděl, že projekt polská strana odložila do roku 2024.

Upřesněme, že polský Gaz-System odložil projekt na rok 2022 v roce 2016. Podle polských médií se polská strana nejdříve rozhodla, že na výstavbu ještě není připravena, protože kromě jiného chtěla počkat na dokončení norského plynovodu. Když zanedlouho Gaz-System své rozhodnutí přehodnotil, začala podle polských novinářů naopak váhat česká strana. Jak česká Net4Gas, tak polský Gaz-System se pak vinily navzájem za to, že se projekt neposouvá vpřed.

V roce 2020 polský web WysokieNapiecie.pl uvedl, že si „polská strana již několik let stěžuje“, že se projekt nesetkal se zájmem české Net4Gas. Na konci letošního dubna polské zdroje psaly, že Gaz-System ještě koncem roku 2017 deklaroval, že je připravený začít Stork II projektovat, „ale čekal na podobnou připravenost“ Net4Gas. Česká média naopak v roce 2019 zmiňovala, že byl Stork II z unijního seznamu prioritních staveb vyškrtnut kvůli „malému zájmu z polské strany“, když Gaz-System projekt odložil až na rok 2024.

Právě výše zmíněné rozhodnutí Gaz-Systemu z roku 2016, tj. s projektem počkat, má pravděpodobně na mysli Lubomír Metnar, když ve výroku uvádí, že „Polsko odmítlo nabídku ze strany Evropské unie“. O stejném „odmítnutí“ poté hovořil 3. května na půdě Sněmovny i bývalý vládní kolega Karel Havlíček (ANO), který v této spojitosti zmiňuje konkrétně rok 2016.

Závěr

Na závěr tedy shrňme, že česká společnost Net4Gas a polský Gaz-System projekt plynovodu Stork II plánovaly minimálně od roku 2013. V roce 2016 ještě bývalý premiér Sobotka s někdejší polskou premiérkou podepsal memorandum o realizaci plynovodu. Projekt původně získal nárok na evropské dotace. V roce 2016 pak polská strana skutečně nechtěla podepsat s Net4Gas příslušnou smlouvu s odůvodněním, že na výstavbu ještě není připravená. Ve stejném roce ale podle polských zdrojů tento postoj přehodnotila. Následně obě společnosti připisovaly vinu za to, že se projekt neposouvá vpřed, sobě navzájem. V dubnu 2018, v době první vlády Andreje Babiše, Ministerstvo průmyslu a obchodu počítalo s projektem Stork II v jednom ze svých strategických dokumentů. Z tohoto důvodu výrok Lubomíra Metnara hodnotíme jako nepravdivý.

Koordinační centrum pro humanitární a sociální záležitosti zřízené ukrajinským prezidentem Volodomyrem Zelenským vydalo 16. dubna zprávu o humanitární pomoci. Zde píše, že Češi jsou na 3. místě v množství darovaných peněz pro Ukrajinu. Konkrétně darovali 11 % z celkové částky 924 milionů dolarů, tedy zhruba 100 milionů dolarů. Na prvním místě je Spojené království se 47 procenty a na druhém Nizozemsko s 18 procenty, na čtvrtém místě poté USA s 8 %. Ukrajinská statistika nicméně nepočítá oficiální vládní podporu, nýbrž jen dárcovské příspěvky českých občanů a společností.

Výši celkové vládní pomoci (vojenské, humanitární a finanční) monitoruje německý Kielský institut pro světovou ekonomiku v přehledu „Ukraine Support Tracker“. Data sledují období ode dne vypuknutí ruské invaze 24. února až do dne 27. března. Česká republika v přehledu zaujímá 11. místo, a pokud bychom tuto podporu přepočetli na procenta HDP, nacházíme se na 7. místě. Stejné, 7. místo zaujímáme i v případě, když se započítá pouze vojenská pomoc.

Česká vládní podpora Ukrajině dle Kielského institutu činila cca 77 milionů eur (.xlsx). Kdybychom sečetli tuto vládní pomoc a výše zmiňovanou nevládní podporu v hodnotě 100 milionů dolarů, tj. přibližně 92 milionů eur, dostali bychom celkovou částku ve výši 169 milionů eur. Doplňme nicméně, že ani tato suma by nestačila na to, aby se Česká republika z uváděného 11. místa v žebříčku nominální pomoci posunula výše než na 10. příčku. Stále by se totiž jednalo o menší částku, než jakou na pomoc Ukrajině vynaložila vláda Kanady (.xlsx), která se s téměř 180 miliony eur umístila na 9. místě.

Česká republika se podle dostupných přehledů v případě vládní pomoci zařadila na 11. místo v absolutních číslech a na 7. místo při přepočtu na HDP. Třetí příčku Česko obsadilo co do pomoci od občanů a firem. Byť je pojem „čelní“ země subjektivní, lze skutečně tvrdit, že česká podpora Ukrajině patří k těm nejvýznamnějším, a proto výrok poslance Metnara hodnotíme jako pravdivý.

Bývalý ministr obrany Metnar mluví o česko-americké dohodě o vzájemném pořizování materiálu a služeb pro účely obrany (Reciprocal Defense Procurement Agreement – RDPA). Dohodu podepsala 21. dubna 2022 Jana Černochová při setkaní s ministrem obrany Spojených států Lloydem Austinem. 

O vyjádření (k průběhu projednávání a schvalování dohody) jsme požádali Ministerstvo obrany (MO). „Tato mezinárodní smlouva byla dojednána a schválena vládou již v červenci 2019, tedy během funkčního období ministra obrany Lubomíra Metnara. Z důvodů na americké straně se však nepodařilo smlouvu podepsat dříve, ale až nyní po třech letech od schválení textu oběma smluvními stranami,“ uvedlo pro Demagog.cz tiskové oddělení ministerstva.

„Účelem dohody je zajistit, aby podniky z jednoho státu, které chtějí dodávat materiál a služby pro účely obrany do druhého státu, nebyly diskriminovány právními předpisy platnými v ČR a USA. (…) Dohoda usnadňuje přístup českých firem k zakázkám Ministerstva obrany USA tím, že se na ně neuplatní zákony upřednostňující americké podniky, zejména tzv. Buy American Act,“ vysvětlilo MO a dodalo, že stejný přístup se očekává i od Česka. V současné době má takovou dohodu s USA dalších 26 států. Obdobná dohoda mezi ČR a USA platila již v letech 2012–2017 (.pdf, str. 8).

Zakázka na pořízení vrtulníků systému H-1 nebyla podle vyjádření Ministerstva obrany na RDPA nijak vázaná. Na dojednání a schválení RDPA českou vládou nicméně navazovala časově. V srpnu 2019 Ministerstvo obrany informovalo, že dojde k nákupu celkem 12 vrtulníků UH-1Y Venom a AH-1Z Viper od americké společnosti Bell. Uvedlo tehdy, že probíhají jednání s americkou vládou a podpis smlouvy se připravuje na konec roku. V listopadu 2019 Ministerstvo obrany tento nákup definitivně schválilo. V prosinci poté došlo přímo k podpisu smlouvy.

Předně uveďme, že podle veřejně dostupných informací o jednotlivých dodávkách, které vláda zveřejnila před 26. dubnem, Česká republika Ukrajině poskytla darem zdravotnický a vojenský materiál a techniku v hodnotě přibližně 1,5 miliardy korun (viz níže). V pátek 29. dubna nicméně Jana Zechmeisterová z tiskového oddělení Ministerstva obrany pro ČTK potvrdila, že „hodnota vojenské pomoci Ukrajině činí (…) téměř tři miliardy korun“, jak ve výroku uvádí poslanec Marek Ženíšek. Dodejme, že resort obrany již delší dobu nezveřejňuje, jaký přesně vojenský materiál Ukrajině posílá.

Podrobnější informace o pomoci Ukrajině Ministerstvo obrany sdělovalo především v době před začátkem ruské invaze a těsně po jejím zahájení. Na konci ledna 2022 česká vláda uvedla, že schválila, aby bylo Ukrajině darováno celkem 4 tisíce dělostřeleckých granátů v hodnotě 36,6 mil. Kč. Konkrétně to byly granáty ráže 152 milimetrů. Zmiňme, že je česká armáda používá jako munici do starších houfnic, které v budoucnu plánuje nahradit modernějším typem, do nichž se používá standardizovaná munice NATO ráže 155 milimetrů. 

26. února pak vláda ČR schválila další dar, tentokráte v hodnotě 188,1 milionů Kč. Tvořily ho především ruční palné zbraně a munice. Součástí daru bylo například 5 tisíc útočných pušek, 2 tisíce samopalů či 3 tisíce kulometů.

O den později vláda oznámila, že rozhodla o daru ve výši 400 milionů Kč. Tentokrát ovšem ministryně obrany Jana Černochová odmítla z bezpečnostních důvodů specifikovat, jaký vojenský materiál chce darovat. Premiér Fiala pouze uvedl, že o tento materiál požádal přímo ukrajinský prezident a že to nebudou lehké zbraně jako v předešlém případě.

2. března byla schválena další materiální pomoc v hodnotě 21 mil. Kč, tentokrát zdravotnický materiál ze zásob Armády České republiky. Konkrétně byly odeslány batohy pro bojové záchranáře, lékárničky, záchranářská nosítka, léky, spotřební zdravotnický materiál „pro urgentní medicínu“ a další. 

3. března vláda informovala o dodávce dalšího vojenského vybavení na Ukrajinu v hodnotě 17 mil. Kč. Zbraně, munici a další materiál tehdy darovaly české zbrojařské firmy (Česká zbrojovka, Holík International, DSS a Sellier & Bellot) Ministerstvu obrany, které je poté poslalo přímo na Ukrajinu.

V polovině března ministryně Jana Černochová uvedla, že vláda chystá další dar v hodnotě přibližně 725 mil. Kč. Z bezpečnostních důvodů opět neuvedla, jaký materiál (či technika) to bude.

O zatím poslední vojenské pomoci Ukrajině informovala ministryně Černochová 6. dubna. Její obsah opět nespecifikovala, pouze uvedla, že je to dar v hodnotě 133 mil. Kč. 

Na závěr uveďme, že pokud bychom sečetli hodnotu jednotlivých darů vojenského materiálu, o kterých vláda veřejně informovala před 26. dubnem, dostali bychom celkovou částku 1,52 miliardy korun. Ministerstvo obrany nicméně později skutečně potvrdilo, že celková hodnota materiální pomoci věnované Ukrajině dosahuje téměř tří miliard korun, proto výrok Marka Ženíška hodnotíme jako pravdivý.

První jednání mezi Ruskem a Ukrajinou se odehrálo 28. února, tedy pátý den ruské invaze na Ukrajinu. Zatímco obě delegace jednaly v Bělorusku, podepsal ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj žádost o členství v Evropské unii. Další jednání se odehrála 3., 7. a 10. března. 14. března bylo zahájeno další jednání. Během prvního dne tohoto setkání byl představen plán o patnácti bodech, podle kterého by se Ukrajina například vzdala snahy přidat se k NATO a zavázala by se k odmítnutí zahraničních vojenských základen i zbraní na svém území. Výměnou by Rusko souhlasilo s tím, že by Ukrajině ochranu zaručovali někteří spojenci, např. Spojené státy, Velká Británie či Turecko. Podle sdělení Kremlu ze 17. března ani toto jednání nepřineslo dohodu. Francouzský ministr zahraničí Jean-Yves Le Drian prohlásil, že Rusko snahu vyjednávat pouze „předstírá“.

28. března Zelenskyj potvrdil, že se Rusko a Ukrajina vrátí k jednacímu stolu. Oznámil, že je Ukrajina ochotna diskutovat o neutralitě, pokud by byla přijata ukrajinským referendem, a diskutovat o východoukrajinském regionu Donbas, ale nepřistoupí k demilitarizaci. Tato jednání v Istanbulu byla zdánlivě doposud nejúspěšnější a také poslední, na kterých se zástupci obou zemí setkali osobně. Obě strany se zde shodly na několika bodech. Ukrajinská delegace přistoupila na možnost neutrality a zřeknutí se žádosti o vstupu do NATO, Rusko pak přislíbilo stažení svých vojáků z oblasti Kyjeva. Spojené státy a NATO ale zpochybnily důvěryhodnost ruských příslibů.

7. dubna Moskva prohlásila, že jednání postupují pomalu kvůli obviněním, podle kterých se ruští vojáci na Ukrajině dopouštějí válečných zločinů. 12. dubna se ruský prezident Vladimir Putin vyjádřil ke stavu mírových jednání a řekl, že jsou ve slepé uličce poté, co se podle něj Ukrajina odchýlila od dohod z Istanbulu. 23. dubna řekl Zelenskyj na tiskové konferenci, která se konala v kyjevském metru, že to, zda se budou odehrávat další mírová jednání, záleží na Putinovi. Prohlásil, že se s ním nebojí setkat osobně, pakliže to bude znamenat diplomatické ukončení války na Ukrajině.

26. dubna odcestoval generální tajemník Organizace spojených národů António Guterres do Moskvy, kde se sešel s Putinem. Guterres prohlásil, že stále doufá v mírová jednání a jejich potenciál ukončit konflikt. Putin zopakoval svá dřívější slova a řekl, že jednání byla zmařena obviněním ze „zvěrstev,“ kterých se měli dopustit ruští vojáci ve městě Buča. Podle deníku The Guardian Rusko taktéž odmítlo ukrajinskou nabídku setkání v Mariupolu. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov ale řekl, že Rusko má i nadále zájem na diplomatickém ukončení konfliktu.

Vzhledem ke stavu mírových jednání mezi Ukrajinou a Ruskem tak můžeme označit tvrzení Lubomíra Metnara za pravdivé. Od doby, kdy bylo město Buča na začátku dubna osvobozeno a na veřejnost se dostaly zprávy a obrázky zločinů ruských vojáků, se obě strany u jednacího stolu nesešly.