David Rath

Nepodařilo se nám potvrdit ani vyvráti, že by ze strany vlády došlo k nějaké komunikaci ve smyslu, že nejsou finance na to, aby se zvedl počet sprch alespoň o jednu týdně a výrok proto hodnotíme jako neověřitelný. Druhou část výroku, kde David Rath uvádí částku 200 milionů neověřujeme, protože je již ověřena v jiném samostatném výroku této diskuze.

Podle zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, § 2 hodnotíme výrok jako pravdivý.

Zákon říká: "Dokud není pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu vyslovena vina, nelze na toho, kdo byl vzat do vazby (dále jen "obviněný"), hledět, jako by byl vinen"

Návrh novely Davida Ratha má zajistit čtyři bezplatné sprchy týdně pro osobu ve výkonu vazby, pro osobu ve výkonu trestu odnětí svobody je jich 5, takže je výrok nepravdivý.

David Rath ve svém návrhu (.pdf, str. 4) uvádí k péči o zdraví a hygieně ve výkonu vazby: "K udržení zdraví a hygieny věznice zajistí sprchování teplou vodou minimálně čtyřikrát týdně, jedenkrát vždy ve dnech pracovního volna nebo klidu. Na žádost obviněného probíhá sprchování teplou vodou denně, přičemž si obviněný každé další sprchování nad počet čtyřikrát týdně hradí."

Čtyři bezplatné sprchy týdně se týkají osob ve výkonu vazby. Osoby ve výkonu trestu odnětí svobody mají dle návrhu (str. 9) právo na pět bezplatných sprch za týden.

Statistika justičních omylů v České republice skutečně neexistuje. Justičních omylů přitom v České republice není moc, ale čas od času se nějaký objeví. Od roku 2010 uznalo Ministerstvo spravedlnosti odškodnění za vykonaný trest v 16 případech z celkových 70 žádostí.

Případ, o kterém mluvil David Rath, se stal v 90. letech. Jan Šafránek byl tehdy odsouzen za znásilnění a ve vězení strávil jeden rok. S pověstí násilníka žil 14 let.

Dalším případem bylo nespravedlivé odsouzení dvou mužů ze Znojma, Jaroslava Schindlera a Tomáše Čechury za loupežná přepadení pošťaček. Případ se stal před devíti lety, a i když se později skutečný pachatel přiznal, trest stále platil. Nejvyšší soud v Brně v listopadu tohoto roku přiznal, že okresní i krajský soud porušily zákon v neprospěch obou mužů a případ se vrátil zpět ke znojemskému soudu k novému projednání.

Justičního omylu se soudy dopustily také v případě Vladimíra Konečného. Ten byl v roce 2004 odsouzen za podvod a ve vězení strávil dva roky. Jako ředitel banky měl tehdy podepsat 11 směnek na 1,3 miliardy a vystavit tak banku nebezpečí, že tyto peníze bude muset zaplatit. Po připomínkách Ústavního soudu o nevěrohodnosti svědků nakonec Krajský soud v Brně potvrdil Konečného nevinu.

MUDr. David Rath byl poslancem dvě volební období, v letech 2006 až 2010 a ve zkráceném období 2010 až 2013. Po celou tuto dobu působil ve výboru pro zdravotnictví, od 13. 9. 2006 do 31. 3. 2009 byl dokonce jeho předsedou. Působil také jako ministr zdravotnictví ve vládě Jiřího Paroubka.

Ohledně domácího vězení však nemá David Rath pravdu, institut domácího vězení je v trestním zákoníku od začátku roku 2010, není však příliš využíván právě kvůli nedostupnosti hlídacích náramků. Na ty byl v roce 2010 vypsán tendr a v roce 2012 byl dokonce spuštěn zkušební projekt. Od května 2013 pak měly být náramky uvedeny do provozu. Projekt byl však po nečekané lednové amnestii prezidenta republiky zastaven.

Možnost domácho vězení jako alternativního trestu tedy existuje, avšak není příliš využívána kvůli nedostupnosti elektronických náramků. Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící.

Nepodařilo se nám dohledat, jak v současnosti vypadají vazební cely ve věznici Litoměřice a výrok proto hodnotíme jako neověřitelný. Kontaktovali jsme však v této věci litoměřickou věznici a podle jejich reakce hodnocení výroku případně změníme.

David Rath nespecifikuje konkrétní země nebo region a hovoří o „zahraničí", nám se podařilo dohledat, že minimálně v Nizozemí, USA nebo Velké Británii taková praxe nefunguje a výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

V Nizozemí (str. 151) mají vězni nárok na 10minutový hovor za týden. Americká vězení „často považují telefonní hovory spíše za privilegia než za zajištěná práva.“ Proto „mohou vězni přijít o možnost telefonovat jako trest za špatné chování.“

Ve Velké Británii měli zase zahraniční vězni problémy s přístupem k telefonům (str. 200). I v izraelských věznicích mají (.pdf, str. 8) sice Izraelci ve vazbě právo na jeden telefonický hovor denně, avšak na Palestince se toto privilegium nevztahuje.

Podle informací serveru ihned.cz jsou přesné statistiky, týkající se neoprávněného držení ve vazbě, nezjistitelné. V roce 2012 bylo proplaceno za stížnosti na trestní stíhání, které obsahovaly i vazební stíhání, necelých 33 miliónů korun. Na základě těchto informací hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Podle serveru ihned.cz si Ministerstvo spravedlnosti nevede statistické záznamy o celkové velikosti odškodného za neopravné držení ve vazbě. Ministerstvo nerozlišuje stížnost na neoprávněné držení ve vazbě od ostatních žádostí, týkajících se celého trestního stíhání. Ministerstvo tedy může poskytnou pouze informace o celkovém odškodnění těch, kteří podali stížnost na trestní stíhání, která obsahovala i stížnost na držení ve vazbě a které bylo vyhověno. Tato částka by měla být vyšší než celkové odškodnění za vazební stíhání, ale v loňském roce činila jen 32 miliónů 762 tisíc.

Přikládáme vyjádření Ministerstva spravedlnosti:

„Ministerstvo bohužel nedisponuje přímo číslem, které by udávalo počet nezákonně vazebně stíhaných. Disponuje pouze statistikou, resp. počtem odškodněných za nezákonné trestní stíhání, což jsou většinou právě nezákonné vazby. Ani toto číslo nicméně není přesně, neboť jednak nelze zaručit, že se všichni dožadují odškodnění (byť to lze předpokládat), ale zejména se mnoho z nich domáhá odškodnění jak soudní, tak mimosoudní cestou, a následně se tak v ministerských statistikách objeví dvakrát. S jistotou lze tedy pouze konstatovat, že Ministerstvo spravedlnosti rozhodlo o odškodnění za nezákonné trestní stíhání v roce 2011 v 718 věcech, v roce 2012 v 802 věcech a letos zatím (stav k říjnu) v 817 věcech."

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť se shoduje v základních rysech předcházení i pojetí vazby s některými opatřeními Německa a Norska.

Ačkoliv totiž není možné vinou odlišných metodik srovnat státy podle míry recidivy, dá se dovozovat, že Rath mohl vycházet právě i z německého nebo norského příkladu. Na Německo se totiž Rath v pořadu opakovaně odvolává. Článek Daily Mail se zase odkazuje na výzkum, podle něhož je průměrná evropská míra recidivy 70–75 %, zatímco v Norsku dosahuje jen 20 %. Německé Ministerstvo spravedlnosti si nechalo zpracovat studii, ze které vyplývá, že recidiva v Německu dosahoval v letech 2004 až 2007 33,7 % (strana 38), novější údaje nejsou k dispozici. I tato hodnota je tedy výrazně pod uvedeným evropským průměrem.

V Německu existuje jako alternativa k vazebnímu stíhání například nařízení, že obžalovaný musí zůstat na určitém místě v určitém čase (.pdf, str. 11). Tím se Rathova novela mohla inspirovat při zavedení nové alternativy k vazbě v podobě nařízeného pobytu (.pdf, str. 16).

Pokud je vazba nařízena, věnují v Norsku pozornost na více lidského kontaktu a více aktivit pro vazebně stíhané. Stejným směrem jde nepochybně i novela Davida Ratha (str. 1–13). Toto zaměření se zároveň dá označit za základní podstatu celé novely.

Praxe v Německu s tvrzením Davida Ratha příliš nekoresponduje. Rovněž ve Švédsku byla podle dostupných informací z roku 2011 co se týče izolovanosti vazebně stíhaných situace poněkud odlišná a výrok proto musíme hodnotit jako nepravdivý.

Rathova novela (.pdf, str. 2) skutečně snižuje izolaci stíhaných od jejich blízkých zvýšením počtu i délky návštěv. Z novely také vyplývá, že návštěvy jsou skutečně bezplatné.

Situace například ve Finsku velmi liberální. „Vězňovo právo na návštěvy a venkovní pohyb může být omezeno pouze pokud by ohrožovaly bezpečnost vězňů nebo dalších.“ „Vězni mají právo přijmout návštěvy […] tak často, jak to je možné, aniž by byl poškozen pořádek a provoz vězení. […] Avšak jedna návštěva trvá většinou jednu hodinu,“ vysvětluje studie Criminal Sanctions Agency (.pdf, str. 336, 326).

Ve Švédsku pak dle zprávy z r. 2011 mohly být vazebně stíhané osoby zcela izolovány a mohly být navštěvovány pouze právníkem či knězem. V r. 2009 bylo také Švédsko za podmínky vazebního stíhání (.pdf, s. 25-33) kritizováno Radou Evropy. Aktuálnější informace se nám bohužel nepodařilo dohledat.

Příručka pro Brity uvězněné v Německu naproti tomu uvádí, že „pravidla pro návštěvy záleží na umístění vězení v Německu,“neboť za podmínky ve vězeních jsou odpovědné jednotlivé spolkové státy. „Některé věznice umožňují jednu hodinu návštěv za měsíc, některé více. […] Některá vězení umožňují návštěvy jenom v určité dny v týdnu. […] Ačkoliv je většinou povolená jedna hodina návštěv za měsíc, je někdy možné získat delší návštěvu […]. Toto rozhodnutí je však závislé na dostupnosti místnosti pro návštěvy a na vězení samotném“ (.pdf, str. 12–13). Jedna hodina měsíčně je přitom i pod úrovní současné české legislativy, která umožňuje návštěvu jednou za dva týdny v trvání devadesáti minut (.pdf, str. 2).

Co se týče bezplatnosti návštěv v Německu či skandinávských zemích, nepodařilo se nám bohužel dohledat relevantní data. V Německu je navíc vězeňství řešeno v každé spolkové zemi odlišně.