Prezidentův projev na konferenci hnutí SPD

Miloš Zeman byl předsedou Poslanecké sněmovny v letech 1996–1998. V tomto období měla sněmovna pět místopředsedů, šlo tedy o stejný počet, jako jich je dnes.

Posty místopředsedů v Zemanově éře zastávali:

• Petra Buzková (celé volební období)
• Jan Kasal (celé volební období)
• Karel Ledvinka (celé volební období)
• Jiří Vlach (celé volební období)
• Jiří Honajzer (od začátku období do února 1998) – Jaroslav Zvěřina (od února 1998 do konce volebního období)

Zdroj: Poslanecká sněmovna.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, protože byť Zeman před čtyřmi roky před svou návštěvou Izraele skutečně veřejně vyřkl nápad na přesun české ambasády do Jeruzaléma, během samotné návštěvy Izraele tento krok podmínil ukončením mírového procesu v blízkovýchodním sporu, což z jeho nápadu učinilo v danou chvíli pouze hypotetickou možnost.

Miloš Zeman dne 1. října 2013 skutečně v Hradci Králové prohlásil, že by se česká ambasáda v Izraeli mohla přestěhovat do Jeruzaléma. Dodal k tomu:

„Počkám si, jaká bude vláda nová, a svým nezaměnitelným osobním kouzlem se pokusím budoucího premiéra a ministra zahraničí přesvědčit, aby uvažovali o této myšlence.“

O týden později Zeman navštívil Izrael. Při této příležitosti poněkud zmírnil své prohlášení z Hradce Králové, resp. dodal dvě podmínky, které danou věc činí doposud jako nereálnou. Uvedl:

„Stěhování ambasád by přicházelo v úvahu až po skončení mírového procesu ...Podmínkou pro přestěhování naší ambasády není jenom ukončení mírového procesu, ale také výstavba rezidenční čtvrti v Jeruzalémě pro budoucí velvyslanectví.“

Zemanův výrok z Hradce Králové v dané době také relativizoval (0:0:39) Hynek Kmoníček, tehdejší ředitel zahraničně-politického odboru Hradu. Ten uvedl:

„To, co pan prezident myslel, bylo, že izraelsko-palestinský spor skončí mírovým řešením ve formě dvou států, a pak Česká republika radostně přenese velvyslanectví z Tel Avivu do Jeruzaléma.“

Prezident Miloš Zeman se po volbách skutečně individuálně sešel se zástupci všech politických uskupení, které se dostaly do Poslanecké sněmovny. Protože schůzky probíhaly za zavřenými dveřmi, není možné ověřit, jak prezident přispěl k vzájemné komunikaci mezi těmito politickými subjekty. Vycházíme tedy z informací, které poskytli na tiskových konferencích samotní aktéři.

Ivan Bartoš z Pirátské strany po schůzce oznámil, že „prezident zopakoval doporučení, aby se Piráti účastnili na vládě.“

Podle Jana Hamáčka z ČSSD„pan prezident vyjádřil přání, aby spolu jednotlivé politické strany zastoupené v PS hovořily.“

Z vyjádření představitelů ostatních stran – tedy hnutí ANO, ODS, SPD, KSČM, KDU-ČSL, STAN a TOP 09 – nevyplývá, že by se prezident v tomto ohledu nějak angažoval.

Po schůzce s Andrejem Babišem ze dne 31. října 2017 navíc prezident oznámil, že by ho jmenoval znovu premiérem i po prvním neúspěšném pokusu o sestavení vlády. Takový výrok lze jen těžko interpretovat jako snahu prezidenta republiky o komunikaci mezi parlamentními stranami.

Celkově výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože lze obtížně interpretovat, co prezident republiky považuje za svůj příspěvek k povzbuzení mezistranické debaty, a protože nelze ověřit, jak přesně se na klíčových schůzkách vyjadřoval.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť kandidát na prezidenta Jiří Drahoš skutečně oznámil, že docházelo k ovlivňování parlamentních voleb, a to prostřednictvím médií a serverů napojených na ruskou tajnou službu.

Kandidát na prezidenta České republiky Jiří Drahoš se 1. prosince 2017 setkal s premiérem Bohuslavem Sobotkou. Na setkání vyjádřil Jiří Drahoš obavy z toho, že výsledky voleb v České republice ovlivňují servery napojené na ruské tajné služby. Řekl:

„Jednoznačně se domnívám, že dojde a dochází k ovlivňování demokratičnosti našich voleb. Když sleduji situaci ve Spojených státech, Francii nebo v Německu, tam se teď o ovlivňování voleb velmi intenzivně diskutuje. Všechny tajné služby těchto států potvrzují, že k tomu docházelo ... Nerad bych se v březnu příštího roku dozvěděl , že naše tajné služby a orgány, které se tím mají zabývat, situaci vyhodnocují a konstatují, že i u nás došlo k ovlivnění demokratičnosti voleb zahraničními tajnými službami, intervencemi.“

Zeman má pravdu v tom, že proti inkluzi vystupuje veřejně dlouhodobě. Není v tom osamocen, protože řada politiků danou věc také odmítá. Je ovšem pravdou, že veřejná vyjádření či přístup řady politiků k inkluzi prošla u některých vývojem (např. Okamura ji svým hlasem v Poslanecké sněmovně podpořil a následně ji kritizoval).

Nicméně Zeman novelu, která inkluzi v současné podobě upravuje, sám podepsal (6. zákon), jak dokládá zpráva na webu Pražského hradu. Nevyužil svého práva veta.

Navíc jeho poznámka o nadávkách je velmi nepřesná. Různí aktéři pouze veřejně reagovali na Zemanovy argumenty a to často odborně, věcně. Argument multikulturalismem, jak jej prezident prezentuje, pak v kritice tehdejších oponentů dohledatelný není. Z těchto důvodů je výrok hodnocen jako zavádějící.

Zemanův postoj

Miloš Zeman skutečně kritizoval inkluzivní vzdělávání už při jejím projednávání ve Sněmovně na začátku roku 2015:

„Nejsem zastáncem názoru, že by děti, které jsou určitým způsobem handicapovány, měly být umísťovány do tříd s nehandicapovanými žáky, protože je to neštěstí pro oba. Opakuji neštěstí pro oba, že? Mohl bych to samozřejmě rozvádět, mohl bych mluvit o šikaně, mohl bych mluvit o tom, že rychlost kolony je určena rychlostí nejpomalejšího vozidla, takže učitelé se nemohou věnovat těm, řekněme, talentovanějším dětem. Ale sám se domnívám, a to není žádný rasismus, to není preference nějaké etnické skupiny, že děti jsou daleko šťastnější, když jsou v rovnocenné komunitě, než tehdy, když jsou zasazeny do komunity.“

Tím rozpoutal debatu o selektivním vzdělávání a jeho názor vyvolal rozbouřené reakce řady politiků i dalších aktérů (MF Dnes, 28. 1. 2015, str. 5), přičemž tyto reakce byly téměř bez výjimky zamítavé. Nicméně směřovaly spíše k samotnému možnému začleňování žáků, argumentace "multikulturalismem", jak o ní Zeman mluví, u odpůrců nijak nedominovala.

S prezidentovým vyjádřením nesouhlasili, nebo jej za něj přímo kritizovali: Jan Michalíkz Ústavu speciálněpedagogických studií Univerzity Palackého, Klára Laurenčíková z České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání, Petr Fiala, Alena Gajdůšková, Marcel Chládek, ombudsmanka Anna Šabatová, Národní rada osob se zdravotním postižením, Tereza Laubeová, která je kvůli mozkové obrně na vozíku, Jiří Dienstbier (ČT24.cz, 15. 1. 2015), Bohuslav Sobotka, Jiří Zlatuška, Jiří Mihola, František Vácha, Michaela Marksová Tominová, Anna Putnová, ředitel Jedličkova ústav Petr Hrubý (ČT 24, 15. 1. 2015, Události, komentáře), poslanci Bohuslav Svoboda a Ivana Dobešová (ČRo Plus, 15. 1. 2015, 18:00 zprávy), Petr Gazdík, Soňa Marková, Jiří Junek, Jana Drápalová, europoslankyně Věra Jourová, Tomáš Feřtekz EDUinu, Markéta Adamováa rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek.

Vojáka v poli Miloše Zemana tak obhajoval jeho mluvčí a Jan Veleba. Marta Semelováa Rudolf Volejníkzaujali spíše neutrální postoj.

Je také pravdou, že postupně řada politiků svou pozici vůči inkluzi pozměnila. Současní odpůrci inkluzivního vzdělávání z řad poslanců skutečně během projednávání nevystupovali právě proti dané věci. Řešili buď jiné aspekty školského zákona (např. domácí vzdělávání nebo pedagogický registr) nebo dokonce pro daný zákon aktivně hlasovali.

Vývoj v názorech politiků

Novela školského zákona, která obsahuje i změny v inkluzivním vzdělávání, byla v Poslanecké sněmovně projednávána jako sněmovní tisk 288. V rámci projednávání k němu vystoupila řada poslanců z různých stran se svými stanovisky.

Server Parlamentní listy přinesl anketu různých politiků, kteří se k inkluzi vyjádřili. Reagovali na prohlášení prezidenta Zemana, který uvedl v rádiu Frekvence 1: „pokud inkluze skutečně začne, tak to bude jeden z mnoha nezdařených experimentů v našem školství, který dětem i učitelům uškodí.“

Řada z nich napříč politickým spektrem inkluzi v polovině února 2016 silně kritizovala. Nabízíme tedy jejich vyjádření konfrontovaná s jejich postoji během samotného projednávání daného zákona.

Tomio Okamura:

„Nesouhlasím s vládním rozhodnutím zavádět od letošního září další inkluzi do škol.“ Během projednávání školského zákona poslanec Okamura nevystoupil na plénu Poslanecké sněmovny ani jednou, jak dokládají stenozáznamy z prvního, druhého i třetího čtení.

Uveďme, že v době schválení (13. února 2015) byl Okamura stále předsedou hnutí Úsvit a byl tedy nadán přednostním právem, mohl tak vystoupit kdykoli. V konečném hlasování pak Tomio Okamura tento zákon navíc podpořil svým hlasem.

Ze současných členů hnutí Úsvit proti inkluzi vystoupil i předseda poslaneckého klubu Marek Černoch. Ten pro výše citovaný server uvedl:

„My v Úsvitu na to máme stejný názor jako prezident. Nesouhlas s inkluzí máme dokonce přímo v programu.“ Během projednávání však Černoch (stejně jako Okamura) vůbec k danému zákonu nevystoupil. Navíc ze záznamu je patrné, že všichni členové Úsvitu, kteří byli přítomni finálního hlasování, školský zákon podpořili. Podobný názor jako Černoch vyjevil také poslanec Fiedler, který pro daný zákon nakonec hlasoval.

Další politik, který v současnosti odmítá inkluzi, je předseda ODS Petr Fiala. Ten na svém twitterovém účtu uvedl, že „inkluze ve školství je dalším příkladem sociálního inženýrství této vlády.“

19. září 2014 (tedy v 1. čtení návrhu školského zákona) Fiala v Poslanecké sněmovně řekl:

„Abych nebyl nespravedlivý, jedna koncepční věc tam je a tato koncepční věc je rozvíjena správným směrem, a to je ten § 16, tedy systém podpory žáků se specifickými vzdělávacími potřebami, kde skutečně dochází k určité individualizaci a kde je to hodně složité, kdybych to měl říci jednoduše v jedné větě, kde se odstupuje od toho, že se k žákům přistupuje podle typu znevýhodnění, ale nyní se k nim bude přistupovat spíše podle individuálních potřeb. Ten směr je správný, ale zrovna tato část vyvolává, a to si tady ve Sněmovně taky musíme říct, největší nedůvěru nebo obavy odborné veřejnosti a učitelů, jak to vlastně bude realizováno. Jednak tu hrozí určitá možnost zneužití při tom individuálním posuzování, ale to jde třeba odstranit nějakým dalším vylepšením. Ale to, co tu opravdu hrozí, je, že systém nebude použitelný, protože nebude financovatelný. A tady by nám mělo být panem ministrem školství jasně řečeno, z jakých zdrojů a jak bude ten změněný systém podpory žáků se specifickými potřebami financován.“

Fiala tedy vznesl otázku na možné financování (neřešil tedy přímo ohrožení kvality), nicméně kromě 1. čtení se k dané věci už nevyjádřil a v rámci finálního projednávání jako problematické řešili poslanci ODS zejména problematiku domácího vzdělávání na druhém stupni.

Dalšími politiky, kteří souhlasili v rámci dané ankety s názorem prezidenta Zemana, totiž že „pokud inkluze skutečně začne, tak to bude jeden z mnoha nezdařených experimentů v našem školství, který dětem i učitelům uškodí,“ byli předsedové TOP 09 a Starostů a nezávislých, Miroslav Kalousek a Petr Gazdík.

Kalousek uvedl: „Po dlouhém čase mám důvod s panem prezidentem zcela souhlasit. Navrhovanou inkluzi pokládám za velmi špatný krok. Ono to nepoškodí jenom nadané žáky, kteří budou zpomalováni, ale poškodí to i ty hendikepované, protože budou v prostředí, kde nezažijí úspěch. A když nezažijete úspěch, tak vás to demotivuje. To je krok, který nepřinese nikomu nic a poškodí úplně všechny.“ Gazdík se omezil na „má pravdu pan prezident!“

Oba pánové jsou členy poslaneckého klubu TOP 09 a Starostové. Během projednávání daného zákona ani jeden z nich (ostatně ani další člen klubu) nevystoupil v rozpravě s žádným příspěvkem, který by inkluzi zpochybňoval (viz stenozáznamy výše). V hlasování oba byli proti tomuto zákonu, tento postoj však byl zdůvodněn tak, že návrh omezuje možnost domácího vzdělávání. Ve 3. čtení tento postoj artikulovala za klub TOP 09 a Starostové např. poslankyně Nina Nováková.

Ta uvedla 11. února 2015 v Poslanecké sněmovně: „Chtěla bych říci, jestli na tom stojí, na registru pedagogických pracovníků a na neschválení individuálního vzdělávání na druhém stupni – které, znovu říkám, se týká do tisíce dětí –, jestli kvůli tomu je ochotno Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy zahodit ten naprosto pozitivní § 16, který je pozitivním průlomem v přístupu k žákům, kteří mají nějaké specifické potřeby, tak my toho velmi litujeme, ale přesto, pokud nebude splněna podmínka individuálního vzdělávání, pokud z § 16a nevypadne odstavec 5, který je velmi dlouze prodiskutován, tak poslanecký klub TOP 09 nemůže podpořit tuto novelu. A je nám to velmi líto, protože - znovu opakuji - § 16 (podpora vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami - pozn. Demagog.cz) obecně považujeme za velice pozitivní průlom.”

Dalšími, kdo podpořili v citované anketě názor prezidenta, byli poslanci Schwarz, Dolejš, Hovorka, Rais, Koskuba, Foldyna, Huml, Fichter. Všichni jmenovaní jsou vládními poslanci a pro daný zákon ve 3. čtení zvedli ruku. Navíc ani jeden ze zmíněných pánů nevystoupil během celého projednávání proti inkluzivnímu vzdělávání, jak dokládají stenoprotokoly ze všech tří čtení (viz výše).

Konečně souhlas s negativním postojem Zemana k inkluzi sdílejí rovněž poslanci KSČM, Marta Semelová a Vojtěch Adam. Předně je třeba uvést, že oba návrh školského zákona podpořili. Během jednání v 1. čtení Semelová uvedla:

„K § 16(podpora vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami – pozn. Demagog.cz), to znamená podpůrné opatření pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, tady bylo řečeno víc než dost. Já tam řadu těch kroků velice vítám, myslím si, že je dobře, že jsou tam i podpůrná opatření toho nižšího stupně, kdy bude moci rozhodovat pedagog na základě znalosti těch dětí, kdy nebude muset být zbytečné papírování. Na druhou stranu mě mrzí, že během tří nebo čtyř dnů došlo ke změnám v tom smyslu, že varianta, která byla připomínkována Asociací speciálních pedagogů, kraji a dalšími, byla po jednání vlády pozměněna. Tady si myslím, že je potřeba opravdu diskutovat s odborníky, protože není možné, aby žáci, kteří potřebují být zařazeni rovnou do speciálních škol nebo tříd, procházeli celým tím martyriem tak, jak je tady uvedeno.“

Prezident měl garantovanou zákonodárnou iniciativu v Ústavě Československé socialistické republiky z 11. července 1960, konkrétně v čl. 52 odst. 1. Se změnou státního zřízení na federaci v roce 1969 byla velká část textu „Socialistické ústavy“ nahrazena ústavním zákonem 143/1968 Sb., zákonodárná iniciativa prezidenta zůstala však ve čl. 45 odst. 1 až do rozpadu Československa zachována.

V Ústavě samostatné České republiky se již tato prezidentova pravomoc nevyskytuje, ústavní právník Jan Kysela změnu odůvodnil takto: „Do roku 1992 prezident zákonodárnou pravomoc měl, ale neměl právo veta. Když se pravomoc škrtla, zejména kvůli Václavu Havlovi, který svými návrhy ze začátku 90. let politickou třídu značně jitřil, nahradila se vetem.“

K tématu přímé volby starostů a hejtmanů se prezident Zeman vyjádřil 11. března 2016 na 42. schůzi Poslanecké sněmovny u bodu návrhu zákona o celostátním referendu. „Návrh, který propaguji, spočívá v tom, že by se starostou nebo hejtmanem stal ten, kdo dostane nejvíce preferenčních hlasů na kandidátce nejúspěšnější strany. To druhé proto, protože zvolený starosta nebo hejtman nemá zůstat jako kůl v plotě a má mít výraznou podporu mezi zastupiteli, byť by to nutně nebyla podpora většinová.“

Povinná volební účast za první republiky skutečně existovala, obsahoval ji volební zákon č. 123/1920 Sb. (.pdf, str. 5 a 13), podle kterého se musel voleb účastnit každý volič mimo osob, které:

• byly starší než 70 let, nebo
• se nemohly dostavit pro nemoc nebo tělesnou vadu do volební místnosti, nebo nemohly k volbám přijít z důvodu neodkladné povinnosti svého úřadu či povolání, nebo
• byly v den volby vzdáleny od místa volby nejméně 100 km, nebo
• byly zdrženy přerušením dopravy nebo jinými nepřekonatelnými překážkami.

Neomluvená účast se trestala pokutou od 20 do 5 000 Kč nebo vězením od 1 dne do 1 měsíce.

V Belgii, Lucembursku i Austrálii volební povinnost v současnosti platí. V Belgii je dle volebního zákona volební neúčast postihována pokutou 5–10 eur (.pdf, str. 53 (čl. 210)), při opakovaném provinění může pokuta vzrůst na 10–25 eur (při dnešním kurzu to činí cca 640 Kč).

V Lucembursku voliči hrozí za neúčast pokuta, v praxi ale není vynucována (.pdf, str. 10); v Austrálii volič za nesplnění volební povinnosti zaplatí 20 australských dolarů (.pdf, str. 262 (čl. 245)), což je v přepočtu přibližně 360 Kč.

Miloš Zeman se mýlí v tom, že v Poslanecké sněmovně leží podobný návrh. Ten poslanci nestihli doprojednat v minulém období, reálně již tedy na stole není, musí být případně načten znova. Navíc tento návrh neumožňoval, aby se jeho prostřednictvím uskutečnilo referendum o vystoupení z EU. Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Sobotkova vláda v minulém volebním období předložila do Poslanecké sněmovny návrh zákona o celostátním referendu. Ten ovšem nebyl projednán. Dodejme, že nebyl projednán kvůli samotné vládní koalici, která jej nezařadila na program zasedání poslanců. To opakovaně navrhoval Tomio Okamura. Věnovali jsme se tomu v některých našich textech.

S koncem volebního období tak padl zákon pod stůl a nyní již v Poslanecké sněmovně vůbec není.

Co se týče použitelnosti návrhu na uspořádání referenda, to popisují články 1 a 2 návrhu. Případné hlasování o vystoupení České republiky z Evropské unie pak fakticky znemožňoval čl. 1, odst. 2.

Čl. 1
Základní ustanovení
(1) Tento ústavní zákon upravuje konání celostátního referenda.
(2) Tento ústavní zákon se nevztahuje na konání referenda podle čl. 10a odst. 2
Ústavy České republiky a referendum ve věci výpovědi mezinárodní smlouvy podle čl. 10a
Ústavy České republiky.

Čl. 2

Předmět referenda
(1) V referendu lze rozhodovat o věcech vnitřní nebo zahraniční politiky státu
s výjimkou rozhodování o
a) základních právech a svobodách,
b) státním rozpočtu a ve věcech znamenajících zásah do právní úpravy nebo správy daní,
poplatků nebo jiných obdobných peněžitých plnění,
c) porušení závazků, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodního práva,
d) ustanovování jednotlivých osob do funkcí a o jejich odvolávání z funkcí,
e) individuálních právech a povinnostech.
(2) Referendem nelze schvalovat právní předpisy.

Miloš Zeman korektně popisuje potřebný počet petentů (čl. 4 návrhu) a stejně tak výsledek SPD ve volbách. Nicméně libovolný počet hlasů/podpisů by SPD nezaručilo, že by podle návrhu (který ve Sněmovně neleží a navíc to podle něj není ani možné) bylo vyvoláno referendum o vystoupení z EU.

Dodejme, že Miloš Zeman během projednávání tohoto návrhu Sobotkovy vlády vystoupil v Poslanecké sněmovně a apeloval na poslance, aby návrh schválili.

Zeman nejmenuje všechny zahraniční mise, ve kterých čeští vojáci působí. V oblastech, které zmiňuje, čeští vojáci skutečně působí. Počty, které uvádí, nejsou zcela přesné, ale rámcově odpovídají skutečnosti.

Organizace, které popisuje jako protivníky českých vojáků, v těchto oblastech skutečně operují (Tálibán v Afghánistánu, Al-Káida na Sinaji, Islámský stát v Iráku a Al-Nusra v Sýrii). Všechny z nich jsou některými státy označované za teroristické (např. USA).

Česká republika má v současnosti své vojáky v několika zahraničních misích:

Afgánistán (mise Resolute Support Mission):

• 246 českých vojáků
• Část má za úkol pomáhat s výcvikem afghánské armády, část „provádět bezpečnostní opatření v přiděleném prostoru odpovědnosti s cílem eliminovat nepřátelské aktivity proti základně“ naší armády.

Mali (European Union Training Mission, United Nations Multidimensional Integrated Stabilisation Mission in Mali)

• přes 40 vojáků
• Úkolem je ochrana velitelství mise EUTM v Bamaku, provádění doprovodů velitele a štábu mise a částečně i výcvik malijské armády. Mise EU v Mali je nebojová, zaměřená na výcvik.

Irák (Inherent Resolve)

• 30 českých vojáků
• Hlavním úkolem je poradní a mentorská činnost při operačním výcviku pozemního a létajícího personálu iráckých vzdušných sil na letounech L-159.

Sinaj(Multinational Force and Observers)

• 18 českých vojáků (disponují letounem CASA)
• Úkolem je monitorovat situaci nad egyptsko-izraelskou hranicí společně s mezinárodními pozorovateli na palubě letounu, zajišťovat přepravu osob a materiálu ve prospěch mise MFO

Kosovo (KFOR)

• 9 vojáků
• Působí na velitelství KFOR

Středozemní moře (EUNAVFOR MED Sophia)

• 5 vojáků
• Cílem je rozbití modelu převaděčů a obchodníků s lidmi ve Středomoří.

Golanské výšiny (United Nations Disengagement Observer Force)

• 3 vojáci
• Vykonávají funkce důstojníků pro výcvik a informační technologie

Somálsko (EU NAVFOR Somalia)

• 3 vojáci
• Cílem je zabezpečit dodávky potravin, pomoc utečencům v Somálsku, potírání pirátství a ozbrojeného přepadávání podél somálského pobřeží.

Bosna a Hercegovina (Althea)

• 2 vojáci
• Úkolem je podílet se na výcviku a rozvoji schopností ozbrojených sil Bosny a Hercegoviny

Pozorovatelskémise v DR Kongo, Kosovu a Středoafrické republice

• celkem 8 vojáků

Výrok sestává z několika faktických tvrzení. Zemanův dřívější výrok k přemístění ambasády analyzujeme v jiném výroku. Prezident zavádí, když nedoplňuje, že toto své stanovisko záhy pozměnil (a značně zvolnil) a nepronesl ho takto navíc v Izraeli.

Je naopak pravda, že Leila Khaled (na pozvání dvou europoslanců) vystoupila nedávno na půdě Evropského parlamentu (EP), kde vyřkla zmíněné srovnání. Je však zavádějící říci, že EP toto vystoupení umožnil v rámci toho, že dělá vše pro podporu propalestinského teroristického hnutí – vzhledem k tomu, že nešlo o akci EP a vzhledem k dále vysvětleným okolnostem.

K druhé části výroku: Leila Khaled je přední členka palestinské teroristické organizace Popular Front for the Liberation of Palestine (PFLP). V srpnu 2017 Evropská komise znovu (jako v lednu 2017) označila PFLP ve svém nařízení jako teroristickou organizaci (článek 2 odst. 3). Sama Khaled v letech 1969–1970 jednou unesla letadlo, jednou se o únos pokusila a i nadále zůstává radikální představitelkou palestinského osvobozeneckého hnutí.

Khaled opravdu 26. září 2017 vystoupila na konferenci The Role of Women in the Palestinian Popular Resistance, pořádané na půdě EP. Hlavním námětem výše zmiňované konference byla otázka postavení žen v tomto boji, zaznělo tam i uvedené srovnání s nacistickým bojem proti Židům – viz video na serveru Youtube (vyjádření bylo přetlumočeno do angličtiny).

Podíváme-li se však na seznam akcí EP ze dne 26. září 2017, konferenci zde nenajdeme a ani jinde v oficiálních kanálech EP nelze tuto událost najít (u nás o ní informovaly například Lidovky). Pořadatelem totiž nebyl EP, nýbrž

dva poslanci španělské krajně levicové strany Izquierda Unida a propalestinská organizace UNADIKTUM. Odehrála se pod záštitou parlamentní skupiny GUE/NGL (Evropská sjednocená levice/Severská zelená levice), kam oba poslanci patří.

Zdroj.

Je tak otázkou, nakolik lze EP připisovat umožnění tohoto vystoupení. Dlužno přiznat, že dánský europoslanec Anders Vistisen, místopředseda zahraničního výboru EP, údajně předem usiloval o to, aby vystoupení bylo zabráněno. Odpovědí (dle něj) bylo sdělení, že samotný EP zvát palestinské teroristy nebude, ale při pozvání odjinud jejich přítomnosti nebude ani bránit. Ani jedno z těchto sdělení však není nijak doloženo. Vistisen již v červenci tohoto roku adresoval spolu s dalšími europoslanci předsedovi Antoniu Tajanimu dopis upozorňující na to, že na půdě EP vystoupily příbuzné jiných usvědčených teroristů – zde však nešlo přímo o teroristy.

zdroj: Twitter Anderse Vistisena

V souvislosti přímo s vystoupením Khaled také American Jewish Committee vyzvala předsedu EP, aby vystoupení zabránil – učinila tak ovšem dle všeho až v den konference. Kdo se rovněž angažoval v této kauze, byl český europoslanec Tomáš Zdechovský. Ten vyzval (jak informuje na svém blogu) předsedu EP Antonia Tajaniho, aby prověřil, zda vystoupení teroristky nebylo v rozporu s jednacím řádem EP nebo jinými unijními předpisy. Písemnou verzi této výzvy k dispozici nemáme, uvádíme alespoň tweet z rána před vystoupením.

Odpověď předsedy uvádí Zdechovský v rozhovoru pro European Jewish Press. Předseda byl údajně velmi překvapen, neboť o přítomnosti teroristky neměl tušení (údajně byla avizována až na poslední chvíli) a přislíbil věc okamžitě prošetřit. Reakce přišla 24. listopadu 2017, kdy Jerusalem Post otiskl Tajaniho vyjádření, podle něhož nebylo možno vystoupení teroristky zabránit, neboť nebyla zapsána na seznamu návštěvníků a nebylo tedy možné její přítomnost odhalit během akreditačního procesu. Zároveň však ujišťuje, že byl schválen jeho návrh do budoucna systematicky bránit přítomnosti teroristických subjektů na půdě EP a že k témuž vyzval i členy EP.

Výrok je tedy zavádějící, neboť zmíněná teroristka sice vystoupila na půdě EP, nicméně ten se ústy svého předsedy od tohoto vystoupení distancoval – podle jeho slov o něm neměl ponětí a učinil opatření, která by měla podobným incidentům do budoucna zabránit. Nelze tedy říci, že EU takto straní propalestinskému teroristickému hnutí.