Demagog.cz

Volby 2017: Lídr Svobodných v ČRo

Předseda Strany svobodných občanů byl stejně jako další čelné osobnosti jednotlivých stran hostem předvolebního vysílání Českého rozhlasu. V obvyklém formátu se nejprve věnoval otázkám ekonomiky a zdravotnictví, při diskuzi o programu Svobodných přišla řeč zejména na Evropskou unii.

Ověřili jsme
Český rozhlas ze dne 27. září 2017 (moderátor Vladimír Kroc, záznam)

13 ověřených výroků

Petr Mach

Petr Mach

Vláda na ten příští rok opět schválila rozpočet s deficitem, to znamená, že chce vydat více, než kolik vybere na daních, o desítky miliard korun.

Vládou schválený návrh (.zip) rozpočtu na rok 2018 počítá se schodkem ve výši 50 mld. korun (.xls, příloha 1). Zatímco příjmy mají tvořit 1 302 mld. Kč, výdaje mají být 1 352 mld. Kč.

Většinu příjmů tvoří opravdu daně a sociální odvody (1 198 mld., tedy 92 % z příjmů státní kasy), zbytek tvoří například kapitálové příjmy a peníze z Evropské unie (návrh počítá s 70 mld. Kč z evropského rozpočtu).

Vláda návrh schválila v pondělí 25. září, bude dále projednáván v Poslanecké sněmovně.

Petr Mach

Petr Mach

Způsob financování (zdravotnictví, pozn. Demagog.cz) je ještě takový reliktem socialismu. Máme několik zdravotních pojišťoven, které si ovšem nemohou ve skutečnosti konkurovat. Každá musí nabízet to stejné a to, co vyberou od klientů, pojištěnců, vlastně není pojištění, je to 13,5% daň, která se navíc mezi těma pojišťovnama ze zákona rozděluje, takže kdo tam má více těch, co čerpají více, tak získá peníze zase od těch druhých.

Základní způsob financování zdravotních pojišťoven prostřednictvím odvodu pojistného, které činí 13,5 % a dále se mezi zdravotními pojišťovnami přerozděluje, odpovídá výroku europoslance Macha. V rámci nabídky preventivních programů a doplňkových služeb se pojišťovny sice odlišují, jde ovšem o velmi malý segment v rámci celého systému. Výrok hodnotíme tedy jako pravdivý.

Veřejné zdravotní pojištění v rámci ČR poskytuje sedm zdravotních pojišťoven, z nichž největší je Všeobecná zdravotní pojišťovna (VZP). Stručný popis fungování systému zdravotního pojištění v ČR je dostupný na stránkách ministerstva zdravotnictví:

„V České republice je systém poskytování zdravotní péče založen na principu solidarity, kdy je podle Bismarckovského modelu zdravotnictví pro všechny občany povinné odvádět platbu za zdravotní pojištění do fondů zdravotních pojišťoven. Všichni pojištěnci odvádí platbu 13,5 % z vyměřovacího základu. Týká se to jak zaměstnanců (1/3 hradí zaměstnanec a 2/3 zaměstnavatel), tak osob samostatně výdělečně činných (OSVČ) a osob bez zdanitelných příjmů (OBZP). Za zákonem vymezené skupiny občanů (např. seniory, studenty, nezaopatřené děti atd.) je plátcem pojistného stát.“

Zdravotní pojišťovny se od sebe liší svou velikostí, nastavením preventivních programů a doplňkových služeb. Není tedy pravda, že by jejich nabídka byla totožná. Pojištěnci si mohou mezi pojišťovnami vybírat a maximálně jednou za 12 měsíců svou pojišťovnu změnit. Prezident Svazu zdravotních pojišťoven ČR v článku (.pdf) pro Medical Tribune uvádí, že tato konkurence mezi pojišťovnami není dosud plně využívána, ačkoliv je nutí pracovat efektivněji. Překážku vidí v legislativních omezeních a silné roli ministerstva zdravotnictví v otázce financování zdravotní péče.

Jednotlivé činnosti zdravotních pojišťoven jsou financovány prostřednictvím fondů, jejichž zůstatky jsou od ledna 2015 dostupné na stránkách ministerstva. Vybrané pojistné je mezi pojišťovnami přerozdělováno na základě zákona č. 592/1992 Sb. za účelem vyrovnání příjmů z pojistného a nákladů spojených s hrazením zdravotní péče.

Petr Mach

Petr Mach

Evropská unie nám diktovala kvóty, že 40 % lidí má mít vysokou školu, takže je tady taková poptávka ze strany státu po tom, aby vznikaly takové ty různé ekonomické a sociální obory. Přibývá studentů, kteří ovšem potom těžko najdou uplatnění.

Evropská komise nediktovala České republice kvóty na množství osob s vysokoškolským diplomem, pouze přijala strategický dokument, ve kterém určila jako jeden z cílů zvýšit podíl osob s vysokoškolským diplomem na 40 %. Tento dokument však nemá žádnou právní závaznost, členské státy tak nemůže vázat. Mach dále nemá pravdu ani v uplatnitelnosti vysokoškoláků.

Petr Mach naráží na strategický dokument Evropa 2020 (.pdf) z roku 2010, který reagoval na proběhlou hospodářskou krizi a jehož cílem bylo analyzovat strategické cíle, které povedou k udržitelné budoucnosti Evropské unie (. pdf, str. 5). Jedním z těchto cílů bylo „... zvýšit podíl osob ve věku 30 až 34 let, jež ukončily terciární vzdělání, z 31 % na 40 % v roce 2020.“ (.pdf, str. 11).

Tento dokument byl však vytvořen jako sdělení Evropské komise, kterým se podle Komise samotné „rozumí politický dokument bez právní závaznosti.“ Členské státy tak sdělení Komise vázat nemůže.

Pokud jde o uplatnitelnost, je zde rozdíl mezi uplatněním v oboru, který absolvent vystudoval, a obecným uplatněním – podle některých analýz totiž hrozí, že vysokoškoláci přeberou práci středoškolákům. Pokud ale necháme tento fakt stranou a podíváme se čistě na n ezaměstnanost, je u vysokoškoláků nízká – poslední údaje z prvního čtvrtletí 2017 hovoří o 1,5 % nezaměstnaných lidí s VŠ, v celé populaci je to 3,4 % (Míra nezaměstnanosti, .xls). Nižší je přitom nezaměstnanost u mladších vysokoškoláků (Nezaměstnanost podle úrovně vzdělání a věku, .xls). Pokud chceme srovnání, pak v roce 2010 (ze kterého pochází Evropa 2010) byla nezaměstnanost mezi vysokoškoláky 3,1 %, v celé populaci pak 8 %; jde však o léta finanční krize.

Analýza Českého rozhlasu z roku 2015 ukazuje zaměstnanost vysokoškoláků v jednotlivých oborech v čase. Tato analýza ukazuje, že ačkoliv se zvyšuje počet absolventů humanitních oborů (u kterých se o obtížné uplatnitelnosti mluví především), jejich nezaměstnanost klesá. „Počet absolventů vysokých škol se v závislosti na zaměření studia zvedl dvoj až trojnásobně. Podíl čerstvě vysokoškolsky vzdělaných lidí na pracovním úřadě se přitom ve stejné době nezvětšil, u většiny směrů se dokonce výrazně snížil.“ Nezvýšila se tedy ani nezaměstnanost absolventů sociálních a ekonomických oborů, které Mach zmiňuje.

Petr Mach

Petr Mach

A dneska ty soukromé školy jsou diskriminované. Jde ze státního rozpočtu na studenta, na žáka méně a tím pádem rodiče těch dětí, kteří nejsou ve státní, v obecní škole, tak musí doplácet na školném.

Soukromé školy jsou státem financované méně, respektive jinak než školy státní. Na soukromých školách tedy rodiče platí školné v různé výši, oproti státním však mají také nesporné výhody: mohou například používat alternativní způsoby výuky, modernější pomůcky a vybavení, plusem může být třeba i menší počet žáků ve třídě a osobnější přístup. Poslat dítě studovat soukromou školu je tak čistě volba rodičů, kteří zváží tyto klady a zápory. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Regionálním školám jsou přidělovány finanční prostředky podle celorepublikového a krajského normativu. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy stanovuje celorepublikové normativy, tedy výdaje na jednoho žáka, poskytované krajům. Kraje potom rozdělují finance dle stejného principu mezi školy.

Soukromým školám jsou přiděleny dotace ze státního rozpočtu opět podle počtu žáků. Zařízení, které o dotaci požádá, musí být zapsáno ve školském registru. Soukromé školy neobdrží celou sumu na jednoho žáka, ale jen určitou část stanoveného normativu. Výše procentuálního podílu z normativu se liší podle typu školy, například střední školy dostávají 80 %, základní školy 60 %. Dotace jim mohou být zvýšeny po kontrole České školní inspekce, jestliže nezjistí porušení předpisů (.pdf).

Soukromé školy spojují poplatky za studium většinou s jimi prezentovanou vyšší kvalitou poskytovaného vzdělání a s benefity pro studenty, jako například individuální přístup, příprava na jazykové certifikáty, lepší vybavení školy nebo poskytnutí učebních pomůcek.

Přijatá novela školského zákona však přinese změnu ve financování regionálních škol od září 2018. Školám nebudou přidělovány peníze podle počtu žáků, ale na základě počtu odučených hodin a podle vzdělávacích programů. Tato změna se však netýká škol soukromých, které i nadále budou financovány podle počtu žáků.

Petr Mach

Petr Mach

Stát taky uměle požadoval po všech možných úřednících a policistech, aby si dodělali bakalářské vzdělání, aniž by to ve skutečnosti pro ten svůj život potřebovali.

Stát skutečně požaduje v rámci státní správy i Policie ČR vysokoškolské vzdělání pro část zaměstnanců. Ovšem Machovo konstatování, že je toto vyžadováno po velkém počtu lidí, neobstojí – např. u policie potřebují titul příslušníci v hodnosti kapitána a výše. Dodejme, že nehodnotíme, zda je správné, aby vysoce postavení vedoucí policisté měli titul, či zda jej nepotřebují. Hodnotíme pouze, zda je tento požadavek nějakou plošnou povinností, jak Mach naznačuje.

Pokud vyjdeme z rozřazení k platovým třídám, tak je zřejmé, že pro úředníky jsou dány jisté standardy na vzdělání spojené se zařazením k dané platové třídě. Těch je celkem 16 a vysokoškolské vzdělání je vyžadováno od 11. třídy výše. Popis jednotlivých platových tříd je pak ve služebním zákoně.

V roce 2016 média (například zpravodajský server televize ČT24) informovala, že Senát chce služební zákon změnit, protože kromě mnoha jiných změn přinesl požadavek na minimálně maturitní vzdělání úředníků. Tento požadavek znamenal pro téměř 2 000 úředníků státní správy hrozbu ztráty pracovního místa.

Senát předložil v březnu 2016 novelu zákona o státní službě (sněmovní tisk 798), Poslanecká sněmovna novelu schválila v únoru 2017. Tato změna iniciovaná senátory znamená výjimku pro úředníky nad 50 let s dvacetiletou praxí, na něž se tedy povinnost mít maturitní vzdělání nevztahuje. Pro ostatní státní úředníky platí povinnost i nadále.

U policistů vychází požadavky na vzdělání ze zákona o služebním poměru příslušníků v bezpečnostních sborech – konkrétně z § 7, který popisuje, ke které hodnosti je vyžadováno vysokoškolské vzdělání. Situace je taková, že tuto vzdělanostní úroveň u policie potřebují příslušníci v hodnosti kapitána a výše.

Z toho je zřejmé, že stát nepožaduje vysokou školu po všech možných policistech, ale pouze po těch vysoce postavených a ve vysokých hodnostech. Řadovým příslušníkům, kterých je drtivá většina, postačuje maturita.

Petr Mach

Petr Mach

Co se děje například v Itálii, že tam různé organizace soukromé, neziskové, vláda, Evropská unie vozí migranty do Evropy, to je něco, co by u nás bylo trestným činem převaděčství.

Italská vláda i agentura Frontex se snaží o zastavení pašeráctví migrantů do Evropy, vzhledem k mezinárodnímu právu jsou však v případě tonoucích se migrantů povinni k jejich záchraně a nenavrácení do původního státu, kde jim hrozilo nebezpečí. Do této činnosti se zapojují i některé neziskové organizace. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Mach zmiňuje situaci ve Středozemním moři, kde se ze států severní Afriky, zejména Libye, plaví migranti do Evropy, přičemž jejichž hlavním příjemcem je vzhledem ke geografické poloze Itálie.

Cílem italské vlády spolu s dalšími členskými státy EU v rámci operací ve Středozemním moři však není převádění, nýbrž zastavení pašeráctví migrantů do Evropy. Když už však na moři působí, jsou vázáni mezinárodním právem, a to zejména Úmluvou o záchraně lidí na moři z roku 1979, podle které jsou přímořské státy povinny podat pomocnou ruku lidem, kteří se na moři ocitnou v nebezpečí.

Proto již v roce 2013 vznikla italská Operace Mare Nostrum, podporována Evropskou komisí, která měla za úkol vyhledávat a zachraňovat uprchlíky, kteří by jinak byli v ohrožení utonutí – za rok fungování operace bylo zachráněno přes 150 000 lidí. Tato operace byla v roce 2014 nahrazena operací Triton, která funguje pod agenturou EU pro pohraniční a pobřežní stráž Frontex dodnes.

Státy jsou zároveň vázány zákazem navrácení osob do původního státu, kde jim hrozilo nebezpečí, což případ Libye splňuje. Migranti jsou proto převáženi do Itálie, která bezpečným státem je.

Co se týče rolí neziskových organizací, mnohé z nich jsou ze strany italské vlády obviňovány z pomoci pašerákům tím, že převáží migranty, kteří se snaží dostat do Evropy přes Středozemní moře. Zpráva (str. 6) Frontexu z prosince 2016 pak zmiňuje první případ pašeráctví přímo na lodi neziskové organizace.

Podle zpráv Frontexu (.pdf, str. 34) a Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky je však role neziskových organizací pozitivní, neboť jsou považovány za důležitý prvek (.pdf, str. 9) v záchraně životů uprchlíků. V roce 2016 byly neziskové organizace zodpovědné až za 26 % všech záchranných operací ve Středozemním moři.

Operace a činnost neziskových organizací, států a mezinárodních organizací tedy mají za úkol zachraňovat uprchlíky, kteří jsou již na cestě přes Středozemní moře a kvůli špatným podmínkám na plavidlech, která pašeráci používají, jsou ve vysokém ohrožení života. Nejedná se tedy o žádné převaděčství migrantů, naopak jde o povinnost států a o pomoc neziskových organizací, která je státy převážně ceněná.

Co se týče českých zákonů o převaděčství, za převaděče se považuje osoba, která „pro jiného organizuje nedovolené překročení státní hranice nebo jinému umožní či mu pomáhá nedovoleně překročit státní hranici nebo jinému po nedovoleném překročení státní hranice umožní či mu pomáhá přepravit se přes území České republiky nebo takové přepravení organizuje…“ V popisované situaci se však nejedná o úmyslné přepravování cizinců přes státní hranice, nýbrž o záchranné akce.

Petr Mach

Petr Mach

Tak velký problém je ten takzvaný příspěvek na bydlení, který se stal takovým zdrojem mafiánského příjmu, kdy ti organizátoři ubytoven čerpají přímo tady tu státní dotaci, dostávají nájemné, které je často vyšší, než v docela solidním bydlení ve městech, a přitom je to za velice nuzné bydlení.

Výše doplatku na bydlení opravdu odpovídá výši nájemného, za které lze pořídit byt ve městech. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Petr Mach poukazuje na tzv. „obchod s chudobou“, o kterém informovali např. v dubnu 2017 Reportéři ČT. Jde o byznys, kdy majitelé a provozovatelé ubytoven profitují z ubytování lidí pobírajících sociální dávky na bydlení. Ubytovny jsou často předražené a v nevyhovujícím stavu.

Hlavním zdrojem dávek je doplatek na bydlení, upravený v zákoně o pomoci v hmotné nouzi. Nárok na příspěvek na bydlení je posuzován podle příjmu osoby, popř. podle celkových majetkových a sociálních poměrů. Podmínkou nároku na doplatek na bydlení je hmotná nouze žadatele. Hmotná nouze se posuzuje podle přiměřených nákladů na bydlení a tzv. částky živobytí, která je určena zákonem.

Na podzim 2014 byl novelizován zákon o hmotné nouzi. Novela definuje vhodné bydlení a určuje, jak musí vypadat byt, na který dostane žadatel v hmotné nouzi dávky – jedná se hlavně o zakotvení stavebních a hygienických standardů. Navíc zavádí, že místo doplatku na bydlení poskytovaného na jednu osobu je doplatek poskytnut na jednu místnost ubytovny (jeden byt), bez ohledu na to, kolik lidí v ní žije.

Druhá novela zákona o hmotné nouzi cílí přímo proti byznysu s ubytovnami, respektive upravuje a zpřísňuje podmínky, za kterých může žadatel získat doplatek na bydlení umožňující mu bydlet v „substandardních formách bydlení“ (tedy takových, které neodpovídají stavebně-technickým standardům). Žadatel musí mít důvod v takových prostorách bydlet (např. jedná se o místo blízké k jeho zaměstnání) a musí spolupracovat na motivačním plánu. Zároveň se novelou snížila výše dávky, kterou mohou žadatelé pro bydlení na ubytovnách získat (z 90 % pokrytých nákladů na bydlení na 80 %).

Výše doplatku na bydlení obsahuje důvodová zpráva (.pdf, str. 23) k novele, přičemž doplatek odpovídá výši nájemného, za které lze pořídit ve městech nájem bytu.

Situaci měl za cíl vyřešit návrh zákona o sociálním bydlení, který počítal s tím, že by osoba v bytové nouzi nebo osoba vynakládající nepřiměřeně vysoké náklady na bydlení měla nárok na sociální bydlení. Bytový fond by zajišťovala primárně obec, a to s regulovanou cenou nájmu. Tím by v podstatě vymizela potřeba těchto lidí hledat si bydlení jiným způsobem – tedy v ubytovnách – a zamezilo by se tzv. „obchodu s chudobou“. Návrh zákona však Parlamentem neprošel a proto po volbách tzv. spadne pod stůl.

Petr Mach

Petr Mach

Dneska je přijatá nějaká koncepce, je to taková mapka, jaké dálnice by se měly dodělat. To jsou ty známé dálnice, které mají vést třeba z Hradce Králové na Olomouc. To jsou prostě ty nedodělané úseky.

V červnu 2013 bylo přijato usnesení vlády č. 449 (.pdf) k Dopravní politice České republiky pro období let 2014–2020 s výhledem do roku 2050. Tato studie má působit jako výchozí strategický dokument (.pdf) resortu dopravy a klade si za cíl mimo jiné (str. 52, kap. 4.4.2.2.) „zkvalitnění napojení všech krajských měst na páteřní kapacitní silniční síť“ nebo „výstavbu chybějících úseků na hlavní síti TEN-T do roku 2030“. Politika transevropské dopravní sítě se týká například probíhající modernizace dálnice D1 mezi Mirošovicemi a Kývalkou.

Z dokumentu vychází i opatření (str. 49, kap. 4.4.2.), které zadává ministerstvu dopravy vytvářet v pětiletých intervalech studii Dopravní sektorové strategie. Toto potvrdila svým usnesením č. 850 (.pdf) ze dne 13. listopadu 2013 i vláda Jiřího Rusnoka. V příloze (.pdf) studie lze pak nalézt jak tabulku s harmonogramem realizace Dopravní strategie pro oblast silniční infrastruktury (str. 2–3), tak i mapu se zakresleným návrhem Dopravní strategie (str. 8).

Petr Mach

Petr Mach

Já už jsem zmínil na začátku rozhovoru ten nový Úřad pro potírání hybridních hrozeb, to je asi 20 nebo 50 úředníků, kteří sedí někde v kanceláři a dívají se, co se píše kde na různých webech. (...) Může tam být možná i nějaká jiná náplň, ale to vyplývá z toho zákona, co je jejich náplní.

V případě Centra proti terorismu a hybridním hrozbám nejde o vytvoření nového úřadu, jak Mach uvádí, a náplní tohoto centra také není sedět v kanceláři a sledovat zprávy na různých webech. Monitorování dezinformací a manipulací na webech je jenom část jeho náplně (podle dostupných informací je 95 % práce neveřejné a patří mezi ni i tvorba bezpečnostní politiky a strategie).

Ministerstvo vnitra samo uvádí, že centrum vzniklo za využití svého již stanoveného rozpočtu. Centrum je ustanoveno jako odbor v rámci ministerstva, podle mediálních zpráv by mělo mít zhruba 30 odborníků. Jedná se o civilní zaměstnance působící v gesci ministerstva vnitra a v rámci jeho pravomocí, žádný nový zákon proto tuto činnost neupravuje.

Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám (CTHH) vzniklo na základě doporučení dokumentu Audit národní bezpečnosti 2016 (.pdf). Ministr Chovanec oznámil veřejnosti záměr zřídit na ministerstvu vnitra odbor nazvaný Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám v květnu 2016 s tím, že fungovat bude tento odbor od 1. 1. 2017.

Hodnotit, co přesně zaměstnanci Centra dělají, lze jen těžko, neboť značná část jeho výstupů (až 95 %) je neveřejná. Centrum se věnuje monitoringu a analýze hrozeb spojených přímo s vnitřní bezpečností státu, například ...potenciálních incidentů v oblasti terorismu, útoků na měkké cíle a bezpečnostních aspektů migrace, extremismu, hromadných akcí, narušování veřejného pořádku a různé trestné činnosti, ale právě i dezinformačních kampaní se vztahem k vnitřní bezpečnosti státu.“

Na základě svých zjištění má Centrum navrhovat způsoby věcných nebo legislativních řešení. Veřejnosti slouží zejména oficiální twitterový účet Centra, kde upozorňuje na závažné dezinformace a také dodává zdroje faktických informací, které tyto dezinformace vyvracejí, případně vydává bezpečnostní doporučení.

Petr Mach

Petr Mach

Proč má pár vyvolených firem dostat takzvanou pobídku (prostřednictvím CzechInvestu, pozn. Demagog.cz), neboli odpuštěné daně z příjmu na dobu 10 let. Když tady většina podnikatelů platí ze zisku 19% daň a oni platí 0 a platí 0 po dobu 10 let. A proč to mají dostávat jenom ti velcí, co investují nad 100 milionů a ne ti menší.

Investiční pobídky opravdu spočívají mj. v poskytnutí slevy na dani z příjmu, jejíž výše se však liší podle investora. Nárok na poskytnutí investiční pobídky se pak odvíjí podle druhu investiční akce, výše 100 milionů Kč se však vyžaduje u některých z nich. Mach tak ve výroku popisuje pouze jednu z možných situací, výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Investiční pobídky jsou upraveny zákonem o investičních pobídkách, podle kterého může být takovou pobídkou nejen sleva na dani z příjmu, ale i další plnění jako převod pozemků za zvýhodněné ceny či určité druhy hmotných podpor. Jakou výši slevy na dani či hmotných podpor investor obdrží, si lze vypočítat v kalkulačce CzechInvestu.

Nárok na investiční pobídku je pak podmíněn splněním všeobecných podmínek, ve kterých není výše investice obsažena. Objevuje se až u podmínek pro investiční akci ve výrobě a oblasti technologických center, kde činí 100, respektive 10 milionů Kč.

To, že nárok na investiční pobídku není vázán na investici nad 100 milionů Kč, dokládá i brožura (.pdf) CzechInvestu, která vztahuje výši investice pouze na určité oblasti. Povinnost investovat alespoň 100 milionů Kč se objevuje pouze (.pdf, str. 5) u výše zmíněné výroby a strategických investičních akcí. Při pohledu do seznamu (.xlxs) udělených pobídek však investice přesahující 100 milionů Kč dominují.

Dodejme, že nehodnotíme vhodnost nebo účelnost samotného systému poskytování investičních pobídek.

Petr Mach

Petr Mach

Já mám příklad pár zemí, kde si do Ústavy daly zákaz zadlužování. Já jsem často říkal příklad Švýcarska, teď už můžu přidat příklad Německa. (...) Já bych si přál, aby byla i omezena moc zvyšovat daně. To mají například ve Švýcarsku, kdy mají v Ústavě přímo zapsány limity, kolik nanejvýš může být DPH, proto tam mají tak nízké daně ve Švýcarsku.

Ve švýcarské federální ústavě je v článku 126 stanoveno, že Konfederace udržuje v průběhu času příjmy a výdaje v rovnováze. Ústava také umožňuje operativní zvýšení výdajového stropu, musí být ovšem schváleno Federálním shromážděním (článek 126, odst. 3).

Ve švýcarské ústavě je také řečeno, že Konfederace může vybírat přímou daň v maximální výši 11,5 % z příjmu soukromých osob a v maximální výši 8,5 % čistého zisku právnických osob (článek 128). Otázce DPH se věnuje článek 130.

V německé ústavě (resp. Základním zákonu) je pak ve článku 115 řečeno, že příjmy a výdaje se v zásadě mají vzájemně kompenzovat, nesmí však překročit 0,35 % k HDP, definitivně pak pro všechny spolkové země bude zákaz vytváření nových dluhů platit od roku 2020. To upravuje článek 143 d) Základního zákona.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Petr Mach

Petr Mach

V Praze 5, kde žiju, tak tam mají asi 270 takových obřích betonových truhlíků na květiny, které nefungovaly, teď jsou někde uskladněné. (...) On byl evropský program na, na zkvalitnění ovzduší, tak vymysleli tady ty truhlíky, které ale nějak ovzduší nezkvalitňují, naopak zahřívaly celé to okolí.

Evropský program Projekt snížení imisní zátěže z dopravy ozeleněním ulic pomocí izolační zeleně v Praze 5 jako nástroj ke zlepšení kvality ovzduší umožnil této městské části umístit do vybraných ulic betonové květináče, v nichž měly zasazené stromy a keře fungovat jako izolant sloužící k zachytávání emisí z dopravního provozu. Tento projekt schválila Rada městské části na svém zasedání dne 9. března 2010. Po stížnostech nejen občanů, ale i zastupitelů usilovala Praha 5 o prodej těchto truhlíků, větší část z nich (179 kusů) ale musí zůstat na svém místě až do roku 2018, jinak by městská část musela poskytnutou dotaci vrátit.

Radniční odbor také čelil kritice, že jsou betonové truhlíky nevhodné pro pěstování keřů a stromů, protože v letním období stromy usychaly. Betonová hmota sálala velké teplo a uvnitř truhlíků dosahovala teploty až 69 °C.

Petr Mach

Petr Mach

(V Evropském sdružení volného obchodu) nemají žádný parlament, který by jim nařídil kvóty, nebo nějaké minimální sazby daní nebo, nebo jednotnou měnu euro. Ne. Ty země jsou tam sdružené, mám teď namysli Švýcarsko, Norsko, Island, Lichtenštejnsko, asi se tam vrátí Velká Británie. Ony jsou sdružení za tím účelem, aby spolu volně obchodovaly, proto se to jmenuje Evropské sdružení volného obchodu. A mně se na to líbí tom, že se nepřehlasovávají.

Evropské sdružení volného obchodu vzniklo v 60. letech a jeho členy jsou Švýcarsko, Lichtenštejnsko, Norsko a Island. Zakládajícími členy však byly Rakousko, Dánsko, Norsko, Portugalsko, Švédsko, Švýcarsko a Velká Británie: část členů tedy později vystoupila a přidala se do Evropského hospodářského společenství, z něhož se později vyvinula Evropská unie. Mezi oběma spolky je úzká spolupráce, jsou mezi nimi uzavřené dohody a pohybují se na společném evropském trhu.

Jeho hlavním účelem je ekonomická spolupráce mezi členy. Jako hlavní měny jsou používány švýcarské franky a euro. Je pravda, že Evropské sdružení volného obchodu (dále jen ESVO) parlament nemá, nicméně nejvyšším orgánem je Rada, ve které zasedají buďto ministři zemí, nebo stálí vyslanci. Rozhodnutí se přijímají pouze konsenzuálně a týkají se většinou vztahů s třetími stranami, dohod atd. ESVO má i další orgány, každodenní činnost zajišťuje sekretariát organizace.

Je vidět, že ESVO a EU jsou spolky založené na odlišných principech a směřující k jinému cíli. Zatímco EU předpokládá větší integraci (také skrz společnou měnu) a jeho orgány přijímají i legislativu a například formulují společnou zahraniční politiku, Evropské sdružení volného obchodu se soustředí na čistě hospodářské záležitosti. Výrok Macha hodnotíme jako pravdivý.