Bohuslav Sobotka

Premiér Rusnok a jeho vláda si takový cíl skutečně stanovili. Programové prohlášení vlády (zde na Ihned.cz, str. 3) říká: "Vláda je odhodlána udržet schodek vládního sektoru pod 3 % HDP,..."
Poslanec Sobotka sice hovoří především o rozpočtu, jehož schodek se od vládního deficitu odlišuje, v ověřovaném výroku však typ deficitu nespecifikuje a výrok tak s vládním prohlášením souhlasí.

Programové prohlášení vlády (zde na Ihned.cz, str. 3) skutečně zmiňuje mj. investici dalších státních prostředků k podpoře růstu ekonomiky:

"Neprodleně budou identifikovány všechny dostupné zdroje investic v rámci veřejné správy a ve státem ovládaných podnicích tak, aby v co nejkratším čase mohly podpořit rozvoj české ekonomiky."

a také:

"Počítáme ovšem s posílením investic do vzdělání, vědy, výzkumu, dopravní infrastruktury a na další prorůstová opatření."

"Tvrdost" opoziční politiky hodnotíme na základě takových skutečností, jakými jsou užitá rétorika vůči vládě a její politice, vyvolání hlasování o nedůvěře a (ne)podpora vládou předkládané legislativy.

Jako příklad postoje a používané rétoriky vůči vládě Petra Nečase uveďme např. hodnocení vlády v době jejího zániku Bohuslavem Sobotkou jako ostudn(é) havárie politického projektu pravice, který narazil do zdi chaosu, korupce, neschopnosti a nezodpovědnosti a je zcela zničen. (...)Tenhle koaliční krám už je vhodný jen a jen do sběru.

Pokud nahlédneme do projevů a článků představitelů ČSSD za poslední tři roky, velká část z nich obsahuje jako spojující prvek velmi intenzivní se vymezování vůči vládě Petra Nečase.

Sociální demokracie vyvolala hlasování o vyslovení nedůvěry vládě Petra Nečase celkem pětkrát, pokaždé neúspěšně. To je stejný počet jako v předchozím volebním období proti vládě Mirka Topolánka a výrazně vyšší, než ve volebních obdobích před rokem 2006.

Pro stručné a přehledné zobrazení rozdílů v hlasování v Poslanecké sněmovně mezi ČSSD a koaličními stranami dobře poslouží grafická analýza politologa Kamila Gregora. Na ní lze vidět poměrně pevnou opozici poslanců ČSSD vůči vládní většině.

Ministři nominovaní TOP 09 ve vládě Petra Nečase skutečně odpovídali za uvedená ministerstva, konkrétně Miroslav Kalousek za Ministerstvo financí, Jaromír Drábek a následně Ludmila Müllerová za Ministerstvo práce a sociálních věcí a Leoš Heger za Ministerstvo zdravotnictví. Vedle těchto klíčových ministerstev připadla TOP 09 i další ministerstva: zahraničí (Karel Schwarzenberg, který byl zároveň 1. místopředsedou vlády) a kultury (Jiří Besser, poté Alena Hanáková). Roli TOP 09 ve vládě tak rozhodně lze označit jako důležitou.

Na základě těchto skutečností hodnotíme výrok jako pravdivý.

Po rezignaci Petra Nečase z postu předsedy ODS je úřadujícím předsedou strany Martin Kuba.

Bohuslav Sobotka byl znovu zvolen předsedou ČSSD na jejím 37. sjezdu, který se konal 15. a 16. března v Ostravě, a to hned v prvním kole se ziskem 504 hlasů z celkových 600, tj. 84 %.

Statutárním místopředsedou strany je Michal Hašek (473 hlasů v 1. kole). Řadovými místopředsedy jsou Milan Chovanec (332 hlasů), Martin Starec (298 hlasů), Zdeněk Škromach (413 hlasů) a Lubomír Zaorálek (412 hlasů), kteří byli zvoleni v 1. kole, a Alena Gajdůšková, která byla zvolena 292 hlasy v kole druhém. Martin Starec a Alena Gajdůšková byli zvoleni díky sníženému kvóru z důvodu zdržení se hlasování či neplatnosti hlasu některých delegátů z celkových 600.

Přes těsnost zvolení Martina Starce a Aleny Gajdůškové lze považovat mandát vedení za poměrně silný, předseda i statutární místopředseda získali své posty s přehledem již v prvním kole, většina místopředsedů taktéž.

Vedení zvolené na sjezdu zároveň stále funguje ve stejném složení, v jakém bylo zvoleno na sjezdu.

Z těchto důvodů hodnotíme výrok jako pravdivý.

Výrok na základě dostupných informací hodnotíme jako pravdivý.

Ve volbách do PSP ČR v roce 1998 skutečně zvítězila ČSSD, jejímž předsedou v té době byl Miloš Zeman, a byl také pověřen prezidentem Václavem Havlem sestavením vlády.

Stejně tak ve volbách v roce 2002 získala největší počet hlasů ČSSD, tentokrát již v čele s Vladimírem Špidlou, který byl také následně požádán o sestavení vlády.

Sociální demokraté před schválením přímé volby prezidenta navrhovali několik úprav prezidentských pravomocí. ČSSD navrhovala převést doposud samostatnou pravomoc prezidenta jmenovat členy bankovní rady do režimu kontrasignace či za souhlasu Senátu.

Proti prvnímu i druhému návrhu ve 3. čtení hlasovala ODS, TOP 09 i VV, a návrhy byly následně zamítnuty. Dodejme, že podobné omezení této pravomoci, pouze ze strany Sněmovny, navrhovala i KSČM, i tento návrh byl ovšem odmítnut napříč politickým spektrem, včetně hlasů ČSSD.

Zmiňovaní poslanci ODS a TOP 09 pak ovšem hlasovali ve prospěch dalších “omezovacích” návrhů ČSSD, konkrétně v oblasti abolice (práva zasahovat do trestního řízení) a za omezení imunity pouze na dobu funkčního období.

Později ČSSD také navrhla omezení pravomocí (.pdf) prezidenta v agendě milostí, proti však byli zástupci ODS a TOP 09.

Při analýze výroku nehodnotíme, nakolik se v případě změn, u kterých panoval konsenzus, jednalo o maličkosti či naopak zásadní změny. ČSSD, ODS a TOP 09 tak nalezly shodu na změnu Ústavy ve dvou oblastech (imunita, abolice), v případě bankovní rady a úpravy milostí se strany neshodly.

Výrok Bohuslava Sobotky tak hodnotíme jako pravdivý

Srovnáním pravomocí a postavení prezidenta ve vybraných státech se zabývá informační studie (.pdf) Parlamentního institutu z října 2003.

Zde se dočteme, že „rakouská hlava státu má relativně slabé pravomoci srovnatelné s postavením a pravomocemi českého prezidenta“ (str. 51). Tyto pravomoci jsou pak vyjmenovány v tabulce č. 11 (str. 58); patří mezi ně například zastupování státu navenek, uzavírání mezinárodních smluv, jmenování členů spolkové vlády a státních tajemníků, rozhodnutí o rozpuštění Národní rady, udělování milosti či jmenování soudců na návrh vlády.

„Veškeré akty spolkového prezidenta, nestanoví-li ústava jinak, mohou být realizovány pouze na návrh vlády nebo jí pověřeného ministra. K platnosti aktu prezidenta republiky se vyžaduje spolupodpis spolkového kancléře nebo příslušného ministra. Politickou odpovědnost pak za prezidenta nese vláda.“ (str. 54)

Rakouský prezident je volen přímo již od roku 1951 (přímá volba byla zavedena do ústavy již v roce 1929, str. 59-60).

Na Slovensku byla přímá volba zavedena do ústavy až v roce 1999 (str. 68). Postavení prezidenta se zde však „blíží postavení formální hlavy státu bez význačnějších výkonných pravomocí“ (str. 64). Mezi jeho pravomoci patří jmenování a odvolávání předsedy a dalších členů vlády, možnost rozpustit Národní radu v ústavou stanovených případech, vyhlašuje referendum, uděluje vyznamenání, jmenuje a odvolává soudce či uděluje milosti (nutnost kontrasignace předsedou vlády; str. 66-67).

V obou zmíněných zemích tedy i přes zavedení přímé volby prezidenta skutečně došlo k zachování parlamentního charakteru s významným postavením parlamentu a od něj odvozené vlády. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Výrok Bohuslava Sobotky je na základě veřejně dostupných zdrojů o schvalování přímé volby prezidenta v Senátu hodnocen jako pravdivý.

Sociální demokracie disponovala při schvalování této novely v Senátu (8. února 2012) nadpoloviční většinou senátorů - celkem jich měla 41 z 81. To znamená, že bez podpory ČSSD by zavedení přímé volby prezidenta nebylo možné. Z hlasování o této věci v Senátu je také zcela jasně vidět, že podpora ČSSD v tomto případě zde byla klíčová.

Výrok hodnotíme jako pravdivý na základě údajů v tiskové zprávě ČSÚ, ve které je uvedeno: " Od roku 2010 se Česká republika vzdaluje průměrné úrovni EU podle HDP na obyvatele v paritě kupní síly (PPS), který činil loni podle údajů Eurostatu za ČR 79 % průměru EU27 a 72,5 % průměru skupiny EU15, zahrnující nejvyspělejší, tzv. „staré“ země unie. V žebříčku evropských zemí byla ČR na 20. místě, v pořadí samotné EU27 pak na 17. místě. "

Bohuslav Sobotka se vší pravděpodobností mluví o obstrukcích při prosazování některých vládních reforem, o nichž informovala například Česká televize nebo server idnes.cz a pamatuje si především na rozhodnutí Ústavního soudu z 2. července 2013, kdy Ústavní soud rozhodl o 14 klíčových zákonech takzvané sociální, zdravotní a důchodové reformy, která byla dle poslanců ČSSD a KSČM „protlačena“ vládní koalicí. Jak informoval například zpravodajský server idnes.cz, ČSSD žádala u Ústavního soudu veškeré zrušení reforem prosazovaných na podzim 2011, neboť „při přijetí zákonů docházelo k opakovaným omezováním práva jednotlivých poslanců projednávat tyto zákony ve svobodné parlamentní rozpravě“. Celý soupis daných reforem můžete nalézt zde.

Konkrétně Ústavní soud zrušil s okamžitou platností nadstandardy ve zdravotnictví, s odloženou platností poté zrušil zvýšení poplatků za pobyt v nemocnici ze 60 Kč na 100 Kč za den a pokuty za nevybírání regulačních poplatků. Na základě rozhodnutí Ústavního soudu, jehož nález je k shlédnutí zde, lze tyto reformy označit jako „chybné“, ačkoliv několik soudců ÚS si vyhradilo odlišné stanovisko k rozhodnutí a napadené reformní zákony nebyly zrušeny jako celek – tedy tak, jak bylo skupinou 51 poslanců Poslanecké sněmovny původně požadováno. Pravdou ale zůstává, že poslanci koalice si musí zvýšené poplatky za pobyt v nemocnici a pokuty za nevybírání regulačních poplatků zrušit sami. Musí se také vrátit k otázce nadstandardů a nově je upravit v zákoně. O jednotlivých krocích Ústavního soudu v těchto záležitostech informovaly například servery lidovky.cz nebo aktuálně.cz.

Na základě stížnosti poslanců ČSSD také Ústavní soud nálezem ze dne 27. listopadu 2012 zrušil koalicí prosazovanou reformu týkající se tzv. veřejné služby.

S odkazem na údaje vyplývající z nálezů Ústavního soudu a na informace ze zpravodajských serverů je výrok Bohuslava Sobotky hodnocen jako pravdivý.