Bohuslav Sobotka

Výrok je hodnocen jako zavádějící, protože jednak byla progresivní daň jako taková v ČR zrušena až k 1. lednu 2008 a jednak český právní řád již několik let obsahuje tzv. solidární daň, která u vysokopříjmových skupin progresi nastavuje. Slevy na dani pak u různých skupin efektivní daňovou kvótu diferencují. Sobotka má pravdu, že z Evropské unie má progresivní daň ve svém právním řádu v některé z jejích podob 21 zemí.

Progresivní daní je taková daň, jejíž percentuální sazba se zvyšuje, čím je vyšší daňový základ, tedy příjem. Tato daň byla v České republice zrušena k 1. 1. 2008, kdy byla novelou zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů zavedena rovná daň ve výši 15 % ze superhrubé mzdy.

Přehled vývoje daní z příjmů v ČR je pak přehledně znázorněn na webu Ucetnikavarna.cz.

Výjimkou z této rovné daně je tzv. solidární daň, při níž mají lidé s vyššími ročními příjmy povinnost zaplatit 7% daň, pokud byly splněny podmínky, tedy - kladný rozdíl mezi součtem příjmů a 48násobkem průměrné mzdy.

Před rokem 2008 fungovala progresivní daň tak, že bylo stanoveno několik sazeb daně podle výše příjmu. V současné době je dána jedna rovná sazba, která se navyšuje o zmíněnou solidární daň v případě překročení určité výše příjmu. Ta byla zavedena Nečasovou vládou v období ekonomické recese, a to na určitou dobu. Současná vláda dočasnost tohoto opatření zrušila a 7% daň navíc pro vysokopříjmové skupiny zůstala součástí českého právního řádu.

Není tedy přímo několik sazeb, jak tomu bývá v případě progresivní daně. Nicméně pro vysokopříjmové je progrese zajištěna solidární přirážkou. Kromě toho fungují také slevy na poplatníka, které efektivní daň u různých příjmových skupin mění. Nízkopříjmoví např. reálně daně neodvádí.

Dle dokumentu (.pdf, strany jednotlivých zemí dle obsahu na str. 8) Evropské komise z roku 2015, jenž shrnuje daně v EU, je zemí, které mají progresivní daň v některé z podob, opravdu 21. Pro úplnost je však třeba dodat, že čistě progresivní daň má 16 zemí, čtyři mají zavedené dvě sazby. U Dánska je pak situace komplikovanější. Podle dokumentu se v jeho daňovém systému projevuje jak progresivní, tak rovné zdanění.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť Babiš sice skutečně nepopisuje ve své odpovědi premiérovi vše, o čem Sobotka v Otázkách mluvil, je třeba však uvést, že na všechny své v pořadu položené otázky se Babiše ani neptal. Tvrzení, že Babišovo stanovisko některé aspekty neřeší, tedy není korektní.

Sobotka se v dopise určeném Babišovi ptá ministra financí, zda se Finanční správa zabývala emisemi a nákupem korunových dluhopisů. Dále se Sobotka zajímá, jaký má Babiš názor na situaci, kdy firma vydá korunové dluhopisy a sám majitel firmy je zpětně nakoupí.

Konkrétně Sobotka píše:

„Zabývala se již finanční správa ČR případy emise a nákupu korunových dluhopisů? Pokud ano, k jakým závěrům došla a jaká další opatření navrhuje? Došlo už v některých případech k doměření daně, případně kdy k němu dojde?(...)Chtěl bych Vás jako ministra financí rovněž požádat o Vaše stanovisko k situaci, kdy právnická osoba vydá takovéto dluhopisy, a jediným, kdo je nakoupí, je právě majitel. Nejedná se o podezřelé jednání s cílem obejít placení daně? Nejde o situaci, která si žádá prověření ze strany Finanční správy ČR v zájmu státního rozpočtu a občanů České republiky? Jaké je stanovisko Finanční správy v této věci?“

Andrej Babiš na to odpověděl následovně: „... předmětná zákonná úprava byla již v době svého vzniku daňovou správou podrobena podrobné analýze a diskutována opakovaně i na veřejném fóru. Finanční správa dospěla k závěru, že vydání korunových dluhopisů nikdy žádný právní předpis nelimitoval ani nezakazoval a nezdanění úrokového výnosu ve vazbě na výše uvedenou legalizaci zaokrouhlování ze strany ministra financí Kalouska nelze bez dalších aspektů hodnotit jako nezákonné.“

Fakticky v celém dopise Babiš Sobotkovi neodpovídá na dané otázky, popisuje celou kauzu ze svého pohledu a využívá instrument otevřeného dopisu (stejně jako premiér) k útoku na Sobotku prostřednictvím kauzy OKD.

Stanovisko Babiše tak skutečně neobsahuje konkrétní odpovědi na to, co předseda vlády popisuje. Nicméně na některé věci se Sobotka v dopise vůbec neptal. Proto je jeho výrok hodnocen jako zavádějící.

Dávky hmotné nouze se vypočítávají individuálně dle konkrétní situace žadatele, neexistují pevné částky, jak uvádí Bohuslav Sobotka. Navíc člověk, který by opakovaně odmítal práci, byť za minimální mzdu, by na dávku v hmotné nouzi pravděpodobně vůbec neměl nárok. Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící, je možné, že případy, jaké premiér zmiňuje, skutečně existují, ale nevztahuje se to zdaleka na všechny příjemce podpory.

Pomocí mzdové kalkulačky za rok 2014, kdy platila minimální mzda 8 500 korun, zjistíme, že čistá mzda by v takové situaci činila 8 681 Kč (uvažujeme poplatníka, který uplatňuje pouze základní slevu na dani a daňový bonus za jedno dítě).

V roce 2017, po zvýšení minimální mzdy na 11 tisíc korun, bude podle kalkulačky čistá mzda 10 757 Kč (poplatník uplatňuje základní slevu na dani a bonus za jedno dítě).

Mezi dávky hmotné nouze patří příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení a mimořádná okamžitá pomoc. Na dávky nemá nárok osoba, která „prokazatelně neprojevuje snahu zvýšit si příjem vlastním přičiněním“, osoby, které nejsou v evidenci úřadu práce nebo uchazeči, kteří nabídky úřadu práce bez vážných důvodů odmítají, a jiní.

Příspěvek na živobytí„je stanoven pro každou osobu individuálně, a to na základě hodnocení její snahy a možností“, jeho výše se odvíjí od existenčního a životního minima.

Doplatek na bydlení pak „řeší nedostatek příjmu k uhrazení nákladů na bydlení tam, kde nestačí vlastní příjmy osoby či rodiny včetně příspěvku na bydlení ze systému státní sociální podpory“. Je stanovena tak, aby „po zaplacení odůvodněných nákladů na bydlení (tj. nájmu, služeb s bydlením spojených a nákladů za dodávky energií) zůstala osobě či rodině částka živobytí“.

Obě tyto dávky hmotné nouze tedy nepatří k dávkám, kde by byla pevně stanovena částka pomoci, jejich výše se stanovuje individuálně dle konkrétní situace. Vyjdeme-li ale z životního minima, pak například pro domácnost dvou dospělých s jedním dítětem do 6 let činí životní minimum 8 290 Kč, tedy téměř stejně, jako by před zvyšováním minimální mzdy dostal člověk pracující za minimální mzdu. Pro jednotlivce ale životní minimum činí 3 410 Kč, to je podstatně méně, než čistý příjem s minimální mzdou.

Vláda skutečně prosadila možnost mimořádné slevy na dani ve výši 5 tisíc korun. V rámci toho, jak je tato sleva definována, však přicházejí o možnost jejího uplatnění zejména podnikatelé s velmi nízkým základem daně. Výrok tak hodnotíme jako zavádějící.

Možnost uplatnit slevu na dani jako částečnou kompenzaci nákladů v souvislosti se zaváděním elektronické evidence tržeb, vyplývá z novely 113/2016 Sb., která do zákona o daních z příjmů zavádí § 35bc v následujícím znění:

„Sleva na evidenci tržeb

(1) Výše slevy na evidenci tržeb činí 5000 Kč. Sleva na dani činí nejvýše částku ve výši kladného rozdílu mezi 15 % dílčího základu daně ze samostatné činnosti a základní slevy na poplatníka.

(2) Slevu na evidenci tržeb lze uplatnit pouze ve zdaňovacím období, ve kterém poplatník poprvé zaevidoval tržbu, kterou má podle zákona o evidenci tržeb povinnost evidovat.“

Takto definovanou slevu tedy v praxi v plné výši neuplatní podnikatel, jehož základ daně je již dnes tak nízký, že neplatí žádnou nebo jen velmi nízkou daň z příjmu (tj. při základu daně nižším než 199 tisíc korun; při základu daně mezi 165 a 199 tisíci je možné uplatnit slevu alespoň částečně, při nižším základu není možné slevu uplatnit vůbec).

Zároveň je zde problematické časové hledisko. Například subjekty, které spadají do tzv. druhé fáze evidence tržeb (maloobchod a velkoobchod) se startem v březnu 2017, budou moci slevu uplatnit až v daňovém přiznání za rok 2017, tedy v březnu 2018.

Právnické osoby pak na uplatnění této slevy nemají nárok vůbec.

Je pravdou, že byla schválena dohoda o omezení íránského jaderného programu, která vedla ke zrušení sankcí s ním spojených. Tímto aktem ale nedošlo ke zrušení veškerých sankcí vůči Íránu, ani automatické liberalizaci vztahů se všemi státy.

Dle tehdejší administrativy prezidenta Bushe byl Írán spolu se Severní Koreou a Irákem významnou hrozbou pro USA a spojence v NATO. Dle Bushovy administrativy patřil Írán do tzv. osy zla, vzhledem ke svým snahám o vývoj jaderných zbraní a jejich nosičů. Ještě v roce 2007 prezident Bush věřil, že Írán bude schopen do roku 2015 vyvinout mezikontinentální střelu schopnou zasáhnout celou Evropu a východní pobřeží USA, což se neprokázalo. Projekt globální raketové obrany byl nahrazen v roce 2009 projektem regionální raketové obrany, který dle slov tehdejšího ministra obrany Gatese měl využívat současné možnosti obrany a být mnohem pružnější a efektivnější, pokud jde o hrozbu ze strany Íránu (.pdf, s. 2). Navíc tato změna byla kladně kvitována Ruskou federací a byla jedním z důvodu takzvaného restartu ruskoamerických vztahů mezi roky 2009-2012.

V této době ale nelze mluvit o dohodě mezi USA a Íránem. Americký tlak se stupňoval až červnu 2010 vyvrcholil přijetím rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1929, která na Írán uvalila další sankce v oblastech obraného průmyslu, pohybu osob a zboží, omezení bankovních služeb a pohybu kapitálu.

Zlepšování vztahů s Íránem nastalo až po íránských prezidentských volbách v roce 2013. Na popud USA začala oficiální jednání s Íránem o omezení jeho jaderného programu ve formátu P5+1, tedy pěti stálých členů RB a Německa. Výsledkem byl podpis Společného komplexního akčního plánu v roce 2015, kterým se Írán zavazoval k užití jaderné energie striktně k civilním účelům a RB (rezoluce 2231) následně ruší předchozí sankce vůči Íránu tykajících se jaderných zbraní.

I přes významné omezení sankcí vůči Íránu nelze tvrdit, že byly zrušeny veškeré sankce jako celek. I nadále je Írán cílem sankcí tykajících se zneužití vyspělých vojenských technologií, íránské podpory terorismu či porušování lidských práv. Sankce jsou uplatňovány jak ze strany USA (.pdf, s. 2), tak například i EU (.pdf, s. 30). Z toho vyplývá i určitá opatrnost ohledně jednostranné liberalizaci vztahů s Íránem. Přijmutí Akčního plánu bylo přijato jako vstřícný krok Íránu směrem ven z mezinárodní izolace, ale nelze tvrdit, že by automaticky znamenalo zlepšení vztahů se všemi státy, nebo alespoň se sousedy.

Výrok hodnotíme jako zavádějící. Dohodou o íránském jaderném programu nedošlo k zrušení všech sankcí vůči Íránu. Stále zůstávají v platnosti sankce spojené například s íránským raketovým programem. Kromě toho rovněž liberalizace vztahů není tak jednoznačná, jak ji premiér předestírá.

Bohuslav Sobotka popisuje stav v kontextu projednávané novely zákona o střetu zájmů a jejích pozměňovacích návrzích, které mají za cíl regulovat jednak podnikánů členů vlády a také vlastnictví médií politiky.

Andrej Babiš sice opravdu není jediným politikem, který podniká a disponuje vlivem na média, hlavní části pozměňovacího návrhu se ale dotýkají pouze situace současného postavení ministra financí.

Zmínka o Valentovi je sice korektní z toho pohledu, že jde o podnikatele s politickými ambicemi, nicméně přijímané úpravy by se jeho případu nedotkly v oblasti médií, jak Sobotka naznačuje. Proto je výrok hodnocen jako zavádějící.

Pozměňovací návrh (.pdf, str. 3), obsažený v usnesení ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny k novele zákona o střetu zájmů, počítá s tím, že by člen vlády nesměl v obchodní korporaci mít přímo nebo nepřímo rozhodující vliv (nemohl by být tzv. ovládající osobou). Pokud by vztah k takové korporaci do 60 dnů od zahájení funkce neukončil, nesměl by disponovat hlasovacími právy a neměl by ani podíl na zisku za kalendářní rok, ve kterém by ve střetu zájmu byl. Taková společnost by ani nemohla od státu očekávat veřejnou podporu (např. dotace).

Dále by se podle pozměňovacího návrhu obchodní společnost, ve které má člen vlády nebo jím ovládaná osoba alespoň 25% podíl, nesměla účastnit zadávacího řízení dle zákona o veřejných zakázkách. Zadavatel by v takovém případě měl povinnost takovou obchodní společnost vyloučit. Doplňme, že tyto úpravy se mají týkat až nově nastupujících ministrů.

Kromě toho by veřejní funkcionářinesměli provozovat rozhlasové či televizní vysílání ani vydávat periodický tisk. Také by nesměli být ani členy, společníky či ovládajícími právnickými osobami, které taková média provozují či vydávají. Pokud by svou účast nebo členství v právnické osobě neukončili do 60 dnů od zahájení funkce, nesměli by disponovat s hlasovacími právy.

Takové změny by se jistě dotkly Andreje Babiše, který nejenže vlastní několik obchodních korporací, ale zároveň je i jediným akcionářem akciové společnosti AGROFERT a.s. vlastnící mj. mediální skupinu MAFRA, a.s či společnost LONDA spol. s.r.o, které provozují radiové vysílání a vydávají periodický tisk. Jako člena vlády by se ministra Babiše návrh týkal ve třech hlavních bodech.

Kromě Andreje Babiše z politiků provozuje podnikatelské aktivity a disponuje mediálním vlivem také senátor Valenta, který zastává mj. pozici předsedy představenstva ve společnosti Synot W, a.s, a jehož kyperská společnost WCV Cyprus je akcionářem ve společnosti Our Media a.s. provozující mj. zpravodajský server ParlamentníListy.cz.

Portfolio společnosti Our Media a.s. je ale zaměřeno převážně na internetové zpravodajství, na což úprava zákona nepamatuje a nevymezuje jej. Zmínka o Valentovi je sice korektní z toho pohledu, že jde o podnikatele s politickými ambicemi, nicméně přijímané úpravy by se jeho případu nedotkly v oblasti médií, jak Sobotka naznačuje. Proto je výrok hodnocen jako zavádějící.

Dodejme, že Valenta kromě spoluvlastnictví například Parlamentních listů ovládá prostřednictvím své společnosti také regionální tiskovinu Dobrý den s kurýrem, která vychází na Uherskohradišťsku a Uherskobrodsku, tedy i v části jeho současného senátního obvodu.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, protože Babiš sice skutečně investuje v oblasti zdravotnictví (zejména do reprodukčních klinik) a tyto společnosti čerpají z veřejného zdravotního pojištění, ale do správních rad pojišťoven (které mohou mít vliv na jejich chod) dosazuje zástupce vláda jako celek a také Poslanecká sněmovna.

První část výroku je pravdivá – část soukromých úspor Andreje Babiše spravuje podle serverů Aktuálně.cz nebo iDNES.cz investiční fond Hartenberg Capital, který od května 2014 investoval do jedenácti soukromých společností podnikajících ve zdravotnictví.

V druhé části premiér sice uvádí správná fakta, prakticky se však o střet zájmů nejedná. Kontrolu zdravotních pojišťoven stanovuje zákon o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky a zákon o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách. Do správní i dozorčí rady jednotlivých pojišťoven jmenuje vláda své zástupce.

Do správní rady VZP nominuje vláda deset členů a dalších dvacet volí poslanci podle poměrného zastoupení stran v Poslanecké sněmovně. Do správních rad ostatních pojišťoven jmenuje vláda pět členů. V obou případech přitom vláda členy správních rad jmenuje na návrh ministra zdravotnictví. Právě správní rada může ovlivnit uzavírání smluv a výši příspěvků zdravotnickým zařízením.

Pro složení dozorčích rad platí z hlediska nominací vlády stejná pravidla bez ohledu na zřizovatele. Z obou zákonů můžeme tedy shodně citovat: „Dozorčí radu tvoří tři členové, které na návrh ministra financí, ministra práce a sociálních věcí a ministra zdravotnictví jmenuje a odvolává vláda.“

Dozorčí rada dohlíží na dodržování právních a vnitřních předpisů pojišťovny a na její celkové hospodaření – za tímto účelem má oprávnění nahlížet do účetních dokladů pojišťovny. Zástupce ministerstva financí ovšem ze své pozice není schopen pomáhat firmám svého nadřízeného například k vyšším příspěvkům na zdravotní péči, navíc k přijetí rozhodnutí je potřeba nadpoloviční většina hlasů všech členů rady.

Střet zájmů tedy nemůžeme vidět ani ve faktu, že zmíněné kliniky čerpají prostředky z veřejného zdravotního pojištění. Například se Všeobecnou zdravotní pojišťovnou má uzavřenou smlouvu všech jedenáct zmíněných společností, což lze podle názvu společnosti dohledat zde.

Ministerstvo životního prostředí vypracovalo na základě pokynu Vlády ČR č.434 z 11. května 2016 návrh novely zákona č.100/2001 Sb. o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), ve znění pozdějších předpisů.

Tento návrh předkládá dvě varianty novelizace zákona o posuzování vlivů na životní prostředí (EIA), z nichž obě obsahují toto nové ustanovení:

"(3) Vláda může ve výjimečném odůvodněném případě rozhodnout, pokud je naplněn účel tohoto zákona, že předmětem posuzování není záměr, jehož účel by mohl být posuzováním nepříznivě ovlivněn. Součástí návrhu na postup podle věty první je vždy vyjádření Ministerstva životního prostředí. U záměru vyloučeného podle věty první je vláda povinna

a) zajistit provedení posuzování v rozsahu, který je možný, popřípadě zvážit jinou formu posouzení vlivů záměru na životní prostředí; u záměrů podle § 4 odst. 1 písm. e) se vždy provede posouzení ve smyslu § 45i zákona o ochraně přírody a krajiny,

b) zveřejnit informace o vyloučení podle věty první, jeho důvodech a výsledku posouzení podle písmene a), a

c) před vydáním rozhodnutí, které povoluje umístění nebo provedení záměru, informovat Evropskou komisi o důvodech vyloučení podle věty první a poskytnout jí informace zveřejněné podle písmene b)."

Premiér Sobotka uvádí, že rozhodnutí o nepotřebnosti vydání nové EIA učiní Vláda ČR nebo Ministerstvo životního prostředí. Nicméně z výše uvedeného paragrafovaného znění návrhu je zřejmé, že rozhoduje pouze vláda v kontextu nutné podmínky existence vyjádření MŽP k samotnému (výjimečnému a odůvodněnému) rozhodnutí o nepotřebnosti nové EIA. MŽP tedy v tomto ohledu dle návrhu samostatně rozhodnout nemůže.

Na základě výše uvedeného výrok hodnotíme jako zavádějící.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, především z důvodu existence (nehodnotíme zdali jsou oprávněné či neoprávněné) "pochybností" v kontextu privatizace zbývajícího podílu státu ve společnosti OKD, a. s. vládou Stanislava Grosse v době výkonu funkce ministra financí právě Bohuslavem Sobotkou. Zmíněné pochybnosti a podezření jsou popsány v mnoha článcích a zdrojích (např. ČT, Deník Referendum, Neovlivní.cz atd.), přičemž je však zásadní zdůraznit, že k prokázání např. trestního činu či správního deliktu atd. v kontextu privatizace OKD v roce 2004 nedošlo (ba spíše naopak např. Rozhodnutí Evropské komise ve věci státní podpory při privatizaci společnosti OKD - .pdf). Tvrdit však to, že neexistuje "kauza OKD" spjatá s premiérem Sobotkou, by bylo závádějící podobně jako tvrdit skutečnost, že neexistuje "kauza Čapí hnízdo" spojená se současným vicepremiérem a ministrem financí Andrejem Babišem, neboť i v případě majitele Agrofertu k prokázání správního deliktu či trestního činu v souvislosti s případem prozatím taktéž nedošlo. Zbývající fakta uvedená ve výroku pak označujeme jako pravdivá - viz dále.

Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR vydalo dne

11. 10. 1993 rozhodnutí č. j. 630/2150/631/93 podle § 10 zákona č. 92/1991 Sb., kterým rozhodlo o privatizaci majetkové účasti státu na podnikání akciové společnosti Ostravsko-karvinské doly, a.s. Na základě výše uvedeného rozhodnutí byla část akcií OKD, a.s., privatizována kupónovou metodou (40%), část bezúplatnými převody na 12 obcí v regionu (Havířov, Horní Suchá, Doubrava, Orlová, Stonava, Ostrava, Petřvald, Paskov, Staříč, Albrechtice, Český Těšín - 3%), část byla převedena na RIF (Restituční investiční fond - 3%), přičemž rozhodující podíl si ponechal FNM (cca 52%).

Dne 28. května 1996 MSNMP ČR vydalo pod č.j.: 470/1295/96 na základě žádosti FNM ČR souhlas se snížením základního kapitálu OKD, a. s. z 27,8 miliard Kč

o 3,5 miliardy Kč na 24,3 miliard Kč (v důsledku pokračujícího útlumu těžby docházelo k podstatnému snižování majetku společnosti). Snížení základního kapitálu bylo provedeno tak, že společnost stáhla z oběhu 3 500 milionů kusů akcií, které jí odprodal FNM ČR za symbolickou 1,- Kč. Tímto krokem se snížil podíl FNM ČR ve společnosti OKD, a. s. pod 50 % základního kapitálu.

Usnesením vlády ČR (premiér Stanislav Gross, ministr financí Bohuslav Sobotka) č. 904 o změně usnesení vlády ze dne 23. března 2004 č. 264, ke zprávě o výsledku exkluzivního jednání se společností KARBON INVEST, a.s. o přímém prodeji majetkové účasti státu ve společnosti OKD, a.s., člen koncernu KARBON INVEST, a.s. vláda rozhodla o privatizaci majetkové účasti státu ve společnosti OKD, a.s. s tím, že kupní cena 45,88 % akcií OKD se zvyšuje na 4 miliardy 100 milionů Kč (367,2 Kč za jednu akcii).

Výrok hodnotíme na základě dat o růstu HDP v České republice a v sousedních zemích za léta 2010 - 2014 jako zavádějící.

Při hodnocení toho výroku je třeba předně uvést, že je problematické sledovat vztah jednotlivých vlád ve vybraných zemích na růst HDP, ten je ovlivňován řadou faktorů z nichž jsou kroky vlády jedním z nich. Tohle Sobotka opomíjí a popisuje vztah růstu HDP a aktuální vládu jako jediný.

Pokud se podíváme na čísla, je pravdou, že v letech 2012 a 2013 procházela Česká republika recesí, zatímco okolní státy rostly. Podíváme-li se ovšem na data z okolních zemí, tak z nich vyplývá, že i okolní země zaznamenaly v těchto 2 letech značný pokles svého růstu, byť nakonec rostly i v letech 2012 a 2013.

Ovšem na tomto faktu lze dokladovat, že vztah "pokles ekonomiky-vláda" nebyl v porovnání s okolními zeměmi vůbec unikátní a nelze se tedy domnívat, že by byla tehdejší vláda přímo zodpovědná za zpomalenim tempa ekonomiky jako unikátního jevu v oblasti střední Evropy.

Česká republikaNěmeckoRakouskoPolskoSlovensko2010 2,3 4,1 1,9 3,7 4,8 2011 2 3,6 3,1 4,8 2,7 2012 -0,8 0,4 0,9 1,8 1,6 2013 -0,7 0,1 0,2 1,7 1,4 2014 2 1,6 0,3 3,6 2,4- data pochází z Eurostatu (dostupné přes Dropbox. Pro Polsko jde o data Světové banky a serveru Businessinfo.cz pro rok 2014).

Navíc je pomerně problematické také konstatování Bohuslava Sobotky stran růstu HDP za jeho vlády. Sobotkův kabinet nastoupil (získal důvěru) v únoru 2014 a jeho "odpovědnost" resp. zásluhy na růstu jsou tedy diskutabilní.