David Rath

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť se shoduje v základních rysech předcházení i pojetí vazby s některými opatřeními Německa a Norska.

Ačkoliv totiž není možné vinou odlišných metodik srovnat státy podle míry recidivy, dá se dovozovat, že Rath mohl vycházet právě i z německého nebo norského příkladu. Na Německo se totiž Rath v pořadu opakovaně odvolává. Článek Daily Mail se zase odkazuje na výzkum, podle něhož je průměrná evropská míra recidivy 70–75 %, zatímco v Norsku dosahuje jen 20 %. Německé Ministerstvo spravedlnosti si nechalo zpracovat studii, ze které vyplývá, že recidiva v Německu dosahoval v letech 2004 až 2007 33,7 % (strana 38), novější údaje nejsou k dispozici. I tato hodnota je tedy výrazně pod uvedeným evropským průměrem.

V Německu existuje jako alternativa k vazebnímu stíhání například nařízení, že obžalovaný musí zůstat na určitém místě v určitém čase (.pdf, str. 11). Tím se Rathova novela mohla inspirovat při zavedení nové alternativy k vazbě v podobě nařízeného pobytu (.pdf, str. 16).

Pokud je vazba nařízena, věnují v Norsku pozornost na více lidského kontaktu a více aktivit pro vazebně stíhané. Stejným směrem jde nepochybně i novela Davida Ratha (str. 1–13). Toto zaměření se zároveň dá označit za základní podstatu celé novely.

Jiří Pospíšil strávil ve funkci ministra spravedlnosti necelých 5 let, a to v období 2006 až 2009 a následně 2010 až 2012. Porovnáme-li jej s ostatními ministry spravedlnostiod roku 1993, je suverénně nejdéle působící osobou na tomto postu. Dáváme tedy Davidu Rathovi za pravdu.

Pro zajímavost, bereme-li v potaz i starší období, nejdéle tuto funkci vykonával poslanec KSČ Jan Němec, a to v období 1969 až 1981.

Na základě vyhlášky č. 109/1994 Sb., zákona č. 293/1993 Sb. a informací zveřejněných v médiích hodnotíme výrok David Ratha jako pravdivý. V litoměřické věznici Davida Ratha dle zákona jako lékaře ani zaměstnat nemohli.

V deníku Právo byla v červenci 2012 zveřejněna informace z dopisu Davida Ratha, kde hovoří o svém zájmu pracovat jako vězeňský lékař.

"Já se nabízím k nějaké práci, třeba na zdravotním oddělení, ale nejde to. Lékaře tu přitom denně nemají, ale byl bych ochoten pomoci i jinak."

Ve vyhlášce 109/1994 Sb. paragraf § 59 odst. 1 je určeno, že obviněný může být zaměstnán, ale jen v případě, že tak není porušeno ustanovení § 7 odst. 1 písm b) zákona č. 293/1993 Sb.

Podle § 7 odst. 1 písm b) zákona č. 293/1993 Sb. se obvinění, u kterých je důvodem vazby obava, že budou mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, umisťují odděleně od ostatních (jde například o ovlivňování svědků, blíže specifikováno v § 67 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb.).

Novela mění zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, a zákon č. č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby. Vycházejme z předpokladu, že pojmem "bez peněz" míní David Rath bezplatnost.

Pravdou je, že většina služeb, které věznice poskytují, nebyla a není zpoplatněna. Výjimkami jsou nově v zákoně č. 293/1993 Sb. například speciální strava (§ 11 odst. 2,) nadstandardní počet sprchování (§ 18 odst. 4 věta druhá) nebo fakultativně zpoplatněné využití elektrické energie a mobilních telefonů (§ 13a odst. 2 věta druhá). Stejně tak ale získali vazební vězni bezplatný přístup k internetu (§ 17 odst. 3) či možnost sportovního vyžití (§ 17 odst. 4).

Nevazební vězni mohou pak podle novely zákona č. 169/1999 Sb. častěji přijímat balíčky (§ 24) či soukromě se setkat s blízkou osobou (§ 19 odst. 3). Vše pochopitelně bezplatně.

Další služby jsou zmíněny v novele vězeňského a vazebního zákona (.pdf).

Zmiňovaný vyšší styk s blízkými (§ 14; více osob, častěji než 1x týdně nebo po dobu delší než 120 minut) je rovněž bezplatný, podléhá ale schválení ředitele věznice. David Rath tedy mluví zasvěceně a zcela pravdivě.

Výrok hodnotíme jako pravdivý na základě veřejně dostupných článků a studií.

Recidiva v ČR byla v roce 2011 podle serveru lidovky.cz na úrovni až 60%, jiné studie hovoří o 70 až 80 %. V letech 2004 až 2007 podle studie (.pdf, strana 38) vypracované pro německé Ministerstvo spravedlnosti byla míra recidivy 33,7%. Ve Skandinávii je situace lepší, recidiva dosahuje v Norsku jen 20 %, v Dánsku, Švédsku a Finsku průměrně 30 %.

Je třeba zmínit, že srovnávání recidivy napříč zeměmi je některými studiemi považováno za poněkud sporné. Ovšem ze získaných informací je patrné, že míra recidivy je skutečně nízká například ve Skandinávii, která je proslulá svým jiným přístupem k vězeňství.

Průměrná evropská míra recidivy se v minulosti dle článku Daily Mail, který se odkazuje na výzkum provedený v severských státech, pohybovala kolem 70–75 %, zatímco v Norsku dosahovala jen 20 %.

Výrok Davida Ratha hodnotíme jako pravdivý, ačkoliv se nám nepodařilo dohledat nezávislý zdroj a vždy se jedná o výroky samotného Davida Ratha.

Pokud by skutečně pracovat chtěl, pravděpodobně by mu to nebylo umožněno, protože jako osoba vazebně stíhána kvůli ovlivňování svědků, nemůže přijít do kontaktu téměř s nikým. Z čehož vyplývá, že by ani nesměl pracovat ve společnosti jiných vězňů.

Více informací k přijímání návštěv vazebně stíhaných s kterým souvisí i jejich možnost pracovat dostupné na stránkách Vězeňské služby České republiky.

Podle návrhu novely Davida Ratha by mělo dojít k navýšení počtu bezplatných sprch pro každého na čtyři týdně, výrok je tedy pravdivý.

David Rath ve svém návrhu novelizace zákonů č. 293/1993 Sb a č. 141/1961 Sb. (.pdf, str. 4) uvádí k péči o zdraví a hygieně ve výkonu vazby: "K udržení zdraví a hygieny věznice zajistí sprchování teplou vodou minimálně čtyřikrát týdně, jedenkrát vždy ve dnech pracovního volna nebo klidu. Na žádost obviněného probíhá sprchování teplou vodou denně, přičemž si obviněný každé další sprchování nad počet čtyřikrát týdně hradí."

Týdenní počet bezplatných sprch ve výkonu trestu odnětí svobody by měl být pět. Nad tento počet by si obdobně obviněný platil sprchy sám, viz § 16 (.pdf) bod 6 zmíněné novely zákona č. 141/1961 Sb.

Podle zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, § 2 hodnotíme výrok jako pravdivý.

Zákon říká: "Dokud není pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu vyslovena vina, nelze na toho, kdo byl vzat do vazby (dále jen "obviněný"), hledět, jako by byl vinen"

Statistika justičních omylů v České republice skutečně neexistuje. Justičních omylů přitom v České republice není moc, ale čas od času se nějaký objeví. Od roku 2010 uznalo Ministerstvo spravedlnosti odškodnění za vykonaný trest v 16 případech z celkových 70 žádostí.

Případ, o kterém mluvil David Rath, se stal v 90. letech. Jan Šafránek byl tehdy odsouzen za znásilnění a ve vězení strávil jeden rok. S pověstí násilníka žil 14 let.

Dalším případem bylo nespravedlivé odsouzení dvou mužů ze Znojma, Jaroslava Schindlera a Tomáše Čechury za loupežná přepadení pošťaček. Případ se stal před devíti lety, a i když se později skutečný pachatel přiznal, trest stále platil. Nejvyšší soud v Brně v listopadu tohoto roku přiznal, že okresní i krajský soud porušily zákon v neprospěch obou mužů a případ se vrátil zpět ke znojemskému soudu k novému projednání.

Justičního omylu se soudy dopustily také v případě Vladimíra Konečného. Ten byl v roce 2004 odsouzen za podvod a ve vězení strávil dva roky. Jako ředitel banky měl tehdy podepsat 11 směnek na 1,3 miliardy a vystavit tak banku nebezpečí, že tyto peníze bude muset zaplatit. Po připomínkách Ústavního soudu o nevěrohodnosti svědků nakonec Krajský soud v Brně potvrdil Konečného nevinu.