Šikana na školách a v exekucích

Dle školského zákona je školský řád vydáván ředitelem školy a schvalován školskou radou (§ 168). Školský řád rozhoduje mimo jiné o provozu a vnitřním režimu školy (§ 30), do kterého by mohla spadat i možnost natáčení výuky. Schválení takové činnosti je tedy individuální pro každou školu a závisí na tamní školské radě.

Zákaz natáčení výuky je v řadě škol řešen zákazem používání mobilního telefonu, to také doporučovala Česká školní inspekce v roce 2008. Na druhou stranu dle Listiny základních práv a svobod může ve veřejném právu každý činit to, co není zákonem zakázáno (čl. 2). Pokud tedy není explicitně zakázáno používání jiných než telefonních zařízení, nelze studenty základních a středních škol postihnout za jejich užívání. Mohlo by jít například o Ipady, videokamery a podobně.

Vyhledáváním ve školních řádech bylo zjištěno, že velký počet škol touto mezerou ve školním řádu trpí. Jsou to namátkou např. ZŠ Dětřichov, ZŠ Masarykova Polička či ZŠ Pionýrů Hostivice, které ve svém řádu neobsahují komplexní zákaz pořizování audio a videozáznamů. Dá se tedy říct, že v těchto školách je natáčení dovoleno, ačkoli by postačilo změnit pouze školní řád.

Trestní zákoník (předpis č. 40/2009 Sb.) v hlavě VIII§ 127 v prvním odstavci taxativně vyjmenovává, kdo všechno je před zákonem úřední osobou – učitelé ani záchranáři nejsou zmíněni. Odstavec dvě pak uvádí, že k trestní odpovědnosti a ochraně úřední osoby musí být trestní čin spáchán v souvislosti s její pravomocí a odpovědností.

Že zákoník skutečně chápe úřední osoby jako zvláštní kategorii, demonstrujeme na dvou příkladech. Prvním je odlišení vyhrožování úředním osobám anebezpečného vyhrožování. Skutková podstata je velmi podobná, přesto jsou činy odlišeny sazbou a umístěny v jiném díle zákoníku, což určuje odlišnost chráněných zájmů.

Pro úřední osoby vyhrožování upravuje hlava X, díl první nazvaný "Trestné činy proti výkonu pravomoci orgánu veřejné moci a úřední osoby." Název § 326 je „vyhrožování s cílem působit na úřední osobu“, základní skutkovou podstatou je vyhrožování usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením značné škody s úmyslem působit na výkon nebo pro výkon úřední osoby. Za toto jednání hrozí odnětí svobody až na tři léta.

Podobným trestným činem je „nebezpečné vyhrožování“, není vázáno na status úřední osoby. Také název dílu pátého hlavy X hovoří o jiném chráněném zájmu - zní "Trestné činy narušující soužití lidí." § 353 odst. 1 definuje nebezpečné vyhrožování jako vyhrožování usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu.Je tedy zjevné, že u úředních osob postačí i vyhrožování menší intenzity a není ani třeba, aby vzbudilo důvodnou obavu. Pachateli hrozí odnětí svobody až na jeden rok nebo zákaz činnosti. Horní sazba je tak nižší, než u činu proti úředním osobám s velmi podobnou skutkovou podstatou.

Druhým příkladem je pak trestání „přisvojení pravomoci úřadu.“ Obdoba pro osoby, které zákon nechápe jako úřední, neexistuje. Je to tedy zvláštní ochrana úředních osob. § 328 uvádí, že až dvouletým odnětím svobody bude potrestán ten, kdo neoprávněně vykonává úkony, které jsou vyhrazeny orgánu státní správy, územní samosprávy, soudu nebo jinému orgánu veřejné moci, nebo mohou být vykonány jen z úřední moci vyjmenovaných.

To, že útok na úřední osobu je zároveň útokem na státní moc lze dovodit také umístěním v trestním zákoníku. Zatímco trestné činy proti úředním osobám jsou řazeny v díle s názvem "Trestné činy proti výkonu pravomoci orgánu veřejné moci a úřední osoby."

Závěrem lze tedy vyhodnotit výrok jako pravdivý. Útok na úřední osobu je možno chápat jako útok na státní moc – vyplývá to z umístění v trestním zákoníku. Ten učitele ani záchranáře za úřední osoby nepovažuje. Je také pravdou, že zákoník počítá v případě úředních osob s řádově jinými tresty. Kromě toho některé činy jsou trestné, pouze pokud jsou spáchány proti úředním osobám, a to právě z titulu ochrany státu.

Školský zákon v § 161, odstavci 2 explicitně zmiňuje normativy připadající na jednoho žáka nebo studenta škol zřizovaných kraji. Normativem se rozumí výše státního příspěvku. Je tedy pravdou, že rozpočet škol souvisí s tím, kolik žáků nebo studentů danou školu navštěvuje. Vzhledem k tomu, že tyto normativy jsou stanovovány každoročně, případná vyloučení budou mít na nadcházející verzi rozpočtu opravdu negativní vliv.

Podle deníku Právo, jehož informaci převzaly Novinky.cz, mluvčí ministerstva školství Jarmila Balážová uvedla, že ministerstvo už delší dobu připravuje nový systém financování. Ten nebude založen na financování dle počtu žáků, ale na stanoveném maximálním rozsahu vzdělávání – větší důraz tak bude kladen na počet pedagogů. Tato změna by měla zamezit případům, kdy se vedení školy zdráhá vyloučit problémového žáka z obavy nad ztrátou finančních prostředků.

Je skutečně pravdou, že existuje řada dostupných metodik a doporučení, jak reagovat na šikanu mezi žáky.

Předně jde pro české školství o Metodický pokyn k prevenci a řešení šikanování mezi žáky škol a školských zařízení. Ten je platný od roku 2000 a je zveřejněn (.doc) na stránkách MŠMT.

Dále jde o dokument Školní šikanování z rámcového konceptu Rizikové chování ve školním prostředí. Tento dokument MŠMT (.doc) je určen pro pedagogy, podrobně popisuje šikanu a její znaky a také nabízí nástroje na její rozpoznání a postupy při její identifikaci.

Dále je možné dohledat řadu dalších informací ze sféry různých (především neziskových) institucí, které se tématem zabývají. Povětšinou ovšem vycházejí jednak z dokumentů ministerstva, popř. pracují s prameny PhDr. Michala Koláře, na nějž se odvolává i samotné ministerstvo.

Můžeme tedy zmínit např. Národní informační centrum pro mládež, program Minimalizace šikany či informace Poradny proti šikaně.

Pokud vyjdeme z materiálů ministerstva k dané problematice, je pravdou, že obecně pracují pouze s možnou šikanou mezi dětmi samotnými, nepopisují možnou šikanu pedagogů ze strany dětí.

Demagog.cz se kvůli objasnění tohoto výroku 29. února písemně obrátil na tiskovou mluvčí Ministerstva spravedlnosti.

4. března Demagog.cz obdržel odpověď na svůj dotaz od Mgr. Jakuba Římana z tiskového oddělení Ministerstva Spravedlnosti ČR. Ten uvedl, že Ministerstvo spravedlnosti prostřednictvím dopisu zaslaného přes datové schránky v souvislosti se založením komise pro snížení hranice trestní odpovědnosti z 15 na 14 let oslovilo následující instituce:

Ministerstvo vnitra, Probační a mediační služba, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Česká advokátní komora, Policejní akademie (doc. Čírtková), Psychologický ústav Akademie věd ČR, Nejvyšší soud, Nejvyšší státní zastupitelství.

Vzhledem k tomu, že se jedná o poměrně rozsáhlý výčet "zainteresovaných institucí," na které se Ministerstvo spravedlnosti obrátilo ohledně vyslanců do komise pro snížení hranice trestní odpovědnosti z 15 na 14 let, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Trestání mladistvých, tedy osob ve věku 15 až 18 let, se řídí zákonem o soudnictví ve věcech mládeže. Ten v § 5 odst. 1 uvádí: „Mladistvý, který v době spáchání činu nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný.“

Kromě toho zákon toto zohlednění řadí i mezi základní zásady v § 3 odst. 3 uvádí. Následující čtvrtý odstavec tohoto paragrafu stanovuje, že vyspělost domnělého pachatele je třeba mít na paměti nejen při jeho trestání, ale také v celém řízení.

Nejen tedy v samotné existenci trestní odpovědnosti, ale i ve způsobu vedení řízení, určení druhu a určení výše trestu je rozumová a mravní vyspělost zohledňována.

Počet exekucí ročně skutečně dosahuje statisíců.

Musíme zde rozlišovat dva údaje, a to počet exekucí a počet exekuovaných osob, přičemž z tiskové zprávy Exekutorské komory České republiky z října 2015 vyplývá, že počet občanů v exekuci nadále (lépe řečeno od roku 2011) klesá, avšak přibývá lidí, kteří čelí mnohačetným exekucím.

Pro počet exekucí za loňský rok existují zatím pouze předběžná data, která hovoří o 730 tisíc zahájených exekučních řízeních, čili konečné číslo řádu statisíců dosáhne (více v grafu níže).

Stále existuje množství stížností na necitlivý přístup exekutorů, jejich pochybení při provádění exekuce či vůbec neoprávněnost exekuce. Exekutorská komora České republiky uvádí, že za šest let (do roku 2014) připadá na 4,5 milionu vedených exekučních řízení 173 podaných kárných žalob. Z toho však bylo zjištěno porušení předpisů pouze v 73 případech. Mezi množstvím exekucí, které probíhají standardním způsobem, se vždy najdou mediálně vděčné kauzy, třeba exekuce kvůli jízdě bez jízdenky či dluhu původně extrémně malé částky, což ve výsledku může působit dramatickým dojmem.

Pro přehled vývoje připravil ihned.cz přehlednou infografiku:

Demagog.cz se kvůli objasnění tohoto výroku 29. února písemně obrátil na tiskovou mluvčí Ministerstva spravedlnosti. 4. března Demagog.cz obdržel odpověď na svůj dotaz od Mgr. Jakuba Římana z tiskového oddělení Ministerstva Spravedlnosti ČR. Ten se vyjádřil, že co se týče kontrol, všechny ještě skončeny nejsou, u některých problematických stále ještě probíhá došetřování a jejich výsledky budou známy po jejich skončení. Nakolik toto koresponduje s vyjádřením, že teprve teď začínají přicházet výsledky kontrol, je otázkou.

Zároveň dodal následující statistiku dohledové činnosti nad soudními exekutory

rok 2013: celkem uděleno 48 opatření

Z 23 provedených kontrol exekutorských úřadů:

- 7 výtek, 4 kárné žaloby

Ze stížností:

- 30 výtek, 7 kárných žalob

rok 2014: celkem uděleno 116 opatření

Z 24 provedených kontrol exekutorských úřadů:

- 10 výtek, 4 kárné žalobyZe stížností (1077 stížností):

- 92 výtek, 10 kárných žalob

+ 14 upozornění, neznámo z jakého podnětu

rok 2015: celkem uděleno 135 opatření

Z 25 provedených kontrol exekutorských úřadů:

- 7 výtek, 6 kárných žalob, 8 upozornění

Ze stížností (téměř 1000 stížností):

-66 výtek, 5 kárných žalob, 37 upozornění

Přestože se tedy podstatně zvýšil počet opatření obecně, výrok hodnotíme jako nepravdivý, neboť počet výtek se reálně nezvýšil. Jsme si přitom vědomi, že jde pouze o předběžné výsledky. Nicméně právě o těch ministr také mluví a ani podle nich není možné hovořit o podstatném zvýšení počtu výtek. Oproti minulému roku, kdy jich bylo 102, letos statistiky uvádějí pouze 73.

Současná německá podoba institutu oddlužení podle některých studií působí edukativně na dlužníka i na další potenciální dlužníka. Informace o dopadech na celkovou ekonomickou situaci Německa se však nepodařilo dohledat.

V německé právní úpravě probíhá podle zákona Insolvenzordnung (anglický překlad) oddlužení tak, dlužník po dobu několika let odvádí veškeré své příjmy opatrovníkovi, který je poté rozděluje mezi věřitele a část vrací dlužníkovi. Dlužník má povinnost po tuto dobu provozovat přiměřenou výdělečnou činnost. Pokud plní všechny své povinnosti, je poté osvobozen od dluhů. (§ 286 - § 295 InsO)

Informace o vlivu institutu oddlužení na celkovou ekonomickou situaci v Německu se nepodařilo dohledat. Ve studii (.pdf) profesor práva Jason J. Kilbourn porovnává německý a americký způsob oddlužení (přičemž americký nepracuje s několikaletým procesem, ale s jednorázovým zbavením dluhů). Píše, že tyto dva systémy produkují podobné ekonomické výsledky, nicméně německý způsob obsahuje lepší sociální cíle (s. 259). Předchozí německá úprava, která se více zaměřovala na věřitele a méně cílila na práci s dlužníky, nesla v porovnání s tou současnou větší riziko, že se dlužník místo poctivého splácení zapojí do černé ekonomiky (s. 264 - 265).

Ve studii (.pdf) z pohledu behaviorální ekonomie tentýž autor popisuje, že německý (a obecně evropský) způsob je edukativní pro budoucnost dlužníka a má větší potenciál působit odstrašujícím způsobem na další potenciální dlužníky (s. 29).

Pavel Blažek byl ministrem spravedlnosti ve vládě Petra Nečase a to po odvolání Jiřího Pospíšila. Konkrétně od 7. července 2012 do 10. července 2013. V té době nebyl členem Poslanecké sněmovny, návrh by tedy musel podávat za vládu.

Návrh, který řešil tzv. šikanózní návrhy, byl v daném volebním období skutečně schválen a to jako zákon č. 334/2012 Sb. Návrh však do Poslanecké sněmovny nepředložil ministr spravedlnosti Blažek, ale jeho předchůdce ve funkci Jiří Pospíšil.

Zákon poslancům vláda poslala v únoru 2012, tedy necelý půlrok před nástupem Pavla Blažka do funkce ministra. Za něj pak bylo projednávání dokončeno, není ovšem pravdou, že by on sám toto do legislativního procesu předložil.

Návrh, který do Sněmovny poslal ministr Pospíšil, danou problematiku upravoval následovně (.pdf - str. 2):

§ 128aOdmítnutí insolvenčního návrhu pro zjevnou bezdůvodnost(1) Insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud odmítne také tehdy, je-li
zjevně bezdůvodný; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh
podán.(2) Insolvenční návrh je zjevně bezdůvodný zejména tehdy, jestliže
a) insolvenční navrhovatel dokládá oprávnění jej podat pohledávkou, ke které se pro účely
rozhodnutí o úpadku nepřihlíží,b) jde o insolvenční návrh podaný opětovně a insolvenční navrhovatel při jeho podání
nedoloží, že splnil povinnosti uložené mu případně předchozím rozhodnutím
o insolvenčním návrhu, nebo
c) jeho podáním insolvenční navrhovatel zjevně sleduje zneužití svých práv na úkor dlužníka.(3) V rozhodnutí, jímž odmítá insolvenční návrh pro zjevnou bezdůvodnost, může
insolvenční soud uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby za jeho podání zaplatil pořádkovou
pokutu určenou do výše 50 000 Kč se zřetelem ke všem okolnostem věci.“

Pavel Blažek je rovněž předkladatelem jedné z novel insolvenčního zákona. Ta se však ochranou před šikanózními insolvenčími návrhy příliš nezabývá. Nejblíže je tomu úprava § 111 odst. 3, když nově bylo připuštěno, že po podání insolvenčního návrhu je stále možné s majetkem právně nakládat, pokud k tomu byl dán předchozí souhlas soudu. Toto ustanovení však nedělá z návrhu "podobný" co se týče ochrany před šikanózními insolvenčními návrhy. Výrok je tedy nepravdivý.

Předně vymezme, že ve výroku ověřujeme jednak zásluhu ANO na těchto změnách, dále jestli změny odpovídají situaci Pelikánem popsané. Nehodnotíme důležitost těchto změn, neboť jde o subjektivní záležitost. Podle těchto kritérií hodnotíme výrok jako zavádějící, protože Robert Pelikán pravdivě popisuje změny, ke kterým v exekučním řádu došlo, přeceňuje však roli hnutí ANO v zavádění těchto změn.

Exekuční řád v otázce věcí, jež nelze exekutorem zabavit, odkazuje na Občanský soudní řád, jež se záležitosti věnuje v § 322, odstavci 2. Jedná se především o věci nutné k uspokojování hmotných potřeb, k plnění pracovních úkolů a také o věci, jejichž prodej by byl v rozporu s morálními pravidly.

Konkrétně se jedná zejména o běžné oděvní součásti, snubní prsten a předměty obdobného charakteru, nutné zdravotnické potřeby a peněžní hotovost do částky dvojnásobku životního minima, což nyní představuje 6 280,- Kč. Pokud je dlužník podnikatelem, podle odstavce 3 není exekutor oprávněn zabavovat věci, jež dotyčný potřebuje k výkonu svého podnikání.

Zároveň podle § 68 exekučního řádu, odstavce 1, může dlužník podat návrh na vyškrtnutí věci ze soupisu, a následně podle odstavce 4 i žalobu k exekučnímu soudu v případě, že exekutor jeho žádosti nevyhověl. O tom ho musí exekutor poučit, což platí i pro další situace, popsané v odstavcích 5 a 6. V prvním jde o povinné upozornění třetí osoby,v jejímž vlastnictví je část majetku v exekuci, o možnosti vyškrtnutí ze soupisu. Ve druhém pak jde o obdobnou situaci, kdy právo na zažádání o vyškrtnutí ze soupisu přechází na osobu nárokující si vlastnictví dané věci.

Samotná možnost vyškrtnutí věcí ze soupisu byla umožněna vládní novelou č. 286/2009 Sb., paragrafy 5-7 se pak do zákona dostaly novelou č. 396/2012 Sb., díky komplexnímu pozměňovacímu návrhu Ústavně právního výboru. Návrh byl schválen hlasy tehdejší koalice ODS, TOP-09 a VV. Ustanovení tedy byla zavedena ještě před vstupem hnutí ANO do Parlamentu.

Co se druhé části výroku týče, postup řešení exekuce exekuční řád specifikuje v § 58 - odstavec 2 uvádí postup jdoucí od přikázání pohledávky z účtu u peněžního ústavu, přes prodej movitých věcí až po prodej nemovitých věcí, které dlužník používá k bydlení sebe a své roviny. Postupuje se tedy opravdu od méně závažných kroků po ty "nejnepříjemnější". Tato změna byla zavedena novelou č. 164/2015, tato konkrétní změna má však původ v ústavně-právním výboru, který ji prosadil komplexním pozměňovacím návrhem ve 2. čtení

Výrok hodnotíme jako pravdivý s výhradou, protože druhá část výroku je spíše myšlenkový konstrukt ministra Pelikána. Ten navíc nelze ze své podstaty hodnotit, neboť ikdyby snad odpovídal skutečnosti, šlo by o faktický stav, který nelze věrohodně prokázat.

Podle průzkumu Exekutorské komory ČR, provedeného mezi vybranými exekutorskými úřady klesla úspěšnost exekutorů při vymáhání dluhů na 20%.

Druhou část výroku hodnotíme jako nehodnotitelnou. Zástupci exekutorské komory v roce 2011 konstatovali, že " v šedesáti, sedmdesáti procentech případů exekutor pracuje zadarmo a pokud exekutor dluh nevymůže, žádný nárok na odměnu nemá ". Tedy, že náklady nesou samotní exekutoři a nepřenáší je na dlužníky.

Ministr Pelikán zde však patrně tvrdí, že ve skutečnosti exekutoři uměle navyšují své náklady u dlužníků, u kterých je velká šance na uhrazení vzniklého dluhu. Tímto způsobem se tak exekutoři hojí na úspěšných exekucí. To však ze své podstaty nedovedeme dostatečně prokázat.

V resortním programu hnutí ANO pro volby 2013 se v části Právo a spravedlnost mimo dalších nacházejí následující body.

" Budeme prosazovat přijetí nového občanského soudního řádu.(...)Posílíme dozor soudu nad činností exekutorů, zavedeme důsledný postih exekutorů za jejich excesy a nezákonné postupy a budeme regulovat jejich odměňování s cílem odstranit nepřiměřenost jejich odměn; odměna musí odpovídat skutečnému výkonu exekutora a jeho zaměstnanců. "

Šikanózní insolvenční návrh je návrh, kterého podstatou není řešení úpadku (nebo hrozícího úpadku), ale způsobení škody dlužníkovi. Nejvyšší soud ve svém judikátu konstatoval, že dochází k šikanóznímu výkonu práva, jestliže zákonem založené právo je uplatňováno z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, a hlavní nebo alespoň převažující motivací tohoto návrhu je poškodit či znevýhodnit povinnou osobu.

Podle § 53 odst. 1 písm. d) zák. č. 137/2006 Sb. o veřejných zakázkách, dodavatel, který se uchází o veřejnou zakázku musí splnit podmínku, že vůči jeho majetku neprobíhá nebo neproběhlo v posledních 3 letech insolvenční řízení,v němž bylo vydáno rozhodnutí o úpadku. To by však nemělo dopadat na šikanózní insolvenční návrhy. Insolvenční návrhy totiž může podat libovolná osoba a teprve následně se zkoumá, nakolik je její nárok oprávněný. Zákon neříká a nebylo by ani rozumné, aby již v tuto chvíli byla tomu, kdo je v návrhu označen, upřena možnost účastnit se veřejných výběrových řízení. Tento následek nastává až poté, co bylo vydáno rozhodnutí o úpadku. Pokud se tak ale stalo, nešlo již o šikanózní, ale oprávněný návrh.

Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý, neboť popsaná situace neodpovídá zákonné úpravě.

Ve druhé části výroku Pelikán hovoří o zamýšlené změně, proto hodnotíme jeho první část, která odkazuje k institutu oddlužení, jenž je definován v insolvenčním zákoně.

Dle § 392 musí dlužník k návrhu o povolení oddlužení připojit mimo jiné "písemný souhlas nezajištěného věřitele, který se na tom s dlužníkem dohodl, s tím, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží, bude nižší než 30 % jeho pohledávky."Je tedy pravda, že v nynějším systému stačí dosažení hranice 30 % pohledávky, kterou musí dlužník zaplatit, k povolení oddlužení.

Ministr mluví o změnách souvisejících s návrhem novely zákona o spotřebitelském úvěru, který za sebou má první čtení v Poslanecké sněmovně. Ten v § 11 odst. 3 (.pdf) zavádí registr nebankovních poskytovatelů, kteří budou moci poskytovat spotřebitelské úvěry. Tato změna by měla vést k větší ochraně spotřebitelů, neboť by spotřebitelské úvěry mohly poskytovat jen osoby, které splní určitá kritéria, obdrží licenci a budou zapsány do tohoto registru.

Pokud tedy poskytne úvěr neoprávněná osoba (nelicencovaná a nezapsaná v registru), bude se jednat o neoprávněné podnikání. Neoprávněné podnikání je trestným činem na základě § 251 trestního zákoníku. Jedná se o situaci, kdy osoba „neoprávněněve větším rozsahu poskytuje služby nebo provozuje výrobní, obchodní nebo jiné podnikání“. V případě škody velkého rozsahu pak za jeho spáchání hrozí trest odnětí svobody v délce až osmi let.

Co se pak týče zmíněné neplatnosti, právní jednání je neplatné mj. za situace, kdy se příčí dobrým mravům nebo "odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje". Občanský zákoník pak dává v druhé větě § 2999 odst. 1 Robertu Pelikánovi za pravdu, neboť říká, že "bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání." Právo na náhradu tedy nevznikne, neboť poskytnutí úvěru neoprávněným poskytovatelem bude porušením zákona, což povede k neplatnosti tohoto právního jednání.

Novelu zákona o úpadku a způsobech jeho řešení, tzv. insolvenčního zákona, která způsobila nárůst počtu provozoven, předložil ministr za ODS. Nicméně to nebyl Jiří Pospíšil, ale ve studiu přítomný Pavel Blažek. Sněmovně byla předložena v březnu 2013, prošla sněmovnou a nabyla účinnosti 1. ledna 2014. Tato skutečnost však není hlavní částí výroku, hodnotíme jej proto jako pravdivý s výhradou.

Stěžejní změny doznal zákon ve třetím článku druhé části (pdf, str. 120), ve kterém zákon říká, že insolvenční správce může mít kromě sídla také provozovnu, činnost insolvenčního správce může být vykonávána ve více provozovnách. V obvodu jednoho okresního soudu však může mít pouze jednu provozovnu. V obvodu jednoho krajského soudu může však mít insolvenční správce více provozoven.

Jak uvádí důvodová zpráva vyhlášky (.doc) ministerstva spravedlnosti, od doby, kdy novela vstoupila v platnost (1. ledna 2014), narostl počet provozoven na 3000, zatímco insolvenčních správců je pouze zhruba 500 (dle článku Hospodářských novin.) Jak vysvětluje důvodová zpráva: „... dochází k masivnímu nárůstu počtu provozoven za účelem maximalizace nápadu insolvenčních věcí, ovšem za současného snížení kvality výkonu činnosti insolvenčních správců.“ (str. 2)

Právě nárůst počtu provozoven a fakt, že na některé insolvenční správce připadá až 60 provozen byl hlavním argument, kterým ministerstvo spravedlnosti vedené Robertem Pelikánem (ANO) odůvodňovalo nutnost své vyhlášky. Podle její důvodové zprávy: „Velmi často byl za provozovnu označen veřejně nepřístupný průmyslový objekt, restaurace, herna či rodinný dům, jehož obyvatelé o existenci provozovny na dané adrese neměli žádné informace.“ (str. 2)

Pelikánova vyhláška začala platit 1. srpna 2015 a okamžitě se proti ní ozvala Asociace insolvenčních správců.

Vyhlášku však napadla skupina 21 senátorů u Ústavního soudu, který svým rozhodnutím 17. února 2016 zrušil ustanovení vyhlášky ukládající povinnost fyzické přítomnosti insolvenčních správců na provozovnách.

V srpnu 2015 vstoupila v účinnost vyhláška 101/2015 Sb., ve které se resort spravedlnosti snažil zabránit rostoucímu počtu fiktivních provozoven povinností fyzické přítomnosti insolvenčních správců během úředních hodin. Na vyhlášku si kromě Asociace insolvečních správců stěžovala také skupina senátorů, která vyhlášku napadla u Ústavního soudu, který pasáž o fyzické přítomnosti insolvenčních správců zrušil.

Nicméně podle ministerstva se v mezidobí, kdy vyhláška platila, snížil počet provozoven zhruba o polovinu.Jedna z největších insolvenčních společností, Administrace insolvencí City Tower byla nucena zredukovat počet svých provozoven ze 75 na 14.

V současné době je v připomínkovém řízení návrh novely zákona o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) z dílny ministerstva Roberta Pelikána. Návrh zákona už nepočítá s nutnou fyzickou přítomností insolvenčních správců (doc. str. 22), nicméně jeden z hlavních cílů předkládaného návrhu zákona je, aby insolvenční správce ve vymezených dnech a úředních hodinách ve svém sídle a ve své provozovně skutečně vykonával svoji činnost, a to svědomitě a s odbornou péčí.

Druhým stěžejním bodem je změna algoritmu ustanovování insolvenčních správců pro insolvenční řízení tak, aby docházelo k přidělování insolvenčních věcí jednotlivým insolvenčním správcům v návaznosti na okamžik zápisu jejich sídla do seznamu insolvenčních správců (doc. str. 22). Tímto by se dle názoru ministerstva insolvenčním správcům nevyplatilo mít desítky poboček napříč republikou.

O účincích nálezů Ústavního soudu hovoří § 71 zákona o Ústavním soudu. V samotném rozhodnutí se Ústavní soud této skutečnosti nijak nedotýká, v této souvislosti nevydal ani doplňující sdělení, jak to udělal například v případě advokátního tarifu. Neplyne tedy žádná povinnost kompenzovat insolvenčním správcům škodu či ušlý zisk, které by jim v době platnosti vyhlášky snad vznikly.

Výrok jako celek proto hodnotíme jako pravdivý.

Co policie chápe pod pojmem „zájmová osoba“ je uvedeno například v pokynu policejního prezidenta ze dne 3. prosince 2013 (.pdf, str. 2). Zájmovou osobou se mimo jiné rozumí někdo, kdo je prověřován v souvislosti objasnění skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu, nebo například osoba podezřelá, nebo obviněná ze spáchání trestného činu.

Postup předávání informací ohledně státních zastupitelství upravuje zákon o státním zastupitelství (předpis č. 283/1993 Sb.) a v obecné rovině i trestní řád (předpis č. 141/1961). V prvním případě § 12g v prvním odstavci uvádí, že informace o postupu při výkonu působnosti a informace zjištěné, si státní zastupitelství předávají navzájem. První odstavec § 12h říká, že Nejvyšší státní zastupitelství může provádět potřebná zjištění u kteréhokoliv nižšího státního zastupitelství.

V tomto směru je vlídnější trestní řád, konkrétně jeho § 8b a § 8c. I tady však nic nenaznačuje "utěsnění" v okruhu pár lidí, ustanovení navíc spíše směřují k poskytování informací osobám, které nejsou orgány činnými v trestním řízení.

Jak vyplývá ze zákona o státním zastupitelství, spíše než „povinnost hlásit“ funguje v kontextu Nejvyššího státního zastupitelství skutečně opačný postup, tedy „možnost si informace vyžádat“. Nehovoří však o možnostech neposkytnutí informací či dokonce "utěsnění."

Ministr Pelikán dále hovoří o povinnosti hlásit šetření zájmové osoby na Policejní prezídium. V otázce této údajně obnovené povinnosti jsme pro absenci podkladů kontaktovali oddělení tisku a prevence Policejního prezidia České republiky, odpověď lze shrnout následovně:

Policie České republiky disponuje větším množstvím informačních systémů propojovaných na různých úrovních. „V případě vedení trestního řízení není stanovena žádná povinnost tzv. „hlásné služby“ o poškozených, podezřelých, obviněných či svědcích směřující k informování vedoucích policistů. Samozřejmě o stavu řízení mají přehled nejbližší nadřízení policistů, kteří samotné trestní řízení vedou. Tím je zaručována kontrola stavu řízení s ohledem na rychlost, úplnost a kvalitu,“ uvedla v e-mailu vedoucí oddělení tisku a prevence Jana Macalíková.

Z hlediska zabezpečení jsou informace v systému blokovány a jednotlivé evidence trestního řízení (ETŘ) krajských ředitelství mezi sebou nejsou pro běžné použití propojeny, existují navíc i další možná opatření zamezení přístupu do ETŘ.

Server Lidovky.cz ovšem koncem května 2015 informoval o pokynu ředitele Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Jaroslava Vilda, podle kterého by měli podřízení před založením každého trestního spisu informovat vedení. To sám Jaroslav Vilda v pozdějším rozhovoru pro Lidovky.cz popřel. "Nedovedu si představit řízení jakéhokoli útvaru, aniž bych věděl, co se na něm děje. To znamená: informační povinnost ve vztahu k vedení musí být. V organizaci, která je řízena – řeknu – vojensky, si to nedovedu představit jinak. Informace musím mít takové, aby mi stačily k řízení. Nic se nezměnilo. Žádné rozšíření informační povinnosti za mě neproběhlo".Žádný pokyn ohledně informování nadřízených při zahajování trestního řízení podle vlastních slov nevydal.

Ohledně této informace jsme rovněž kontaktovali oddělení tisku a prevence Policejního prezidia České republiky, které trvá na své předchozí odpovědi. Ministr Pelikán ve svém výroku vyjadřuje nejistotu ohledně původu příkazu hlásit šetření zájmových osob. Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Případ soudce Jiřího Berky a dalších osmi lidí, kteří měli manipulovat s konkurzy, řeší soudy již od roku 2003 a týká se skutků, ke kterým mělo docházet v letech 2000-2003. Obžaloba vinila skupinu lidí okolo Berky ze zneužití pravomoci veřejného činitele, účasti na zločinném spolčení, poškození věřitele, porušování povinnosti při správě cizího majetku nebo nepravdivého znaleckého posudku.

Zatím poslední rozsudek ve věci padnul v listopadu 2015, kdy táborský soud odsoudil Berku na 8,5 roku odnětí svobody. Ač obhájci naznačovali, že se patrně odvolají, z veřejných zdrojů není možné zjistit, zda k odvolání došlo nebo zda rozsudek nabyl právní moci. Proto výrok hodnotíme jako neověřitelný.

Demagog.cz se kvůli objasnění tohoto výroku 29. února písemně obrátil na tiskovou mluvčí Ministerstva spravedlnosti.

4. března Demagog.cz obdržel odpověď na svůj dotaz od Mgr. Jakuba Římana z tiskového oddělení Ministerstva Spravedlnosti ČR. Ten uvedl následující:

"Ve dnech 19.-23. 2. tohoto roku pořádalo Nejvyšší státní zastupitelství ve spolupráci s Justiční akademií seminář „Trestní justice a postih korupce v USA“, kterého se mezi lektory ze Spojených států amerických zúčastnili federální soudce, státní zástupce, zástupce amerického Ministerstva spravedlnosti a pracovník FBI. Pan ministr se části semináře osobně zúčastnil a při této příležitosti došlo k výměně zkušeností, které zmiňujete"
Detail zmiňovaného semináře Ministerstva spravedlnosti je možné nalézt zde.

Z těchto důvodů hodnotíme výrok jako pravdivý.

Výrok hodnotíme jako pravdivý na základě navrhovaného zákona o spotřebitelském úvěru, který právě rozličné poplatky a pokuty omezuje, čímž by měl předejít praktikám poskytovatelů, kterými vydělávají z větší části na sankcích a úrocích spojených s poskytováním úvěrů.

V září minulého roku předložilo ministerstvo financí vládě návrh zákona, který představuje transpozici evropské směrnice o spotřebitelském úvěru. Ve svém obsahu se zaobírá jak sjednocením regulace, tak i ochranou spotřebitele a přísnějšími pravidly pro podnikání nebankovních subjektů.

Ve své důvodové zpráv ě mimo jiné uvádí k § 122: „Cílem ustanovení je zamezení praktik, kdy poskytovatel vydělává nikoli na sjednané odměně, ale na sankcích spojených s (...) prodlením spotřebitele.“ Dále zpráva mimo jiné vysvětluje, že novela zahrnuje i omezení poplatků spojených se zmeškáním plateb, ale také strop pro smluvené pokuty a omezení jejich účtování.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, protože v případě schválení tato úprava skutečně výrazně posune ochranu spotřebitele při navyšování výloh úvěru.

Jedná se o návrh novely zákona o spotřebitelském úvěru, který vládě předložilo ministerstvo financí. Návrh zákona v § 9 (.pdf) uvádí, že nebankovním poskytovatelem je pouze osoba, která k tomu má oprávnění udělené Českou národní bankou. Nově bude tedy poskytování spotřebitelských úvěrů podléhat licenčnímu systému.

Jak uvádí Robert Pelikán, věřitel má již dle § 9 odst. 1 nyní účinného zákona o spotřebitelském úvěru povinnost odborně posoudit dlužníkovu schopnost splácet. V návrhu byla tato povinnost poněkud rozšířena a přenesena do § 86. Přibyla navíc povinnost zavést a dodržovat pravidla a postupy pro přijetí a ocenění předmětu zajištění spotřebitelského úvěru na bydlení (§15). Klíčové je ovšem to, že plnění těchto povinností se stalo předpokladem udělení licence subjektu. Sankcí je navíc neplatnost takto uzavřených smluv.

V tomto výroku má tedy Robert Pelikán pravdu. Povinnost je dána i dnes, v nové formě by měla být lépe prosaditelná a systém je opravdu navržen jako licenční.

1. července 2014 nabyla účinnosti novela č. 120/2014 Sb. advokátního tarifu (vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Robert Pelikán byl do funkce prvního náměstka ministryně spravedlnosti uveden dne 3. června 2014. Podle Lidových novin předložil návrh novely právě Pelikán, který se k novele sám hlásí.

Tato novela snižuje náhrady za advokátní zastoupení u formulářových žalob, tedy návrhů podávaných "na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech" (§ 14b odst. 1 písm. a) advokátního tarifu). Podle modelového příkladu dluhu vzniklého jízdou načerno (ve výši 1.500 Kč) se náhrada nákladů za zastoupení advokátem po novele snížila z 5 200 Kč na 1 100 Kč. Pro dlužníky se tak skutečně jedná o výraznou finanční úlevu.

Demagog.cz se kvůli objasnění tohoto výroku 29. února písemně obrátil na tiskovou mluvčí Ministerstva spravedlnosti. Dne 4. března Demagog.cz obdržel odpověď na svůj dotaz od Mgr. Jakuba Římana z tiskového oddělení Ministerstva Spravedlnosti ČR.

Ten se nejprve vyjádřil takto: „V současnosti probíhají v rámci ministerstva spravedlnosti jednání, jejichž výstupem by měl být upgrade statistických listů v několika informačních systémech (ISAS, CSLAV atd.) ve formě doplnění IČO žalobce. Varianty řešení jsou zvažovány na úrovni technických a finančních možností ministerstva.“

Na náš dotaz, v jaké fázi procesu zavádění tedy jsou, se nám dostalo následující odpovědi:

„můžeme uvést, že skutečně o této možnosti jednáme, tedy o možnostech jejího doplnění tak, aby disponovala touto konkrétní funkcí, tedy nikoliv o samotném doplňování údajů do rejstříků, což ale pan ministr dle záznamu v databázi Newton Media neuváděl.“

Vzhledem k těmto skutečnostem hodnotíme výrok Roberta Pelikána jako pravdivý s tou výhradou, že v jednání je zatím konkrétní vyhledávací funkce, která by právě umožňovala vyhledat návrhy stejného žalobce. Ministerstvo je tedy zjevně v ranější fázi procesu, než jak popisuje Pelikán.