Miloslav Ransdorf

Reforma trhu s vínem, o níž mluví Miloslav Ransdorf, tak jak byla definitivně Evropskou unií schválena v dubnu 2008, neobsahovala zákaz doslazování vín řepným cukrem.

Tento bod se objevil pouze v návrhu reformy z roku 2007, ovšem vyvolal značné spory mezi členskými státy EU. Blok, o kterém mluví Miloslav Ransdorf, tvořili jen Italové a Španělé, podporovaní Řeky a částečně i předsedajícími Portugalci. Tábor odpůrců tvořených většinou zeměmi střední Evropy pak vedli Němci. Ostře protestovali i Češi.

Proti návrhu reformy tehdy vystupovala například i česká europoslankyně Zuzana Roithová: "Protestuji proti zákazu doslazování vín ve střední Evropě včetně Moravy, aniž by bylo zakázáno zase dokyselování vín na Jihu. Nechápu, proč by vinaři z Moravy měli nakupovat drahé mošty od jižanů, aby tím nahradili dvousetletou tradici doslazování cukrem a měnit tak tradiční vůni a chuť svých kvalitních vín. Je to v rozporu s principy vnitřního trhu a s tím nemohu souhlasit".

Sporný bod o zákazu doslazování vín, jak už bylo zmíněno v úvodu, ale z konečného znění reformy vypadl, a tak nelze hovořit o bloku, který si něco prosadil, aby převálcoval konkurenci.

Na základě informací z médií a webových stránek fondu hodnotíme výrok Miroslava Ransdorfa jako nepravdivý.

Výzkumný fond pro uhlí a ocel (RFCS, Research Fund forCoal and Steel) byl založen v souvislosti s vypršením smlouvy Evropského společenství uhlí a oceli v červenci v roce 2002. Fond má k dispozici každý rok rozpočet (pdf.) přibližně 60 milionů eur, jimiž podporuje výzkum a projekty na poli produkce oceli a těžby uhlí.

To v praxi znamená podporu konkurenceschopnosti uhelného a ocelářského průmyslu, zajištění energetické bezpečnosti, zlepšování pracovních podmínek, zavádění nových postupů a technologií do těžby a výroby a také snahu o minimalizaci zásahů do životního prostředí (podrobněji viz dokument, .pdf).

Nicméně námi vyhledané dokumenty, studie a oficiální prohlášení nehovoří nic o tom, že by nově přijaté země (v roce 2004 a 2007) nemohly peníze z fondu čerpat.

Podle zakládajícího dokumentu (str. 5, .pdf) může čerpat finanční prostředky z fondu: “Jakýkoliv podnik, veřejný orgán, výzkumná organizace, instituce středoškolského nebo vysokoškolského vzdělávání…“z členských států EU.Zpráva Ministerstva průmyslu a obchodu mluví spíše o neschopnosti či nízké motivaci průmyslových společností v ČR čerpat peníze z fondu.

Podobně hovoří studie (rok 2010, .pdf) Ing. Marcely Šafářové z Výzkumného ústavu pro hnědé uhlí, která v závěru říká, že: „možnost spolufinancování projektů pro oblast uhlí z Výzkumného fondu pro uhlí a ocel není organizacemi v České republice plně využívána“,odlišná situace panuje v sousedním Polsku, kde „spolufinancování z Fondu velmi úspěšně využívá řada polských podniků, které se účastní až 80 % podávaných projektů“.

Miloslav Ransdorf hovoří pravděpodobně o maximálních limitech těžkých kovů povolených v pitné vodě.

Těžké kovy (.pdf) jsou obecně ty kovy, které mají hustotu vyšší než 5g/cm3. Mezi těžké kovy patří například arsen, kadmium, rtuť, měď, beryllium či chrom.

Níže uvedená tabulka vychází z vyhlášek z roku 2000 a z roku 2004, kdy se již v souladu s právem Evropských společenství (Směrnice – .pdf – Rady 98/83/ES o jakosti vody určené pro lidskou spotřebu) stanovily hygienické požadavky na pitnou vodu.

Vyhláška Ministerstva zdravotnictví z roku 2000 ke stažení zde.

Vyhláška Ministerstva zdravotnictví z roku 2004 zde (.pdf).

Tabulka zachycuje vyhláškami stanovující limity pro těžké kovy v pitné vodě (nezahrnuje všechny těžké kovy).

Těžký kov

rok 2000

rok 2004

Limit NMH

Limit NMH

Arsen

0,01 mg/l

0, 01 mg/l

Kadmium

0,005 mg/l

0,005 mg/l

Rtuť

0,001 mg/l

0,001 mg/l

Měď

1,0 mg/l

1 mg/l

Beryllium

0,001 mg/l

0,002 mg/l

Chrom

0,05 mg/l

0,05 mg/l

NMH – nejvyšší mezní hodnota

Na základě porovnání limitů stanovených jednotlivými vyhláškami v roce 2000 a v roce 2004 označujeme výrok za nepravdivý.

Na počátku 80. let proběhl v Rakousku skandál, kdy se objevily informace, že rakouští vinaři přidávají do vína látku obdobnou našemu Fridexu.

Na základě nedostatečného množství dostupných informací o současných snahách v rámci společné zemědělské politiky hodnotíme výrok Miroslava Ransdorfa jako neověřitelný.

Společná zemědělská politika (SZP) je jednou z nejvýznamnějších forem spolupráce v rámci Evropské unie a skládá se ze dvou pilířů. První pilíř primárně zajišťuje společnou organizaci trhu a přímé platby zemědělcům, kdežto druhý zahrnuje politiku rozvoje venkova. Pomocí tzv. modulace se přesunují finanční prostředky z prvního do druhého pilíře. Bohužel se nám informace o současném zájmu zachránit I. pilíř SZP přesunutím prostředků nepodařilo najít. O dané problematice nehovoří ani nejnovější zpráva o finanční strategii SPZ v letech 2014–2020.

Nepodařilo se nám dohledat, zda se skutečně přesouvá v každé smlouvě 11 % pravomocí směrem do Bruselu. K rozšiřování pravomocí a záběru nadnárodní koordinace politik bezesporu dochází, stanovení 11 % se nám však nepodařilo z žádného dostupného zdroje ověřit. Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Evropský komisař pro energetiku Günther Oettinger byl iniciátorem tzv. zátěžových testů jaderných reaktorů, jejichž nápad vznikl v důsledku událostí ve Fukušimě. Hlavním cílem testů bylo posoudit bezpečnost a spolehlivost jaderných elektráren v případě mimořádných přírodních událostí (povodně, zemětřesení).

Členské státy vyjádřily nesouhlas s původním plánem zátěžových testů, který neobsahoval testy simulující havárie letadel. EU se následně v květnu 2011 shodla na parametrech zátěžových testů, dle nichž byly zahrnuty do specifikace zátěžových testů účinky zřícení letadel na bezpečnost jaderných elektráren. Zátěžové testy následně proběhly a potvrdily vysokou úroveň bezpečnosti.

Tento výrok hodnotíme jako zavádějící. Je pravda, že s nápadem stresstestů přišel komisař Öttinger, a tyto testy jsou koncipovány na extrémní situace. Národní státy ale nesouhlasily s původním plánem zátěžových testů nikoli z důvodu jejich přehnanosti, ale naopak nedostatečnosti. Jejich názor byl navíc následně akceptován a zohledněn ve schváleném plánu.

Hospodářské noviny (plné znění článku např. zde) uvádí, že "Smlouva o fungování EU (...) výslovně zakotvuje, že rozhodování v oblasti využívání zdrojů energie a volba mezi těmito zdroji náleží do rozhodovací pravomoci členských států EU".

Přímo ve Smlouvě se oblasti energetiky věnuje hlava XXI (.pdf, str. 88). Smlouva konkrétně stanoví: "Nedotýkají se práva členského státu stanovit podmínky pro využívání svých energetických zdrojů, jeho volby mezi různými energetickými zdroji a základní skladby jeho zásobování energií, aniž je dotčen čl. 192 odst. 2 písm. c".

Dopady tohoto ustanovení shrnuje například odborný časopis Global Politics.

Podle portálu Eurostat byla nezaměstnanost v Řecku v lednu 2009 ve výši 8,9 %, v lednu 2012 pak 21,5 %.

S jistou odchylkou údaje odpovídají tvrzení Miroslava Randsdorfa, výrok tedy hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Pro doplnění uvádíme roční průměry podle Eurostatu. Ty byly v roce 2009 9,5 % a v roce 2012 24,3 % (jedná se ovšem o sezónně neočištěná data).

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť Ransdorf výrazně zveličuje jak výdaje Řecka na obranu, tak i velikost ozbrojených sil této země.

Podle mezinárodního institutu SIPRI, který monitoruje vojenské výdaje států, dalo Řecko v roce 2009 na obranu 7, 612 miliardy eur, což podle institutu činilo 3,2 % hrubého domácího produktu Řecka, jehož armáda čítala v roce 2011 podle serveru Global firepower 177 600 aktivních příslušníků a 280 tisíc v záloze, tedy celkem 457 600 vojáků, což rovněž neodpovídá slovům Miroslava Ransdorfa.

Jak vyplývá ze srovnání počtu obyvatel jednotlivých zemí světa, Řecko je s Českou republikou skutečně srovnatelné co se týče lidnatosti.