Příspěvek převrací dějiny sovětské agrese

Rozsáhlý příspěvek nazvaný „DĚJINY NEPŘEVRÁTÍŠ – ZAJÍMAVÁ FAKTA“ se věnuje několika tematickým oblastem. Argumentuje především národnostním složením sovětské politické reprezentace i armády a zmiňuje také postavení Rusů v Estonsku. Všechny tyto části v následujícím textu podrobně rozebereme.

Nejvyšší představitelé SSSR a jejich národnost

Podle příspěvku měl v SSSR „generální tajemník ÚV KSSS postavení cara, a tedy absolutní moc. Ale kromě posledního Gorbačova to nikdy nebyl Rus“. Právě u Gorbačova je zdůrazněno, že nařídil stáhnout veškerá vojska (z okupovaných zemí východního bloku, pozn. Demagog.cz) domů. Tato zmínka stojí v kontrastu k seznamu dalších představitelů SSSR, kteří, jak text uvádí, „přikazovali obsazení cizích zemí“ a u nichž je vždy zmíněna jejich národnost. Lenin byl dle příspěvku Žid, Stalin Gruzínec, Chruščov s Brežněvem Ukrajinci.

První sovětský vůdce Vladimir I. Lenin se narodil v ruském Simbirsku (dnešní Uljanovsk) a sám se za Rusa také označoval. Jeho etnický původ je nejasný – podle některých zdrojů měl mít jeho otec původ ruský a matka německý, švédský a ze strany svého otce i židovský. Spekuluje se zároveň i o tom, že přes otce mohl mít i kalmycké, čuvašské či případně jiné kořeny.

Josif Vissarionovič Džugašvili, známý jako Stalin, se narodil v gruzínském městě Gori gruzínským rodičům.

Nikita Chruščov byl etnický Rus, který se narodil (str. 1) v obci Kalinovka v Kurské gubernii, která se dnes nachází poblíž ukrajinských hranic v Kurské oblasti v Rusku. V roce 1909 se přestěhoval do Doněcku (str. 1), který dnes leží na Ukrajině, toho času pod názvem Juzovka v Jekatěrinoslavské gubernii carského Ruska. Sám Chruščov o sobě mluvil jako o Rusovi (str. 114).

Leonid Brežněv se narodil ve městě Kamjanske na Ukrajině ruským rodičům. Podle historika Petra Blažka z Ústavu pro studium totalitních režimů hovořil rusky a „do dneška se životopisci ani neshodnou, jak on sám vnímal svou národnost.“ V některých dokumentech ji míval uvedenou jako ruskou, v jiných ukrajinskou.

Michail Gorbačov se narodil v Rusku, konkrétně ve vesnici Privolnoje, do rusko‑ukrajinské rolnické rodiny – jeho matka byla Ukrajinka, otec Rus.

Pro úplnost pak zmiňme i dva v Rusku narozené generální tajemníky ÚV KSSS, kteří v příspěvku nefigurují. Jurij Andropov se narodil ve vesnici Nagutskaja (dnes Soluno Dmitrijevskoje) do židovské rodiny. Původ rodičů Konstantina Černěnka je nicméně nejasný. Narodil se v dnes již neexistující vesnici Bolšaja Těs a podle oficiálních životopisů Černěnka byli jeho rodiče etničtí Rusové, archivní dokumenty i někteří historikové (str. 3) ale poukazují na možný ukrajinský původ Černěnkova otce.

Jak je z výše uvedeného patrné, určit národnost představitelů SSSR je obtížné, její vliv na rozhodování dotyčných je navíc diskutabilní – podle historika Prokopa Tomka totiž „v sovětské politice národnost nehrála roli“ a „členové politbyra se sjednotili s identitou Sovětského svazu, která byla primárně ruská. Způsob, jakým autor facebookového příspěvku sovětským politikům národnost přisuzuje, je manipulativní – nedělá to totiž podle jednotného klíče, ale selektivně tak, kdy za agresory označuje „neruské“ politiky a za mírotvůrce Rusa. Nikita Chruščov se v Rusku narodil, měl ruské rodiče a jako Rus se identifikoval, přesto je v textu označen za Ukrajince. Rovněž v Rusku narozený Lenin je označen za Žida jen na základě pravděpodobného původu jednoho z prarodičů. V případě Gorbačova naopak autor ukrajinský původ jednoho z rodičů pomíjí.

Dodejme, že právě Stalin a Brežněv, které autor příspěvku správně označuje za původce vojenských invazí, se v současném Rusku těší velké popularitě.

Hlasování o invazi do Československa

Podle příspěvku nemohli za okupaci Československa v roce 1968 Rusové, ale Ukrajinci. Zaštiťuje se přitom „knihou o Celní správě ČR“, taková publikace ovšem neexistuje, resp. není dohledatelná v bibliografických databázích. Invazní vojska v srpnu 1968 navíc pochopitelně nepodléhala celní kontrole. Identický text se bez bližšího určení zdroje šíří po internetových diskusích již od r. 2018.

Text argumentuje tím, že „o situaci v Československu v dubnu 1968 jednalo politbyro KS SSSR ve složení: 7 Ukrajinců (včetně L. I. Brežněva), 1 Bělorus, 1 Litevec, 1 Kyrgyz, 1 Kazach a 1 Rus. Když po vášnivé diskuzi došlo k hlasování o intervenci do ČSSR, tak intervence zvítězila v poměru 10:2 (Litevec se zdržel a Rus byl proti)!“

Podobná tvrzení jsme již v minulosti několikrát ověřovali. Hlavní podíl na invazi vojsk Varšavské smlouvy se právě Ukrajině pokoušel připsat již v roce 2018 někdejší předseda KSČM Vojtěch Filip. Ten tehdy například uvedl, že v době, kdy se rozhodovalo o vpádu do ČSSR, byl v sovětském politbyru „jediný Rus, který hlasoval proti“ invazi. Zdůrazňoval také, že tehdejší vůdce SSSR Leonid Brežněv byl z Ukrajiny. 

Tzv. Politické byro Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu, obecně nazývané jen politbyro, bylo vrcholným orgánem sovětské komunistické strany a díky její vedoucí roli ve státě také nejvyšším výkonným orgánem Sovětského svazu. Podle webu mapujícího obsazení vedoucích pozic v Sovětském svazu a Rusku mělo v roce 1968 politbyro 11 členů.

Hlavní slovo při klíčovém jednání politbyra 17. srpna 1968 měl Leonid Brežněv, vedle něj pak bylo dalšími členy politbyra 5 rodilých Rusů (Gennadij Voronov, Andrej Kirilenko, Alexej Kosygin, Michail Suslov a Alexandr Šeljepin), 1 Bělorus (Kirill Mazurov), 1 Lotyš (Arvid Pelše) a 3 Ukrajinci (Nikolaj Podgornyj, Dmitrij Poljanskij a Petr Šelest). Autor příspěvku tedy neuvádí národnosti sovětských funkcionářů správně. Nejvíce z nich se narodilo na území dnešního Ruska, „poměr sil“ tedy nebyl vychýlený v neprospěch Rusů a ve prospěch Ukrajinců.

Co se týče samotného jednání a hlasování politbyra v srpnu 1968, nepodařilo se nám ve veřejně dostupných zdrojích dohledat, jaký byl poměr členů politbyra, kteří invazi podporovali a kteří byli proti. Politbyro totiž obvykle rozhodovalo jednohlasně, případné neshody se řešily dalším jednáním za účelem dosažení kompromisu. Srpnové jednání politbyra analyzoval (str. 30–32) např. britský politolog Kieran Williams, který ale v historických pramenech nenašel důkazy o dlouhé debatě a zásadním střetu uvnitř politbyra.

Jak ale upozornil Petr Blažek, „princip řízení komunistického systému byl centralizován, bylo to podobné jako v armádě a nešlo o to, kdo byl jaké národnosti, jednalo se o systém, který byl založen na komunistické nomenklatuře“. Rozhodnutí o invazi podle něj bylo kolektivní. Je tak možné, že postoje jednotlivých členů politbyra nejsou dohledatelné. Ani pro druhou část příspěvku o průběhu jednání a hlasování jsme tedy nenašli faktický základ.

Podobně situaci v sovětském politbyru vysvětluje i historik Oldřich Tůma, který označuje jako „naprostý nesmysl“ posuzovat kroky tehdejších sovětských funkcionářů podle místa jejich narození nebo národnosti. Mimo jiné Tůma uvádí, že „komunističtí funkcionáři měli tehdy především sovětskou identitu, i když ruský jazyk a kultura fungovaly jako jistá páteř.“ 

Ačkoliv se nám nepodařilo dohledat informace o průběhu hlasování, je zřejmé, že přičítat velkou váhu národnostnímu rozložení je v případě nomenklaturních komunistů zavádějící. Podíl rodilých Ukrajinců v politbyru navíc facebookový příspěvek nadhodnocuje.

Invaze do Československa

Facebookový příspěvek Ukrajincům připisuje dominantní úlohu nejen v rámci samotného rozhodování o invazi, ale také v jejím praktickém provedení. Tvrdí tak, že byly do Československa „dne 21. srpna poslány dvě sovětské armády, a to: První ukrajinský sbor složený výhradně z Ukrajinců a 1. záložní uralský sbor, kde bylo téměř výhradní zastoupení zauralských národností.“

Rusy se následně z celé záležitosti opět pokouší vyvinit: „V první vlně do Československa přišlo celkově 63 Rusů(!), z toho bylo 42 armádních žurnalistů! Až v roce 1970 se začal záložní sbor stahovat zpět do SSSR a 1. ukrajinský front začal být nahrazován nově vzniklým 3. sborem, jemuž se přezdívalo zahraniční, a v něm pak už byla většina Rusů, kteří s rokem 1968 neměli nic společného.“

Vojenské sbory prvního sledu

Ani jedna ze zmíněných sovětských armád, které měly být podle příspěvku 21. srpna do Československa vyslány, se ale invaze nezúčastnila. Zmiňovaný „1. ukrajinský sbor/front“ sice skutečně existoval, nebyl ovšem tvořený pouze Ukrajinci a fungoval v době druhé světové války (v roce 1945 byl rozpuštěn, takže se okupace v roce 1968 účastnit nemohl). Zmínky o „1. záložním uralském sboru“ jsme pak nalezli jen v mutacích tohoto příspěvku. Jako uralský front byly označovány bolševické jednotky, které bojovaly v oblasti Uralu v ruské občanské válce v letech 1918 a 1919, později se ale toto označení v historických pramenech nevyskytuje.

Armády, které se zúčastnily invaze do Československa, zmiňuje v chronologickém popisu srpnových události Ústav pro studium totalitních režimů: 20. srpna 1968 ve „23.00 vojska pěti zemí Varšavské smlouvy (SSSR, PLR, NDR, MLR a BLR) překročila čs. hranice. Nejsilnější vojenské uskupení složené z divizí Severní skupiny sovětských vojsk v Polsku, 2. polské armády, 38. sovětské armády Příkarpatského vojenského okruhu, 11. gardové tankové armády Pobaltského vojenského okruhu (asi 12 divizí podporovaných jednotkami 4. a 9. letecké armády) postupovalo na Jablonec nad Nisou, Náchod, Hradec Králové, Olomouc, Ostravu a Žilinu.

V NDR bylo k invazi připraveno zhruba 9 divizí (sovětská 1. gardová tanková a 20. gardová motostřelecká armáda, východoněmecká 7. tanková a 11. motostřelecká divize a 12. pohraniční brigáda speciálně zřízená pro tuto operaci) podporovaných sovětskou 24. leteckou armádou, které měly postupovat na Prahu, Plzeň a podél jihozápadních hranic ČSSR.

Jednotky Jižní skupiny sovětských vojsk posílené o zesílenou 8. maďarskou motostřeleckou divizi (celkem 6 – 7 divizí) s 36. sovětskou leteckou armádou a maďarskou leteckou jednotkou zahájily postup na Bratislavu a Břeclav. Z prostoru Užhorodu nastupovala část 38. armády doplněná bulharským 12. motostřeleckým plukem ve směru Košice–Banská Bystrica.“

Ukrajinský ani záložní uralský front, se tedy invaze do Československa neúčastnily. Některé sovětské jednotky sice na území Československa vstoupily u území dnešní Ukrajiny, jak ale vysvětlujeme níže, nelze z toho dovozovat, že by byly složené výhradně z vojáků ukrajinské národnosti.

Národnostní složení armády

Příspěvek se snaží invazi vykreslit jako „ukrajinskou záležitost“. Invaze do Československa v roce 1968 se dohromady účastnilo více než 145 tisíc (str. 29) vojáků: Vedle sovětské armády v první fázi srpnové invaze československou hranici překročilo necelých 13 tisíc polských vojáků (.pdf, str. 156–157), neznámý počet z celkových 17 tisíc maďarských vojáků (.pdf, str. 154–155), 2 168 Bulharů a ne více než několik set východních Němců (.pdf, str. 155). V součtu se jedná o cca 15–33 tisíc vojáků z jiných zemí než SSSR. 

Zbylých nejméně 112 tisíc vojáků při počáteční invazi pocházelo ze Sovětského svazu. Přesné zastoupení ukrajinských vojáků nebo vojáků jiných národností v armádě SSSR nelze ve veřejně dostupných zdrojích dohledat. S jistotou lze říci jen to, že se vojáci pocházející z tehdejší Ukrajinské socialistické republiky (tj. svazové republiky Sovětského svazu) invaze do Československa skutečně účastnili. 

Historik Prokop Tomek vysvětluje, že „sovětská armáda fungovala na internacionálním principu a divize byly složené z vojáků z různých zemí.“ Tomek dále uvádí, že ačkoliv byly některé jednotky trvale usazené na území Ukrajiny, neznamenalo to, že součástí jednotky byli pouze vojáci ukrajinské národnosti.

Připomeňme také, že např. v roce 1970 představovali Ukrajinci zhruba 17 % obyvatel SSSR. Etničtí Rusové pak tvořili přes 53 % obyvatel SSSR. Ukrajinci tak byli druhou nejpočetnější etnickou skupinou v tehdejším SSSR. I v nejvyšším velení invazních vojsk (.pdf, str. 157) tak například stáli lidé původem z území Ukrajiny (Ivan G. Pavlovskij), ale i z území Ruska (Nikolaj V. Ogarkov, Alexandr M. Jamščikov) či Běloruska (Ivan I. Jakubovskij).

Vojáci ukrajinské národnosti se bezesporu invaze do Československa účastnili, nic ale nenasvědčuje tomu, že by jejich zastoupení v sovětské invazní armádě bylo dominantní. Zároveň je s ohledem na strukturu fungování armády SSSR zavádějící argumentovat národností jednotlivých vojáků. 

Estonsko a volební právo Rusů

Příspěvek kromě nepravdivých či zavádějících argumentů týkajících se “ukrajinské stopy” v agresivním chování SSSR obsahuje také tvrzení, že „v Estonsku tvoři Rusové 40 % populace, ale nemají volební právo“. Už samo číslo, které text zmiňuje, je chybné, etnických Rusů žije v Estonsku podle posledních statistických dat 306 801, a tvoří tak pouze 22,5 % populace.

Samotná etnicita v případě volebního práva v Estonsku nehraje roli, v rámci komunálních voleb může v Estonsku volit (ale nikoliv být volen) kdokoliv s povolením k dlouhodobému pobytu či pobytem trvalým, v případě voleb parlamentních je nicméně nutné estonské občanství. A tím právě významná část estonské ruskojazyčné populace nedisponuje. Z části jde o osoby s ruským občanstvím, kterých je podle statistických dat 81 036, a z části o osoby bez státní příslušnosti, respektive s tzv. šedými pasy. V roce 2011 se podle České televize tento stav týkal cca poloviny všech Rusů v Estonsku, v roce 2020 Amnesty International uváděla (.pdf, str. 156), že v zemi žije 71 tisíc lidí bez občanství, tedy 5,3 % celkové populace Estonska.

Situace, ve které se část obyvatelstva Estonska nachází, je dána tím, jak se země vyrovnává se sovětským dědictvím. Sovětská okupace, která de facto trvala od roku 1940 až do začátku 90. let, měla na demografické složení estonské populace obrovský vliv (.pdf, str. 17): v roce 1934, tedy před druhou světovou válkou, tvořili Estonci 88 % celkové estonské populace, Rusové jako největší menšina pak 8,2 %. Po připojení země k SSSR se do Estonska přistěhovalo přes 400 000 přistěhovalců, převážně ruskojazyčných, a počty Estonců naopak klesaly kvůli deportacím, emigraci či nízké porodnosti. V roce 1989 tak Estonci tvořili pouze 61,5 % obyvatel.

Poté, co země v roce 1991 obnovila svou nezávislost na SSSR, estonské občanství podle OSN nezískala téměř jedna třetina obyvatel Estonska (.pdf, str. 49), a stala se tak osobami bez státní příslušnosti. Občanství bylo tehdy uděleno jen cca 80 000 osobám neestonské etnicity – těm, které v Estonsku žily před rokem 1940, a jejich potomkům. Podle OSN získalo (.pdf, str. 49) mezi lety 1992 a 2015 estonské občanství 158 918 osob a počet osob bez státní příslušnosti se za celou dobu snížil z přibližně půl milionu na 82 tisíc (v roce 2020 jen 71 tisíc).

Facebookový příspěvek tedy výrazně zveličuje počet etnických Rusů, kteří žijí v Estonsku a nemohou volit v celostátních volbách. Téměř 40 % estonské populace tvořili etničtí Rusové v roce 1989, od té doby se jejich podíl snížil na 22,5 %. Ještě výrazněji se snížil podíl estonských Rusů, kteří nemají estonské občanství a nemohou kvůli tomu volit v některých volbách. Podle nejnovějších dat se jedná o přibližně 5 % populace.

Závěr

O tom, jakým způsobem a do jaké míry ovlivňovala či mohla ovlivnit národnost jednotlivých členů sovětského politbyra jejich postoj k invazi do Československa či dalších zemí, lze vzhledem k systému rozhodování v sovětském komunistickém systému pouze spekulovat. Příspěvek sám nicméně přistupuje k určování národnosti nejvyšších ruských představitelů manipulativně a ruský původ upírá i těm, kteří se k němu otevřeně hlásili.

V případě hlasování o invazi do Československa text nadhodnocuje počet Ukrajinců na úkor Rusů a ani popis diskuze a hlasování neodpovídá historickým pramenům. V rámci popisu invaze pak příspěvek argumentuje neexistujícími vojenskými jednotkami.

Pozici Rusů v Estonsku příspěvek rovněž popisuje chybně, jejich podíl v populaci významně nadhodnocuje a zároveň uvádí, že zde nemají právo volit. Již ale neupřesňuje, že se to týká jen té části Rusů, která dosud nezískala estonské občanství.

Z těchto důvodů jsme příspěvek v rámci naší spolupráce se sociální sítí Facebook označili jako nepravdivý.